Moje cesta od násilného extremismu začala před 22 lety, kdy jsem veřejně odsoudil rasismus a opustil americké skinheadské supremacistické hnutí, které jsem pomáhal budovat.
My journey away from violent extremism began 22 years ago, when I denounced racism and left the American white supremacist skinhead movement that I had helped build.
(povzbuzení a potlesk)
(Cheers and applause)
V té době mi bylo 22 let, ale byl jsem tam už 8 let, vlastně od svých 14, jako jeden z prvních a nejmladších členů a kandidát na vůdce nejnásilnějšího nenávistného hnutí v Americe.
I was just 22 years old at the time, but I had already spent eight years, from the time I was 14 years old, as one of the earliest and youngest members and an eventual leader within America's most violent hate movement.
Ale nenarodil jsem se do nenávisti; ve skutečnosti tomu bylo naopak. Měl jsem poměrně normální dětství. Moji rodiče jsou italští imigranti, kteří přišli do Spojených států v polovině 60. let a usadili se v jižní části Chicaga, kde se posléze seznámili a otevřeli si malý kosmetický salon. Když jsem se narodil, situace se poněkud zhoršila. Bojovali o přežití, aby při výchově dítěte mohl vzkvétat i nový podnik, pracovali často sedm dní v týdnu, 14 hodin denně, měli jedno až dvě další zaměstnání, aby si vydělali na skromné živobytí. Na to, aby se mi mohli věnovat, prakticky nebyl čas. I když jsem věděl, že mě velmi milují, cítil jsem se postupem času opuštěný. Byl jsem osamělý a odcizoval jsem se jim a pak jsem začal rodiče nesnášet a byl jsem hodně rozzlobený. A jak jsem vyrůstal, začal jsem v pubertě vyvádět různé věci, abych si vynutil jejich pozornost.
But I wasn't born into hate; in fact, it was quite the opposite. I had a relatively normal childhood. My parents are Italian immigrants who came to the United States in the mid-1960s and settled on the South Side of Chicago, where they eventually met, and opened a small beauty shop. Right after I was born, things got a little bit more difficult. They struggled to survive with raising a young family and a new business, often working seven days a week, 14 hours a day, taking on second and third jobs just to earn a meager living. And quality time with my parents was pretty nonexistent. Even though I knew they loved me very much, growing up, I felt abandoned. I was lonely, and I started to withdraw, and then I started to resent my parents and become very angry. And as I was growing up, through my teenage years, I started to act out to try and get attention from my parents.
Jednou, to mi bylo 14 let, jsem stál v boční uličce a kouřil jsem jointa. V tom ke mně přišel muž, dvakrát tak starší, s oholenou hlavou a vysokými černými botami, a toho jointa mi vytrhl z pusy. Pak mi dal ruku na rameno, pohlédl mi do očí a řekl: „Tak tohle komunisti a Židi chtějí, aby s vámi mohli snadno manipulovat.“ Bylo mi 14, vyměňoval jsem si baseballové karty a sledoval „Happy days“ a fakt jsem nevěděl, kdo jsou Židi.
And one day, when I was 14, I was standing in an alley, and I was smoking a joint, and a man who was twice my age, with a shaved head and tall black boots, came up to me, and he snatched the joint from my lips. Then he put his hand on my shoulder and he looked me in the eyes, and he said, "That's what the communists and the Jews want you to do to keep you docile." I was 14 years old, I'd been trading baseball cards and watching "Happy Days" --
(smích)
I didn't really know what a Jew was.
(Laughter)
Opravdu. A jediný komunista, kterého jsem znal, byl zlý Rusák z mého oblíbeného filmu Rocky.
It's true. And the only communist that I knew was the bad Russian guy in my favorite Rocky movie.
(smích)
(Laughter)
A protože vám tady odhaluji svou duši, můžu vám prozradit, že jsem nevěděl ani co znamená být „manipulovatelný“.
And since I'm here baring my soul with you, I can reveal that I did not even know what the word "docile" meant.
(smích)
(Laughter)
Naprosto vážně.
Dead serious.
Ale bylo to, jako by mi ten muž v uličce hodil záchranné lano. Čtrnáct let jsem se cítil být odstrčený a šikanovaný. Měl jsem nízké sebevědomí. A upřímně řečeno, nevěděl jsem, kdo jsem a kam patřím a proč vůbec existuju. Cítil jsem se ztracený. A ze dne na den, protože tenhle člověk mě přitáhl a já jsem se toho lana držel každičkou nitkou své existence, jsem přestal sledovat „Joanie Loves Chachi“ a stal se přesvědčeným náckem. Ze dne na den.
But it was as if this man in this alley had offered me a lifeline. For 14 years, I'd felt marginalized and bullied. I had low self-esteem. And frankly, I didn't know who I was, where I belonged, or what my purpose was. I was lost. And overnight, because this man had pulled me in, and I had grabbed onto that lifeline with every fiber of my being, I had gone from "Joanie Loves Chachi" to full-blown Nazi. Overnight.
Začal jsem poslouchat jejich rétoriku a začal jí věřit. Velice pozorně jsem sledoval, jak se vůdcové této organizace zaměřovali na zranitelné mladé lidi, kteří se cítili odstrčení, a pak je přiváděli s příslibem ráje, který nefungoval. A pak jsem sám začal verbovat. Začal jsem skládat hudbu o bílé moci. Brzy jsem se stal vůdcem oné nechvalně známé organizace, kterou vedl ten muž z uličky, jenž mě tehdy naverboval – první neonacistický skinhead v Americe – a který mě radikalizoval. Dalších osm let jsem věřil lžím, kterými mě krmili. A i když jsem nikdy neviděl žádný důkaz, neváhal jsem obvinit kteréhokoliv Žida na světě za to, o čem jsem si myslel, že bylo genocidou bělochů v Evropě podněcovanou Židy prostřednictvím multikulturní agendy. Obviňoval jsem lidi jiné barvy pleti za zločiny a násilí a za drogy ve městě a zcela jsem opomíjel skutečnost, že jsem sám každý den páchal násilnosti a že v mnoha případech to byli bílí supremacisté, kteří přiváželi drogy do center měst. Přistěhovalce jsem vinil z toho, že berou práci bílým Američanům a úplně jsem přehlížel, že moji rodiče byli pracovití přistěhovalci, kteří bojovali o přežití a nehleděli na to, že jim nikdo jiný nepomáhal.
I started to listen to the rhetoric and believe it. I started to watch very closely as the leaders of this organization would target vulnerable young people who felt marginalized and then draw them in with promises of paradise that were broken. And then I started to recruit myself. I started to do that by making white-power music. And soon, I became the leader of that infamous organization that was led by that man in that alley who recruited me that day, who was America's first neo-Nazi skinhead and who had radicalized me. For the next eight years, I believed the lies that I had been fed. And though I saw no evidence of it whatsoever, I didn't hesitate to blame every Jewish person in the world for what I thought was a white, European genocide being promoted by them through a multiculturalist agenda. I blamed people of color for the crime and violence and the drugs in the city, completely neglecting the fact that I was committing acts of violence on a daily basis, and that in many cases, it was white supremacists who were funneling drugs into the inner cities. And I blamed immigrants for taking jobs from white Americans, completely neglecting the fact that my parents were hardworking immigrants who struggled to survive, despite not getting help from anybody else.
Dalších osm let jsem viděl umírat přátele, viděl jsem další, kteří šli do vězení a kteří působili nevýslovnou bolest nespočetným obětem a jejich rodinám. Slyšel jsem hrozné příběhy od mladých žen v hnutí, které byly brutálně znásilněny těmi samými muži, kterým byly naučeny věřit, a já sám jsem páchal násilí vůči lidem pouze kvůli barvě jejich pleti, kvůli tomu, koho milovali, nebo kvůli bohu, ke kterému se modlili. Hromadil jsem zbraně kvůli něčemu, co mělo být příští rasovou válkou. Chodil jsem na šest středních škol; ze čtyř mě vyhodili, z jedné dvakrát. Před 25 lety jsem psal a hrál rasistickou hudbu, která si o desítky let později našla cestu na internet a částečně inspirovala mladého bílého nacionalistu k tomu, aby vkročil na posvátnou půdu kostela v Charlestonu v Jižní Karolíně a nesmyslně zmasakroval devět nevinných lidí.
For the next eight years, I saw friends die, I saw others go to prison and inflict untold pain on countless victims and their families' lives. I heard horrific stories from young women in the movement, who'd been brutally raped by the very men they were conditioned to trust, and I myself committed acts of violence against people, solely for the color of their skin, who they loved, or the god that they prayed to. I stockpiled weapons for what I thought was an upcoming race war. I went to six high schools; I was kicked out of four of them, one of them, twice. And 25 years ago, I wrote and performed racist music that found its way to the internet decades later and partially inspired a young white nationalist to walk into a sacred Charleston, South Carolina, church and senselessly massacre nine innocent people.
Ale pak se můj život změnil. V 19 letech jsem potkal dívku, která nepatřila k hnutí, která s rasismem neměla nic společného, a zamiloval jsem se do ní. V 19 letech jsme se vzali a měli jsme prvního syna. Když jsem toho dne na porodním sále držel svého syna v náručí, nejen že jsem znovu našel něco z oné nevinnosti, kterou jsem ztratil ve 14 letech, ale začal jsem také zpochybňovat velmi důležité věci, které mě na začátku do hnutí přivedly: identitu, příslušnost a cíl – věci, se kterými jsem jako mladý chlapec bojoval. A teď jsem se znovu s tímto konceptem vlastní identity potýkal. Byl jsem pořád tím neonacistickým štváčem nebo jsem byl milujícím otcem a manželem? Patřil jsem stále k té komunitě, kterou jsem kolem sebe vyprodukoval ke zvyšování vlastního ega, protože jsem cítil nenávist sám k sobě a chtěl jsem ji přenést na ostatní, nebo tou komunitou byla rodina, které jsem fyzicky dal život? Mělo být mým cílem sežehnout zemi nebo jsem z ní měl udělat lepší místo pro svou rodinu? A najednou, jako kdybych tvrdě narazil hlavou do zdi, jsem vůbec nechápal, kým jsem se vlastně za posledních osm let stal. A kéž bych v tu chvíli byl dost statečný na to, abych odešel, abych pochopil, co za boj se to uvnitř mě odehrával, pak by se možná ještě dala tragédie odvrátit.
But then my life changed. At 19 years old, I met a girl who was not in the movement, who didn't have a racist bone in her body, and I fell in love with her. And at 19, we got married, and we had our first son. And when I held my son in my arms in the delivery room that day, not only did I reconnect with some of the innocence that I had lost at 14 years old, but it also began to challenge the very important things that drew me to the movement to begin with: identity, community and purpose -- things that I had been struggling with as a young boy. And now, I struggled with the concept of who I was again. Was I this neo-Nazi hatemonger, or was I a caring father and husband? Was my community the one that I had manufactured around me to boost my own ego, because I felt self-hatred for myself and I wanted to project it onto others, or was it the one that I had physically given life to? Was my purpose to scorch the earth or was it to make it a better place for my family? And suddenly, like a ton of bricks hit me, I became very confused with who I'd been for the last eight years. And if only I'd been brave enough to walk away at that moment, to understand what the struggle was that was happening inside of me, then maybe tragedy could have been averted.
Místo toho jsem udělal kompromis. Ve prospěch rodiny jsem se vzdal ulice, protože jsem byl nervózní z toho, že bych mohl skončit ve vězení nebo mrtvý, a oni by se o sebe museli starat sami. Tak jsem se vzdal postu vůdce a místo toho jsem si otevřel obchod s gramodeskami, kde jsem samozřejmě chtěl prodávat white power hudbu, protože jsem ji dovážel z Evropy. Ale věděl jsem, že kdybych prodával pouze rasistickou hudbu, místní by mi nedovolili tam zůstat. Tak jsem se rozhodl, že budu mít v regálech i jinou hudbu, třeba punk rock, heavy metal a hip hop. A ačkoliv white power hudba, kterou jsem prodával, tvořila 75 procent mých hrubých příjmů, protože lidé z celé země si ji přijížděli koupit do jediného obchodu, který ji prodával, měl jsem také zákazníky, kteří chodili kupovat jinou hudbu. A časem se se mnou začali bavit.
Instead, I did compromise. I took myself off the streets for the benefit of my family, because I was nervous that maybe I could go to jail or end up dead, and they would have to fend for themselves. So I stepped back as a leader, and instead I opened a record store that I was going to sell white-power music in, of course, because I was importing it in from Europe. But I knew that if I was just a racist store selling racist music the community would not allow me to be there. So I decided I was going to also stock the shelves with other music, like punk rock and heavy metal and hip-hop. And while the white-power music that I was selling was 75 percent of my gross revenue, because people were driving in from all over the country to buy it from the only store that was selling it, I also had customers come in to buy the other music. And eventually, they started to talk to me.
Jednou ke mně přišel mladý černoch, který byl viditelně rozrušený. Rozhodl jsem se, že se zeptám, co se stalo. Řekl mi, že jeho matce byla diagnostikována rakovina prsu. A najednou jsem tomu černému mladíkovi, se kterým bych dřív nikdy nenašel společnou řeč nebo vzájemnou vazbu, dokázal porozumět, protože i mojí vlastní matce byla diagnostikována rakovina prsu, a cítil jsem, jakou bolest prožívá. Jindy zase přišel homosexuální pár se svým synem a bylo mi hned jasné, že svého syna milují stejně hluboce, jako jsem já miloval toho svého. A najednou jsem si nedokázal zdůvodnit ani ospravedlnit předsudky, které se mi usadily v hlavě.
One day, a young black teen came in, and he was visibly upset. And I decided to ask him what was wrong. And he told me that his mother had been diagnosed with breast cancer. And suddenly, this young black teenager, who I'd never had a meaningful conversation or interaction with, I was able to connect with, because my own mother had been diagnosed with breast cancer, and I could feel his pain. On another occasion, a gay couple came in with their son, and it was undeniable to me that they loved their son in the same profound ways that I loved mine. And suddenly, I couldn't rationalize or justify the prejudice that I had in my head.
Rozhodl jsem se, že odstraním white power hudbu z nabídky, protože mi bylo příliš trapné ji před novými přáteli prodávat. Obchod se samozřejmě nedal udržet, takže jsem ho musel zavřít. Současně jsem ztratil skoro všechno, co jsem v životě měl. Využil jsem toho jako příležitosti odejít z hnutí, jehož jsem byl osm let součástí, od jediné identity, příslušnosti a cíle, které jsem znal po většinu svého života. Takže jsem neměl nikoho. Přišel jsem o živobytí, protože jsem zavřel obchod. Neměl jsem zrovna skvělý vztah s rodiči, i když se o to snažili. Moje žena a děti mě opustili, protože jsem neodešel z hnutí a nevzdal se ho dostatečně rychle. A najednou jsem zase nevěděl, kým jsem, kam patřím a jaký je smysl mé existence. Cítil jsem se mizerně a ráno jsem se často probouzel s přáním, abych se už nikdy neprobudil.
I decided to pull the white-power music from the inventory when I became too embarrassed to sell it in front of my new friends. And of course, the store couldn't sustain itself, so I had to close it. At that same time, I lost nearly everything in my life. I used it as an opportunity to walk away from the movement that I'd been a part of for eight years, the only identity, community and purpose that I'd really known for most of my life. So I had nobody. I lost my livelihood because I closed the store. I didn't have a great relationship with my parents, even though they tried. And my wife and children left me, because I hadn't left the movement and disengaged quickly enough. And suddenly, I didn't know who I was again, or where I fit in or what my purpose was supposed to be. I was miserable inside, and I often woke up in the morning wishing that I hadn't.
Asi po pěti letech se jedna z mála mých známých, které jsem měl, obávala o moje zdraví, přišla za mnou a řekla: „Musíš něco dělat, protože tě nechci vidět umřít.“ A navrhla, abych se jel ucházet o místo, kde pracovala, do společnosti s názvem IBM. Jo, taky jsem si myslel, že zešílela.
About five years in, one of the few friends that I had was concerned about my well-being, and she came to me and she said, "You need to do something, because I don't want to see you die." And she suggested that I go apply for a job where she worked, at a company called IBM. Yeah, I thought she was crazy, too.
(smích)
(Laughter)
Tady mě máte, skrytého ex-nácka, potetovaného nenávistnými symboly. Neměl jsem vysokou školu. Několikrát mě vyhodili z několika středních škol. Ani počítač jsem neměl. Ale šel jsem dovnitř a nějakým zázrakem jsem tu práci dostal. Byl jsem nadšený.
Here I was, a closeted ex-Nazi covered in hate tattoos. I didn't go to college. I'd been kicked out of multiple high schools multiple times. I didn't even own a computer. But I went in, and somehow, miraculously, I got the job. I was thrilled.
Pak jsem se zděsil, když jsem zjistil, že mě skutečně posílají na moji starou střední školu, tu samou, ze které mě dvakrát vyhodili, abych jim tam nainstaloval počítače. Byla to střední škola, kde jsem páchal násilnosti vůči studentům, vůči učitelům; kde jsem před školou protestoval za rovná práva pro bílé a kde jsem dokonce obsadil jídelnu a dožadoval se založení studentských odborů pro bílé.
And then I became terrified to learn that they'd actually be putting me back at my old high school, the same one I got kicked out of twice, to install their computers. This was a high school where I had committed acts of violence against students, against faculty; where I had protested out in front of the school for equal rights for whites and even had a sit-in in the cafeteria to try and demand a white student union.
A samozřejmě, jako by tomu karma chtěla, uplynulo sotva pár hodin a přímo ke mně si to kráčí pan Johnny Holmes, tvrdý černoch z ochranky, s nímž jsem měl fyzickou výměnu názorů, kvůli které mě podruhé vyhodili a v poutech vyvedli ze školy. Nepoznal mě, ale já jsem ho viděl. Nevěděl jsem, co dělat, ztuhl jsem. Byl jsem už dospělý člověk, léta jsem byl mimo hnutí, potil jsem se a třásl se. Ale usmyslil jsem si, že musím něco udělat. Rozhodl jsem se, že pod tíhou minulosti musím trpět, protože jsem před ní pět let zkoušel utíkat. Snažil jsem se získat nové přátele a zakrýval tetování dlouhými rukávy a nepřiznal bych to, protože jsem se bál stejného přístupu, jako když jsem já odsuzoval jiné lidi. Rozhodl jsem se pana Holmese dohonit na parkovišti – asi to nebylo to nejchytřejší, co jsem mohl udělat.
And of course, as karma would have it, within the first couple of hours, who walks right by me but Mr. Johnny Holmes, the tough black security guard I had gotten in a fistfight with, that got me kicked out the second time and led out in handcuffs from the school. He didn't recognize me, but I saw him, and I didn't know what to do. I was frozen; I was this grown man now, years out of the movement, and I was sweating and I was trembling. But I decided I had to do something. And I decided I needed to suffer under the weight of my past, because for five years I had tried to outrun it. I'd tried to make new friends and cover my tattoos with long sleeves, and I wouldn't admit it because I was afraid of being judged the same way I had judged other people. Well, I decided I was going to chase Mr. Holmes out to the parking lot -- probably not the smartest decision that I made.
(smích)
(Laughter)
Když jsem ho dohonil, nastupoval zrovna do auta, a tak jsem mu poklepal na rameno. Když se otočil a poznal mě, ustoupil o krok, protože se bál. Nevěděl jsem, co říct. Konečně mi ta slova vyšla z úst, ale vypadlo ze mě jenom: „Omlouvám se.“ Objal mě a odpustil mi. Povzbuzoval mě, abych sám sobě odpustil. Poznal, že můj příběh není příběhem nějakého zlomeného tuláka, který se chce jen přidat ke gangu a čeká ho vězení. Věděl, že tohle může být příběh kohokoliv z mladých, kteří jsou zranitelní, kteří hledají identitu, příslušnost a cíl, a pak narazí hlavou do zdi a nedokážou je najít, a tak se vydají po špatné cestě. Chtěl, abych mu slíbil jednu věc: že svůj příběh povím každému, kdo bude chtít poslouchat. To se stalo před 18 lety a od té doby to dělám.
But when I found him, he was getting into his car, and I tapped him on the shoulder. And when he turned around and he recognized me, he took a step back because he was afraid. And I didn't know what to say. Finally, the words came out of my mouth, and all I could think to say was, "I'm sorry." And he embraced me, and he forgave me. And he encouraged me to forgive myself. He recognized that it wasn't the story of some broken go-nowhere kid who was going to just join a gang and go to prison. He knew that this was the story of every young person who was vulnerable, who was searching for identity, community and purpose, and then hit a wall and was unable to find it and went down a dark path. And he made me promise one thing, that I would tell my story to whoever would listen. That was 18 years ago, and I've been doing it ever since.
(potlesk)
(Applause)
Možná se teď ptáte: Jak se mohl hodný hoch z pracovité přistěhovalecké rodiny vydat takhle špatnou cestou? Jednoduše: kvůli výmolům. Tak je to. Výmoly. Jako dítě jsem měl v cestě plno výmolů. Všichni jsme je měli – takové ty věci v životě, na které narážíme, které nás neustále odklánějí z cesty, a pokud zůstávají nevyřešené nebo nevyléčené nebo nevypořádané, můžeme se někdy nebezpečně ztratit v docela temných uličkách. Výmoly mohou být třeba traumata, zneužívání, nezaměstnanost, zanedbávání, neléčené duševní stavy, dokonce i výsady. A když na naší životní cestě najedeme do mnoha výmolů a nemáme prostředky nebo pomoc, díky kterým bychom se jim vyhnuli nebo které by nás vytáhly – můžou někdy dobří lidé skončit tak, že dělají špatné věci.
You might be asking yourself right now: How does a good kid from a hardworking immigrant family end up going down such a dark path? One word: potholes. That's right. Potholes. I had a lot of potholes when I was kid. We all had them -- you know, the things in life that we hit that invariably just kind of nudge us off our path, and if they remain unresolved or untreated or not dealt with, sometimes we can get dangerously lost down pretty dark corridors. Potholes can be things like trauma, abuse, unemployment, neglect, untreated mental health conditions, even privilege. And if we hit enough potholes on our journey in life, and we don't have the resources or the help to navigate around them or to pull us out, well, sometimes good people end up doing bad things.
Jedním takovým člověkem na cestě plné výmolů byl Darrell. Darrell je ze severní části New Yorku. Četl mé paměti a z toho, jak skončily, byl fakt dopálený. Víte, já jsem se z hnutí dostal a on tam ještě pořád byl. Poslal mi mail, kde napsal: „Fakt se mi nelíbilo, jak to dopadlo.“ A já na to: „No to je mi líto.“
One such person who had potholes is Darrell. Darrell is from upstate New York. He had read my memoir, and he was really upset about the ending. You see, I'd gotten out of the movement and he was still in. And he emailed me and he said, "I didn't really like the way that turned out." And I said, "Well, I'm sorry."
(smích)
(Laughter)
„Ale jestli si o tom chceš promluvit, tak určitě můžeme.“ Po pár týdnech, kdy jsme si spolu dopisovali, jsem se o něm dozvěděl, že je 31letým vojenským veteránem, který byl zraněn, a byl opravdu naštvaný, že nemohl odjet do Afghánistánu zabíjet muslimy. Jednou mi telefonoval, že viděl v parku muslima, jak se modlí, a že nemyslel na nic jiného, než že ho nakopne do obličeje. Další den jsem letěl do Buffala, sedli jsme si s Darrellem a ptal jsem se ho: „Už jsi se někdy s nějakým muslimem potkal?“ A on řekl: „Ne! Proč bych to sakra měl dělat? Jsou odporní. Nechci s nimi mít nic společného.“ Já na to: „OK.“ Omluvil jsem se a odešel do koupelny, tam jsem vytáhl telefon a vygoogloval si místní mešitu. Velmi potichu jsem jim z té koupelny zavolal. Povídám: „Promiňte, imáme, potřeboval bych od vás laskavost. Mám tu křesťana, který by fakt rád věděl něco víc o vašem náboženství.“
"But if you want to talk about it, we could certainly do that." And after a couple of weeks of going back and forth with Darrell, I learned he was a 31-year-old military veteran who had been injured and was really angry about not being able to go to Afghanistan to kill Muslims. And one day on the phone, he told me that he had seen a Muslim man in the park praying, and that all he wanted to do was kick him in the face. I flew to Buffalo the next day, and I sat down with Darrell, and I asked him, "Have you ever met a Muslim person before?" And he said, "No! Why the hell would I want to do that? They're evil. I don't want anything to do with them." I said, "OK." So I excused myself, and I went into the bathroom and I took my phone out in the bathroom, and I Googled the local mosque, and I called them very quietly from the bathroom, and I said, "Excuse me, imam, I need a favor. I have a Christian man
(smích)
who would really love to learn more about your religion."
(Laughter)
„Nevadí vám, když se zastavíme?“
"Do you mind if we stop by?"
Dalo to trochu práce přemluvit Darrella, aby šel, ale nakonec jsme tam dorazili. Když jsem zaklepal na dveře, imám řekl, že na nás má jenom 15 minut, protože se připravoval na bohoslužbu. Říkám: „To bereme.“ Vešli jsme dovnitř a ven jsme vyšli za dvě a půl hodiny, poté, co jsme se tam objímali a plakali a když nás kdoví proč jaksi sblížily historky o Chucku Norrisovi.
Well, it took some convincing for Darrell to go, but finally we got there, and when I knocked on the door, the imam said he only had 15 minutes left for us, because he was preparing for a prayer service. I said, "We'll take it." We went in, and two and a half hours later, we came out after hugging and crying and, very strangely, bonding over Chuck Norris for some reason.
(smích)
(Laughter)
Nevím, co na tom bylo, ale takhle se to stalo. A s radostí vám teď můžu říct, že Darrella s tím imámem můžete často vídat u stánku s falafelem, jak tam společně obědvají.
I don't know what it was about that, but that's what happened. And I'm happy to say now that Darrell and the imam, you can often find them at the local falafel stand, having lunch together.
(potlesk)
(Applause)
Vidíte, to je naším vzájemným odloučením. Nenávist se rodí z nevědomosti. Strach je její otec a osamocenost je její matka. Když něčemu nerozumíme, máme tendenci se toho bát, a pokud si budeme držet odstup, strach poroste a někdy přeroste v nenávist. Od dob, kdy jsem opustil hnutí, jsem víc jak sto lidem pomohl vymanit se z extremistických hnutí, od bílých supremacistických skupin –
You see, it's our disconnection from each other. Hatred is born of ignorance. Fear is its father, and isolation is its mother. When we don't understand something, we tend to be afraid of it, and if we keep ourselves from it, that fear grows, and sometimes, it turns into hatred. Since I've left the movement, I've helped over a hundred people disengage from extremist movements, from white supremacist groups --
(potlesk)
(Applause)
až po džihádistické skupiny. A nedělám to tak, že bych se s nimi dohadoval nebo že bych s nimi diskutoval nebo že bych jim říkal, že se mýlí, i když, věřte, že bych někdy chtěl. Tak to nedělám. Naopak, neodstrkuji je. Přitahuji je blíž. A velmi pozorně naslouchám, kdy uslyším o jejich výmolech, a pak je začnu záplatovat. Snažím se, aby lidé byli odolnější, více sebevědomí, uměli získávat potřebné dovednosti, aby se uplatnili na trhu práce a nemuseli obviňovat ostatní, se kterými se nikdy ani nesetkali.
to even jihadist groups. And the way I do that is not by arguing with them, not by debating them, not by even telling them they're wrong, even though, boy, I want to sometimes. I don't do that. Instead, I don't push them away. I draw them in closer, and I listen very closely for their potholes, and then I begin to fill them in. I try to make people more resilient, more self-confident, more able to have skills to compete in the marketplace so that they don't have to blame the other, the other that they've never met.
Než půjdu, rád bych vám pověděl ještě jednu věc. Všichni, s nimiž jsem pracoval, vám budou říkat to samé. Za prvé, stali se extremisty, protože chtěli někam patřit, ne kvůli ideologii či dogmatu. A za druhé, ven je vyvedlo soucítění lidí, od nichž by si ho nejméně zasloužili, ve chvíli, kdy si to nejméně zasloužili.
I'd like to just leave you with one last thing before I go. Of all the people I've worked with, they will all tell you the same thing. One, they became extremists because they wanted to belong, not because of ideology or dogma. And second, what brought them out was receiving compassion from the people they least deserved it from, when they least deserved it.
(Applause)
Takže bych vás rád k něčemu vybídl: jděte ven, dnes, zítra – nejlépe každý den. Najděte někoho, o kom si myslíte, že si nezaslouží váš soucit a nabídněte mu ho. Protože vám ručím za to, že oni ho potřebují nejvíc.
So I would like to leave you with a challenge: go out there today, tomorrow -- hopefully every day -- find somebody that you think is undeserving of your compassion and give it to them, because I guarantee you, they're the ones who need it the most.
Děkuji mnohokrát.
Thank you very much.
(potlesk)
(Applause)