Má dnešní přednáška bude o tom, o čem někteří z vás už možná slyšeli. O Arabském jaru. Slyšel o něm někdo z vás?
My talk today is about something maybe a couple of you have already heard about. It's called the Arab Spring. Anyone heard of it?
(Potlesk)
(Applause)
V roce 2011 se moc přesunula od pár vyvolených k hlasu lidu, od oválných kanceláří do městských center, bedlivě střeženého vysílání po otevřené sítě. Předtím, než se Tahrír stal symbolem globálního osvobození, existovaly reprezentativní průzkumy, které lidem umožňovaly vyslovit svůj názor umírněným, ale přesto účinným způsobem.
So in 2011, power shifted, from the few to the many, from oval offices to central squares, from carefully guarded airwaves to open-source networks. But before Tahrir was a global symbol of liberation, there were representative surveys already giving people a voice in quieter but still powerful ways.
V rámci Gallup (nestranické výzkumné centrum, pozn. překl.) studuji světové muslimské společnosti. Od roku 2001 jsme vedli rozhovory se stovkami tisíci lidí -- mladých a starých, mužů a žen, vzdělaných a negramotných. Má dnešní přednáška vychází z tohoto výzkumu a odhaluje proč Arabové povstali a co nyní požadují.
I study Muslim societies around the world at Gallup. Since 2001, we've interviewed hundreds of thousands of people -- young and old, men and women, educated and illiterate. My talk today draws on this research to reveal why Arabs rose up and what they want now.
Tento region je velmi rozmanitý a každá země má svá specifika. Ti, co povstali, však sdíleli společnou rozhořčenost a i dnes mají stejné požadavky. Velkou část prezentace zaměřím na Egypt. Skutečnost, že jsem se tam narodila, na to samozřejmě nemá žádný vliv. Je to však největší arabská země, které připadá také velký vliv. Vše zakončím rozšířením záběru na celý region, abychom prozkoumali tak všední oblasti týkající se arabských názorů na náboženství, politiku a jejich vlivu na ženy, a přitom odhalovali některá překvapivá zjištění.
Now this region's very diverse, and every country is unique. But those who revolted shared a common set of grievances and have similar demands today. I'm going to focus a lot of my talk on Egypt. It has nothing to do with the fact that I was born there, of course. But it's the largest Arab country and it's also one with a great deal of influence. But I'm going to end by widening the lens to the entire region to look at the mundane topics of Arab views of religion and politics and how this impacts women, revealing some surprises along the way.
Po tom, co jsme zanalyzovali kupu dat, jsme dospěli k tomuto: Sama nezaměstnanost a chudoba nevedla k arabským povstáním v roce 2011. Pokud zoufalý čin tuniského obchodníka s ovocem zažehnul tyto povstání, pak to byl rozdíl mezi tím, co Arabové zažívali a jejich očekáváními, to vše podnítilo tyto povstání.
So after analyzing mounds of data, what we discovered was this: Unemployment and poverty alone did not lead to the Arab revolts of 2011. If an act of desperation by a Tunisian fruit vendor sparked these revolutions, it was the difference between what Arabs experienced and what they expected that provided the fuel.
Abyste pochopili, co tím myslím, vezměte v úvahu tento trend v Egyptě. Na papíře se zemi dařilo skvěle. Země byla oceňována nadnárodními společnostmi díky svému ekonomickému růstu. Pod povrchem se však skrývala hodně odlišná skutečnost. V roce 2010, těsně před revolucí, přestože HDP na obyvatele rostlo po několik let pětiprocentním tempem, Egypťané zažívali nejhorší období svého života.
To tell you what I mean, consider this trend in Egypt. On paper the country was doing great. In fact, it attracted accolades from multinational organizations because of its economic growth. But under the surface was a very different reality. In 2010, right before the revolution, even though GDP per capita had been growing at five percent for several years, Egyptians had never felt worse about their lives.
To je velmi neobvyklé, protože obecně spatřujeme, světe div se, že čím je země bohatší, tím lépe se lidé cítí. To je protože mají lepší pracovní příležitosti a stát jim nabízí lepší sociální služby. V Egyptě tomu však bylo přesně naopak. A jak země bohatla, nezaměstnanost ve skutečnosti rostla a spokojenost lidí v oblastí bydlení a vzdělání se snižovala. Nejednalo se však o vztek z ekonomické nespravedlnosti. Jednalo se také o hlubokou touhu lidí po svobodě. V rozporu s teorií střetu civilizací Arabové neopovrhovali svobodou Západu, toužili po ní.
Now this is very unusual, because globally we find that, not surprisingly, people feel better as their country gets richer. And that's because they have better job opportunities and their state offers better social services. But it was exactly the opposite in Egypt. As the country got more well-off, unemployment actually rose and people's satisfaction with things like housing and education plummeted. But it wasn't just anger at economic injustice. It was also people's deep longing for freedom. Contrary to the clash of civilizations theory, Arabs didn't despise Western liberty, they desired it.
Již v roce 2001 jsme se dotazovali Arabů a Muslimů obecně z celého světa, co na Západu nejvíc obdivují. Mezi nejčastější odpovědi patřily svoboda a spravedlnost. Vlastními slovy na otevřenou otázku odpovídali: "Jejich politický systém je transparetní a navazuje na demokracii v pravém slova smyslu." Jiní říkali: "Svoboda, volnost a vzájemná otevřenost." Hlas většiny - 90% a více, v případě Egypta, Indonézie a Íránu, nám v roce 2005 prozradil, že kdyby mohli lidé napsat novou ústavu, čistě hypoteticky, pro nově vzniklou zemi, zaručili by se o svobodu slova, jako zásadní právo, zejména v Egyptě. 88% lidí prozradilo, že posun k vyšší míře demokracie by Muslimům pomohl k pokroku -- nejvyšší procento ve všech zemích, ve kterých jsme dělali průzkum.
As early as 2001, we asked Arabs, and Muslims in general around the world, what they admired most about the West. Among the most frequent responses was liberty and justice. In their own words to an open-ended question we heard, "Their political system is transparent and it's following democracy in its true sense." Another said it was "liberty and freedom and being open-minded with each other." Majorities as high as 90 percent and greater in Egypt, Indonesia and Iran told us in 2005 that if they were to write a new constitution for a theoretical new country that they would guarantee freedom of speech as a fundamental right, especially in Egypt. Eighty-eight percent said moving toward greater democracy would help Muslims progress -- the highest percentage of any country we surveyed.
V tísni těchto demokratických aspirací byla však každodenní zkušenost velmi odlišná, zejména v Egyptě. Ačkoli tíhnou k demokracii nejvíce ze všech, na světě není populace, která by nebyla v posledním měsíci uzavřenější ve sdělení svého názoru veřejnému činiteli -- udělaly to pouhé 4% lidí. Zatímco ekonomický pokrok učinil z hrstky lidí boháče, mnoho lidí si pohoršilo. S postupnou ztrátou svobody lidé začali pociťovat také nedostatek zabezpečení. Místo toho, aby vnímali své bývalé režimy jako štědré, ne-li až úzkostlivé otce, byly pro ně v podstatě vězeňskými dozorci.
But pressed up against these democratic aspirations was a very different day-to-day experience, especially in Egypt. While aspiring to democracy the most, they were the least likely population in the world to say that they had actually voiced their opinion to a public official in the last month -- at only four percent. So while economic development made a few people rich, it left many more worse off. As people felt less and less free, they also felt less and less provided for. So rather than viewing their former regimes as generous if overprotective fathers, they viewed them as essentially prison wardens.
Dnes, poté, co ukončili Mubarakovu 30-ti letou nadvládu, by Egypťané mohli být příkladem pro další země v regionu. Pokud Egypt uspěje v utváření společnosti postavené na zásadách právního státu, může jít příkladem. Pokud však nebudou adresovány základní témata, které poháněly revoluci, následky by mohly být katastrofální -- nejen pro Egypt, ale i celý region.
So now that Egyptians have ended Mubarak's 30-year rule, they potentially could be an example for the region. If Egypt is to succeed at building a society based on the rule of law, it could be a model. If, however, the core issues that propelled the revolution aren't addressed, the consequences could be catastrophic -- not just for Egypt, but for the entire region.
Nevypadá to dobře, říkají někteří. Islamisté, ne mladí liberálové, kteří zažehli revoluci, získali většinu v parlamentu. Vojenská rada zasahuje proti občanské společnosti a protestům a ekonomika země dále skomírá. Hodnocení Egypta pouze z těchto hledisek však ignoruje skutečnou revoluci. Egypťané hýří větším optimismem, který jim léta chyběl, v oblasti náboženství a sekularity je jejich názory liší podstatně méně, než bychom mysleli, a jsou připraveni na požadavky, které demokracie klade.
The signs don't look good, some have said. Islamists, not the young liberals that sparked the revolution, won the majority in Parliament. The military council has cracked down on civil society and protests and the country's economy continues to suffer. Evaluating Egypt on this basis alone, however, ignores the real revolution. Because Egyptians are more optimistic than they have been in years, far less divided on religious-secular lines than we would think and poised for the demands of democracy.
Ať už podporují islamisty nebo liberály, požadavky Egypťanů vůči vládě jsou stejné a patří mezi ně práce, stabilita a vzdělání, ne morální policie. Především však očekávají, poprvé za několik desetiletí, že budou aktivními účastníky, ne pozorovateli, v záležitostech své země.
Whether they support Islamists or liberals, Egyptians' priorities for this government are identical, and they are jobs, stability and education, not moral policing. But most of all, for the first time in decades, they expect to be active participants, not spectators, in the affairs of their country.
Před několika týdny jsem se setkala se skupinou nově zvolených egyptských a tunisských poslanců. Skutečně mě na nich zaujal nejen jejich optimismus, ale také jakási nervozita tak bych to nějak popsala. Jeden z nich mi řekl: "Náš lid se kdysi tísnil v kavárnách při sledování fotbalu," nebo kopané, jak říkáme v Americe -- a nyní místo fotbalu sledují jednání parlementu." (Smích) "Opravdu nás sledují a my jsme zmítáni obavami, že nenaplníme jejich očekávání." Opravdu mě zarazilo, že před necelými 24 měsíci to byli právě lidé, kteří byli nervózní z toho, že je vláda bedlivě pozoruje.
I was meeting with a group of newly-elected parliamentarians from Egypt and Tunisia a couple of weeks ago. And what really struck me about them was that they weren't only optimistic, but they kind of struck me as nervous, for lack of a better word. One said to me, "Our people used to gather in cafes to watch football" -- or soccer, as we say in America -- "and now they gather to watch Parliament." (Laughter) "They're really watching us, and we can't help but worry that we're not going to live up to their expectations." And what really struck me is that less than 24 months ago, it was the people that were nervous about being watched by their government.
Příčinou jejich vysokých očekávání je nově nalezená víra v budoucnost. Těsně před revolucí jsme řekli, že se Egypťané nikdy v životě necítili hůř ale nejen to, mysleli, že jejich budoucnost nebude lepší. Skutečným následkem vypuzení Mubaraka nebyl zjednodušený život. Ten se totiž ztížil. Vyhlídky lidí se však značně zlepšily. A tato naděje, tento optimismus přetrval rok bouřlivých změn.
And the reason that they're expecting a lot is because they have a new-found hope for the future. So right before the revolution we said that Egyptians had never felt worse about their lives, but not only that, they thought their future would be no better. What really changed after the ouster of Mubarak wasn't that life got easier. It actually got harder. But people's expectations for their future went up significantly. And this hope, this optimism, endured a year of turbulent transition.
Jednou z příčin tohoto optimismu je to, navzdory názorům mnoha lidí, že se Egypťané domnívají, že se věci skutečně v mnoha ohledech změnily. Zatímco byli Egypťané známí svou jednocifernou volební účastí ve volbách předcházejícím revoluci, v posledních volbách šlo volit více než 70% žen a mužů. Tam, kde v roce 2010 věřila v poctivé volby sotva čtvrtina lidí -- překvapuje mě, že jich bylo tolik -- je nyní 90% lidí, kteří považují poslední volby za poctivé. Toto je podstatné, protože jsme objevili souvislost mezi důvěrou obyvatelstva v demokratický proces a jejich vírou, že utiskovaní lidé mohou svou situaci změnit pomocí mírových prostředků.
One reason that there's this optimism is because, contrary to what many people have said, most Egyptians think things really have changed in many ways. So while Egyptians were known for their single-digit turnout in elections before the revolution, the last election had around 70 percent voter turnout -- men and women. Where scarcely a quarter believed in the honesty of elections in 2010 -- I'm surprised it was a quarter -- 90 percent thought that this last election was honest. Now why this matters is because we discovered a link between people's faith in their democratic process and their faith that oppressed people can change their situation through peaceful means alone.
(Potlesk)
(Applause)
Vím, co si někteří z vás myslí. Egypťané a mnoho dalších Arabů, kteří se vzbouřili a procházejí transformací kladou na vládu velká očekávání. Jsou jen obětí dlouhodobé autokracie a očekávají paternalistický stát, který vyřeší všechny jejich problémy. Takovýto závěr by však ignoroval tektonický posun, odehrávající se v Egyptě mimo záběr kamer z Tahrirského náměstí. Egypťané kladou zvýšená očekávání v prvé řadě sami na sebe.
Now I know what some of you are thinking. The Egyptian people, and many other Arabs who've revolted and are in transition, have very high expectations of the government. They're just victims of a long-time autocracy, expecting a paternal state to solve all their problems. But this conclusion would ignore a tectonic shift taking place in Egypt far from the cameras in Tahrir Square. And that is Egyptians' elevated expectations are placed first on themselves.
V zemi kdysi známé pro svou pasivní rezignaci, kde i přes tristní situaci pouze 4% lidí vyjádřilo svůj názor veřejnému činiteli, nám dnes 90% z nich říká, že pokud existuje v jejich komunitě problém, je na nich, aby jej vyřešili. (Potlesk) A tři čtvrtiny nejenže věří ve vlastní zodpovědnost, ale také v moc učinit změnu.
In the country once known for its passive resignation, where, as bad as things got, only four percent expressed their opinion to a public official, today 90 percent tell us that if there's a problem in their community, it's up to them to fix it. (Applause) And three-fourths believe they not only have the responsibility, but the power to make change.
Toto zplnomocnění se týká také žen, jejichž role v povstáních nemůžeme podceňovat. Byly mezi nimi doktorky a disidentky, umělkyně a pořadatelky. Celá třetina těch, kteří čelili tankům a slznému plynu při domáhání se svobody a spravedlnosti v Egyptě, představovala ženy.
And this empowerment also applies to women, whose role in the revolts cannot be underestimated. They were doctors and dissidents, artists and organizers. A full third of those who braved tanks and tear gas to ask or to demand liberty and justice in Egypt were women.
(Potlesk)
(Applause)
Lidé vyjádřili reálné obavy z toho, co bude vzestup islamistických stran znamenat pro ženy. Ze studií role náboženství v právu a společnosti jsme zjistili, že neexistuje žádný ženský konsensus. Zjistili jsme, že se názory žen v dané zemi podobají více názorům mužů oné země, než názorům žen sousedních zemí. To naznačuje, že pohled žen na roli náboženství ve společnosti je více formovaný kulturou jejich země a kontextem než jednolitým názorem, že náboženství je pro ženy zkrátka špatné. Ženy se však shodují že jejich role musí být stěžejní a aktivní.
Now people have raised some real concerns about what the rise of Islamist parties means for women. What we've found about the role of religion in law and the role of religion in society is that there's no female consensus. We found that women in one country look more like the men in that country than their female counterparts across the border. Now what this suggests is that how women view religion's role in society is shaped more by their own country's culture and context than one monolithic view that religion is simply bad for women. Where women agree, however, is on their own role, and that it must be central and active.
A tady se dostáváme k největší rozdílnosti mezi pohlavími, která panuje v otázce ženských práv. To, jak se muži staví k otázce ženských práv, má dopad na budoucnost tohoto regionu. Objevili jsme totiž souvislost mezi mužskou podporou ženské zaměstnanosti a tím, kolik žen je ve skutečnosti zaměstnaných v odborných profesích dané země.
And here is where we see the greatest gender difference within a country -- on the issue of women's rights. Now how men feel about women's rights matters to the future of this region. Because we discovered a link between men's support for women's employment and how many women are actually employed in professional fields in that country.
Vyvstává tedy otázka, co stojí za mužskou podporou ženských práv? Co třeba názory mužů na náboženství a právo? Ovlivňuje mužský názor na roli náboženství v politice jejich pohled na ženská práva? Ne. Neobjevili jsme vůbec žádnou korelaci, naprosto žádnou provázanost, mezi těmito proměnnými. Co stojí za mužskou podporou ženské zaměstnanosti je mužská zaměstnanost, úroveň vzdělání, stejně tak jako vysoká hodnota Indexu lidského rozvoje Organizace spojených národů jejich země. To znamená, že lidský rozvoj, ne sekularizace, je klíčem k ženskému zrovnoprávnění v transformujícím se Středním východu.
So the question becomes, What drives men's support for women's rights? What about men's views of religion and law? [Does] a man's opinion of the role of religion in politics shape their view of women's rights? The answer is no. We found absolutely no correlation, no impact whatsoever, between these two variables. What drives men's support for women's employment is men's employment, their level of education as well as a high score on their country's U.N. Human Development Index. What this means is that human development, not secularization, is what's key to women's empowerment in the transforming Middle East.
A tato tranformace pokračuje. Od Wall Street az po Mohamed Mahmoud Street, nikdy nebylo důležitější porozumět tužbám obyčejných lidí.
And the transformation continues. From Wall Street to Mohammed Mahmoud Street, it has never been more important to understand the aspirations of ordinary people.
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)