Když jsem vyrůstal, nechápal jsem vždy, proč mě rodiče nutili dodržovat některá pravidla. Třeba, proč jsem musel sekat trávník? Proč byly domácí úkoly tak důležité? Proč jsem si nemohl dát bonbony do vloček?
Growing up, I didn't always understand why my parents made me follow the rules that they did. Like, why did I really have to mow the lawn? Why was homework really that important? Why couldn't I put jelly beans in my oatmeal?
Mé dětství překypovalo takovými otázkami. To je v dětství normální. Stejně jako pochopení, že někdy bylo lepší poslechnout rodiče, přesto, že jsem nerozuměl proč. Není to tak, že by nechtěli, abych přemýšlel samostatně. Jejich výchova se vždy snažila vyrovnat napětí mezi tím, abychom se sourozenci rozuměli realitě světa, ale nikdy nebrali status quo jako nevyhnutelný.
My childhood was abound with questions like this. Normal things about being a kid and realizing that sometimes, it was best to listen to my parents even when I didn't exactly understand why. And it's not that they didn't want me to think critically. Their parenting always sought to reconcile the tension between having my siblings and I understand the realities of the world, while ensuring that we never accepted the status quo as inevitable.
Uvědomil jsem si, že toto samotné byla velmi užitečná forma výchovy. Jeden z mých oblíbených pedagogů, brazilský autor a učenec Paulo Freire, mluví poměrně otevřeně o potřebě, aby se výchova užívala jako nástroj kritického probuzení a sdílené lidskosti. Ve své nejznámější knize, "Pedagogika utlačených", uvádí: "Nikdo nemůže být autenticky lidský, pokud v tom brání ostatním."
I came to realize that this, in and of itself, was a very purposeful form of education. One of my favorite educators, Brazilian author and scholar Paulo Freire, speaks quite explicitly about the need for education to be used as a tool for critical awakening and shared humanity. In his most famous book, "Pedagogy of the Oppressed," he states, "No one can be authentically human while he prevents others from being so."
V poslední době jsem o tom hodně uvažoval, o té myšlence lidskosti, a konkrétně, komu na tomto světě je dopřáno privilegium být vnímán zcela jako člověk. Během posledních několika měsíců byl svět svědkem, jak neozbrojeným černochům a černoškám byly vzaty životy rukou policie a členy skupiny občanské sebeobrany. Tyto události a vše, co se odehrálo po nich mě přivedly zpět do mého dětství a k rozhodnutím, která činili moji rodiče ohledně výchovy černošského chlapce v USA. V mládí jsem jim nerozuměl tak, jako jim rozumím nyní.
I've been thinking a lot about this lately, this idea of humanity, and specifically, who in this world is afforded the privilege of being perceived as fully human. Over the course of the past several months, the world has watched as unarmed black men, and women, have had their lives taken at the hands of police and vigilante. These events and all that has transpired after them have brought me back to my own childhood and the decisions that my parents made about raising a black boy in America that growing up, I didn't always understand in the way that I do now.
Říkám si, jak muselo být těžké, jak hluboce nespravedlivé to bylo, že cítili, že musí ochuzovat mé dětství, jen abych večer mohl přijít domů.
I think of how hard it must have been, how profoundly unfair it must have felt for them to feel like they had to strip away parts of my childhood just so that I could come home at night.
Například si vzpomínám, jak jednou večer, když mi bylo asi 12 let, na školním výletě do jiného města, jsme si s kamarády koupili vodní pistole a proměnili jsem hotelové parkoviště ve vlastní vodní bitevní plochu. Schovávali jsme se za auty, běhali tmou, která ležela mezi lampami veřejného osvětlení, nekonečný, všudypřítomný smích napříč vozovkou. Ale během deseti minut, vyšel ven můj otec, chytil mě za předloktí a nezvykle prudce mě odvedl do našeho pokoje. Než jsem stihl něco říct, jak mě zesměšnil před mými kamarády, vysmál se mé naivitě. Podíval se mi do očí, strach pohltil jeho obličej, a řekl: "Synu, je mi to líto, ale nemůžeš se chovat stejně jako tví bílí kamarádi. Nemůžeš předstírat, že střílíš. Nemůžeš potmě běhat venku. Nemůžeš se schovávat za nic jiného než za vlastní zuby."
For example, I think of how one night, when I was around 12 years old, on an overnight field trip to another city, my friends and I bought Super Soakers and turned the hotel parking lot into our own water-filled battle zone. We hid behind cars, running through the darkness that lay between the streetlights, boundless laughter ubiquitous across the pavement. But within 10 minutes, my father came outside, grabbed me by my forearm and led me into our room with an unfamiliar grip. Before I could say anything, tell him how foolish he had made me look in front of my friends, he derided me for being so naive. Looked me in the eye, fear consuming his face, and said, "Son, I'm sorry, but you can't act the same as your white friends. You can't pretend to shoot guns. You can't run around in the dark. You can't hide behind anything other than your own teeth."
Teď vím, jak musel být vyděšený, jak jednoduše jsem mohl upadnout do spárů noci, nějaký člověk mohl vzít tu vodu jako dobrý důvod všechno spláchnout.
I know now how scared he must have been, how easily I could have fallen into the empty of the night, that some man would mistake this water for a good reason to wash all of this away.
Takovýmito zprávami jsem byl zahlcen celý život: Vždycky měj ruce tak, aby je viděli, nepohybuj se příliš rychle, sundej si kapuci, když zajde slunce. Rodiče mě a mé sourozence vychovali v brnění z rad, v oceánu výstražných signálů, aby nám nikdo neukradl vzduch z plic, aby z našich tváří nezbyla jen vzpomínka. Abychom mohli být dětmi, ne rakvemi či betonem. A ne proto, že by si mysleli, že tak budeme lepší než ostatní, jednoduše proto, že chtěli, abychom zůstali naživu.
These are the sorts of messages I've been inundated with my entire life: Always keep your hands where they can see them, don't move too quickly, take off your hood when the sun goes down. My parents raised me and my siblings in an armor of advice, an ocean of alarm bells so someone wouldn't steal the breath from our lungs, so that they wouldn't make a memory of this skin. So that we could be kids, not casket or concrete. And it's not because they thought it would make us better than anyone else it's simply because they wanted to keep us alive.
Všichni mí černošští kamarádi byli vychováni se stejným poselstvím, rozhovorem, když jsme k němu byli dost staří. Být zaměněn za hřebík připravený k zatlučení do země. Když lidé udělali z našeho melaninu synonymum něčeho obávaného.
All of my black friends were raised with the same message, the talk, given to us when we became old enough to be mistaken for a nail ready to be hammered to the ground, when people made our melanin synonymous with something to be feared.
Ale co to udělá s dítětem, vyrůstat s vědomím, že jednoduše nemůžete být dítětem? Že pubertální vrtochy jsou příliš nebezpečné vašemu dechu, že jednoduše nemůžete být zvědaví, že si nemůžete dovolit přepych udělat chybu, že něčí skrytý předsudek může být důvodem, že se ráno neprobudíte.
But what does it do to a child to grow up knowing that you cannot simply be a child? That the whims of adolescence are too dangerous for your breath, that you cannot simply be curious, that you are not afforded the luxury of making a mistake, that someone's implicit bias might be the reason you don't wake up in the morning.
Ale toto nemůže být tím, co nás definuje. Protože máme rodiče, kteří nás vychovali, abychom rozuměli, že naše těla nejsou určena pro kulky, ale pro pouštění draků, skákání přes švihadlo a smích k popukání. Měli jsme učitele, kteří nás učili, jak se rukama hlásit ve třídě, ne se jenom vzdávat. Jediné, čeho bychom se měli vzdát, je myšlenka, že nejsme hodni tohoto světa. Když říkáme, že na černých životech záleží, není to proto, že na ostatních ne. Je to proto, že musíme potvrzovat, že jsme hodni existence bez strachu, i když nám tolik věcí říká, že nejsme. Chci žít ve světě, kde můj syn nebude považován za vinného od chvíle zrození, kde hračka v jeho ruce nebude pomýlena za něco jiného než hračku.
But this cannot be what defines us. Because we have parents who raised us to understand that our bodies weren't meant for the backside of a bullet, but for flying kites and jumping rope, and laughing until our stomachs burst. We had teachers who taught us how to raise our hands in class, and not just to signal surrender, and that the only thing we should give up is the idea that we aren't worthy of this world. So when we say that black lives matter, it's not because others don't, it's simply because we must affirm that we are worthy of existing without fear, when so many things tell us we are not. I want to live in a world where my son will not be presumed guilty the moment he is born, where a toy in his hand isn't mistaken for anything other than a toy.
A odmítám přijmout, že nemůžeme přestavět tento svět v něco nového, místo, kde jméno dítěte nemusí být psáno na triko nebo náhrobek, kde cena něčího života není určena ničím jiným, než skutečností, že má plíce, místo, kde každý z nás může dýchat.
And I refuse to accept that we can't build this world into something new, some place where a child's name doesn't have to be written on a t-shirt, or a tombstone, where the value of someone's life isn't determined by anything other than the fact that they had lungs, a place where every single one of us can breathe.
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)