Téma, o kterém budu hovořit, je globální uprchlická krize. Mým cílem je vám ukázat, že tato krize je zvládnutelná, nikoli neřešitelná. Dále vám chci ukázat, že se to týká stejně nás a toho kým opravdu jsme, jako je zkouškou pro uprchlíky stojící v první linii.
I'm going to speak to you about the global refugee crisis and my aim is to show you that this crisis is manageable, not unsolvable, but also show you that this is as much about us and who we are as it is a trial of the refugees on the front line.
Jsem ředitelem neziskové organizace na podporu uprchlíků a vysídlenců na celém světě (IRC). Není to pro mě ale jen pracovní záležitost. Je to osobní.
For me, this is not just a professional obligation, because I run an NGO supporting refugees and displaced people around the world. It's personal.
Mám moc rád tuto fotografii. Ten pohledný chlápek napravo, to nejsem já. Je to můj táta Ralph v Londýně roku 1940 se svým otcem Samuelem. Byli židovskými uprchlíky z Belgie. Uprchli v den, kdy do ní vtrhli nacisté. Mám moc rád i tuto fotku. Je na ní skupina uprchlých dětí, které dorazily v roce 1946 z Polska do Anglie. Uprostřed nich je moje maminka, Marion. Byla poslaná začít nový život, v nové zemi, úplně sama. Bylo jí 12 let. A jsem si jist tímto: Kdyby Británie ve 40. letech nepřijala uprchlíky, zcela jistě bych zde dnes nestál.
I love this picture. That really handsome guy on the right, that's not me. That's my dad, Ralph, in London, in 1940 with his father Samuel. They were Jewish refugees from Belgium. They fled the day the Nazis invaded. And I love this picture, too. It's a group of refugee children arriving in England in 1946 from Poland. And in the middle is my mother, Marion. She was sent to start a new life in a new country on her own at the age of 12. I know this: if Britain had not admitted refugees in the 1940s, I certainly would not be here today.
O 70 let později se ovšem kruh uzavřel. Je slyšet zvuk rostoucích zdí, pomstychtivé politické rétoriky, humanitární hodnoty a zásady jsou v plamenech právě v těch zemích, které před 70 lety řekly "nikdy více" zoufalství a vykořeněnosti obětí války. V minulém roce bylo každou minutu vyhnáno 24 osob ze svého domova v důsledku bojů, násilí a pronásledování: další chemický útok v Sýrii, běsnění Talibánu v Afgánistánu, dívky vyhnané Boko Haram ze škol v severovýchodní Nigérii. Toto nejsou lidé prchající do jiných zemí, aby měli lepší život. Ale aby svůj život zachránili.
Yet 70 years on, the wheel has come full circle. The sound is of walls being built, vengeful political rhetoric, humanitarian values and principles on fire in the very countries that 70 years ago said never again to statelessness and hopelessness for the victims of war. Last year, every minute, 24 more people were displaced from their homes by conflict, violence and persecution: another chemical weapon attack in Syria, the Taliban on the rampage in Afghanistan, girls driven from their school in northeast Nigeria by Boko Haram. These are not people moving to another country to get a better life. They're fleeing for their lives.
Je opravdovou tragédií, že nejslavnější uprchlík na světě nemůže přijít vypovědět svůj příběh. Mnozí z vás znají tuto fotografii. Je na ní bezvládné tělo pětiletého chlapce Alana Kurdi, uprchlíka ze Sýrie, který zahynul ve Středozemním moři v roce 2015. Zemřel spolu s dalšími 3700 uprchlíky, kteří se snažili dostat do Evropy. V následujícím roce 2016 zahynulo 5000 uprchlíků. Pro ně už je pozdě. Ale není pozdě pro milióny dalších.
It's a real tragedy that the world's most famous refugee can't come to speak to you here today. Many of you will know this picture. It shows the lifeless body of five-year-old Alan Kurdi, a Syrian refugee who died in the Mediterranean in 2015. He died alongside 3,700 others trying to get to Europe. The next year, 2016, 5,000 people died. It's too late for them, but it's not too late for millions of others.
Není příliš pozdě pro lidi jako Frederick. Setkal jsem se s ním v Nyarugusu, uprchlickém táboře v Tanzánii. Pochází z Burundi. Chtěl se dozvědět, kde by mohl dokončit svá studia. Splnil 11 let školní docházky a chtěl dokončit 12. rok. Řekl mi: "Modlím se, abych nestrávil zbytek života v tomto táboře."
It's not too late for people like Frederick. I met him in the Nyarugusu refugee camp in Tanzania. He's from Burundi. He wanted to know where could he complete his studies. He'd done 11 years of schooling. He wanted a 12th year. He said to me, "I pray that my days do not end here in this refugee camp."
A není příliš pozdě pro Halud. Její rodiče byli uprchlíci z Palestiny, kteří žili v uprchlickém táboře Yarmouk, před Damaškem. Narodila se rodičům - uprchlíkům a dnes je ona sama uprchlíkem v Libanonu. Pracuje pro Mezinárodní záchranný výbor (IRC) a pomáhá dalším uprchlíkům. Nemá ovšem žádnou jistotu ohledně své budoucnosti - kde bude, ani co bude obnášet.
And it's not too late for Halud. Her parents were Palestinian refugees living in the Yarmouk refugee camp outside Damascus. She was born to refugee parents, and now she's a refugee herself in Lebanon. She's working for the International Rescue Committee to help other refugees, but she has no certainty at all about her future, where it is or what it holds.
Toto povídání je o Frederickovi, o Halud a o miliónech jim podobných: Proč jsou bez domova, jak přežijí, jakou potřebují pomoc a jaká je naše odpovědnost... Já opravdu věřím tomu, že největší otázka ve 21. století se týká našich povinností vůči cizincům. Budoucí "ty" vychází z tvého závazku vůči cizincům. Víš lépe než kdokoli jiný, že tento svět je propojenější, než kdykoli předtím. Nese v sobě ale velké nebezpečí, že se necháme pohltit našimi rozdíly. A není lepší zkoušky, než způsob, jakým přistupujeme k uprchlíkům.
This talk is about Frederick, about Halud and about millions like them: why they're displaced, how they survive, what help they need and what our responsibilities are. I truly believe this, that the biggest question in the 21st century concerns our duty to strangers. The future "you" is about your duties to strangers. You know better than anyone, the world is more connected than ever before, yet the great danger is that we're consumed by our divisions. And there is no better test of that than how we treat refugees.
Zde jsou fakta: Jen v loňském roce bylo 65 miliónů lidí vyhnáno z domova kvůli násilí a pronásledování. Kdyby se jednalo o zemi, byla by to 21. největší země na světě. Většina z těchto lidí, zhruba 40 miliónů, zůstane ve své zemi, ale 25 miliónů se stane uprchlíky, to jest, že překročí hranici sousedního státu. Většina z nich žije v chudých zemích, relativně chudých, nebo s nižším středním příjmem, jako např. Libanon, kde žije Halud. V Libanonu je jeden ze čtyř lidí uprchlíkem, čtvrtina celé populace.
Here are the facts: 65 million people displaced from their homes by violence and persecution last year. If it was a country, that would be the 21st largest country in the world. Most of those people, about 40 million, stay within their own home country, but 25 million are refugees. That means they cross a border into a neighboring state. Most of them are living in poor countries, relatively poor or lower-middle-income countries, like Lebanon, where Halud is living. In Lebanon, one in four people is a refugee, a quarter of the whole population.
A zůstávají uprchlíky po dlouhou dobu - průměrná délka vysídlení je 10 let. Byl jsem v největším uprchlickém táboře na světě - ve východní Keni, zvaném Dadaab. Byl postaven v letech 1991-1992 jako "dočasný tábor" pro Somálce prchající před občanskou válkou. Potkal jsem se se Silo. Naivně jsem se jí zeptal: "Myslíš, že se někdy vrátíš domů do Somálska?" A ona na to: "Co tím myslíš - domů? Narodila jsem se tady." Když jsem se pak ptal vedení tábora kolik z oněch 330 000 lidí v táboře se tam narodilo, odpověděli: 100 000. Toto znamená dlouhodobé vysídlení.
And refugees stay for a long time. The average length of displacement is 10 years. I went to what was the world's largest refugee camp, in eastern Kenya. It's called Dadaab. It was built in 1991-92 as a "temporary camp" for Somalis fleeing the civil war. I met Silo. And naïvely I said to Silo, "Do you think you'll ever go home to Somalia?" And she said, "What do you mean, go home? I was born here." And then when I asked the camp management how many of the 330,000 people in that camp were born there, they gave me the answer: 100,000. That's what long-term displacement means.
Jeho příčiny jsou hluboké: - slabé státy, které nemůžou podpořit vlastní lidí, - mezinárodní politický systém, slabší než kdykoli dříve od roku 1945 a rozdíly v náboženství, vládě, či vztazích s okolním světem v důležitých částech muslimského světa. Jedná se o dlouhodobé, generační problémy. Proto také tvrdím, že uprchlická krize je vývojový trend, nikoli výkyv, a je komplexní. A když máte velké, dlouhodobé, složité problémy, lidé si myslí, že nelze nic dělat.
Now, the causes of this are deep: weak states that can't support their own people, an international political system weaker than at any time since 1945 and differences over theology, governance, engagement with the outside world in significant parts of the Muslim world. Now, those are long-term, generational challenges. That's why I say that this refugee crisis is a trend and not a blip. And it's complex, and when you have big, large, long-term, complex problems, people think nothing can be done.
Když papež František jel v roce 2014 do Lampedusa, nedaleko italského pobřeží, obvinil nás všechny a všechny obyvatele této planety z toho, co nazval: "globalizací lhostejnosti". Je to znepokojující věta. Znamená, že naše srdce se změnila v kámen. No já nevím, řekněte sami, je dovoleno polemizovat s papežem, třebaže to je na TEDu? Myslím si, že to není pravda. Myslím si, že lidé chtějí věci změnit, jen neví, zda má tato krize nějaká řešení. To, co vám chci dnes říct je, že ačkoli se jedná o skutečný problém, i řešení je skutečné.
When Pope Francis went to Lampedusa, off the coast of Italy, in 2014, he accused all of us and the global population of what he called "the globalization of indifference." It's a haunting phrase. It means that our hearts have turned to stone. Now, I don't know, you tell me. Are you allowed to argue with the Pope, even at a TED conference? But I think it's not right. I think people do want to make a difference, but they just don't know whether there are any solutions to this crisis. And what I want to tell you today is that though the problems are real, the solutions are real, too.
Řešení číslo 1: Uprchlíci potřebují dostat práci v zemích, ve kterých žijí a země ve kterých žijí potřebují masivní ekonomickou podporu. V Ugandě v roce 2014 udělali studii: 80% uprchlíků v hlavním městě Kampala nepotřebovalo žádnou humanitární pomoc, jelikož pracovali.
Solution one: these refugees need to get into work in the countries where they're living, and the countries where they're living need massive economic support. In Uganda in 2014, they did a study: 80 percent of refugees in the capital city Kampala needed no humanitarian aid because they were working. They were supported into work.
Řešení číslo 2: Vzdělání dětí je nezbytnost, záchranný kruh, nikoli luxus, když jste uprchlíkem tak dlouho. Děti se mohou odrazit zpátky, když získají sociální a emoční podporu spolu s jazykovými a početními znalostmi. Sám jsem to viděl. Ale polovina dětských uprchlíků na světě mladšího školního věku nedostává vůbec žádné vzdělání, stejně jako tři čtvrtiny dětí středoškolského věku. To je šílené.
Solution number two: education for kids is a lifeline, not a luxury, when you're displaced for so long. Kids can bounce back when they're given the proper social, emotional support alongside literacy and numeracy. I've seen it for myself. But half of the world's refugee children of primary school age get no education at all, and three-quarters of secondary school age get no education at all. That's crazy.
Řešení číslo 3: Většina uprchlíků je ve městech, nikoli v táborech. Co bychom já nebo vy chtěli, kdybychom byli uprchlíkem ve městě? Chtěli bychom peníze na zaplacení bydlení a oblečení. Toto tvoří budoucnost humanitárního systému, nebo jeho klíčovou část: Dejte uprchlíkům peníze, abyste podpořili jejich moc a podpoříte tím místní ekonomiku.
Solution number three: most refugees are in urban areas, in cities, not in camps. What would you or I want if we were a refugee in a city? We would want money to pay rent or buy clothes. That is the future of the humanitarian system, or a significant part of it: give people cash so that you boost the power of refugees and you'll help the local economy.
Řešení číslo 4: Je kontroverzní, ale přesto je potřeba o něm mluvit. Nejzranitelnějším uprchlíkům musí být dána možnost nového začátku a nového života v nové zemi, včetně Západu. Jedná se o relativně malé množství lidí, - stovky tisíc, nikoli miliónů, ale symbolika toho je veliká. Nyní není čas, abychom uprchlíkům zakazovali přístup, jak to navrhuje Trumpova vláda. Je čas otevřít náruč lidem, kteří se stali oběťmi teroru.
And there's a fourth solution, too, that's controversial but needs to be talked about. The most vulnerable refugees need to be given a new start and a new life in a new country, including in the West. The numbers are relatively small, hundreds of thousands, not millions, but the symbolism is huge. Now is not the time to be banning refugees, as the Trump administration proposes. It's a time to be embracing people who are victims of terror. And remember --
[potlesk]
(Applause)
A když se někdo zeptá: "Jsou řádně prověřeni?" - je to velmi rozumná a dobrá otázka. Pravdou je, že uprchlíci, kteří přicházejí kvůli přesídlení, jsou prověřování více, než jakákoli jiná skupina přijíždějící do našich zemí. Zatímco položit tuto otázku je opodstatněné, není už v opodstatněné tvrdit, že uprchlík
Remember, anyone who asks you, "Are they properly vetted?" that's a really sensible and good question to ask. The truth is, refugees arriving for resettlement are more vetted than any other population arriving in our countries. So while it's reasonable to ask the question, it's not reasonable to say that refugee is another word for terrorist.
je totéž, co terorista.
Now, what happens --
[potlesk]
(Applause)
Co se stane, když uprchlík nemůže získat práci, nemůže poslat své děti do školy, nemůže získat peníze, nemůže získat právní cestu k naději? Stane se to, že se dá na nebezpečnou stezku. Před dvěma lety jsem jel na Lesbos, krásný Řecký ostrov. Je domovem 90 tisíců lidí. Během jednoho roku přes něj prošlo 500 tisíc uprchlíků. Rád bych vám ukázal, co jsem viděl, když jsem projížděl ostrovem na sever: hromadu záchranných vest po těch, kteří tuto cestu přežili. A když jsem se podíval blíže, byly tam žluté záchranné vesty pro malé děti. Udělal jsem tuhle fotku. Nejspíš nepřečtete, co je na nich napsáno, tak vám to přečtu: "Varování: Neochrání před utopením". Ve 21. století tedy děti dostávají záchranné vesty, aby získali bezpečí v Evropě, které jim ale nezachrání život, pokud vypadnou z loďky, která je do Evropy veze.
What happens when refugees can't get work, they can't get their kids into school, they can't get cash, they can't get a legal route to hope? What happens is they take risky journeys. I went to Lesbos, this beautiful Greek island, two years ago. It's a home to 90,000 people. In one year, 500,000 refugees went across the island. And I want to show you what I saw when I drove across to the north of the island: a pile of life jackets of those who had made it to shore. And when I looked closer, there were small life jackets for children, yellow ones. And I took this picture. You probably can't see the writing, but I want to read it for you. "Warning: will not protect against drowning." So in the 21st century, children are being given life jackets to reach safety in Europe even though those jackets will not save their lives if they fall out of the boat that is taking them there.
Toto už není pouze krize. Je to zkouška. Zkouška, které civilizace čelili v různých dobách. Je to zkouška naší lidskosti. Je to zkouška pro nás ze západního světa, kým jsme a co zosobňujeme. Je to zkouška našeho charakteru, nejen naší politiky. Samozřejmě – uprchlíci jsou těžký případ. Přicházejí z dalekých částí světa, prošli traumatickými zážitky, často jsou odlišného vyznání. Toto jsou ale právě důvody, abychom uprchlíkům pomohli, ne důvod ji odmítnout. Důvodem, proč jim pomoci, je také to, co to vypovídá o nás samotných. Odhalí to naše hodnoty. Vždyť empatie a altruismus jsou dva základní kameny civilizace. Proměňte empatii a altruismus v čin a naplňujeme základní morální krédo.
This is not just a crisis, it's a test. It's a test that civilizations have faced down the ages. It's a test of our humanity. It's a test of us in the Western world of who we are and what we stand for. It's a test of our character, not just our policies. And refugees are a hard case. They do come from faraway parts of the world. They have been through trauma. They're often of a different religion. Those are precisely the reasons we should be helping refugees, not a reason not to help them. And it's a reason to help them because of what it says about us. It's revealing of our values. Empathy and altruism are two of the foundations of civilization. Turn that empathy and altruism into action and we live out a basic moral credo.
V dnešním moderním světě, nemáme žádnou výmluvu. Nemůžeme říct, že nevíme, co se děje v Džubě, jižním Sudánu, nebo v Aleppu, Sýrii. Je to v našich telefonech, v našich rukou. Nevědomost není žádnou omluvou. Nepomožme, a ukážeme, že nemáme žádný morální kompas.
And in the modern world, we have no excuse. We can't say we don't know what's happening in Juba, South Sudan, or Aleppo, Syria. It's there, in our smartphone in our hand. Ignorance is no excuse at all. Fail to help, and we show we have no moral compass at all.
Také to vyjeví, zda známe svou historii. Uprchlíci mají na celém světě základní práva díky mimořádnému západnímu vedení, státníkům a ženám po druhé světové válce, ze kterého vzešla všeobecná lidská práva. Zahoďme pryč ochranu uprchlíků a zahodíme vlastní historii.
It's also revealing about whether we know our own history. The reason that refugees have rights around the world is because of extraordinary Western leadership by statesmen and women after the Second World War that became universal rights. Trash the protections of refugees, and we trash our own history. This is --
[potlesk]
(Applause)
Ukazuje to také sílu demokracie jako ochrany před diktátorstvím. Kolik politiků jste slyšeli říci: "Věříme v sílu našeho příkladu, ne v příklad naší síly". Míní tím, že co zastáváme, je důležitější, než bomby, které shazujeme. Uprchlíci hledající azyl vidí Západ jako zdroj naděje a útočiště. Rusové, Iránci, Číňané, Eritrejci, Kubánci, přišli na Západ najít bezpečí. A my to zahodíme na vlastní nebezpečí.
This is also revealing about the power of democracy as a refuge from dictatorship. How many politicians have you heard say, "We believe in the power of our example, not the example of our power." What they mean is what we stand for is more important than the bombs we drop. Refugees seeking sanctuary have seen the West as a source of hope and a place of haven. Russians, Iranians, Chinese, Eritreans, Cubans, they've come to the West for safety. We throw that away at our peril.
A je zde ještě jedna věc, kterou to o nás říká: – zda máme pokoru před vlastními chybami. Nejsem jedním z těch lidí, kteří věří, že všechny problémy světa způsobil Západ. Nezpůsobil. Když ale uděláme chybu, měli bychom ji uznat. Není náhodou, že země, která přijala nejvíce uprchlíků, – Spojené státy, přijala více uprchlíků z Vietnamu, než kterákoli jiná země. Hovoří to o naší minulosti. Je zde ale bližší minulost, v Iráku a Afghanistánu. Nelze napravit chyby zahraniční politiky humanitární akcí, ale když něco pokazíte, máte povinnost zkusit pomoci to napravit. A to je nyní naší povinností.
And there's one other thing it reveals about us: whether we have any humility for our own mistakes. I'm not one of these people who believes that all the problems in the world are caused by the West. They're not. But when we make mistakes, we should recognize it. It's not an accident that the country which has taken more refugees than any other, the United States, has taken more refugees from Vietnam than any other country. It speaks to the history. But there's more recent history, in Iraq and Afghanistan. You can't make up for foreign policy errors by humanitarian action, but when you break something, you have a duty to try to help repair it, and that's our duty now.
Pamatujete, jak jsem na začátku tohoto proslovu řekl, že uprchlická krize je zvládnutelná, ne neřešitelná? Chci, abyste začali myslet novým způsobem, ale také abyste začali konat. Jste-li zaměstnavatel, najměte si uprchlíky. Jste-li přesvědčeni argumenty, přijměte je, třebaže rodina, přátelé nebo kolegové tyto mýty opakují. Máte-li peníze, dejte je charitám, které výrazně pomáhají uprchlíkům na celém světě. Jste-li občan, volte politiky, kteří zrealizují řešení, o kterých jsem zde mluvil.
Do you remember at the beginning of the talk, I said I wanted to explain that the refugee crisis was manageable, not insoluble? That's true. I want you to think in a new way, but I also want you to do things. If you're an employer, hire refugees. If you're persuaded by the arguments, take on the myths when family or friends or workmates repeat them. If you've got money, give it to charities that make a difference for refugees around the world. If you're a citizen, vote for politicians who will put into practice the solutions that I've talked about.
[potlesk]
(Applause)
Povinnost vůči cizincům se projevuje v malých i velkých činech, prozaických i hrdinských. V roce 1942 žila má teta a babička v Bruselu, který okupovalo Německo. Dostali povolávací rozkaz od nacistů, že se mají dostavit na bruselské nádraží. Mojí babičku hned napadlo, že je něco špatně. Prosila své příbuzné, aby na to nádraží nešli. Příbuzní jí odpověděli: "Když nepůjdeme, když neuděláme co řekli, dostaneme se do problémů." Můžete uhodnout, co se stalo příbuzným, kteří šli na bruselské nádraží. Už je nikdy nikdo neviděl. Ale moje babička a teta šly do malé vesničky jižně od Bruselu, kde byly kdysi na prázdninách. Přišly do domu místního farmáře, katolíka, zvaného Monsieur Maurice, a požádaly ho, aby je vzal k sobě. A on to udělal. Na konci války žilo v té vesnici 17 Židů.
The duty to strangers shows itself in small ways and big, prosaic and heroic. In 1942, my aunt and my grandmother were living in Brussels under German occupation. They received a summons from the Nazi authorities to go to Brussels Railway Station. My grandmother immediately thought something was amiss. She pleaded with her relatives not to go to Brussels Railway Station. Her relatives said to her, "If we don't go, if we don't do what we're told, then we're going to be in trouble." You can guess what happened to the relatives who went to Brussels Railway Station. They were never seen again. But my grandmother and my aunt, they went to a small village south of Brussels where they'd been on holiday in the decade before, and they presented themselves at the house of the local farmer, a Catholic farmer called Monsieur Maurice, and they asked him to take them in. And he did, and by the end of the war, 17 Jews, I was told, were living in that village.
Když jsem dospíval, zeptal jsem se jednou tety "Můžeš mě vzít k Monsieur Maurice?" A ona na to: "Ano, můžu. Je stále naživu. Pojeďte za ním". Muselo to být někdy v 83, 84 roce, když jsme za ním vyrazili. A právě tak, jak to jen, dospívající kluk může, jsem se toho bělovlasého džentlmena zeptal: "Proč jste to udělal? "Proč jste se vystavil riziku?" Podíval se na mne, pokrčil rameny a francouzsky odpověděl: "On doit." "Člověk musí." Bylo mu to dané, vrozené. Bylo to přirozené. Chci tím říct, že by to mělo být vrozené a přirozené také pro nás. Řekněte si, že tato uprchlická krize je zvládnutelná, není neřešitelná, a každý z nás má osobní odpovědnost, aby pomohl to uskutečnit. Protože je to o záchraně uprchlíků a jejich životů, stejně jako o záchraně nás samých a našich hodnot.
And when I was teenager, I asked my aunt, "Can you take me to meet Monsieur Maurice?" And she said, "Yeah, I can. He's still alive. Let's go and see him." And so, it must have been '83, '84, we went to see him. And I suppose, like only a teenager could, when I met him, he was this white-haired gentleman, I said to him, "Why did you do it? Why did you take that risk?" And he looked at me and he shrugged, and he said, in French, "On doit." "One must." It was innate in him. It was natural. And my point to you is it should be natural and innate in us, too. Tell yourself, this refugee crisis is manageable, not unsolvable, and each one of us has a personal responsibility to help make it so. Because this is about the rescue of us and our values as well as the rescue of refugees and their lives.
Mnohokrát vám děkuji.
Thank you very much indeed.
[potlesk]
(Applause)
Bruno Giussani: Děkuji Davide. David Miliband: Já děkuji. BG: Jedná se o silné podněty, i vaše výzva o individuální odpovědnost je velmi silná. Mám jen jednu obavu. Zmínil jste, vašimi slovy, že "mimořádné západní vedení", které vedlo před 60 lety k diskuzi ohledně lidských práv, k dohodám o uprchlících atd., atd. Toto vedení vzniklo po velkém traumatu, a odehrálo se v politickém prostředí konsenzu. Nyní ale žijeme v rozvratném politickém prostředí. Samotní uprchlíci se stali jedním z rozdělujících prvků.
Bruno Giussani: David, thank you. David Miliband: Thank you. BG: Those are strong suggestions and your call for individual responsibility is very strong as well, but I'm troubled by one thought, and it's this: you mentioned, and these are your words, "extraordinary Western leadership" which led 60-something years ago to the whole discussion about human rights, to the conventions on refugees, etc. etc. That leadership happened after a big trauma and happened in a consensual political space, and now we are in a divisive political space. Actually, refugees have become one of the divisive issues. So where will leadership come from today?
Odkud tedy dnes vzejde vedení? DM: Myslím si, že je pravdou, že vedení vytvořené za války má odlišný charakter, odlišné tempo a světonázor než vedení utvořené v době míru. Odpověděl bych tedy, že vedení musí přijít zezdola, ne shora. Opakující se téma konference je tento týden o demokratizaci moci. A my musíme chránit naše demokracie, ale musíme je také aktivně povzbuzovat. Když mi lidé říkají, že je vůči uprchlíkům silný odpor, oponuji, že jde o polarizaci, a že ti, kdo mají strach, dělají více hluku než ti, kdo mají hrdost. Odpověď na vaši otázku tedy zní, že naše vlády budeme podporovat povzbuzovat a dodávat jim důvěru tím, že se sami mobilizujeme. Když vyhledáváte vedoucí postavení, musíte se podívat dovnitř a mobilizovat ve své vlastní komunitě k pokusu vytvořit podmínky pro jiný druh uspořádání.
DM: Well, I think that you're right to say that the leadership forged in war has a different temper and a different tempo and a different outlook than leadership forged in peace. And so my answer would be the leadership has got to come from below, not from above. I mean, a recurring theme of the conference this week has been about the democratization of power. And we've got to preserve our own democracies, but we've got to also activate our own democracies. And when people say to me, "There's a backlash against refugees," what I say to them is, "No, there's a polarization, and at the moment, those who are fearful are making more noise than those who are proud." And so my answer to your question is that we will sponsor and encourage and give confidence to leadership when we mobilize ourselves. And I think that when you are in a position of looking for leadership, you have to look inside and mobilize in your own community to try to create conditions for a different kind of settlement. BG: Thank you, David. Thanks for coming to TED.
BG: Děkuji, Davide. Díky, že jste přišel na TED. (Potlesk)
(Applause)