Tony je můj student. Je zhruba stejně starý jako já a je ve Státní věznici San Quentin. Když bylo Tonymu 16, jednoho dne, v jedné chvíli: "Byla to pistole mojí mámy. Prostě ji vytáhni a postraš ho. Je to tvrďák. Vzal nějaké peníze a my mu je sebereme. To ho naučí. V poslední chvíli si říkám: "To přece nemůžeš. Není to správné." Můj parťák říká: "No tak, pojďme na to." A já říkám: "Pojďme na to" A ta tři slova si bude Tony pamatovat až do smrti, protože v další chvíli uslyšel výstřel. Tvrďák leží na podlaze v kaluži krve. A to je vražda -- 25 let až doživotí, podmínečné propuštění v 50 letech, když máte štěstí. ale Tony nikdy nebyl dítě štěstěny.
Meet Tony. He's my student. He's about my age, and he's in San Quentin State Prison. When Tony was 16 years old, one day, one moment, "It was mom's gun. Just flash it, scare the guy. He's a punk. He took some money; we'll take his money. That'll teach him. Then last minute, I'm thinking, 'Can't do this. This is wrong.' My buddy says, 'C'mon, let's do this.' I say, 'Let's do this.'" And those three words, Tony's going to remember, because the next thing he knows, he hears the pop. There's the punk on the ground, puddle of blood. And that's felony murder -- 25 to life, parole at 50 if you're lucky, and Tony's not feeling very lucky.
Poznali jsme se ve vězení na mojí hodině filozofie, když jsem říkal: "Na této hodině budeme diskutovat o základech etiky," Tony mě přerušil. "Budete nás učit co je dobré a co špatné? Vím co je špatné. To, co jsem udělal, je špatné. Připomínají mi to každý den, v každé tváři, v každé zdi vidím, že jsem špatný. A jestli se odsud někdy dostanu, budu mít zápis v rejstříku. Jsem trestanec; ocejchovaný zločinec. Co mně budete vyprávět o tom, co je správné a co špatné?
So when we meet in my philosophy class in his prison and I say, "In this class, we will discuss the foundations of ethics," Tony interrupts me. "What are you going to teach me about right and wrong? I know what is wrong. I have done wrong. I am told every day, by every face I see, every wall I face, that I am wrong. If I ever get out of here, there will always be a mark by my name. I'm a convict; I am branded 'wrong.' What are you going to tell me about right and wrong?"
Tak jsem řekl Tonymu, "Je mi líto, ale je to horší než si myslíš. Myslíš si, že víš co je správné a co špatné? Můžeš mi teda říct, co to je: "špatné"? Ne, prostě mi dej nějaký příklad. Zajímá mě podstata špatnosti, idea špatnosti. Co je to za ideu? Čím to, že je něco špatné? Jak poznáme, že je to špatné? Možná budeš se mnou nesouhlasit. Možná jeden z nás chápe špatnost špatně. Možná ty, možná já -- ale nejsme tady abychom si vyměňovali názory; každý máme nějaký názor. Jsme tu kvůli znalostem. Nepozornost je náš nepřítel. Tohle je filozofie."
So I say to Tony, "Sorry, but it's worse than you think. You think you know right and wrong? Then can you tell me what wrong is? No, don't just give me an example. I want to know about wrongness itself, the idea of wrong. What is that idea? What makes something wrong? How do we know that it's wrong? Maybe you and I disagree. Maybe one of us is wrong about the wrong. Maybe it's you, maybe it's me -- but we're not here to trade opinions; everyone's got an opinion. We are here for knowledge. Our enemy is thoughtlessness. This is philosophy."
A najednou se pro Tonyho něco změnilo. "Tak jsem špatný. Ale už nechci být špatný. Chci vědět, co je špatné. Chci vědět, co vím." Tony v té chvíli začal filozofický projekt, projekt na jehož počátku je údiv -- to, co Kant nazval: "obdiv a úžas nad hvězdným nebem nad námi a mravním zákonem v nás." Jak mohou tvorové jako my znát takové věci? Je to projekt který s sebou vždy nese otázku podmínek existence -- to, co Heidegger nazval: "vždy už být zde." Úkolem je zpochybnit to, čemu věříme a proč tomu věříme -- Sokrates tomu říkal "prozkoumaný život". Sokrates, člověk natolik moudrý, aby přiznal že nic neví. Sokrates zemřel ve vězení, jeho filozofii to ale nepoznamenalo.
And something changes for Tony. "Could be I'm wrong. I'm tired of being wrong. I want to know what is wrong. I want to know what I know." What Tony sees in that moment is the project of philosophy, the project that begins in wonder -- what Kant called "admiration and awe at the starry sky above and the moral law within." What can creatures like us know of such things? It is the project that always takes us back to the condition of existence -- what Heidegger called "the always already there." It is the project of questioning what we believe and why we believe it -- what Socrates called "the examined life." Socrates, a man wise enough to know that he knows nothing. Socrates died in prison, his philosophy intact.
A tak Tony začal pracovat na svém úkolu. Učil se všechna proč a proto, příčiny a souvislosti, logiku, omyly. Ukázalo se, že Tony má filozofické střevo. Jeho tělo je ve vězení, ale jeho mysl je volná. Tony se učí, co znamená "ontologicky promiskuitní, gnozeologicky skeptický, eticky nejistý, metafyzicky absurdní. To jsou Platón, Descartes, Nietzche a Bill Clinton.
So Tony starts doing his homework. He learns his whys and wherefores, his causes and correlations, his logic, his fallacies. Turns out, Tony's got the philosophy muscle. His body is in prison, but his mind is free. Tony learns about the ontologically promiscuous, the epistemologically anxious, the ethically dubious, the metaphysically ridiculous. That's Plato, Descartes, Nietzsche and Bill Clinton.
Když mi odevzdal svoji závěrečnou práci, ve které namítá, že kategorický imperativ je možná příliš přísný na naše každodenní konflikty a žádá odpověď, jestli jsme tedy odsouzeni k morálnímu pochybení, odpovídám: "Nevím. Pojďme o tom uvažovat." Protože v tu chvíli není u Tonyho jména žádný záznam; jen my dva, co tu stojíme. Ne profesor a odsouzený, ale dvě hlavy, které filozofují. A říkám Tonymu: "Pojďme na to."
So when he gives me his final paper, in which he argues that the categorical imperative is perhaps too uncompromising to deal with the conflict that affects our everyday and challenges me to tell him whether therefore we are condemned to moral failure, I say, "I don't know. Let us think about that." Because in that moment, there's no mark by Tony's name; it's just the two of us standing there. It is not professor and convict, it is just two minds ready to do philosophy. And I say to Tony, "Let's do this."
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)