Začnu tady. Tohle je ručně psaný nápis, který se objevil v malém pekařství. v Brooklynu, kde jsem před pár lety bydlel. V obchodě měli jeden z těch přístrojů, který dokáže tisknout na talíře z cukru. A děti si mohli donést kresbu a nechat si ji vytisknout na cukrový talíř na vrch jejich narozeninového dortu.
I'm going to start here. This is a hand-lettered sign that appeared in a mom and pop bakery in my old neighborhood in Brooklyn a few years ago. The store owned one of those machines that can print on plates of sugar. And kids could bring in drawings and have the store print a sugar plate for the top of their birthday cake.
Ale bohužel jednou z věcí, které děti rády kreslily, byly postavičky z kreslených seriálů. Rády kreslily Malou mořskou vílu, rády kreslily šmouly, rády kreslily Micky Mouse. Ale jak se ukázalo, je to ilegální vytisknout dětskou kresbu Micky Mouse na talíř z cukru. A je to porušení autorského práva. A hlídání porušování autorských práv na dětských narozeninových dortech bylo tak otravné, že Collage Bakery prohlásila: "Víte, my to už nebudeme dělat. Pokud jste amatér, nebudete mít už přístup k našemu přístroji. Pokud si chcete nechat vytisknout narozeninový dort, musíte použít jeden z našich předpřipravených obrázků - pouze pro profesionály."
But unfortunately, one of the things kids liked to draw was cartoon characters. They liked to draw the Little Mermaid, they'd like to draw a smurf, they'd like to draw Micky Mouse. But it turns out to be illegal to print a child's drawing of Micky Mouse onto a plate of sugar. And it's a copyright violation. And policing copyright violations for children's birthday cakes was such a hassle that the College Bakery said, "You know what, we're getting out of that business. If you're an amateur, you don't have access to our machine anymore. If you want a printed sugar birthday cake, you have to use one of our prefab images -- only for professionals."
Takže nyní se v Kongersu projednávají dva zákony. Jeden se nazývá SOPA a ten druhý se jmenuje PIPA. SOPA znamená Stop Online Piracy Act. (Stop online pirátství) Je ze senátu. PIPA je zkratkou PROTECTIP, což je samo zkratkou Prevence Reálných Online Hrozeb vůči Ekonomické Tvořivosti a Krádežím Duševního Vlastnictví - protože asistenti Kongresu, kteří pojmenovávají tyto zákony, mají k dispozici hodně času. A čeho chtějí SOPA a PIPA dosáhnout, je, že chtějí udělat toto. Chtějí zvýšit náklady vyhovění autorským právům až do bodu, kdy je lidé prostě přestanou nabízet jako možnost amatérům.
So there's two bills in Congress right now. One is called SOPA, the other is called PIPA. SOPA stands for the Stop Online Piracy Act. It's from the Senate. PIPA is short for PROTECTIP, which is itself short for Preventing Real Online Threats to Economic Creativity and Theft of Intellectual Property -- because the congressional aides who name these things have a lot of time on their hands. And what SOPA and PIPA want to do is they want to do this. They want to raise the cost of copyright compliance to the point where people simply get out of the business of offering it as a capability to amateurs.
Způsob, jakým to chtějí udělat, je nalézt webové stránky, které podstatně porušují autorská práva - ačkoliv jak se takové stránky rozpoznají, není v zákonech plně vysvětleno - a pak je chtějí vyřadit ze systému doménových jmen (DNS). Chtějí je vyřadit ze systému doménových jmen (DNS). Systém doménových jmen je to, co převádí lidmi čitelné názvy jako Google.com do podoby adres, které přístroje očekávají - 74.125.226.212.
Now the way they propose to do this is to identify sites that are substantially infringing on copyright -- although how those sites are identified is never fully specified in the bills -- and then they want to remove them from the domain name system. They want to take them out of the domain name system. Now the domain name system is the thing that turns human-readable names, like Google.com, into the kinds of addresses machines expect -- 74.125.226.212.
Problém tohoto modelu cenzury identifikace stránky a snaha o její následné vyřazení ze systému doménových jmen, je to, že to nefunguje. A mysleli byste si, že by to byl pro zákon velký problém, ale Kongres to očividně moc netrápí. Důvodem, proč to nefunguje, je to, že stejně můžete napsat do prohlížeče 74.125.226.212, nebo z toho můžete udělat klikatelný odkaz, a pořád můžete jít na Google. Takže ta vrstva kontroly kolem problému se stává opravdovou hrozbou tohoto zákona.
Now the problem with this model of censorship, of identifying a site and then trying to remove it from the domain name system, is that it won't work. And you'd think that would be a pretty big problem for a law, but Congress seems not to have let that bother them too much. Now the reason it won't work is that you can still type 74.125.226.212 into the browser or you can make it a clickable link and you'll still go to Google. So the policing layer around the problem becomes the real threat of the act.
Abyste porozuměli, jak Kongres dospěl k tomu, že napíše zákon, který nesplní účel pro který byl údajně napsán, ale vytvoří mnoho škodlivých vedlejších efektů, musíte trochu porozumět příběhu v zákulisí. Zákulisní okolnosti jsou takovéto: SOPA a PIPA, jakožto právní texty, byly navrženy a sepsány z velké části mediálními společnostmi, které vznikly ve 20. století. Dvacáté století bylo pro vás skvělým obdobím, pokud jste mediální společnost, protože to, co je na vaší straně, je jistá nouze. Když jste vytvořili televizní show, tak nemusela být lepší než všechny ostatní televizní show všech dob; musela být jen lepší než dvě další show, které běžely v televizi ve stejné době - což je velmi nízký práh konkurenční náročnosti. To znamenalo, že pokud jste umístili do vysílání průměrný pořad, získali jste třetinu obyvatelstva USA zadarmo - desítky milionů uživatelů prostě jen za něco, co nebylo až tak hrozné. To je jako mít licenci na tisk peněz a sud inkoustu zadarmo.
Now to understand how Congress came to write a bill that won't accomplish its stated goals, but will produce a lot of pernicious side effects, you have to understand a little bit about the back story. And the back story is this: SOPA and PIPA, as legislation, were drafted largely by media companies that were founded in the 20th century. The 20th century was a great time to be a media company, because the thing you really had on your side was scarcity. If you were making a TV show, it didn't have to be better than all other TV shows ever made; it only had to be better than the two other shows that were on at the same time -- which is a very low threshold of competitive difficulty. Which meant that if you fielded average content, you got a third of the U.S. public for free -- tens of millions of users for simply doing something that wasn't too terrible. This is like having a license to print money and a barrel of free ink.
Ale technologie se, jak má ve zvyku, posunula dál. A pomalu, pomaličku, na konci 20. století, se ta nouze začala bortit - a nemám na mysli digitální technologii; mám na mysli analogovou technologii. Kazety, videorekordéry, dokonce obyčejné kopírky vytvořily nové příležitosti, že jsme se mohli chovat způsobem, který ohromil mediální průmysl. Protože se ukázalo, že vlastně nejsme povaleči. Že vlastně nemáme rádi pouhé konzumování. Mý máme rádi konzumování, ale pokaždé, když přijde nějaký nový nástroj, očividně také rádi vytváříme a rádi sdílíme. A tohle vyděsilo mediální průmysl - a vyděsilo je to pokaždé. Jack Valenti, hlavní lobbista Americké Asociace Pohyblivých Obrázků (Motion Picture Association of America), kdysi přirovnal ďábelský videorekordér k Jacku Rozparovači a chudý, bezmocný Hollywood k ženě, která je sama doma. Taková byla tehdy řečnická úroveň.
But technology moved on, as technology is wont to do. And slowly, slowly, at the end of the 20th century, that scarcity started to get eroded -- and I don't mean by digital technology; I mean by analog technology. Cassette tapes, video cassette recorders, even the humble Xerox machine created new opportunities for us to behave in ways that astonished the media business. Because it turned out we're not really couch potatoes. We don't really like to only consume. We do like to consume, but every time one of these new tools came along, it turned out we also like to produce and we like to share. And this freaked the media businesses out -- it freaked them out every time. Jack Valenti, who was the head lobbyist for the Motion Picture Association of America, once likened the ferocious video cassette recorder to Jack the Ripper and poor, helpless Hollywood to a woman at home alone. That was the level of rhetoric.
A tak mediální průmysl žebral, vyžadoval a domáhal se, aby s tím Kongres něco udělal. A Kongres něco udělal. Začátkem 90. let, Kongres schválil zákon, který všechno změnil. A ten zákon se jmenoval Zákon o domácím nahrávání zvukových stop (Audio Home Recording Act). z roku 1992. Zákon o domácím nahrávání zvukových stop říkal, podívejte, když si lidé nahrávají věci z rádia a pak z nich dělají mixy pro své přátele, to není zločin. To je v pořádku. Nahrávání a mixování a sdílení s vašimi přáteli je v pohodě. Pokud uděláte spousty a spousty kvalitních kopií a prodáváte je, to v pořádku není. Ale tenhle nahrávací byznys, dobrá, nechme to být. A mysleli si, že je vyřešeno, protože nastavili jasnou hranici mezi legálním a ilegálním kopírováním.
And so the media industries begged, insisted, demanded that Congress do something. And Congress did something. By the early 90s, Congress passed the law that changed everything. And that law was called the Audio Home Recording Act of 1992. What the Audio Home Recording Act of 1992 said was, look, if people are taping stuff off the radio and then making mixtapes for their friends, that is not a crime. That's okay. Taping and remixing and sharing with your friends is okay. If you make lots and lots of high quality copies and you sell them, that's not okay. But this taping business, fine, let it go. And they thought that they clarified the issue, because they'd set out a clear distinction between legal and illegal copying.
Ale to nebylo to, co chtěl mediální průmysl. Ten chtěl, aby Kongres postavil kopírování mimo zákon a tečka. A tak když Zákon o domácím nahrávání zvukových stop nesplnil očekávání, mediální průmysl se vzdal myšlenky rozlišování mezi legálním a ilegálním kopírováním, protože bylo jasné, že pokud Kongres jednal v rámci jejich konstruktu, tak tím vlastně může rozšířit práva občanů na účast v jejich vlastním mediálním prostředí. A tak přešli na plán B. Chvíli jim trvalo, než ho zfromulovali.
But that wasn't what the media businesses wanted. They had wanted Congress to outlaw copying full-stop. So when the Audio Home Recording Act of 1992 was passed, the media businesses gave up on the idea of legal versus illegal distinctions for copying because it was clear that if Congress was acting in their framework, they might actually increase the rights of citizens to participate in our own media environment. So they went for plan B. It took them a while to formulate plan B.
Plán B se poprvé objevil v plné kráse v roce 1998 - něco, co se jmenovalo Autorskoprávní zákon digitálního milénia. (Digital Millennium Copyright Act = DMCA) Byl to komplikovaný legislativní kousek, spousta dynamických částí. Ale podstatou DMCA bylo, že zlegalizovala prodej nekopírovatelného digitálního materiálu - až na to, že nic takového jako nekopírovatelný digitální materiál neexistuje. Bylo by to, jak kdysi slavně prohlásil Ed Felton, jako "předávání vody, která není mokrá". Bity jsou kopírovatelné. To je to, co počítače dělají. To je vedlejší efekt jejich každodenních operací.
Plan B appeared in its first full-blown form in 1998 -- something called the Digital Millennium Copyright Act. It was a complicated piece of legislation, a lot of moving parts. But the main thrust of the DMCA was that it was legal to sell you uncopyable digital material -- except that there's no such things as uncopyable digital material. It would be, as Ed Felton once famously said, "Like handing out water that wasn't wet." Bits are copyable. That's what computers do. That is a side effect of their ordinary operation.
A tak aby předstírali schopnost prodávat nekopírovatelné bity, DMCA zároveň zlegalizovala možnost donutit vás používat takové systémy, které poškodí kopírovací funkci vašich zařízení. Každý DVD přehrávač a každá herní konzole a televize a počítač, který máte doma - bez ohlednu na to, co jste si mysleli při nákupu - může být poškozen multimediálním průmyslem, pokud to chtějí nastavit jako podmínku, pod kterým vám prodávají obsah. Aby se ujistili, že si to neuvědomíte, nebo se nevzdáte základních funkcí výpočetních zařízení jako takových, tak navíc uzákonili, že se nesmíte pokusit obnovit kopírovatelnost daného obsahu. DMCA označuje moment, kdy mediální průmysl zanevřel na právní způsob rozlišování mezi legální a ilegální kopií, a prostě se vám pozkusil zabránít v kopírování pomocí technických prostředků.
So in order to fake the ability to sell uncopyable bits, the DMCA also made it legal to force you to use systems that broke the copying function of your devices. Every DVD player and game player and television and computer you brought home -- no matter what you thought you were getting when you bought it -- could be broken by the content industries, if they wanted to set that as a condition of selling you the content. And to make sure you didn't realize, or didn't enact their capabilities as general purpose computing devices, they also made it illegal for you to try to reset the copyability of that content. The DMCA marks the moment when the media industries gave up on the legal system of distinguishing between legal and illegal copying and simply tried to prevent copying through technical means.
DMCA měla, a stále má, mnoho složitých důsledků, ale její hlavní záměr, omezení sdílení, skoro vůbec nezafungoval. A hlavním důvodem, proč to nefungovalo, je to, že Internet se ukázal být mnohem populárnější a mnohem mocnější, než si kdokliv dokázal představit. Namixované kazety, fanouškovské časopisy, to bylo nic oproti tomu, co se na Internetu děje dnes. Žijeme ve světe, kde většina americké populace starší 12 let mezi sebou sdílí věci online. Sdílíme psané texty, sdílíme obrázky, sdílíme hudbu, sdílíme video. Něco z toho, co sdílíme, jsme sami vytvořili. Něco z toho, co sdílíme, jsme našli. Něco z toho, co sdílíme, jsme si vymysleli z toho, co jsme našli, a to všechno děsí mediální průmysl.
Now the DMCA had, and is continuing to have, a lot of complicated effects, but in this one domain, limiting sharing, it has mostly not worked. And the main reason it hasn't worked is the Internet has turned out to be far more popular and far more powerful than anyone imagined. The mixtape, the fanzine, that was nothing compared to what we're seeing now with the Internet. We are in a world where most American citizens over the age of 12 share things with each other online. We share written things, we share images, we share audio, we share video. Some of the stuff we share is stuff we've made. Some of the stuff we share is stuff we've found. Some of the stuff we share is stuff we've made out of what we've found, and all of it horrifies those industries.
A tak PIPA a SOPA jsou druhým kolem. Ale tam, kde byla DMCA přesně mířená - chceme se dostat do tvého počítače, chceme se dostat do tvé televize, do tvé herní konzole a zabránit jim v tom, aby dělali to, co vám řekli v obchodě, že dělat budou - PIPA a SOPA jsou plošné a říkají, že chtějí jít kamkoliv na světě a cenzurovat obsah. A teď, ten mechanismus, jak jsem už říkal, jak toho dosáhnout, je takový, že musíte odpojit kohokoliv pomocí toho, že upozorníte na jeho IP adresu. Musíte ho odstranit z vyhledávačů, musíte ho odstranit z internetových rejstříků, musíte ho odstranit z uživatelských seznamů. A protože největšími producenty obsahu na Internetu nejsou Google nebo Yahoo, jsme to my, my jsme ti lidé, kteří jsou omezovaní. Protože ve skutečnosti to, co je ohroženo v případě schválení PIPY a SOPY, je naše schopnost vzájemného sdílení informací.
So PIPA and SOPA are round two. But where the DMCA was surgical -- we want to go down into your computer, we want to go down into your television set, down into your game machine, and prevent it from doing what they said it would do at the store -- PIPA and SOPA are nuclear and they're saying, we want to go anywhere in the world and censor content. Now the mechanism, as I said, for doing this, is you need to take out anybody pointing to those IP addresses. You need to take them out of search engines, you need to take them out of online directories, you need to take them out of user lists. And because the biggest producers of content on the Internet are not Google and Yahoo, they're us, we're the people getting policed. Because in the end, the real threat to the enactment of PIPA and SOPA is our ability to share things with one another.
Takže co PIPA a SOPA riskují, je to, že berou prastarý právní koncept, presumpci neviny, a převrací ho na presumpci viny. Nemůžete sdílet, dokud nám nedokážete, že nesdílíte něco, co se nám nelíbí. Tím se náhle důkazní břemeno přesouvá na nás, a na služby, které nám mohou nabízet jakékoliv nové možnosti. A pokud to bude stát kontrola jednoho uživatele třeba i jen desetník, zlikviduje to služby se stovkami milionů uživatelů.
So what PIPA and SOPA risk doing is taking a centuries-old legal concept, innocent until proven guilty, and reversing it -- guilty until proven innocent. You can't share until you show us that you're not sharing something we don't like. Suddenly, the burden of proof for legal versus illegal falls affirmatively on us and on the services that might be offering us any new capabilities. And if it costs even a dime to police a user, that will crush a service with a hundred million users.
Takže tohle je Internet, jak si ho oni představují. Představte si ten nápis všude - a nemusí se to týkat jen College Bakery - může to být YouTube a Facebook a Twitter. Představte si ten nápis na TEDu, protože komentáře nemohou být kontrolovány za žádné přijatelné náklady. Reálné důsledky SOPY a PIPY budou jiné než navrhované důsledky. Hrozbou ve skutečnosti je přesunutí důkazního břemene, kdy jsme náhle všichni považováni za zloděje, kdykoliv máme svobodu tvořit, vyrábět, nebo sdílet. A lidé, kteří nám k tomu dodávají prostředky - služby jako YouTube, Facebook, Twitter nebo TED - jsou nuceni nás kontrolovat, jinak se pohybují na šikmé ploše kvůli spoluvině.
So this is the Internet they have in mind. Imagine this sign everywhere -- except imagine it doesn't say College Bakery, imagine it says YouTube and Facebook and Twitter. Imagine it says TED, because the comments can't be policed at any acceptable cost. The real effects of SOPA and PIPA are going to be different than the proposed effects. The threat, in fact, is this inversion of the burden of proof, where we suddenly are all treated like thieves at every moment we're given the freedom to create, to produce or to share. And the people who provide those capabilities to us -- the YouTubes, the Facebooks, the Twitters and TEDs -- are in the business of having to police us, or being on the hook for contributory infringement.
Tady jsou dvě věci, které můžete udělat, aby jste to pomohli zastavit - jednoduchá věc a složitá věc, snadná věc a náročná věc. Ta jednoduchá, snadná věc je tohle: pokud jste občan USA, zavolejte svému poslanci, zavolejte svému senátorovi. Pokud se podíváte na lidi, kteří podepsali zákon o SOPĚ, a lidi, co podepsali PIPU, co uvidíte je, že již dohromady obdrželi miliony a miliony dolarů od tradičního mediální průmyslu. Vy nemáte miliony a miliony dolarů, ale můžete zavolat svým poslancům a připomenout jim, že jste volič a že nechcete, aby s vámi zacházeli jako se zloději, a můžete jim navrhnout, že byste raději měli Internet, který by nebyl rozbitý.
There's two things you can do to help stop this -- a simple thing and a complicated thing, an easy thing and a hard thing. The simple thing, the easy thing, is this: if you're an American citizen, call your representative, call your senator. When you look at the people who co-signed on the SOPA bill, people who've co-signed on PIPA, what you see is that they have cumulatively received millions and millions of dollars from the traditional media industries. You don't have millions and millions of dollars, but you can call your representatives, and you can remind them that you vote, and you can ask not to be treated like a thief, and you can suggest that you would prefer that the Internet not be broken.
A pokud nejste občanem USA, můžete kontaktovat americké občany, které znáte, a podpořit je, aby udělali to stejné. Protože tohle může vypadat jako vnitrostátní problém, ale není. Tato odvětví se nespokojí s ničením našeho Internetu. Pokud ho zničí, zničí ho pro všechny. Tohle je ta jednoduchá věc. Tohle je ta snadná věc.
And if you're not an American citizen, you can contact American citizens that you know and encourage them to do the same. Because this seems like a national issue, but it is not. These industries will not be content with breaking our Internet. If they break it, they will break it for everybody. That's the easy thing. That's the simple thing.
Ta náročná věc je tohle: připravte se, protože toho přijde víc. SOPA je prostě jen opakováním CIOCA, která byla navrhována minulý rok, ale neprošla. A tohle všechno jde zpátky k neúspěchu DMCA jakožto zákazu sdílení pomocí technických prostředků. A DMCA odkazuje na Zákon o domácím nahrávání zvukových stop který vyděsil mediální průmysl. Protože celý ten proces vlastního obviňování, že někdo porušuje zákon, a následného shromažďování důkazů a dokazování, se ukázal být opravdu nepohodlný. "My bychom to radší nedělali," říká mediální průmysl. A to, co chtějí, je nemuset to vůbec dělat. Oni nechtějí právně rozlišovat mezi legálním a ilegálním sdílení. Oni zkrátka chtějí, aby sdílení úplně vymizelo.
The hard thing is this: get ready, because more is coming. SOPA is simply a reversion of COICA, which was purposed last year, which did not pass. And all of this goes back to the failure of the DMCA to disallow sharing as a technical means. And the DMCA goes back to the Audio Home Recording Act, which horrified those industries. Because the whole business of actually suggesting that someone is breaking the law and then gathering evidence and proving that, that turns out to be really inconvenient. "We'd prefer not to do that," says the content industries. And what they want is not to have to do that. They don't want legal distinctions between legal and illegal sharing. They just want the sharing to go away.
PIPA a SOPA nejsou zvláštnosti, nejsou to anomálie, nejsou to jednorázové události. Jsou další otáčkou tohoto závitu, který se nyní otáčí již 20 let. A pokud vyhrajeme tuto bitvu a já doufám, že ano, tak přijdou další. Protože dokud nepřesvědčíme Kongres o tom, že nejlepší způsob, jak se vypořádat s porušováním autorských práv, je ten stejný jako v případě Napsteru nebo Youtube, což znamená soudní líčení s prezentací veškerých důkazů, prodiskutováním faktů a posouzením nápravných opatření, které jsou k dispozici v demokratických společnostech. Tohle je ten způsob, jak to zvládnout.
PIPA and SOPA are not oddities, they're not anomalies, they're not events. They're the next turn of this particular screw, which has been going on 20 years now. And if we defeat these, as I hope we do, more is coming. Because until we convince Congress that the way to deal with copyright violation is the way copyright violation was dealt with with Napster, with YouTube, which is to have a trial with all the presentation of evidence and the hashing out of facts and the assessment of remedies that goes on in democratic societies. That's the way to handle this.
Mezitím, a to bude náročné, se musíme připravit. Protože to je opravdové sdělení SOPY a PIPY. Time Warner vyložil karty na stůl a chce, abychom se sedli zpátky na gauč, prostě konzumovali - nevytvářeli, nesdíleli - a my bychom měli říct ne.
In the meantime, the hard thing to do is to be ready. Because that's the real message of PIPA and SOPA. Time Warner has called and they want us all back on the couch, just consuming -- not producing, not sharing -- and we should say, "No."
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)