Můj příběh je tak trochu o válce. Je o ztrátě iluzí. Je o smrti. A je o znovuobjevení ideálů ve všech těch troskách. Možná je to také ponaučení, jak se poprat s naším roztříštěným, rozpadajícím se a nebezpečným světem 21. století. Nevěřím na přímočaré historky. Nevěřím v život nebo dějiny tvořené tak, že rozhodnutí A vedlo k B, což vedlo k C – v tyto uspořádané historky, se kterými se setkáváme, ve kterých si možná dodáváme kuráž. Věřím na náhodu – a jedním z důvodů proč je, že to byla náhoda, co mě přivedlo k diplomacii. Jsem barvoslepý. Narodil jsem se neschopný rozpoznat většinu barev. To je důvod, proč většinou nosím šedou a černou, a proč s sebou beru manželku, když nakupuju oblečení.
My story is a little bit about war. It's about disillusionment. It's about death. And it's about rediscovering idealism in all of that wreckage. And perhaps also, there's a lesson about how to deal with our screwed-up, fragmenting and dangerous world of the 21st century. I don't believe in straightforward narratives. I don't believe in a life or history written as decision "A" led to consequence "B" led to consequence "C" -- these neat narratives that we're presented with, and that perhaps we encourage in each other. I believe in randomness, and one of the reasons I believe that is because me becoming a diplomat was random. I'm colorblind. I was born unable to see most colors. This is why I wear gray and black most of the time, and I have to take my wife with me to chose clothes.
A to jsem jako malý chtěl být bojovým pilotem. Strašně rád jsem sledoval roje letadel nad naší chatou na venkově. Stát se bojovým pilotem byl můj dětský sen. Dělal jsem testy do královského letectva (RAF), abych se stal pilotem – a samozřejmě jsem neprošel. Nevidím všechna ta blikající světélka a nerozpoznám barvy. Takže jsem si musel zvolit jiné povolání, což pro mě v podstatě bylo docela snadné, protože už od dětství jsem jevil vytrvalý zájem o mezinárodní vztahy. Jako dítě jsem pečlivě četl noviny. Fascinovala mě studená válka, vyjednávání INF o jaderných střelách středního dosahu, zastupitelský konflikt mezi Sovětským svazem a Spojenými státy v Angole či Afganistánu. To všechno mě opravdu zajímalo. A tak jsem se v poměrně raném věku chtěl stát diplomatem. Jednoho dne jsem to oznámil svým rodičům – a můj otec tuto historku dodnes zapírá – řekl jsem: „Tati, chci být diplomat.“ A on se ke mně otočil a řekl: „Carne, aby ses stal diplomatem, musíš být hodně chytrý.“ (Smích) A mé ambice byly zpečetěny.
And I'd always wanted to be a fighter pilot when I was a boy. I loved watching planes barrel over our holiday home in the countryside. And it was my boyhood dream to be a fighter pilot. And I did the tests in the Royal Air Force to become a pilot, and sure enough, I failed. I couldn't see all the blinking different lights, and I can't distinguish color. So I had to choose another career, and this was in fact relatively easy for me, because I had an abiding passion all the way through my childhood, which was international relations. As a child, I read the newspaper thoroughly. I was fascinated by the Cold War, by the INF negotiations over intermediate-range nuclear missiles, the proxy war between the Soviet Union and the U.S. in Angola or Afghanistan. These things really interested me. And so I decided quite at an early age I wanted to be a diplomat. And I, one day, I announced this to my parents -- and my father denies this story to this day -- I said, "Daddy, I want to be a diplomat." And he turned to me, and he said, "Carne, you have to be very clever to be a diplomat." (Laughter) And my ambition was sealed.
V roce 1989 jsem se dostal na britské ministerstvo zahraničí. Toho roku se na 5 000 lidí ucházelo o diplomatické posty a 20 z nás uspělo. Jak čísla naznačují, byl jsem uveden mezi elitu do fascinujícího a vzrušujícího světa. Práce diplomata, tehdy i teď, byla a je neuvěřitelná a miloval jsem ji každičkou chvíli. Užíval jsem si to postavení. Koupil jsem si hezký oblek a poctivé kožené boty a liboval si ve své účasti na světových událostech. Cestoval jsem do Pásma Gazy. Vedl jsem rezort mírových jednání britského ministerstva zahraničí na Středním východě. Psal jsem projevy pro britského ministra zahraničí. Potkal jsem Jásira Arafata. Vyjednával jsem se Saddámovými diplomaty v OSN. Později jsem odcestoval do Kábulu a po pádu Talibanu pracoval v Afganistánu. Cestoval jsem v letadlech C-130 a navštěvoval jsem válečníky ukryté v horách a vyjednával jsem s nimi o tom, jak vypudit Al-Káidu z Afganistánu, obklopený eskortou speciálních jednotek, kteří sami pro sebe potřebovali eskortu od královského námořnictva, protože to všechno bylo velmi nebezpečné. Bylo to vzrušující. Bylo to zábavné. Bylo to opravdu zajímavé. Je to skvělá společnost lidí, neuvěřitelně úzce spjatá komunita.
In 1989, I entered the British Foreign Service. That year, 5,000 people applied to become a diplomat, and 20 of us succeeded. And as those numbers suggest, I was inducted into an elite and fascinating and exhilarating world. Being a diplomat, then and now, is an incredible job, and I loved every minute of it -- I enjoyed the status of it. I bought myself a nice suit and wore leather-soled shoes and reveled in this amazing access I had to world events. I traveled to the Gaza Strip. I headed the Middle East Peace Process section in the British Foreign Ministry. I became a speechwriter for the British Foreign Secretary. I met Yasser Arafat. I negotiated with Saddam's diplomats at the U.N. Later, I traveled to Kabul and served in Afghanistan after the fall of the Taliban. And I would travel in a C-130 transport and go and visit warlords in mountain hideaways and negotiate with them about how we were going to eradicate Al Qaeda from Afghanistan, surrounded by my Special Forces escort, who, themselves, had to have an escort of a platoon of Royal Marines, because it was so dangerous. And that was exciting -- that was fun. It was really interesting. And it's a great cadre of people, incredibly close-knit community of people.
A jak se ukázalo, vrcholem mé kariéry bylo převelení do New Yorku. Sloužil jsem v Německu, Norsku, na mnoha dalších místech, ale pak jsem se dostal do New Yorku pracovat pro britskou delegaci v Radě bezpečnosti OSN. Byl jsem zodpovědný za Střední východ, na který jsem se specializoval. Zabýval jsem se tam záležitostmi jako mírová jednání na Středním východě, aféra Lockerbie – o které můžu povykládat později, když budete chtít – především jsem měl ale na starosti Irák a jeho zbraně hromadného ničení a sankce na Irák uvalené, abychom ho donutili zbavit se těchto zbraní. Byl jsem v těchto jednáních hlavní britský vyjednávač a byl jsem do toho naprosto ponořený. Rozhodně to byla zkušenost – byly to velmi zajímavé časy. Jakože to byla dost dramatická diplomacie. Během mého pobytu v New Yorku jsme prošli několika válkami. Vyjednával jsem za svou zemi rezoluci v Radě bezpečnosti dne 12. září 2001, odsuzující útoky den předtím, které nás všechny tou dobou žijící v New Yorku pochopitelně hluboce zasáhly. Byly to svým způsobem nejlepší i nejhorší časy, prostě zkušenosti. Žil jsem si na vysoké noze. Přestože jsem pracoval dlouho do noci, žil jsem v podkrovním bytě na Union Square. Byl jsem nezadaný britský diplomat v New York City; zkuste si domyslet, co to znamenalo. (Smích) Měl jsem se dobře.
And the pinnacle of my career, as it turned out, was when I was posted to New York. I'd already served in Germany, Norway, various other places, but I was posted to New York to serve on the U.N. Security Council for the British delegation. And my responsibility was the Middle East, which was my specialty. And there, I dealt with things like the Middle East peace process, the Lockerbie issue -- we can talk about that later, if you wish -- but above all, my responsibility was Iraq and its weapons of mass destruction and the sanctions we placed on Iraq to oblige it to disarm itself of these weapons. I was the chief British negotiator on the subject, and I was steeped in the issue. And anyway, my tour -- it was kind of a very exciting time. I mean it was very dramatic diplomacy. We went through several wars during my time in New York. I negotiated for my country the resolution in the Security Council of the 12th of September 2001 condemning the attacks of the day before, which were, of course, deeply present to us actually living in New York at the time. So it was kind of the best of time, worst of times kind of experience. I lived the high-life. Although I worked very long hours, I lived in a penthouse in Union Square. I was a single British diplomat in New York City; you can imagine what that might have meant. (Laughter) I had a good time.
Ale v roce 2002, kdy má mise skončila, jsem se rozhodl nevrátit se zpátky k práci, která na mě čekala v Londýně. Dopřál jsem si studijní volno, v New School, Bruce. Svým způsobem jsem si nejasně uvědomoval, že je tu něco špatně, se mnou a mou prací. Byl jsem vyčerpaný, byl jsem také rozčarovaný tak, že jsem to nemohl pochopit. Rozhodl jsem se na chvíli odpočinout od práce. Ministerstvo zahraničí bylo velmi velkorysé. Můžete odejít na takovou zvláštní neplacenou dovolenou, jak tomu říkají, a stále zůstat v diplomatických službách, jen bez žádných úkolů. Bylo to hezké. Nakonec jsem se rozhodl pro přeložení k jednotkám OSN v Kosovu, které tehdy bylo pod správou OSN.
But in 2002, when my tour came to an end, I decided I wasn't going to go back to the job that was waiting for me in London. I decided to take a sabbatical, in fact, at the New School, Bruce. In some inchoate, inarticulate way I realized that there was something wrong with my work, with me. I was exhausted, and I was also disillusioned in a way I couldn't quite put my finger on. And I decided to take some time out from work. The Foreign Office was very generous. You could take these special unpaid leave, as they called them, and yet remain part of the diplomatic service, but not actually do any work. It was nice. And eventually, I decided to take a secondment to join the U.N. in Kosovo, which was then under U.N. administration.
V Kosovu se staly dvě věci, které – opět – prokázaly náhodnost bytí, protože tyto dvě události se nakonec staly dvěma středobody mého života a pomohly mi posunout se dál. Ale obojí bylo dílem náhody. Ta první se udála v létě 2004, kdy se britská vláda, poněkud zdráhavě, rozhodla pustit do oficiálního vyšetřování využití rozvědky ohledně zbraní hromadného ničení (ZHN) při vstupu do války v Iráku, nepříliš veřejné téma. Svědčil jsem v tomto tajném vyšetřování. Byl jsem namočený do výzvěd o Iráku a jeho ZHN a má výpověď obsahovala tři věci: že vláda výzvědnou službu přeceňovala, což bylo jasné po celou dobu. A opravdu, naše vlastní zhodnocení situace bylo jasné – tedy že irácké ZHN nepředstavovaly žádnou hrozbu jejich sousedům, natož nám. Za druhé, vláda ignorovala všechny možné alternativy války, což svým způsobem nestoudně přetrvává. Třetí výrok vynechám. Každopádně jsem svědčil, a právě to mě dostalo do vnitřní krize. Co budu dělat? Svědectví bylo velmi kritické k mým kolegům a nadřízeným, kteří podle mého názoru celou válku zakládali na lžích.
And two things happened in Kosovo, which kind of, again, shows the randomness of life, because these things turned out to be two of the pivots of my life and helped to deliver me to the next stage. But they were random things. One was that, in the summer of 2004, the British government, somewhat reluctantly, decided to have an official inquiry into the use of intelligence on WMD in the run up to the Iraq War, a very limited subject. And I testified to that inquiry in secret. I had been steeped in the intelligence on Iraq and its WMD, and my testimony to the inquiry said three things: that the government exaggerated the intelligence, which was very clear in all the years I'd read it. And indeed, our own internal assessment was very clear that Iraq's WMD did not pose a threat to its neighbors, let alone to us. Secondly, the government had ignored all available alternatives to war, which in some ways was a more discreditable thing still. The third reason, I won't go into. But anyway, I gave that testimony, and that presented me with a crisis. What was I going to do? This testimony was deeply critical of my colleagues, of my ministers, who had, in my view had perpetrated a war on a falsehood.
Takže jsem byl ve vnitřní krizi. Nebylo to nic příjemného. Trápilo mě to, váhal jsem, stále znovu a znovu jsem to probíral se svou nesmírně trpělivou ženou, až jsem se nakonec rozhodl z britského ministerstva zahraničí odejít. Cítil jsem se – ve filmu „Insider: Muž, který věděl příliš mnoho“ s Al Pacinem je scéna, kde se vrací do televize poté, co ho nechali na holičkách kvůli tomu chlápkovi od tabákového koncernu, a on povídá: „Víte, nemůžu to už dělat. Něco je špatně.“ Tak nějak jsem se cítil. Miluju ten film. Cítil jsem, že je něco špatně. Nemohl jsem si už sednout s ministrem zahraničí nebo s ministerským předsedou, úsměv na tváři, a dělat, co jsem dřív vesele dělal. A tak jsem se rozběhl a skočil jsem z útesu.
And so I was in crisis. And this wasn't a pretty thing. I moaned about it, I hesitated, I went on and on and on to my long-suffering wife, and eventually I decided to resign from the British Foreign Service. I felt -- there's a scene in the Al Pacino movie "The Insider," which you may know, where he goes back to CBS after they've let him down over the tobacco guy, and he goes, "You know, I just can't do this anymore. Something's broken." And it was like that for me. I love that movie. I felt just something's broken. I can't actually sit with my foreign minister or my prime minister again with a smile on my face and do what I used to do gladly for them. So took a running leap and jumped over the edge of a cliff.
Byl to velmi, opravdu velmi nepříjemný, nemilý pocit. Začal jsem padat. A dodnes jsem vlastně nedopadl; stále padám. Svým způsobem jsem si na to ale zvykl. A svým způsobem se mi takový pocit líbí mnohem víc, než když jsem stál na vrcholku útesu a přemýšlel, co mám dělat. Druhá věc, která se stala v Kosovu, což – promiňte, potřebuju trochu vody. Druhá věc, která se stala v Kosovu, nadhodila otázku, kterou jsem neuměl zodpovědět, a to: „Co teď budu se svým životem dělat?“ Miluju diplomacii. Nemám žádnou práci. Myslel jsem, že budu diplomatem po celý život, že budu sloužit své zemi. Chtěl jsem být velvyslancem, a přitom jsem své učitele, hrdiny, lidi, kteří se dostali na vrchol mé profese, na ty všechny jsem chtěl zapomenout. Byly tu spousty mých přátel. Byla tu má penze. Toho všeho jsem se vzdal. A co jsem pak měl dělat?
And it was a very, very uncomfortable, unpleasant feeling. And I started to fall. And today, that fall hasn't stopped; I'm still falling. But, in a way, I've got used to the sensation of it. And in a way, I kind of like the sensation of it a lot better than I like actually standing on top of the cliff, wondering what to do. A second thing happened in Kosovo, which kind of -- I need a quick gulp of water, forgive me. A second thing happened in Kosovo, which kind of delivered the answer, which I couldn't really answer, which is, "What do I do with my life?" I love diplomacy -- I have no career -- I expected my entire life to be a diplomat, to be serving my country. I wanted to be an ambassador, and my mentors, my heroes, people who got to the top of my profession, and here I was throwing it all away. A lot of my friends were still in it. My pension was in it. And I gave it up. And what was I going to do?
Toho roku se v Kosovu stala strašná, strašlivá věc, které jsem byl svědkem. V březnu 2004 propukly příšerné nepokoje všude v provincii – kterou tehdy bylo – Kosovo. 18 lidí bylo zabito. Byla to anarchie. Je příšerné pozorovat bezvládí a vědět, že policie ani armáda – byly tam spousty vojenských jednotek – nemohou zastavit řádící davy, které vyšly do ulic. Jediný způsob, jakým se ty nepokojné davy v ulicích mohly zastavit, byl, že by se rozhodly skončit, že by měly dost pálení a vraždění. Vůbec na to není hezký pohled. A já to viděl. A procházel jsem tama. Prodíral jsem se davy. Spolu s albánskými přáteli jsme se je pokoušeli zastavit, ale marně. Ty nepokoje mě něco naučily, něco co není tak snadno jasné a co je trochu zamotanější příběh.
And that year, in Kosovo, this terrible, terrible thing happened, which I saw. In March 2004, there were terrible riots all over the province -- as it then was -- of Kosovo. 18 people were killed. It was anarchy. And it's a very horrible thing to see anarchy, to know that the police and the military -- there were lots of military troops there -- actually can't stop that rampaging mob who's coming down the street. And the only way that rampaging mob coming down the street will stop is when they decide to stop and when they've had enough burning and killing. And that is not a very nice feeling to see, and I saw it. And I went through it. I went through those mobs. And with my Albanian friends, we tried to stop it, but we failed. And that riot taught me something, which isn't immediately obvious and it's kind of a complicated story.
Ale jedním z důvodů, proč se ta vzpoura – proč se všechny ty nepokoje po několik dní děly – bylo to, že kosovský lid byl zbaven práv na jejich vlastní budoucnost. O budoucnosti Kosova se vedla diplomatická jednání, avšak kosovská vláda, natožpak kosovský lid, se nikdy těchto rozhovorů nezúčastnily. Existoval tu výběrový diplomatický systém, vyjednávací procesy o budoucnosti Kosova a Kosovci v nich nebyli zahrnuti. Zcela překvapivě z toho nebyli zrovna nadšení. Ty nepokoje pak byly částečně projevy frustrace. Nebyl to jediný důvod a život není jednoduchý, jedno prosté vyprávění. Byla to složitá záležitost a nesnažím se předstírat, že to bylo jednodušší než ve skutečnosti. Ale byl to jeden z důvodů.
But one of the reasons that riot took place -- those riots, which went on for several days, took place -- was because the Kosovo people were disenfranchised from their own future. There were diplomatic negotiations about the future of Kosovo going on then, and the Kosovo government, let alone the Kosovo people, were not actually participating in those talks. There was this whole fancy diplomatic system, this negotiation process about the future of Kosovo, and the Kosovars weren't part of it. And funnily enough, they were frustrated about that. Those riots were part of the manifestation of that frustration. It wasn't the only reason, and life is not simple, one reason narratives. It was a complicated thing, and I'm not pretending it was more simple than it was. But that was one of the reasons.
A to mě tak trochu inspirovalo – nebo, přesněji řečeno, inspirovalo to mou ženu. Řekla: „Proč Kosovcům neporadíš? Proč jejich vládě neradíš ohledně jejich diplomacie?“ Kosovci nemohli mít vlastní diplomatickou službu. Nemohli mít diplomaty. Nemohli mít ministerstvo zahraničí, které by jim pomohlo vypořádat se s tímto neuvěřitelně složitým procesem, který je znám jako Otázka řešení statusu Kosova. Tak to byl ten nápad. Byl to počátek něčeho, z čeho se vyklubal Independent Diplomat (Nezávislý diplomat), ve světě první diplomatická konzultantská skupina fungující jako neziskovka. Začalo to, když jsem odletěl z Londýna po mé misi pro OSN v Kosovu. Vrátil jsem se a povečeřel s kosovským premiérem a řekl mu: „Myslím, že bych vám mohl radit s diplomacií. Znám ty věci. Vím, co dělat. Tak bych vám taky mohl pomoci.“ A on mi pokynul sklenkou rakije a řekl: „Jasně, Carne, přijď.“
And that kind of gave me the inspiration -- or rather to be precise, it gave my wife the inspiration. She said, "Why don't you advise the Kosovars? Why don't you advise their government on their diplomacy?" And the Kosovars were not allowed a diplomatic service. They were not allowed diplomats. They were not allowed a foreign office to help them deal with this immensely complicated process, which became known as the Final Status Process of Kosovo. And so that was the idea. That was the origin of the thing that became Independent Diplomat, the world's first diplomatic advisory group and a non-profit to boot. And it began when I flew back from London after my time at the U.N. in Kosovo. I flew back and had dinner with the Kosovo prime minister and said to him, "Look, I'm proposing that I come and advise you on the diplomacy. I know this stuff. It's what I do. Why don't I come and help you?" And he raised his glass of raki to me and said, "Yes, Carne. Come."
A tak jsem přišel do Kosova a radil kosovské vládě. Independent Diplomat nakonec postupně radil třem kosovským premiérům a vícestrannému vyjednávacímu kosovskému týmu. A Kosovo získalo nezávislost. Independent Diplomat dnes působí v pěti diplomatických centrech po celém světě, radíme sedmi nebo osmi různým zemím či politickým skupinám, podle toho, jak je chcete definovat – já na definicích nelpím. Radíme severním Kypřanům, jak znovu sjednotit jejich ostrov. Radíme opozici v Barmě, vládě v Jižním Súdánu, který – a vy to tu slyšíte jako první – se během několika málo let stane novou zemí. Radíme Frontě Polisario ze Západní Sahary, kteří bojují o navrácení své země od marocké okupace po 34 letech uzurpace. Radíme nejrůznějším ostrovním státům při vyjednávání o klimatických změnách, což by mělo vyvrcholit v Kodani.
And I came to Kosovo and advised the Kosovo government. Independent Diplomat ended up advising three successive Kosovo prime ministers and the multi-party negotiation team of Kosovo. And Kosovo became independent. Independent Diplomat is now established in five diplomatic centers around the world, and we're advising seven or eight different countries, or political groups, depending on how you wish to define them -- and I'm not big on definitions. We're advising the Northern Cypriots on how to reunify their island. We're advising the Burmese opposition, the government of Southern Sudan, which -- you heard it here first -- is going to be a new country within the next few years. We're advising the Polisario Front of the Western Sahara, who are fighting to get their country back from Moroccan occupation after 34 years of dispossession. We're advising various island states in the climate change negotiations, which is suppose to culminate in Copenhagen.
Prvek náhody najdeme i tady, protože když jsem rozjížděl Independent Diplomat, šel jsem do Sněmovny lordů, což je celkem absurdní místo, nicméně, držel jsem pití nějak takto a vrazil jsem do chlápka co stál přímo za mnou. Začali jsme se bavit a on řekl – řekl jsem mu, co dělám a trochu velkolepě jsem naznačil, že se chystám založit Independent Diplomat v New Yorku. Tehdy jsme se, já a má žena, zrovna stěhovali do New Yorku. A on se zeptal: „Nechcete se v New Yorku potkat s mými kolegy?“ Vyšlo najevo, že pracoval pro inovační společnost ?What If! (?Co kdyby!), o které jste někteří už možná slyšeli. Slovo dalo slovo a já skončil se stolem v ?What If! v New Yorku, kde jsem rozjel Independent Diplomat. A pozorování, jak ?What If! vyvíjí nové příchutě žvýkaček pro Wrigley nebo nové příchutě pro Coke mi pomohlo vymyslet nové strategie pro Kosovce a pro Sahařany ze Západní Sahary. Začal jsem si uvědomovat, že diplomacie se dá dělat i jinými způsoby, že diplomacie, podobně jako byznys, znamená řešení problémů, a že diplomatický slovník nezná slovo inovace; jsou to všechno hry nulového součtu a realpolitika a zastaralé instituce, které tu jsou celé generace a všechno dělají úplně stejně jako kdysi.
There's a bit of randomness here too because, when I was beginning Independent Diplomat, I went to a party in the House of Lords, which is a ridiculous place, but I was holding my drink like this, and I bumped into this guy who was standing behind me. And we started talking, and he said -- I told him what I was doing, and I told him rather grandly I was going to establish Independent Diplomat in New York. At that time there was just me -- and me and my wife were moving back to New York. And he said, "Why don't you see my colleagues in New York?" And it turned out he worked for an innovation company called ?What If!, which some of you have probably heard of. And one thing led to another, and I ended up having a desk in ?What If! in New York, when I started Independent Diplomat. And watching ?What If! develop new flavors of chewing gum for Wrigley or new flavors for Coke actually helped me innovate new strategies for the Kosovars and for the Saharawis of the Western Sahara. And I began to realize that there are different ways of doing diplomacy -- that diplomacy, like business, is a business of solving problems, and yet the word innovation doesn't exist in diplomacy; it's all zero sum games and realpolitik and ancient institutions that have been there for generations and do things the same way they've always done things.
Independent Diplomat se do své práce snaží začlenit něco, co jsem se naučil u ?What If!. Sedneme si v kanceláři a křičíme na sebe. Pracujeme na malých noteboocích a vyměňujeme si stoly, abychom změnili svůj způsob myšlení. Využíváme neznalé experty, kteří nemusí nic vědět o zemích, kterými se zaobíráme, ale mohou vědět něco o něčem jiném, co by mohlo vnést svěží vítr do problémů, které zrovna pro své klienty řešíme. Není to jednoduché, protože naši klienti na tom už z principu diplomaticky nejsou nejlépe.
And Independent Diplomat, today, tries to incorporate some of the things I learned at ?What If!. We all sit in one office and shout at each other across the office. We all work on little laptops and try to move desks to change the way we think. And we use naive experts who may know nothing about the countries we're dealing with, but may know something about something else to try to inject new thinking into the problems that we try to address for our clients. It's not easy, because our clients, by definition, are having a difficult time, diplomatically.
Našla by se tu, co já vím, nějaká poučení, osobní i politická – svým způsobem to je to samé. To osobní je padání z útesu, je to docela fajn věc, můžu to doporučit. A je dobré udělat to za život aspoň jedenkrát, prostě všechno hodit za hlavu a skočit. To druhé je větší poučení o dnešním světě. Independent Diplomat je součástí trendu, který se rozvíjí a je patrný po celém světě – svět se rozděluje. Státy hrají menší roli než dříve a moc státu klesá. To znamená, že roste síla něčeho jiného. Ty jiné věci se nazývají nestátní aktéři. Mohou to být velké korporace, mohou to být mafiáni, mohou to být nevládní organizace, může to být cokoli, spousta jiných věcí. Žijeme ve stále složitějším a roztříštěnějším světě. Když už vlády nejsou tak schopné vypořádat se s problémy, které nás v životě ovlivňují, kdo nám pak zbývá, aby se s tím vypořádal, kdo by převzal zodpovědnost za řešení těchto problémů? My. Když nemůžou oni, pak kdo? Nemáme žádnou jinou možnost než se smířit s realitou.
There are, I don't know, some lessons from all of this, personal and political -- and in a way, they're the same thing. The personal one is falling off a cliff is actually a good thing, and I recommend it. And it's a good thing to do at least once in your life just to tear everything up and jump. The second thing is a bigger lesson about the world today. Independent Diplomat is part of a trend which is emerging and evident across the world, which is that the world is fragmenting. States mean less than they used to, and the power of the state is declining. That means the power of others things is rising. Those other things are called non-state actors. They may be corporations, they may be mafiosi, they may be nice NGOs, they may anything, any number of things. We are living in a more complicated and fragmented world. If governments are less able to affect the problems that affect us in the world, then that means, who is left to deal with them, who has to take greater responsibility to deal with them? Us. If they can't do it, who's left to deal with it? We have no choice but to embrace that reality.
Znamená to, že už dávno není dobré říkat, že mezinárodní vztahy, globální záležitosti, nepokoje v Somálsku či to, co se děje v Barmě, není váš problém, a že to můžete přenechat svým vládám. Přes šest stupňů odloučení kohokoli z vás spojím s armádou al-Šabáb v Somálsku. Můžete se mě na to zeptat později, ale jestli jíte ryby, docela zajímavé spojení tu existuje. Všichni jsme úzce propojeni. A nejen podle Toma Friedmana, dá se to dokázat případ od případu. Znamená to tedy, že než abyste chtěli nějakou akci po svých politicích, měli byste se nejdříve podívat na sebe. Independent Diplomat by toho mohl být ukázkou, byť ne tak docela.
What this means is it's no longer good enough to say that international relations, or global affairs, or chaos in Somalia, or what's going on in Burma is none of your business, and that you can leave it to governments to get on with. I can connect any one of you by six degrees of separation to the Al-Shabaab militia in Somalia. Ask me how later, particularly if you eat fish, interestingly enough, but that connection is there. We are all intimately connected. And this isn't just Tom Friedman, it's actually provable in case after case after case. What that means is, instead of asking your politicians to do things, you have to look to yourself to do things. And Independent Diplomat is a kind of example of this in a sort of loose way.
Nenajdu ideální příklady, ale jeden by tu byl: způsob, jakým se svět mění, ztělesňuje to, co se děje na místě, kde jsem dříve pracoval, v Radě bezpečnosti OSN. OSN byla založena v roce 1945. Původně byla navržena k zastavení konfliktů mezi státy – mezinárodních konfliktů. Dnes se ale 80 procent agendy Rady bezpečnosti OSN zaobírá konflikty uvnitř států včetně nestátních stran – partyzánů, separatistů, teroristů, jestli je tak chcete nazvat, prostě lidí, kteří neztělesňují vládu, nejsou to běžné státy. To je stav dnešního světa. Když jsem si to uvědomil a ohlédl se zpátky na své působení v Radě bezpečnosti, na to, co se stalo s Kosovci, uvědomil jsem si, že často lidé, kteří byli nejvíce ovlivněni kroky Rady bezpečnosti, nebyli vlastně ani pozváni, aby k tomu Radě řekli svůj názor, pomyslel jsem si, že je to špatně. Něco se s tím muselo dělat.
There aren't neat examples, but one example is this: the way the world is changing is embodied in what's going on at the place I used to work -- the U.N. Security Council. The U.N. was established in 1945. Its charter is basically designed to stop conflicts between states -- interstate conflict. Today, 80 percent of the agenda of the U.N. Security Council is about conflicts within states, involving non-state parties -- guerillas, separatists, terrorists, if you want to call them that, people who are not normal governments, who are not normal states. That is the state of the world today. When I realized this, and when I look back on my time at the Security Council and what happened with the Kosovars, and I realize that often the people who were most directly affected by what we were doing in the Security Council weren't actually there, weren't actually invited to give their views to the Security Council, I thought, this is wrong. Something's got to be done about this.
Začal jsem dost konzervativně. Se svými kolegy z Independent Diplomat jsme se vydali k Radě bezpečnosti OSN. Obešli jsme asi 70 členských států OSN – Kazachy, Etiopany, Izraelce – všechny jsme šli navštívit – generálního tajemníka, všechny, a říkali jsme: „Tohle je špatně. Je strašlivé, že se ani neporadíte s lidmi, o které se jedná. Musíte vytvořit systém, ve kterém pozvete Kosovce, aby přišli a řekli, co si myslí. To vám umožní říct mi – budete jim moci říct, co si myslíte. Bude to skvělé. Výměna názorů. Budete vlastně moci včlenit pohledy těchto lidí do svých rozhodnutí, takže vaše rozhodnutí budou efektivnější a trvalejší.“ Perfektně logické, pomysleli byste si. Chci říct, dokonale logické. Tak samozřejmé, že by to udělal kdokoli. Samozřejmě to každý pochopil. Všichni odvětili: „Ano, samozřejmě, máte svatou pravdu. Vraťte se tak za půl roku.“ Samozřejmě se nic nestalo. Nikdo nic neudělal. Rada bezpečnosti funguje bez změny dodnes úplně stejně jako už X let, tak jak fungovala i před 10 lety, když jsem za nimi přišel.
So I started off in a traditional mode. Me and my colleagues at Independent Diplomat went around the U.N. Security Council. We went around 70 U.N. member states -- the Kazaks, the Ethiopians, the Israelis -- you name them, we went to see them -- the secretary general, all of them, and said, "This is all wrong. This is terrible that you don't consult these people who are actually affected. You've got to institutionalize a system where you actually invite the Kosovars to come and tell you what they think. This will allow you to tell me -- you can tell them what you think. It'll be great. You can have an exchange. You can actually incorporate these people's views into your decisions, which means your decisions will be more effective and durable." Super-logical, you would think. I mean, incredibly logical. So obvious, anybody could get it. And of course, everybody got it. Everybody went, "Yes, of course, you're absolutely right. Come back to us in maybe six months." And of course, nothing happened -- nobody did anything. The Security Council does its business in exactly the same way today that it did X number of years ago, when I was there 10 years ago.
Takže jsme tu měli příklad naprostého selhání a přemýšleli jsme, co můžeme dělat dál. A já si pomyslel, že se zničím, když strávím zbytek svého života přemlouváním těchto zavšivených vlád, aby udělali to, co by se dělat mělo. Takže jsme se nakonec rozhodli pořádat taková setkání sami. Nyní se Independent Diplomat nachází uprostřed příprav setkání mezi Radou bezpečnosti OSN a stranami, kterými se zaobírají plány Rady bezpečnosti. Chystáme se přivést dárfúrské rebelské skupiny, severní i jižní Kypřany, rebely z Acehu a vůbec ohavně dlouhý seznam účastníků konfliktů z celého světa. Zkusíme je všechny přivést do New Yorku. Sednout si v klidné místnosti, v soukromí, bez novinářů, a vysvětlit, co vlastně chtějí od členů Rady bezpečnosti OSN, a pak vysvětlit, co Rada bezpečnosti OSN chce od nich. Takže to bude dialog, který se nikdy předtím neudál. Samozřejmě, jak to tak popisuju, kdokoli z vás kdo zná politiku si pomyslí, že je to neuvěřitelně složité, a já s vámi budu souhlasit. Pravděpodobnost selhání je velmi vysoká, ale nic by se nestalo, kdybychom se o to nepokusili.
So we looked at that observation of basically failure and thought, what can we do about it. And I thought, I'm buggered if I'm going to spend the rest of my life lobbying for these crummy governments to do what needs to be done. So what we're going to do is we're actually going to set up these meetings ourselves. So now, Independent Diplomat is in the process of setting up meetings between the U.N. Security Council and the parties to the disputes that are on the agenda of the Security Council. So we will be bringing Darfuri rebel groups, the Northern Cypriots and the Southern Cypriots, rebels from Aceh, and awful long laundry list of chaotic conflicts around the world. And we will be trying to bring the parties to New York to sit down in a quiet room in a private setting with no press and actually explain what they want to the members of the U. N. Security Council, and for the members of the U.N. Security Council to explain to them what they want. So there's actually a conversation, which has never before happened. And of course, describing all this, any of you who know politics will think this is incredibly difficult, and I entirely agree with you. The chances of failure are very high, but it certainly won't happen if we don't try to make it happen.
A mé zájmy se zásadně změnily od doby, kdy jsem byl diplomatem, až po to, co jsem teď, a myslím, že záleží na výsledku, nikoli na postupu, na technologiích popravdě taky moc ne. Chvalte technologie všem těm twitterujícím účastníkům demonstrací v Íránu, kteří jsou teď politickými vězni v Teheránu, zatímco Ahmadínežád zůstává u moci. Technologie v Íránu nepřinesla politickou změnu. Musíte se zaměřit na výsledky a říct si: „Co můžu udělat, abych došel k tomuto výsledku?“ To je politika 21. století. A Independent Diplomat svým způsobem představuje tuto roztříštěnost, tuto změnu, která se děje všude kolem nás.
And my politics has changed fundamentally from when I was a diplomat to what I am today, and I think that outputs is what matters, not process, not technology, frankly, so much either. Preach technology to all the Twittering members of all the Iranian demonstrations who are now in political prison in Tehran, where Ahmadinejad remains in power. Technology has not delivered political change in Iran. You've got to look at the outputs, and you got to say to yourself, "What can I do to produce that particular output?" That is the politics of the 21st century, and in a way, Independent Diplomat embodies that fragmentation, that change, that is happening to all of us.
Toto je můj příběh. Děkuji vám.
That's my story. Thanks.