Vyrostl jsem v Severním Irsku, na tom nejsevernějším konci, kde je opravdu strašná zima. Tohle jsem já, na naší zahradě, uprostřed léta.
I grew up in Northern Ireland, right up in the very, very north end of it there, where it's absolutely freezing cold. This was me running around in the back garden mid-summer.
(Smích)
(Laughter)
Nemohl jsem si vybrat svoje povolání. V Irsku se nabízí jít do armády, ale, upřímně, je to vlastně trochu na prd.
I couldn't pick a career. In Ireland the obvious choice is the military, but to be honest it actually kind of sucks.
(Smích)
(Laughter)
Máma ze mě chtěla mít zubaře. Ale lidi pořád vyhazovali všechno do vzduchu. Já jsem vlastně chodil do školy v Belfastu, kde se to všechno dělo. A tohle jsem vídal často. Škola, kam jsem chodil, byla pěkně nudná. Nutili nás učit se třeba latinu. Učitelé se moc nebavili, sporty byly velmi špinavé nebo velmi bolestivé. Tak jsem si chytře vybral veslování, které mi šlo.
My mother wanted me to be a dentist. But the problem was that people kept blowing everything up. So I actually went to school in Belfast, which was where all the action happened. And this was a pretty common sight. The school I went to was pretty boring. They forced us to learn things like Latin. The school teachers weren't having much fun, the sports were very dirty or very painful. So I cleverly chose rowing, which I got very good at.
A dokonce jsem vesloval za školu, až do tohoto osudného dne, kdy jsem se převrátil přímo před celou školou A přímo tady je cílová značka.
And I was actually rowing for my school here until this fateful day, and I flipped over right in front of the entire school. And that was the finishing post right there.
(Smích)
(Laughter)
Tak tohle byla vážně ostuda. Ale v té době dostala naše škola vládní grant a dostala úžasný počítač - výzkumný stroj 3DZ - a programovací manuály se povalovaly všude kolem. A tak se studenti jako já, kteří neměli, co dělat, učili na něm programovat. A v té době byl tohle počítač, který si lidi kupovali domů. Jmenoval se Sinclair ZX80. Byl to 1KB počítač a programy na něj se kupovaly na páscích.
So this was extremely embarrassing. But our school at that time got a grant from the government, and they got an incredible computer -- the research machine 3DZ -- and they left the programming manuals lying around. And so students like myself with nothing to do, we would learn how to program it. Also around this time, at home, this was the computer that people were buying. It was called the Sinclair ZX80. This was a 1K computer, and you'd buy your programs on cassette tape.
Teď na chvilku odbočím, protože jsem slyšel, že v TED je skoro podmínkou mít v prezentaci starou fotku s velkým hárem. Tak jsem taky jednu přinesl.
Actually I'm just going to pause for one second, because I heard that there's a prerequisite to speak here at TED -- you had to have a picture of yourself from the old days with big hair. So I brought a picture with big hair.
(Smích)
(Laughter).
Jen jsem si to chtěl odbýt. Po Sinclairu ZX80 přišel velmi chytře pojmenovaný Sinclair ZX81
I just want to get that out of the way. So after the Sinclair ZX80 came along the very cleverly named Sinclair ZX81.
(Smích)
(Laughter)
A - vidíte tu fotku dole? Je na ní chlápek, co dělá úkol se svým synem. Mysleli, že kvůli tomuhle to sestavili. Ale když jsme dostali ten programovací manuál, začali jsme na něj dělat hry. Programovali jsme v BASICu, což je dost děsný jazyk na hry, tak jsme se nakonec naučili jazyk "assembly", abychom mohli ovládat hardware. Tohle je jeho vynálezce, sir Clive Sinclair a ukazuje tu svůj přístroj. V Americe jste měli tu samou věc, jmenovala se Timex Sinclair1000.
And -- you see the picture at the bottom? There's a picture of a guy doing homework with his son. That's what they thought they had built it for. The reality is we got the programming manual and we started making games for it. We were programming in BASIC, which is a pretty awful language for games, so we ended up learning Assembly language so we could really take control of the hardware. This is the guy that invented it, Sir Clive Sinclair, and he's showing his machine. You had this same thing in America, it was called the Timex Sinclair1000.
Tehdy jste potřebovali představivost, abyste mohli hrát a uvěřit, že opravdu hrajete Battlestar Galaticu. Grafika byla prostě příšerná. A museli jste mít ještě víc fantazie na hraní téhle hry, "Death Rider". Samozřejmě, že vědci si nemohli pomoct, a začali dělat svoje vlastní video hry. Tady je jedna z mých oblíbených, v níž množíte králíky a kluci vybírali toho šťastného králíka.
To play a game in those days you had to have an imagination to believe that you were really playing "Battlestar Galactica." The graphics were just horrible. You had to have an even better imagination to play this game, "Death Rider." But of course the scientists couldn't help themselves. They started making their own video games. This is one of my favorite ones here, where they have rabbit breeding, so males choose the lucky rabbit.
Zhruba v tuhle dobu jsme přešli z 1 KB na 16 KB, což byl docela skok. A pokud si říkáte, kolik tak může být 16 KB, tohle logo eBay má 16 KB. A pro takhle velkou paměť někdo naprogramoval úplný letový simulátor. Takhle vypadal. Strávil jsem věčnost létáním na tomhle simulátoru, a vážně jsem věřil, že potom budu umět řídit letadlo.
It was around this time we went from 1K to 16K, which was quite the leap. And if you're wondering how much 16K is, this eBay logo here is 16K. And in that amount of memory someone programmed a full flight simulation program. And that's what it looked like. I spent ages flying this flight simulator, and I honestly believed I could fly airplanes by the end of it.
A tady je Clive Sinclair při představování svého barevného počítače. Je uznáván jako otec videoher v Evropě. Je z něj multimilionář a myslím, že právě proto se na té fotce usmívá.
Here's Clive Sinclair now launching his color computer. He's recognized as being the father of video games in Europe. He's a multi-millionaire, and I think that's why he's smiling in this photograph.
A tak jsem za dalších 20 let vytvořil spoustu různých her. Mezi nejlepší patří věci jako "Terminátor", "Aladdin", nebo "Želvy hrdinové". Protože ve Velké Británii, odkud jsem, mysleli, že slovo ninja dětem nic neřekne, tak to pojmenovali "hrdinové". Mně osobně se víc líbila španělská verze, "Tortugas Ninja". To bylo o moc lepší.
So I went on for the next 20 years or so making a lot of different games. Some of the highlights were things like "The Terminator," "Aladdin," the "Teenage Mutant Hero Turtles." Because I was from the United Kingdom, they thought the word ninja was a little too mean for children, so they decided to call it hero instead. I personally preferred the Spanish version, which was "Tortugas Ninja." That was much better.
(Smích)
(Laughter)
Moje poslední hra se snažila přimět herní průmysl a Hollywood, aby opravdu na něčem pracovali spolu -- aby spolupracovali, místo vzájemného licencování.
Then the last game I did was based on trying to get the video game industry and Hollywood to actually work together on something -- instead of licensing from each other, to actually work.
Tak, Chris mi řekl, abych přinesl nějaké statistiky, tak tady jsou. Objem video-herního průmyslu dosáhl v roce 2005 29 miliard dolarů. A roste každým rokem. Loňský rok byl jeho objem největší. V roce 2008 nakopeme zadek hudebnímu průmyslu. V roce 2010 dosáhneme na 42 miliard. 43 procent hráčů jsou ženy. Takže je mnohem víc hráček, než si lidé uvědomují.
Now, Chris did ask me to bring some statistics with me, so I've done that. The video game industry in 2005 became a 29 billion dollar business. It grows every year. Last year was the biggest year. By 2008, we're going to kick the butt of the music industry. By 2010, we're going to hit 42 billion. 43 percent of gamers are female. So there's a lot more female gamers than people are really aware.
Průměrný věk hráčů? Tak, očividně je to pro děti, ne? Ne, ve skutečnosti je průměr 30 let. A zajímavé je, že nejvíce her kupují lidé ve věku 37 let. Takže 37 let je věk naší cílové skupiny. Všechny videohry jsou násilné. Samozřejmě novináři tohle tvrzení zbožňují. Ale 83 % her nemá žádný obsah nevhodný pro děti, takže to taky není pravda.
The average age of gamers? Well, obviously it's for children, right? Well, no, actually it's 30 years old. And interestingly, the people who buy the most games are 37. So 37 is our target audience. All video games are violent. Of course the newspapers love to beat on this. But 83 percent of games don't have any mature content whatsoever, so it's just not true.
Statistiky hraní online. Mám tu něco o "World of Warcraft". Má 5,5 milionu hráčů. Měsíčně vydělá 80 milionů dolarů na poplatcích. Jen nainstalovat hru na váš počítač stojí 50 dolarů, což vydělá vydavateli dalších 275 milionů. Vyrobit tu hru stálo zhruba 80 milionů dolarů, takže se vlastně zaplatí během měsíce. Jeden z hráčů hry "Project Entropia" si koupil svůj vlastní ostrov za 26 500 dolarů. Musíte si uvědomit, že to není opravdový ostrov. Ve skutečnosti si nekoupil nic, jen nějaká data. Ale dostal na ně skvělou smlouvu. Kupní cena zahrnovala práva na těžbu a lov, vlastnictví všech pozemků na ostrově, a hradu bez nábytku.
Online gaming statistics. I brought some stuff on "World of Warcraft." It's 5.5 million players. It makes about 80 million bucks a month in subscriptions. It costs 50 bucks just to install it on your computer, making the publisher about another 275 million. The game costs about 80 million dollars to make, so basically it pays for itself in about a month. A player in a game called "Project Entropia" actually bought his own island for 26,500 dollars. You have to remember that this is not a real island. He didn't actually buy anything, just some data. But he got great terms on it. This purchase included mining and hunting rights, ownership of all land on the island, and a castle with no furniture included.
(Smích)
(Laughter)
Tento trh se nyní odhaduje na víc než 800 milionů dolarů ročně. A zajímavé je, že ten trh byl vlastně vytvořen hráči samotnými. Našli chytré způsoby jak obchodovat s věcmi, a jak si navzájem prodávat své účty, takže mohou vydělávat peníze, zatímco hrají své hry. Před pár dny jsem si procházel eBay, jen abych věděl, co se děje, zadal jsem World of Warcraft a vyjelo mi 6 000 odkazů. Tenhle se mi líbil nejvíc: Warlock na levelu 60 se spoustou epic vybavení za 174 000 dolarů Očividně se ten chlápek hodně zapotil, když na něm pracoval.
This market is now estimated at over 800 million dollars annually. And what's interesting about it is the market was actually created by the gamers themselves. They found clever ways to trade items and to sell their accounts to each other so that they could make money while they were playing their games. I dove onto eBay a couple of days ago just to see what was gong on, typed in World of Warcraft, got 6,000 items. I liked this one the best: a level 60 Warlock with lots of epics for 174,000 dollars. It's like that guy obviously had some pain while making it.
Takže co se týče popularity her - co myslíte, že dělají tito lidé? Jsou v amfiteátru Hollywood Bowl, v Los Angeles a poslouchají hudbu z videoher v podání Filharmonie L.A. Takhle to představení vypadá. Může to znít jako kýč, ale není. Je to opravdu velkolepý a velice krásný koncert. A lidé, kteří tam šli, ho absolutně zbožňovali.
So as far as popularity of games, what do you think these people are doing here? It turns out they're actually in Hollywood Bowl in Los Angeles listening to the L.A. Philharmonic playing video game music. That's what the show looks like. You would expect it to be cheesy, but it's not. It's very, very epic and a very beautiful concert. And the people that went there absolutely loved it.
Co myslíte, že dělají tihle lidé? Přinesli si svoje počítače, aby mohli hrát hry proti sobě navzájem. A tohle se děje v každém městě po celém světě. Děje se to i ve vašich městech, jen o tom nejspíš nevíte.
What do you think these people are doing? They're actually bringing their computers so they can play games against each other. And this is happening in every city around the world. This is happening in your local cities too, you're probably just not aware of it.
Chris mi říkal, že jste tu před pár lety měli video, které chronologicky ukazovalo jak se zlepšovala grafika her. Chtěl jsem to video aktualizovat a ukázat vám nový pohled na věc. Ale chci, abyste se pokusili to pochopit. Jsme na takovéto křivce a grafika se zlepšuje neuvěřitelným způsobem. Já vám ukážu vývoj asi tak do roku 2007. Ale chci, abyste se pokusili zamyslet nad tím, jak by hry mohly vypadat za 10 let. A teď spustím to video.
Now, Chris told me that you had a timeline video a few years ago here just to show how video game graphics have been improving. I wanted to update that video and give you a new look at it. But what I want you to do is to try to understand it. We're on this curve, and the graphics are getting so ridiculously better. And I'm going to show you up to maybe 2007. But I want you to try and think about what games could look like 10 years from now. So we're going to start that video.
Video: Napříč celou svou historií hráli lidé hry. A jak se technologie a inteligence člověka vyvíjela, vyvíjely se i hry, které hrál.
Video: Throughout human history people have played games. As man's intellect and technology have evolved so too have the games he plays.
(Hudba)
(Music)
(Potlesk)
(Applause)
D. Perry: Nehledě na tu grafiku, chci, abyste to vzali tak, jak to je. Vezměte to tak, že teď je sitace takováhle a ta křivka, na které jsme, znamená, že se to bude dál zlepšovat. Toto je příklad grafiky,kterou musíte umět nakreslit, pokud chcete dostat práci v herním průmyslu. Musíte být opravdu úžasný umělec. A až budeme mít dost takových lidí, budeme chtít víc umělců s fantazií, kteří umí vytvořit místa, kde jsme nikdy předtím nebyli, nebo postavy, které jsme nikdy předtím neviděli.
David Perry: The thing again I want you to think about is, don't look at these graphics and think of that's the way it is. Think about that's where we are right now, and the curve that we're on means that this is going to continue to get better. This is an example of the kind of graphics you need to be able to draw if you wanted to get a job in the video game industry today. You need to be really an incredible artist. And once we get enough of those guys, we're going to want more fantasy artists that can create places we've never been to before, or characters that we've just never seen before.
Takže očividně bych měl dnes mluvit o grafice a zvuku. Ale pokud byste šli na konferenci herních vývojářů, uslyšíte, že mluví o emocích, smyslu, významu, porozumění a pocitu. Uslyšíte otázky typu: může vás videohra rozbrečet? A tohle jsou témata, která nás opravdu zajímají.
So the obvious thing for me to talk about today is graphics and audio. But if you were to go to a game developers conference, what they're all talking about is emotion, purpose, meaning, understanding and feeling. You'll hear about talks like, can a video game make you cry? And these are the kind of topics we really actually care about.
Narazil jsem na studenta, který se umí naprosto výtečně vyjádřit, a on souhlasil s tím, že svoje video neukáže nikomu, dokud ho neuvidíte tady v TED. Tak bych teď to video rád pustil. A tohle je tedy pohled studenta na to, jaké jsou jeho zkušenosti s hrami.
I came across a student who's absolutely excellent at expressing himself, and this student agreed that he would not show his video to anybody until you here at TED had seen it. So I'd like to play this video. So this is a student's opinion on what his experience of games are.
Video: Stejně jako spousta z vás žiju někde mezi realitou a videohrami. Nějaká moje část -- ta opravdu živá, dýchající osoba -- se stala naprogramovanou, elektronickou a virtuální. Hranice mého mozku, která odděluje realitu od fantazie, se nakonec začala hroutit. Jsem závislý na videohrách a tohle je můj příběh.
Video: I, like many of you, live somewhere between reality and video games. Some part of me -- a true living, breathing person -- has become programmed, electronic and virtual. The boundary of my brain that divides real from fantasy has finally begun to crumble. I'm a video game addict and this is my story.
(Hudba)
(Music)
V roce, kdy jsem se narodil, se také začalo pracovat na vývoji Nintendo Entertainment System Hrál jsem si za zahradě, učil se číst, dokonce jsem jedl trochu zeleniny. Většinu svého dětství jsem strávil hraním s Legem. Ale stejně jako většina mojí generace, jsem trávil spoustu času u televize. Pan Rogers, Walt Disney, Nick Junior, a zhruba půl milionu reklam na mně bez pochyby zanechaly stopu.
In the year of my birth the Nintendo Entertainment System also went into development. I played in the backyard, learned to read, and even ate some of my vegetables. Most of my childhood was spent playing with Legos. But as was the case for most of my generation, I spent a lot of time in front of the TV. Mr. Rogers, Walt Disney, Nick Junior, and roughly half a million commercials have undoubtedly left their mark on me.
Když mojí sestře a mně koupili rodiče naše první Nintendo, sebemenší návykovost vlastní této rané zábavní elektronice mě rychle pohltila. V určitém bodě se něco zlomilo.
When my parents bought my sister and I our first Nintendo, whatever inherent addictive quality this early interactive electronic entertainment possessed quickly took hold of me. At some point something clicked.
(Hudba)
(Music)
Tím, že zkombinovalo jednoduché, interaktivní příběhy a teplo televize, se moje jednoduché 16bitové Nintendo stalo víc, než jen únikem. Stalo se alternativním bytím, mojí virtuální realitou.
With the combination of simple, interactive stories and the warmth of the TV set, my simple 16-bit Nintendo became more than just an escape. It became an alternate existence, my virtual reality.
(Hudba)
(Music)
Jsem závislý na videohrách a není to kvůli určitému počtu hodin strávených hraním, nebo nocí probdělých kvůli dohrání další úrovně. Je to tím, že jsem ve virtuálním prostoru zažil věci, které změnily můj život. a videohry začaly narušovat mé vlastní chápání toho, co je reálné a co ne. Jsem závislý, protože i přesto, že vím, že ztrácím pouto s realitou, pořád chci víc.
I'm a video game addict, and it's not because of a certain number of hours I have spent playing, or nights I have gone without sleep to finish the next level. It is because I have had life-altering experiences in virtual space, and video games had begun to erode my own understanding of what is real and what is not. I'm addicted, because even though I know I'm losing my grip on reality, I still crave more.
(Hudba)
(Music)
Od raného mládí jsem se naučil emocionálně věnovat tomu, co se odvíjelo přede mnou na obrazovce. Dnes, po 20 letech sledování televize, zaměřené na to, aby ve mně vzbuzovala city, mi může i krotká reklama na pojištění vehnat slzy do očí. Jsem jen jedním z nové dospívající generace. Generace, která může najít mnohem více smyslu ve videohrách, než v reálném světě. Videohry se blíží k vývojovému skoku, k bodu, kdy herní světy budou vypadat a zdát se stejně opravdové, jako filmy, které sledujeme v kinech, nebo zprávy, které vidíme v televizi. A přestože má schopnost svobodného rozhodování může být v tomto virtuálním světě omezená, to, co se naučím, platí i v mém skutečném životě. Pokud budete hrát dost her, jednou opravdu uvěříte, že umíte jezdit na snowboardu, řídit letadlo, ujet čtvrtmílový dragster závod za 9 vteřin, nebo zabít člověka. Vím, že já to umím.
From an early age I learned to invest myself emotionally in what unfolded before me on screen. Today, after 20 years of watching TV geared to make me emotional, even a decent insurance commercial can bring tears to my eyes. I am just one of a new generation that is growing up. A generation who may experience much more meaning through video games than they will through the real world. Video games are nearing an evolutionary leap, a point where game worlds will look and feel just as real as the films we see in theatres, or the news we watch on TV. And while my sense of free will in these virtual worlds may still be limited, what I do learn applies to my real life. Play enough video games and eventually you will really believe you can snowboard, fly a plane, drive a nine-second quarter mile, or kill a man. I know I can.
Jako žádný jiný pop-kulturní fenomén předtím, videohry nám opravdu umožňují stát se součástí stroje. Dovolují nám vysublimovat do kultury interaktivní, stažené, streamované, HD reality. Interagujeme se svou zábavou. Začal jsem očekávat tuto úroveň interaktivity. Bez ní, problémy dnešního světa -- chudoba, války, nemoci a genocidy -- postrádají zlehčení, které by měly mít. Jejich důležitost se smíchá se senzacechtivými dramaty v hlavním vysílacím čase.
Unlike any pop culture phenomenon before it, video games actually allow us to become part of the machine. They allow us to sublimate into the culture of interactive, downloaded, streaming, HD reality. We are interacting with our entertainment. I have come to expect this level of interaction. Without it, the problems faced in the real world -- poverty, war, disease and genocide -- lack the levity they should. Their importance blends into the sensationalized drama of prime time TV.
Ale krása dnešních videoher neleží v nádherné grafice, vibračních ovladačích, ani v prostorovém zvuku. Spočívá v tom, že ve mně hry vyvolávají emoce. Bojoval jsem ve válkách, bál se o své přežití, viděl jsem své druhy umírat na plážích a v lesích, které vypadaly mnohem reálněji než v jakékoliv knize nebo příběhu ze zpráv.
But the beauty of video games today lies not in the lifelike graphics, the vibrating joysticks or virtual surround sound. It lies in that these games are beginning to make me emotional. I have fought in wars, feared for my own survival, watched my cohorts die on beaches and woods that look and feel more real than any textbook or any news story.
Lidé, kteří tvoří tyto hry, jsou chytří. Vědí, jak ve mně vyvolat strach, vzrušení, paniku, hrdost nebo smutek. A pak použijí tyto emoce, aby dali nový rozměr světům, které tvoří. Dobře navržená hra hladce vtáhne hráče do hlubin virtuálních zážitků. A jak hráč získává zkušenosti, přestává si uvědomovat fyzickou kontrolu nad hrou. Vím, co chci, a udělám to. Žádná mačkání tlačítek nebo spouští. Jsem jen já a hra. Můj osud, a osud světa kolem, leží v mých rukách Vím, že moje máma má strach z násilných videoher. Ale mně nedělá starost to, že násilí ve hrách vypadá víc a víc jako násilí v reálném světě, ale to, že reálné násilí vypadá víc a víc jako videohra.
The people who create these games are smart. They know what makes me scared, excited, panicked, proud or sad. Then they use these emotions to dimensionalize the worlds they create. A well-designed video game will seamlessly weave the user into the fabric of the virtual experience. As one becomes more experienced the awareness of physical control melts away. I know what I want and I do it. No buttons to push, no triggers to pull, just me and the game. My fate and the fate of the world around me lie inside my hands. I know violent video games make my mother worry. What troubles me is not that video game violence is becoming more and more like real life violence, but that real life violence is starting to look more and more like a video game.
(Hudba)
(Music)
Tohle jsou všechno problémy mimo mě. Můj problém je ovšem velice blízko. Něco se stalo v mém mozku.
These are all troubles outside of myself. I, however, have a problem very close to home. Something has happened to my brain.
(Hudba)
(Music)
Možná je v našem mozku jediná část, která nese všechny naše základní instinkty, věci, které umíme dřív, než nad nimi přemýšlíme. Některé z těchto instinktů mohou být vrozené, ale většina je naučená, a všechny jsou pevně zakořeněné v našich mozcích. Tyto instinkty jsou nezbytné pro přežití jak v reálném světě, tak v tom virtuálním. Až v posledních letech umožnila herní technologie opravdové překrytí obou stimulů. Jako hráči nyní žijeme podle stejných fyzikálních zákonů, ve stejných městech a děláme spoustu věcí, které jsme dělali ve skutečnosti, jenom je to virtuální. Zvažte toto -- moje skutečné auto má najeto zhruba 25 000 mil. Ve všech závodních hrách dohromady jsem najezdil celkem 31 459 mil. Z části jsem se naučil řídit z videoher. Smyslové podněty jsou velmi podobné. Je to zvláštní pocit, když strávíte více času děláním něčeho na televizi, než ve skutečnosti. Když jedu po silnici při západu slunce, říkám si jenom: "Tohle je skoro stejně krásné, jako moje hry".
Perhaps there is a single part of our brain that holds all of our gut instincts, the things we know to do before we even think. While some of these instincts may be innate, most are learned, and all of them are hardwired into our brains. These instincts are essential for survival in both real and virtual worlds. Only in recent years has the technology behind video games allowed for a true overlap in stimuli. As gamers we are now living by the same laws of physics in the same cities and doing many of the same things we once did in real life, only virtually. Consider this -- my real life car has about 25,000 miles on it. In all my driving games, I've driven a total of 31,459 miles. To some degree I've learned how to drive from the game. The sensory cues are very similar. It's a funny feeling when you have spent more time doing something on the TV than you have in real life. When I am driving down a road at sunset all I can think is, this is almost as beautiful as my games are.
Protože moje virtuální světy jsou dokonalé. Krásnější a bohatší než realita okolo nás. Nejsem si jistý, jaké důsledky můžou moje zážitky mít, ale potenciál opakovaného používání videoherních stimulů na ohromný počet oddaných účastníků je pro mě děsivý. Dnes věřím, že Velký bratr by měl mnohem větší úspěch, kdyby masově vymýval mozky pomocí videoher než pomocí pouhé televize. Videohry jsou zábavné, poutavé a kompletně otevírají váš mozek k re-programování. Ale možná není vymývání mozku vždycky špatné.
For my virtual worlds are perfect. More beautiful and rich than the real world around us. I'm not sure what the implications of my experience are, but the potential for using realistic video game stimuli in repetition on a vast number of loyal participants is frightening to me. Today I believe Big Brother would find much more success brainwashing the masses with video games rather than just simply TVs. Video games are fun, engaging, and leave your brain completely vulnerable to re-programming. But maybe brainwashing isn't always bad.
Představte si hru, která nás naučí vzájemnému respektu nebo nám pomůže pochopit problémy, kterým všichni čelíme v reálném světě. Mají i potenciál činit dobro. Protože virtuální světy stále odrážejí skutečný svět, ve kterém žijeme, je velmi důležité, aby si herní vývojáři uvědomili, že mají před sebou obrovskou zodpovědnost. Nejsem si jistý, co přinese budoucnost videoher naší civilizaci. Ale jak se virtuální a skutečné zážitky stále více překrývají, je stále pravděpodobnější, že i ostatní lidé to budou cítit stejně jako já.
Imagine a game that teaches us to respect each other, or helps us to understand the problems we're all facing in the real world. There is a potential to do good as well. It is critical, as these virtual worlds continue to mirror the real world we live in, that game developers realize that they have tremendous responsibilities before them. I'm not sure what the future of video games holds for our civilization. But as virtual and real world experiences increasingly overlap there is a greater and greater potential for other people to feel the same way I do.
Teprve nedávno jsem si uvědomil, že kromě grafiky, zvuku, hratelnosti a emocí mají hry sílu rozbít realitu, a to je to, co je pro mě tak fascinující a návykové. Vím, že to přestávám zvládat. Nějaká moje část se tomu chce prostě poddat. Ale vím, že ať už budou hry jakkoliv úžasné, ať se nám skutečnost zdá jakkoliv nudná, musíme si stále uvědomovat, co nás naše hry učí a jak se kvůli ni cítíme potom, co se konečně odpojíme.
What I have only recently come to realize is that beyond the graphics, sound, game play and emotion it is the power to break down reality that is so fascinating and addictive to me. I know that I am losing my grip. Part of me is just waiting to let go. I know though, that no matter how amazing video games may become, or how flat the real world may seem to us, that we must stay aware of what our games are teaching us and how they leave us feeling when we finally do unplug.
(Potlesk)
(Applause)
DP: Wow.
DP: Wow.
(Potlesk)
(Applause)
Podle mě tohle video dokáže přimět člověka k zamyšlení, a to je důvod, proč jsem vám ho sem přinesl. Zajímavá na tom byla ta očividná volba, že budu mluvit o grafice a zvuku. Ale jak jste slyšeli, Michael mluvil i o všech těch ostatních prvcích videoher. Videohry nám nabízejí spoustu dalších věcí, a proto se na nich lidé stávají tak závislými. Tou nejdůležitější je zábava.
I found that video very, very thought provoking, and that's why I wanted to bring it here for you guys to see. And what was interesting about it is the obvious choice for me to talk about was graphics and audio. But as you heard, Michael talked about all these other elements as well. Video games give an awful lot of other things too, and that's why people get so addicted. The most important one being fun.
Název této skladby je "Přicházející kouzlo". Od koho přijde? Přijde od nejlepších režisérů na světě, jak předpokládáme? Myslím, že ne. Podle mě přijde od dětí, které teď vyrůstají, které nelpí na věcech, které my si z minulosti pamatujeme. Udělají to podle svého, pomocí nástrojů, které jsme my stvořili. Také jsou tu studenti nebo vysoce tvořiví lidé, spisovatelé a podobní lidé.
The name of this track is "The Magic To Come." Who is that going to come from? Is it going to come from the best directors in the world as we thought it probably would? I don't think so. I think it's going to come from the children who are growing up now that aren't stuck with all of the stuff that we remember from the past. They're going to do it their way, using the tools that we've created. The same with students or highly creative people, writers and people like that.
Co se týče univerzit, na světě se na zhruba 350 z nich vyučuje předmět videohry. To znamená doslova tisíce nových nápadů. Některé z nich jsou příšerné, jiné jsou skvělé. Není nic horšího než muset poslouchat někoho, kdo se vám snaží nabídnout opravdu špatný nápad na hru.
As far as colleges go, there's about 350 colleges around the world teaching video game courses. That means there's literally thousands of new ideas. Some of the ideas are really dreadful and some of them are great. There's nothing worse than having to listen to someone try and pitch you a really bad video game idea.
(Smích)
(Laughter)
Chris Anderson: Končíš, končíš. To je konec. Došel mu čas.
Chris Anderson: You're off, you're off. That's it. He's out of time.
DP: Pokud bys byl tak shovívavý, už jen malinkou chvilku.
DP: I've just got a little tiny bit more if you'll indulge me.
CA: Jen do toho. Ale já zůstanu stát tady.
CA: Go ahead. I'm going to stay right here though.
(Smích)
(Laughter)
DP: Tohle je bezva fotka. Jsou to studenti, kteří jdou do školy po vyučování. Škola je zavřená, ale oni se o půlnoci vrací, protože nám chtějí představit své nápady na hry. Sedím před nimi a oni mi předhazují své nápady. Je těžké přimět studenty přijít zpátky do třídy, ale jde to.
DP: This is just a cool shot, because this is students coming to school after class. The school is closed; they're coming back at midnight because they want to pitch their video game ideas. I'm sitting at the front of the class, and they're actually pitching their ideas. So it's hard to get students to come back to class, but it is possible.
Tohle je moje dcera, jmenuje se Emma, a je jí 17 měsíců. A sám sebe se ptám, co Emma zažije ve videoherním světě. Jak jsem vám tu ukázal, máme obecenstvo. Nikdy nepozná svět, kde nebudete po zmáčknutí tlačítka mít miliony lidí připravených s vámi hrát. Víte, že máme technologii. Nikdy nepozná svět, ve kterém grafika není zkrátka ohromující a naprosto pohlcující. A ve videu studenta jste viděli, že dokážeme poznamenat lidskou mysl a pohnout jí. Nikdy nepozná svět, kde videohry nejsou neuvěřitelně emotivní a pravděpodobně ji rozpláčou. Jen doufám, že bude mít videohry ráda.
This is my daughter, her name's Emma, she's 17 months old. And I've been asking myself, what is Emma going to experience in the video game world? And as I've shown here, we have the audience. She's never going to know a world where you can't press a button and have millions of people ready to play. You know, we have the technology. She's never going to know a world where the graphics just aren't stunning and really immersive. And as the student video showed, we can impact and move. She's never going to know a world where video games aren't incredibly emotional and will probably make her cry. I just hope she likes video games.
(Smích)
(Laughter)
Tak, moje závěrečná myšlenka. Na povrchu hry vypadají jako jednoduchá zábava, ale ti, kteří se rádi podívají hlouběji, uvidí, že by nové paradigma videoher mohlo otevřít úplně nové obzory pro tvořivé lidi, kteří mají rádi velké myšlenky. A je snad lepší místo oslovit takové lidi než tady v TED?
So, my closing thought. Games on the surface seem simple entertainment, but for those that like to look a little deeper, the new paradigm of video games could open entirely new frontiers to creative minds that like to think big. Where better to challenge those minds than here at TED?
Děkuji vám.
Thank you.
CA: Davide Perry. To bylo úžasné.
Chris Anderson: David Perry. That was awesome.