Příběh začíná v Keňi v prosinci 2007, kdy došlo k pochybným prezidentským volbám. Za dozvuků těchto voleb vypuklo k etnické násilí. Právnička z Nairobi, Ory Okolloh - můžete ji znát z jejího TED Talku - o tom začala blogovat na její stránce, Kenyan Pundit (keňský učenec). Krátce po volbách a po propuknutí násilí, vláda náhle zavedla embargo na zpravodajství. A tak se blogy staly z komentářů součástí mediální scény, které měly mezi médii zásadní vliv, s ohledem na chápání, kde došlo k násilí. A Okolloh žádala ve svých komentářích více informací o tom, co se dělo. A byl to celý příval komentářů. Okolloh je sbírala a pak je zveřejňovala. Rychle prohlásila: "Je toho moc. Mohla bych to dělat po celé dny a nestíhala bych to. Bylo tady víc informací o tom, co se právě teď v Keňi děje, než by kdokoli dokázal zvládnout. Pokud by to jenom šlo zautomatizovat."
The story starts in Kenya in December of 2007, when there was a disputed presidential election, and in the immediate aftermath of that election, there was an outbreak of ethnic violence. And there was a lawyer in Nairobi, Ory Okolloh -- who some of you may know from her TEDTalk -- who began blogging about it on her site, Kenyan Pundit. And shortly after the election and the outbreak of violence, the government suddenly imposed a significant media blackout. And so weblogs went from being commentary as part of the media landscape to being a critical part of the media landscape in trying to understand where the violence was. And Okolloh solicited from her commenters more information about what was going on. The comments began pouring in, and Okolloh would collate them. She would post them. And she quickly said, "It's too much. I could do this all day every day and I can't keep up. There is more information about what's going on in Kenya right now than any one person can manage. If only there was a way to automate this."
A dva programátoři, kteří četli její blog se přihlásili a řekli: "Můžeme to udělat." A během 72 hodin spustili program Ushahidi. Ushahidi - znamená "svěděk" nebo "svědectví" ve Swahilštině - je to velice jednoduchý způsob jak publikovat zprávy z dotyčného místa, pokud je to skrz web nebo skrz mobilní telefony a SMS, agregovat je a umístit na mapu. To je vše, co to je, ale také to, co je zapotřebí. Tento program vezme tichou informaci a předá ji celému obyvatelstvu - každý ví, kde dochází k násilnostem, ale nikdo netuší to, co ví všichni - a vezme tu tichou informaci agreguje ji zmapuje ji a zveřejní ji. A tento manévr známý jako "krizové mapování" započalo v Keňi v lednu 2008.
And two programmers who read her blog held their hands up and said, "We could do that," and in 72 hours, they launched Ushahidi. Ushahidi -- the name means "witness" or "testimony" in Swahili -- is a very simple way of taking reports from the field, whether it's from the web or, critically, via mobile phones and SMS, aggregating it and putting it on a map. That's all it is, but that's all that's needed because what it does is it takes the tacit information available to the whole population -- everybody knows where the violence is, but no one person knows what everyone knows -- and it takes that tacit information and it aggregates it, and it maps it and it makes it public. And that, that maneuver called "crisis mapping," was kicked off in Kenya in January of 2008.
Hodně lidí to zpozorovalo a přišlo jim cenné, že ti programátoři, kteří vytvořili Ushahidi, se rozhodli, že program nabídnou jako open source a učiní z něho platformu. Bylo to použito v Mexiku na odhalení volebních podvodů. Bylo to použito ve Washingtonu k monitorování odklízení sněhu. A s velkým ohlasem to bylo použito na Haiti při dozvucích zemětřesení. A když se podíváte na mapu nyní zvěřejňenou na domácí stránce Ushahidi, můžete si všimnout, že Ushahidi se teď používá na celém světě. Toto se vyvíjelo z jediné myšlenky a jediného uplatnění ve východní Africe během r. 2008 do celosvětově využívané utility během méně jak tří let.
And enough people looked at it and found it valuable enough that the programmers who created Ushahidi decided they were going to make it open source and turn it into a platform. It's since been deployed in Mexico to track electoral fraud. It's been deployed in Washington D.C. to track snow cleanup. And it's been used most famously in Haiti in the aftermath of the earthquake. And when you look at the map now posted on the Ushahidi front page, you can see that the number of deployments in Ushahidi has gone worldwide, all right? This went from a single idea and a single implementation in East Africa in the beginning of 2008 to a global deployment in less than three years.
To co Okolloh udělal by bylo nemožné bez digitální technologie. To co Okolloh udělala by bylo nemožné bez lidské velkorysosti. A zajímavým momentem je počet prostředí, kde výzva společenské struktury závisí na obou těchto věcech. O tomto zdroji právě mluvím. Říkám mu kognitivní nadbytek. A značí to schopnost světové populace spolupracovat a přispět na dobrovolné bázi na velkých, někdy celosvětových, projektech. Kognitivní nadbytek se skládá ze dvou prvků. První je samozřejmě volný čas a schopnosti. svět má více jak bilión hodin ročně volného času na práci na společných projektech. Tento volný čas existoval během 20. století, ale neměli jsme ve 20. století Ushahidi po ruce.
Now what Okolloh did would not have been possible without digital technology. What Okolloh did would not have been possible without human generosity. And the interesting moment now, the number of environments where the social design challenge relies on both of those things being true. That is the resource that I'm talking about. I call it cognitive surplus. And it represents the ability of the world's population to volunteer and to contribute and collaborate on large, sometimes global, projects. Cognitive surplus is made up of two things. The first, obviously, is the world's free time and talents. The world has over a trillion hours a year of free time to commit to shared projects. Now, that free time existed in the 20th century, but we didn't get Ushahidi in the 20th century.
To je druhý prvek kognitivního přebytku. Mediální scéna ve 20. století velice dobře pomáhala lidem konzumovat. A kvůli tomu jsme se stali velice dobří v konzumování. Ale teď, když nám byly dány mediální nástroje - internet, mobilní telefony - to nám umožňuje mnohem více než konzumovat, pozorujeme, že lidé nebyli povaleči, protože se nám to tak líbilo. Byli jsme povaleči proto, že to byla jediná volba, která nám byla dána. Pořád rádi konzumujeme, ovšem. Ale ukazuje se, že také rádi tvoříme a rádi sdílíme. A ty dvě věci dohromady - prastará lidská motivace a moderní nástroje umožnily, aby ta motivace byla zahrnuta do velkorozměrných projektů - což je nový zdroj designu. Za využítí kognitivního přebytku začínáme pozorovat opravdu vyjímečné experimenty, ve vědeckých, literárních, uměleckých, politických projektech. Co se týče designu.
That's the second half of cognitive surplus. The media landscape in the 20th century was very good at helping people consume, and we got, as a result, very good at consuming. But now that we've been given media tools -- the Internet, mobile phones -- that let us do more than consume, what we're seeing is that people weren't couch potatoes because we liked to be. We were couch potatoes because that was the only opportunity given to us. We still like to consume, of course. But it turns out we also like to create, and we like to share. And it's those two things together -- ancient human motivation and the modern tools to allow that motivation to be joined up in large-scale efforts -- that are the new design resource. And using cognitive surplus, we're starting to see truly incredible experiments in scientific, literary, artistic, political efforts. Designing.
Také dostáváme hodně srandovních koček. LOLcats jsou roztomilé obrázky koček vyrobených, aby vyvolaly milý pocit. A jsou také součástí rozsáhlého mediálního prostoru. Tato z účastněných - jeden z těchto modelů, který vidíme přicházet, spolu s Ushahidi. Chtěl bych se ohradit, jak říkají právníci, LOLcats jsou nejpitomější z možných tvůrčích umění. Jsou samozřejmě také další, ale LOLcats slouží jako vzor. Ale pozor na tento fakt. Nejpitomější možný kreativní čin je nadále kreativním činem. Někdo, kdo udělal něco jako toto, jakkoli průměrné a zanedbatelné, se pokusil o něco, co pak zveřejnil. Pokud to už jednou udělali, můžou to udělat znovu. A můžou se v tom zlepšovat.
We're also getting, of course, a lot of LOLcats. LOLcats are cute pictures of cats made cuter with the addition of cute captions. And they are also part of the abundant media landscape we're getting now. This is one of the participatory -- one of the participatory models we see coming out of that, along with Ushahidi. Now I want to stipulate, as the lawyers say, that LOLcats are the stupidest possible creative act. There are other candidates of course, but LOLcats will do as a general case. But here's the thing: The stupidest possible creative act is still a creative act. Someone who has done something like this, however mediocre and throwaway, has tried something, has put something forward in public. And once they've done it, they can do it again, and they could work on getting it better.
Existuje škála mezi průměrnou a dobrou prací. Ten, kdo někdy pracoval jako umělec nebo tvůrce ví, že jde o spektrum, ve kterém se neustále snažíte dostat na vrchol. Existuje mezera mezi děláním čehokoli a nic neděláním. A někým, kdo vyfotí LOLcat, už přešel přes tuto mezeru. Teď přišla chuť na vytváření programů Ushahidi namísto LOLcats, že? Snaha vytvořit věci bez zbytné veteše. Ale mediální dostatek nikdy takhle nepracuje. Svoboda experimentovat znamená svobodu experimentovat se vším. Dokonce s posvátným tiskařským strojem, erotické romány existují 150 let, to je dříve než vědecké žurnály.
There is a spectrum between mediocre work and good work, and as anybody who's worked as an artist or a creator knows, it's a spectrum you're constantly struggling to get on top of. The gap is between doing anything and doing nothing. And someone who makes a LOLcat has already crossed over that gap. Now it's tempting to want to get the Ushahidis without the LOLcats, right, to get the serious stuff without the throwaway stuff. But media abundance never works that way. Freedom to experiment means freedom to experiment with anything. Even with the sacred printing press, we got erotic novels 150 years before we got scientific journals.
Dříve než promluvím o tom, co je - podle mě - kritický rozdíl. mezi LOLcats a Ushahidi, chtěl bych promluvit o jejich sdíleném sdroji. A tím je design z velkorysosti. K jedné z kuriozit naší doby patří to, že když kognitivní přebytek se stává zdrojem, který můžeme přetvářet, společenské vědy také začínají vysvětlovat, jak důležité jsou pro nás naše vnitřní motivy, jak moc věci děláme, protože je máme rádi, spíše než proto, že nám to nakázal náš šéf, nebo proto, že jsme za ně placeni.
So before I talk about what is, I think, the critical difference between LOLcats and Ushahidi, I want to talk about their shared source. And that source is design for generosity. It is one of the curiosities of our historical era that even as cognitive surplus is becoming a resource we can design around, social sciences are also starting to explain how important our intrinsic motivations are to us, how much we do things because we like to do them rather than because our boss told us to do them, or because we're being paid to do them.
Toto je graf ze studie od pánů Uri Gneezy a Aldo Rustichini, kteří otestovali na počátku této dekády to, čemu říkali determinační teorie. A determinační teorie je velice jednoduchá teorie lidského chování. Pokud chcete po někom, aby něco dělal méně, potrestejte ho a budou toho dělat méně. Jednoduché, přímočaré, rozumné, ale také netestované. a tak se vydali zkoumat 10 družin v Haifě, v Izraeli. A zkoumali ty družiny v nejnáročnější denní době, což je doba vyzvedávání. V tu dobu učitelé, kteří byli s vašimi dětmi celý den, by byli rádi, pokud byste dorazili v danou dobu a vzali si děti domů. Mezitím, rodiče - moc zaměstaní, opozdilci - chtějí časovou rezervu na vyzvednutí dětí.
This is a graph from a paper by Uri Gneezy and Aldo Rustichini, who set out to test, at the beginning of this decade, what they called "deterrence theory." And deterrence theory is a very simple theory of human behavior: If you want somebody to do less of something, add a punishment and they'll do less of it. Simple, straightforward, commonsensical -- also, largely untested. And so they went and studied 10 daycare centers in Haifa, Israel. They studied those daycare centers at the time of highest tension, which is pick-up time. At pick-up time the teachers, who have been with your children all day, would like you to be there at the appointed hour to take your children back. Meanwhile, the parents -- perhaps a little busy at work, running late, running errands -- want a little slack to pick the kids up late.
A tak Gneezy a Rustichini řekli: "Ke kolika případům opožděných vyzvednutí v 10 družinách došlo?" Teď uviděli - a toto ukazuje graf, toto jsou jednotlivé týdny a to je počet opožděných příjezdů - došlo k šeseti a deseti případům zpožděných vyzvednutí průměrně v deseti družinách. Rozděli družiny do dvou skupin. Bílá skupina je kontrolní; nic zde neměnili. Ale skupina černých družin představuje ty, kde řekli: "Měníme dohodu právě teď. Pokud si vyzvednete své dítě víc jak o 10 minut pozdě. Připíšeme Vám pokutu 10 šekelů na Váš účet. Bác. Žádné vyjímky."
So Gneezy and Rustichini said, "How many instances of late pick-ups are there at these 10 daycare centers?" Now they saw -- and this is what the graph is, these are the number of weeks and these are the number of late arrivals -- that there were between six and 10 instances of late pick-ups on average in these 10 daycare centers. So they divided the daycare centers into two groups. The white group there is the control group; they change nothing. But the group of daycare centers represented by the black line, they said, "We are changing this bargain as of right now. If you pick your kid up more than 10 minutes late, we're going to add a 10 shekel fine to your bill. Boom. No ifs, ands or buts."
V momentě, kdy to udělali, chování se v těch družinách změnilo. Pozdní příchody se zvýšily každý týden během příštích čtyřech týdnů až 3x převýšili původní stav a pak kolísali mezi dvojnásobkem a trojnásobkem průměru původního stavu, kdy pokuty byly platné. Můžete hned vidět, co se stalo. Pokuta zničila kulturu družin. Zavedením pokuty řekli rodičům, že celý jejich dluh vůči učitelům byl uhrazen zaplacením deseti šekelů a nebyla v tom žádná hanba nebo neshoda rodičů vůči učitelům. A tak si rodiče řekli: "10 šekelů za pozdní vyzvednutí dítěte? Co je na tom špatného?" (Smích)
And the minute they did that, the behavior in those daycare centers changed. Late pick-ups went up every week for the next four weeks until they topped out at triple the pre-fine average, and then they fluctuated at between double and triple the pre-fine average for the life of the fine. And you can see immediately what happened, right? The fine broke the culture of the daycare center. By adding a fine, what they did was communicate to the parents that their entire debt to the teachers had been discharged with the payment of 10 shekels, and that there was no residue of guilt or social concern that the parents owed the teachers. And so the parents, quite sensibly, said, "10 shekels to pick my kid up late? What could be bad?" (Laughter)
Vysvětlení lidského chování, které jsme zdědili ve 20. století, nám prozrazovalo, že jsme všichni racionální, užitek maximující hráči. A vysvětlení - proč to v družinách nefunguje - by mělo fungovat bez jakýchkoli omezení. Ale to není správně. Pracují na základě společenských regulí spíš než na základě smluv. A především společenské regule vytvořily kulturu, která byla více velkorysá, než ta na základě smlouvy. A tak Gneezy a Rustichini nechali tento experiment běžet tucet týdnů - pokuty se vydávaly během 12 týdnů - a pak řekli: "OK, skončíme s tím." A potom se přihodila zajímavá věc. Nedošlo k žádné změně. Kultura, která byla zničena pokutou, zůstala zničena, když zrušili pokuty. Nejenom, že jsou ekonomické motivy a vnitřní motivy nezaměnitelné, tento rozpor může přetrvat po dlouhou dobu. Trik v utváření těchto druhů situací spočívá v pochopení, kde záleží na ekonomické části dohody - když rodiče platí učitelům - a kde záleží na společenské dohodě, když se snažíte vytvářet velkorysost.
The explanation of human behavior that we inherited in the 20th century was that we are all rational, self-maximizing actors, and in that explanation -- the daycare center had no contract -- should have been operating without any constraints. But that's not right. They were operating with social constraints rather than contractual ones. And critically, the social constraints created a culture that was more generous than the contractual constraints did. So Gneezy and Rustichini run this experiment for a dozen weeks -- run the fine for a dozen weeks -- and then they say, "Okay, that's it. All done; fine." And then a really interesting thing happens: Nothing changes. The culture that got broken by the fine stayed broken when the fine was removed. Not only are economic motivations and intrinsic motivations incompatible, that incompatibility can persist over long periods. So the trick in designing these kinds of situations is to understand where you're relying on the economic part of the bargain -- as with the parents paying the teachers -- and when you're relying on the social part of the bargain, when you're really designing for generosity.
Chtěl bych se ale vrátit k LOLcats a Ushahidi. To je podle mě škála, na které záleží. Obě záleží na kognitivním nadbytku. Oba jsou vytvořeny za předpokladu, že lidé rádi tvoří a chtějí sdílet. Toto je kritický rozdíl mezi nimi. LOLcat je společenská hodnota. Jejich hodnota je vytvořena účastníky pro další účastníky. Společenská hodnota na síti je všude kolem. Kdykoli vidíte velký celek sdílených nebo veřejných dat, pokud to jsou fotky na Flickeru nebo videa na Youtube nebo cokoli. Je to dobře. Mám rád LOLcats stejně jako další chlápek, možná, že i o trochu víc. Ale toto je také z valné části vyřešený problém. Dělá mi těžkosti představit si budoucnost, ve které někdo prohlásí: "Kde jenom sehnat obrázek roztomilé kočky?"
This brings me back to the LOLcats and to Ushahidi. This is, I think, the range that matters. Both of these rely on cognitive surplus. Both of these design for the assumption that people like to create and we want to share. Here is the critical difference between these: LOLcats is communal value. It's value created by the participants for each other. Communal value on the networks we have is everywhere -- every time you see a large aggregate of shared, publicly available data, whether it's photos on Flickr or videos on Youtube or whatever. This is good. I like LOLcats as much as the next guy, maybe a little more even, but this is also a largely solved problem. I have a hard time envisioning a future in which someone is saying, "Where, oh where, can I find a picture of a cute cat?"
Ushahidi proti tomu je občanská hodnota. Je to hodnota vytvořená pro účastníky, ale využívaná celou společností. Cíle určené programem Ushahidi nespočívají jenom ve zlepšování života účastníků, ale be zlepšení života celé společnosti, ve které Ushahidi operuje. A ten druh občanské hodnoty není jenom vedlejší efekt uvolnění lidské motivace. Bude to opravdu vedlejší efekt toho, co dohromady tvoří tyto různé snahy. Existuje bilion hodin ročně účastnické hodnoty, která je k dispozici. To se stane pravdou během následujících let. Počet lidí, kteří budou schopní se účastnit se na těchto projektech, bude růst. A pozorujeme, jak organizace navržené na základě velkorysosti mohou dosáhnout velkých úspěchů aniž by fungovaly na základě nařízení. Je to jiný model, než náš základní model pro velké akční skupiny 20. století.
Ushahidi, by contrast, is civic value. It's value created by the participants but enjoyed by society as a whole. The goals set out by Ushahidi are not just to make life better for the participants, but to make life better for everyone in the society in which Ushahidi is operating. And that kind of civic value is not just a side effect of opening up to human motivation. It really is going to be a side effect of what we, collectively, make of these kinds of efforts. There are a trillion hours a year of participatory value up for grabs. That will be true year-in and year-out. The number of people who are going to be able to participate in these kinds of projects is going to grow, and we can see that organizations designed around a culture of generosity can achieve incredible effects without an enormous amount of contractual overhead -- a very different model than our default model for large-scale group action in the 20th century.
Zásadní změnou bude to, co řekl Dean Kamen, vynálezce a podnikatel, Kamen řekl: "Svobodné kultury dostanou to, co oslavují." Máme před sebou volbu. Máme ten bilión hodin na každý rok. Můžeme ho použít k tomu, že budem jeden druhého bavit a to také uděláme. To máme k dipozici zdarma. Ale můžeme také oslavovat a podporovat a odměňovat lidi, kteří se snaží využít kognitivní nadbytek k vytvoření občanské hodnoty. A podle toho, do jakého stupně to dokážeme dovést, podle toho dokážeme změnit společnost.
What's going to make the difference here is what Dean Kamen said, the inventor and entrepreneur. Kamen said, "Free cultures get what they celebrate." We've got a choice before us. We've got this trillion hours a year. We can use it to crack each other up, and we're going to do that. That, we get for free. But we can also celebrate and support and reward the people trying to use cognitive surplus to create civic value. And to the degree we're going to do that, to the degree we're able to do that, we'll be able to change society.
Děkuji vám.
Thank you very much.