Jak nakrmit město? To jej jedna z velkých otázek naší doby. A přece ji jen málokdo položí. Bereme jako dané, že když jdeme do obchodu, nebo restaurace či dokonce haly tohoto divadla za přibližně hodinu, bude tam na nás čekat jídlo, které se tam kouzelně odněkud objevilo.
How do you feed a city? It's one of the great questions of our time. Yet it's one that's rarely asked. We take it for granted that if we go into a shop or restaurant, or indeed into this theater's foyer in about an hour's time, there is going to be food there waiting for us, having magically come from somewhere.
Ale když pomyslíte, že každý den musí být pro město velikosti Londýna vyroben, dovezen, koupen a prodán uvařen, snězen a následně zpracován dostatek jídla, a že něco podobného se musí opakovat každý den v každém městě na Zemi, je pozoruhodné, že se tato města vůbec nají.
But when you think that every day for a city the size of London, enough food has to be produced, transported, bought and sold, cooked, eaten, disposed of, and that something similar has to happen every day for every city on earth, it's remarkable that cities get fed at all.
Žijeme na takových místech jakoby to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Zapomínáme, že protože jsme živočichové a potřebujeme jíst, jsme závislí na přírodě stejně, jako byli naši dávní předkové. A jak se nás stále více stěhuje do měst, více přírody se přetváří do neobyčejných krajin jako je ta za mnou - - jde o pole sóji v Mata Grosso v Brazílii, aby nás nakrmila. Jde o obrovské části krajiny. Ale jen několik z nás je kdy viděla.
We live in places like this as if they're the most natural things in the world, forgetting that because we're animals and that we need to eat, we're actually as dependent on the natural world as our ancient ancestors were. And as more of us move into cities, more of that natural world is being transformed into extraordinary landscapes like the one behind me -- it's soybean fields in Mato Grosso in Brazil -- in order to feed us. These are extraordinary landscapes, but few of us ever get to see them.
A stále více tyto oblasti nekrmí jen nás. Jak se nás stále více stěhuje do měst, tak nás více jí maso, takže třetina roční globální obilné sklizně je určena na krmení zvířat spíše než pro lidi. A kvůli tomu je zapotřebí třikrát tolik obilí - - vlastně deset krát více obilí - k nakrmení lidí, pokud obilí nejdříve projde zvířaty a to není moc efektivní způsob k našemu nasycení.
And increasingly these landscapes are not just feeding us either. As more of us move into cities, more of us are eating meat, so that a third of the annual grain crop globally now gets fed to animals rather than to us human animals. And given that it takes three times as much grain -- actually ten times as much grain -- to feed a human if it's passed through an animal first, that's not a very efficient way of feeding us.
A jde také o stupňující se problém. Očekává se, že do roku 2050 se zdvojnásobí množství lidí žijících ve městech. A také se očekává, že se zkonzumuje dvakrát tolik masa a mléčných výrobků. Takže maso a urbanismus jdou ruku v ruce. A to způsobí velký problém. Nakrmit šest miliard masožravců do roku 2050. To je velký problém. A pokud budeme v současném stavu pokračovat, dostaneme se do problému, který pravděpobobně nebudeme schopni vyřešit.
And it's an escalating problem too. By 2050, it's estimated that twice the number of us are going to be living in cities. And it's also estimated that there is going to be twice as much meat and dairy consumed. So meat and urbanism are rising hand in hand. And that's going to pose an enormous problem. Six billion hungry carnivores to feed, by 2050. That's a big problem. And actually if we carry on as we are, it's a problem we're very unlikely to be able to solve.
19 mil. hektarů deštných pralesů je každý rok ztraceno kvůli vytvoření nové orné půdy. Přestože ve stejném okamžiku přicházíme o stejné množství existující orné půdy kvůli zasolování a erozi. Také velmi lačníme po fosilních palivech. Na výrobu jedné kalorie jídla, které konzumujeme na Západě, je zapotřebí 10 kalorií. A přestože jídlo vyrábíme s velkými náklady, ve skutečnosti si jej nevážíme. Polovina jídla vyrobená v USA se v současnosti vyhazuje. A na závěr, na konci tohoto dlouhého procesu, ani nezvládáme řádně nakrmit planetu. Miliarda z nás je obézních, zatímco další miliarda hladoví. Ani jedno z toho nedává moc smysl.
Nineteen million hectares of rainforest are lost every year to create new arable land. Although at the same time we're losing an equivalent amount of existing arables to salinization and erosion. We're very hungry for fossil fuels too. It takes about 10 calories to produce every calorie of food that we consume in the West. And even though there is food that we are producing at great cost, we don't actually value it. Half the food produced in the USA is currently thrown away. And to end all of this, at the end of this long process, we're not even managing to feed the planet properly. A billion of us are obese, while a further billion starve. None of it makes very much sense.
A když pomyslíte, že 80 % globálního obchodu s jídlem je nyní ovládáno jen pěti mezinárodními společnostmi, je to pochmurný obrázek. Protože se stěhujeme do měst, svět také přejímá západní stravu. A když nahlédneme do budoucnosti, jde o neudržitelné stravování.
And when you think that 80 percent of global trade in food now is controlled by just five multinational corporations, it's a grim picture. As we're moving into cities, the world is also embracing a Western diet. And if we look to the future, it's an unsustainable diet.
Jak jsme se k tomu dostali? A ještě více důležité, co s tím uděláme? K zodpovězení mírně jednodušší první otázky - řekla bych, že náš proces začal asi před 10 000 lety. Ve starověkém Blízkém Východě, známém jako Úrodný srpek. Protože, jak vidíte, měl tvar půlměsíce. A také byl úrodný. A právě tam, před 10 000 lety, došlo ke dvěma výjimečným objevům, zemědělství a urbanismu, zhruba na tomtéž místě a čase.
So how did we get here? And more importantly, what are we going to do about it? Well, to answer the slightly easier question first, about 10,000 years ago, I would say, is the beginning of this process in the ancient Near East, known as the Fertile Crescent. Because, as you can see, it was crescent shaped. And it was also fertile. And it was here, about 10,000 years ago, that two extraordinary inventions, agriculture and urbanism, happened roughly in the same place and at the same time.
Nejde o náhodu. Protože zemědělství a města jsou svázána dohromady. Navzájem se potřebují. Protože to byl prvotní objev obilí našimi dávnými předky, který zabezpečil zdroj potravy dostatečně velký a stabilní pro podporu trvalých osídlení. A když se podíváme, jak taková osídlení vypadala, zjistíme, že jsou velmi kompaktní. Byly obklopeny plodícímí zemědělskou půdou, a dominovaly jim velké chrámové komplexy jako tento v Uru Ty ve skutečnosti byly efektními, duchovními a centralizovanými jídelními přerozdělovacími místy,
This is no accident, because agriculture and cities are bound together. They need each other. Because it was discovery of grain by our ancient ancestors for the first time that produced a food source that was large enough and stable enough to support permanent settlements. And if we look at what those settlements were like, we see they were compact. They were surrounded by productive farm land and dominated by large temple complexes like this one at Ur, that were, in fact, effectively, spiritualized, central food distribution centers.
protože to byly právě chrámy, které nakládaly s úrodou, shromažďovaly obilí, nabízeli je bohům a následně poskytly obilí, které bohové nesnědli, zpátky lidu. A tak vlastně celému duchovnímu a fyzickému životu těchto měst dominovalo obilí a úroda, které je vyživovaly. A tak tomu bylo v každém starověkém městě. Ovšemže ne všechny byly tak malé. A jak známo, v Římě žil přibližně milion lidí již před prvním století př. n. l. A jak se takové město krmilo? Odpověď je skrytá v tom, čemu já říkám "dávné potravinové míle".
Because it was the temples that organized the harvest, gathered in the grain, offered it to the gods, and then offered the grain that the gods didn't eat back to the people. So, if you like, the whole spiritual and physical life of these cities was dominated by the grain and the harvest that sustained them. And in fact, that's true of every ancient city. But of course not all of them were that small. Famously, Rome had about a million citizens by the first century A.D. So how did a city like this feed itself? The answer is what I call "ancient food miles."
Řím měl přístup k moři, což mu umožnilo dovážet jídlo z velkých vzdáleností. V dávných dobách šlo o jediný způsob, jak to udělat, protože bylo velmi obtížné převážet jídlo po cestách, které byly špatné. A samozřejmě se jídlo rychle kazilo. A tak Řím vedl efektivně válku na místech jako bylo Kartágo a Egypt proto, aby dostal své pracky na jejich obilné rezervy. A vlastně by se dalo říct, že výboje Říma byly vskutku takovým dlouhým, protáhlým, ozbrojeným nákupním tažením. - Vlatně - zbožňuji jeden údaj, prostě se o něj s vámi musím podělit: Řím dovážel ústřice z Británie v jednom období. Myslím, že je to úžasné.
Basically, Rome had access to the sea, which made it possible for it to import food from a very long way away. This is the only way it was possible to do this in the ancient world, because it was very difficult to transport food over roads, which were rough. And the food obviously went off very quickly. So Rome effectively waged war on places like Carthage and Egypt just to get its paws on their grain reserves. And, in fact, you could say that the expansion of the Empire was really sort of one long, drawn out militarized shopping spree, really. (Laughter) In fact -- I love the fact, I just have to mention this: Rome in fact used to import oysters from London, at one stage. I think that's extraordinary.
Řím utvářel své provincie svou chutí k jídlu. Zajímavé však je, že v dobách před průmyslovým věkem se odehrála ještě jiná věc. Když se podíváme na mapu Londýna ze 17. stol., uvidíme, že mu obilí připlouvá po Temži, podél spodní části této mapy. Proto se trhy s obilím nacházely na jihu města. A na cestách, které od nich vedly nahoru do Cheapside, což byl hlavní trh, se také prodávalo obilí.
So Rome shaped its hinterland through its appetite. But the interesting thing is that the other thing also happened in the pre-industrial world. If we look at a map of London in the 17th century, we can see that its grain, which is coming in from the Thames, along the bottom of this map. So the grain markets were to the south of the city. And the roads leading up from them to Cheapside, which was the main market, were also grain markets.
A když se podíváte na jméno jedné z těch ulic, Chlebová, je vám jasné, co se tam před 300 lety odehrávalo. A stejné to samozřejmě bylo s rybami. Ryby samozřejmě přicházely také po řece. Stejně jako obilí. A samozřejmě, že Billingsgate, byl známý londýnský rybí trh, který tam fungoval až do poloviny 80. let 20. století. Což, když se nad tím zamyslíte, je vskutku mimořádné. Všichni tam tak postávali s mobily, které vypadaly jako cihly a kolem
And if you look at the name of one of those streets, Bread Street, you can tell what was going on there 300 years ago. And the same of course was true for fish. Fish was, of course, coming in by river as well. Same thing. And of course Billingsgate, famously, was London's fish market, operating on-site here until the mid-1980s. Which is extraordinary, really, when you think about it. Everybody else was wandering around with mobile phones that looked like bricks and sort of smelly fish happening down on the port.
A to je další věc spojená s potravou ve městech: Jakmile potraviny jednou někde zakoření, jen zřídka se stěhují jinam. S masem je to úplně jinak, protože zvířata mohou dojít do města po svých. Proto hodně londýnského masa přicházelo ze severozápadu, ze Skotska a Walesu. A tak zvířata přicházela a zastavovala na severozápadě města, a proto se Smithfield, velmi známý londýnský trh s masem, nacházel tam. Drůbež přicházela ze západní Anglie a podobných míst ze severovýchodu. Teď se trochu cítím jako když předpovídám počasí. Nicméně, Drůbež přicházela, s nožkami chráněnými celtovinou až se dostala k východnímu konci Cheapside, kde je prodávali. Proto se tomu místu říká Drůbeží.
This is another thing about food in cities: Once its roots into the city are established, they very rarely move. Meat is a very different story because, of course, animals could walk into the city. So much of London's meat was coming from the northwest, from Scotland and Wales. So it was coming in, and arriving at the city at the northwest, which is why Smithfield, London's very famous meat market, was located up there. Poultry was coming in from East Anglia and so on, to the northeast. I feel a bit like a weather woman doing this. Anyway, and so the birds were coming in with their feet protected with little canvas shoes. And then when they hit the eastern end of Cheapside, that's where they were sold, which is why it's called Poultry.
A když se podíváte na mapu města postaveného před průmyslovým věkem, rozlišíte potraviny, které do něj přicházely. Dokonce vidíte, jak bylo město fyzicky utvářeno potravinami i podle jmen ulic, které vám hodně napoví. Původní Páteční ulice byla tam, kde se v pátek kupovaly ryby. A navíc si ji musíte představit plnou jídla. Protože ulice a veřejná prostranství byly jedinými místy, kde se jídlo kupovalo a prodávalo.
And, in fact, if you look at the map of any city built before the industrial age, you can trace food coming in to it. You can actually see how it was physically shaped by food, both by reading the names of the streets, which give you a lot of clues. Friday Street, in a previous life, is where you went to buy your fish on a Friday. But also you have to imagine it full of food. Because the streets and the public spaces were the only places where food was bought and sold.
A když se podíváte na Smithfield roku 1830, dojde vám, že by bylo velmi obtížné žít v takovém městě a nevědět, kde sehnat jídlo. Pokud jste měli nedělní oběd, pravděpodobně vám už tři dny bučel nebo mečel venku pod okny. Takže je vidět, že Londýn byl organickým městem, součást organického cyklu. A o 10 let později se všechno změnilo.
And if we look at an image of Smithfield in 1830 you can see that it would have been very difficult to live in a city like this and be unaware of where your food came from. In fact, if you were having Sunday lunch, the chances were it was mooing or bleating outside your window about three days earlier. So this was obviously an organic city, part of an organic cycle. And then 10 years later everything changed.
Toto je obrázek Velké západní železnice z roku 1840. A jak vidíte, někteří z prvních cestujících byla prasata a ovce. A tak najednou tato zvířata už na trh nehnali. Poráželi je mimo zrak a mysl někde na venkově. A do města je dopravovali po železnici. A to vše změnilo. poprvé je možné budovat města vskutku jakékoliv velikosti a tvaru, kdekoliv. Města bývala omezována geografií. Své potraviny získávala velmi složitými fyzickými způsoby. A najednou byla města od polohy osvobozena.
This is an image of the Great Western in 1840. And as you can see, some of the earliest train passengers were pigs and sheep. So all of a sudden, these animals are no longer walking into market. They're being slaughtered out of sight and mind, somewhere in the countryside. And they're coming into the city by rail. And this changes everything. To start off with, it makes it possible for the first time to grow cities, really any size and shape, in any place. Cities used to be constrained by geography; they used to have to get their food through very difficult physical means. All of a sudden they are effectively emancipated from geography.
Jak vidíte z těchto londýských map, po 90 letech od příchodu vlaku se mění z malého prskance, který bylo celkem snadné nakrmit nahnanými zvířaty apod., do velkého lomozu, který by bylo velmi těžké nakrmit jen tak pěšky, ať už by to byla zvířata nebo lidé. A to byl samozřejmě jen začátek. Po vlacích následovala auta. A ta znamenala skutečný konec tohoto procesu. Došlo ke zcela konečnému uvolnění města od jakéhokoliv zdánlivého vztahu s přírodou.
And as you can see from these maps of London, in the 90 years after the trains came, it goes from being a little blob that was quite easy to feed by animals coming in on foot, and so on, to a large splurge, that would be very, very difficult to feed with anybody on foot, either animals or people. And of course that was just the beginning. After the trains came cars, and really this marks the end of this process. It's the final emancipation of the city from any apparent relationship with nature at all.
Bylo to město prosté zápachu, nepořádku a jistě i zbavené lidí. Protože nikoho už by nenapadlo jít pěšky tak daleko. Protože když se chtěli najíst, nastoupili do auta, jeli do nějaké krabice na předměstí, vrátili se s nákupem na týden a řešili, co s tím vlastně budou dělat. A to je skutečně okamžik, kdy se náš vztah k jídlu a městu zcela změnil.
And this is the kind of city that's devoid of smell, devoid of mess, certainly devoid of people, because nobody would have dreamed of walking in such a landscape. In fact, what they did to get food was they got in their cars, drove to a box somewhere on the outskirts, came back with a week's worth of shopping, and wondered what on earth to do with it. And this really is the moment when our relationship, both with food and cities, changes completely.
Jídlo bývalo středobodem, jádrem společenského setkávání se ve městě a na periferiích. Bývalo společenskou událostí nakupovat a prodávat jídlo. Nyní je to anonymní. Dříve jsme vařívali. Dnes jen přidáme vodu, vajíčko, pokud pečete koláč nebo tak něco. Nečicháme k jídlu, abychom zjistili, že je v pořádku. Jen si přečteme zadní nálepku na balíčku. A nevážíme si jídla. Nevěříme mu. Místo abychom mu věřili, se jej bojíme. A místo abychom si jej vážili, vyhazujeme jej.
Here we have food -- that used to be the center, the social core of the city -- at the periphery. It used to be a social event, buying and selling food. Now it's anonymous. We used to cook; now we just add water, or a little bit of an egg if you're making a cake or something. We don't smell food to see if it's okay to eat. We just read the back of a label on a packet. And we don't value food. We don't trust it. So instead of trusting it, we fear it. And instead of valuing it, we throw it away.
Jedna z největších ironií současných potravinových systémů je, že místo slíbeného zjednodušení to celé ztížili. Tím, že je možné budovat města kdekoliv, nás vlastně odcizili od našeho nejdůležitějšího vztahu, což je ten, který máme s přírodou. A také jsme díky nim závislí na systémech, které mohou doručit jen ona, a které, jak jsme viděli, jsou neudržitelné.
One of the great ironies of modern food systems is that they've made the very thing they promised to make easier much harder. By making it possible to build cities anywhere and any place, they've actually distanced us from our most important relationship, which is that of us and nature. And also they've made us dependent on systems that only they can deliver, that, as we've seen, are unsustainable.
Takže, co s tím provedeme? Nejde o novou otázku. Již před 500 lety se na to sám sebe ptal Thomas More. Zde je titulní obrázek k jeho knize Utopia. Šlo o soubory polo-nezávislých městských států pokud to zní vzdáleně povědomě, na vzdálenost jednodenní chůze, kde byl každý v zásadě posedlý zemědělstvím a pěstoval na zahrádce zeleninu a jedl místní jídlo spolu s ostatními apod. A myslím, že byste mohli namítnout, že jídlo je nosným principem uspořádání Utopie. I když More to nikdy tak nepopsal.
So what are we going to do about that? It's not a new question. 500 years ago it's what Thomas More was asking himself. This is the frontispiece of his book "Utopia." And it was a series of semi-independent city-states, if that sounds remotely familiar, a day's walk from one another where everyone was basically farming-mad, and grew vegetables in their back gardens, and ate communal meals together, and so on. And I think you could argue that food is a fundamental ordering principle of Utopia, even though More never framed it that way.
A zde je další velmi známá utopistická vize Zahradní město od Ebenezera Howarda. Stejná myšlenka. Soubor částečně nezavislých městských států. Malé kaňky městského prostředí s ornou půdou kolem, propojené s ostatními železnicí. A opět, jídlo se zdá být nosnou myšlenkou jeho vize. Dokonce to bylo postaveno, ale nemělo to nic společného s Howardovou vizí. A problém s utopickými myšlenkami je právě ten, že jsou utopické.
And here is another very famous "Utopian" vision, that of Ebenezer Howard, "The Garden City." Same idea: series of semi-independent city-states, little blobs of metropolitan stuff with arable land around, joined to one another by railway. And again, food could be said to be the ordering principle of his vision. It even got built, but nothing to do with this vision that Howard had. And that is the problem with these Utopian ideas, that they are Utopian.
Utopie byla slovem, které Thomas Moore užíval velmi volně. Šlo o žert. Protože z řečtiny má dvojí odvození. Může znamenta dobré místo, nebo žádné místo. Protože je to ideál. Věc představivosti. Nemůžeme toho dosáhnout. A já to považuji za koncepční nástroj pro uvažování o hlubokých problémech lidského obydlí, který to dělá málokdy užívané. Proto jsem vymyslela alternativu, Sitopii, ze starověké řečtiny "sitos" znamená jídlo a "topos" znamená místo.
Utopia was actually a word that Thomas Moore used deliberately. It was a kind of joke, because it's got a double derivation from the Greek. It can either mean a good place, or no place. Because it's an ideal. It's an imaginary thing. We can't have it. And I think, as a conceptual tool for thinking about the very deep problem of human dwelling, that makes it not much use. So I've come up with an alternative, which is Sitopia, from the ancient Greek, "sitos" for food, and "topos" for place.
Myslím, že v Sitopii již žijeme. Žijeme ve světě utvářeném jídlem a pokud si to uvědomíme, můžeme jídlo používat jako opravdu mocný nástroj - koncepční nástroj, nástroj designu, abychom utvořili jiný svět. Pokud bychom se do toho pustili, jak by Sitopia vypadala? No, myslím, že nějak takto. Prostě jsem musela použít tento snímek. Už kvůli výrazu toho psa. Nicméně, jde o jde o jídlo jako střed života, střed rodinného života, oslavu jídla, užívání si jídla, čas, který mu lidé věnují. To je čím by mělo být jídlo v naší společnosti.
I believe we already live in Sitopia. We live in a world shaped by food, and if we realize that, we can use food as a really powerful tool -- a conceptual tool, design tool, to shape the world differently. So if we were to do that, what might Sitopia look like? Well I think it looks a bit like this. I have to use this slide. It's just the look on the face of the dog. But anyway, this is -- (Laughter) it's food at the center of life, at the center of family life, being celebrated, being enjoyed, people taking time for it. This is where food should be in our society.
Ale takových scén nedosáhnete, pokud nebudete mít takovéto lidi. Mimochodem, mohl by to být i muž. Jde o lidi, kteří o jídlu přemýšlejí, kteří myslí napřed, plánují, kteří se dívají na regál se syrovou zeleninou a dokonce ji rozpoznají. Takové lidi potřebujeme. Jsme součástí společenství. Protože bez takových lidí nemůžeme mít takováto místa. To jsem vybrala schválně, protože tam je muž, jak si kupuje zeleninu. Nícméně - společenství, trhy, kde se potraviny pěstují lokálně. Je to dostupné. Je to čerstvé. Jde o součást společenského života města. Protože bez toho nemůžeme mít takováto místa, kde jídlo je pěstováno lokálně a je součástí krajiny a ne jen hrou s nulovým součtem bůh ví kde, u kterého čerta. Krávy s rozhledem, pařící se hromady kompostu. které v zásadě celou věc propojují.
But you can't have scenes like this unless you have people like this. By the way, these can be men as well. It's people who think about food, who think ahead, who plan, who can stare at a pile of raw vegetables and actually recognize them. We need these people. We're part of a network. Because without these kinds of people we can't have places like this. Here, I deliberately chose this because it is a man buying a vegetable. But networks, markets where food is being grown locally. It's common. It's fresh. It's part of the social life of the city. Because without that, you can't have this kind of place, food that is grown locally and also is part of the landscape, and is not just a zero-sum commodity off in some unseen hell-hole. Cows with a view. Steaming piles of humus. This is basically bringing the whole thing together.
A toto je komunitní projekt, který jsem nedávno viděla v Torontu. Je to skleník, kde dětem říkají vše o jídle a kde si pěstují vlasní potraviny. Toto je rostlina, která se jmenuje Kevin, anebo to možná je rostlina, která patří Kevinovi. Nevím. Nicméně, takovéto projekty, které se pokouší o náš návrat k přírodě, jsou velmi důležité.
And this is a community project I visited recently in Toronto. It's a greenhouse, where kids get told all about food and growing their own food. Here is a plant called Kevin, or maybe it's a plant belonging to a kid called Kevin. I don't know. But anyway, these kinds of projects that are trying to reconnect us with nature is extremely important.
Takže Sitopia, je pro mne skutečně o tom, jak se na to díváte. Jde v podstatě o rozpoznání, že Sitopia už v malých střípcích všude existuje. Kouzlo je v tom připojit se, užívat jídlo jako způsob, jak se dívat. A pokud to uděláme, přestaneme se na města dívat jako na velké metropolitní kaňky jako je tato. Uvidíme je spíše takto, jako součást produktivní organické soustavy, které jsou nevyhnutelně součástí, symbioticky propojené. Ale samozřejmě ani toto není skvělý obrázek. Protože potřebujeme přestat získávat jídlo takto. Potřebujeme více přemýšlet o trvalé kultuře. Proto si myslím, že tento obrázek jen shrnuje způsob myšlení, který potřebujeme. jako znovuvytvoření konceptů kterými jídlo formuje naše životy.
So Sitopia, for me, is really a way of seeing. It's basically recognizing that Sitopia already exists in little pockets everywhere. The trick is to join them up, to use food as a way of seeing. And if we do that, we're going to stop seeing cities as big, metropolitan, unproductive blobs, like this. We're going to see them more like this, as part of the productive, organic framework of which they are inevitably a part, symbiotically connected. But of course, that's not a great image either, because we need not to be producing food like this anymore. We need to be thinking more about permaculture, which is why I think this image just sums up for me the kind of thinking we need to be doing. It's a re-conceptualization of the way food shapes our lives.
Nejlepší obraz o tomto, o kterém vím je 650 let starý Je od Ambrogio Lorenzettiho 'Alegorie dobré vlády' o vztahu města a venkova a jeho poselství je velmi jasné: Pokud se město bude starat o venkov, venkov se bude starat o město. A tak se chci zeptat, co by asi Ambrogio Lorenzetti namaloval kdyby ten obraz maloval dnes Ja by taková alegorie dobré vlády vypadala dnes? Myslím totiž, že je to naléhavá otázka kterou si musíme položit a začít na ni odopovídat. Víme, že jsme to, co jíme, musíme si uvědomit, že svět také je to, co jíme. Ale když uchopíme tuto myšlenku, můžeme užít jídlo jako nástroj k tomu vytvořit lepší svět. Děkuji vám. -
The best image I know of this is from 650 years ago. It's Ambrogio Lorenzetti's "Allegory of Good Government." It's about the relationship between the city and the countryside. And I think the message of this is very clear. If the city looks after the country, the country will look after the city. And I want us to ask now, what would Ambrogio Lorenzetti paint if he painted this image today? What would an allegory of good government look like today? Because I think it's an urgent question. It's one we have to ask, and we have to start answering. We know we are what we eat. We need to realize that the world is also what we eat. But if we take that idea, we can use food as a really powerful tool to shape the world better. Thank you very much. (Applause)