Dobré odpoledne všem. Chtěl bych vám něco ukázat. (Smích) Přemýšlejte o tomto jako o pixelu, o létajícím pixelu. Tomuhle v naší laboratoři říkáme chytrý design. Trochu vám o tom povím. Podívejte se na tento obrázek -- jsem původně Ital a každý kluk v Itálii má tento obrázek na stěně pokoje. Důvod, proč vám ho ukazuji, je, že se během posledních několika desetiletí stalo v závodech Formule 1 něco velmi zajímavého. Když jste chtěli před nějakým časem vyhrát závod Formule 1, potřebovali jste peníze, které jste pak vložili do dobrého řidiče a dobrého auta. A pokud bylo auto a řidič dost dobrý, pak jste vyhráli závod. Ale pokud chcete vyhrát závod dnes, potřebujete také něco takového -- něco, co sleduje auta v reálném čase, má pár tisíc senzorů, které sbírají informace o autě a přenášejí je do systému, pak je zpracovávají a zpětně používají pro rozhodování o autě a změně věcí v reálném čase, jak jsou informace k dispozici. Tohle byste v inženýrské terminologii nazvali kontrolní systém v reálném čase. A v podstatě se jedná o systém složený ze dvou částí -- sledovací a ovládací jednotky.
Good afternoon, everybody. I've got something to show you. (Laughter) Think about this as a pixel, a flying pixel. This is what we call, in our lab, sensible design. Let me tell you a bit about it. Now if you take this picture -- I'm Italian originally, and every boy in Italy grows up with this picture on the wall of his bedroom -- but the reason I'm showing you this is that something very interesting happened in Formula 1 racing over the past couple of decades. Now some time ago, if you wanted to win a Formula 1 race, you take a budget, and you bet your budget on a good driver and a good car. And if the car and the driver were good enough, then you'd win the race. Now today, if you want to win the race, actually you need also something like this -- something that monitors the car in real time, has a few thousand sensors collecting information from the car, transmitting this information into the system, and then processing it and using it in order to go back to the car with decisions and changing things in real time as information is collected. This is what, in engineering terms, you would call a real time control system. And basically, it's a system made of two components -- a sensing and an actuating component.
Zajímavostí dnes je, že kontrolní systémy v reálném čase začínají pronikat do našich životů. Naše města byla za posledních několik let zrovna pokryta sítěmi a elektronikou. Stávají se z nich počítače na otevřeném prostranství. A stejně jako počítače na otevřeném prostranství začínají odpovídat jiným způsobem, aby mohla být sledována a ovládána. Zda spravíme města, to je velký úkol. Jen tak mimochodem bych chtěl zmínit, že města zabírají pouze dvě procenta povrchu Země, ale žije v nich 50 procent světové populace. Spotřebovávají 75 procent energie -- a vytvářejí 80 procent emisí CO2. Takže pokud budeme schopni s městy něco udělat, bude to znamenat hodně. Kromě měst všechno tohle sledování a ovládání vstupuje i do běžných předmětů.
What is interesting today is that real time control systems are starting to enter into our lives. Our cities, over the past few years, just have been blanketed with networks, electronics. They're becoming like computers in open air. And, as computers in open air, they're starting to respond in a different way to be able to be sensed and to be actuated. If we fix cities, actually it's a big deal. Just as an aside, I wanted to mention, cities are only two percent of the Earth's crust, but they are 50 percent of the world's population. They are 75 percent of the energy consumption -- up to 80 percent of CO2 emissions. So if we're able to do something with cities, that's a big deal. Beyond cities, all of this sensing and actuating is entering our everyday objects.
Toto je z výstavy, kterou bude Paola Antonelli organizovat v Muzeu moderních umění letos v létě. Nazývá se "Mluv se mnou." Naše předměty, naše prostředí na nás začínají promlouvat. V jistém smyslu to je jako by se každý atom stal zároveň senzorem a ovladačem. A to zásadním způsobem mění způsob, jakým lidé komunikují s okolním prostředím. V jistém smyslu je to jako v tom starém Michelangelově snu... znáte to, když Michelangelo tesal Mojžíše, říká se, že na konci vzal kladivo a hodil jej na Mojžíše -- dokonce tady můžete pořád vidět malý úlomek -- a zařval na něj: "Perché non parli? Proč nemluvíš?" Dnes poprvé v historii na nás naše prostředí začíná mluvit. Ukáži vám několik příkladů -- znovu s myšlenkou sledování prostředí a následné reakce.
That's from an exhibition that Paola Antonelli is organizing at MoMA later this year, during the summer. It's called "Talk to Me." Well our objects, our environment is starting to talk back to us. In a certain sense, it's almost as if every atom out there were becoming both a sensor and an actuator. And that is radically changing the interaction we have as humans with the environment out there. In a certain sense, it's almost as if the old dream of Michelangelo ... you know, when Michelangelo sculpted the Moses, at the end it said that he took the hammer, threw it at the Moses -- actually you can still see a small chip underneath -- and said, shouted, "Perché non parli? Why don't you talk?" Well today, for the first time, our environment is starting to talk back to us. And I'll show just a few examples -- again, with this idea of sensing our environment and actuating it.
Začněme sledováním. První projekt, který vám chci ukázat, je vlastně jeden z prvních projektů naší laboratoře. Bylo to před 4,5 lety v Itálii. A tam jsme v podstatě vzali tehdejší nový typ sítě, která byla budována po celém světě -- mobilní telefonní síť -- a použili jsme anonymní a nashromážděné informace z této sítě, které jsou i tak sbírány operátorem, abychom porozuměli, jak město pracuje. To léto bylo šťastné -- rok 2006. Tehdy Itálie vyhrála mistrovství světa ve fotbale. Možná si to někteří pamatujete, hrála Itálie proti Francii a pak Zidane na konci předvedl hlavičku. Každopádně Itálie nakonec vyhrála.
Let's starting with sensing. Well, the first project I wanted to share with you is actually one of the first projects by our lab. It was four and a half years ago in Italy. And what we did there was actually use a new type of network at the time that had been deployed all across the world -- that's a cellphone network -- and use anonymous and aggregated information from that network, that's collected anyway by the operator, in order to understand how the city works. The summer was a lucky summer -- 2006. It's when Italy won the soccer World Cup. Some of you might remember, it was Italy and France playing, and then Zidane at the end, the headbutt. And anyway, Italy won at the end.
(Smích)
(Laughter)
Teď se podívejte, co se ten den stalo, pomocí sledování aktivity, která se odehrávala na síti. Tady vidíte město. Uprostřed můžete vidět Koloseum, řeku Tiberu. Je ráno před zápasem. Nahoře vidíte časovou osu. V brzkém odpoledni lidé tu a tam volají a přesunují se. Zápas začíná -- ticho. Francie dává gól. Itálie dává gól. Poločas, lidé si rychle zavolají a jdou na záchod. Druhý poločas. Konec základní hrací doby. První prodloužení, druhé. V tento moment Zidanova hlavička. Itálie vyhrává. Jo. (Smích) (Potlesk) Té noci šel každý oslavovat do centra. Vidíte velký vrchol. Druhý den jdou všichni do centra vidět vítězný tým a tehdejšího premiéra. A pak se všichni přesunují dolů. Vidíte obrázek místa s názvem Circus Maximus, kam již od dob Říma chodí lidé oslavovat -- mít velkou party, takže tady vidíte vrchol na konci dne. Tohle je jeden příklad, jak dnes můžeme sledovat město způsobem, jakým bychom nemohli před pouhými pár lety.
Now look at what happened that day just by monitoring activity happening on the network. Here you see the city. You see the Colosseum in the middle, the river Tiber. It's morning, before the match. You see the timeline on the top. Early afternoon, people here and there, making calls and moving. The match begins -- silence. France scores. Italy scores. Halftime, people make a quick call and go to the bathroom. Second half. End of normal time. First overtime, second. Zidane, the headbutt in a moment. Italy wins. Yeah. (Laughter) (Applause) Well, that night, everybody went to celebrate in the center. You saw the big peak. The following day, again everybody went to the center to meet the winning team and the prime minister at the time. And then everybody moved down. You see the image of the place called Circo Massimo, where, since Roman times, people go to celebrate, to have a big party, and you see the peak at the end of the day. Well, that's just one example of how we can sense the city today in a way that we couldn't have done just a few years ago.
Další krátká ukázka sledování: není o lidech, ale o věcech, které používáme a spotřebováváme. Dnes víme vše o tom, odkud věci pocházejí. Na téhle mapě vidíte všechny čipy, které tvoří počítač Mac, a odkud se berou. Ale víme pouze velmi málo o tom, kam věci odcházejí. Takže v tomto projektu jsme vlastně vytvořili malé štítky, které sledují odpadky, jak se pohybují systémem. Začali jsme s několika dobrovolníky, kteří nám pomohli v Seattlu, sotva rok zpátky, a dali štítky na věci, které vyhazovali -- [Pozvali jsme 500 lidí, aby označili své odpadky] různé druhy věcí, jak můžete vidět -- věci, které by stejně vyhodili. Pak jsme na ty odpadky dali malý čip, malý štítek a začali jej sledovat. Tady jsou výsledky, které jsme získali.
Another quick example about sensing: it's not about people, but about things we use and consume. Well today, we know everything about where our objects come from. This is a map that shows you all the chips that form a Mac computer, how they came together. But we know very little about where things go. So in this project, we actually developed some small tags to track trash as it moves through the system. So we actually started with a number of volunteers who helped us in Seattle, just over a year ago, to tag what they were throwing away -- different types of things, as you can see here -- things they would throw away anyway. Then we put a little chip, little tag, onto the trash and then started following it. Here are the results we just obtained.
[a sledovali celkem 3000 odpadků]
(Music)
Ze Seattlu... o týden později. Pomocí těchto informací jsme si uvědomili, že je systém hrozně neefektivní. To celé přece jsme schopni udělat s menším množstvím energie. Tato data dříve nebyla k dispozici. Ale je tam spousta zbytečné přepravy a komplikovaných věcí. A další věc je, že pokud vidíme každý den, že hrnek, který vyhodíme, nezmizí, že je pořád někde na planetě. A tahle plastová lahev, kterou každý den vyhazujeme, tam pořád je. A pokud tohle ukážeme lidem, můžeme také prosadit změny v chování. To byl tedy smysl toho projektu.
From Seattle ... after one week. With this information we realized there's a lot of inefficiencies in the system. We can actually do the same thing with much less energy. This data was not available before. But there's a lot of wasted transportation and convoluted things happening. But the other thing is that we believe that if we see every day that the cup we're throwing away, it doesn't disappear, it's still somewhere on the planet. And the plastic bottle we're throwing away every day still stays there. And if we show that to people, then we can also promote some behavioral change. So that was the reason for the project.
Můj kolega z MIT Assaf Biderman by mohl vyprávět mnohem více o sledování a mnoha dalších úžasných věcech, které se sledováním můžeme dělat, ale chtěl bych teď přejít k druhé části, o které jsem mluvil na začátku, a tou je ovládání našeho prostředí. Na prvním projektu jsme pracovali před několika lety v Zaragoze ve Španělsku. Všechno začalo, když za námi přišel primátor města a říkal nám, že Španělsko a jižní Evropa mají pěknou tradici v používání vody na veřejných místech v architektuře. A otázka byla: Jak mohou být nové technologie součástí něčeho takového? A jedním z nápadů, které vzešly z workshopu na MIT, byla tato trubka a ventily -- solenoidové ventily, plíšky, které se otevírají a zavírají. Vytvoříte něco jako vodní záclonu, jejíž pixely vytváří voda. Pokud tyto pixely padají, můžete na ně psát, můžete zobrazovat vzory, obrázky, text. A můžete se k tomu i přiblížit, pak se to otevře a vy můžete proskočit, jak vidíte na tomto obrázku.
My colleague at MIT, Assaf Biderman, he could tell you much more about sensing and many other wonderful things we can do with sensing, but I wanted to go to the second part we discussed at the beginning, and that's actuating our environment. And the first project is something we did a couple of years ago in Zaragoza, Spain. It started with a question by the mayor of the city, who came to us saying that Spain and Southern Europe have a beautiful tradition of using water in public space, in architecture. And the question was: How could technology, new technology, be added to that? And one of the ideas that was developed at MIT in a workshop was, imagine this pipe, and you've got valves, solenoid valves, taps, opening and closing. You create like a water curtain with pixels made of water. If those pixels fall, you can write on it, you can show patterns, images, text. And even you can approach it, and it will open up to let you jump through, as you see in this image.
Představili jsme tohle primátoru Bellochovi. Moc se mu to líbilo. A pověřil nás, abychom navrhli budovu u vchodu na výstaviště. Nazvali jsme ji Digitální vodní pavilon. Celá budova je tvořena vodou. Nemá žádné dveře ani okna, ale když se k ní přiblížíte, otevře se a nechá vás vejít. (Hudba) Na střeše je také voda. A pokud fouká vítr, chcete-li omezit cákání, můžete snížit střechu. Nebo můžete uzavřít budovu a celá architektura zmizí jako v tomto případě. V těchto zimních dnech vidíte, vždycky když střecha sjede dolů, jak lidi, co u toho jsou, říkají: "Zdemolovali tu budovu." Ne, nezdemolovali ji, akorát když sjede dolů, celá architektura téměř zmizí. Tady vidíte, jak budova pracuje. Jak vidíte, tento člověk je zmaten tím, co se děje uvnitř. A tady jsem já, jak se snažím nezmoknout, když testuji senzory, které otevírají vodu.
Well, we presented this to Mayor Belloch. He liked it very much. And we got a commission to design a building at the entrance of the expo. We called it Digital Water Pavilion. The whole building is made of water. There's no doors or windows, but when you approach it, it will open up to let you in. (Music) The roof also is covered with water. And if there's a bit of wind, if you want to minimize splashing, you can actually lower the roof. Or you could close the building, and the whole architecture will disappear, like in this case. You know, these days, you always get images during the winter, when they take the roof down, of people who have been there and said, "They demolished the building." No, they didn't demolish it, just when it goes down, the architecture almost disappears. Here's the building working. You see the person puzzled about what was going on inside. And here was myself trying not to get wet, testing the sensors that open the water.
Teď vám povím, co se stalo během jedné noci, když všechny tyhle senzory přestaly fungovat. No, vlastně té noci to bylo ještě vtipnější. Všechny děti ze Zaragozy přišly k té budově, protože způsob, jakým se teď budova chovala, byl trošku jiný. Už to nebyla budova, která by se otevřela a nechala vás vstoupit, ale budova, která neustále vytváří díry a prostory mezi vodou, a vy musíte skočit, aniž byste se namočili.
Well, I should tell you now what happened one night when all of the sensors stopped working. But actually that night, it was even more fun. All the kids from Zaragoza came to the building, because the way of engaging with the building became something different. Not anymore a building that would open up to let you in, but a building that would still make cuts and holes through the water, and you had to jump without getting wet.
(Video)
(Video) (Crowd Noise)
A to bylo pro nás velmi zajímavé, protože jako architekti, inženýři a designéři vždycky přemýšlíme, jak budou lidé používat věci, které navrhneme. Ale realita je pak vždycky nečekaná. A to je krása vytváření věcí, které lidé používají a ony na ně reagují.
And that was, for us, was very interesting, because, as architects, as engineers, as designers, we always think about how people will use the things we design. But then reality's always unpredictable. And that's the beauty of doing things that are used and interact with people.
Na tomto obrázku pak vidíte budovu s fyzickými pixely, které jsou tvořeny vodou, a jak na ně promítáme. A to nás vedlo k myšlence, ze které vyšel následující projekt, který vám teď ukážu. Představte si, že tyto pixely by najednou mohly začít létat. Představte si, že můžete mít malé helikoptérky, které se pohybují ve vzduchu, a každá z nich má malý pixel s měnícím se světlem -- téměř jako mrak, který se může pohybovat v prostoru. Tady je video.
Here is an image then of the building with the physical pixels, the pixels made of water, and then projections on them. And this is what led us to think about the following project I'll show you now. That's, imagine those pixels could actually start flying. Imagine you could have small helicopters that move in the air, and then each of them with a small pixel in changing lights -- almost as a cloud that can move in space. Here is the video.
[Flyfire]
(Music)
Představte si jednu helikoptéru podobnou té, jakou jste viděli, která se pohybuje v synchronii s ostatními. Takže můžete vytvořit tento mrak. Můžete mít druh elastické obrazovky nebo displeje jako tento -- obyčejná konfigurace ve dvou dimenzích. Nebo to samé ve třech dimenzích, kde to, co se mění, je světlo, nikoli pozice pixelu. Můžete si pohrát i s jiným typem. Představte si obrazovku, která se objevuje v různém přiblížení a velikosti s různým rozlišením. A pak může být celá věc pouhý 3D mrak pixelů, ke kterému se můžete přiblížit a pohybovat se skrz něj, přičemž jej můžete vidět z mnoha různých směrů. Tady je skutečný Flyfire ovladač, který jde dolů a vytváří obyčejnou mřížku jako předtím. Když rozsvítíte světlo, uvidíte vlastně tohle. Tedy to samé, co jsme viděli předtím. A představte si, jak je každý z nich ovládán člověkem. Můžete určit, aby každý pixel získával vstup od člověka, z pohybu člověka či něčeho jiného.
So imagine one helicopter, like the one we saw before, moving with others, in synchrony. So you can have this cloud. You can have a kind of flexible screen or display, like this -- a regular configuration in two dimensions. Or in regular, but in three dimensions, where the thing that changes is the light, not the pixels' position. You can play with a different type. Imagine your screen could just appear in different scales or sizes, different types of resolution. But then the whole thing can be just a 3D cloud of pixels that you can approach and move through it and see from many, many directions. Here is the real Flyfire control and going down to form the regular grid as before. When you turn on the light, actually you see this. So the same as we saw before. And imagine each of them then controlled by people. You can have each pixel having an input that comes from people, from people's movement, or so and so.
Chtěl bych vám tady teď něco poprvé představit. Pracovali jsme s Robertem Bolle, jedním z nejlepších baletních mistrů současnosti, hvězdou Metropolitní opery v New Yorku a La Scala v Miláně -- a zachytili jsme jeho pohyb ve 3D a následně jej použili jako vstup pro Flyfire. Tady můžete vidět, jak Roberto tančí. A nalevo vidíte pixely, jak jsou zaznamenávány v různých rozlišeních. Je to zároveň 3D skenování v reálném čase a záznam pohybu. Takže můžete celý pohyb zrekonstruovat. Můžete dojít až tak daleko. A pak, když máte všechny tyto pixely, si s nimi můžete hrát, měnit barvu a pohyb a gravitaci a rotaci. Chceme tohle použít jako jeden z možných vstupů pro Flyfire.
I want to show you something here for the first time. We've been working with Roberto Bolle, one of today's top ballet dancers -- the étoile at Metropolitan in New York and La Scala in Milan -- and actually captured his movement in 3D in order to use it as an input for Flyfire. And here you can see Roberto dancing. You see on the left the pixels, the different resolutions being captured. It's both 3D scanning in real time and motion capture. So you can reconstruct a whole movement. You can go all the way through. But then, once we have the pixels, then you can play with them and play with color and movement and gravity and rotation. So we want to use this as one of the possible inputs for Flyfire.
Chtěl bych vám ještě ukázat poslední projekt, na kterém pracujeme. Bude to něco pro olympiádu v Londýně. Nazývá se to Mrak. A myšlenka je v tom, představte si, jak můžeme zapojit lidi, aby dělali něco, co změní naše prostředí -- aby poskytovali data pro stavbu mraku -- něco jako stavba stodoly, ale s mrakem. Představte si, že každý může nějak přispět na jeden pixel. A myslím si, že je pozoruhodné, co se děje během posledních několika let, a sice že během posledních desetiletí jsme přešli z fyzického světa do digitálního. To zahrnuje digitalizaci všeho, znalostí, a jejich zpřístupnění na Internetu.
I wanted to show you the last project we are working on. It's something we're working on for the London Olympics. It's called The Cloud. And the idea here is, imagine, again, we can involve people in doing something and changing our environment -- almost to impart what we call cloud raising -- like barn raising, but with a cloud. Imagine you can have everybody make a small donation for one pixel. And I think what is remarkable that has happened over the past couple of years is that, over the past couple of decades, we went from the physical world to the digital one. This has been digitizing everything, knowledge, and making that accessible through the Internet.
A dnes poprvé -- a ukázala nám to už Obamova kampaň -- můžeme přejít z digitálního světa, z té samo-organizující se síly sítí, do fyzického světa. To může v našem případě znamenat, že to budeme chtít použít pro návrh a vytváření symbolu. Tedy něčeho zabudovaného do města. Ale může to být již zítra, abychom bojovali s dnešními výzvami -- vezměte si třeba klimatické změny nebo emise CO2 -- jak můžeme přejít z digitálního světa do fyzického. Myšlenka tedy spočívá v tom, že můžeme zapojit lidi, aby dělali něco společně, kolektivně.
Now today, for the first time -- and the Obama campaign showed us this -- we can go from the digital world, from the self-organizing power of networks, to the physical one. This can be, in our case, we want to use it for designing and doing a symbol. That means something built in a city. But tomorrow it can be, in order to tackle today's pressing challenges -- think about climate change or CO2 emissions -- how we can go from the digital world to the physical one. So the idea that we can actually involve people in doing this thing together, collectively.
Mrak je mrakem, který je opět tvořen pixely, stejně jako je skutečný mrak tvořen částicemi. A tyto částice jsou voda, zatímco náš mrak je mrak pixelů. Je to fyzická struktura v Londýně, ale pokrytá pixely. Můžete vejít dovnitř, mít různé typy zážitků. Můžete se na to dívat i zespodu a sdílet hlavní momenty olympiády v roce 2012 i další a skutečně tohle použít jako způsob spojení s komunitou. Takže je to zároveň fyzický mrak na obloze a něco, k čemu můžete vylézt, jako nový Londýnský vrcholek hory. Můžete do něj vstoupit. A také nový druh digitálního majáku moci -- ale především nový typ zážitku pro každého, kdo půjde nahoru.
The cloud is a cloud, again, made of pixels, in the same way as the real cloud is a cloud made of particles. And those particles are water, where our cloud is a cloud of pixels. It's a physical structure in London, but covered with pixels. You can move inside, have different types of experiences. You can actually see from underneath, sharing the main moments for the Olympics in 2012 and beyond, and really using it as a way to connect with the community. So both the physical cloud in the sky and something you can go to the top [of], like London's new mountaintop. You can enter inside it. And a kind of new digital beacon for the night -- but most importantly, a new type of experience for anybody who will go to the top.
Děkuji vám.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)