(Potlesk) Mockrát děkuju. Chci vám ukázat pár fotek a povědět vám, jak dělám to, co dělám. Všechny tyto domy jsou ze 70–80 % z recyklovaných materiálů původně určených k mulčování, spálení nebo na skládku. Zkrátka z odpadu. Tohle je můj první dům. Tyhle vchodové dveře s trojitým světlíkem měly přijít na zavážku. Je tam malá věžička. A tyhle výčnělky na opěrných trámech… … tady… … to jsou hikorové ořechy. A tyhle knoflíky – to jsou vajíčka. Napřed si je dáte k snídani,
(Applause) Thank you very much. I have a few pictures, and I'll talk a little bit about how I'm able to do what I do. All these houses are built from between 70 and 80 percent recycled material, stuff that was headed to the mulcher, the landfill, the burn pile. It was all just gone. This is the first house I built. This double front door here with the three-light transom, that was headed to the landfill. Have a little turret there. And then these buttons on the corbels here -- right there -- those are hickory nuts. And these buttons there -- those are chicken eggs. (Laughter)
pak skořápky naplníte tmelem, natřete, připevníte a máte z nich architektonický prvek. Snadno a rychle. Tady máme interiér s pohledem na trojitý světlík a obloukové prosklení dveří. Tahle starožitnost měla skončit na smetišti. Jenom zámek má hodnotu asi 200 dolarů. Před skládkou jsem zachránil celou kuchyň. Je tam zachovalý sporák z roku 1952, skvělý kousek, jestli rádi vaříte. Tady vystupujeme do věžičky. Schodiště mě stálo 20 dolarů včetně dopravy. (Smích) Při pohledu do věžičky si všimněte vypouklin, výdutí a prohlubní. Jestli to někomu vadí, asi by tu neměl bydlet. (Smích) Tohle je díra na prádlo a u ní ševcovské kopyto. Tyhle věci seženete ve starožitnictví. Jedno jsem měl, tak jsem si s ním trochu pohrál. Stačí sešlápnout kopyto, víko se zvedne a prádlo jen hodíte dolů. Když budete šikovní, prádlo přistane v koši přímo na pračce. Když ne, skončí v záchodové míse. (Smích) Tuhle vanu jsem vyrobil z dřevěných destiček. Začal jsem u okraje a postupně je připevňoval do roviny. Připevnil jsem podpěry a otočil ji. Pak jsem na téhle straně udělal dva profily. Je to vana pro dva. Nakonec nejde jen o hygienu, můžete se tu i rekreovat. (Smích) Tady ten kohoutek je ze dřeva maklury. Připomíná trochu penis, ale co, vždyť jsme v koupelně. (Smích) Tenhle dům je inspirovaný plechovkou Budweiser. Nevypadá jako plechovka od piva, ale designová předloha je zcela zřejmá. U okapů jsou plastiky ječmene. Obklady jsou v barvách plechovky: červené, bílé, modré a stříbrné. Krakorce pod okapy představují ten malý obrázek na plechovce. Prostě jsem okopíroval plechovku a obrázek zvětšil, jak jsem potřeboval. Na plechovce se píše: „Toto je slavné pivo Budweiser. Žádné jiné pivo bla, bla, bla.“ To jsme upravili: „Toto je slavný dům Budweiser. Žádný jiný dům…“ a tak dál. Tenhle zámek byl původně vložka do soustruhu, takového hrozivého stroje na opracování dřeva. Dali mi tu vložku, ale bez soustruhu, tak je z ní zámek. Ten odolá i stádu slonů. Na mou duši, ještě přes něj neprošel žádný slon. (Smích) Sprcha imituje sklenici piva. Máme tam bublinky a nahoře zvlněné kachličky jako pěnu. Kde vzít zvlněné kachličky? Ty neseženete. Seženete záchodovou mísu. Tu rozbijete kladivem a máte zvlněné kachličky. No a ten kohoutek, to je pípa. (Smích) Tuhle tabuli skla uvidíte ve dveřích každého amerického měšťáckého domu. Je to fakt okoukaný. Ve dveřích je to designový propadák. Takže dveře ne. Dejte ji jinam. Je to pěkná tabule. Ale dejte ji do dveří a lidi řeknou: „Tys chtěl být jako oni, to ti moc nevyšlo.“ Takže dveře ne. Další koupelna, v patře. Tuhle lampu opět najdete v každé měšťácké vstupní hale. Tak ji nedávejte do haly, ale do koupelny nebo komory, ale ne do haly. Někdo mi dal bidet, takže tam je i bidet. (Smích) Tenhle domek... Zábradlí jsou z větví maklury. Fotky se budou dál střídat a já zatím budu mluvit. Abyste mohli dělat to co já, musíte pochopit, jak se ve stavebnictví plýtvá. Bydlení se stalo komoditou. O tom dnes budu mluvit, ale primární důvod plýtvání máme zakódovaný v DNA. Lidé mají potřebu konzistence ve všem, co vnímají. Co to znamená? Že každý náš vjem musí odpovídat něčemu, co už známe, jinak postrádáme spojitost a jsme z toho zmatení. Ukážu vám předmět, který jste nikdy neviděli. Ha, je to mobil. Ale tenhle jste nikdy dřív neviděli. Děje se to, že zkoumáte strukturální prvky, jejich vzor, a procházíte svou databázi... cink, mobil. Ha, je to mobil. Kdybych si do něj kousl, řekli byste: „Tak moment, to není mobil.
Of course, first you have breakfast, and then you fill the shell full of Bondo and paint it and nail it up, and you have an architectural button in just a fraction of the time. This is a look at the inside. You can see the three-light transom there with the eyebrow windows. Certainly an architectural antique headed to the landfill -- even the lockset is probably worth 200 dollars. Everything in the kitchen was salvaged. There's a 1952 O'Keefe & Merritt stove, if you like to cook -- cool stove. This is going up into the turret. I got that staircase for 20 dollars, including delivery to my lot. (Laughter) Then, looking up in the turret, you see there are bulges and pokes and sags and so forth. Well, if that ruins your life, well, then, you shouldn't live there. (Laughter) This is a laundry chute. And this right here is a shoe last -- those are those cast-iron things you see at antique shops. So I had one of those, so I made some low-tech gadgetry, where you just stomp on the shoe last, and then the door flies open and you throw your laundry down. And then if you're smart enough, it goes on a basket on top of the washer. If not, it goes into the toilet. (Laughter) This is a bathtub I made, made out of scrap two-by-four. Started with the rim, and then glued and nailed it up into a flat, corbeled it up and flipped it over, then did the two profiles on this side. It's a two-person tub. After all, it's not just a question of hygiene, but there's a possibility of recreation as well. (Laughter) Then, this faucet here is just a piece of Osage orange. It looks a little phallic, but after all, it's a bathroom. (Laughter) This is a house based on a Budweiser can. It doesn't look like a can of beer, but the design take-offs are absolutely unmistakable: the barley hops design worked up into the eaves, then the dentil work comes directly off the can's red, white, blue and silver. Then, these corbels going down underneath the eaves are that little design that comes off the can. I just put a can on a copier and kept enlarging it until I got the size I want. Then, on the can it says, "This is the famous Budweiser beer, we know of no other beer, blah, blah, blah." So we changed that and put, "This is the famous Budweiser house. We don't know of any other house ..." and so forth and so on. This is a deadbolt. It's a fence from a 1930s shaper, which is a very angry woodworking machine. And they gave me the fence, but they didn't give me the shaper, so we made a deadbolt out of it. That'll keep bull elephants out, I promise. (Laughter) And sure enough, we've had no problems with bull elephants. (Laughter) The shower is intended to simulate a glass of beer. We've got bubbles going up there, then suds at the top with lumpy tiles. Where do you get lumpy tiles? Well, of course, you don't. But I get a lot of toilets, and so you just dispatch a toilet with a hammer, and then you have lumpy tiles. And then the faucet is a beer tap. (Laughter) Then, this panel of glass is the same panel of glass that occurs in every middle-class front door in America. We're getting tired of it. It's kind of clichéd now. If you put it in the front door, your design fails. So don't put it in the front door; put it somewhere else. It's a pretty panel of glass. But if you put it in the front door, people say, "Oh, you're trying to be like those guys, and you didn't make it." So don't put it there. Then, another bathroom upstairs. This light up here is the same light that occurs in every middle-class foyer in America. Don't put it in the foyer. Put it in the shower, or in the closet, but not in the foyer. Then, somebody gave me a bidet, so it got a bidet. (Laughter) This little house here, those branches there are made out of Bois d'arc or Osage orange. These pictures will keep scrolling as I talk a little bit. In order to do what I do, you have to understand what causes waste in the building industry. Our housing has become a commodity, and I'll talk a little bit about that. But the first cause of waste is probably even buried in our DNA. Human beings have a need for maintaining consistency of the apperceptive mass. What does that mean? What it means is, for every perception we have, it needs to tally with the one like it before, or we don't have continuity, and we become a little bit disoriented. So I can show you an object you've never seen before. Oh, that's a cell phone. But you've never seen this one before. What you're doing is sizing up the pattern of structural features, and then you go through your databanks: Cell phone. Oh! That's a cell phone. If I took a bite out of it, you'd go, "Wait a second. (Laughter)
To je ten nový čokomobil.“ (Smích) A museli byste vytvořit novou kategorii, mezi mobily a čokoládou. Takhle zpracováváme informace. A můžeme to aplikovat i na stavebnictví. Praskne nám tabulka skla a řekneme si: „Jéje, musíme ji opravit. Vyhoďme ji, ať se už nedá použít, a dejme tam novou.“ To se přece s prasklým sklem dělá. Nevadí, že náš život nijak nenarušuje. Stačí, že narušuje zavedený vzor a jednotnou strukturu. Kdybychom však vzali kladivo a rozpraskali všechny ostatní tabulky, měli bychom vzor nový. Gestaltismus totiž nadřazuje význam vzoru jako celku nad jeho jednotlivé části. Takže si řekneme: „To je fakt pěkný.“ Z toho vycházím denně. Opakování vytváří vzor. Když mám stovku toho a stovku tamtoho, nehraje roli, co přesně to a tamto je. Cokoliv, co můžu opakovat, mi umožní vytvořit vzor. Ať to jsou ořechy, vejce, úlomky skla nebo větve. Je to jedno. Takhle se tedy ve stavebnictví plýtvá. Kolem roku 1885 napsal Friedrich Nietzsche
"That's not a cell phone. That's one of those new chocolate cell phones." (Laughter) You'd have to start a new category, right between cell phones and chocolate. (Laughter) That's how we process information. You translate that to the building industry. If we have a wall of windowpanes and one pane is cracked, we go, "Oh, dear. That's cracked. Let's repair it. Let's take it out and throw it away so nobody can use it and put a new one in." Because that's what you do with a cracked pane. Never mind that it doesn't affect our lives at all. It only rattles that expected pattern and unity of structural features. However, if we took a small hammer, and we added cracks to all the other windows -- (Laughter) then we have a pattern. Because Gestalt psychology emphasizes recognition of pattern over parts that comprise a pattern. We'll go, "Ooh, that's nice." So, that serves me every day. Repetition creates pattern. If I have 100 of these, 100 of those, it makes no difference what these and those are. If I can repeat anything, I have the possibility of a pattern, from hickory nuts and chicken eggs, shards of glass, branches. It doesn't make any difference. That causes a lot of waste in the building industry.
knihu s názvem „Zrození tragédie“. Tam napsal, že každá kultura se rozhoduje mezi dvěma principy. Jedním je princip apollinský, který je zřetelný, promyšlený, staví na intelektu a dokonalosti. Na druhé straně je princip dionýský, který je více o vášni a intuici, respektuje organičnost a lidský projev. Když apollinský člověk fotí nebo chce pověsit obraz, vytáhne nivelační přístroj laserovou vodováhu a mikrometr. „Zlato, ještě setinu milimetru doleva. Přesně tam. Skvělé.“ Podle pravítka, na středu a v pravém úhlu. Dionýský typ člověka vezme obraz a udělá... (Smích) V tom je ten rozdíl. Já pracuji s nedokonalostí, s organickými procesy. Jsem pragmatik. Apollinský způsob myšlení vede k ohromnému plýtvání. Když něco není dokonalé, není to přesně podle našich představ, šup s tím do popelnice. Škrábanec? Do popelnice s tím. Nelíbí se nám to či ono. Další a další odpad. Další problém… Průmyslová revoluce začala v renesanci s nástupem humanismu, pak se dál rozvíjela v době Velké francouzské revoluce. Asi v půlce 19. století dosáhla plného rozkvětu. A tak jsme vymysleli spoustu udělátek a nesmyslů, které zvládnou všechno, co jsme do té doby museli dělat ručně. Máme teď standardizované materiály. Jenže stromy nerostou 5x10 centimetrů a do výšky 2,5 a 3 metry. Takže produkujeme tuny odpadu.
The second cause is, Friedrich Nietzsche, along about 1885, wrote a book titled "The Birth of Tragedy." And in there, he said cultures tend to swing between one of two perspectives: on the one hand, we have an Apollonian perspective, which is very crisp and premeditated and intellectualized and perfect. On the other end of the spectrum, we have a Dionysian perspective, which is more given to the passions and intuition, tolerant of organic texture and human gesture. So the way the Apollonian personality takes a picture or hangs a picture is, they'll get out a transit and a laser level and a micrometer. "OK, honey. A thousandth of an inch to the left. That's where we want the picture. Right. Perfect!" Predicated on plumb level, square and centered. The Dionysian personality takes the picture and goes: (Laughter) That's the difference. I feature blemish. I feature organic process. Dead center John Dewey. Apollonian mindset creates mountains of waste. If something isn't perfect, if it doesn't line up with that premeditated model? Dumpster. "Oops. Scratch. Dumpster." "Oops" this, "oops" that. Landfill, landfill, landfill. The third thing is arguably -- The Industrial Revolution started in the Renaissance with the rise of humanism, then got a little jump start along about the French Revolution. By the middle of the 19th century, it's in full flower. And we have dumaflaches and gizmos and contraptions that will do anything that we, up to that point, had to do by hand. So now we have standardized materials. Well, trees don't grow two inches by four inches, eight, ten and twelve feet tall.
Přímo v lese vlastně odvádějí celkem dobrou práci, když se snaží zpracovat vedlejší produkty. Vyrábějí OSB desky, dřevotřískové desky a tak dál. Tohle zodpovědné chování při zpracování dřeva v lese je však k ničemu, když jím pak spotřebitelé nakonec stejně plýtvají. A právě to se děje. Když něco není podle šablony, do popelnice s tím. Je to třeba ohnuté. Když koupíte desku 5x10 cm a není rovná, můžete ji vrátit. „Velice se omlouváme. Samozřejmě vám ji vyměníme.“ Všechny ty zdeformované věci používám, protože opakování vytváří vzor, a takhle funguje dionýský princip. Dalším problémem je, že práce je neúměrně dražší než materiál. Jenže to je výmysl. Řeknu vám příběh o Jimu Tullesovi, kterého jsem školil. Říkám mu: „Jime, je to tu. Mám pro tebe práci stavbyvedoucího. Přišel tvůj čas.“ „Dane, myslím, že na to ještě nemám.“ „Jime, jsi připravenej.“ Bác a měl kšeft. Chodil okolo se svinovacím metrem, prohrabával hromadu s odpadem a hledal něco na záhlaví, které přijde nad dveře. Myslel, že tím udělá dojem. Tak jsme ho to učili. Přijde k němu šéf a ptá se: „Co to děláš?“ „Jen hledám něco na záhlaví.“ A čeká na slova chvály. „Neplatím tě, aby ses hrabal v odpadu. Zpátky do práce.“ A Jim mu na to řekl: „Víte, kdybyste mi platil 300 dolarů na hodinu, tak bych to chápal, ale zrovna teď vám ušetřím pět dolarů za minutu. Jen si to spočítejte.“ (Smích) „Dobrá práce, Tullesi. Od teď všichni napřed projdete tuhle hromadu.“ Ironií je, že mu počty nikdy moc nešly. (Smích) Občas dostanete příležitost něco ovlivnit a je dobré toho využít. A právě to Jim udělal. Další věc je, že i po 2 500 letech jsme ovlivnění Platónovou ideou dokonalé formy. Tvrdil, že v hlavě máme dokonalou představu toho, co chceme, a k jejímu naplnění využíváme zdroje našeho prostředí. Takže všichni máme v hlavě dokonalý dům. Americký sen – dům. Dům snů. Jenže si ho nemůžeme dovolit. Tak si pořídíme náhražku toho snu, mobilní dům. A problém je na světě. Je to úvěr na bydlení, na domácnost, na auto. Vypíšete šek a v minutě ztratí 30 % svojí hodnoty. Po roce bydlení si ani nepojistíte všechno vybavení, musí stačit 70 %. Běžně se používají 15ampérové kabely. Žádný problém, pokud do nich nepustíte 20 ampér. A to se děje. Z mobilních domů se odpařuje formaldehyd, před čímž potenciální zájemce o mobilní domy varuje i stát. To jsme opravdu tak tupí? Stěny jsou takhle tenké. Jejich konstrukční vlastnosti jsou srovnatelné s obilím. (Smích) „Tady někde má být Palm Harbor.“ „Včera se jim tam prohnal vítr. Srovnal je se zemí.“ (Smích) Když se takhle rozpadnou, co s nimi? Všechno tohle, apollinský a platónský model, je základem stavebního průmyslu. A několik věcí to ještě zhoršuje. Jednak všichni odborníci, obchodníci, prodejci, revizoři, konstruktéři, architekti… … všichni takhle přemýšlejí. A přenáší se to i na spotřebitele, který vyžaduje stejný model. Je to začarovaný kruh a není cesty ven. Pak přichází na řadu marketing. „Hú. Húúúú.“ Kupujeme si věci, co nepotřebujeme. Stačí se podívat, co dokázali udělat se švestkovou limonádou. Takový hnus. (Smích) Ale oni ji ozvláštnili jistým image. „Piju Dr. Pepper…“ A než se nadějeme, lijeme ji do sebe ve velkém, tisíce litrů. Přitom ani není ze švestek. Ani nepůsobí na zažívání. (Smích) Pro pána, spíš to zhoršuje. A už v tom lítáme, ani nemrkneme. Jean-Paul Sartre napsal knihu s názvem „Bytí a nicota“. Taková oddechovka. Prolítnete to tak za dva roky, když budete číst rychle. Píše tam o rozpolceném já. Tvrdí, že lidé se chovají jinak, když jsou sami a když vědí, že je někdo sleduje. Když jím špagety a jsem sám, můžu jíst jako čuně, utřít si pusu do rukávu, ubrousku se ani nedotknu, žvýkat s otevřenou pusou, mlaskat, škrábat se kde chci. (Smích) Ale jakmile vejdete... „Jejda. Trocha omáčky.“ Ubrousek na klíně, malá sousta, zavřená pusa, žádné škrabání. Dělám to, abych splnil vaši představu o tom, jak bych měl žít. Cítím to očekávání, a tak ho plním a žiju podle toho, jak vy si to představujete. A stejné je to ve stavebnictví. Proto všechny naše parcely vypadají stejně. Někdy jsou naše očekávání kulturně podmíněná. Určitě máte všichni sladěné i boty. Propadneme tomu všichni. V rámci rezidenčních komunit máme očekávání vůči sdružení vlastníků. To jsou někdy pěkní náckové, pro pána. To tenhle problém zhoršuje a zvětšuje. Poslední problém je stádovitost. Lidé jsou společenští tvorové. Rádi se sdružujeme stejně jako pakoně nebo lvi. Ale pakoně se nedruží se lvy, protože by je lvi sežrali. A lidé jsou stejní. Děláme to, co skupina, ke které chceme patřit. Znáte to ze střední. Ty děti celé léto pracují, dřou se, aby si mohly koupit značkové džíny. A v září potom nakráčejí do školy… „Jsem děsně důležitej. Bacha, mám značkový džíny. Že ty takový nemáš? Nepatříš k těm lepším lidem. Zato já jo. Vidíš, jaký mám džíny?“ A hned máme důvod pro uniformy. A stejně to je ve stavebnictví. Nepatrně jsme popletli Maslowovu pyramidu potřeb. Základnu tvoří základní potřeby: přístřeší, oděv, strava, voda, páření atd. Potom bezpečí. Potom vztahy. A nahoře postavení a seberealizace. Tedy marnivost. My marnivost přesouváme dolů. A tak děláme marnotratná rozhodnutí a naše hypotéka je nad naše možnosti. K jídlu si nemůžeme dovolit nic lepšího než fazole. Bydlení se stalo komoditou. A chce to kuráž naslouchat svým pravěkým vnitřním pudům, rozhodovat se podle sebe a nedělat ze svého domu produkt, ale něco, co vzejde z našeho vnitřního popudu. To chce kuráž a občas prostě neuspějete. To je v pořádku. Když vás neúspěch zničí, tak to nejde. Já selhávám každý den, někdy jsou to pořádný držkopády, veřejné, ponižující, trapné neúspěchy. Lidi si ukazují a smějí se: „Zkoušel to už popáté a pořád nic. To je ale blb.“ Na začátku za vámi chodí a říkají: „Dane, ty jsi takovej rošťák. Víš, ale tohle nebude fungovat. Proč neuděláš tohle a proč neuděláš tamto?“ A vy si říkáte: „Proč si netrhneš nohou?“ Ale neřeknete to nahlas, protože ty lidi chcete zaujmout. To, co děláme… a není to jen v bydlení. Týká se to oblečení, jídla, dopravy, energie… Trochu se roztahujeme. Když se má práce objeví v novinách, píšou mi lidé z celého světa. Možná jsme vynálezci přebytku, ale plýtvání je problémem na celém světě. Máme problém. Nenosím přes hruď nábojové pásy ani červený šátek, ale zjevně máme problém. A je potřeba, abychom znovu nalezli své pravěké vnitřní pudy a rozhodovali se. „Chtěl bych si vytapetovat zeď CDčkama. Co ty na to, zlato?“ Vždycky je můžete sundat. Musíme zjistit, kdo opravdu jsme, a to je velké dobrodružství. Děkuji vám. (Potlesk)
(Laughter) We create mountains of waste. And they're doing a pretty good job there in the forest, working all the byproduct of their industry -- with OSB and particle board and so forth and so on -- but it does no good to be responsible at the point of harvest in the forest if consumers are wasting the harvest at the point of consumption. And that's what's happening. And so if something isn't standard, "Oops, dumpster." "Oops" this. "Oops, warped." If you buy a two-by-four and it's not straight, you can take it back. "Oh, I'm so sorry, sir. We'll get you a straight one." Well, I feature all those warped things because repetition creates pattern, and it's from a Dionysian perspective. The fourth thing is labor is disproportionately more expensive than materials. Well, that's just a myth. And there's a story: Jim Tulles, one of the guys I trained -- I said, "Jim, it's time now. I got a job for you as a foreman on a framing crew. Time for you to go." "Dan, I just don't think I'm ready." "Jim, now it's time. You're the down -- oh!" So we hired on. And he was out there with a tape measure, going through the trash heap, looking for header material, or the board that goes over a door, thinking he'd impress his boss -- that's how we taught him to do it. The superintendent walked up and said, "What are you doing?" "Oh, just looking for header material," waiting for that kudos. He said, "I'm not paying you to go through the trash. Get back to work." And Jim had the wherewithal to say, "You know, if you were paying me 300 dollars an hour, I can see how you might say that. But right now, I'm saving you five dollars a minute. Do the math." (Laughter) "Good call, Tulles. From now on, you guys hit this pile first." And the irony is that he wasn't very good at math. (Laughter) But once in a while, you get access to the control room, and then you can kind of mess with the dials. And that's what happened there. The fifth thing is that maybe, after 2,500 years, Plato is still having his way with us in his notion of perfect forms. He said that we have in our noggin the perfect idea of what we want, and we force environmental resources to accommodate that. So we all have in our head the perfect house, the American dream, which is a house, the dream house. The problem is we can't afford it. So we have the American dream look-alike, which is a mobile home. Now there's a blight on the planet. (Laughter) It's a chattel mortgage, just like furniture, just like a car. You write the check, and instantly, it depreciates 30 percent. After a year, you can't get insurance on everything you have in it, only on 70 percent. Wired with 14-Gauge wire, typically. Nothing wrong with that, unless you ask it to do what 12-Gauge wire's supposed to do, and that's what happens. It out-gasses formaldehyde -- so much so that there is a federal law in place to warn new mobile home buyers of the formaldehyde atmosphere danger. Are we just being numbingly stupid? The walls are this thick. The whole thing has the structural value of corn. (Laughter) "So ... I thought Palm Harbor Village was over there." "No, no. We had a wind last night. It's gone now." (Laughter) Then when they degrade, what do you do with them? Now, all that -- that Apollonian, Platonic model -- is what the building industry is predicated on, and there are a number of things that exacerbate that. One is that all the professionals, all the tradesmen, vendors, inspectors, engineers, architects all think like this. And then it works its way back to the consumer, who demands the same model. It's a self-fulfilling prophecy. We can't get out of it. Then here come the marketeers and the advertisers. "Woo. Woo-hoo." We buy stuff we didn't know we needed. All we have to do is look at what one company did with carbonated prune juice. How disgusting. (Laughter) But you know what they did? They hooked a metaphor into it and said, "I drink Dr. Pepper ..." And pretty soon, we're swilling that stuff by the lake-ful, by the billions of gallons. It doesn't even have real prunes! Doesn't even keep you regular. (Laughter) My oh my, that makes it worse. And we get sucked into that faster than anything. Then, a man named Jean-Paul Sartre wrote a book titled "Being and Nothingness." It's a pretty quick read. You can snap through it in maybe -- (Laughter) maybe two years, if you read eight hours a day. In there, he talked about the divided self. He said human beings act differently when they know they're alone than when they know somebody else is around. So if I'm eating spaghetti, and I know I'm alone, I can eat like a backhoe. I can wipe my mouth on my sleeve, napkin on the table, chew with my mouth open, make little noises, scratch wherever I want. (Laughter) But as soon as you walk in, I go, "Oops! Lil' spaghetti sauce there." Napkin in my lap, half-bites, chew with my mouth closed, no scratching. Now, what I'm doing is fulfilling your expectations of how I should live my life. I feel that expectation, and so I accommodate it, and I'm living my life according to what you expect me to do. That happens in the building industry as well. That's why all subdivisions look the same. Sometimes, we even have these formalized cultural expectations. I'll bet all your shoes match. Sure enough, we all buy into that ... (Laughter) And with gated communities, we have a formalized expectation, with a homeowners' association. Sometimes those guys are Nazis, my oh my. That exacerbates and continues this model. The last thing is gregariousness. Human beings are a social species. We like to hang together in groups, just like wildebeests, just like lions. Wildebeests don't hang with lions, because lions eat wildebeests. Human beings are like that. We do what that group does that we're trying to identify with. You see this in junior high a lot. Those kids, they'll work all summer long -- kill themselves -- so that they can afford one pair of designer jeans. So along about September, they can stride in and go, "I'm important today. See? Don't touch my designer jeans! I see you don't have designer jeans. You're not one of the beautiful -- See, I'm one of the beautiful people. See my jeans?" Right there is reason enough to have uniforms. And so that happens in the building industry as well. We have confused Maslow's hierarchy of needs, just a little bit. On the bottom tier, we have basic needs: shelter, clothing, food, water, mating and so forth. Second: security. Third: relationships. Fourth: status, self-esteem -- that is, vanity -- and we're taking vanity and shoving it down here. And so we end up with vain decisions, and we can't even afford our mortgage. We can't afford to eat anything except beans; that is, our housing has become a commodity. And it takes a little bit of nerve to dive into those primal, terrifying parts of ourselves and make our own decisions and not make our housing a commodity, but make it something that bubbles up from seminal sources. That takes a little bit of nerve, and, darn it, once in a while, you fail. But that's okay. If failure destroys you, then you can't do this. I fail all the time, every day, and I've had some whopping failures, I promise -- big, public, humiliating, embarrassing failures. Everybody points and laughs, and they say, "He tried it a fifth time, and it still didn't work! What a moron!" Early on, contractors come by and say, "Dan, you're a cute little bunny, but you know, this just isn't going to work. What don't you do this? Why don't you do that?" And your instinct is to say, "Well, why don't you suck an egg?" (Laughter) But you don't say that, because they're the guys you're targeting. And so what we've done -- and this isn't just in housing; it's in clothing and food and our transportation needs, our energy -- we sprawl just a little bit. And when I get a little bit of press, I hear from people all over the world. And we may have invented excess, but the problem of waste is worldwide. We're in trouble. And I don't wear ammo belts crisscrossing my chest and a red bandana. But we're clearly in trouble. And what we need to do is reconnect with those really primal parts of ourselves and make some decisions and say, "You know, I think I would like to put CDs across the wall there. What do you think, honey?" If it doesn't work, take it down. What we need to do is reconnect with who we really are, and that's thrilling indeed. Thank you very much. (Applause)