Co vám při pohledu na mě proběhne hlavou? Žena víry? Odbornice? Možná že sestra. Nebo utiskovaná, vymytý mozek, terorista. Nebo zdržení ve frontě při letištní kontrole. Tak to poslední je zrovna pravda.
What do you think when you look at me? A woman of faith? An expert? Maybe even a sister. Or oppressed, brainwashed, a terrorist. Or just an airport security line delay. That one's actually true.
(smích)
(Laughter)
Nedávám vám za vinu, pokud máte negativní dojmy. Můžou za to média. Tím, jak vykreslují lidi, co vypadají jako já. Podle jedné studie je 80 % zpráv o islámu nebo muslimech negativních. A studie ukázaly, že většina Američanů prý nezná žádného muslima. Zdá se že si nepovídají s řidičem Uber.
If some of your perceptions were negative, I don't really blame you. That's just how the media has been portraying people who look like me. One study found that 80 percent of news coverage about Islam and Muslims is negative. And studies show that Americans say that most don't know a Muslim. I guess people don't talk to their Uber drivers.
(smích)
(Laughter)
Pro ty, co se nikdy s muslimem nesetkali, ráda vás poznávám. Povím vám, kdo jsem. Jsem máma, a milovnice kávy -- dvojité espreso, smetanu zvlášť. Jsem introvert. Rádoby fanatik fitness. A praktikující duchovní muslimka. Ale na rozdíl od Lady Gaga, já se takhle nenarodila. Já si to zvolila.
Well, for those of you who have never met a Muslim, it's great to meet you. Let me tell you who I am. I'm a mom, a coffee lover -- double espresso, cream on the side. I'm an introvert. I'm a wannabe fitness fanatic. And I'm a practicing, spiritual Muslim. But not like Lady Gaga says, because baby, I wasn't born this way. It was a choice.
V 17 jsem se rozhodla přiznat barvu. Ne jako gay, jako někteří mí přátelé. Ale jako muslimka. Začala jsem nosit hijab, pokrývku hlavy. Kamarádky feministky se zděsily: ″Proč se chceš utiskovat?″ Vtipné bylo, že pro mě hijab představoval feministické prohlášení nezávislosti od tlaku vpasovat se do dokonalého a nedostižného standardu krásy, který jsem jako 17letá pociťovala. Nebylo to pasivní přijetí víry mých rodičů. Prala jsem se s Koránem. Četla jsem, přemýšlela a zpochybňovala až nakonec jsem uvěřila. Moje láska k Bohu nebyla láskou na první pohled. Byla to důvěra a pomalé poddání se, které se s každým přečtením Koránu prohlubovaly. Jeho rytmická krása mě někdy dojímá k slzám. Vidím se v něm. Mám pocit, že mě Bůh zná. Znáte ten pocit, že vás někdo chápe, zcela vám rozumí a přesto vás miluje? Tak takový je to pocit.
When I was 17, I decided to come out. No, not as a gay person like some of my friends, but as a Muslim, and decided to start wearing the hijab, my head covering. My feminist friends were aghast: "Why are you oppressing yourself?" The funny thing was, it was actually at that time a feminist declaration of independence from the pressure I felt as a 17-year-old, to conform to a perfect and unattainable standard of beauty. I didn't just passively accept the faith of my parents. I wrestled with the Quran. I read and reflected and questioned and doubted and, ultimately, believed. My relationship with God -- it was not love at first sight. It was a trust and a slow surrender that deepened with every reading of the Quran. Its rhythmic beauty sometimes moves me to tears. I see myself in it. I feel that God knows me. Have you ever felt like someone sees you, completely understands you and yet loves you anyway? That's how it feels.
Pak jsem se vdala a, jako správná Egypťanka, zahájila svou kariéru inženýra.
And so later, I got married, and like all good Egyptians, started my career as an engineer.
(smích)
(Laughter)
Po svatbě přišlo dítě, a já si v podstatě žila egyptsko-americký sen.
I later had a child, after getting married, and I was living essentially the Egyptian-American dream.
A pak přišlo to příšerné ráno v září 2001. Spousta z vás si asi pamatujete, kde jste právě v tu chvíli byli. Já seděla v kuchyni a snídala. Zvednu oči k obrazovce a vidím ″Mimořádné zprávy″. Kouř, letadla nalétávají do budov, lidé vyskakují z budov. Co se stalo? Nehoda? Porucha? Šok se rychle změnil v rozhořčení. Kdo by něco takového udělal? Přepnu kanál a slyším:
And then that terrible morning of September, 2001. I think a lot of you probably remember exactly where you were that morning. I was sitting in my kitchen finishing breakfast, and I look up on the screen and see the words "Breaking News." There was smoke, airplanes flying into buildings, people jumping out of buildings. What was this? An accident? A malfunction? My shock quickly turned to outrage. Who would do this? And I switch the channel and I hear,
″...muslimští teroristé...″, ″...ve jménu Islámu...″, ″...útok Středního Východu...″, ″...džihád...″, ″...měli bychom bombardovat Meccu.″ Proboha.
"... Muslim terrorist ...," "... in the name of Islam ...," "... Middle-Eastern descent ...," "... jihad ...," "... we should bomb Mecca." Oh my God.
Nejen, že někdo napadl mou zemi, ale díky činům kohosi jsem se v jediném okamžiku stala z občanky podezřelou.
Not only had my country been attacked, but in a flash, somebody else's actions had turned me from a citizen to a suspect.
Toho dne jsme se stěhovali přes celou střední Ameriku do nového města a do nové školy. Pamatuji si jak jsme jeli v tichosti, já se krčila na sedadle spolujezdce, jak jen to šlo, a prvně v životě se bála, že by někdo poznal, že jsem muslimka.
That same day, we had to drive across Middle America to move to a new city to start grad school. And I remember sitting in the passenger seat as we drove in silence, crouched as low as I could go in my seat, for the first time in my life, afraid for anyone to know I was a Muslim.
Té noci jsme se nastěhovali do bytu v novém městě, které mi připadalo jako zcela jiný svět. Všude jsem slyšela a viděla varování Národní muslimské organizace: ″Dávejte si pozor″, ″Buďte ostražití″, ″Držte se na dobře osvětlených místech″, "Neshromažďujte se″.
We moved into our apartment that night in a new town in what felt like a completely different world. And then I was hearing and seeing and reading warnings from national Muslim organizations saying things like, "Be alert," "Be aware," "Stay in well-lit areas," "Don't congregate."
Celý týden jsem nevycházela. A pak přišel pátek, den, kdy se muslimové shromažďují k bohoslužbě. A opět varování: ″Nechoďte tam, mohli byste se stát cílem″. Sledovala jsem zprávy. Emoce byly tak drsné, pochopitelně. Slyšela jsem o útocích na muslimy, nebo domnělé muslimy. Byli vytahováni ven a zbiti na ulici. Mešity byly bombardovány a zapalovány. A já si říkala, že bych měla zůstat doma.
I stayed inside all week. And then it was Friday that same week, the day that Muslims congregate for worship. And again the warnings were, "Don't go that first Friday, it could be a target." And I was watching the news, wall-to-wall coverage. Emotions were so raw, understandably, and I was also hearing about attacks on Muslims, or people who were perceived to be Muslim, being pulled out and beaten in the street. Mosques were actually firebombed. And I thought, we should just stay home.
A přesto, něco bylo špatně. Protože ti, co napadli naši zem, napadli naši zem. Chápu, že lidé měli na teroristy vztek. Víte co? Já taky. A není snadné tohle pořád vysvětlovat. Nevadí mi otázky. Mám otázky ráda. Ta obvinění, ta jsou nesnadná.
And yet, something didn't feel right. Because those people who attacked our country attacked our country. I get it that people were angry at the terrorists. Guess what? So was I. And so to have to explain yourself all the time isn't easy. I don't mind questions. I love questions. It's the accusations that are tough.
Dnes slyšíme: ″Tato země má problém, a tím jsou muslimové. Kdy se jich zbavíme?″ Někteří chtějí zakázat muslimy a zavřít mešity. Mluví o mé komunitě, jako by to byla nádorem v těle Ameriky. A jediná otázka je, zda jsme nádor zhoubný nebo nezhoubný. Totiž, zhoubný nádor celý odstraníte, ten nezhoubný držíte pod dozorem.
Today we hear people actually saying things like, "There's a problem in this country, and it's called Muslims. When are we going to get rid of them?" So, some people want to ban Muslims and close down mosques. They talk about my community kind of like we're a tumor in the body of America. And the only question is, are we malignant or benign? You know, a malignant tumor you extract altogether, and a benign tumor you just keep under surveillance.
Nemá smysl si mezi nimi volit, protože jde o špatnou otázku. Muslimové, stejně jako ostatní Američani, nejsou nádorem, jsme životně důležitý orgán.
The choices don't make sense, because it's the wrong question. Muslims, like all other Americans, aren't a tumor in the body of America, we're a vital organ.
(potlesk)
(Applause)
Děkuji.
Thank you.
(potlesk)
(Applause)
Muslimové jsou vynálezci a učitelé, pohotovostní lékaři a olympijští atleti.
Muslims are inventors and teachers, first responders and Olympic athletes.
Bude Amerika bezpečnější, když se zavřou mešity? Možná se tím uvolní místo k parkování, ale neukončí to terorismus. Pravidelné návštěvy mešity vedou k tolerantnějšímu pohledu na lidi jiné víry a k větší občanské angažovanosti. Policejní ředitel ve Washington, D.C. mi nedávno říkal, že lidé se nestávají radikály v mešitách. Stávají se radikály doma ve sklepě nebo ložnici, u počítače. Proces radikalizace začíná online, ale nejdřív ze všeho je osoba odříznuta od své komunity a od své rodiny. Tak jim extremisté mohou vymýt mozek až uvěří, že teroristé jsou ti praví muslimové a všichni ostatní, komu se jejich chování a ideologie hnusí, jsou zaprodanci a odpadlíci. Chceme-li tedy předcházet radikalizaci, je třeba aby lidé dál chodili do mešit.
Now, is closing down mosques going to make America safer? It might free up some parking spots, but it will not end terrorism. Going to a mosque regularly is actually linked to having more tolerant views of people of other faiths and greater civic engagement. And as one police chief in the Washington, DC area recently told me, people don't actually get radicalized at mosques. They get radicalized in their basement or bedroom, in front of a computer. And what you find about the radicalization process is it starts online, but the first thing that happens is the person gets cut off from their community, from even their family, so that the extremist group can brainwash them into believing that they, the terrorists, are the true Muslims, and everyone else who abhors their behavior and ideology are sellouts or apostates. So if we want to prevent radicalization, we have to keep people going to the mosque.
Někteří namítnou, že Islám je náboženství násilí. Vždyť skupina ISIS zakládá svou brutalitu na Koránu. Jako muslimka, matka a lidská bytost se domnívám, že je třeba zastavit skupiny jako ISIS za každou cenu. Ale poddali bychom se jejich báchorce, kdybychom je obsadili do role představitelů víry 1,6 miliardy lidí.
Now, some will still argue Islam is a violent religion. After all, a group like ISIS bases its brutality on the Quran. Now, as a Muslim, as a mother, as a human being, I think we need to do everything we can to stop a group like ISIS. But we would be giving in to their narrative if we cast them as representatives of a faith of 1.6 billion people.
(potlesk)
(Applause)
Děkuji.
Thank you.
ISIS má co do činění s islámem, jako Ku Klux Klan s křesťanstvím.
ISIS has as much to do with Islam as the Ku Klux Klan has to do with Christianity.
(potlesk)
(Applause)
Obě skupiny hlásají, že jejich ideologie vychází ze svaté knihy. Ale přitom nejsou motivováni tím, co čtou ve svaté knize. To jejich brutalita předčítá z písma svatého.
Both groups claim to base their ideology on their holy book. But when you look at them, they're not motivated by what they read in their holy book. It's their brutality that makes them read these things into the scripture.
Nedávno mi významný imám řekl příběh, který mne konsternoval. Přišla k němu dívka, že uvažuje o vstoupení do ISIS. Překvapená jsem se ho zeptala, jestli byla v kontaktu s radikály? Ale bylo to právě naopak. Každý duchovní, se kterým mluvila, ji odbyl s tím, že její hněv a pocit nespravedlnosti ve světě, ji akorát dostanou do maléru. A tak, nemajíc jak ventilovat svůj vztek, jak mu dát smysl, byla skvělým cílem pro extremisty slibující řešení. Ten imám ji ale spojil znovu s Bohem a její komunitou. Nevyčítal jí její hněv – místo toho jí nabídl konstruktivní způsoby jak opravdu něco ve světě změnit. Co se naučila v mešitě, ji zachránilo od vstupu do ISIS.
Recently, a prominent imam told me a story that really took me aback. He said that a girl came to him because she was thinking of going to join ISIS. And I was really surprised and asked him, had she been in contact with a radical religious leader? And he said the problem was quite the opposite, that every cleric that she had talked to had shut her down and said that her rage, her sense of injustice in the world, was just going to get her in trouble. And so with nowhere to channel and make sense of this anger, she was a prime target to be exploited by extremists promising her a solution. What this imam did was to connect her back to God and to her community. He didn't shame her for her rage -- instead, he gave her constructive ways to make real change in the world. What she learned at that mosque prevented her from going to join ISIS.
Zmínila jsem, jak islamofobie ovlivňuje mne a mou rodinu. Ale jak ovlivňuje běžné Američany? Jak ovlivňuje všechny ostatní? Jak každodenní stravující strach ovlivňuje zdraví naší demokracie a svobodného myšlení?
I've told you a little bit about how Islamophobia affects me and my family. But how does it impact ordinary Americans? How does it impact everyone else? How does consuming fear 24 hours a day affect the health of our democracy, the health of our free thought?
Podle neurovědeckých studií se dějí 3 věci, když máme strach. Jsme více nakloněni autoritářství, poslušnosti a předsudkům. Jedna studie ukázala, že subjekt vystavený negativním zprávám o muslimech, je nakloněn vojenským útokům na muslimské země a souhlasí s politikou, která omezuje práva amerických muslimů.
Well, one study -- actually, several studies in neuroscience -- show that when we're afraid, at least three things happen. We become more accepting of authoritarianism, conformity and prejudice. One study showed that when subjects were exposed to news stories that were negative about Muslims, they became more accepting of military attacks on Muslim countries and policies that curtail the rights of American Muslims.
A to není jen akademické. Anti-muslimské postoje se v letech 2001 až 2013 vyhrotily třikrát, a nebylo to kvůli teroristickým útokům. Bylo to během příprav na válku v Iráku a během dvou volebních období. Takže islamofobie není jen přirozenou reakcí na muslimský terorismus, jak by se dalo čekat. Může být nástrojem manipulace veřejností. Otřásá samotnými základy svobodné společnosti, tvořené rozumnými a dobře informovanými občany. Muslimové jsou jako kanárci v dolech na uhlí. Můžeme být první, kdo to ucítí, ale toxický vzduch strachu škodí nám všem.
Now, this isn't just academic. When you look at when anti-Muslim sentiment spiked between 2001 and 2013, it happened three times, but it wasn't around terrorist attacks. It was in the run up to the Iraq War and during two election cycles. So Islamophobia isn't just the natural response to Muslim terrorism as I would have expected. It can actually be a tool of public manipulation, eroding the very foundation of a free society, which is rational and well-informed citizens. Muslims are like canaries in the coal mine. We might be the first to feel it, but the toxic air of fear is harming us all.
(potlesk)
(Applause)
Připisování kolektivní viny neústí jen v to, že musíte pořád něco vysvětlovat. V Chapel Hill v Severní Karolíně žil a studoval mladý novomanželský pár, Deah a jeho žena Yusor. Deah byl sportovec. Studoval na zubaře, byl talentovaný, měl slibnou budoucnost... Jeho sestra mi řekla, že to byl ten nejmilejší a nejštědřejší člověk, jakého znala. Když ho navštívila, byla ohromena jeho životopisem. Řekla: ″Kdy se z mého bratříčka stal dokonalý mladý muž?″. Jen pár týdnů po její návštěvě, jejich soused Craig Stephen Hicks
And assigning collective guilt isn't just about having to explain yourself all the time. Deah and his wife Yusor were a young married couple living in Chapel Hill, North Carolina, where they both went to school. Deah was an athlete. He was in dental school, talented, promising ... And his sister would tell me that he was the sweetest, most generous human being she knew. She was visiting him there and he showed her his resume, and she was amazed. She said, "When did my baby brother become such an accomplished young man?" Just a few weeks after Suzanne's visit to her brother and his new wife, their neighbor, Craig Stephen Hicks,
zavraždil oba novomanžele
murdered them,
a sestru Yusory, Razan, která je to odpoledne navštívila. Přímo v jejich bytě je všechny popravil poté, co na Facebook pověsil anti-muslimské prohlášení. Střelil Deaha osmkrát. Fanatismus není jen nemorální, může být i smrtonosný.
as well as Yusor's sister, Razan, who was visiting for the afternoon, in their apartment, execution style, after posting anti-Muslim statements on his Facebook page. He shot Deah eight times. So bigotry isn't just immoral, it can even be lethal.
Ale zpátky k mému příběhu. Co se stalo po 9. září? Šli jsme do mešity, nebo vsadili na jistotu a zůstali doma? Může se to zdát jako malé rozhodnutí, ale pro nás to bylo o tom, jakou Ameriku chceme pro naše děti: nechat se ovládat strachem, nebo prožívat svobodu náboženství. Rozhodli jsme se do mešity jít. Usadili jsme synka do dětské sedačky do auta připásali, a tiše jeli do mešity. Tam jsem ho vyndala z auta, zula si boty a vešla do modlitební síně, kde jsem zůstala jak solný sloup. Bylo tam narváno. Imám ve svém projevu pronesl poděkování a uvítání našim hostům, protože polovina toho shromáždění byli křesťané, židé, budhisté, ateisti, lidé věřící i nevěřící. Všichni přišli postát v solidaritě s námi.
So, back to my story. What happened after 9/11? Did we go to the mosque or did we play it safe and stay home? Well, we talked it over, and it might seem like a small decision, but to us, it was about what kind of America we wanted to leave for our kids: one that would control us by fear or one where we were practicing our religion freely. So we decided to go to the mosque. And we put my son in his car seat, buckled him in, and we drove silently, intensely, to the mosque. I took him out, I took off my shoes, I walked into the prayer hall and what I saw made me stop. The place was completely full. And then the imam made an announcement, thanking and welcoming our guests, because half the congregation were Christians, Jews, Buddhists, atheists, people of faith and no faith, who had come not to attack us, but to stand in solidarity with us.
(potlesk)
(Applause)
Úplně mě to dostalo. Tito lidé si zvolili odvahu a účast namísto paniky a předsudků.
I just break down at this time. These people were there because they chose courage and compassion over panic and prejudice.
Co zvolíte vy? Co zvolíte v čase strachu a pokrytectví? Vsadíte na jistotu? Nebo se přidáte k těm, co říkají: "to zvládneme, máme na víc"?
What will you choose? What will you choose at this time of fear and bigotry? Will you play it safe? Or will you join those who say we are better than that?
Děkuji.
Thank you.
(potlesk)
(Applause)
Moc děkuji.
Thank you so much.
Helen Walters (HW): Dalio, zdá se, že jsi zahrála na správnou strunu. Co bys řekla těm, kdo namítnou, že přednášíš na TEDu, jsi evidentně hloubavá, intelektuálka, pracuješ ve fajnové skupině expertů, tak jsi výjimka, nikoliv pravidlo. Co bys jim řekla?
Helen Walters: So Dalia, you seem to have struck a chord. But I wonder, what would you say to those who might argue that you're giving a TED Talk, you're clearly a deep thinker, you work at a fancy think tank, you're an exception, you're not the rule. What would you say to those people?
Dalia Mogahed (DM): Nenechte se tímto pódiem zmást, já jsem úplně obyčejná. Nejsem výjimka. Můj příběh není neobyčejný. Jsem nejvyšší měrou obyčejná. Když se podíváte na muslimy ve světě – a já to udělala, provedla jsem největší studii o muslimech ve světě – lidé chtějí obyčejné věci. Chtějí blahobyt pro svou rodinu, chtějí práci a chtějí žít v míru. Takže vůbec nejsem výjimka. Když narazíš na někoho, kdo se zdá být výjimkou z pravidla, často je to tím, že pravidlo neplatí, ne, že by z něj byli výjimkou.
Dalia Mogahed: I would say, don't let this stage distract you, I'm completely ordinary. I'm not an exception. My story is not unusual. I am as ordinary as they come. When you look at Muslims around the world -- and I've done this, I've done the largest study ever done on Muslims around the world -- people want ordinary things. They want prosperity for their family, they want jobs and they want to live in peace. So I am not in any way an exception. When you meet people who seem like an exception to the rule, oftentimes it's that the rule is broken, not that they're an exception to it.
HW: Mnohokrát děkuji. Dalia Mogahed.
HW: Thank you so much. Dalia Mogahed.
(potlesk)
(Applause)