Tohle je překvapující skutečnost: za posledních 45 let od zavedení bankomatů, těch, co vám vydávají peníze, se počet lidských pokladníků zaměstnaných v USA zhruba zdvojnásobil, z 250 tisíc na 500 tisíc. 250 tisíc zaměstnanců v roce 1970 a 500 tisíc zaměstnanců dnes, z toho 100 tisíc jich přibylo od roku 2000.
Here's a startling fact: in the 45 years since the introduction of the automated teller machine, those vending machines that dispense cash, the number of human bank tellers employed in the United States has roughly doubled, from about a quarter of a million to a half a million. A quarter of a million in 1970 to about a half a million today, with 100,000 added since the year 2000.
Tyto fakta, na které upozornil ekonom James Bessen z Bostonské Univerzity, vyvolávají zajímavou otázku: Co všichni ti pokladníci dělají? A proč je už dávno nenahradily automaty? Když se nad tím zamyslíte, mnoho významných vynálezů za posledních 200 let bylo navrženo, aby nahradily lidskou práci. Traktory byly vytvořeny za účelem nahrazení lidské dřiny mechanickou silou. Montážní linky byly vytvořeny, aby nahradily nepravidelnou lidskou ruční práci za přesnou práci strojů. Počítače byly naprogramovány tak, aby vyměnily chybující lidskou mysl za digitální přesnost. Tyto vynálezy fungují. Už nehloubíme jámy ručně, nevyrábíme nářadí z kovaného železa, ubytování si nezamlouváme zapsáním do knihy. A přesto je teď, v roce 2016, poměr lidí zaměstnaných jako dělníci vyšší, než byl 125 let zpátky, v roce 1890. A stoupal každou dekádu v předcházejících 125 letech.
These facts, revealed in a recent book by Boston University economist James Bessen, raise an intriguing question: what are all those tellers doing, and why hasn't automation eliminated their employment by now? If you think about it, many of the great inventions of the last 200 years were designed to replace human labor. Tractors were developed to substitute mechanical power for human physical toil. Assembly lines were engineered to replace inconsistent human handiwork with machine perfection. Computers were programmed to swap out error-prone, inconsistent human calculation with digital perfection. These inventions have worked. We no longer dig ditches by hand, pound tools out of wrought iron or do bookkeeping using actual books. And yet, the fraction of US adults employed in the labor market is higher now in 2016 than it was 125 years ago, in 1890, and it's risen in just about every decade in the intervening 125 years.
To představuje paradox. Stroje za nás dělají čím dál více práce. Proč není lidská práce už dávno nadbytečná a naše znalosti zastaralé? Proč je tu stále tolik pracovních míst?
This poses a paradox. Our machines increasingly do our work for us. Why doesn't this make our labor redundant and our skills obsolete? Why are there still so many jobs?
(Smích)
(Laughter)
Dnes večer se vám pokusím tuto otázku zodpovědět. Stejně tak vám nastíním, co to znamená pro budoucnost práce a jaké výzvy automatizace představuje a nepředstavuje pro naši společnost.
I'm going to try to answer that question tonight, and along the way, I'm going to tell you what this means for the future of work and the challenges that automation does and does not pose for our society.
Proč je tu tolik pracovních míst? V sázce jsou zde dva základní ekonomické principy. Jeden se týká lidského nadání a kreativity. Druhý se týká lidské nenasytnosti, nebo chamtivosti, chcete-li. Té první budeme říkat princip O-kroužku a představuje druh práce, který zastáváme my. Druhý princip je nikdy-nemáš-dost a představuje, kolik pracovních míst ve skutečnosti existuje.
Why are there so many jobs? There are actually two fundamental economic principles at stake. One has to do with human genius and creativity. The other has to do with human insatiability, or greed, if you like. I'm going to call the first of these the O-ring principle, and it determines the type of work that we do. The second principle is the never-get-enough principle, and it determines how many jobs there actually are.
Začněme s O-kroužkem. Bankomaty měly dva protichůdné vlivy na zaměstnanost pokladníků. Jak asi chápete, nahrazují hodně jejich úkolů. Počet pokladníků na pobočce se snížil asi o třetinu. Banky však brzy přišly na to, že otevírání nových poboček je mnohem levnější, a tak se zároveň počet nových poboček zvýšil asi o 40%. Výsledkem je zvýšení počtu poboček a tím pádem více pokladníků. Tito pokladníci ale dělají odlišnou práci. Tím, jak se změnila jejich práce a snížila se manipulace s penězi, přestali být pokladníky a stali se spíše obchodníky, kteří upevňují vztahy se zákazníky, řeší jejich problémy a nabízí jim nové produkty jako kreditní karty, úvěry a investice. Více pokladníků dělá více kognitivně náročnou práci. V tom je základní princip. Většina práce, kterou děláme, vyžaduje vícero schopností, fyzickou i psychickou zdatnost, odborné technické znalosti a intuitivní schopnosti, námahu a inspiraci podle slov Thomase Edisona. Obecně, zautomatizování části naší práce nedělá zbytek našich schopností zbytečnými. Ve skutečnosti je dělá o to důležitějšími. Zvyšuje to jejich ekonomickou hodnotu.
Let's start with the O-ring. ATMs, automated teller machines, had two countervailing effects on bank teller employment. As you would expect, they replaced a lot of teller tasks. The number of tellers per branch fell by about a third. But banks quickly discovered that it also was cheaper to open new branches, and the number of bank branches increased by about 40 percent in the same time period. The net result was more branches and more tellers. But those tellers were doing somewhat different work. As their routine, cash-handling tasks receded, they became less like checkout clerks and more like salespeople, forging relationships with customers, solving problems and introducing them to new products like credit cards, loans and investments: more tellers doing a more cognitively demanding job. There's a general principle here. Most of the work that we do requires a multiplicity of skills, and brains and brawn, technical expertise and intuitive mastery, perspiration and inspiration in the words of Thomas Edison. In general, automating some subset of those tasks doesn't make the other ones unnecessary. In fact, it makes them more important. It increases their economic value.
Ukážu vám to na příkladu. V roce 1986 méně než dvě minuty po startu explodoval a spadl zpět na Zem raketoplán Challenger. Ukázalo se, že příčinou havárie byl levný gumový O-kroužek u přídavné rakety, který zamrzl noc před startem a katastroficky selhal chvíli po startu. Tento jednoduchý gumový O-kroužek znamenal pro multimiliardovou společnost rozdíl mezi úspěchem mise a katastrofickou smrtí sedmi astronautů. Důmyslnou metaforou pro tuto tragickou událost je produkční funkce O-kroužku, pojmenovaná ekonomem z Harvardu Michaelem Kremerem po pádu Challengeru. Funkci těchto O-kroužků si představte jako sérii propojených kroků, článků v řetězci. Každý z těchto článků musí být silný, aby byla mise úspěšná. Pokud jakýkoli z nich selže, mise, produkt nebo služba, se rozpadnou. Tato nejistá situace má překvapivě pozitivní implikace. Zlepšení ve spolehlivosti jakéhokoliv článku v řetezci zvyšuje hodnotu zlepšení jakéhokoliv dalšího článku. Konkrétně, pokud je většina článků slabá a pravděpodobně se rozbije, potom skutečnost, že váš článek není spolehlivý, není příliš důležitá. Pravděpodobně se rozbije něco jiného. Ale ve chvíli, kdy jsou všechny články silné a spolehlivé, začne se zvyšovat důležitost vašeho článku. Nakonec na tom všechno závisí. Proto byl O-kroužek kritický pro raketoplán Challenger, protože všechno ostatní fungovalo perfektně. Pokud by byl Challenger něco jako vesmírný ekvivalent pro Microsoft Windows 2000 --
Let me give you a stark example. In 1986, the space shuttle Challenger exploded and crashed back down to Earth less than two minutes after takeoff. The cause of that crash, it turned out, was an inexpensive rubber O-ring in the booster rocket that had frozen on the launchpad the night before and failed catastrophically moments after takeoff. In this multibillion dollar enterprise that simple rubber O-ring made the difference between mission success and the calamitous death of seven astronauts. An ingenious metaphor for this tragic setting is the O-ring production function, named by Harvard economist Michael Kremer after the Challenger disaster. The O-ring production function conceives of the work as a series of interlocking steps, links in a chain. Every one of those links must hold for the mission to succeed. If any of them fails, the mission, or the product or the service, comes crashing down. This precarious situation has a surprisingly positive implication, which is that improvements in the reliability of any one link in the chain increases the value of improving any of the other links. Concretely, if most of the links are brittle and prone to breakage, the fact that your link is not that reliable is not that important. Probably something else will break anyway. But as all the other links become robust and reliable, the importance of your link becomes more essential. In the limit, everything depends upon it. The reason the O-ring was critical to space shuttle Challenger is because everything else worked perfectly. If the Challenger were kind of the space era equivalent of Microsoft Windows 2000 --
(Smích)
(Laughter)
pak by na spolehlivosti O-kroužku vůbec nezáleželo, protože stroj by se stejně rozbil.
the reliability of the O-ring wouldn't have mattered because the machine would have crashed.
(Smích)
(Laughter)
V širší perspektivě, ve většině prací, které zastáváme, jsme jako O-kroužek. Ano, bankomaty manipulují s penězi rychleji a lépe než pokladníci, to však nedělá pokladníky zbytečnými. Zvyšuje to důležitost jejich schopností pro řešení problémů a vztahů se zákazníky. Stejné zásady platí ve chvíli, kdy stavíme budovu, když stanovujeme diagnózu a staráme se o pacienta, nebo když vyučujeme místnost plnou středoškoláků. Jak se nástroje vyvíjí, technologie zvyšuje páku k našim schopnostem, zvyšuje důležitost našich znalostí, našeho úsudku a naší kreativity.
Here's the broader point. In much of the work that we do, we are the O-rings. Yes, ATMs could do certain cash-handling tasks faster and better than tellers, but that didn't make tellers superfluous. It increased the importance of their problem-solving skills and their relationships with customers. The same principle applies if we're building a building, if we're diagnosing and caring for a patient, or if we are teaching a class to a roomful of high schoolers. As our tools improve, technology magnifies our leverage and increases the importance of our expertise and our judgment and our creativity.
A to mě přivádí k druhému principu: nikdy nemít dost. Možná si říkáte: "OK, chápu O-kroužek, tedy že práce, kterou dělají lidé, bude důležitá. Nemůžou ji zastat stroje, a přesto ji musí někdo udělat. To mi však neříká, kolik pracovních míst tu bude muset být." Když se nad tím zamyslíte, není to přece jasné? Jak se staneme v určité věci dostatečně produktivní, už tu práci nemusíme dělat. V roce 1900, pracovalo v USA 40% všech zaměstnaných na farmách. Dnes je to méně než 2%. Proč je tu tak málo zemědělců? Není to proto, že bychom jedli méně.
And that brings me to the second principle: never get enough. You may be thinking, OK, O-ring, got it, that says the jobs that people do will be important. They can't be done by machines, but they still need to be done. But that doesn't tell me how many jobs there will need to be. If you think about it, isn't it kind of self-evident that once we get sufficiently productive at something, we've basically worked our way out of a job? In 1900, 40 percent of all US employment was on farms. Today, it's less than two percent. Why are there so few farmers today? It's not because we're eating less.
(Smích)
(Laughter)
Století růstu produktivity v zemědělství znamená, že pár milionů zemědělců dokáže nasytit národ o 320 milionech obyvatel. To je neskutečný posun, ale také to vysvětluje, poč je tu málo O-kroužkových prací v zemědělství. Očividně, technologie může redukovat pracovní místa. Farmaření je pouze jeden příklad. Je tu mnoho podobných. Ale co je pravda o jednom produktu, službě nebo průmyslu není pravda o ekonomice jako celku. Mnoho odvětví, ve kterých pracujeme -- zdraví a medicína, finance a pojišťovnictví, elektronika a programování -- stěží existovalo před 100 lety. Mnoho věcí, za které utrácíme peníze -- klimatizace, sportovní vozy, počítače a mobilní telefony -- byly před 100 lety příliš drahé nebo ještě nebyly vynalezeny. Jak nám automatizace uvolňuje čas, rozšiřuje se rozsah toho, co je možné. Vynalézáme nové produkty, myšlenky a služby, které ovládají naši pozornost, zabírají náš čas a přimějí nás ke spotřebě. Možná si myslíte, že některé z těchto věcí jsou zbytečné -- "extrémní" jóga, dobrodružné cestování, Pokémon GO -- a já bych s vámi souhlasil. Ale lidé po tom touží a jsou ochotní pro tyto věci tvrdě pracovat. Pokud by chtěl průměrný zaměstnanec v roce 2015 žít na úrovni zaměstnance z roku 1915 stačilo by mu pracovat 17 týdnů v roce, jednu třetinu času. Ale to není to, co si většina lidí vybere. Jsou ochotní tvrdě pracovat, aby si mohli užívat technologickou hojnost, která je jim dostupná. Materiální hojnost nikdy neodstranila vnímání nedostatku. Podle slov ekonoma Thorsteina Veblena: "Pokrok je matkou nezbytnosti."
A century of productivity growth in farming means that now, a couple of million farmers can feed a nation of 320 million. That's amazing progress, but it also means there are only so many O-ring jobs left in farming. So clearly, technology can eliminate jobs. Farming is only one example. There are many others like it. But what's true about a single product or service or industry has never been true about the economy as a whole. Many of the industries in which we now work -- health and medicine, finance and insurance, electronics and computing -- were tiny or barely existent a century ago. Many of the products that we spend a lot of our money on -- air conditioners, sport utility vehicles, computers and mobile devices -- were unattainably expensive, or just hadn't been invented a century ago. As automation frees our time, increases the scope of what is possible, we invent new products, new ideas, new services that command our attention, occupy our time and spur consumption. You may think some of these things are frivolous -- extreme yoga, adventure tourism, Pokémon GO -- and I might agree with you. But people desire these things, and they're willing to work hard for them. The average worker in 2015 wanting to attain the average living standard in 1915 could do so by working just 17 weeks a year, one third of the time. But most people don't choose to do that. They are willing to work hard to harvest the technological bounty that is available to them. Material abundance has never eliminated perceived scarcity. In the words of economist Thorstein Veblen, invention is the mother of necessity.
Teď ... Pokud přijmete tyto dva principy, principy O-kroužku a nikdy-není-dost, potom se mnou souhlasíte. Pracovní místa budou. Znamená to, že není čeho se obávat? Automaty, zaměstnanost, roboti a pracovní místa -- vše se o sebe postará? Ne. To není můj názor. Automatizace s sebou přináší bohatství tím, že nám umožňuje udělat více práce za kratší dobu. Není žádný ekonomický zákon, který říká, že toto bohatství využijeme správně, a toho bychom se měli obávat. Zamyslete se nad dvěma státy, Norsko a Saúdská Arábie. Obě země bohaté na ropu, jako by jim peníze tryskaly dírou ze země.
Now ... So if you accept these two principles, the O-ring principle and the never-get-enough principle, then you agree with me. There will be jobs. Does that mean there's nothing to worry about? Automation, employment, robots and jobs -- it'll all take care of itself? No. That is not my argument. Automation creates wealth by allowing us to do more work in less time. There is no economic law that says that we will use that wealth well, and that is worth worrying about. Consider two countries, Norway and Saudi Arabia. Both oil-rich nations, it's like they have money spurting out of a hole in the ground.
(Smích)
(Laughter)
Ale ne každá země využila toto bohatství stejně, aby podpořila blahobyt, aby podpořila prosperitu. Norsko je úspěšná demokracie. Celkem vzato občané spolu dobře spolupracují. Většinou se v žebříčcích národního štěstí řadí na první až čtvrté místo. Saúdská Arábie je absolutistická monarchie, ve které mnoha občanům chybí cesta k osobnímu růstu. Většinou se řadí na 35. místo v žebříčku štěstí, což je pro tak bohatý stát, velice nízké hodnocení. Jen pro srovnání, USA jsou obvykle okolo 12. až 13. místa. Rozdíl mezi těmito dvěma státy není v jejich bohatství, ani v jejich technologiích. Jsou to jejich instituce. Norsko investovalo do vytvoření společnosti příležitostí a ekonomické mobility. Saudská Arábie zvýšila životní standardy, zatímco frustrovala mnoho dalších lidí. Dvě země, obě mají dostatek peněz, a přesto nejsou stejně bohaté.
But they haven't used that wealth equally well to foster human prosperity, human prospering. Norway is a thriving democracy. By and large, its citizens work and play well together. It's typically numbered between first and fourth in rankings of national happiness. Saudi Arabia is an absolute monarchy in which many citizens lack a path for personal advancement. It's typically ranked 35th among nations in happiness, which is low for such a wealthy nation. Just by way of comparison, the US is typically ranked around 12th or 13th. The difference between these two countries is not their wealth and it's not their technology. It's their institutions. Norway has invested to build a society with opportunity and economic mobility. Saudi Arabia has raised living standards while frustrating many other human strivings. Two countries, both wealthy, not equally well off.
A to mě přivádí k výzvě, které v současnosti čelíme, výzvě, kterou nám přinesla automatizace. Problém není, že bychom přicházeli o pracovní místa. Od dob Velké recese přibylo v USA 14 milionů pracovních míst. Problém je v tom, že mnoho zaměstnání není dobrým zaměstnáním. A většina obyvatel nemá kvalifikaci pro dobrá zaměstnání, která vznikají. Růst zaměstnanosti v USA a ve většině vyspělého světa vypadá trochu jako činka s přibývající vahou na každém konci. Na jedné straně máte vysokoškolské vzdělání, vysoce placená zaměstnání jako jsou doktoři, sestry, programátoři a technici, marketingoví a sales manažeři. Zaměstnanost v těchto oborech je silná a roste. Stejně zaměstnanost stoupá u mnoha prací s malou potřebou znalostí, jako je stravování, úklid, bezpečnost nebo domácí zdravotnická pomoc. Zároveň zaměstnanost klesá v mnoha oborech se středním vzděláním a střední mzdou, jako dělníci a manuální pracovníci a úředníci a prodejci. Důvody pro zmenšující se střed nejsou záhadou. Hodně těchto prací se středním vzděláním využívají dobře pochopitelná pravidla a principy, které mohou být více a více programovány do software a vykonávány počítači. Výzva, kterou ten fenomén vytváří, kterou ekonomové nazývají polarizace zaměstnanosti, je vyřazování příček v ekonomickém žebříčku, snižování velikosti střední třídy a vytvoření tak více vrstvené společnosti. Na jedné straně skupina vysoce placených a vzdělaných profesionálů, která dělá zajímavou práci, a na druhé straně velké množství občanů na špatně placených pozicích, jejichž hlavní povinností je dohlížet na pohodlí a zdraví bohatých. Takto si pokrok nepředstavuji a obávám se, že vy také ne.
And this brings me to the challenge that we face today, the challenge that automation poses for us. The challenge is not that we're running out of work. The US has added 14 million jobs since the depths of the Great Recession. The challenge is that many of those jobs are not good jobs, and many citizens cannot qualify for the good jobs that are being created. Employment growth in the United States and in much of the developed world looks something like a barbell with increasing poundage on either end of the bar. On the one hand, you have high-education, high-wage jobs like doctors and nurses, programmers and engineers, marketing and sales managers. Employment is robust in these jobs, employment growth. Similarly, employment growth is robust in many low-skill, low-education jobs like food service, cleaning, security, home health aids. Simultaneously, employment is shrinking in many middle-education, middle-wage, middle-class jobs, like blue-collar production and operative positions and white-collar clerical and sales positions. The reasons behind this contracting middle are not mysterious. Many of those middle-skill jobs use well-understood rules and procedures that can increasingly be codified in software and executed by computers. The challenge that this phenomenon creates, what economists call employment polarization, is that it knocks out rungs in the economic ladder, shrinks the size of the middle class and threatens to make us a more stratified society. On the one hand, a set of highly paid, highly educated professionals doing interesting work, on the other, a large number of citizens in low-paid jobs whose primary responsibility is to see to the comfort and health of the affluent. That is not my vision of progress, and I doubt that it is yours.
Ale mám i dobré zprávy. Takovýmto ekonomickým změnám už jsme v minulosti čelili a prošli jsme jimi úspěšně. Na konci 18. a začátku 19. století, když automatizace likvidovala velkou část zemědělských zaměstnání -- pamatujete si ten traktor? -- zemědělské státy čelily hrozbě vysoké nezaměstnanosti, generace mladých, kteří nebyli potřeba na farmách, ale nebyli připraveni pro průmysl. Aby se postavili této výzvě, podnikli radikální krok, který vyžadoval po celé generaci mladých, aby zůstali ve škole a pokračovali ve svém vzdělání až do svých 16 let. Říkalo se tomu středoškolské hnutí a byla to velice nákladná věc. Nejen, že museli investovat do škol, ale nemohli ani pracovat ve svých zaměstnáních. Ukázalo se, že to byla jedna z nejlepších investic, které ve 20. století USA provedlo. Poskytlo nám to nejschopnější, nejflexibilnější a nejproduktivnější pracovní sílu na celém světě. Abychom se podívali, jak to fungovalo, představte si, že pracovníky z roku 1899 přeneseme do přítomnosti. Navzdory jejich síle a dobré povaze hodně z nich by nemělo základní gramotnost a znalosti počtů, aby mohli dělat ty nejobyčejnější práce. Většina z nich by nemohla být zaměstnána.
But here is some encouraging news. We have faced equally momentous economic transformations in the past, and we have come through them successfully. In the late 1800s and early 1900s, when automation was eliminating vast numbers of agricultural jobs -- remember that tractor? -- the farm states faced a threat of mass unemployment, a generation of youth no longer needed on the farm but not prepared for industry. Rising to this challenge, they took the radical step of requiring that their entire youth population remain in school and continue their education to the ripe old age of 16. This was called the high school movement, and it was a radically expensive thing to do. Not only did they have to invest in the schools, but those kids couldn't work at their jobs. It also turned out to be one of the best investments the US made in the 20th century. It gave us the most skilled, the most flexible and the most productive workforce in the world. To see how well this worked, imagine taking the labor force of 1899 and bringing them into the present. Despite their strong backs and good characters, many of them would lack the basic literacy and numeracy skills to do all but the most mundane jobs. Many of them would be unemployable.
Tento příklad zdůrazňuje důležitost našich institucí, hlavně škol, v tom, abychom mohli sklidit plody naší technologické prosperity.
What this example highlights is the primacy of our institutions, most especially our schools, in allowing us to reap the harvest of our technological prosperity.
Bylo by pošetilé říci, že se nemáme čeho obávat. Samozřejmě to můžeme vzít za špatný konec. Pokud by USA před 100 lety, během středoškolského hnutí, neinvestovalo do škol a dovedností, nebyli bychom tak prosperující, mobilní a možná ani tak šťastná společnost. Ale stejně pošetilé je říci, že naše osudy jsou zpečetěny. O tom nerozhodují stroje. Ani o tom nerozhoduje trh. Rozhodujeme o tom my a naše instituce.
It's foolish to say there's nothing to worry about. Clearly we can get this wrong. If the US had not invested in its schools and in its skills a century ago with the high school movement, we would be a less prosperous, a less mobile and probably a lot less happy society. But it's equally foolish to say that our fates are sealed. That's not decided by the machines. It's not even decided by the market. It's decided by us and by our institutions.
Tuto přednášku jsem začal paradoxem. Stroje nahrazují naší práci. Proč není lidská práce už dávno nadbytečná, naše znalosti zastaralé? Není jasné, že cesta do ekonomického a společenského pekla je dlážděna našimi vlastními vynálezy?
Now, I started this talk with a paradox. Our machines increasingly do our work for us. Why doesn't that make our labor superfluous, our skills redundant? Isn't it obvious that the road to our economic and social hell is paved with our own great inventions?
Historie opakovaně nabídla řešení tohoto paradoxu. První část řešení je, že technologie zvyšuje význam našich schopností, zvyšuje důležitost, přidanou hodnotu naší odbornosti, úsudku a kreativity. To je O-kroužek. Druhá část řešení je naše nekonečná vynalézavost a naše nevyčerpatelná touha, která znamená, že nikdy nebudeme mít dost. Je tu vždy něco nového, co dělat. Přizpůsobení se rychlému tempu technologických změn vytváří opravdové výzvy, nejvíce viditelné na polarizovaném trhu práce, a hrozbu, kterou to představuje pro ekonomickou mobilitu. Postavení se této výzvě není automatické. Není to bez nákladů. Není to jednoduché. Ale dá se to provést. Ještě jedna potěšující zpráva. Díky naší vynikající produktivitě jsme bohatí. Samozřejmě si můžeme dovolit investovat do sebe a svých dětí tak, jak to udělala Amerika před 100 lety během středoškolského hnutí. Vlastně si spíš nemůžeme dovolit to neudělat.
History has repeatedly offered an answer to that paradox. The first part of the answer is that technology magnifies our leverage, increases the importance, the added value of our expertise, our judgment and our creativity. That's the O-ring. The second part of the answer is our endless inventiveness and bottomless desires means that we never get enough, never get enough. There's always new work to do. Adjusting to the rapid pace of technological change creates real challenges, seen most clearly in our polarized labor market and the threat that it poses to economic mobility. Rising to this challenge is not automatic. It's not costless. It's not easy. But it is feasible. And here is some encouraging news. Because of our amazing productivity, we're rich. Of course we can afford to invest in ourselves and in our children as America did a hundred years ago with the high school movement. Arguably, we can't afford not to.
Teď si možná myslíte, profesor Autor nám tu řekl srdceryvný příběh o vzdálené minulosti, již nedávné minulosti, možná současnosti, ale asi nic o budoucnosti. Protože každý ví, že dnes je to jinak. Opravdu? Myslíte si, že je to jiné? Samozřejmě, že je to jiné. Pokaždé je to jiné. V četných situacích v posledních 200 letech vědci a aktivisté upozorňovali, že nám dochází práce a že se stáváme zastaralými. Například, Luddité na začátku 19. století, americký ministr práce James Davis v půlce 20. let 20. století, ekonom a držitel Nobelovy ceny Wassily Leontief v roce 1982 a samozřejmě mnoho vědců, odborníků, technologů a mediálních celebrit v současnosti.
Now, you may be thinking, Professor Autor has told us a heartwarming tale about the distant past, the recent past, maybe the present, but probably not the future. Because everybody knows that this time is different. Right? Is this time different? Of course this time is different. Every time is different. On numerous occasions in the last 200 years, scholars and activists have raised the alarm that we are running out of work and making ourselves obsolete: for example, the Luddites in the early 1800s; US Secretary of Labor James Davis in the mid-1920s; Nobel Prize-winning economist Wassily Leontief in 1982; and of course, many scholars, pundits, technologists and media figures today.
Tyto předpovědi mi přijdou dost arogantní. Tito samozvaní věštci vlastně říkají: "Pokud já nemůžu vymyslet, co budou lidé v budoucnosti dělat, pak ty, já a ani naše děti nad tím taky nebudou přemýšlet." Nejsem dost odvážný na to, abych si vsadil proti lidské vynalézavosti. Nemůžu vám říct, jakou práci budou lidé zastávat za sto let. Ale budoucnost nezávisí na mojí představivosti. Pokud bych byl farmář z Iowy v letech 1900, teleportoval se za mnou ekonom z 21. století a řekl: "Hádej co, farmáři Autore, v průběhu dalších sto let spadne zaměstnanost v zemědělském průmyslu o 40 % na dvě procenta jen kvůli zvyšující se produktivitě. Co si myslíš, že bude zbylých 38 % pracovníků dělat za práci?" Neřekl bych: "To vím naprosto přesně. Vyvíjení aplikací, radiační léčba, lekce jógy, Bitmoji."
These predictions strike me as arrogant. These self-proclaimed oracles are in effect saying, "If I can't think of what people will do for work in the future, then you, me and our kids aren't going to think of it either." I don't have the guts to take that bet against human ingenuity. Look, I can't tell you what people are going to do for work a hundred years from now. But the future doesn't hinge on my imagination. If I were a farmer in Iowa in the year 1900, and an economist from the 21st century teleported down to my field and said, "Hey, guess what, farmer Autor, in the next hundred years, agricultural employment is going to fall from 40 percent of all jobs to two percent purely due to rising productivity. What do you think the other 38 percent of workers are going to do?" I would not have said, "Oh, we got this. We'll do app development, radiological medicine, yoga instruction, Bitmoji."
(Smích)
(Laughter)
Neměl bych ani tušení. Ale doufám, že bych byl tak moudrý a řekl: "Páni snížení zaměstnanosti v zemědělství o 95 % a přesto produkujeme dostatek jídla. To je nádherný posun. Doufám, že lidstvo dokáže pozoruhodné věci se vší tou prosperitou."
I wouldn't have had a clue. But I hope I would have had the wisdom to say, "Wow, a 95 percent reduction in farm employment with no shortage of food. That's an amazing amount of progress. I hope that humanity finds something remarkable to do with all of that prosperity."
Věřím, že jsme to z velké části dokázali.
And by and large, I would say that it has.
Děkuji za vaši pozornost.
Thank you very much.
(Potlesk)
(Applause)