Jak často slýcháme, že lidem je to prostě jedno? Kolikrát vám řekli, že skutečná, zásadní změna není možná, protože většina lidí je příliš sobecká, hloupá nebo příliš líná, aby se pokusila o změny ve své obci? Navrhuji vám, že lhostejnost, tak jak si myslíme, že ji dnes známe, ve skutečnosti neexistuje, ale spíše, že lidé mají zájem, ale žijeme ve světě, který aktivně brání zapojování tím, že nám do cesty neustále klade překážky a zábrany.
How often do we hear that people just don't care? How many times have you been told that real, substantial change isn't possible because most people are too selfish, too stupid or too lazy to try to make a difference in their community? I propose to you today that apathy as we think we know it doesn't actually exist; but rather, that people do care, but that we live in a world that actively discourages engagement by constantly putting obstacles and barriers in our way.
A já vám dám několik příkladů toho, co myslím. Začněme s radnicí. Už jste něco takového někdy viděli? Je to novinový inzerát. Je to oznámení o žádosti o změnu územního plánu pro novou kancelářskou budovu. Aby v sousedství věděli, co se děje. Jak vidíte, není to možné číst. Musíte se dostat do poloviny, abyste zjistili, o které adrese hovoří, a pak ještě o kus dál, v malém písmu velikosti 10 bodů, abyste zjistili, jak se vlastně zapojit. Představte si, kdyby soukromý sektor inzeroval stejným způsobem -- kdyby Nike chtěli prodat pár bot a dali do novin inzerát, jako je tento.
I'll give you some examples of what I mean. Let's start with city hall. You ever see one of these before? This is a newspaper ad. It's a notice of a zoning application change for a new office building so the neighborhood knows what's happening. As you can see, it's impossible to read. You need to get halfway down to even find out which address they're talking about, and then further down, in tiny 10-point font, to find out how to actually get involved. Imagine if the private sector advertised in the same way -- if Nike wanted to sell a pair of shoes -- (Laughter)
(Potlesk) To by se nikdy nestalo. Takový inzerát nikdy neuvidíte, protože Nike ve skutečnosti chtějí, abyste si koupili jejich boty. Kdežto město Toronto zjevně nechce, abyste se zapojili do procesu plánování, jinak by jejich reklamy vypadaly nějak takto: Všechny informace v zásadě jasně vyloženy. Dokud budou města vydávat oznámení jako toto, aby se lidé zapojili, pak, samozřejmě, se lidé nezapojí. Ale to není lhostejnost, to je záměrné vyloučení.
And put an ad in the paper like that. (Applause) Now, that would never happen. You'll never see an ad like that, because Nike actually wants you to buy their shoes, whereas the city of Toronto clearly doesn't want you involved with the planning process, otherwise their ads would look something like this, with all the information laid out clearly. As long as the city's putting out notices like this to try to get people engaged, then of course people aren't going to be engaged. But that's not apathy; that's intentional exclusion.
Veřejný prostor. (Potlesk) Způsob, jakým zacházíme s naším veřejným prostorem, je obrovskou překážkou proti jakémukoli pokroku v politice. Protože jsme v podstatě dali cenovku na svobodu projevu. Kdo má nejvíce peněz dostane nejhlasitější amplión, uchvacujíc smysly i pozornost myslí. Problém tohoto modelu je, že pro některé úžasné myšlenky, které je dobré říci, není jejich sdělení ziskové. Takže je nikdy neuvidíte na billboardu.
Public space. (Applause) The manner in which we mistreat our public spaces is a huge obstacle towards any type of progressive political change, because we've essentially put a price tag on freedom of expression. Whoever has the most money gets the loudest voice, dominating the visual and mental environment. The problem with this model is there are some amazing messages that need to be said, that aren't profitable to say. So you're never going to see them on a billboard.
Sdělovací prostředky hrají důležitou roli v rozvoji našeho náhledu na změnu politiky, a to zejména tím, že ignorují politiku a zaměřují se na celebrity a skandály. A i když se mluví o důležitých politických otázkách, dělají to způsobem, který, jak to cítím, odrazuje od zapojení se. A já dám vám příklad: Časopis Now z minulého týdne -- progresivní týdeník centra Toronta. Toto je titulní zpráva. Je to článek o divadelním představení, jenž začíná se základní informací o tom, kde to je, pro případ, že opravdu, po přečtení článku, chcete jít a vidět to -- adresa, čas, webové stránky. Stejné je to s tímto -- to je filmová recenze, výtvarná recenze, recenze knihy - kde je veřejné čtení v případě, že chcete jít. Restaurace -- možná si nebudete jenom chtít o ní přečíst, možná se budete chtít jít najíst. Takže vám řeknou, kde to je, jaké jsou ceny, adresa, telefonní číslo apod.
The media plays an important role in developing our relationship with political change, mainly by ignoring politics and focusing on celebrities and scandals, but even when they do talk about important political issues, they do it in a way that I feel discourages engagement. I'll give you an example. The "Now" magazine from last week: progressive, downtown weekly in Toronto. This is the cover story. It's an article about a theater performance, and it starts with basic information about where it is, in case you actually want to go and see it after you've read the article -- where, the time, the website. Same with this -- it's a movie review. An art review. A book review -- where the reading is in case you want to go. A restaurant -- you might not want to just read about it, maybe you want to go there. So they tell you where it is, the prices, the address, the phone number, etc.
Pak se dostanete na jejich politické články. Zde je skvělý článek o probíhající důležité volební kampani. Hovoří o kandidátech -- sepsáno velmi dobře -- ale žádné další informace, žádné odkazy, žádné webové stránky kampaně, žádné informace o tom, kdy jsou debaty, kde má kampaň kancelář. Zde je další dobrý článek o nové kampani proti privatizaci dopravy bez jakékoli kontaktní informace kampaně. Poselství se zdá být, že čtenáři s největší pravděpodobností chtějí jíst, možná číst nějakou knihu, třeba jít do kina, ale nejsou zaangažováni ve své komunitě. A možná, že to je maličkost, ale myslím si, že je to důležité, protože to stanovuje tón a posiluje nebezpečnou ideu, že politika je divácký sport.
Then you get to their political articles. Here's a great article about an important election race that's happening. It talks about the candidates, written very well, but no information, no follow-up, no websites for the campaigns, no information about when the debates are, where the campaign offices are. Here's another good article, about a new campaign opposing privatization of transit, without any contact information for the campaign. The message seems to be that the readers are most likely to want to eat, maybe read a book, maybe see a movie, but not be engaged in their community. You might think this is a small thing, but I think it's important, because it sets a tone and it reinforces the dangerous idea that politics is a spectator sport.
Hrdinové: Jak nahlížíme na schopnost vést? Podívejte se na těchto 10 filmů. Co mají společného? Kdo ví? Ve všech jsou hrdinové, kteří byli vybráni. Někdo k nim přišel a řekl: "Ty jsi ten vyvolený. Existuje proroctví. Musíš zachránit svět." A pak ten někdo jde a zachrání svět, protože mu to tak bylo sděleno, a pár lidí se k tomu přivaří. To mi pomáhá pochopit, proč spousta lidí má potíže vidět sebe jako vůdce. Neboť to vysílá všechny špatné signály o tom, o čem je vedení. Hrdinské úsilí je společné úsilí. To za prvé. Za druhé, je nedokonalé, není moc atraktivní a nezačíná ani nekončí znenadání. Je to proces na celý život. Ale co je nejdůležitější, je to dobrovolné. Je dobrovolné. Dokud budeme učit naše děti, že hrdinství se spustí, když jim někdo vyškrábne na čelo znamení nebo jim někdo řekne, že jsou součástí proroctví, přehlédnou nejdůležitější vlastnost vedení, což je, že to přichází zevnitř. Je to o následování svých snů -- bez vyzvání, bez pozvání -- a pak o práci s ostatními, aby se tyto sny splnily.
Heroes: How do we view leadership? Look at these 10 movies. What do they have in common? Anyone? They all have heroes who were chosen. Someone came up to them and said, "You're the chosen one. There's a prophecy. You have to save the world." And then they go off and save the world because they've been told to, with a few people tagging along. This helps me understand why a lot of people have trouble seeing themselves as leaders -- because it sends all the wrong messages about what leadership is about. A heroic effort is a collective effort, number one. Number two, it's imperfect; it's not very glamorous, and doesn't suddenly start and suddenly end. It's an ongoing process your whole life. But most importantly, it's voluntary. It's voluntary. As long as we're teaching our kids that heroism starts when someone scratches a mark on your forehead, or someone tells you you're part of a prophecy, they're missing the most important characteristic of leadership, which is that it comes from within. It's about following your own dreams, uninvited, and then working with others to make those dreams come true.
Politické strany: O jé. Politické strany by mohly a měly být jednou ze základních vstupních bran pro lidi, aby se angažovali v politice. Místo toho se bohužel staly nudnými a nekreativními organizacemi, které závisejí tak ztuha na průzkumu trhu a průzkumu veřejného mínění a cílových skupinách, že nakonec všechny říkají to samé, v podstatě nám zpět papouškují, co jsme už chtěli slyšet na úkor odvážných a tvůrčích myšlenek. A lidé si to uvědomují -- a právě z toho žije cynismus. (Potlesk)
Political parties: oh, boy. Political parties could and should be one of the basic entry points for people to get engaged in politics. Instead, they've become, sadly, uninspiring and uncreative organizations that rely so heavily on market research and polling and focus groups that they end up all saying the same thing, pretty much regurgitating back to us what we already want to hear at the expense of putting forward bold and creative ideas. And people can smell that, and it feeds cynicism. (Applause)
Status charit: Skupinám, které mají status charit, není v Kanadě dovoleno lobovat. To je obrovský problém a obrovská překážka pro změnu, protože to znamená, že některé nejvášnivější a nejmoudřejší hlasy jsou kompletně umlčeny, a to zejména během voleb. Což nás vede k poslednímu bodu, a to jsou naše volby.
Charitable status. Groups who have charitable status in Canada aren't allowed to do advocacy. This is a huge problem and a huge obstacle to change, because it means that some of the most passionate and informed voices are completely silenced, especially during election time. Which leads us to the last one, which is: our elections.
Jak jste si možná všimli, naše volby v Kanadě jsou naprostý vtip. Používáme zastaralý systém, který je nespravedlivý a tvoří náhodné výsledky. Kanada je v současné době pod vedením strany, kterou většina Kanaďanů ve skutečnosti nechtěla. Jak můžeme upřímně a skutečně povzbudit více lidí k hlasování, když hlasy v Kanadě nemají váhu? Dáte si to všechno dokupy a je samozřejmé, že lidé jsou apatičtí. Je to jako snaha o běh proti cihlové zdi.
As you may have noticed, our elections in Canada are a complete joke. We use out-of-date systems that are unfair and create random results. Canada's currently led by a party that most Canadians didn't actually want. How can we honestly and genuinely encourage more people to vote when votes don't count in Canada? You add all this up together, and of course people are apathetic. It's like trying to run into a brick wall.
Nesnažím se tady kázat nihilismus, vystavovat všechny tyto překážky a ukazovat, co nám stojí v cestě. Právě naopak: Vskutku si myslím, že lidé jsou úžasní a inteligentní a že opravdu mají starost. Ale, jak už jsem řekl, žijeme v tomto prostředí, kde se nám všechny tyto překážky staví do cesty. Dokud budeme přesvědčeni, že lidé, naši sousedi, jsou sobečtí, hloupí a líní, pak není naděje. Ale všechny ty věci, které jsem zmínil, můžeme změnit. Můžeme zpřístupnit radnici. Můžeme reformovat náš volební systém. Můžeme demokratizovat náš veřejný prostor.
Now, I'm not trying to be negative by throwing all these obstacles out and explaining what's in our way. Quite the opposite -- I actually think people are amazing and smart and that they do care, but that, as I said, we live in this environment where all these obstacles are being put in our way. As long as we believe that people, our own neighbors, are selfish, stupid or lazy, then there's no hope. But we can change all those things I mentioned. We can open up city hall. We can reform our electoral systems. We can democratize our public spaces.
Moje hlavní poselství je, že pokud můžeme vidět lhostejnost, ne jako nějaký vnitřní syndrom, ale jako důmyslnou síť kulturních bariér, které posilují pelíškování, a pokud lze jasně definovat, tak lze jasně identifikovat, jaké jsou tyto překážky a pak, pokud dokážeme spolupracovat na rozebrání těchto překážek, pak je možné cokoliv.
My main message is: if we can redefine apathy, not as some kind of internal syndrome, but as a complex web of cultural barriers that reinforces disengagement, and if we can clearly define, clearly identify what those obstacles are, and then if we can work together collectively to dismantle those obstacles, then anything is possible.
Díky.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)