Olympijské motto zní: „Citius, Altius, Fortius.“ Rychleji, výše, silněji. A sportovci ho rychle naplňovali. Vítěz olympijského maratonu v roce 2012 běžel dvě hodiny a osm minut. Kdyby závodil s vítězem maratonu z olympiády v roce 1904, předběhl by ho téměř o hodinu a půl. Všichni teď mají pocit, že se jako lidská rasa nezadržitelně zlepšujeme, ale přece jsme se nemohli vyvinout v nový druh během jednoho století. Takže co se vlastně děje? Chtěl bych se podívat na to, co opravdu stojí za tímto sportovním pokrokem.
The Olympic motto is "Citius, Altius, Fortius." Faster, Higher, Stronger. And athletes have fulfilled that motto rapidly. The winner of the 2012 Olympic marathon ran two hours and eight minutes. Had he been racing against the winner of the 1904 Olympic marathon, he would have won by nearly an hour and a half. Now we all have this feeling that we're somehow just getting better as a human race, inexorably progressing, but it's not like we've evolved into a new species in a century. So what's going on here? I want to take a look at what's really behind this march of athletic progress.
V roce 1936 držel rekord na 100 metrů Jesse Owens. Kdyby závodil na loňském mistrovství světa, za jamajským sprinterem Usainem Boltem, protínajícím cílovou pásku, by zaostal o 4,2 metru pozadu. To je ve sprintu hodně. Abyste si o tom udělali představu, předvedu vám ukázku vytvořenou sportovním vědcem Rossem Tuckerem. Představte si stadion na loňském mistrovství světa v běhu na 100 metrů: Tisíce lidí čekají se zatajeným dechem, aby viděli Usaina Bolta, nejrychlejšího člověka všech dob. Blesky fotoaparátů blýskají, zatímco se devět nejrychlejších mužů světa řadí do bloků. A chci, abyste si představili, že je Jesse Owens mezi nimi. Zavřete oči a představte si to: Prásk! Výstřel z pistole. Americký sprinter vyráží dopředu. Usain Bolt startuje, aby ho dostihl. Míjí ho a jak běžci probíhají cílem, uslyšíte pípnutí, jakmile protnou pásku.
In 1936, Jesse Owens held the world record in the 100 meters. Had Jesse Owens been racing last year in the world championships of the 100 meters, when Jamaican sprinter Usain Bolt finished, Owens would have still had 14 feet to go. That's a lot in sprinter land. To give you a sense of how much it is, I want to share with you a demonstration conceived by sports scientist Ross Tucker. Now picture the stadium last year at the world championships of the 100 meters: thousands of fans waiting with baited breath to see Usain Bolt, the fastest man in history; flashbulbs popping as the nine fastest men in the world coil themselves into their blocks. And I want you to pretend that Jesse Owens is in that race. Now close your eyes for a second and picture the race. Bang! The gun goes off. An American sprinter jumps out to the front. Usain Bolt starts to catch him. Usain Bolt passes him, and as the runners come to the finish, you'll hear a beep as each man crosses the line.
(Pípnutí)
(Beeps)
To byl úplný konec závodu. Můžete otevřít oči. První pípnutí byl Usain Bolt. Poslední pípnutí byl Jesse Owens. Znovu si to poslechněte.
That's the entire finish of the race. You can open your eyes now. That first beep was Usain Bolt. That last beep was Jesse Owens. Listen to it again.
(Pípnutí)
(Beeps)
Když se nad tím zamyslíte, není to tak velký rozdíl, že ne? A vezměte v úvahu, že Usain Bolt rozhýbal svoje tělo z bloků na speciálně navrženém povrchu, který mu umožnil běžet na hranici lidských možností. Na druhou stranu Jesse Owens běžel na škváře, popelu ze spáleného dřeva a tak měkký povrch mu při běhu ubíral mnohem více energie. Místo bloků měl Jesse Owens lopatku, kterou si ve škváře vykopával žlábky na odstartování. Biomechanická analýza rychlosti Owensových kloubů ukazuje, že kdyby běžel na stejném povrchu jako Bolt, nebyl by pozadu o 4,2 metru, ale jen o délku jednoho kroku. Spíše než poslední pípnutí, byl by Owens to druhé pípnutí. Poslechněte si to znovu.
When you think of it like that, it's not that big a difference, is it? And then consider that Usain Bolt started by propelling himself out of blocks down a specially fabricated carpet designed to allow him to travel as fast as humanly possible. Jesse Owens, on the other hand, ran on cinders, the ash from burnt wood, and that soft surface stole far more energy from his legs as he ran. Rather than blocks, Jesse Owens had a gardening trowel that he had to use to dig holes in the cinders to start from. Biomechanical analysis of the speed of Owens' joints shows that had been running on the same surface as Bolt, he wouldn't have been 14 feet behind, he would have been within one stride. Rather than the last beep, Owens would have been the second beep. Listen to it again.
(Pípnutí)
(Beeps)
To je rozdíl, který učinila technologie povrchů tratí a který se promítl v celém běžeckém světě.
That's the difference track surface technology has made, and it's done it throughout the running world.
Vezměte si delší trať. V roce 1954 zaběhl Sir Roger Bannister jako první člověk míli pod čtyři minuty. Dneska to každoročně běhají vysokoškoláci. Vzácně se to podaří i středoškolákovi. Ke koci minulého roku uběhlo míli pod čtyři minuty 1314 lidí, ale stejně jako Jesse Owens, běžel Sir Roger Bannister na měkké škváře, která mu při běhu ubírala více energie, než dnešní syntetické dráhy. Konzultoval jsem s experty na biomechaniku, o kolik je běh na škváře pomalejší než na syntetické dráze a shodli se na tom, že je to o jedno a půl procenta. Takže když zpomalíte o jedno a půl procenta čas každého, kdo zaběhl míli pod 4 minuty na syntetické dráze, stane se tohle: Zbyde jich jen 530. Když se na to podíváme takhle, od dob Sira Bannistera se do klubu běžců s mílí pod čtyři minuty přidalo ani ne deset lidí ročně. 530 je rozhodně víc než jeden a částečně je to proto, že dnes trénuje mnohem více lidí a trénují s větším rozmyslem. I vysokoškoláci trénují profesionálněji v porovnání se Sirem Bannisterem, který měl 45minutové tréninky místo přednášek o gynekologii na medicíně. A ten chlapík, který v roce 1904 vyhrál olympijský maraton za tři a půl hodiny, pil během závodu jed na krysy a brandy. To byla jeho verze podpůrné látky.
Consider a longer event. In 1954, Sir Roger Bannister became the first man to run under four minutes in the mile. Nowadays, college kids do that every year. On rare occasions, a high school kid does it. As of the end of last year, 1,314 men had run under four minutes in the mile, but like Jesse Owens, Sir Roger Bannister ran on soft cinders that stole far more energy from his legs than the synthetic tracks of today. So I consulted biomechanics experts to find out how much slower it is to run on cinders than synthetic tracks, and their consensus that it's one and a half percent slower. So if you apply a one and a half percent slowdown conversion to every man who ran his sub-four mile on a synthetic track, this is what happens. Only 530 are left. If you look at it from that perspective, fewer than ten new men per [year] have joined the sub-four mile club since Sir Roger Bannister. Now, 530 is a lot more than one, and that's partly because there are many more people training today and they're training more intelligently. Even college kids are professional in their training compared to Sir Roger Bannister, who trained for 45 minutes at a time while he ditched gynecology lectures in med school. And that guy who won the 1904 Olympic marathon in three in a half hours, that guy was drinking rat poison and brandy while he ran along the course. That was his idea of a performance-enhancing drug.
(Smích)
(Laughter)
Je jasné, že atleti jsou dnes ve využívání podpůrných látek uvědomělejší, což je někdy v některých sportech znát, ale technologie změnila všechny sporty, od rychlejších lyží až po lehčí boty. Podívejme se na trend vývoje plavání na 100m volným způsobem. Trend směřuje k rychlejším časům, ale je přerušen těmito prudkými propady. První propad, v roce 1956, je zavedení kotoulové obrátky. Místo zastavení a otočení se udělali plavci pod vodou kotrmelec a mohli hned pokračovat opačným směrem. Druhý propad je zavedení žlábků po stranách bazénu, které umožňují stříkající vodě odtéct, namísto toho, aby tvořila turbulence, které plavce při závodě brzdí. Ten poslední propad je zavedení celotělových plavek a materiálů s nízkým třením.
Clearly, athletes have gotten more savvy about performance-enhancing drugs as well, and that's made a difference in some sports at some times, but technology has made a difference in all sports, from faster skis to lighter shoes. Take a look at the record for the 100-meter freestyle swim. The record is always trending downward, but it's punctuated by these steep cliffs. This first cliff, in 1956, is the introduction of the flip turn. Rather than stopping and turning around, athletes could somersault under the water and get going right away in the opposite direction. This second cliff, the introduction of gutters on the side of the pool that allows water to splash off, rather than becoming turbulence that impedes the swimmers as they race. This final cliff, the introduction of full-body and low-friction swimsuits.
Technologie změnila výkony napříč všemi sporty. V roce 1972 stanovil Eddy Merckx rekord v hodinovce na kole ujetím 49,431 km. Tento rekord byl nestále vylepšován zároveň s tím, jak se vylepšovala kola a jejich aerodynamika, až do roku 1996, kdy byl rekord 56,375 km, o téměř 7 km dál, než ujel Eddy Merckx v roce 1972. Ale v roce 2000 rozhodla Mezinárodní cyklistická unie, že kdo chce být držitelem rekordu, musí použít v podstatě stejné kolo, jaké měl Eddy Merckx v roce 1972. A jaký je ten rekord dnes? 49,7 km, celkem o 270 metrů dál, než zajel Eddy Merckx před více než čtyřiceti lety. V podstatě za veškerá vylepšení tohoto rekordu mohla technologie.
Throughout sports, technology has changed the face of performance. In 1972, Eddy Merckx set the record for the longest distance cycled in one hour at 30 miles, 3,774 feet. Now that record improved and improved as bicycles improved and became more aerodynamic all the way until 1996, when it was set at 35 miles, 1,531 feet, nearly five miles farther than Eddy Merckx cycled in 1972. But then in 2000, the International Cycling Union decreed that anyone who wanted to hold that record had to do so with essentially the same equipment that Eddy Merckx used in 1972. Where does the record stand today? 30 miles, 4,657 feet, a grand total of 883 feet farther than Eddy Merckx cycled more than four decades ago. Essentially the entire improvement in this record
Přesto technologie není to jediné, co žene sportovce kupředu.
was due to technology.
Sice jsme se během století nevyvinuli v nový druh, ale genofond se ve sportovních soutěžích zcela jistě změnil. Na počátku dvacátého století měli tělocvikáři a trenéři představu, že pro veškerou atletickou zátěž je nejlepší průměrná postava: střední výška, střední hmotnost, ve všech sportech. A to se projevilo na tělech atletů. V roce 1920 byli průměrný skokan do výšky a průměrný koulař stejně velcí. Ale jak se tento názor vytrácel a trenéři a sportovní vědci si uvědomovali, že spíš než průměrná postava je potřeba postava vysoce specializovaná, která zapadá do určitých měřítek. Probíhal umělý výběr, roztřídění tělesných typů, které se hodí na určité sporty a těla sportovců se začala odlišovat. Dnes není průměrný koulař stejně veliký jako průměrný skokan do výšky, je o šest centimetrů vyšší a o 60 kg těžší. A to se děje napříč sportovním světem.
Still, technology isn't the only thing pushing athletes forward. While indeed we haven't evolved into a new species in a century, the gene pool within competitive sports most certainly has changed. In the early half of the 20th century, physical education instructors and coaches had the idea that the average body type was the best for all athletic endeavors: medium height, medium weight, no matter the sport. And this showed in athletes' bodies. In the 1920s, the average elite high-jumper and average elite shot-putter were the same exact size. But as that idea started to fade away, as sports scientists and coaches realized that rather than the average body type, you want highly specialized bodies that fit into certain athletic niches, a form of artificial selection took place, a self-sorting for bodies that fit certain sports, and athletes' bodies became more different from one another. Today, rather than the same size as the average elite high jumper, the average elite shot-putter is two and a half inches taller and 130 pounds heavier. And this happened throughout the sports world.
Pokud byste si nakreslili graf závislosti sportu na výšce a hmotnosti sportovců pro každý z dvou tuctů sportů v první polovině 20. století, vypadal by takto: Je tu nějaký rozptyl, ale body jsou seskupené okolo průměrného typu. Poté se od této myšlenky začalo ustupovat a ve stejné době digitální technologie — rádio a pak televize a internet — daly milionům, někdy i miliardám lidí, vstupenku ke sledování špičkových sportovních výkonů. Finanční pobídky, pověst a sláva umožnily raketový vzestup špičkových atletů a přiklonily se k uzounké vyšší úrovni výkonnosti. Urychlil se umělý výběr specializovaných typů. A když nakreslíte graf pro ty samé sporty dnes, vypadá takto: Typy atletů se od sebe začaly mnohem více odlišovat. A protože tento graf vypadá jako grafy rozpínajícího se vesmíru s galaxiemi vzdalujícími se od sebe, vědci, kteří ho objevili, ho nazývají „Velký třesk tělesných typů“.
In fact, if you plot on a height versus mass graph one data point for each of two dozen sports in the first half of the 20th century, it looks like this. There's some dispersal, but it's kind of grouped around that average body type. Then that idea started to go away, and at the same time, digital technology -- first radio, then television and the Internet -- gave millions, or in some cases billions, of people a ticket to consume elite sports performance. The financial incentives and fame and glory afforded elite athletes skyrocketed, and it tipped toward the tiny upper echelon of performance. It accelerated the artificial selection for specialized bodies. And if you plot a data point for these same two dozen sports today, it looks like this. The athletes' bodies have gotten much more different from one another. And because this chart looks like the charts that show the expanding universe, with the galaxies flying away from one another, the scientists who discovered it call it "The Big Bang of Body Types."
Ve sportech, kde se cení výška, jako je basketbal, se vysocí stali vyššími. V roce 1983 podepsala NBA průkopnickou smlouvu a z hráčů udělala partnery ligy s právem na podíl na výnosech ze vstupenek a televizních smluv. Najednou kdokoliv, kdo uměl hrát, chtěl být hráčem NBA. A týmy začaly pročesávat zeměkouli a pátrat po typech, které by jim pomohly vyhrávat šampionáty. Téměř přes noc se poměr hráčů NBA, kteří mají alespoň 210 cm, zdvojnásobil na 10 procent. Dnes má přes 210 cm jeden z deseti hráčů NBA. Ale v běžné populaci je muž vysoký přes 2 metry dost vzácný — tak vzácný, že pokud znáte Američana mezi 20 a 40 lety, který má alespoň 210 cm, máte 17 procentní šanci, že zrovna hraje v NBA. (Smích) Nebo jinak, vezměte 6 mužů s výškou přes 2 metry a jeden z nich bude právě z NBA. A to není to jediné, v čem jsou hráči NBA unikátní. Toto je „Vitruviánský muž“ od Leonarda da Vinciho, ideální proporce, kdy rozpětí rukou je rovné výšce. Moje rozpětí rukou je přesně stejné jako moje výška. Vaše nejspíš asi také. Ale ne u průměrného hráče NBA. Průměný hráč NBA má kolem 2 metrů s rozpětím rukou 2,13 metru. Nejen, že jsou hráči NBA neskutečně vysocí, ale mají až absurdní rozpětí. Kdyby Leonardo nakreslil vitruviánského hráče NBA, potřeboval by obdélník a elipsu, ne kruh a čtverec.
In sports where height is prized, like basketball, the tall athletes got taller. In 1983, the National Basketball Association signed a groundbreaking agreement making players partners in the league, entitled to shares of ticket revenues and television contracts. Suddenly, anybody who could be an NBA player wanted to be, and teams started scouring the globe for the bodies that could help them win championships. Almost overnight, the proportion of men in the NBA who are at least seven feet tall doubled to 10 percent. Today, one in 10 men in the NBA is at least seven feet tall, but a seven-foot-tall man is incredibly rare in the general population -- so rare that if you know an American man between the ages of 20 and 40 who is at least seven feet tall, there's a 17 percent chance he's in the NBA right now. (Laughter) That is, find six honest seven footers, one is in the NBA right now. And that's not the only way that NBA players' bodies are unique. This is Leonardo da Vinci's "Vitruvian Man," the ideal proportions, with arm span equal to height. My arm span is exactly equal to my height. Yours is probably very nearly so. But not the average NBA player. The average NBA player is a shade under 6'7", with arms that are seven feet long. Not only are NBA players ridiculously tall, they are ludicrously long. Had Leonardo wanted to draw the Vitruvian NBA Player, he would have needed a rectangle and an ellipse, not a circle and a square.
Takže ve sportech, kde se cení velikost, se velcí atleti ještě protáhli. Naopak ve sportech, kde je výhodou malá postava, se malí atleti ještě zmenšili. Výška průměrné vrcholové gymnastky se během posledních 30 let v průměru smrskla z 1,60 m na 1,45 m, což bylo dobře pro zlepšení poměru jejich síly a hmotnosti a pro přemety ve vzduchu. A zatímco se ti největší ještě zvětšili a nejmenší zmenšili, podivní se stali ještě podivnějšími. Průměrná délka předloktí hráče vodního póla se v poměru k celé ruce zvětšila, kvůli lepšímu a silnějšímu švihu při hodu. A tak se velcí zvětšili, malí zmenšili a podivní zpodivněli. U plavců je ideální typ s dlouhým trupem a krátkými nohami. Něco jako dlouhý trup u kanoe kvůli rychlosti na vodě. A opak je výhodný při běhu. Tam potřebujete dlouhé nohy a krátký trup. A to je dnes na atletech také vidět. Tady stojí Michael Phelps, nejlepší plavec světa, vedle Hichama El Guerrouje, držitele světového rekordu na jednu míli. Jejich výška se liší o 18 cm, ale díky jejich tělesným typům, výhodným pro jejich sporty, mají stejnou velikost kalhot. 18 cm rozdíl ve výšce a mají stejně dlouhé nohy.
So in sports where large size is prized, the large athletes have gotten larger. Conversely, in sports where diminutive stature is an advantage, the small athletes got smaller. The average elite female gymnast shrunk from 5'3" to 4'9" on average over the last 30 years, all the better for their power-to-weight ratio and for spinning in the air. And while the large got larger and the small got smaller, the weird got weirder. The average length of the forearm of a water polo player in relation to their total arm got longer, all the better for a forceful throwing whip. And as the large got larger, small got smaller, and the weird weirder. In swimming, the ideal body type is a long torso and short legs. It's like the long hull of a canoe for speed over the water. And the opposite is advantageous in running. You want long legs and a short torso. And this shows in athletes' bodies today. Here you see Michael Phelps, the greatest swimmer in history, standing next to Hicham El Guerrouj, the world record holder in the mile. These men are seven inches different in height, but because of the body types advantaged in their sports, they wear the same length pants. Seven inches difference in height,
V některých případech skončil hon za správnými typy,
these men have the same length legs.
které by posunuly atletické výkony, přivedením populace, která nikdy předtím nezávodila, do světa soutěží, jak tomu bylo u dálkových běžců z Keni. My považujeme Keňany za skvělé maratonce. Keňané považují za skvělé maratonce kmen Kalenjinců. Kalenjinci tvoří jen 12 procent keňského obyvatelstva, ale patří sem velká většina elitních běžců. A v průměru mají jistou unikátní fyziologii: Mají nohy, které jsou velmi dlouhé a na koncích zeštíhlené, a to proto, že jejich předci pochází z okolí rovníku, z velmi teplého a suchého podnebí a evoluční adaptací na toto podnebí jsou končetiny, které jsou velmi dlouhé a na koncích zeštíhlené kvůli ochlazování. Ze stejného důvodu mají radiátory dlouhé spirály, abychom zvětšili povrch vůči objemu a teplo mohlo lépe odcházet. A protože nohy fungují jako kyvadlo, tak čím jsou delší a tenčí, tím efektivněji se kývou. K tomu, abyste viděli běžecký úspěch Kalenjinců v souvislostech, povšimněte si, že celkem 17 Američanů v historii běželo maraton rychleji než za 2 hodiny a 10 minut. To je tempo 3 minuty na kilometr. To zvládlo 32 Kalenjinců loni v říjnu. (Smích) A to je zdroj populace o velikosti Atlanty.
Now in some cases, the search for bodies that could push athletic performance forward ended up introducing into the competitive world populations of people that weren't previously competing at all, like Kenyan distance runners. We think of Kenyans as being great marathoners. Kenyans think of the Kalenjin tribe as being great marathoners. The Kalenjin make up just 12 percent of the Kenyan population but the vast majority of elite runners. And they happen, on average, to have a certain unique physiology: legs that are very long and very thin at their extremity, and this is because they have their ancestry at very low latitude in a very hot and dry climate, and an evolutionary adaptation to that is limbs that are very long and very thin at the extremity for cooling purposes. It's the same reason that a radiator has long coils, to increase surface area compared to volume to let heat out, and because the leg is like a pendulum, the longer and thinner it is at the extremity, the more energy-efficient it is to swing. To put Kalenjin running success in perspective, consider that 17 American men in history have run faster than two hours and 10 minutes in the marathon. That's a four-minute-and-58-second-per-mile pace. Thirty-two Kalenjin men did that last October. (Laughter) That's from a source population the size of metropolitan Atlanta.
Přesto ani změna technologie ani změna genetického fondu nemají na svědomí všechny změny ve výkonech. Atleti přemýšlejí jinak než dříve. Viděli jste někdy film, kde někdo dostane elektrický šok, který jej odhodí přes celou místnost? To není žádný výbuch. Děje se při tom to, že elektrický impuls najednou vymrští všechna svalová vlákna a ta odhodí člověka přes celou místnost. Člověk v podstatě skočí. To je síla obsažená v lidském těle. Ale běžně ji ani zdaleka nevyužijeme. Náš mozek funguje jako omezovač, chrání nás před využitím všech našich fyzických zdrojů, protože bychom si mohli ublížit natržením šlach nebo vazů. Ale čím víc víme o tom, jak toto omezení funguje, tím více se učíme, jak to potlačit, alespoň malinko, v některých případech přesvědčením mozku, že tělo není ve smrtelném nebezpečí, když zatlačíme víc. Vytrvalostní a ultra-vytrvalostní sporty slouží jako skvělý příklad. Dříve se myslelo, že ultra-vytrvalost je škodlivá pro lidské zdraví, ale teď si uvědomujeme, že máme všechny vlastnosti, které jsou pro vytrvalost ideální: Žádné chlupy a spoustu potních žláz, které nás při běhu ochlazují; úzký pas a dlouhé nohy vůči postavě; velký povrch kloubů pro absorpci otřesů. Máme klenutý nárt, který slouží jako struna, krátké prsty, které jsou víc vhodnější k odrážení se, než k chytání se větví na stromech a když běžíme, můžeme otočit trup a ramena, zatímco hlavou směřujeme stále dopředu. Naši opičí příbuzní toto neumí. Musí běhat takto. A máme velké hýžďové svaly, které nás drží vzpřímeně, když běžíme. Koukli jste se někdy na opičí zadek? Nemají žádný, protože neběhají vzpřímeně. A když si atleti uvědomili, že se k ultra-vytrvalosti perfektně hodíme, naložili si výkony, které by dříve byly nemyslitelné, jako například španělský vytrvalostní závodník Kilian Jornet. Tady běží Kilian na Matterhorn. (Smích) S mikinou ovázanou kolem pasu. Stoupání je tak prudké, že ani nemůže běžet. Vytahuje se na laně. Výškový rozdíl je více než 2,4 km a Kilian vyběhl nahoru a dolů za méně než tři hodiny. Úžasné. A ačkoliv je talentovaný není fyziologickou hříčkou přírody. Teď, když toto dokázal, budou ho další atleti následovat, tak jako následovali Sira Rogera Bannistera poté, co zaběhl míli pod 4 minuty.
Still, even changing technology and the changing gene pool in sports don't account for all of the changes in performance. Athletes have a different mindset than they once did. Have you ever seen in a movie when someone gets an electrical shock and they're thrown across a room? There's no explosion there. What's happening when that happens is that the electrical impulse is causing all their muscle fibers to twitch at once, and they're throwing themselves across the room. They're essentially jumping. That's the power that's contained in the human body. But normally we can't access nearly all of it. Our brain acts as a limiter, preventing us from accessing all of our physical resources, because we might hurt ourselves, tearing tendons or ligaments. But the more we learn about how that limiter functions, the more we learn how we can push it back just a bit, in some cases by convincing the brain that the body won't be in mortal danger by pushing harder. Endurance and ultra-endurance sports serve as a great example. Ultra-endurance was once thought to be harmful to human health, but now we realize that we have all these traits that are perfect for ultra-endurance: no body fur and a glut of sweat glands that keep us cool while running; narrow waists and long legs compared to our frames; large surface area of joints for shock absorption. We have an arch in our foot that acts like a spring, short toes that are better for pushing off than for grasping tree limbs, and when we run, we can turn our torso and our shoulders like this while keeping our heads straight. Our primate cousins can't do that. They have to run like this. And we have big old butt muscles that keep us upright while running. Have you ever looked at an ape's butt? They have no buns because they don't run upright. And as athletes have realized that we're perfectly suited for ultra-endurance, they've taken on feats that would have been unthinkable before, athletes like Spanish endurance racer Kílian Jornet. Here's Kílian running up the Matterhorn. (Laughter) With a sweatshirt there tied around his waist. It's so steep he can't even run here. He's pulling up on a rope. This is a vertical ascent of more than 8,000 feet, and Kílian went up and down in under three hours. Amazing. And talented though he is, Kílian is not a physiological freak. Now that he has done this, other athletes will follow, just as other athletes followed after Sir Roger Bannister ran under four minutes in the mile.
Změnou technologie, změnou genů, změnou myšlení. Inovace ve sportu, ať už jsou to nové povrchy tratí nebo nové plavecké techniky, demokratizace sportu, rozšíření v rámci nových subjektů a nových skupin obyvatelstva po celém světě a vynalézavost ve sportu, pochopení, čeho je lidské tělo skutečně schopné, to vše se spojilo, aby mohli být atleti silnější, rychlejší, odvážnější a lepší, než kdy předtím.
Changing technology, changing genes, and a changing mindset. Innovation in sports, whether that's new track surfaces or new swimming techniques, the democratization of sport, the spread to new bodies and to new populations around the world, and imagination in sport, an understanding of what the human body is truly capable of, have conspired to make athletes stronger, faster, bolder,
Děkuji vám.
and better than ever.
(Potlesk)
Thank you very much.