Když jsme mladí, jsme přirozeně stateční a neohroženě sníme o tom, jaký by náš život mohl být. Možná jste chtěli být astronautem nebo konstruktérem raket. Možná jste snili, že procestujete všechny kontinenty. Od útlého mládí jsem toužila pracovat pro Organizaci spojených národů v těch nejproblémovějších zemích světa. A díky velké kuráži se mi tento sen splnil.
When we're young, we're innocently brave, and we fearlessly dream about what our lives might be like. Maybe you wanted to be an astronaut or a rocket scientist. Maybe you dreamed of traveling to every continent. Since I was very young, I dreamed of working for the United Nations in some of the most difficult countries in the world. And thanks to a lot of courage that dream came true.
S odvahou se to však má takto: nepřichází na povel, kdykoli ji potřebujeme. Jde o výsledek náročné reflexe a skutečného úsilí, jež vyžadují rovnováhu mezi strachem a statečností. Beze strachu se dopouštíme hloupých chyb. A bez kuráže nikdy nevykročíme do neznáma. V rovnováze mezi nimi leží klíč k úspěchu, a právě s touto rovnováhou se všichni dennodenně potýkáme.
But here's the thing about courage: it doesn't just appear whenever we need it. It's the result of tough reflection and real work, involving the balance between fear and bravery. Without fear, we'll do foolish things. And without courage, we'll never step into the unknown. The balance of the two is where the magic lies, and it's a balance we all deal with every day.
Nejprve pár slov o mých nóbl kolečkách. Na vozíku nejsem odjakživa. Vyrůstala jsem jako mnozí z vás, běhala, skákala a tancovala. Miluji tanec. Nicméně, když mi bylo kolem 25 let, začala jsem z nevysvětlitelných důvodů padat na zem. A o pár let později mi diagnostikovali recesivní genetickou poruchu s názvem dědičná zánětlivá myopatie neboli HIBM. Jde o onemocnění, kdy postupně ochabují všechny svaly od hlavy po prsty na nohou. HIBM je velmi vzácná nemoc. Ve Spojených státech ji diagnostikovali méně než 200 lidem. Dodnes neexistuje prokázaná léčba ani lék a během 10 až 15 let od propuknutí vede HIBM zpravidla k ochrnutí, což je důvod, proč nyní používám invalidní vozík.
First, a word about my fancy wheels. I haven't always used a wheelchair. I grew up like many of you, running, jumping and dancing. I love to dance. However, in my mid-twenties, I began to experience a series of inexplicable falls. And a few years later, I was diagnosed with a recessive genetic condition called hereditary inclusion body myopathy, or HIBM. It's a progressive muscle wasting disease that affects all of my muscles from head to toe. HIBM is very rare. In the United States there are less than 200 people diagnosed. To date, there is no proved treatment or cure, and within 10 to 15 years of its onset, HIBM typically leads to quadriplegia, which is why I now use a wheelchair.
Když u mě poprvé rozpoznali poruchu, všechno se změnilo. Byla to děsivá zpráva, protože jsem s chronickou nemocí či hendikepem měla nulové zkušenosti. A neměla jsem ponětí, jak může nemoc postupovat. Avšak nejvíc deprimující bylo poslouchat rady druhých lidí, abych omezila své ambice a sny a změnila svá očekávání od života. „Měla bys opustit svoji mezinárodní kariéru.“ „Takhle si tě nikdo nevezme.“ „Bylo by sobecké pořídit si děti.“ To, že někdo jiný než já sama kladl omezení mým snům a cílům, bylo absurdní. A neakceptovatelné. A tak jsem je ignorovala.
When I was first diagnosed, everything changed. It was frightening news because I had no experience with chronic illness or disabilities. And I had no idea how the disease might progress. But what was most disheartening was to listen to other people advise me to limit my ambitions and dreams, and to change my expectations of what to expect from life. "You should quit your international career." "No one will marry you this way." "You would be selfish to have children." The fact that someone who wasn't me was putting limitations on my dreams and ambitions was preposterous. And unacceptable. So I ignored them.
(povzbuzení a potlesk)
(Cheers and applause)
Provdala jsem se. Já sama se rozhodla nemít děti. A pokračovala jsem v kariéře pro Spojené národy i po stanovení diagnózy, kdy mě čekaly 2 roky v Angole, země zotavující se z 27leté brutální občanské války. Trvalo však dalších 5 let, než jsem svému zaměstnavateli oficiálně sdělila svou diagnózu. Protože jsem se bála, že zpochybní mou schopnost vykonávat tuto práci, a že ji ztratím. Pracovala jsem v zemích, kde byla běžná obrna, takže když jsem někoho zaslechla, že jsem nejspíš přežila obrnu, myslela jsem, že je mé tajemství v bezpečí. Nikdo se neptal, proč kulhám. A tak jsem nic neříkala.
I did get married. And I decided for myself not to have children. And I continued my career with the United Nations after my diagnosis, going to work for two years in Angola, a country recovering from 27 years of brutal civil war. However, it would be another five years until I officially declared my diagnosis to my employer. Because I was afraid that they would question my capacity to manage and I'd lose my job. I was working in countries where polio had been common, so when I overheard someone say that they thought I might have survived polio, I thought my secret was safe. No one asked why I was limping. So I didn't say anything.
Trvalo mi přes 10 let, než jsem závažnost HIBM vnitřně přijala, zrovna když i základní úkoly pro mne začínaly být čím dál náročnější. I přesto jsem nadále mířila za svým snem o práci po celém světě, a dokonce jsem byla jmenována kontaktní osobou pro hendikepované z řad obětí ničivého zemětřesení na Haiti v roce 2010, kde jsem 2 roky sloužila pro UNICEF. Později mě práce přivedla do Spojených států. A i poté, co nemoc značně pokročila a já potřebovala k chůzi ortézu a chodítko, nepřestávala jsem toužit po dobrodružství. A tentokrát jsem začala snít o skutečně velkolepém dobrodružství. A co může být velkolepější než samotný Grand Canyon?
It took me over a decade to internalize the severity of HIBM, even as basic tasks and functions became increasingly difficult. Yet, I continued to pursue my dream of working all over the world, and was even appointed as a disability focal point for UNICEF in Haiti, where I served for two years after the devastating 2010 earthquake. And then my work brought me to the United States. And even as the disease progressed significantly and I needed leg braces and a walker to get around, I still longed for adventure. And this time, I started dreaming of a grand outdoor adventure. And what's more grand than the Grand Canyon?
Věděli jste, že z 5 milionů lidí, kteří navštíví okraj kaňonu, pouhé 1 procento sestoupí na jeho dno? A já chtěla být součástí toho 1 procenta. Jediný problém je ‒
Did you know that for every five million people who visit the Rim only one percent go down to the canyon's base? I wanted to be a part of that one percent. The only thing is --
(potlesk)
(Applause)
Jediný problém je, že Grand Canyon není tak docela přístupný. Potřebovala jsem něčí asistenci, abych slezla 5000 stop hluboký, kolmý svah se sypkým terénem. Když musím čelit překážkám, strach se nemusí dostavit hned, jelikož předpokládám, že tak či onak problém vyřeším. A v této situaci mě napadlo: takže pokud dolů nemohu sejít pěšky, mohla bych se naučit jezdit na koni. A přesně tohle jsem udělala.
The only thing is that the Grand Canyon isn't exactly accessible. I was going to need some assistance to get down the 5,000-foot descent of vertical loose terrain. Now, when I face obstacles, fear doesn't necessarily immediately set in because I assume that one way or another, I'll figure it out. And in this case, my thought was, well, if I can't walk down, I could learn to ride a horse. So that's what I did.
A tímto rozhodnutím se započala má 4letá mise, během níž jsem se zmítala mezi strachem a kuráží, abych absolvovala 12denní expedici. Čtyři dny na koňském hřbetu napříč Grand Canyonem, od okraje k okraji, a 8denní rafting po 240 kilometrech řeky Colorado River, to vše s filmovým štábem v závěsu. Spoiler ‒ dokázali jsme to. Avšak ne bez toho, abych poznala, jak můj nejhlubší strach ve mně dokáže vyvolat stejnou porci odvahy. Je 13. dubna 2018, sedím 2,5 metru nad zemí, jedu na mustangovi jménem Sheriff a mé první dojmy z Grand Canyonu byly ve znamení šoku a hrůzy. Kdo mohl vědět, že mám strach z výšek.
And with that fateful decision began a four-year commitment, tossing back and forth between fear and courage to undertake a 12-day expedition. Four days on horseback to cross Grand Canyon rim to rim, and eight days rafting 150 miles of the Colorado River, all with a film crew in tow. Spoiler alert -- we made it. But not without showing me how my deepest fear can somehow manifest a mirror response of equal courage. On April 13, 2018, sitting eight feet above the ground, riding a mustang horse named Sheriff, my first impression of Grand Canyon was one of shock and terror. Who knew I had a fear of heights.
(smích)
(Laughter)
Ale na vzdávání se teď nebylo pomyšlení. Sebrala jsem každý kousek odvahy abych nedovolila strachu připravit mě o to nejlepší v sobě. Nasedli jsme na koně na jižním okraji a vše, co jsem mohla dělat, abych se udržela v klidu, bylo zhluboka dýchat, zírat vzhůru do oblak a soustředit se na hlasy lidí z týmu. K nehodě došlo ještě během první hodiny. Nedokázala jsem se udržet v sedle vzpřímená, a když kůň překonával delší schod, mrštila jsem sebou dopředu a udeřila se obličejem o jeho hlavu. Vypukla panika, hlava mě šíleně bolela, ale stezka byla příliš úzká na to, abychom mohli sesednout. Teprve v polovině cesty, ve výšce 700 metrů, před sebou ještě nejméně 2hodinový sestup, jsme mohli zastavit, sundat helmu a spatřit bouli o velikosti vejce trčící z mého čela. Jak je možné, že při všem tom plánování a veškeré výbavě nám nakonec chyběl sáček s ledem?
But there was no giving up now. I mustered up every ounce of courage inside me to not let my fear get the best of me. Embarking on the South Rim, all I could do to keep myself composed was to breathe deeply, stare up into the clouds and focus on my team's voices. But then, in the first hour, disaster struck. Unable to hold myself upright in the saddle, going down an oversized step, I flung forward and smacked my face on the back of the horse's head. There was panic, my head hurt fiercely, but the path was too narrow for us to dismount. Only at the halfway point at 2,300 feet, at least another two hours down, could we stop and remove my helmet and see the egg-sized bump protruding from my forehead. For all of that planning and gear, how is it that we didn't even have an ice pack?
(smích)
(Laughter)
Naštěstí pro nás všechny otok ustoupil a přesunul se na mou tvář, kde vytvořil dva obří monokly, což je přesně ten pravý „look“ pro dokumentární film.
Luckily for all of us, the swelling came outwards, and would drain into my face as two fantastic black eyes which is an amazing way to look in a documentary film.
(smích)
(Laughter)
(potlesk a povzbuzení)
(Applause and cheers)
Nebyla to jednoduchá, poklidná cesta, ale o to přesně tady šlo. Ačkoli jsem se bála nasednout zpět do sedla, dostala jsem se tam. Samotný sestup na dno kaňonu trval celkem 10 hodin, a to byl pouze první den v sedle z celkových 4 dní.
This was not an easy, peaceful journey, and yet, that was exactly the point. Even though I was afraid to get back into the saddle, I got back in. The descent alone to the canyon floor took a total of 10 hours and that was just day one of four riding.
Poté následovaly mohutné peřeje. Řeka Colorado v Grand Canyonu patří k nejdivočejším vodám pro sjezd v zemi. A čistě pro případ, že bychom se převrhli, jsme nejprve nacvičovali mou záchranu v menších peřejích. A mohu s klidem říct, že nešlo o oslňující scénu.
Next came the mighty rapids. The Colorado River in the Grand Canyon has some of the highest white water in the country. And just to be prepared in case we should capsize, we'd practice having me swim through a smaller rapid. And it's safe to say it wasn't glamorous.
(smích)
(Laughter)
Nadechla jsem se na nesprávné straně vlny, dusila jsem se vodou a nedokázala udržet směr. Ano, bylo to hrůzostrašné, ale zároveň to bylo úchvatné. Vodopády, hladké stěny kaňonu a dno staré několik miliard let, v kterém se v průběhu dne střídaly barvy. Grand Canyon je ryzí divočina hodná všech svých poct.
I took my breath in the wrong part of the wave, choked on river water and was unable to steer myself. Yes, it was scary, but it was also fantastic. Waterfalls, slick canyons and a couple billion years of bedrock that seemed to change color throughout the day. The Grand Canyon is true wilderness and worthy of all of its accolades.
(potlesk)
(Applause)
Expedice, celé to plánování a výprava samotná mi ukázaly novou dimenzi strachu, jakou jsem nikdy předtím nepoznala. Ale co je důležitější, ukázaly mi, jak troufale odvážná dokážu být. Mé putování Grand Canyonem nebylo jednoduché. Tohle nebyla výprava neohrožené Amazonky hravě si razící cestu velkolepou scenérií. Tohle jsem byla já v slzách, vyčerpaná, domlácená a se dvěma monokly. Bylo to děsivé, bylo to stresující, bylo to vzrušující.
The expedition, all that planning and the trip itself, showed me a level of fear I had never experienced before. But more importantly, it showed me how boldly courageous I can be. My Grand Canyon journey was not easy. This was not a vision of an Amazonian woman effortlessly making her way through epic scenery. This was me crying, exhausted and beat up with two black eyes. It was scary, it was stressful, it was exhilarating.
Teď, když výprava skončila, je snadné brát to, čeho jsme dosáhli, na lehkou váhu. Vím, že chci tuto řeku sjet znovu. Tentokrát celých 445 kilometrů.
Now that the trip is over, it's easy to be blasé about what we achieved. I know I want to raft the river again. This time, all 277 miles of it.
(potlesk)
(Applause)
Ale zároveň vím, že tu část v sedle už nechci absolvovat nikdy.
But I also know that I would never do the horseback-riding part again.
(smích)
(Laughter)
Je to zkrátka příliš nebezpečné. A o to přesně mi jde. Nejsem zde pouze proto, abych vám ukazovala záběry z filmu. Jsem tady, abych připomenula nám všem, že život sám je vskutku lekce hledání rovnováhy mezi strachem a odvahou. A porozumění tomu, co je a co není dobrý nápad.
It's just too dangerous. And that's my real point. I'm not just here to show you my film footage. I'm here to remind us all that life is really just a lesson in finding the balance between fear and courage. And understanding what is and what isn't a good idea.
(smích)
(Laughter)
Život je děsivý sám o sobě, takže aby se naše sny vyplnily, stateční být musíme. Tváří v tvář vlastním obavám a při sbírání odvahy pro jejich překonání, přísahám, že prožívám výjimečný život. A proto žijte velkolepě a pokuste se nechat svou odvahu vyvážit váš strach. Nikdy nevíte, kam vás to zavede.
Life is already scary, so for our dreams to come true, we need to be brave. In facing my fears and finding the courage to push through them, I swear my life has been extraordinary. So live big and try to let your courage outweigh your fear. You never know where it might take you.
Děkuji.
Thank you.
(potlesk a povzbuzení)
(Applause and cheers)