Je mi velkým potěšením, že tady mohu stát. A je mi velkým potěšením, že mohu prezentovat po Brianu Coxovi z laboratoře CERN. Tuším, že CERN je domovem Velkého hadronového urychlovače (LHC). Co se stalo malému hadronovému urychlovači? Kde je malý hadronový urychlovač? Malý hadronový urychlovač byl kdysi velká věc. Dnes je malý hadronový urychlovač v komoře, přehlížený a zapomenutý. Víte, když byl Velký hadronový urychlovač uveden do provozu a nefungoval, a lidé se ptali, proč, byl to tým kolem malého hadronového urychlovače, který to sabotoval, protože tolik záviděli. Celá rodina hadronových urychlovačů potřebuje odhalit.
It's a great pleasure to be here. It's a great pleasure to speak after Brian Cox from CERN. I think CERN is the home of the Large Hadron Collider. What ever happened to the Small Hadron Collider? Where is the Small Hadron Collider? Because the Small Hadron Collider once was the big thing. Now, the Small Hadron Collider is in a cupboard, overlooked and neglected. You know when the Large Hadron Collider started, and it didn't work, and people tried to work out why, it was the Small Hadron Collider team who sabotaged it because they were so jealous. The whole Hadron Collider family needs unlocking.
Lekce, která plyne z Brianovy prezentace, je svým způsobem - všechny ty fantastické obrázky - je svým způsobem ve skutečnosti tato: úhel pohledu ovlivňuje všechno, co vidíte. To, co Brian říkal, bylo, že věda postupně otevřela mnoho různých úhlů pohledu, ze kterých se na sebe můžeme dívat. A proto je tak užitečná. Takže úhel pohledu, který zaujmete ovlivňuje v podstatě všechno, co vidíte. Otázka, na kterou se budete ptát, ovlivní významně odpověď, kterou dostanete.
The lesson of Brian's presentation, in a way -- all those fantastic pictures -- is this really: that vantage point determines everything that you see. What Brian was saying was science has opened up successively different vantage points from which we can see ourselves, and that's why it's so valuable. So the vantage point you take determines virtually everything that you will see. The question that you will ask will determine much of the answer that you get.
A tak když se zeptáte: "Kam byste jeli, abyste viděli, jak vypadá vzdělávání budoucnosti?" Odpověď, kterou obvykle dostanete, je minimálně posledních 20 let velmi jednoznačná. Jeďte se podívat do Finska. Finsko je tím nejlepším místem na světě k pozorování vzdělávacího systému. Finové mohou být trochu nudní a v depresi a mohou mít velmi vysokou míru sebevražd, ale, páni, jsou kompetentní. A mají naprosto úžasný vzdělávací systém. A tak všichni jedeme do Finska a uvažujeme o tom finském sociálně demokratickém zázraku, jeho kulturní homogenitě a o tom všem ostatním, a potom usilujeme o to vymyslet, jak bychom mohli přinést tato poučení zpět.
And so if you ask this question: Where would you look to see the future of education? The answer that we've traditionally given to that is very straightforward, at least in the last 20 years: You go to Finland. Finland is the best place in the world to see school systems. The Finns may be a bit boring and depressive and there's a very high suicide rate, but by golly, they are qualified. And they have absolutely amazing education systems. So we all troop off to Finland, and we wonder at the social democratic miracle of Finland and its cultural homogeneity and all the rest of it, and then we struggle to imagine how we might bring lessons back.
Takže proto jsem poslední rok, s pomocí Cisco, které mě z nějakého vznešeného důvodu sponzoruje, jezdil dívat se jinam. Protože někdy radikální inovace přicházejí z toho nejlepšího, ale často přicházejí z míst, kde existuje obrovská potřeba, neuspokojená, skrytá poptávka a nedostatek zdrojů pro to, aby tam fungovala tradiční řešení -- tradiční, nákladná řešení, která jsou závislá na odbornících, tím jsou například školy a nemocnice.
Well, so, for this last year, with the help of Cisco who sponsored me, for some balmy reason, to do this, I've been looking somewhere else. Because actually radical innovation does sometimes come from the very best, but it often comes from places where you have huge need -- unmet, latent demand -- and not enough resources for traditional solutions to work -- traditional, high-cost solutions, which depend on professionals, which is what schools and hospitals are.
Takže jsem skončil v místě jako je toto. To místo se jmenuje Monkey Hill. Je to jeden ze stovek slumů v Riu. Největší nárůst obyvatelstva v následujících 50 letech proběhne ve městech. Vyrostmene tempem šesti měst o 12 milionech obyvatel každý rok v průběhu příštích 30 let. Zdrojem téměř tohoto veškerého růstu bude rozvojový svět. Téměř veškerý růst proběhne právě v místech jako je Monkey Hill. Právě tam najdete nejrychleji rostoucí mladou populaci světa. Takže pokud chcete návody, které fungují -- v podstatě na všechno -- zdraví, vzdělání, vládní politiky a vzdělání -- musíte jít právě do těchto míst. A pokud půjdete do těchto míst, potkáte takovéto lidi.
So I ended up in places like this. This is a place called Monkey Hill. It's one of the hundreds of favelas in Rio. Most of the population growth of the next 50 years will be in cities. We'll grow by six cities of 12 million people a year for the next 30 years. Almost all of that growth will be in the developed world. Almost all of that growth will be in places like Monkey Hill. This is where you'll find the fastest growing young populations of the world. So if you want recipes to work -- for virtually anything -- health, education, government politics and education -- you have to go to these places. And if you go to these places, you meet people like this.
Tohle je chlapec, který se jmenuje Juanderson. Ve 14 letech, stejně jako mnoho dalších čtnáctiletých v brazilském vzdělávacím systému, zanechal studia. Bylo to nudné. A Juanderson místo toho šel za tím, co mu dávalo příležitost a naději v místě, kde žil, a tím je obchod s drogami. A ve svých 16 letech, díky rychlému postupu, už vedl obchod s drogrami v 10 favelas. Jeho obrat byl více než 200 000 dolarů za týden. Zaměstnával 200 lidí. Bylo mu souzeno zemřít do 25 let jeho života. Ale naštěstí potkal tohoto chlapíka, který se jmenuje Rodrigo Baggio a je to majitel prvního notebooku, který se kdy objevil v Brazílii. V roce 1994 Rodrigo začal něco, co se jmenuje CDI, získával počítače věnované firmami, a dával je komunitním centrům v jednotlivých slumech a tím tvořil místa jako je toto. To, co změnilo Juandersona, byla vzdělávací technologie, která učinila učení zábavné a přístupné.
This is a guy called Juanderson. At the age of 14, in common with many 14-year-olds in the Brazilian education system, he dropped out of school. It was boring. And Juanderson, instead, went into what provided kind of opportunity and hope in the place that he lived, which was the drugs trade. And by the age of 16, with rapid promotion, he was running the drugs trade in 10 favelas. He was turning over 200,000 dollars a week. He employed 200 people. He was going to be dead by the age of 25. And luckily, he met this guy, who is Rodrigo Baggio, the owner of the first laptop to ever appear in Brazil. 1994, Rodrigo started something called CDI, which took computers donated by corporations, put them into community centers in favelas and created places like this. What turned Juanderson around was technology for learning that made learning fun and accessible.
A nebo můžete jet do míst jako je toto. Tohle je Kibera, největší slum ve východní Africe. Žijí tu miliony lidí na mnoha kilometrech čtverečních. A tady jsem potkal tyto dva, Azra nalevo, Maureen napravo. Právě dokončili keňský certifikát středního vzdělávání. Název by vám měl napovědět, že keňský vzdělávací systém přebírá téměř vše z Británie padesátých lét 20. století, ale zvládl to udělat ještě horším. Takže v těchto slumech jsou školy jako třeba tato. Jsou tu místa, jako je toto. Tohle je místo, kam Maureen chodil do školy. Jsou to soukromé školy. Ve slumech nejsou žádné státní školy. A vzdělání, které dávají, je politováníhodné. Bylo to v místech jako tato. Tato škola byla založena jeptiškami v jiném slumu, který se jmenuje Nakuru. Polovina dětí ve třídě nemá žádného rodiče, protože ti zemřeli na AIDS. Druhá polovina má jednoho rodiče, protože druhý rodič zemřel na AIDS. Takže hlavní výzvy vzdělávání v takovémto míste nejsou učit královny a krále Keni a Británie. Oni musí zůstat naživu, vydělat si na živobytí, nenakazit se virem HIV. Technologie, která překlenuje bohatství a chudobu v místě jako je toto, nemá nic společného s průmyslovou technologií. Nemá nic společného s elektřinou a vodou. Je to mobilní telefon. Pokud chcete navrhnout od počátku téměř jakoukoliv službu v Africe začnete u mobilního telefonu. Nebo byste mohli jít do míst, jako je toto.
Or you can go to places like this. This is Kibera, which is the largest slum in East Africa. Millions of people living here, stretched over many kilometers. And there I met these two, Azra on the left, Maureen on the right. They just finished their Kenyan certificate of secondary education. That name should tell you that the Kenyan education system borrows almost everything from Britain, circa 1950, but has managed to make it even worse. So there are schools in slums like this. They're places like this. That's where Maureen went to school. They're private schools. There are no state schools in slums. And the education they got was pitiful. It was in places like this. This a school set up by some nuns in another slum called Nakuru. Half the children in this classroom have no parents because they've died through AIDS. The other half have one parent because the other parent has died through AIDS. So the challenges of education in this kind of place are not to learn the kings and queens of Kenya or Britain. They are to stay alive, to earn a living, to not become HIV positive. The one technology that spans rich and poor in places like this is not anything to do with industrial technology. It's not to do with electricity or water. It's the mobile phone. If you want to design from scratch virtually any service in Africa, you would start now with the mobile phone. Or you could go to places like this.
Tohle místo se jmenuje osada Madangiri, což je velmi vyspělý slum ležící asi 25 minut za Novým Dílím, kde jsem potkal tyto osoby, které mě provázely celý den. Zajímavé na těchto dívkách je, a je to zároveň znak jakési sociální revoluce, která se krade rozvojovým světem, že tyto dívky nejsou vdané. Před deseti lety by už určitě byly vdané. Dnes vdané nejsou a chtějí pokračovat ve studiu, budovat kariéru. Byly vychovány matkami, které jsou negramotné, které nikdy nedělaly žádný domácí úkol. Po celém rozvojovém světě jsou miliony rodičů, desítky, stovky milionů, kteří poprvé ve svém životě se svými dětmi dělají domácí úkoly a zkoušky. A důvod, proč pokračují ve studiu, není to, že oni sami chodili do školy. Tohle je soukromá škola. Tohle je škola, kde se platí školné. Tohle je dobrá škola. Tohle je to nejlepší, co můžete dostat v Hyderabardu v indickém vzdělávacím systému. Důvod, proč pokračují ve studiu, je tento.
This is a place called the Madangiri Settlement Colony, which is a very developed slum about 25 minutes outside New Delhi, where I met these characters who showed me around for the day. The remarkable thing about these girls, and the sign of the kind of social revolution sweeping through the developing world is that these girls are not married. Ten years ago, they certainly would have been married. Now they're not married, and they want to go on to study further, to have a career. They've been brought up by mothers who are illiterate, who have never ever done homework. All across the developing world there are millions of parents -- tens, hundreds of millions -- who for the first time are with children doing homework and exams. And the reason they carry on studying is not because they went to a school like this. This is a private school. This is a fee-pay school. This is a good school. This is the best you can get in Hyderabad in Indian education. The reason they went on studying was this.
Tohle je počítač nainstalovaný u vchodu do jejich slumu pokrokovým společensky prospěšným podnikatelem, který se jmenuje Sugata Mitra, který si osvojil ty nejradikálnější pokusy, ukazujíc, že v těch správných podmínkách se děti mohou učit na počítačích bez pomoci učitele. Tyto dívky neznají Google. Neznají Wikipedii. Představte si, jaké by byly jejich životy, kdybyste jim tohle mohli zprostředkovat.
This is a computer installed in the entrance to their slum by a revolutionary social entrepreneur called Sugata Mitra who has conducted the most radical experiments, showing that children, in the right conditions, can learn on their own with the help of computers. Those girls have never touched Google. They know nothing about Wikipedia. Imagine what their lives would be like if you could get that to them.
Takže když se podíváte, jako jsem to udělal já během této mojí cesty, když se podíváte na stovky příkladů různých společensky prospěšných podnikatelů, kteří pracují v těchto extrémních podmínkách, podívejte se na recepty na vzdělávání, se kterými přicházejí, ty vůbec nevypadají jako škola. Jak tedy vypadají? Vzdělání je globálním náboženstvím. A vzdělání, spolu s technologií, je velkým zdrojem naděje. Můžete jít do míst jako je toto.
So if you look, as I did, through this tour, and by looking at about a hundred case studies of different social entrepreneurs working in these very extreme conditions, look at the recipes that they come up with for learning, they look nothing like school. What do they look like? Well, education is a global religion. And education, plus technology, is a great source of hope. You can go to places like this.
Toto je škola tři hodiny od Sao Paula. Rodiče většiny dětí, které tuto školy navštěvují, jsou negramotní. Mnoho z nich nemá doma elektřinu. Ale připadá jim úplně normální používat počítače, internet, tvořit videa a tak dále. Když zavítáte do míst jako je toto, to, co uvidíte, je že vzdělávání v takovýchto podmínkách funguje na základě dobrovolnosti, ne donucení. Většina našeho vzdělávacího systému funguje na základě donucení. Byl jsem doslova donucen chodit do školy. A když jste ve škole, jsou vám nuceny další věci, zkoušky, znalosti, systémy, rozvrhy. Pokud chcete přilákat lidi jako Juanderson, kteří by mohli místo toho, například, kupovat zbraně, nosit šperky, jezdit na motorce a chodit s holkama díky obchodu s drogrami, a vy ho chcete přilákat ke vzdělávání, mít povinné osnovy nedává příliš smysl. To ho určitě nepřiláká. Potřebujete ho přilákat. Takže vzdělávání musí fungovat na základě přitažlivosti, ne donucení.
This is a school three hours outside of Sao Paulo. Most of the children there have parents who are illiterate. Many of them don't have electricity at home. But they find it completely obvious to use computers, websites, make videos, so on and so forth. When you go to places like this what you see is that education in these settings works by pull, not push. Most of our education system is push. I was literally pushed to school. When you get to school, things are pushed at you: knowledge, exams, systems, timetables. If you want to attract people like Juanderson who could, for instance, buy guns, wear jewelry, ride motorbikes and get girls through the drugs trade, and you want to attract him into education, having a compulsory curriculum doesn't really make sense. That isn't really going to attract him. You need to pull him. And so education needs to work by pull, not push.
A tak myšlenka školních osnov je zcela irelevantní v prostředí jako je toto. Potřebujete začít se vzděláváním u těch věcí, které znamenají rozdíl pro ně a v jejich prostředí. Co to je? Základem je motivace, a ta má dva aspekty. Jedním je dodání vnější motivace. Že vzdělání přináší odměnu. Náš vzdělávací systém funguje na základě toho, že sice existuje odměna, ale musíte si na ni počkat vcelku dlouho. To je příliš dlouho, pokud jste chudí. Čekat 10 let, než se vám vyplatí vaše vzdělání je příliš dlouho, když potřebujete uspokojit vaše každodenní potřeby, když máte sourozence, o které se musíte postarat nebo podnik, se kterým musíte pomáhat. Takže potřebujete vzdělání, které je relevantní a pomáhá lidem uživit se v daném čase a prostředí. A taky to musíte udělat vnitřně zajímavé.
And so the idea of a curriculum is completely irrelevant in a setting like this. You need to start education from things that make a difference to them in their settings. What does that? Well, the key is motivation, and there are two aspects to it. One is to deliver extrinsic motivation, that education has a payoff. Our education systems all work on the principle that there is a payoff, but you have to wait quite a long time. That's too long if you're poor. Waiting 10 years for the payoff from education is too long when you need to meet daily needs, when you've got siblings to look after or a business to help with. So you need education to be relevant and help people to make a living there and then, often. And you also need to make it intrinsically interesting.
Takže znovu, našel jsem lidi jako tito. Tohle je úžasný chlapík, Sebastiao Rocha, z Belo Horizonte, třetího největšího města v Brazílii. Vynalezl více jak 200 her, pomocí který lze vyučovat v podstatě jakýkoliv předmět pod sluncem. Ve školách a komunitách, kde Taio pracuje, začíná den vždycky v kroužku a otázkou. Představte si vzdělávací systém, který začíná otázkami, ne znalostí, která má být předána, nebo začíná hrou, ne přednáškou, nebo se odvíjí od předpokladu, že nejprve musíte lidi zaujmout před tím, než je začnete vyučovat. V našich vzdělávacích systémech děláte tyto věci až potom, pokud máte štěstí, sport, divadlo, hudba. Tyto věci pomáhají učení. Přitahují lidi k učení, protože to je ve skutečnosti taneční projekt nebo cirkusový projekt nebo, nejlepší příklad ze všech -- El Sistema ve Venezuele -- je hudební projekt. A tímto lidi přilákáte k učení, ne přidáváním tohoto až poté, co bylo veškeré učení doděláno a vy jste dojedli vaše bobule vědění.
So time and again, I found people like this. This is an amazing guy, Sebastiao Rocha, in Belo Horizonte, in the third largest city in Brazil. He's invented more than 200 games to teach virtually any subject under the sun. In the schools and communities that Taio works in, the day always starts in a circle and always starts from a question. Imagine an education system that started from questions, not from knowledge to be imparted, or started from a game, not from a lesson, or started from the premise that you have to engage people first before you can possibly teach them. Our education systems, you do all that stuff afterward, if you're lucky, sport, drama, music. These things, they teach through. They attract people to learning because it's really a dance project or a circus project or, the best example of all -- El Sistema in Venezuela -- it's a music project. And so you attract people through that into learning, not adding that on after all the learning has been done and you've eaten your cognitive greens.
Takže El Sistema ve Venezuele využívá housle jako vyučovací techniku. Taio Rochar využívá výrobu mýdla jako vyučovací techniku. A to, co zjistíte, když jdete do těchto podmínek, je to, že využívají lidí a míst neuvěřitelně kreativním způsobem. Spousta učení se s vrstevníky. Jak budete učit lidi tam, kde nejsou žádní učitelé, kam žádní učitelé nepřijdou, kde si je nemohou dovolit a dokonce když přijdou, to, co učí, není relevantní pro komunitu, které slouží? Vytvoříte vlastní učitele. Vytvoříte učení mezi vrstevníky nebo vytvoříte smluvní učitele nebo přinesete odborné znalosti. Ale každopádně vytvoříte cesty, jak dostat vzdělání, které je relevantní, skrze technologii, lidi a místa, která jsou odlišná.
So El Sistema in Venezuela uses a violin as a technology of learning. Taio Rocha uses making soap as a technology of learning. And what you find when you go to these schemes is that they use people and places in incredibly creative ways. Masses of peer learning. How do you get learning to people when there are no teachers, when teachers won't come, when you can't afford them, and even if you do get teachers, what they teach isn't relevant to the communities that they serve? Well, you create your own teachers. You create peer-to-peer learning, or you create para-teachers, or you bring in specialist skills. But you find ways to get learning that's relevant to people through technology, people and places that are different.
Takže třeba toto je škola v autobuse na staveništi v Pune, nejrychleji rostoucím městě Asie. Pune má 5000 staveništ. 30 000 dětí žije na těchto staveništích. To je jedno město. Představte si urbanistickou explozi, která se děje v rozvojovém světě, a kolik tisíc dětí bude trávit jejich školní léta na staveništích. Je to velmi jednoduchý model zprostředkovat jim učení skrze autobus. A všichni z nich berou učení nikoliv jako druh akademické, analytické činnosti, ale jako něco, co je produktivní, něco, co vytváříte, něco, co můžete dělat a možná se tím i uživit.
So this is a school in a bus on a building site in Pune, the fastest growing city in Asia. Pune has 5,000 building sites. It has 30,000 children on those building sites. That's one city. Imagine that urban explosion that's going to take place across the developing world and how many thousands of children will spend their school years on building sites. Well, this is a very simple scheme to get the learning to them through a bus. And they all treat learning, not as some sort of academic, analytical activity, but as that's something that's productive, something you make, something that you can do, perhaps earn a living from.
Takže jsem potkal tuhle postavu, Stevena. Strávil tři rok žitím na ulicích Nairobi, protože jeho rodiče zemřeli na AIDS. A to, co ho konečně přivedlo zpět do školy, nebyla nabídka složení maturity, ale možnost vyučit se tesařem, praktické, tvořivé činnosti. Takže ty nejmódnější školy na světě, High Tech High a ostatní, jsou zastánci filozofie učení jako produktivní aktivity. Tady ale není na výběr. Učení musí být produktivní, aby dávalo smysl.
So I met this character, Steven. He'd spent three years in Nairobi living on the streets because his parents had died of AIDS. And he was finally brought back into school, not by the offer of GCSEs, but by the offer of learning how to become a carpenter, a practical making skill. So the trendiest schools in the world, High Tech High and others, they espouse a philosophy of learning as productive activity. Here, there isn't really an option. Learning has to be productive in order for it to make sense.
A konečně, mají také jiný model růstu. Model čínské restaurace jak růst. Naučil jsem se to o tohoto člověka, je to úžasný člověk. Je to možná ten nejvíc pozoruhodný společensky prospěšný podnikatel v oblasti vzdělávání na světě. Jmenuje se Madhav Chavan a vytvořil něco, co se jmenuje Pratham. Pratham organizuje předškolní hrací skupiny pro, dnes, 21 miliónů dětí v Indii. Je to největší nezisková organizace v oblasti vzdělávání na světě. A také podporuje pracovní skupiny dětí, které chodí do indických škol. Je naprostý revolucionář. Je původem odborový předák. A díky tomu se naučil, jak vybudovat organizaci.
And finally, they have a different model of scale, and it's a Chinese restaurant model of how to scale. And I learned it from this guy, who is an amazing character. He's probably the most remarkable social entrepreneur in education in the world. His name is Madhav Chavan, and he created something called Pratham. And Pratham runs preschool play groups for, now, 21 million children in India. It's the largest NGO in education in the world. And it also supports working-class kids going into Indian schools. He's a complete revolutionary. He's actually a trade union organizer by background, and that's how he learned the skills to build his organization.
Když se organizace dostala do určité úrovně, Pratham se stal tak velkým, že přilákal odbornou podporu společnsti McKinsey. Konzultanti z McKinsey přišli, podívali se na jeho model a řekli: "Víte, co byste s tím měl udělat, Madhav?" "Měl byste z toho udělat McDonald's." "A co uděláte, když půjdete na jakékoliv jiné místo" "je, že rozjedete frančízu." "A ta bude stejná kamkoliv na světě půjdete." "Je to spolehlivé a lidé ví přesně, na čem jsou." "A tak nenastanou žádné chyby." A Madhav řekl, "Proč to musíme udělat takto?" "Proč to nemůžeme udělat víc jako čínskou restauraci?"
When they got to a certain stage, Pratham got big enough to attract some pro bono support from McKinsey. McKinsey came along and looked at his model and said, "You know what you should do with this, Madhav? You should turn it into McDonald's. And what you do when you go to any new site is you kind of roll out a franchise. And it's the same wherever you go. It's reliable and people know exactly where they are. And there will be no mistakes." And Madhav said, "Why do we have to do it that way? Why can't we do it more like the Chinese restaurants?"
Čínské restaurace jsou všude, ale přitom neexistuje žádný řetězec čínských restaurací. Přesto každý ví, jak čínská restaurace vypadá. Ví, co očekávat, a přesto, že to bude trochu odlišné a barvy budou odlišné a jméno bude jiné. Přesto poznáte čínskou restauraci, když ji uvidíte. Tito lidé pracují s modelem čínské restaurace. Stejné principy, rozdílná aplikace a rozdílné podmínky. Není to McDonald's model. McDonald's model roste. Model čínské restaurace se šíří.
There are Chinese restaurants everywhere, but there is no Chinese restaurant chain. Yet, everyone knows what is a Chinese restaurant. They know what to expect, even though it'll be subtly different and the colors will be different and the name will be different. You know a Chinese restaurant when you see it. These people work with the Chinese restaurant model -- same principles, different applications and different settings -- not the McDonald's model. The McDonald's model scales. The Chinese restaurant model spreads.
Stejně jako masové vzdělávání, které začalo spolu se společenský prospěšným podnikáním v 19. století. A to je to, co zoufale potřebujeme znovu na světovém měřítku. A co si z toho všeho můžeme vzít? Můžeme se naučit hodně, protože naše vzdělávací systémy selhávají v mnoha ohledech. Selhávají v tom oslovit ty osoby, kterým mají nejvíc sloužit. Často sice strefí cíl, ale minou se účelem. Vylepšování je nadále složitější a složitější zorganizovat. Naše důvěra v tyto systémy je neuvěřitelně napjatá. A toto je jen velmi jednoduchá cesta k porozumění, jaké inovace, jaké různé druhy designu potřebujeme.
So mass education started with social entrepreneurship in the 19th century. And that's desperately what we need again on a global scale. And what can we learn from all of that? Well, we can learn a lot because our education systems are failing desperately in many ways. They fail to reach the people they most need to serve. They often hit their target but miss the point. Improvement is increasingly difficult to organize; our faith in these systems, incredibly fraught. And this is just a very simple way of understanding what kind of innovation, what kind of different design we need.
Existují dva základní typy inovací. Existují udržovací inovace, které zachovávají existující situaci a organizaci, a rušivé inovace, které rozbíjí systémy na kusy a vytvářejí nové. Existují formální prostředí, školy, vysoké školy, nemocnice, ve který se inovace může odehrávat, a neformální prostředí, komunity, rodiny, sociální sítě. Téměř všechny naše snahy patří do skupiny udržovacích inovací ve formálním prostředí, vytváření lepší verze v podstatě bismarkovského školského systému, který se vyvinul v 19. století. A jak už jsem řekl, problém s tímto je, že v rozvojovém světě nejsou žádní učitelé, aby tento model mohl fungovat. Potřebovali byste miliony a miliony učitelů v Číně, Indii, Nigérii a zbytku rozvojového světa, abyste pokryli potřebu. A víme, že v našem systému jednoduše dělat víc toho samého neodstraní hluboké vzdělávací nerovnosti, a to především v centrech a bývalých průmyslových oblastech.
There are two basic types of innovation. There's sustaining innovation, which will sustain an existing institution or an organization, and disruptive innovation that will break it apart, create some different way of doing it. There are formal settings -- schools, colleges, hospitals -- in which innovation can take place, and informal settings -- communities, families, social networks. Almost all our effort goes in this box, sustaining innovation in formal settings, getting a better version of the essentially Bismarckian school system that developed in the 19th century. And as I said, the trouble with this is that, in the developing world there just aren't teachers to make this model work. You'd need millions and millions of teachers in China, India, Nigeria and the rest of developing world to meet need. And in our system, we know that simply doing more of this won't eat into deep educational inequalities, especially in inner cities and former industrial areas.
Proto potřebujeme tři další typy inovace. Potřebujeme víc přetváření. Všude na světě dnes vidíte víc a víc škol, které se přetvářejí. Jsou to sice od pohledu školy, ale vypadají jinak. Existují školy s širším pohledem na věc, a to v USA a Austrálii. Existují tzv. Kunskapsskolan školy ve Švédsku. Ze 14 z nich jen dvě jsou ve školních budovách. Většina z nich jsou v budovách původně určených k jiným účelům. Existuje také skvělá škola v Severním Queenslandu, která se jmenuje Jaringan. A všechny tyto školy mají podobné charakteristiky, vysoce spolupracující, personalizované, často všudypřítomné technologie. Učení, které začíná otázkami, problémy a projekty, ne znalostmi a osnovami. Takže toho určitě potřebujeme více.
So that's why we need three more kinds of innovation. We need more reinvention. And all around the world now you see more and more schools reinventing themselves. They're recognizably schools, but they look different. There are Big Picture schools in the U.S. and Australia. There are Kunskapsskolan schools in Sweden. Of 14 of them, only two of them are in schools. Most of them are in other buildings not designed as schools. There is an amazing school in Northen Queensland called Jaringan. And they all have the same kind of features: highly collaborative, very personalized, often pervasive technology, learning that starts from questions and problems and projects, not from knowledge and curriculum. So we certainly need more of that.
Ale protože tolik problémů ve vzdělávání není způsobeno pouze školami, ale také rodinami a komunitami, to, co také určitě pořebujete, je napravo. Potřebujete snahu doplnit školy. Nejznámější tohoto druhu je Reggio Emilia v Itálii, studijní systém založený na rodině, která podporuje lidi ve školách. Nejvíce strhující je zóna Harlem Children's Zone, která se již více než 10 let pod vedení Geoffrey Canada, skrze směsici výukových rodinných a komunitních projektů, snaží změnit nejen vzdělávání ve školách, ale celou kulturu a ambice asi 10 000 rodin v Harlemu. My potřebujeme víc než to, zcela nové a radikální myšlení. Můžete jet do míst hodinu, i méně, vzdálených od této místnosti, které potřebují radikální změnu v rozsahu, který si ani nepředstavíme.
But because so many of the issues in education aren't just in school, they're in family and community, what you also need, definitely, is more on the right hand side. You need efforts to supplement schools. The most famous of these is Reggio Emilia in Italy, the family-based learning system to support and encourage people in schools. The most exciting is the Harlem Children's Zone, which over 10 years, led by Geoffrey Canada, has, through a mixture of schooling and family and community projects, attempted to transform not just education in schools, but the entire culture and aspiration of about 10,000 families in Harlem. We need more of that completely new and radical thinking. You can go to places an hour away, less, from this room, just down the road, which need that, which need radicalism of a kind that we haven't imagined.
A konečně, potřebujete transformační inovace, které by dokázaly dostat učení k lidem zcela odlišnými cestami. Takže teď stojíme na okraji, 2015, úžasného úspěchu rozšíření vzdělávání po celém světě. Každé dítě do věku 15 let, které chce chodit do školy, bude mít tu možnost v roce 2015. Úžasná věc. Ale je to, narozdíl od aut, která se vyvíjela tak rychle a uspořádaně, školní systém, který je evidentně dědictvím 19. století z Bismarkova modelu německého školství, které bylo převzato anglickými reformátory a často také náboženskými misionáři, kteří pokračovali ve USA jako síla společenské soudržnosti, a poté i v Japonsku a Jižní Korei, když se rozvíjely.
And finally, you need transformational innovation that could imagine getting learning to people in completely new and different ways. So we are on the verge, 2015, of an amazing achievement, the schoolification of the world. Every child up to the age of 15 who wants a place in school will be able to have one in 2015. It's an amazing thing. But it is, unlike cars, which have developed so rapidly and orderly, actually the school system is recognizably an inheritance from the 19th century, from a Bismarkian model of German schooling that got taken up by English reformers, and often by religious missionaries, taken up in the United States as a force of social cohesion, and then in Japan and South Korea as they developed.
Je to od základů evidentně původem z 19. století. A samozřejmě je to obrovský úspěch. A samozřejmě to přinese skvělé věci. Přinese to schopnost učení se a čtění. Ale přinese to také zkázu představivosti. Přinese to zkázu chuti. A přinese to zkázu společenské sebedůvěře. Rozvrství to společnost v takové míře, v jaké ji to osvobodí. A zanecháváme rozvojovému světu školský systém, který se nyní budou pokoušet sto let reformovat. Proto potřebujeme skutečně radikální myšlení a proto je radikální myšlení nyní více možné a více potřebné, než kdy dřív, pro způsob, jakým se budeme učit.
It's recognizably 19th century in its roots. And of course it's a huge achievement. And of course it will bring great things. It will bring skills and learning and reading. But it will also lay waste to imagination. It will lay waste to appetite. It will lay waste to social confidence. It will stratify society as much as it liberates it. And we are bequeathing to the developing world school systems that they will now spend a century trying to reform. That is why we need really radical thinking, and why radical thinking is now more possible and more needed than ever in how we learn.
Děkuji.
Thank you. (Applause)