(Ťukání) Narodil jsem se s bilaterálním retinoblastomem, nádorem na sítnici. Pravé oko mi odstranili, když jsem měl sedm měsíců. Měl jsem 13 měsíců, když mi vzali i levé oko. První věc, kterou jsem udělal po probuzení z poslední operace, bylo, že jsem vylezl z dětské postýlky a začal se toulat po jednotce intenzivní péče, pravděpodobně jsem hledal toho, kdo mi tohle provedl. (Smích) Evidentně pro mě nebyl žádný problém toulat se bez očí po ošetřovně. Problémem bylo, že mě chytili.
(Clicking) I was born with bilateral retinoblastoma, retinal cancer. My right eye was removed at seven months of age. I was 13 months when they removed my left eye. The first thing I did upon awakening from that last surgery was to climb out of my crib and begin wandering around the intensive care nursery, probably looking for the one who did this to me. (Laughter) Evidently, wandering around the nursery was not a problem for me without eyes. The problem was getting caught.
Jsou to dojmy, které v nás slepota vyvolává, co působí mnohem větší nesnáze slepým lidem a slepotě jako takové. Zamyslete se na chvíli nad vlastními dojmy ze slepoty. Přemýšlejte o své reakci, když jste mě poprvé uviděli na pódiu, nebo o vlastních vyhlídkách, kdybyste oslepli nebo kdyby oslepl někdo z vašich blízkých. Ten děs je nepochopitelný většině z nás, protože slepota je považována za symbol nevědomosti a neznalosti, za bezmocné vystavení pustošivé temnotě neznáma. Jak poetické.
It's impressions about blindness that are far more threatening to blind people than the blindness itself. Think for a moment about your own impressions of blindness. Think about your reactions when I first came onto the stage, or the prospect of your own blindness, or a loved one going blind. The terror is incomprehensible to most of us, because blindness is thought to epitomize ignorance and unawareness, hapless exposure to the ravages of the dark unknown. How poetic.
Naštěstí pro mě, moji rodiče nebyli poetičtí. Byli pragmatičtí. Pochopili, že nevědomost a strach jsou záležitostmi mysli. A mysl je přizpůsobivá. Věřili, že bych měl vyrůst, abych zakusil stejnou svobodu a odpovědnost jako všichni ostatní. Jejich vlastními slovy, abych se mohl odstěhovat -- což jsem v 18 letech udělal -- a platil daně -- díky -- (Smích) -- a také znali rozdíl mezi láskou a strachem. Strach nás zneschopňuje tváří v tvář překážkám. Věděli, že slepota bude ohromnou překážkou. Nevychovali mě ve strachu. Moji svobodu postavili před všechno ostatní, protože tohle je to, co dělá láska.
Fortunately for me, my parents were not poetic. They were pragmatic. They understood that ignorance and fear were but matters of the mind, and the mind is adaptable. They believed that I should grow up to enjoy the same freedoms and responsibilities as everyone else. In their own words, I would move out -- which I did when I was 18 -- I will pay taxes -- thanks -- (Laughter) -- and they knew the difference between love and fear. Fear immobilizes us in the face of challenge. They knew that blindness would pose a significant challenge. I was not raised with fear. They put my freedom first before all else, because that is what love does.
Ale přesuňme se do dneška. Jak to všechno zvládám? Svět je taková o dost větší ošetřovna. Naštěstí mám svoji dlouhou slepeckou hůl, delší než hole většiny slepých lidí. Říkám ji moje hůl svobody. Například mi zabraňuje před nedůstojným pádem z pódia. (Smích) Vidím onu strmou hranu. Už dříve nám pověděli o všech představitelných nepříjemnostech, které potkaly řečníky na pódiu. Nevadí mi přijímat nová pravidla.
Now, moving forward, how do I manage today? The world is a much larger nursery. Fortunately, I have my trusty long cane, longer than the canes used by most blind people. I call it my freedom staff. It will keep me, for example, from making an undignified departure from the stage. (Laughter) I do see that cliff edge. They warned us earlier that every imaginable mishap has occurred to speakers up here on the stage. I don't care to set a new precedent.
Mnoho z vás jistě slyšelo mé ťukání, když jsem přicházel na pódium, -- (Ťukání) -- které dělám jazykem. To jsou záblesky zvuku, který se odráží od všech ploch kolem mě, stejně jako sonar netopýrů, a vrací se ke mně v podobě nesoucí informace, jako ve vašem případě světlo. A můj mozek, díky mým rodičům, se naučil vytvářet obrázky v mé zrakové kůře, mém zobrazovacím systému, a využívá stejné struktury informací, jako váš mozek. Říkám tomu postupný zábleskový sonar. Je to způsob, jak jsem se naučil vidět navzdory slepotě, orientovat se na své výpravě napříč temnotou neznáma svých osobních překážek, což mi přineslo přezdívku „výjimečný Netopýří muž -- Batman".
But beyond that, many of you may have heard me clicking as I came onto the stage -- (Clicking) -- with my tongue. Those are flashes of sound that go out and reflect from surfaces all around me, just like a bat's sonar, and return to me with patterns, with pieces of information, much as light does for you. And my brain, thanks to my parents, has been activated to form images in my visual cortex, which we now call the imaging system, from those patterns of information, much as your brain does. I call this process flash sonar. It is how I have learned to see through my blindness, to navigate my journey through the dark unknowns of my own challenges, which has earned me the moniker "the remarkable Batman."
Inu, Batman mi říkat můžete. Netopýři jsou skvělí. Batman je skvělý. Ale vychovali mě tak, že o sobě nepřemýšlím jako o výjimečném. Vždy jsem se považoval za stejného jako všichni ostatní, kdo se orientují v temnotě neznáma svých vlastních překážek. Je to tak výjimečné? Nepoužívám své oči, používám mozek.
Now, Batman I will accept. Bats are cool. Batman is cool. But I was not raised to think of myself as in any way remarkable. I have always regarded myself much like anyone else who navigates the dark unknowns of their own challenges. Is that so remarkable? I do not use my eyes, I use my brain.
Někdo si někde musí myslet, že to je výjimečné, jinak bych tu nebyl, ale zamyslete se na chvíli nad tímto. Každý, kdo se potýká nebo se dříve potýkal s překážkou, ať zvedne ruku. Páni. Fajn. Zvedlo se hodně rukou, vydržte, spočítám si vás. (Ťukání) Bude to chvilku trvat. (Ťukání) (Smích) Fajn, hodně zvednutých rukou. Nechte je zvednuté. Mám nápad. Ti z vás, kdo používají k vypořádání se s těmito překážkami svůj mozek, dejte ruce dolů. Dobře. Všichni se stále zvednutou rukou mají problém sami se sebou. (Smích)
Now, someone, somewhere, must think that's remarkable, or I wouldn't be up here, but let's consider this for a moment. Everyone out there who faces or who has ever faced a challenge, raise your hands. Whoosh. Okay. Lots of hands going up, a moment, let me do a head count. (Clicking) This will take a while. (Clicking) (Laughter) Okay, lots of hands in the air. Keep them up. I have an idea. Those of you who use your brains to navigate these challenges, put your hands down. Okay, anyone with your hands still up has challenges of your own. (Laughter)
Takže všichni se potýkáme s překážkami, všichni čelíme temnotě neznáma, která je společná většině překážek, čehož se bojí většina z nás. Ale všichni máme mozky, které nám dovolují orientovat se na svých cestách těmito překážkami. Je to tak?
So we all face challenges, and we all face the dark unknown, which is endemic to most challenges, which is what most of us fear, okay? But we all have brains that allow us, that activate to allow us to navigate the journey through these challenges. Okay?
Například: přišel jsem sem a -- (Ťukání) -- neřekli mi, kde je řečnický pult. Takže těmhle lidem z TED nemůžete věřit. „Zjisti si to sám," řekli mi. Takže -- (Smích) S obecním rozhlasem si moc nepopovídáte.
Case in point: I came up here and -- (Clicking) -- they wouldn't tell me where the lectern was. So you can't trust those TED folks. "Find it yourself," they said. So -- (Laughter) And the feedback for the P.A. system is no help at all.
Teď vás postavím před jednu překážku. Mohli byste všichni na chvíli zavřít oči? Naučíte se něco málo o zábleskovém sonaru. Budu vydávat zvuk. Před sebou budu držet tuhle tabulku, ale nebudu s ní hýbat. Jenom poslouchejte ten zvuk. Ššššššššššššššššššš. Fajn, nic až tak zajímavého. A teď poslouchejte, co se stane s tím stejným zvukem, když budu tabulkou hýbat. ŠŠššŠŠššŠŠššŠŠššŠŠ. (Intenzita zvuku stoupá a klesá) Teď znáte pravou sílu Temné strany. (Smích) Nemohl jsem si to odpustit.
So now I present to you a challenge. So if you'd all close your eyes for just a moment, okay? And you're going to learn a bit of flash sonar. I'm going to make a sound. I'm going to hold this panel in front of me, but I'm not going to move it. Just listen to the sound for a moment. Shhhhhhhhhh. Okay, nothing very interesting. Now, listen to what happens to that same exact sound when I move the panel. Shhhhhhhhhhh. (Pitch getting higher and lower) You do not know the power of the dark side. (Laughter) I couldn't resist.
Dobře. Mějte oči stále zavřené, slyšeli jste ten rozdíl? Abychom se o tom ujistili, zopakujeme si to a říkejte mi „teď", když uslyšíte, že jsem pohnul tabulkou. Rozumíme si? Dostaneme se do toho.
Okay, now keep your eyes closed because, did you hear the difference? Okay. Now, let's be sure. For your challenge, you tell me, just say "now" when you hear the panel start to move. Okay? We'll relax into this.
ŠšššššššššŠŠŠŠŠ.
Shhhhhhh.
Publikum: Teď. Daniel Kish: Dobře. Výborně. Otevřete oči. Skvěle, jen pár centimetrů a poznali jste rozdíl. Vyzkoušeli jste si sonar. Byli by z vás všech skvělí slepci. (Smích) Podívejme se, co se může stát, když této činnosti věnujete určitou dobu a určitou pozornost.
Audience: Now. Daniel Kish: Good. Excellent. Open your eyes. All right. So just a few centimeters, you would notice the difference. You've experienced sonar. You'd all make great blind people. (Laughter) Let's have a look at what can happen when this activation process is given some time and attention.
(Video) Juan Ruiz: Je to jako když se vy díváte svýma očima, tak my vidíme svýma ušima.
(Video) Juan Ruiz: It's like you guys can see with your eyes and we can see with our ears.
Muž: Nejde o to, jestli vidíme lépe nebo hůře, jde o to, že vidíme jinak.
Brian Bushway: It's not a matter of enjoying it more or less, it's about enjoying it differently.
Žena: Postupuje to podél. DK: Přesně.
Shawn Marsolais: It goes across. DK: Yeah.
Žena: A pak to postupně stoupá a opět klesá.
SM: And then it's gradually coming back down again.
DK: Ano! Žena: To je úžasné. Je to jako bych ... já vidím auto. Můj bože!
DK: Yes! SM: That's amazing. I can, like, see the car. Holy mother!
Muž 2: Miluji svou slepotu. I kdybych měl příležitost, upřímně řečeno, nechtěl bych opět vidět.
J. Louchart: I love being blind. If I had the opportunity, honestly, I wouldn't go back to being sighted.
Muž 3: Čím větší je váš cíl, tím větší jsou překážky, které vás čekají, ale společně s tímto cílem přichází vítězství. (v italštině) (Potlesk)
JR: The bigger the goal, the more obstacles you'll face, and on the other side of that goal is victory. [In Italian] (Applause)
DK: Vypadali tito lidé že by měli strach? Moc ne. Naším tréninkem prošly desítky tisíc slepců i vidomých lidí všeho druhu z bezmála 40 zemí. Když se slepci učí vidět, vidomí lidé tím jsou inspirováni a chtějí se naučit vidět stejně jako oni, a nemají najednou ze slepoty strach, protože tihle lidé zobrazují skrytou schopnost uvnitř každého z nás, schopnost vyrovnat se s každou překážkou, projít jakoukoli temnotou, aby objevili nepředstavitelné díky svým schopnostem.
DK: Now, do these people look terrified? Not so much. We have delivered activation training to tens of thousands of blind and sighted people from all backgrounds in nearly 40 countries. When blind people learn to see, sighted people seem inspired to want to learn to see their way better, more clearly, with less fear, because this exemplifies the immense capacity within us all to navigate any type of challenge, through any form of darkness, to discoveries unimagined when we are activated.
Všem vám přeji co nejjasnější výpravu.
I wish you all a most activating journey.
Děkuji mnohokrát.
Thank you very much.
(Potlesk)
(Applause)
Chris Anderson: Danieli, příteli. Jak vím, jistě vidíš, že TED Ti tleská ve stoje. Děkuji za Tvé pozoruhodné povídání. Dovol mi ještě jednu otázku o Tvém světě, Tvém vnitřním světě, který si vytváříš. Myslíme si, že v našem vnitřním světě máme věci, které Ty jakožto slepec v tom svém nemáš. Jak Tvůj svět vypadá? Co máš Ty, co naopak my postrádáme?
Chris Anderson: Daniel, my friend. As I know you can see, it's a spectacular standing ovation at TED. Thank you for an extraordinary talk. Just one more question about your world, your inner world that you construct. We think that we have things in our world that you as a blind person don't have, but what's your world like? What do you have that we don't have?
DK: 360stupňový pohled, protože můj sonar funguje stejně dobře za mnou jako přede mnou. Funguje dokonce i za rohem. Dosáhne i pod povrch. V podstatě jde o neostrou trojrozměrnou geometrii. Jeden z mých studentů, sám je už nyní instruktorem, si pár měsíců po ztrátě zraku uvědomil, že když sedí ve svém třípodlažním domě, slyší všechno, co se děje v celé budově: rozhovory, lidi v kuchyni, lidi v koupelně, a to i několik pater vzdálených, za několika zdmi. Řekl mi, že je to jako kdyby koukal rentgenovými paprsky.
DK: Three hundred and sixty-degree view, so my sonar works about as well behind me as it does in front of me. It works around corners. It works through surfaces. Generally, it's kind of a fuzzy three-dimensional geometry. One of my students, who has now become an instructor, when he lost his vision, after a few months he was sitting in his three story house and he realized that he could hear everything going on throughout the house: conversations, people in the kitchen, people in the bathroom, several floors away, several walls away. He said it was something like having x-ray vision.
CA: Jak si představuješ místo, kde seš právě teď? Jak si představuješ tohle divadlo?
CA: What do you picture that you're in right now? How do you picture this theater?
DK: Zcela upřímně, je tu moc reproduktorů. Je to zajímavé. Když lidé vydají nějaký zvuk, když se zasmějí, když se zavrtí, když se napijí nebo se vysmrkají, a tak dál, všechno slyším. Slyším i ten nejmenší pohyb, který jednotlivé osoby dělají. Nic z toho neujde mé pozornosti, svým sonarovým pohledem poznám velikost této místnosti i zakřivení řad sedadel kolem pódia, i výšku stropu místnosti. Jak říkám, všechno kolem mě je jistým typem trojrozměrné geometrie.
DK: Lots of loudspeakers, quite frankly. It's interesting. When people make a sound, when they laugh, when they fidget, when they take a drink or blow their nose or whatever, I hear everything. I hear every little movement that every single person makes. None of it really escapes my attention, and then, from a sonar perspective, the size of the room, the curvature of the audience around the stage, it's the height of the room. Like I say, it's all that kind of three-dimensional surface geometry all around me.
CA: Dobře, Danieli, odvedl jsi fantastickou práci, abys nám všem ukázal svět v jiném světle. Mockrát Ti za to srdečně děkujeme. DK: Děkuji.
CA: Well, Daniel, you have done a spectacular job of helping us all see the world in a different way. Thanks so much for that, truly. DK: Thank you.
(Potlesk)
(Applause)