Dnes bych chtěl mluvit o tom, jak můžeme pozměnit své mozky i celou naši společnost.
I'd like to talk today about how we can change our brains and our society.
Tohle je Joe. Joeovi je 32 let a je vrah. Potkal jsem ho před 13 lety v ostře střežené věznici Wormwood Scrubs v Londýně. Rád bych, abyste si to místo představili. Navozuje pocit a vypadá přesně tak, jako zní: Wormwood Scrubs -- pelyňkový keř. Postaveno na konci Viktoriánské éry samotnými trestanci. Je to vězení pro nejnebezpečnější zločince Anglie. Tito lidé provedli nevyslovitelně hrůzné věci. A já tam byl, abych zkoumal jejich mozky. Byl jsem členem výzkumného týmu z University College London, v rámci grantu britského ministerstva zdravotnictví. Mým úkolem bylo zkoumat skupinu vězňů, kteří byli diagnostikováni jako psychopati. To znamená, že to jsou ti nejotrlejší a nejagresivnější ze všech vězňů. Z čeho pramení jejich chování? Je způsobeno nějakými neurologickými příčinami? A pokud by šlo o neurologický případ, dokážeme nalézt způsob jeho léčby?
Meet Joe. Joe's 32 years old and a murderer. I met Joe 13 years ago on the lifer wing at Wormwood Scrubs high-security prison in London. I'd like you to imagine this place. It looks and feels like it sounds: Wormwood Scrubs. Built at the end of the Victorian Era by the inmates themselves, it is where England's most dangerous prisoners are kept. These individuals have committed acts of unspeakable evil. And I was there to study their brains. I was part of a team of researchers from University College London, on a grant from the U.K. department of health. My task was to study a group of inmates who had been clinically diagnosed as psychopaths. That meant they were the most callous and the most aggressive of the entire prison population. What lay at the root of their behavior? Was there a neurological cause for their condition? And if there was a neurological cause, could we find a cure?
Chci mluvit o změnách, hlavně o změnách emocí. Od malička mě zajímalo, jak se lidé mění. Moji matku, klinickou psychoterapeutku, navštěvovali její pacienti příležitostně po večerech u nás doma. Zavřela dveře do obýváku a já jsem si představoval magii, co se děla vedle v místnosti. Ve věku pěti nebo šesti let jsem se v pyžamu plížil k pokoji a posadil se s uchem přitisknutým ke dveřím. A nejednou jsem takhle usnul, takže mě po skončení sezení museli odnést.
So I'd like to speak about change, and especially about emotional change. Growing up, I was always intrigued by how people change. My mother, a clinical psychotherapist, would occasionally see patients at home in the evening. She would shut the door to the living room, and I imagined magical things happened in that room. At the age of five or six I would creep up in my pajamas and sit outside with my ear glued to the door. On more than one occasion, I fell asleep and they had to push me out of the way at the end of the session.
Hádám, že tohle mě předurčilo k tomu, abych vešel do střežené místnosti k pohovoru ve Wormwood Scrubs. Joe seděl naproti u ocelového stolu a uvítal mě bez jakéhokoli výrazu. Bachař rovněž zcela bez emocí mi řekl: „ V případě potíží zmáčkni červený zvonek a my přijdeme, jak nejrychleji to půjde." (Smích)
And I suppose that's how I found myself walking into the secure interview room on my first day at Wormwood Scrubs. Joe sat across a steel table and greeted me with this blank expression. The prison warden, looking equally indifferent, said, "Any trouble, just press the red buzzer, and we'll be around as soon as we can." (Laughter)
Posadil jsem se. Těžké kovové dveře za mnou zaklaply. Díval jsem se na červený zvonek daleko za Joem na protější stěně. (Smích)
I sat down. The heavy metal door slammed shut behind me. I looked up at the red buzzer far behind Joe on the opposite wall. (Laughter)
Podíval jsem se na Joea. Pochopil moje myšlenky naklonil se dopředu a klidně a přesvědčivě povídá: „Jo, o ten zvonek se nestarej, stejně nefunguje." (Smích)
I looked at Joe. Perhaps detecting my concern, he leaned forward, and said, as reassuringly as he could, "Ah, don't worry about the buzzer, it doesn't work anyway." (Laughter)
V následujících měsících jsme dělali pokusy s Joem a jeho kumpány, hlavně jsme se zaměřili na jejich schopnost rozlišovat obrázky různých emocí. Sledovali jsme jejich fyzickou odezvu na tyto emoce. Když se většina z nás podívá na obrázek jako je tento, na němž se někdo tváří smutně, máme hned drobnou, měřitelnou fyzickou odezvu: zrychlí se nám tep, zapotíme se. Ale psychopati v naší studii dokázali popsat obrázek naprosto přesně, přitom ale naprosto bez příslušných emocí. Neprojevovali žádnou fyzickou odezvu. Bylo to, jako kdyby ta slova znali, ale postrádali schopnost vcítit se. Což jsme chtěli poznat blíž, a použili jsem magnetickou rezonanci na zobrazení jejich mozků. Ukázalo se, že nepůjde o snadný úkol. Představte si, jak asi vypadá převoz klinických psychopatů napříč centrem Londýna v poutech a okovech v době dopravní špičky, a co víc, když je chcete položit do přístroje, musíte odstranit všechny kovové předměty, včetně pout a taky všech piercingů.
Over the subsequent months, we tested Joe and his fellow inmates, looking specifically at their ability to categorize different images of emotion. And we looked at their physical response to those emotions. So, for example, when most of us look at a picture like this of somebody looking sad, we instantly have a slight, measurable physical response: increased heart rate, sweating of the skin. Whilst the psychopaths in our study were able to describe the pictures accurately, they failed to show the emotions required. They failed to show a physical response. It was as though they knew the words but not the music of empathy. So we wanted to look closer at this to use MRI to image their brains. That turned out to be not such an easy task. Imagine transporting a collection of clinical psychopaths across central London in shackles and handcuffs in rush hour, and in order to place each of them in an MRI scanner, you have to remove all metal objects, including shackles and handcuffs, and, as I learned, all body piercings.
Po nějakém čase jsme dospěli k možné odpovědi. Tito lidé nebyli jen oběťmi těžkého dětství. Bylo v tom něco dalšího. Lidé jako je Joe mají nedostatky v oblasti mozku zvaném amygdala. Amygdala je orgán mandlovitého tvaru hluboko v každé z mozkových hemisfér. Je považována za klíč ke schopnosti empatie. Normálně je to tak, že čím empatičtější člověk je, tím větší a aktivnější je amygdala. A naše zkoumaná skupina měla deficientní amygdalu, což zřejmě vedlo k jejich neschopnosti vcítit se a k nemorálnímu chování.
After some time, however, we had a tentative answer. These individuals were not just the victims of a troubled childhood. There was something else. People like Joe have a deficit in a brain area called the amygdala. The amygdala is an almond-shaped organ deep within each of the hemispheres of the brain. It is thought to be key to the experience of empathy. Normally, the more empathic a person is, the larger and more active their amygdala is. Our population of inmates had a deficient amygdala, which likely led to their lack of empathy and to their immoral behavior.
Vraťme se o krok zpět. Běžně si osvojujeme morální chování tak, jak rosteme. Podobně jako si osvojujeme řeč. Ve věku šesti měsíců je prakticky každý z nás schopen rozlišit živé a neživé předměty. Ve věku jednoho roku většina dětí dokáže napodobovat vědomé akce ostatních. Takže třeba vaše matka zvedá ruce, aby se protáhla, a vy imitujete její chování. Zpočátku to není dokonalé. Vzpomínám si na svého bratrance Sašu, tehdy dvouletého, jak si prohlížel obrázkovou knížku a naslinil si prst na jedné ruce a otočil stránku druhou rukou, naslinil si prst na jedné ruce a otočil stránku druhou rukou. (Smích) Kousek po kousku si tvoříme základy sociálního mozku, takže ve třech, čtyřech letech většina dětí, ale ne všechny, má vybudovanou schopnost porozumět záměrům druhých, což je další předpoklad empatie. Skutečnost, že tento vývoj je univerzální bez ohledu na to, ve které části světa žijete nebo v jakém kulturním prostředí, silně nasvědčuje tomu, že základy morálního chování jsou vrozené. Pokud máte pochybnost, zkuste zapomenout na slib, který jste dali čtyřletému dítěti. Zjistíte, že mysl čtyřletého dítěte není naivní ani v nejmenším. Je mnohem podobnější švýcarskému armádnímu noži s pevnými mentálními moduly, perfektně vybroušená během vývoje a s ostrým smyslem pro spravedlnost. První roky jsou klíčové. Zdá se, že existuje časové okno, po němž už je osvojení si morálních zásad mnohem složitější, jako když se dospělí učí cizí jazyky. Neříkám, že už to není možné. Nedávná úžasná studie ze Stanfordovy univerzity ukázala, že lidé, kteří hráli ve virtuální realitě hru, v níž měli roli kladného superhrdiny, se začali vůči ostatním chovat starostlivěji a nápomocně. Teď se nesnažím naznačovat, abychom kriminálníky vybavili superschopnostmi, ale říkám, že musíme najít cestu, jak lidem jako je Joe pozměnit mozek a tím i jejich chování, a to ku prospěchu jejich a ku prospěchu nás všech.
So let's take a step back. Normally, acquiring moral behavior is simply part of growing up, like learning to speak. At the age of six months, virtually every one of us is able to differentiate between animate and inanimate objects. At the age of 12 months, most children are able to imitate the purposeful actions of others. So for example, your mother raises her hands to stretch, and you imitate her behavior. At first, this isn't perfect. I remember my cousin Sasha, two years old at the time, looking through a picture book and licking one finger and flicking the page with the other hand, licking one finger and flicking the page with the other hand. (Laughter) Bit by bit, we build the foundations of the social brain so that by the time we're three, four years old, most children, not all, have acquired the ability to understand the intentions of others, another prerequisite for empathy. The fact that this developmental progression is universal, irrespective of where you live in the world or which culture you inhabit, strongly suggests that the foundations of moral behavior are inborn. If you doubt this, try, as I've done, to renege on a promise you've made to a four-year-old. You will find that the mind of a four-year old is not naïve in the slightest. It is more akin to a Swiss army knife with fixed mental modules finely honed during development and a sharp sense of fairness. The early years are crucial. There seems to be a window of opportunity, after which mastering moral questions becomes more difficult, like adults learning a foreign language. That's not to say it's impossible. A recent, wonderful study from Stanford University showed that people who have played a virtual reality game in which they took on the role of a good and helpful superhero actually became more caring and helpful towards others afterwards. Now I'm not suggesting we endow criminals with superpowers, but I am suggesting that we need to find ways to get Joe and people like him to change their brains and their behavior, for their benefit and for the benefit of the rest of us.
Může se mozek změnit? Po více než 100 let neuroanatomové a pozdější neurovědci zastávali názor, že po počátečním vývoji v dětství už nemohou vznikat nové buňky v mozku dospělého člověka. Mozek se může jen v omezené míře měnit. Bylo to dogma. Ale v 90. letech se začaly objevovat studie Elizabetrh Gouldouvé z Princetonu a dalších, které poukazovaly na neurogenezi, tedy vznik nových nervových buněk v mozku dospělých savců, nejprve v čichovém bulbu, který je zodpovědný za čich, potom v hipokampu zahrnujícím krátkodobou paměť, a konečně v amygdale samotné. Ve snaze porozumět tomu, jak tento proces funguje, jsem opustil psychopaty a nastoupil do laboratoře v Oxfordu specializované na učení a vývoj. Místo psychopatů jsem zkoumal myši, protože stejný druh odezvy mozku je společným všem sociálním zvířatům. Takže pokud odchováte myš v kleci, v krabici od bot a s buničinou, kde bude sama a bez podnětů, nejen že nebude prosperovat, ale vytvoří si podivné stereotypní chování. Toto přirozeně sociální zvíře zcela přijde o svoji schopnost tvořit vazby s ostatními myšmi, dokonce bude v jejich společnosti agresivní. Naproti tomu myši odchované v takzvaném obohaceném prostředí, velké ubikaci a společně s dalšími myšmi, s kolotoči, žebříky a spoustou míst k prozkoumání, budou vykazovat neurogenezi, dojde u nich ke vzniku nových nervových buněk, a jak jsme prokázali, mají lepší výsledky v řadě cvičení založených na paměti a učení. Sice si nevyvinou morálku do té míry, že by pomáhaly nosit nákupní tašky starým myším, když je převádějí přes ulici, ale jejich bohatší prostředí vede ke zdravému, sociálnímu chování. Naproti tomu myši odchované v obyčejné kleci, asi byste řekli podobné vězeňské cele, mají významně nižší počty neuronů v mozku.
So can brains change? For over 100 years, neuroanatomists and later neuroscientists held the view that after initial development in childhood, no new brain cells could grow in the adult human brain. The brain could only change within certain set limits. That was the dogma. But then, in the 1990s, studies starting showing, following the lead of Elizabeth Gould at Princeton and others, studies started showing the evidence of neurogenesis, the birth of new brain cells in the adult mammalian brain, first in the olfactory bulb, which is responsible for our sense of smell, then in the hippocampus involving short-term memory, and finally in the amygdala itself. In order to understand how this process works, I left the psychopaths and joined a lab in Oxford specializing in learning and development. Instead of psychopaths, I studied mice, because the same pattern of brain responses appears across many different species of social animals. So if you rear a mouse in a standard cage, a shoebox, essentially, with cotton wool, alone and without much stimulation, not only does it not thrive, but it will often develop strange, repetitive behaviors. This naturally sociable animal will lose its ability to bond with other mice, even becoming aggressive when introduced to them. However, mice reared in what we called an enriched environment, a large habitation with other mice with wheels and ladders and areas to explore, demonstrate neurogenesis, the birth of new brain cells, and as we showed, they also perform better on a range of learning and memory tasks. Now, they don't develop morality to the point of carrying the shopping bags of little old mice across the street, but their improved environment results in healthy, sociable behavior. Mice reared in a standard cage, by contrast, not dissimilar, you might say, from a prison cell, have dramatically lower levels of new neurons in the brain.
A nyní už je zcela jasné, že amygdala u savců včetně primátů, jako jsme my, vykazuje neurogenezi. V některých částech mozku více než 20 % buněk vzniká nově. Sice teprve začínáme rozumět přesným funkcím, které tyto buňky mají, ale už víme, že mozek dokáže prodělat rozsáhlé změny i v dospělosti. Ale naše mozky jsou také úžasně citlivé na stresové prostředí. Stresové hormony, glukokortikoidy, uvolňované mozkem, potlačují vývoj nových buněk. Čím více stresu, tím menší vývoj mozku, což v důsledku způsobuje menší přizpůsobivost a zvyšuje úroveň stresu. To je souboj vrozeného a získaného probíhající přímo před našima očima. Pomyslete, jak ironické je současné řešení pro osoby se stresovanou amygdalou. Umísťujeme je do prostředí s minimální možností na další rozvoj. Uvěznění je samozřejmě nezbytnou součástí justičního systému a ochrany společnosti. Náš výzkum neříká, že by zločinci měli předkládat snímky z magnetické rezonance jako důkazy soudu a vyhnuli se tak trestu, protože mají vadnou amygdalu. Důkazy jdou opačným směrem. Jelikož naše mozky mají schopnost změny, musíme nést zodpovědnost za své činy, a oni musí nést zodpovědnost za svou rehabilitaci. Jeden ze způsobů, jak by taková rehabilitace mohla fungovat, je prostřednictvím nápravných programů. Oběti, které jsou ochotné účastnit se, se s pachateli potkají tváří v tvář v bezpečném, naplánovaném setkání, kde pachatelé budou stimulováni k přijetí odpovědnosti za své činy, a oběť bude hrát v tomto procesu aktivní roli. Za takových podmínek pachatel uvidí, nejspíše úplně poprvé, oběť jako skutečnou osobu s myšlenkami, pocity a ryzí emocionální odezvou. Toto bude stimulovat amygdalu mnohem efektivněji než obyčejné uvěznění. Toto by sice nefungovalo u všech, ale pro spoustu lidí by to mohla být cesta k proražení ledů.
It is now clear that the amygdala of mammals, including primates like us, can show neurogenesis. In some areas of the brain, more than 20 percent of cells are newly formed. We're just beginning to understand what exact function these cells have, but what it implies is that the brain is capable of extraordinary change way into adulthood. However, our brains are also exquisitely sensitive to stress in our environment. Stress hormones, glucocorticoids, released by the brain, suppress the growth of these new cells. The more stress, the less brain development, which in turn causes less adaptability and causes higher stress levels. This is the interplay between nature and nurture in real time in front of our eyes. When you think about it, it is ironic that our current solution for people with stressed amygdalae is to place them in an environment that actually inhibits any chance of further growth. Of course, imprisonment is a necessary part of the criminal justice system and of protecting society. Our research does not suggest that criminals should submit their MRI scans as evidence in court and get off the hook because they've got a faulty amygdala. The evidence is actually the other way. Because our brains are capable of change, we need to take responsibility for our actions, and they need to take responsibility for their rehabilitation. One way such rehabilitation might work is through restorative justice programs. Here victims, if they choose to participate, and perpetrators meet face to face in safe, structured encounters, and the perpetrator is encouraged to take responsibility for their actions, and the victim plays an active role in the process. In such a setting, the perpetrator can see, perhaps for the first time, the victim as a real person with thoughts and feelings and a genuine emotional response. This stimulates the amygdala and may be a more effective rehabilitative practice than simple incarceration. Such programs won't work for everyone, but for many, it could be a way to break the frozen sea within.
Takže, co teď můžeme dělat? Jak tyto znalosti můžeme využít? Chtěl bych vám říci tři věci, které jsem zjistil. První věcí je to, že musíme změnit své myšlení. Vězení Wormwood Scrubs bylo postaveno před 130 lety, za tu dobu se společnost posunula snad ve všem, ve školství, zdravotnictví. Ale když dojde na vězení, je to jako v dobách Dickensových, pokud ne jako ve středověku. Myslím, že jsme se na příliš dlouho nechali unést mylným dojmem, že se lidský charakter nedá změnit, za což jako společnost zbytečně platíme. Teď víme, že mozek je schopen neskutečných změn a nejlepší cesta, jak toho dosáhnout je, dokonce i v dospělém věku, je změnit a modulovat prostředí.
So what can we do now? How can we apply this knowledge? I'd like to leave you with three lessons that I learned. The first thing that I learned was that we need to change our mindset. Since Wormwood Scrubs was built 130 years ago, society has advanced in virtually every aspect, in the way we run our schools, our hospitals. Yet the moment we speak about prisons, it's as though we're back in Dickensian times, if not medieval times. For too long, I believe, we've allowed ourselves to be persuaded of the false notion that human nature cannot change, and as a society, it's costing us dearly. We know that the brain is capable of extraordinary change, and the best way to achieve that, even in adults, is to change and modulate our environment.
Druhou věcí je potřeba vytvořit alianci lidí, kteří věří tomu, že věda je nutnou podmínkou pro uskutečnění sociální změny. Pro neurovědce je celkem snadné vyšetřit ostře střeženého trestance v tomografu. Tedy ono to zase tak snadné není, ale snadné je díky tomu ukázat, zda můžeme snížit recidivu. K odpovědi na takto komplexní otázky potřebujeme přimět lidi různých specializací -- -- laboratorní a klinické pracovníky, sociální pracovníky a ústavní pracovníky, filantropy a aktivisty za lidská práva -- aby spolupracovali.
The second thing I have learned is that we need to create an alliance of people who believe that science is integral to bringing about social change. It's easy enough for a neuroscientist to place a high-security inmate in an MRI scanner. Well actually, that turns out not to be so easy, but ultimately what we want to show is whether we're able to reduce the reoffending rates. In order to answer complex questions like that, we need people of different backgrounds -- lab-based scientists and clinicians, social workers and policy makers, philanthropists and human rights activists — to work together.
A konečně si myslím, že musíme změnit i své amygdaly, protože tahle věc není jenom o tom, kdo je Joe, ale kdo jsme my. Musíme změnit svůj pohled na Joea jako na někoho, kdo je nenapravitelný, protože když považujeme Joea za zcela nenapravitelného, jak on může sám sebe vnímat jinak? Za deset let bude Joe propuštěn z Wormwood Scrubs. Bude mezi 70 procenty spoluvězňů, kteří spáchají další zločin a vrátí se do vězení? Nebylo by lepší, kdyby během výkonu trestu Joe trénoval amygdalu, která by stimulovala růst nových neuronů a spojení mezi nimi, takže by byl schopen čelit světu, až bude propuštěn? Zcela jistě by to bylo v zájmu nás všech.
Finally, I believe we need to change our own amygdalae, because this issue goes to the heart not just of who Joe is, but who we are. We need to change our view of Joe as someone wholly irredeemable, because if we see Joe as wholly irredeemable, how is he going to see himself as any different? In another decade, Joe will be released from Wormwood Scrubs. Will he be among the 70 percent of inmates who end up reoffending and returning to the prison system? Wouldn't it be better if, while serving his sentence, Joe was able to train his amygdala, which would stimulate the growth of new brain cells and connections, so that he will be able to face the world once he gets released? Surely, that would be in the interest of all of us.
(Potlesk) Děkuji. (Potlesk)
(Applause) Thank you. (Applause)