Jsme vnímáni jako organizace, která je odpadkovým košem neúspěšné sociální politiky. Nedokážu popsat, kdo k nám přichází, nebo jak dlouho zůstává. Dostáváme lidi, na které nic jiného nezabralo. Lidi, kteří propadli všemi jinými sociálními záchrannými sítěmi. Nedokáží je zkrotit, tak musíme my. To je naše práce: krotit je, řídit je.
We're seen as the organization that is the bucket for failed social policy. I can't define who comes to us or how long they stay. We get the people for whom nothing else has worked, people who have fallen through all of the other social safety nets. They can't contain them, so we must. That's our job: contain them, control them.
Za ta léta jsme se v tom jako vězeňský systém, národ a jako společnost stali velice dobrými. Ale neměli byste z toho mít radost. Vězníme více lidí na tisíc obyvatel než jakákoliv jiná země světa. Ve věznicích máme dnes více černochů, než kolik jich bylo v roce 1850 v otroctví. Zadržujeme rodiče téměř třem miliónům dětí z našich komunit a stali jsme se novým blázincem, největším psychiatrickým ústavem této země. Když někoho zavřeme, není to žádná maličkost. Ale i nadále jsme nazýváni "nápravné zařízení". Dnes bych chtěl mluvit o změně způsobu, jakým přemýšlíme o nápravě. Věřím, a má zkušenost mě utvrzuje, že když změníme způsob uvažování, vytvoříme nové možnosti nebo budoucnost, což věznice zrovna potřebují.
Over the years, as a prison system, as a nation, and as a society, we've become very good at that, but that shouldn't make you happy. Today we incarcerate more people per capita than any other country in the world. We have more black men in prison today than were under slavery in 1850. We house the parents of almost three million of our community's children, and we've become the new asylum, the largest mental health provider in this nation. When we lock someone up, that is no small thing. And yet, we are called the Department of Corrections. Today I want to talk about changing the way we think about corrections. I believe, and my experience tells me, that when we change the way we think, we create new possibilities, or futures, and prisons need a different future.
Strávil jsem v nápravných zařízeních celou svou kariéru, přes 30 let. Následoval jsem v oboru svého otce. Byl vietnamský veterán. Vězení mu vyhovovala. Byl silný, vyrovnaný a disciplinovaný. Já jsem toho tolik nepochytil a jsem si jistý, že to ho trápilo. Nakonec jsem se rozhodl, že pokud skončím ve věznici, ať je to radši na správné straně mříží, a řekl jsem si, že to zkusím, a vydám se na místo, kde táta pracoval -- do Nápravného centra McNeil Island.
I've spent my entire career in corrections, over 30 years. I followed my dad into this field. He was a Vietnam veteran. Corrections suited him. He was strong, steady, disciplined. I was not so much any of those things, and I'm sure that worried him about me. Eventually I decided, if I was going to end up in prison, I'd better end up on the right side of the bars, so I thought I'd check it out, take a tour of the place my dad worked, the McNeil Island Penitentiary.
To bylo na začátku 80. let, kdy věznice nevypadaly jako v televizi nebo ve filmech. V mnohých ohledech byly horší. Vešel jsem do pětiposhoďové věznice. Na jednu celu připadalo osm mužů. A v této celé jednotce žilo 550 mužů. A pokud by vás to zajímalo, na tom malém prostoru sdíleli jeden záchod. Strážník strčil klíč do zámku a stovky mužů se vyhrnuly ze svých cel. Stovky. Odešel jsem, jak nejrychleji jsem mohl.
Now this was the early '80s, and prisons weren't quite what you see on TV or in the movies. In many ways, it was worse. I walked into a cell house that was five tiers high. There were eight men to a cell. there were 550 men in that living unit. And just in case you wondered, they shared one toilet in those small confines. An officer put a key in a lockbox, and hundreds of men streamed out of their cells. Hundreds of men streamed out of their cells. I walked away as fast as I could.
Nakonec jsem se vrátil a začal tam dělat jako dozorce. Mojí prací bylo řídit jeden z těchto vězeňských bloků a hlídat ty stovky mužů. Když jsem šel do práce, už z parkoviště jsem slyšel vězně, jak řádí, lomcují mřížemi, řvou, ničí své cely. Vemte stovky labilních lidí, zavřete je a výsledkem je chaos. Zkrotit a řídit – to byla naše práce.
Eventually I went back and I started as an officer there. My job was to run one of those cell blocks and to control those hundreds of men. When I went to work at our receptions center, I could actually hear the inmates roiling from the parking lot, shaking cell doors, yelling, tearing up their cells. Take hundreds of volatile people and lock them up, and what you get is chaos. Contain and control — that was our job.
Způsob, jakým se to dalo zefektivnit, byl nový typ ubytovací jednotky nazvaný IMU, Intensive Management Unit, moderní verze "díry." Zavírali jsme vězně do cel za masivní ocelové dveře s otvorem na želízka, abychom je mohli přidržet a krmit je. A jak to fungovalo? Bylo víc klidu. Nepokoje ustaly u většiny vězňů. Prostory byly bezpečnější, protože nejnásilnější nebo nejrušnější vězni mohli být izolováni. Ale izolace není dobrá. Připravte lidi o sociální kontakt a sejdou. Dostat je z IMU bylo těžké -- pro ně i pro nás. Dokonce ani ve vězení není jednoduché někoho zavřít.
One way we learned to do this more effectively was a new type of housing unit called the Intensive Management Unit, IMU, a modern version of a "hole." We put inmates in cells behind solid steel doors with cuff ports so we could restrain them and feed them. Guess what? It got quieter. Disturbances died down in the general population. Places became safer because those inmates who were most violent or disruptive could now be isolated. But isolation isn't good. Deprive people of social contact and they deteriorate. It was hard getting them out of IMU, for them and for us. Even in prison, it's no small thing to lock someone up.
Mým dalším úkolem byla jedna z nejtemnějších státních věznic, kde jsou drženi někteří z těch násilnějších a buřičských vězňů. Tou dobou má branže velmi pokročila a měli jsme odlišné nástroje a techniky jak zvládnout rušivé chování. Měli jsme slepé náboje a pepřové spreje a štíty z plexiskla, zábleskový granát, krizový taktický tým. Čelili jsme násilí silou a chaosu chaosem. Byli jsme dost dobří v potlačení konfliktů.
My next assignment was to one of the state's deep-end prisons where some of our more violent or disruptive inmates are housed. By then, the industry had advanced a lot, and we had different tools and techniques to manage disruptive behavior. We had beanbag guns and pepper spray and plexiglass shields, flash bangs, emergency response teams. We met violence with force and chaos with chaos. We were pretty good at putting out fires.
Když jsem tam byl, potkal jsem dva zkušené vězeňské pracovníky, kteří byli také výzkumníky, antropologa a sociologa. Jednoho dne mě jeden oslovil a řekl: "Víte, jste vážně dobrý v potlačování konfliktů. Přemýšlel jste někdy o tom, jak jim předcházet?" Měl jsem s nimi strpení, když jsem jim vysvětloval náš hrubý násilný přístup k vytvoření bezpečnějších věznic. Oni se mnou byli trpěliví. Z našich konverzací vzešly nové nápady a začali jsme s malými experimenty. Nejdřív jsme začali trénovat naše dozorce v týmech. Předtím jsme je posílali po jednom až dvou na státní výcvikovou akademii. Čtyři týdny tréninku jsme prodloužili na deset. Poté jsme zkusili učňovský model, kde jsme spárovali nový personál s veterány. Obě skupiny zlepšily svou práci. Zadruhé jsme do tréninkového programu přidali dovednost slovního zklidnění a učinili z ní součást silového programu. Bylo to nenásilné použití síly. A pak jsme udělali něco ještě radikálnějšího. Cvičili jsme vězně ve stejných dovednostech. Změnili jsme jejich soubor dovedností zmenšováním násilí, namísto reakcí na něj.
While I was there, I met two experienced correctional workers who were also researchers, an anthropologist and a sociologist. One day, one of them commented to me and said, "You know, you're pretty good at putting out fires. Have you ever thought about how to prevent them?" I was patient with them, explaining our brute force approach to making prisons safer. They were patient with me. Out of those conversations grew some new ideas and we started some small experiments. First, we started training our officers in teams rather than sending them one or two at a time to the state training academy. Instead of four weeks of training, we gave them 10. Then we experimented with an apprenticeship model where we paired new staff with veteran staff. They both got better at the work. Second, we added verbal de-escalation skills into the training continuum and made it part of the use of force continuum. It was the non-force use of force. And then we did something even more radical. We trained the inmates on those same skills. We changed the skill set, reducing violence, not just responding to it.
Za třetí jsme rozšířili naše zařízení, zkusili jsme nový typ designu. Ale tou největší a nejkontroverznější částí tohoto modelu byl, samozřejmě, záchod. Nebyly tu žádné záchody. Dnes vám to tu možná nezní podstatně, ale v tu dobu to bylo něco. Nikdo nikdy neslyšel o cele bez záchodu. Všichni jsme si mysleli, že je to nebezpečné a šílené. Dokonce i osm mužů na celu mělo záchod. Tento malý detail změnil způsob, jakým jsme pracovali. Vězni a personál spolu začali komunikovat častěji a otevřeněji a rozvíjeli vzájemné porozumnění. Bylo snazší zaznamenat konflikt a zasáhnout předtím, než se vyostřil. Blok byl čistší, tišší, bezpečnější a lidštější. Takto byl mír uchováván efektivněji než pomocí jakýchkoliv jiných technik, které jsem do té doby viděl. Komunikace změní způsob, jakým se chováte -- jak u věznů, tak u dozorců. Změnili jsme prostředí a změnili tak chování.
Third, when we expanded our facility, we tried a new type of design. Now the biggest and most controversial component of this design, of course, was the toilet. There were no toilets. Now that might not sound significant to you here today, but at the time, it was huge. No one had ever heard of a cell without a toilet. We all thought it was dangerous and crazy. Even eight men to a cell had a toilet. That small detail changed the way we worked. Inmates and staff started interacting more often and openly and developing a rapport. It was easier to detect conflict and intervene before it escalated. The unit was cleaner, quieter, safer and more humane. This was more effective at keeping the peace than any intimidation technique I'd seen to that point. Interacting changes the way you behave, both for the officer and the inmate. We changed the environment and we changed the behavior.
Jen pro případ, že jsem se nepoučil, mě dál převeleli na velitelství, kde jsem narazil na odpor proti změně systému. Mnoho sil působí proti změnám systému -- politika a politikové, zákony a vyhlášky, soudy a jejich řízení, vnitřní politika. Změna systému je složitá a pomalá a častokrát vás nezavede tam, kam se chcete dostat. Není hračka změnit vězeňský systém. Takže jsem se zamyslel nad svými předchozími zkušenostmi a vzpomněl jsem si, že když jsme komunikovali s delikventy, napětí kleslo. Když jsme změnili prostředí, změnilo se chování. A nebyly to žádné velké systémové změny. Byly to malé změny a tyto změny vytvořily nové možnosti.
Now, just in case I hadn't learned this lesson, they assigned me to headquarters next, and that's where I ran straight up against system change. Now, many things work against system change: politics and politicians, bills and laws, courts and lawsuits, internal politics. System change is difficult and slow, and oftentimes it doesn't take you where you want to go. It's no small thing to change a prison system. So what I did do is I reflected on my earlier experiences and I remembered that when we interacted with offenders, the heat went down. When we changed the environment, the behavior changed. And these were not huge system changes. These were small changes, and these changes created new possibilities.
Následně jsem byl jmenován ředitelem malé věznice. Tehdy jsem pracoval na diplomové práci na Evergreen State College. Spolupracoval jsem se spoustou odlišných lidí, a to jak v názorech, tak původem. Jednou z nich byla pralesní ekoložka. Pro ni moje věznice symbolizovala laboratoř. Diskutovali jsme a objevili jsme, jak věznice a vězni vlastně mohou pomoci vědě pokročit tím, že pomohou dokončit projekty, které nebyla schopna sama dodělat, jako např. rozmnožování ohrožených druhů -- žab, motýlů, ohrožených stepních rostlin. Současně jsme našli možnosti, jak zefektivnit náš provoz použitím solárních panelů, zachytáváním dešťové vody, ekozahradnictvím, recyklací. Tato iniciativa vedla k mnohým projektům, které měly dopad na celý systém nejen na náš, ale i na jiné státní systémy, malé pokusy dosahující velkých výsledků ve vědě, ve společnosti. Způsob, jakým přemýšlíme o své práci, ji mění. Tento projekt udělal mou práci zajímavější a vzrušující. Byl jsem nadšený. Personál byl nadšen. Dozorci i vězňové byli nadšení. Byli inspirováni. Všichni se na tom chtěli podílet. Všichni přispívali, podíleli se na změně, o které si mysleli, že je užitečná a důležitá.
So next, I got reassigned as superintendent of a small prison. And at the same time, I was working on my degree at the Evergreen State College. I interacted with a lot of people who were not like me, people who had different ideas and came from different backgrounds. One of them was a rainforest ecologist. She looked at my small prison and what she saw was a laboratory. We talked and discovered how prisons and inmates could actually help advance science by helping them complete projects they couldn't complete on their own, like repopulating endangered species: frogs, butterflies, endangered prairie plants. At the same time, we found ways to make our operation more efficient through the addition of solar power, rainwater catchment, organic gardening, recycling. This initiative has led to many projects that have had huge system-wide impact, not just in our system, but in other state systems as well, small experiments making a big difference to science, to the community. The way we think about our work changes our work. The project just made my job more interesting and exciting. I was excited. Staff were excited. Officers were excited. Inmates were excited. They were inspired. Everybody wanted to be part of this. They were making a contribution, a difference, one they thought was meaningful and important.
Povím vám ale na rovinu, o co jde. Vězňové jsou velmi přizpůsobiví. Musí být. Častokrát vědí o našem systému víc než lidé, kteří ho řídí. Ale jsou tu z nějakého důvodu. Mým úkolem není trestat ani odpouštět, ale myslím, že mohou vést slušný a smysluplný život i ve věznici. Otázka tedy zněla: mohou vězňové žít kvalitní a smysluplné životy, a pokud ano, co se tím změní? Tak jsem přinesl tuto otázku do temných koutů, kde jsou ubytovaní někteří naši nejnásilnější delikventi. Jak už jsem říkal, IMU slouží k trestání. Nenajdete tu výhody jako je nabídka různých aktivit. To jsme si alespoň mysleli. Ale pak nám začalo docházet, že pokud nějaký vězeň potřebuje nabídku aktivit, jsou to právě tito vězni. Potřebovali velmi intenzivní program. A tak jsme své myšlení postavili na hlavu a začali hledat nové možnosti. Přivedlo nás to k novému typu židle. Místo používaní křesel pro trestání jsme je dali do tříd. Ok, nezapomněli jsme na svou zodpovědost hlídat, ale teď se mohli vězni bezpečně stýkat tváří v tvář se spoluvězni a personálem, a protože hlídání už nebylo cílem, všichni se mohli soustředit jiné věci, jako je učení. Chování se změnilo. Změnili jsme své myšlení a změnili, co šlo, a to mi dává naději.
Let me be clear on what's going on here, though. Inmates are highly adaptive. They have to be. Oftentimes, they know more about our own systems than the people who run them. And they're here for a reason. I don't see my job as to punish them or forgive them, but I do think they can have decent and meaningful lives even in prison. So that was the question: Could inmates live decent and meaningful lives, and if so, what difference would that make? So I took that question back to the deep end, where some of our most violent offenders are housed. Remember, IMUs are for punishment. You don't get perks there, like programming. That was how we thought. But then we started to realize that if any inmates needed programming, it was these particular inmates. In fact, they needed intensive programming. So we changed our thinking 180 degrees, and we started looking for new possibilities. What we found was a new kind of chair. Instead of using the chair for punishment, we put it in classrooms. Okay, we didn't forget our responsibility to control, but now inmates could interact safely, face-to-face with other inmates and staff, and because control was no longer an issue, everybody could focus on other things, like learning. Behavior changed. We changed our thinking, and we changed what was possible, and this gives me hope.
Nedokážu říct, jestli nějaká z těch věcí bude funkční. Mohu vám však říct, že to funguje. Naše věznice se stávají bezpečnějšími jak pro personál, tak i pro vězně a když jsou věznice bezpečné, můžeme vynaložit svou energii na mnohem víc než jen na hlídání. Snižování recidivity by mělo být naším hlavním cílem, ale není naším jediným cílem. Abych byl upřímný, předcházení zločinu vyžaduje mnohem víc, od spousty dalších lidí a institucí. Pokud se při snížování kriminality spoléháme jen na věznice, obávám se, že nikdy nedosáhneme cíle. Ale věznice mohou dělat věci, které nás předtím ani nenapadly. Věznice mohou být zdrojem inovací, udržitelnosti, podpory ohrožených druhů a ekologické obnovy. Vězni mohou být vědci a včelaři, zachránci psů. Věznice mohou být zdrojem smysluplné práce a příležitostí pro personál a vězně, kteří zde žijí. Můžeme zadržovat a kontrolovat a poskytnout humanní prostředí. Nejsou to neslučitelné věci.
Now, I can't tell you that any of this stuff will work. What I can tell you, though, it is working. Our prisons are getting safer for both staff and inmates, and when our prisons are safe, we can put our energies into a lot more than just controlling. Reducing recidivism may be our ultimate goal, but it's not our only goal. To be honest with you, preventing crime takes so much more from so many more people and institutions. If we rely on just prisons to reduce crime, I'm afraid we'll never get there. But prisons can do some things we never thought they could do. Prisons can be the source of innovation and sustainability, repopulating endangered species and environmental restoration. Inmates can be scientists and beekeepers, dog rescuers. Prisons can be the source of meaningful work and opportunity for staff and the inmates who live there. We can contain and control and provide humane environments. These are not opposing qualities.
Nemůžeme čekat 10 až 20 let na zjištění, jestli se to vyplatí dělat. Naší strategií není zásadně změnit systém. Naší strategií jsou stovky malých změn které se vejdou do dní nebo měsíců, ne let. Potřebujeme více malých pokusů, kdy se učíme za pochodu, pokusů, které mění rozsah možností. Potřebujeme nové a lepší způsoby, jak měřit dopad na zapojení, spolupráci, a na bezpečné prostředí. Potřebujeme více příležitostí k zapojení se a přispívání našim komunitám, vašim komunitám. Věznice musí být bezpečné, ano, bezpečné. To zvládneme. Věznice musí poskytnout humánní prostředí, kde lidé mohou spolupracovat, přispívat a učit se smysluplnému životu. Učíme se, jak na to.
We can't wait 10 to 20 years to find out if this is worth doing. Our strategy is not massive system change. Our strategy is hundreds of small changes that take place in days or months, not years. We need more small pilots where we learn as we go, pilots that change the range of possibility. We need new and better ways to measure impacts on engagement, on interaction, on safe environments. We need more opportunities to participate in and contribute to our communities, your communities. Prisons need to be secure, yes, safe, yes. We can do that. Prisons need to provide humane environments where people can participate, contribute, and learn meaningful lives. We're learning how to do that.
To je důvod mé naděje. Nemusíme se držet starých představ o věznicích. Můžeme je změnit. Můžeme je vytvořit. A pokud to uděláme svědomitě a s lidskostí, věznice mohou být víc než ten odpadkáč neúspěšné sociální politiky. Možná si konečně zasloužíme titul: "nápravné zařízení."
That's why I'm hopeful. We don't have to stay stuck in old ideas about prison. We can define that. We can create that. And when we do that thoughtfully and with humanity, prisons can be more than the bucket for failed social policy. Maybe finally, we will earn our title: a department of corrections.
Děkuji vám.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)