Řekli nám, že máme vystoupit a říct něco překvapivého. Takže se o to pokusím. Nicméně chci začít dvěma věcmi, které už každý ví. Ta první je upřímě řečeno něco, co je známo už větší část zaznamenané historie. A sice že planeta Země, nebo Sluneční soustava, nebo naše životní prostředí, a podobně, je jediněčně uzpůsobená pro naši evoluci -- nebo stvoření, jak se dřív myslelo -- pro naši současnou existenci, a především pro naše budoucí přežití.
We've been told to go out on a limb and say something surprising. So I'll try and do that, but I want to start with two things that everyone already knows. And the first one, in fact, is something that has been known for most of recorded history, and that is, that the planet Earth, or the solar system, or our environment or whatever, is uniquely suited to sustain our evolution -- or creation, as it used to be thought -- and our present existence, and most important, our future survival.
Dnes má ta myšlenka dramatické jméno: Vesmírná loď Země. Tím se chce říct, že mimo tuto loď je vesmír neúprosně nepřátelský, zatímco uvnitř je vše co máme, vše na čem náš život závisí. A máme jen tuto jednu šanci: když si svou loď zaneřádíme, nemáme kam jinam jít. Ta druhá věc, kterou už každý ví, je, že navzdory tomu, co si lidé mysleli po většinu našich dějin, lidské bytosti ve skutečnosti nejsou středem existence. Jak říká slavný výrok Stephena Hawkinga, jsme jenom chemický kal na povrchu typické planety, která obíhá kolem typické hvězdy, na okraji typické galaxie, a tak dál.
Nowadays, this idea has a dramatic name: Spaceship Earth. And the idea there is that outside the spaceship, the universe is implacably hostile, and inside is all we have, all we depend on, and we only get the one chance: if we mess up our spaceship, we've got nowhere else to go. Now, the second thing that everyone already knows is that, contrary to what was believed for most of human history, human beings are not, in fact, the hub of existence. As Stephen Hawking famously said, we're just a chemical scum on the surface of a typical planet that's in orbit around a typical star, which is on the outskirts of a typical galaxy, and so on.
První z těch dvou věcí, které každý ví, jaksi říká, že jsme na velice netypickém místě, jedinečně uzpůsobeném, a tak dále, a ta druhá říká, že jsme na typickém místě. A zvlášť když ty dvě považujeme za hluboké pravdy, které ovlivňují naše životní rozhodnutí, zdá se, že si poněkud protiřečí. Ale to jim nebrání v tom, aby byly obě naprosto mylné. (Smích) A taky že jsou. Začnu s tou druhou:
Now, the first of those two things that everyone knows is kind of saying that we're at a very untypical place, uniquely suited and so on. And the second one is saying that we're at a typical place. And, especially if you regard these two as deep truths to live by and to inform your life decisions, then they seem a little bit to conflict with each other. But that doesn't prevent them from both being completely false. (Laughter)
Typický. No -- je toto typické místo? Rozhlédněme se kolem, libovolným směrem, a uvidíme zeď, chemický kal -- (Smích) -- a to vůbec není pro vesmír typické.
And they are. So let me start with the second one: typical. Well, is this a typical place? Well, let's look around, you know, look in a random direction, and we see a wall and chemical scum -- (Laughter)
Stačí jen popojet pár set mil nějakým směrem a podívat se zpátky, a neuvidíte žádné zdi ani chemický kal -- uvidíte jen modrou planetu. A když půjdete ještě dál, uvidíte Slunce, Sluneční soustavu, hvězdy a tak dál. Ale to pořád ještě není ve vesmíru typické, protože hvězdy se vyskytují v galaxiích. A většna míst ve vesmíru, typické místo ve vesmíru, je daleko od všech galaxií.
and that's not typical of the universe at all. All you've got to do is go a few hundred miles in that same direction and look back, and you won't see any walls or chemical scum at all -- all you see is a blue planet. And if you go further than that, you'll see the Sun, the solar system and the stars and so on, but that's still not typical of the universe, because stars come in galaxies. And most places in the universe, a typical place in the universe, is nowhere near any galaxies.
Takže pojďme ještě dál, mimo galaxii, a podívejme se zpět, a tam se před námi rozprostírá ta obrovská galaxie se spirálními rameny. V tuto chvíli jsme odsud urazili už 100.000 světelných let. Ale pořád ještě zdaleka nejsme na typickém místě ve vesmíru. Abyste se k němu dostali, museli byste letět ještě tisíckrát dál, do intergalaktického prostoru. Takže jaké to tam je? Typické. Jak vypadá typické místo ve vesmíru? S obrovskými náklady připravil TED simulaci imerzní virtuální reality intergalaktického prostoru s vysokým rozlišením -- pohledu z intergalaktického prostoru. Takže můžeme prosím zhasnout světla, abychom to viděli?
So let's go out further, till we're outside the galaxy, and look back, and yeah, there's the huge galaxy with spiral arms laid out in front of us. And at this point, we've come 100,000 light-years from here. But we're still nowhere near a typical place in the universe. To get to a typical place, you've got to go 1,000 times as far as that, into intergalactic space. And so, what does that look like -- "typical?" What does a "typical" place in the universe look like? Well, at enormous expense, TED has arranged a high-resolution immersion virtual reality rendering of the view from intergalactic space. Can we have the lights off, please, so we can see it?
No, není to úplně dokonalé -- intergalaktický prostor je totiž naprosto temný, černočerný. Je tak temný, že kdybyste se dívali na nejbližší hvězdu, a ta by explodovala jako supernova, a vy byste upírali pohled přímo na ni v okamžiku, kdy by její světlo dorazilo k vám, nezahlédli byste ani světýlko. Tak velký a temný je vesmír. A to přesto, že supernova je tak zářivá a oslnivá událost, že by vás na místě zabila i ve vzdálenosti několika světelných let.
Well, not quite, not quite perfect. You see, intergalactic space is completely dark, pitch dark. It's so dark, that if you were to be looking at the nearest star to you, and that star were to explode as a supernova, and you were to be staring directly at it at the moment when its light reached you, you still wouldn't be able to see even a glimmer. That's how big and how dark the universe is. And that's despite the fact that a supernova is so bright, so brilliant an event, that it would kill you stone dead at a range of several light-years.
Přesto byste ji z intergalaktického prostoru na tu dálku ani nezahlédli. Je tam taky velmi chladno -- ani ne tři stupně nad absolutní nulou. A taky hodně prázdno. Tamní vakuum je milionkrát řidší než největší vakuum, jaké naše nejlepší pozemská technologie dnes dokáže vytvořit. Tak moc se liší typické místo od tohoto místa. A takto netypické je tedy toto místo. Takže můžeme prosím zase rozsvítit? Děkuji.
(Laughter) And yet, from intergalactic space, it's so far away you wouldn't even see it. It's also very cold out there -- less than three degrees above absolute zero. And it's very empty. The vacuum there is one million times less dense than the highest vacuum that our best technology on Earth can currently create. So that's how different a typical place is from this place. And that is how untypical this place is. So can we have the lights back on please? Thank you.
Jak vlastně víme o prostředí tak vzdáleném a tak odlišném a cizím v porovnání se vším, na co jsme zvyklí? Země -- naše prostředí v podobě nás -- totiž vytváří znalosti. Co to znamená? No, podívejte se ještě dál než jsme právě byli -- tedy odtud, dalekohledem -- a uvidíte věci, které vypadají jako hvězdy. říká se jim kvasary. Původně to znamenalo kvazistelární objekty, což znamená věci, které vypadají tak trošku jako hvězdy. (Smích) Ale nejsou to hvězdy.
Now, how do we know about an environment that's so far away and so different and so alien from anything we're used to? Well, the Earth -- our environment, in the form of us -- is creating knowledge. Well, what does that mean? Well, look out even further than we've just been -- I mean from here, with a telescope -- and you'll see things that look like stars, they're called quasars. "Quasars" originally meant "quasi-stellar object," which means "things that look a bit like stars."
Víme, co jsou zač. Před miliardami let, miliardy světelných let od nás, se materiál ve středu galaxie zhroutil do supermasivní černé díry. Načež intenzívní magnetická pole nasměrovala něco z energie toho gravitačního zhroucení, a něco z té hmoty zase ven ve formě ohromných trysek, které ozářily laloky jasem -- myslím, že bilionu sluncí.
(Laughter) But they're not stars. And we know what they are. Billions of years ago and billions of light-years away, the material at the center of a galaxy collapsed towards a supermassive black hole. And then intense magnetic fields directed some of the energy of that gravitational collapse and some of the matter back out in the form of tremendous jets, which illuminated lobes with the brilliance of -- I think it's a trillion -- suns.
Fyzika lidského mozku se od fyziky této trysky liší tak, že už to víc nejde. Nemohli bychom v ní přežít ani okamžik. Jazyk úplně selhává, když se člověk pokouší popsat, jaké by to v takové trysce bylo. Bylo by to trochu jako zažít výbuch supernovy, ale v bezprostřední blízkosti, a miliony let v jediném okamžiku. (Smích) A přesto ten výtrysk proběhl přesně tak, že o miliardy let později
Now, the physics of the human brain could hardly be more unlike the physics of such a jet. We couldn't survive for an instant in it. Language breaks down when trying to describe what it would be like in one of those jets. It would be a bit like experiencing a supernova explosion, but at point-blank range and for millions of years at a time. (Laughter)
na opačném konci vesmíru trocha chemického kalu umí přesně popsat, modelovat, předpovídat, a především vysvětlit -- jak tady vidíte -- co se tam opravdu událo. Jeden fyzikální systém, mozek, obsahuje přesný pracovní model toho druhého -- kvasaru. Nejen jeho povrchní zobrazení, i když i to je v něm obsaženo, ale vysvětlující model, vyjadřující stejné matematické vztahy, a stejnou kauzální strukturu.
And yet, that jet happened in precisely such a way that billions of years later, on the other side of the universe, some bit of chemical scum could accurately describe and model and predict and explain, above all -- there's your reference -- what was happening there, in reality. The one physical system, the brain, contains an accurate working model of the other, the quasar. Not just a superficial image of it, though it contains that as well, but an explanatory model, embodying the same mathematical relationships
Tak to je znalost. A jako kdyby to samo nebylo dost fascinující,
and the same causal structure.
tak přesnost, s níž jedna struktura připomíná tu druhou, vzrůstá s časem. To je růst znalostí. Fyzikální zákony mají tedy tuto zvláštní vlastnost, že fyzické objekty, navzájem tak nepodobné, že už to víc nejde, můžou přesto obsahovat stejnou matematickou a kauzální strukturu, a navíc čím dál s větší přesností.
Now, that is knowledge. And if that weren't amazing enough, the faithfulness with which the one structure resembles the other is increasing with time. That is the growth of knowledge. So, the laws of physics have this special property, that physical objects as unlike each other as they could possibly be can, nevertheless, embody the same mathematical and causal structure and to do it more and more so over time.
Takže jsme chemický kal, který je jiný. Tento kal má univerzálnost. Jeho struktura obsahuje, se stále vzrůstající přesností, strukturu všeho. Toto místo, a žádné jiné ve vesmíru, je středem, který v sobě obsahuje strukturální a kauzální podstatu veškerého zbytku fyzické reality. A tento nezanedbatelný fakt, že fyzikální zákony umožňují, nebo dokonce přikazují, aby toto nastalo, je jednou z nejdůležitějších vlastností fyzického světa.
So we are a chemical scum that is different. This chemical scum has universality. Its structure contains, with ever-increasing precision, the structure of everything. This place, and not other places in the universe, is a hub which contains within itself the structural and causal essence of the whole of the rest of physical reality. And so, far from being insignificant, the fact that the laws of physics allow this or even mandate that this can happen is one of the most important things about the physical world.
Jak si tedy Sluneční soustava -- a naše prostředí v podobě nás -- vytváří tento vyjímečný vztah ke zbytku vesmíru? Jedna věc, která je v poznámce Stephena Hawkinga pravdivá -- tedy ona je pravdivá, jen se špatným důrazem. Jedna pravdivá věc je, že nepotřebuje žádnou zvláštní fyziku. Žádné zvláštní zásahy, žádně zázraky. Vystačí si jednoduše se třemi věcmi, kterých tady máme spousty. Jedna z nich je hmota, protože růst znalostí je určitým druhem zpracování informací. Zpracování informací je výpočetní proces, a ten potřebuje počítač -- a neznáme žádný způsob, jak vytvořit počítač bez hmoty. Potřebujeme taky energii, jednak k výrobě toho počítače, a hlavně k výrobě média, na které pak uložíme ty nově objevené znalosti.
Now, how does the solar system -- our environment, in the form of us -- acquire this special relationship with the rest of the universe? Well, one thing that's true about Stephen Hawking's remark -- I mean, it is true, but it's the wrong emphasis -- one thing that's true about it is that it doesn't do it with any special physics, there's no special dispensation, no miracles involved. It does it simply with three things that we have here in abundance. One of them is matter, because the growth of knowledge is a form of information processing. Information processing is computation, computation requires a computer, and there's no known way of making a computer without matter. We also need energy to make the computer, and most important, to make the media, in effect, onto which we record the knowledge that we discover.
A třetí věc, méně zřejmá, ale stejně nezbytná pro neomezenou tvorbu znalostí, nebo vysvětlení, jsou důkazy. Naše prostředí se důkazy jen hemží. K ověřování dejme tomu Newtonovy Gravitační teorie jsme se dostali před nějakými 300 lety. Ale důkazy, které jsme k tomu použili, předtím padaly na každém čtverečním metru Země po miliardy let, a budou padat další miliardy let poté. A totéž platí pro všechny ostatní vědy. Pokud je nám známo, důkazy potřebné k objevení nejzákladnějších skutečností ve všech vědách jsou na naší planetě všude k mání.
And then thirdly, less tangible but just as essential for the open-ended creation of knowledge, of explanations, is evidence. Now, our environment is inundated with evidence. We happened to get round to testing, let's say, Newton's law of gravity, about 300 years ago. But the evidence that we used to do that was falling down on every square meter of the Earth for billions of years before that, and we'll continue to fall for billions of years afterwards. And the same is true for all the other sciences. As far as we know, evidence to discover the most fundamental truths of all the sciences
Náš domov je plný důkazů, a taky hmoty a energie.
is here just for the taking, on our planet.
V intergalaktickém prostoru se tyto tři předpoklady pro neomezenou tvorbu znalostí vyskytují tak málo jak to jen jde. Jak už jsem řekl, je tam prázdno, chladno a temno. Nebo snad ne? No, upřímně řečeno, tohle je jen další sebestředný omyl. (Smích) Protože představte si v intergalaktickém prostoru krychli velkou jako
Our location is saturated with evidence and also with matter and energy. Out in intergalactic space, those three prerequisites for the open-ended creation of knowledge are at their lowest possible supply -- as I said, it's empty, it's cold and it's dark out there. Or is it? Now actually, that's just another parochial misconception. (Laughter)
náš domov, Sluneční soustava. Podle lidských měřítek je ta krychle velice prázdná, ale to přesto znamená, že obsahuje přes milion tun hmoty. A milion tun stačí k vytvoření, řekněme, soběstačné vesmírné stanice, v níž je kolonie vědců věnujících se vytváření neomezeného proudu znalostí, a tak dál.
Because imagine a cube out there in intergalactic space, the same size as our home, the solar system. Now, that cube is very empty by human standards, but that still means that it contains over a million tons of matter. And a million tons is enough to make, say, a self-contained space station, on which there's a colony of scientists that are devoted to creating an open-ended stream of knowledge, and so on.
Je naprosto mimo možnosti současné technologie vůbec nahromadit vodík z intergalaktického prostoru, vytvořit z něj ostatní prvky, a tak dál. Ale pointa je v tom, že ve srozumitelném vesmíru, pokud něco není znemožněno fyzikálními zákony, tak co by nám mohlo zabránit to udělat, kromě znalosti jak na to? Jinými slovy je to otázka znalostí, ne zdrojů. A totéž -- kdybychom tohle dokázali, měli bychom automaticky i zdroj energie, protože transmutace prvků by byla fůzním reaktorem -- a důkazy?
Now, it's way beyond present technology to even gather the hydrogen from intergalactic space and form it into other elements and so on. But the thing is, in a comprehensible universe, if something isn't forbidden by the laws of physics, then what could possibly prevent us from doing it, other than knowing how? In other words, it's a matter of knowledge, not resources. If we could do that, we'd automatically have an energy supply, because this transmutation would be a fusion reactor.
Zase, pro naše smysly je tam temno. Ale stačí vzít si dalekohled, klidně jeden z dnešních typů, podívat se, a uvidíte stejné galaxie jaké vidíme odtud. A se silnějším dalekohledem uvidíte i hvězdy a planety. V těch galaxiích se můžete zabývat astrofyzikou, a objevovat fyzikální zákony. A můžete v tom místě vybudovat urychlovače částic, a objevovat fyziku elementárních částic, chemii, a tak dál. Nejspíš nejtěžší vědou by byly biologické exkurze, protože by trvalo
And evidence? Well, again, it's dark out there to human senses, but all you've got to do is take a telescope, even one of present-day design, look out, and you'll see the same galaxies as we do from here. And with a more powerful telescope, you'll be able to see stars and planets in those galaxies, you'll be able to do astrophysics and learn the laws of physics. And locally there, you could build particle accelerators and learn elementary particle physics and chemistry, and so on. Probably the hardest science to do would be biology field trips --
pár set milionů let dostat se na nejbližší planetu se životem a zpět. Ale musím říct -- a Richarde, promiň -- že biologické exkurze mě stejně nikdy moc nebavily, a myslím, že by docela stačila jedna každých pár set milionů let.
(Laughter) because it would take several hundred million years to get to the nearest life-bearing planet and back. But I have to tell you -- and sorry, Richard -- but I never did like biology field trips much -- (Laughter)
(Smích)
and I think we can just about make do with one every few hundred million years.
Takže ve skutečnosti intergalaktický prostor obsahuje všechny předpoklady pro
(Laughter)
neomezenou tvorbu znalostí. Jakákoli taková krychle, kdekoli ve vesmíru, by se mohla stát stejným centrem jako jsme my, kdyby disponovala znalostmi jak na to. Takže nejsme na jedinečně pohostinném místě. Jestliže je intergalaktický prostor schopný tvořit neomezený proud vysvětlení, tak toho je schopno každé jiné prostředí. I Země. I znečištěná Země. A tím omezujícím faktorem, tam i tady, nejsou zdroje, protože těch je dost, ale znalosti, které jsou omezené.
So, in fact, intergalactic space does contain all the prerequisites for the open-ended creation of knowledge. Any such cube anywhere in the universe could become the same kind of hub that we are, if the knowledge of how to do so were present there. So, we're not in a uniquely hospitable place. If intergalactic space is capable of creating an open-ended stream of explanations, then so is almost every other environment, so is the Earth. So is a polluted Earth. And the limiting factor, there and here, is not resources -- because they're plentiful -- but knowledge, which is scarce.
S tímto kosmickým pohledem založeným na znalostech bychom se měli cítit velmi výjimeční. Ale měli bychom se taky cítit zranitelní, protože to znamená, že bez konkrétních znalostí, nutných k přežití budoucích nebezpečí z vesmíru, je nepřežijeme. Stačí jen, aby pár světelných let odtud vybuchla supernova, a je po nás všech! Martin Rees nedávno napsal knihu o naší zranitelnosti vůči různým věcem,
Now, this cosmic knowledge-based view may -- and, I think, ought to -- make us feel very special. But it should also make us feel vulnerable, because it means that without the specific knowledge that's needed to survive the ongoing challenges of the universe, we won't survive them. All it takes is for a supernova to go off a few light-years away, and we'll all be dead!
od astrofyziky po nezdařené vědecké experimenty, a především vůči terorismu disponujícímu zbraněmi hromadného ničení. Má za to, že civilizace má jen 50% šanci, že toto století přežije. Myslím, že o tom ještě hodlá na této konferenci mluvit.
Martin Rees has recently written a book about our vulnerability to all sorts of things, from astrophysics, to scientific experiments gone wrong, and most importantly, to terrorism with weapons of mass destruction. And he thinks that civilization has only a 50 percent chance of surviving this century. I think he's going to talk about that later in the conference.
Já si nemyslím, že pravděpodobnost je ta správná kategorie pro toto téma. Ale souhlasím s ním v tomto. Můžeme přežít, a taky se nám to nemusí podařit. Nicméně nezáleží to na náhodě, ale na tom, jestli včas vytvoříme relevantní znalosti. To nebezpečí rozhodně není nic nového. Živočišné druhy vymírají neustále. Civilizace zanikají. Naprostá většina všech druhů a civilizací, které kdy existovaly, dnes patří historii. A jestliže chceme být výjimkou, tak logicky naší jedinou nadějí je použít oné vlastnosti, která náš druh a naši civilizaci odlišuje od všech ostatních. A sice náš výjimečný vztah k fyzikálním zákonům. Naši schopnost vytvářet nová vysvětlení, nové znalosti - být středem existence.
Now, I don't think that probability is the right category to discuss this issue in, but I do agree with him about this: we can survive and we can fail to survive. But it depends, not on chance, but on whether we create the relevant knowledge in time. The danger is not at all unprecedented. Species go extinct all the time. Civilizations end. The overwhelming majority of all species and all civilizations that have ever existed are now history. And if we want to be the exception to that, then logically, our only hope is to make use of the one feature that distinguishes our species and civilization from all the others, namely, our special relationship with the laws of physics, our ability to create new explanations, new knowledge -- to be a hub of existence.
Tak, a teď bych to rád použil na jeden současný spor, ne proto, že bych chtěl obhajovat nějaké konkrétní řešení, ale abych ukázal, co mám na mysli. Tím sporem je diskuze o globálním oteplování. Jsem sice fyzik, ale ne ten správný fyzik. V otázce globálního oteplování jsem pouhý laik. A pro laika je jediným racionálním postupem brát vážně převládající vědeckou teorii. Podle této teorie už je pozdě odvrátit katastrofu. Protože jestli je pravda, že to nejlepší, co teď můžeme dělat, je omezit emise CO2 něčím jako je Kjótský protokol, s jeho omezením ekonomické aktivity a jeho obrovskou cenou stovek miliard dolarů nebo kolik to je, tak už to samo je podle všech rozumných měřítek pohroma. A ta obhajovaná opatření ani nemají ten problém vyřešit, pouze ho o kousek odsunout. Takže už je pozdě to odvrátit, a pravděpodobně bylo pozdě už předtím, než si kdokoli to nebezpečí uvědomil. Už bylo nejspíš pozdě v 70. letech, kdy nám nejlepší dostupná vědecká teorie říkala, že průmyslové emise urychlí příchod nové doby ledové, v níž zemřou miliardy lidí.
So let me now apply this to a current controversy, not because I want to advocate any particular solution, but just to illustrate the kind of thing I mean. And the controversy is global warming. Now, I'm a physicist, but I'm not the right kind of physicist. In regard to global warming, I'm just a layman. And the rational thing for a layman to do is to take seriously the prevailing scientific theory. And according to that theory, it's already too late to avoid a disaster, because, if it's true that our best option at the moment is to prevent CO2 emissions with something like the Kyoto Protocol, with its constraints on economic activity and its enormous cost of hundreds of billions of dollars, or whatever it is, then that is already a disaster by any reasonable measure. And the actions that are advocated are not even purported to solve the problem, merely to postpone it by a little. So it's already too late to avoid it, and it probably has been too late to avoid it ever since before anyone realized the danger. It was probably already too late in the 1970s, when the best available scientific theory was telling us that industrial emissions were about to precipitate a new ice age, in which billions would die.
Poučení z tohoto se mi zdá jasné, a nevím proč se o něm nevede veřejná diskuze. A sice že nemůžeme vždycky všechno vědět. Když budeme o hrozícím nebezpečí vědět, a budeme vědět, jak ho řešit za cenu nižší než je cena za pohromu samotnou, tak přece nebude o čem se přít. Ale žádná opatření, a žádný princip prevence nezabrání problémům, které ještě neumíme předvídat. Čili musíme být připraveni problémy řešit, ne jen se jim vyhýbat. Je pravda, že kapka prevence nahradí moře léčby, ale to jen tehdy, když víme, před čím se chránit. Když dostanete ránu do nosu, tak lékařská věda nespočívá v tom, že vás naučí jak si nenechat rozbít nos.
Now, the lesson of that seems clear to me, and I don't know why it isn't informing public debate. It is that we can't always know. When we know of an impending disaster and how to solve it at a cost less than the cost of the disaster itself, then there's not going to be much argument, really. But no precautions and no precautionary principle can avoid problems that we do not yet foresee. Hence, we need a stance of problem-fixing, not just problem-avoidance. And it's true that an ounce of prevention equals a pound of cure, but that's only if we know what to prevent. If you've been punched on the nose, then the science of medicine does not consist of teaching you how to avoid punches.
Kdyby lékařství přestalo hledat léky, a soustředilo se jen na prevenci, tak by v obou směrech dosáhlo velice málo.
(Laughter) If medical science stopped seeking cures and concentrated on prevention only, then it would achieve very little of either.
Celý svět teď mluví o plánech jak si vynutit snížení plynových emisí za každou cenu. Měl by mluvit o plánech jak snížit teplotu, a o plánech jak žít při vyšší teplotě. A ne za každou cenu, ale efektivně a levně. A pár takových plánů existuje, věci jako bloky zrcadel, které budou v kosmu odvracet sluneční záření, a pěstování vodních organismů živících se oxidem uhličitým. V tuto chvíli se výzkum věnuje těmto věcem jen okrajově. Nejsou ústředním tématem lidského úsilí řešit tento problém, nebo obecně problémy. A u problémů, o kterých zatím nevíme, je schopnost reagovat -- -- a ne jen doufat ve štěstí -- naší jedinou nadějí, ne jen nadějí na vyřešení těch problémů, ale i na přežití. Takže vezměte dvě kamenné desky, a vyryjte na ně: na jednu "Problémy jsou řešitelné." a na druhou "Problémy jsou nevyhnutelné." Děkuji. (Potlesk)
The world is buzzing at the moment with plans to force reductions in gas emissions at all costs. It ought to be buzzing with plans to reduce the temperature and with plans to live at the higher temperature -- and not at all costs, but efficiently and cheaply. And some such plans exist, things like swarms of mirrors in space to deflect the sunlight away and encouraging aquatic organisms to eat more carbon dioxide. At the moment, these things are fringe research; they're not central to the human effort to face this problem or problems in general. And with problems that we are not aware of yet, the ability to put right -- not the sheer good luck of avoiding indefinitely -- is our only hope, not just of solving problems, but of survival. So, take two stone tablets and carve on them. On one of them, carve: "Problems are soluble." And on the other one, carve: "Problems are inevitable." Thank you.