Moc děkuji všem z TEDu, zejména Chrisovi a Amy. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem tady. Nespal jsem celé týdny. Seděli jsme támhle s Neilem a porovnávali, jak málo jsme spali v očekávání dneška. Nikdy jsem nebyl tak nervózní -- a tohle já dělám, když jsem nervózní, jak jsem si právě uvědomil. (Smích) Takže, chystám se mluvit o něčem, co jsme udělali v organizaci 826 Valencia, a potom budu mluvit o tom, jak byste se mohli zapojit a udělat něco podobného.
Thank you so much everyone from TED, and Chris and Amy in particular. I cannot believe I'm here. I have not slept in weeks. Neil and I were sitting there comparing how little we've slept in anticipation for this. I've never been so nervous -- and I do this when I'm nervous, I just realized. (Laughter) So, I'm going to talk about sort of what we did at this organization called 826 Valencia, and then I'm going to talk about how we all might join in and do similar things.
Kolem roku 2000 jsem žil v Brooklynu, pokoušel jsem se dokončit svou první knihu, každý den jsem se potuloval kolem celý omámený, protože jsem psal od 12 hodin dopoledne do pěti hodin ráno. Takže jak jsem pak byl celý den omámený. Během dne tedy nemohla být řeč o nějaké duševní jasnosti, ale měl jsem flexibilní pracovní dobu. V brooklynském sousedství, kde jsem žil, v Park Slope, žije mnoho spisovatelů -- na jednoho obyvatele tu připadá docela dost spisovatelů. Do té doby jsem vyrůstal v prostředí plném učitelů. Moje máma byla učitelka, moje sestra se stala učitelkou a po ukončení vysoké školy se mnoho mých přátel dalo na učitelství. A já je vždycky slyšel mluvit o svých životech, o tom, jak jsou inspirující, a oni byli vždycky ti nejpracovitější a nejinspirativnější lidé, které jsem znal.
Back in about 2000, I was living in Brooklyn, I was trying to finish my first book, I was wandering around dazed every day because I wrote from 12 a.m. to 5 a.m. So I would walk around in a daze during the day. I had no mental acuity to speak of during the day, but I had flexible hours. In the Brooklyn neighborhood that I lived in, Park Slope, there are a lot of writers -- it's like a very high per capita ratio of writers to normal people. Meanwhile, I had grown up around a lot of teachers. My mom was a teacher, my sister became a teacher and after college so many of my friends went into teaching. And so I was always hearing them talk about their lives and how inspiring they were, and they were really sort of the most hard-working and constantly inspiring people I knew.
Ale přitom jsem věděl, proti kolika věcem bojují, s jakým množstvím problémů se musí vypořádat. A jedním z nich byl ten, že většina mých přátel, kteří učili ve státních školách, měla problém udržet své studenty na určité úrovni, zvláště v případě čtení a psaní. Velké množství těchto studentů navíc pocházelo z domácností, kde se anglicky nemluvilo, hodně těchto studentů mělo různé zvláštní potřeby, poruchy učení. A tito učitelé samozřejmě pracují ve školách, které jsou někdy -- vlastně velmi často -- podfinancované. A tak když o tom se mnou mluvili, říkali: "Víš, to, co opravdu potřebujeme, jsou prostě lidi, víc lidí, víc pozornosti jeden na jednoho, víc hodin, víc odbornosti od lidí, kteří jsou zběhlí v angličtině, a mohou s těmito studenty pracovat -- jeden na jednoho."
But I knew so many of the things they were up against, so many of the struggles they were dealing with. And one of them was that so many of my friends that were teaching in city schools were having trouble with their students keeping up at grade level, in their reading and writing in particular. Now, so many of these students had come from households where English isn't spoken in the home, where a lot of them have different special needs, learning disabilities. And of course they're working in schools which sometimes and very often are under-funded. And so they would talk to me about this and say, "You know, what we really need is just more people, more bodies, more one-on-one attention, more hours, more expertise from people that have skills in English and can work with these students one-on-one."
A v tu chvíli já říkal: "Dobře, proč s nimi prostě nepracujete "jeden na jednoho"?" A oni říkali: "Podívej, máme pět tříd po 30 až 40 studentech. Z toho může být až 150, 180, 200 studentů denně. Jak můžeme věnovat každému studentovi třeba jen hodinu týdně individuální pozornosti?" Musel bys mnohonásobně znásobit pracovní týden a naklonovat učitele. A tak jsme o tom diskutovali. V té samé době jsem přemýšlel o té obrovské skupině lidí, kterou znám: spisovatelé, redaktoři, novináři, studenti vysokých škol, vysokoškolští asistenti -- na koho si jen vzpomenete. Všichni tihle lidé měli víceméně flexibilní pracovní dny a měli zájem na anglickém jazyku -- já doufám, že mám zájem na anglickém jazyku, ale teď zrovna jím příliš dobře nemluvím. (Smích) Snažím se. Ty hodiny mě dostaly. Ale každý, kterého znám, má zájem hlavně o psané slovo v podmínkách podpory demokracie a osvíceného života. Měli tedy, však víte, vlastní čas a zájmy, ale přitom v té mé komunitě nebylo žádné vedení, o kterém bych věděl, které by spojilo ty dvě skupiny dohromady.
Now, I would say, "Well, why don't you just work with them one-on-one?" And they would say, "Well, we have five classes of 30 to 40 students each. This can lead up to 150, 180, 200 students a day. How can we possibly give each student even one hour a week of one-on-one attention?" You'd have to greatly multiply the workweek and clone the teachers. And so we started talking about this. And at the same time, I thought about this massive group of people I knew: writers, editors, journalists, graduate students, assistant professors, you name it. All these people that had sort of flexible daily hours and an interest in the English word -- I hope to have an interest in the English language, but I'm not speaking it well right now. (Laughter) I'm trying. That clock has got me. But everyone that I knew had an interest in the primacy of the written word in terms of nurturing a democracy, nurturing an enlightened life. And so they had, you know, their time and their interest, but at the same time there wasn't a conduit that I knew of in my community to bring these two communities together.
Když jsem se přestěhoval zpátky do San Francisca, pronajali jsme si tuhle budovu. A hlavní myšlenkou bylo mít tady McSweeney's -- čtvrtletník McSweeney's, který jsme publikovali dvakrát nebo třikrát ročně, a několik dalších časopisů -- chystali jsme se zařídit si poprvé kancelář. Původně bývala v mé kuchyni v Brooklynu. Chystali jsme se tedy přestěhovat to do kanceláře a přitom jsme vlastně ten prostor chtěli sdílet s doučovacím centrem. Řekli jsme si: "Máme všechny ty spisovatele a redaktory a všechny ostatní -- něco jako spisovatelskou komunitu -- kteří budou tak jako tak chodit do kanceláře každý den, proč prostě neotevřít přední část budovy pro studenty, aby mohli po škole přijít, získat pomoc s písemnými domácími úkoly, takže mezi těmi dvěma komunitami vlastně nebude žádná hranice?" Myšlenkou tedy bylo, že bychom pracovali na tom, co bychom měli zrovna na práci, v půl třetí by přišli studenti a vy odložíte to, co zrovna děláte, nebo to přeorganizujete, nebo budete pracovat trochu přesčas, cokoli... Ty odpolední hodiny věnujete studentům ze sousedství.
So when I moved back to San Francisco, we rented this building. And the idea was to put McSweeney's -- McSweeney's Quarterly, that we published twice or three times a year, and a few other magazines -- we were going to move it into an office for the first time. It used to be in my kitchen in Brooklyn. We were going to move it into an office, and we were going to actually share space with a tutoring center. So we thought, "We'll have all these writers and editors and everybody -- sort of a writing community -- coming into the office every day anyway, why don't we just open up the front of the building for students to come in there after school, get extra help on their written homework, so you have basically no border between these two communities?" So the idea was that we would be working on whatever we're working on, at 2:30 p.m. the students flow in and you put down what you're doing, or you trade, or you work a little bit later or whatever it is. You give those hours in the afternoon to the students in the neighborhood.
Takže jsme měli tohle místo, pronajali si ho, pronajímatel byl úplně pro. Udělali jsme tam nástěnnou malbu, je to malba od Chrise Wara, která v podstatě ukazuje celou historii tištěného slova, formou nástěnné malby -- zabere vám hodně času to strávit a musíte stát uprostřed silnice. Tak jsme si to místo pronajali. A všechno bylo perfektní krom toho, že pronajímatel řekl: "Víte, to místo je v maloobchodním pásmu, s tím musíte počítat. Musíte něco prodávat. Nemůžete tu mít jen doučovací centrum." A my si mysleli: "Ha ha! Vážně!" A nemohli jsme vymyslet nic, co bychom nutně měli prodávat, ale udělali jsme potřebný průzkum. Bývala to posilovna, takže tam byly gumové podlahy, stropy z akustických dlaždic a zářivky. Toho všeho jsme se zbavili, položili jsme krásné dřevěné podlahy, obílili trámy a vypadalo to tak -- během renovace toho místa někdo povídal: "Víte, to vážně vypadá jako trup lodi." Rozhlédli jsme se okolo a někdo jiný řekl: "Jasně, měli bychom tu prodávat pirátské potřeby." (Smích)
So, we had this place, we rented it, the landlord was all for it. We did this mural, that's a Chris Ware mural, that basically explains the entire history of the printed word, in mural form -- it takes a long time to digest and you have to stand in the middle of the road. So we rented this space. And everything was great except the landlord said, "Well, the space is zoned for retail; you have to come up with something. You've gotta sell something. You can't just have a tutoring center." So we thought, "Ha ha! Really!" And we couldn't think of anything necessarily to sell, but we did all the necessary research. It used to be a weight room, so there were rubber floors below, acoustic tile ceilings and fluorescent lights. We took all that down, and we found beautiful wooden floors, whitewashed beams and it had the look -- while we were renovating this place, somebody said, "You know, it really kind of looks like the hull of a ship." And we looked around and somebody else said, "Well, you should sell supplies to the working buccaneer." (Laughter)
A tak jsme to udělali. Nejdřív jsme se tomu všichni zasmáli, ale pak jsme si řekli: "Vlastně je to tak. Pojďme prodávat pirátské potřeby." Tohle je obchod s pirátskými potřebami. Takže vidíte, tohle je takový náčrtek, který jsem udělal na ubrousek. Jeden skvělý tesař postavil všechno, co vidíte, udělali jsme to trochu pirátské. Tady vidíte bednění, prodává se po metrech, taky máme zásoby k boji proti kurdějím. Tady jsou protézy, všechny ruční výroby vám na míru. Úplně nahoře můžete vidět pásky přes oko, černé pro každodenní použití a pak pastelové a v dalších barvách večerní pásky -- pro zvláštní příležitosti, bar micvu, cokoli...
And so this is what we did. So it made everybody laugh, and we said, "There's a point to that. Let's sell pirate supplies." This is the pirate supply store. You see, this is sort of a sketch I did on a napkin. A great carpenter built all this stuff and you see, we made it look sort of pirate supply-like. Here you see planks sold by the foot and we have supplies to combat scurvy. We have the peg legs there, that are all handmade and fitted to you. Up at the top, you see the eyepatch display, which is the black column there for everyday use for your eyepatch, and then you have the pastel and other colors for stepping out at night -- special occasions, bar mitzvahs and whatever.
A tak jsme to místo otevřeli. A tohle je káď, kterou plníme poklady, které studenti vykopávají. Tohle jsou oční náhrady, pro případ, že byste přišli o oko. Tady nějaké cedule, které tam všude máme: "Skutečné žertování s piráty." Když si ten nápis čtete, zatáhneme za lano za pultem a 8 hlav od mopů vám spadne na hlavu. To byl jen takový můj nápad -- říkal jsem, že bychom měli mít něco, co bude padat lidem na hlavy. A jsou to mopy. A tohle je rybí divadlo, což je prostě nádržka se slanou vodou a třemi sedadly, a hned za tím jsme připravili prostor, který se stal doučovacím centrem. Takže přímo tady je doučovací centrum, a potom za oponou jsou kanceláře McSweeney's, kde bychom měli všichni pracovat na časopise a redigování knih apod.
So we opened this place. And this is a vat that we fill with treasures that students dig in. This is replacement eyes in case you lose one. These are some signs that we have all over the place: "Practical Joking with Pirates." While you're reading the sign, we pull a rope behind the counter and eight mop heads drop on your head. That was just my one thing -- I said we had to have something that drops on people's heads. It became mop heads. And this is the fish theater, which is just a saltwater tank with three seats, and then right behind it we set up this space, which was the tutoring center. So right there is the tutoring center, and then behind the curtain were the McSweeney's offices, where all of us would be working on the magazine and book editing and things like that.
Děti by přišly -- nebo jsme si mysleli, že by přišly. Měl bych zpomalit. Připravili jsme ty prostory, otevřeli, strávili jsme měsíce a měsíce renovací toho místa. Měli jsme stoly, židle, počítače, všechno. Jel jsem na aukci do Holiday Inn v Palo Alto a máchnutím pádla jsem koupil jedenáct počítačů Mac G4. Každopádně, koupili jsme je, všechno připravili a pak jsme čekali. Začalo to s asi 12 mými přáteli, lidmi, které jsem znal celé roky, byli to spisovatelé z okolí. Seděli jsme tam. A v půl třetí jsme dali ven na chodník velkou ceduli s nápisem "Doučování angličtiny zdarma, k tomu doučování psaní -- prostě pojďte dovnitř, všechno je to zadarmo." A mysleli jsme si: "Páni, teď se budova otřese v základech, budou nadšení!" A oni nebyli. A tak jsme čekali. Seděli jsme u stolů, čekali a čekali. A všichni jsme začínali ztrácet odvahu, protože už to byly týdny čekání, opravdu, nikdo nepřišel.
The kids would come in -- or we thought they would come in. I should back up. We set the place up, we opened up, we spent months and months renovating this place. We had tables, chairs, computers, everything. I went to a dot-com auction at a Holiday Inn in Palo Alto and I bought 11 G4s with a stroke of a paddle. Anyway, we bought 'em, we set everything up and then we waited. It was started with about 12 of my friends, people that I had known for years that were writers in the neighborhood. And we sat. And at 2:30 p.m. we put a sandwich board out on the front sidewalk and it just said, "Free Tutoring for Your English-Related and Writing-Related Needs -- Just Come In, It's All Free." And we thought, "Oh, they're going to storm the gates, they're gonna love it." And they didn't. And so we waited, we sat at the tables, we waited and waited. And everybody was becoming very discouraged because it was weeks and weeks that we waited, really, where nobody came in.
A pak nás někdo upozornil na fakt, že by to možná mohlo být nedostatkem důvěry, protože jsme operovali pod značkou obchodu s pirátskými potřebami. (Smích) Nikdy jsme si to nedali dohromady, víte? A tak jsem potom, během té doby, přesvědčil ženu jménem Nineveh Caligari, dlouholetou pedagožku ze San Francisca -- učila v Mexico City, měla všechny potřebné zkušenosti, věděla o vzdělávání všechno, byla v kontaktu se všemi učiteli a členy místní komunity -- přesvědčil jsem ji, aby se přestěhovala z Mexico City, kde učila. Převzala funkci výkonné ředitelky. Okamžitě pronikla mezi učitele, rodiče i studenty a najednou jsme měli každý den plno.
And then somebody alerted us to the fact that maybe there was a trust gap, because we were operating behind a pirate supply store. (Laughter) We never put it together, you know? And so then, around that time, I persuaded a woman named Nineveh Caligari, a longtime San Francisco educator -- she was teaching in Mexico City, she had all the experience necessary, knew everything about education, was connected with all the teachers and community members in the neighborhood -- I convinced her to move up from Mexico City where she was teaching. She took over as executive director. Immediately, she made the inroads with the teachers and the parents and the students and everything, and so suddenly it was actually full every day.
A to, co jsme se snažili každý den nabídnout, byla individuální pozornost jeden na jednoho. Cílem bylo poskytnout individuální pozornost každému z těch studentů. Víte, bylo prokázáno, že 35 až 40 hodin individuální pozornosti ročně může studenta posunout o jeden hodnotící stupeň výše. Navíc většina těch studentů doma nemluví anglicky. Přijdou sem, jejich rodiče často -- vy to nemůžete vidět, ale je tam kostelní lavice, kterou jsem koupil na aukci v Berkeley -- rodiče někdy sledují své děti, když jsou doučovány. Takže základ toho všeho byla individuální pozornost. A zjistili jsme, že máme každý den naplněno dětmi. Když jste v té době v ulici Valencia a okolí, kolem druhé, půl třetí, můžete být často ušlapáni dětmi s těmi jejich velkými batohy, jak běží ulicemi,
And what we were trying to offer every day was one-on-one attention. The goal was to have a one-to-one ratio with every one of these students. You know, it's been proven that 35 to 40 hours a year with one-on-one attention, a student can get one grade level higher. And so most of these students, English is not spoken in the home. They come there, many times their parents -- you can't see it, but there's a church pew that I bought in a Berkeley auction right there -- the parents will sometimes watch while their kids are being tutored. So that was the basis of it, was one-on-one attention. And we found ourselves full every day with kids. If you're on Valencia Street within those few blocks at around 2 p.m., 2:30 p.m., you will get run over, often, by the kids and their big backpacks, or whatever, actually running to this space,
což je velmi zvláštní, protože je to vlastně škola. Ale tady se děje něco psychologického, co právě od školy odlišuje. A další věc -- není tu žádné stigma. Děti nechodí do "Centra pro děti, které potřebují víc pomoci" nebo něčeho takového. Je to 826 Valencia. Za prvé, je to obchod s pirátskými potřebami, což je šílené. A za druhé, vzadu je nakladatelství. A tak naši stážisté často pracují u stejných stolů, bok po boku, počítač vedle počítače, s našimi studenty.
which is very strange, because it's school, in a way. But there was something psychological happening there that was just a little bit different. And the other thing was, there was no stigma. Kids weren't going into the "Center-for-Kids-That-Need-More-Help," or something like that. It was 826 Valencia. First of all, it was a pirate supply store, which is insane. And then secondly, there's a publishing company in the back. And so our interns were actually working at the same tables very often, and shoulder-to-shoulder, computer-next-to-computer with the students.
A tak vzniklo doučovací centrum -- říkáme tomu publikační centrum -- a spisovatelské centrum. Přijdou sem, mohou pracovat se středoškolskými studenty, kteří zrovna píšou román -- protože tu máme také velmi talentované děti. Takže žádné stigma. Všichni pracují vedle sebe. Jde vždycky o velmi tvořivé úsilí. Vidí dospělé, jejichž chování je jim vzorem. Dospělí pracují ve svém oboru. A děti se k nim mohou prostě naklonit, položit jim otázku a všichni se vlastně podporují navzájem. Hodně tu funguje vzájemná inspirace. Jediný problém, hlavně pro dospělé pracující v McSweeney's, kteří do toho nebyli od začátku moc zapálení, byl ten, že tam byla jen jedna toaleta. (Smích) S 60 dětmi každý den -- je to problém.
And so it became a tutoring center -- publishing center, is what we called it -- and a writing center. They go in, and they might be working with a high school student actually working on a novel -- because we had very gifted kids, too. So there's no stigma. They're all working next to each other. It's all a creative endeavor. They're seeing adults. They're modeling their behavior. These adults, they're working in their field. They can lean over, ask a question of one of these adults and it all sort of feeds on each other. There's a lot of cross-pollination. The only problem, especially for the adults working at McSweeney's who hadn't necessarily bought into all of this when they signed up, was that there was just the one bathroom. (Laughter) With like 60 kids a day, this is a problem.
Ale něco na těch dětech je, když dokončují své domácí úkoly včas, pracují jeden s druhým, dostává se jim té pozornosti -- přijdou domů, mají hotovo. Neotálejí. Nedělají domácí úkoly u televize. Mohou jít domů v půl šesté, užít si čas s rodinou, své koníčky, jít ven, hrát si. A to dělá rodinu šťastnou. Banda šťastných rodin v sousedství je šťastnou komunitou. Banda šťastných propojených komunit je šťastné město a šťastný svět. Takže klíčem k tomu všemu jsou domácí úkoly! (Smích) (Potlesk) Tady to máte -- pozornost jednoho na jednoho.
But you know, there's something about the kids finishing their homework in a given day, working one-on-one, getting all this attention -- they go home, they're finished. They don't stall. They don't do their homework in front of the TV. They're allowed to go home at 5:30 p.m., enjoy their family, enjoy other hobbies, get outside, play. And that makes a happy family. A bunch of happy families in a neighborhood is a happy community. A bunch of happy communities tied together is a happy city and a happy world. So the key to it all is homework! (Laughter) (Applause) There you have it, you know -- one-on-one attention.
Začali jsme asi s 12 dobrovolníky, pak jsme jich měli kolem 50 a pak několik set. Teď máme v registru 1400 dobrovolníků. Být u nás dobrovolníkem je neuvěřitelně jednoduché. Klíčovou věcí je, že i když máte jen pár hodin měsíčně, tyhle dvě hodiny bok po boku s jedním studentem, dvě hodiny soustředěné pozornosti, osvícení jejich práce, jejich myšlenek a sebevyjádření, bude naprosto transformující, protože je tolik studentů, kterým se dosud ničeho takového nedostávalo. Proto říkáme: "I když máte jen dvě hodiny jednu neděli jednou za půl roku, nevadí to. Bude to dost." To je částečně důvod, proč se sbor lektorů rozrostl tak rychle.
So we started off with about 12 volunteers, and then we had about 50, and then a couple hundred. And we now have 1,400 volunteers on our roster. And we make it incredibly easy to volunteer. The key thing is, even if you only have a couple of hours a month, those two hours shoulder-to-shoulder, next to one student, concentrated attention, shining this beam of light on their work, on their thoughts and their self-expression, is going to be absolutely transformative, because so many of the students have not had that ever before. So we said, "Even if you have two hours one Sunday every six months, it doesn't matter. That's going to be enough." So that's partly why the tutor corps grew so fast.
Pak jsme si řekli: "No, co bychom s tím prostorem dělali během dne? Měl by být využitý i před půl třetí odpoledne." Tak jsme začali během dne brát celé třídy. Takže je tu každý den exkurze, studenti společně tvoří knihu -- tady vidíte, jak ji píšou. Tohle je jedna ze tříd nadšená ze psaní. Stačí na ně namířit foťák a vždycky vypadají takhle. Tohle je jedna z knih, kterou udělali. Všimněte si titulu, "Kniha, která nebyla nikdy zkontrolována: Titanic." A první věta z té knihy zní: "Byla jednou jedna kniha jménem Cindy, která byla o Titanicu." A mezitím je tu dospělý, který to všechno píše, bere to úplně vážně, což děti fascinuje.
Then we said, "Well, what are we going to do with the space during the day, because it has to be used before 2:30 p.m.?" So we started bringing in classes during the day. So every day, there's a field trip where they together create a book -- you can see it being typed up above. This is one of the classes getting way too excited about writing. You just point a camera at a class, and it always looks like this. So this is one of the books that they do. Notice the title of the book, "The Book That Was Never Checked Out: Titanic." And the first line of that book is, "Once there was a book named Cindy that was about the Titanic." So, meanwhile, there's an adult in the back typing this up, taking it completely seriously, which blows their mind.
Pořád potřebujeme další lektory. Tohle je snímek některých našich lektorů na jedné z akcí. Učitelé, se kterými pracujeme -- pro učitele je všechno jiné -- oni nám říkají, co dělat. Zeptali jsme se jich: "Jsme koneckonců úplně tvární. Řekněte nám, co máme dělat. Lidé ze sousedství nám řeknou, co dělat, rodiče nám řeknou. Učitelé by nám měli říct, jak můžeme být co nejvíc užiteční."
So then we still had more tutors to use. This is a shot of just some of the tutors during one of the events. The teachers that we work with -- and everything is different to teachers -- they tell us what to do. We went in there thinking, "We're ultimately, completely malleable. You're going to tell us. The neighborhood's going to tell us, the parents are going to tell us. The teachers are going to tell us how we're most useful."
A tak nám odpověděli: "Proč nepřijdete přímo do škol? Protože co s těmi studenty, kteří k vám sami nepřijdou, kteří třeba nemají aktivní rodiče, kteří by je přivedli, nebo nebydlí dost blízko?" A my na to: "No, máme v registru asi 1400 lidí. Zeptejme se jich." Učitel řekne: "Potřebuji 12 lektorů pro příštích pět neděl, pracujeme na přijímačkových esejích. Pošlete je k nám." A tak jsme to pustili mezi našich 1400 lektorů. Kdokoli může, přihlásí se. Přijde asi hodinu a půl před vyučovací hodinou. Učitel mu řekne, co a jak dělat, co už studenti umí, na jakém projektu pracují. Pracují pod vedením učitele a je to všechno v jedné velké místnosti. A to je vlastně to hlavní, co děláme, lidé jdou přímo z práce, přímo z domova, přímo do školní třídy a pracují přímo se studenty. Jsme tedy schopni pracovat s tisícovkami a tisícovkami dalších studentů. V jiné škole řekli: "Co kdybychom vám prostě dali jednu místnost, kde můžete pracovat celý den?"
So then they said, "Why don't you come into the schools? Because what about the students that wouldn't come to you, necessarily, who don't have really active parents that are bringing them in, or aren't close enough?" So then we started saying, "Well, we've got 1,400 people on our tutor roster. Let's just put out the word." A teacher will say, "I need 12 tutors for the next five Sundays. We're working on our college essays. Send them in." So we put that out on the wire: 1,400 tutors. Whoever can make it signs up. They go in about a half an hour before the class. The teacher tells them what to do, how to do it, what their training is, what their project is so far. They work under the teacher's guide, and it's all in one big room. And that's actually the brunt of what we do is, people going straight from their workplace, straight from home, straight into the classroom and working directly with the students. So then we're able to work with thousands and thousands of more students. Then another school said, "Well, what if we just give you a classroom and you can staff it all day?"
Takže tohle je Pokoj spisovatelů Everettovy školy, který jsme vyzdobili v pirátském stylu. Je hned vedle knihovny. A tady sloužíme všem 529 dětem téhle základní školy. Tohle jsou jejich noviny, "Straight-Up News", které mají právě sloupek od starosty Gavina Newsoma v obou jazycích -- angličtině a španělštině. A jednoho dne nám napsala Isabel Allendová: "Hej, proč nenapíšete se středoškolskými studenty knihu? Chtěla bych, aby napsali o tom, jak dosáhnout míru ve světě plném násilí." A tak jsme šli na Střední školu Thurgooda Marshalla, což je škola, se kterou už jsme spolupracovali na jiných věcech, a dali jsme studentům úkol. Řekli jsme: "Isabel Allendová si nakonec všechny vaše eseje přečte. Chystá se je publikovat v knize. Chystá se sponzorovat výtisk paperbacků té knihy. Bude k dostání ve všech knihkupectvích v Bay Area a po celém světě, na Amazonu, kde si jen vzpomenete." A tak tyhle děti pracovaly pilněji než kdykoli předtím na čemkoli během svého života, protože měli publikum z vnějšku, na druhém konci byla Isabel Allendová. Myslím, že s nimi na té knize pracovalo asi 170 lektorů a dopadlo to neskutečně dobře. Na konci jsme měli velkou oslavu. Tohle je ta kniha, kterou můžete sehnat kdekoliv. A to vedlo k další řadě knih. Amy Tan sponzorovala tu následující. "Možná se někam dostanu." Tohle se stalo dlouhodobou záležitostí. Další a další knihy.
So this is the Everett Middle School Writers' Room, where we decorated it in buccaneer style. It's right off the library. And there we serve all 529 kids in this middle school. This is their newspaper, the "Straight-Up News," that has an ongoing column from Mayor Gavin Newsom in both languages -- English and Spanish. So then one day Isabel Allende wrote to us and said, "Hey, why don't you assign a book with high school students? I want them to write about how to achieve peace in a violent world." And so we went into Thurgood Marshall High School, which is a school that we had worked with on some other things, and we gave that assignment to the students. And we said, "Isabel Allende is going to read all your essays at the end. She's going to publish them in a book. She's going to sponsor the printing of this book in paperback form. It's going to be available in all the bookstores in the Bay Area and throughout the world, on Amazon and you name it." So these kids worked harder than they've ever worked on anything in their lives, because there was that outside audience, there was Isabel Allende on the other end. I think we had about 170 tutors that worked on this book with them and so this worked out incredibly well. We had a big party at the end. This is a book that you can find anywhere. So that led to a series of these. You can see Amy Tan sponsored the next one, "I Might Get Somewhere." And this became an ongoing thing. More and more books.
Teď jsme tak trochu závislí na těch knihách. Děti pracují pilněji než kdykoliv předtím, když vědí, že to bude trvalé, že to bude na poličce, že nikdo nebude moci snížit význam jejich myšlenek, že jsme uctili jejich slova, jejich myšlenky stovkami hodin s pátým rukopisem, šestým rukopisem -- veškerou pozorností, kterou jsme věnovali jejich myšlenkám. A když dosáhnou této úrovně, když píšou na takové úrovni, už to nejde vzít zpátky. Je to úplně transformující. Všechny knihy prodáváme v obchodě. Tohle je kousek od bednění. Prodáváme všechny studentské knihy. Kam jinam byste je dali, že? A jak je tak prodáváme, začalo se v obchodech dít něco podivného. Obchod, vlastně -- přestože jsme začali jako vtip -- obchod vlastně začal vydělávat peníze. A pokrylo to nájemné. Možná je to jen věc San Francisca -- Nevím, nechci to posuzovat. Ale lidé přicházeli -- a to všechno bylo ještě před pirátskými filmy! Vydělávalo to hodně peněz. Ne moc peněz, ale zaplatilo to nájemné a pracovníka na plný úvazek. Tady nalevo můžete vidět mapy oceánů.
Now we're sort of addicted to the book thing. The kids will work harder than they've ever worked in their life if they know it's going to be permanent, know it's going to be on a shelf, know that nobody can diminish what they've thought and said, that we've honored their words, honored their thoughts with hundreds of hours of five drafts, six drafts -- all this attention that we give to their thoughts. And once they achieve that level, once they've written at that level, they can never go back. It's absolutely transformative. And so then they're all sold in the store. This is near the planks. We sell all the student books. Where else would you put them, right? So we sell 'em, and then something weird had been happening with the stores. The store, actually -- even though we started out as just a gag -- the store actually made money. So it was paying the rent. And maybe this is just a San Francisco thing -- I don't know, I don't want to judge. But people would come in -- and this was before the pirate movies and everything! It was making a lot of money. Not a lot of money, but it was paying the rent, paying a full-time staff member there. There's the ocean maps you can see on the left.
Což se stalo jakousi vstupní bránou do komunity. Lidé přijdou a říkají: "Co je -- ? Co je to?" Nechci klít online. (Smích) Je na to nějaké pravidlo? Nevím. Říkají: "Co je to?" A vejdou dovnitř a dozví se víc. A pak přímo za tím -- obvykle je tam krátký řetěz -- přímo za tím mohou vidět děti při doučování. Tady to je zrovna exkurze. A pak jdou nakupovat a možná si koupí sádlo nebo proso pro papouška, nebo, však víte, hák nebo ochranný obal na hák na spaní, všechno tohle prodáváme. Obchodu se tedy dařilo moc dobře. Přitom to svedlo dohromady tolik lidí -- učitele, sponzory, dobrovolníky, prostě všechny -- protože to bylo normálně dostupné, otevřené veřejnosti. Víte, nebyla to neziskovka pohřbená ve 30. patře nějaké budovy v centru. Bylo to přímo v sousedství, fungovalo to, bylo to pořád otevřené veřejnosti. Stalo se to všechno takovou zvláštní, šťastnou náhodou.
And it became a gateway to the community. People would come in and say, "What the --? What is this?" I don't want to swear on the web. (Laughter) Is that a rule? I don't know. They would say, "What is this?" And people would come in and learn more about it. And then right beyond -- there's usually a little chain there -- right beyond, they would see the kids being tutored. This is a field trip going on. And so they would be shopping, and they might be more likely to buy some lard, or millet for their parrot, or, you know, a hook, or hook protector for nighttime, all of these things we sell. So the store actually did really well. But it brought in so many people -- teachers, donors, volunteers, everybody -- because it was street level. It was open to the public. It wasn't a non-profit buried, you know, on the 30th floor of some building downtown. It was right in the neighborhood that it was serving, and it was open all the time to the public. So, it became this sort of weird, happy accident.
A všichni ti lidé, které jsem znal v Brooklynu, říkali: "No, proč nemáme takové místo i tady u nás?" A mnoho z nich bylo bývalými pedagogy nebo aspirujícími pedagogy, a tak se spojili s místními designéry, místními spisovateli, zkrátka tu myšlenku nezávisle převzali a udělali to po svém. Nechtěli prodávat pirátské potřeby. Nemysleli si, že by to tam mohlo fungovat. A tak, vzhledem ke komunitě bojující v New Yorku proti kriminalitě, otevřeli Brooklynskou společnost s potřebami pro superhrdiny. Tohle je skvělý design Sama Pottse. A má to vypadat trochu jako jeden z těch univerzálních obchodů na výrobu klíčů, kde musí mít vypsané všechny služby, které kdy nabízeli, však víte, úplně všude. Takže otevřeli tohle místo. Uvnitř je to jako obchoďák pro superhrdiny -- všechny základní potřeby pohromadě. A všechny jsou ručně vyrobené. Mají třeba všechny možné běžné výrobky, ale s novým účelem. Všechny obaly jsou od Sama Pottse.
So all the people I used to know in Brooklyn, they said, "Well, why don't we have a place like that here?" And a lot of them had been former educators or would-be educators, so they combined with a lot of local designers, local writers, and they just took the idea independently and they did their own thing. They didn't want to sell pirate supplies. They didn't think that that was going to work there. So, knowing the crime-fighting community in New York, they opened the Brooklyn Superhero Supply Company. This is Sam Potts' great design that did this. And this was to make it look sort of like one of those keysmith's shops that has to have every service they've ever offered, you know, all over there. So they opened this place. Inside, it's like a Costco for superheroes -- all the supplies in kind of basic form. These are all handmade. These are all sort of repurposed other products, or whatever. All the packaging is done by Sam Potts.
Mají i celu pro padouchy, kam můžou děti umístit své rodiče. Tady je pokladna. Tohle je malý trezor -- vybrané zboží musíte dát dovnitř, vyjede nahoru elektrickým výtahem a člověk za pultem vám řekne, že musíte odříkat hrdinský slib, co uděláte, jestli si chcete něco koupit. A to trochu limituje jejich prodej. Osobně si myslím, že je to problém. Protože to musíte udělat se vším všudy, ruku na srdce a tak. Tady nějaké další produkty, všechny ručně vyrobené. Tohle je sada pro tajnou identitu. Jestli chcete vypadat jako Sharon Boonová, americká výkonná ředitelka marketingu z Hobokenu v New Jersey. Tady je kompletní soupis všeho, co potřebujete vědět o Sharon Boonové. Tohle je plášťovna, kde si můžete vyzkoušet svůj plášť, pak vyjdete tyhle tři ocelové schody a když zapneme tyhle tři hydraulické větráky z každé strany, můžete vidět plášť v akci. Není nic horšího, věřte mi, než když tam vylezete a plášť se zmuchlá nebo tak. A tady jsou tajné dveře -- tohle je jedna z polic, hned si toho nevšimnete, ale pomalu se otevírá. Můžete ji vidět tam ve středu vedle všech těch lodních háků. Otevírá se a tohle je doučovací centrum vzadu. (Potlesk) Takže vidíte ten účinek!
So then you have the villain containment unit, where kids put their parents. You have the office. This is a little vault -- you have to put your product in there, it goes up an electric lift and then the guy behind the counter tells you that you have to recite the vow of heroism, which you do, if you want to buy anything. And it limits, really, their sales. Personally, I think it's a problem. Because they have to do it hand on heart and everything. These are some of the products. These are all handmade. This is a secret identity kit. If you want to take on the identity of Sharon Boone, one American female marketing executive from Hoboken, New Jersey. It's a full dossier on everything you would need to know about Sharon Boone. So, this is the capery where you get fitted for your cape, and then you walk up these three steel-graded steps and then we turn on three hydraulic fans from every side and then you can see the cape in action. There's nothing worse than, you know, getting up there and the cape is bunching up or something like that. So then, the secret door -- this is one of the shelves you don't see when you walk in, but it slowly opens. You can see it there in the middle next to all the grappling hooks. It opens and then this is the tutoring center in the back. (Applause) So you can see the full effect!
Ale tohle je -- chci to zdůraznit -- lokálně financováno, lokálně vybudováno. Všichni designéři, všichni stavaři, všichni jsou místní, všichni věnovali čas pro veřejné dobro. Já se jen přijel podívat a říct, "Lidi, zvládli jste to skvěle," a podobně. Toť vše. Tady vzadu můžete vidět čas ve všech pěti obvodech New Yorku. (Smích) (Potlesk) Tohle je během doučování. Velmi rušné. Stejné principy: pozornost jeden na jednoho, úplná oddanost pro práci studentů a nekonečný optimismus a možnosti v tvořivosti a myšlení. V jejich hlavách přecvakne jakýsi vypínač, když prochází těch 6 metrů tím podivným obchodem. Je to škola, ale přitom to není škola. Očividně to není škola, přestože pracují bok po boku u stolů, s tužkami a papíry.
But this is -- I just want to emphasize -- locally funded, locally built. All the designers, all of the builders, everybody was local, all the time was pro-bono. I just came and visited and said, "Yes, you guys are doing great," or whatever. That was it. You can see the time in all five boroughs of New York in the back. (Laughter) (Applause) So this is the space during tutoring hours. It's very busy. Same principles: one-on-one attention, complete devotion to the students' work and a boundless optimism and sort of a possibility of creativity and ideas. And this switch is flicked in their heads when they walk through those 18 feet of this bizarre store, right? So it's school, but it's not school. It's clearly not school, even though they're working shoulder-to-shoulder on tables, pencils and papers, whatever.
Tohle je jeden ze studentů, Khaled Hamdan. Můžete si přečíst jeho citát. Závislý na videohrách a televizi. Doma se nemohl soustředit. Přišel k nám. Dostalo se mu soustředěné pozornosti. A nemohl tomu uniknout. A tak, docela brzy, začal psát. Rychle si udělal domácí úkoly -- stal se skoro závislý na včasném dokončení domácích úkolů. Je to návyková věc, být s tím hotov, nechat si to zkontrolovat a vědět, že se může pustit do něčeho dalšího už připravený na další školní den. Takže když zvládl tohle, pustil se do dalších věcí. Už publikoval v pěti knihách. Je spoluautorem parodického dokumentu o zkrachovalých superhrdinech s názvem "Super už byli." Napsal řadu "Tučňák Balboa", což je bojující -- boxující -- tučňák. A zrovna před pár týdny měl autorské čtení před pětistovkou lidí v Symphony Space na benefiční akci pro 826 New York. A tam je každý den. Je v tomto směru velmi zanícený. Přivedl také všechny své bratrance a sestřenice. Teď tu máme každý den 4 členy rodiny.
This is one of the students, Khaled Hamdan. You can read this quote. Addicted to video games and TV. Couldn't concentrate at home. Came in. Got this concentrated attention. And he couldn't escape it. So, soon enough, he was writing. He would finish his homework early -- got really addicted to finishing his homework early. It's an addictive thing to sort of be done with it, and to have it checked, and to know he's going to achieve the next thing and be prepared for school the next day. So he got hooked on that, and then he started doing other things. He's now been published in five books. He co-wrote a mockumentary about failed superheroes called "Super-Has-Beens." He wrote a series on "Penguin Balboa," which is a fighting -- a boxing -- penguin. And then he read aloud just a few weeks ago to 500 people at Symphony Space, at a benefit for 826 New York. So he's there every day. He's evangelical about it. He brings his cousins in now. There's four family members that come in every day.
Takže, vezmu to velmi rychle. Tohle je v L. A., Park ozvěny pro cestovatele v čase. "Kdykoliv jste, my už jsme později." (Smích) Je to něco jako večerka 7-Eleven pro cestovatele v čase. Všechno tu máte přesně jako v 7-Eleven. Pijavice. Mamutí špalky. Mají dokonce vlastní automat na ledovou tříšť Slurpee. "Mimo provoz. Přijďte včera." (Smích) (Potlesk)
So, I'll go through really quickly. This is L.A., The Echo Park Time Travel Mart: "Whenever You Are, We're Already Then." (Laughter) This is sort of a 7-Eleven for time travelers. So you see everything: it's exactly as a 7-Eleven would be. Leeches. Mammoth chunks. They even have their own Slurpee machine: "Out of Order. Come Back Yesterday." (Laughter) (Applause)
Nicméně... Poskočím dopředu. Tady jsou další místa, která se k nám přidružila, dělají to samé: Slovní ulice v Pittsfieldu v Massachusetts; Inkoustová skvrna v Cincinnati; Slovo mládeže v San Franciscu v Kalifornii, které inspirovalo nás; Studio St. Louis v St. Louis; Austinská netopýří jeskyně v Austinu; Bojovná slova v Dublinu v Irsku, založená Roddy Doylem, otevírají letos [2008] v dubnu. A nyní se dostávám ke svému TED Přání -- je to v pořádku?
Anyway. So I'm going to jump ahead. These are spaces that are only affiliated with us, doing this same thing: Word St. in Pittsfield, Massachusetts; Ink Spot in Cincinnati; Youth Speaks, San Francisco, California, which inspired us; Studio St. Louis in St. Louis; Austin Bat Cave in Austin; Fighting Words in Dublin, Ireland, started by Roddy Doyle, this will be open in April. Now I'm going to the TED Wish -- is that okay?
OK, mám minutu. Takže, TED Přání: Přál bych si, abyste vy -- vy osobně nebo kterákoli kreativní osoba nebo organizace, kterou znáte -- abyste našli cestu, jak se přímo napojit na státní školu u vás a že nám pak řeknete, jak jste to dali dohromady, takže do roka budeme mít tisíc -- tisíc! -- příkladů transformativních partnerství. Velký skok kupředu! Tyhle možné věci už třeba děláte. Vím, že je v téhle místnosti mnoho lidí, kteří už dělají skutečně zajímavé věci. To vím jistě. Takže, povězte nám své příběhy a inspirujte tak ostatní na webových stránkách.
All right, I've got a minute. So, the TED Wish: I wish that you -- you personally and every creative individual and organization you know -- will find a way to directly engage with a public school in your area and that you'll then tell the story of how you got involved, so that within a year we have a thousand examples -- a thousand! -- of transformative partnerships. Profound leaps forward! And these can be things that maybe you're already doing. I know that so many people in this room are already doing really interesting things. I know that for a fact. So, tell us these stories and inspire others on the website.
Vytvořili jsme webové stránky. Vyměním teď "já" za "my" -- my doufáme: Doufáme, že účastníci této konference zavedou novou éru spoluúčasti v našich školách. Doufáme, že se ujmete vedení v té spolupráci s vaším novátorským duchem a profesionalitou spolu s novátorskými pedagogy ve vaší komunitě. Vždycky nechte učitele v čele. Řeknou vám, jak být užitečný. Doufám, že do toho půjdete a pomůžete. Jsou miliony možností, jak to udělat. Můžete přijít do vaší místní školy a poradit se s učiteli. Vždycky vám řeknou, jak pomoci. Takže, tohle je ve spolupráci s Hot Studiem v San Franciscu, odvedli ohromnou práci. Tahle webová stránka už funguje, už je tam několik příběhů, spousta nápadů. Jmenuje se to "Byla jednou jedna škola", [Once Upon a School] což je podle mě skvělý název. Tahle webová stránka dokumentuje každý příběh, každý projekt z téhle konference i z celého světa. Takže přijdete na ten web, najdete hromadu nápadů, kterými se můžete nechat inspirovat, a pak můžete přidat své vlastní projekty, jakmile začnete. Hot Studio odvedlo skvělou práci ve velmi krátkém čase. Takže, podívejte se na ty stránky. Pokud máte jakékoli otázky, můžete se zeptat tady toho člověka, což je náš vedoucí národních programů. Bude na telefonu. Napište mu e-mail, odpoví na jakoukoli otázku, kterou byste mohli mít. A inspiruje vás a dostane vás do akce a provede vás celý procesem, abyste mohli působit změny.
We created a website. I'm going to switch to "we," and not "I," hope: We hope that the attendees of this conference will usher in a new era of participation in our public schools. We hope that you will take the lead in partnering your innovative spirit and expertise with that of innovative educators in your community. Always let the teachers lead the way. They will tell you how to be useful. I hope that you'll step in and help out. There are a million ways. You can walk up to your local school and consult with the teachers. They'll always tell you how to help. So, this is with Hot Studio in San Francisco, they did this phenomenal job. This website is already up, it's already got a bunch of stories, a lot of ideas. It's called "Once Upon a School," which is a great title, I think. This site will document every story, every project that comes out of this conference and around the world. So you go to the website, you see a bunch of ideas you can be inspired by and then you add your own projects once you get started. Hot Studio did a great job in a very tight deadline. So, visit the site. If you have any questions, you can ask this guy, who's our director of national programs. He'll be on the phone. You email him, he'll answer any question you possibly want. And he'll get you inspired and get you going and guide you through the process so that you can affect change.
A může to být zábava! To je podstata této přednášky -- nemusí být prázdná. Nemusí být byrokraticky obhajitelná. Můžete konat a využít své vlastní dovednosti. Školy vás potřebují. Učitelé vás potřebují. Studenti a rodiče vás potřebují. Potřebují vaši skutečnou osobu: vaši fyzickou přítomnost, otevřenou a naslouchající mysl, bezmezný soucit, sedící vedle nich, poslouchající a přikyvující a pokládající otázky po celé hodiny. Některé z těch dětí prostě nevědí, jak jsou dobré: jako jsou chytré a že mají co říct. Vy jim to můžete povědět. Vy je můžete rozsvítit v jediné lidské interakci. A tak doufáme, že se k nám přidáte. Moc vám děkuji.
And it can be fun! That's the point of this talk -- it needn't be sterile. It needn't be bureaucratically untenable. You can do and use the skills that you have. The schools need you. The teachers need you. Students and parents need you. They need your actual person: your physical personhood and your open minds and open ears and boundless compassion, sitting next to them, listening and nodding and asking questions for hours at a time. Some of these kids just don't plain know how good they are: how smart and how much they have to say. You can tell them. You can shine that light on them, one human interaction at a time. So we hope you'll join us. Thank you so much.