Pokusím se Vám vysvětlit rychle, jak předpovídat, a budu to ilustrovat několika předpovědmi toho co bude Írán dělat v několika příštích letech.
What I'm going to try to do is explain to you quickly how to predict, and illustrate it with some predictions about what Iran is going to do in the next couple of years.
Abychom předpovídali efektivně, musíme používat vědu. A důvod, proč potřebujeme použít vědu, je ten, že poté můžeme opakovat to, co jsme udělali, není to jenom moudrost nebo odhad. A pokud můžeme predikovat, potom můžeme navrhnout budoucnost. Takže pokud chcete ovlivnit energetickou politiku, nebo chcete ovlivnit politiku národní bezpečnosti, nebo zdravotnictví, nebo vzdělávání, vědu, je jistá oblast vědy, která je zvlášť dobrá cesta jak na to, ne tím způsobem, jak jsme to dosud dělali, což bylo prostě spekulovat o problému.
In order to predict effectively, we need to use science. And the reason that we need to use science is because then we can reproduce what we're doing; it's not just wisdom or guesswork. And if we can predict, then we can engineer the future. So if you are concerned to influence energy policy, or you are concerned to influence national security policy, or health policy, or education, science -- and a particular branch of science -- is a way to do it, not the way we've been doing it, which is seat-of-the-pants wisdom.
Než se dám do toho, jak to děláme, dovolte mi vám nalít čistého vína: Nezabývám se kouzly a magií, a tak existuje mnoho věcí, které tato metoda může předpovídat, a také mnoho, co predikovat nedokáže. Můžu predikovat složitá jednání nebo nátlakové situace, to je v zásadě vše, co má co dělat s politikou, hodně toho má společného s podnikáním, ale promiňte, pokud se poohlížíte po spekulování na burze, nepředpovídám vývoj cen na burze - OK, v blízké budoucnosti nepůjdou nahoru. Ale v této oblasti nejsem činný. Nejsem činný v předpovídání generátorů náhodných čísel, Občas mi volají lidi a chtějí vědět, která loterijní čísla budou tažena. Nemám ani páru.
Now before I get into how to do it let me give you a little truth in advertising, because I'm not engaged in the business of magic. There are lots of thing that the approach I take can predict, and there are some that it can't. It can predict complex negotiations or situations involving coercion -- that is in essence everything that has to do with politics, much of what has to do with business, but sorry, if you're looking to speculate in the stock market, I don't predict stock markets -- OK, it's not going up any time really soon. But I'm not engaged in doing that. I'm not engaged in predicting random number generators. I actually get phone calls from people who want to know what lottery numbers are going to win. I don't have a clue.
Jsem činný v teorii her, teorie her je obor matematiky a to znamená bohužel, že matematika hraje roli i ve studii politiky, matika je teď část toho obrazu. Již nemůžeme dále předstírat, že jenom spekulujeme o politice, musíme se na toto podívat rigorózním způsobem. No, a teď: O čem, že je teorie her? Předpokládá, že lidé hledají to, co je pro ně dobré. To není nic překvapujícího, - i když je pro mnoho lidí kontroverzní - že jsme sobečtí. Aby lidé hledali to, co je pro ně nejlepší nebo co si myslí, že je nejlepší, mají lidi hodnoty - identifikují co chtějí a co nechtějí. A tuší, co ostatní lidi chtějí, a co ostatní nechtějí, a kolik moci ostatní lidi mají, a jak moc by tito lidé mohli bránit tomu, co vy chcete. A lidé také čelí limitům, omezením, mohou být slabí, mohou se nacházet na špatných místech ve světě, mohou být Einsteinem, který zůstal farmařit někde na venkově v Indii, kde na něj nikdo nepřejde, jak se to po dlouho dobu stalo Ramanujanovi, byl výtečný matematik, ale nikdo si ho nevšiml.
I engage in the use of game theory, game theory is a branch of mathematics and that means, sorry, that even in the study of politics, math has come into the picture. We can no longer pretend that we just speculate about politics, we need to look at this in a rigorous way. Now, what is game theory about? It assumes that people are looking out for what's good for them. That doesn't seem terribly shocking -- although it's controversial for a lot of people -- that we are self-interested. In order to look out for what's best for them or what they think is best for them, people have values -- they identify what they want, and what they don't want. And they have beliefs about what other people want, and what other people don't want, how much power other people have, how much those people could get in the way of whatever it is that you want. And they face limitations, constraints, they may be weak, they may be located in the wrong part of the world, they may be Einstein, stuck away farming someplace in a rural village in India not being noticed, as was the case for Ramanujan for a long time, a great mathematician but nobody noticed.
Teď se podívejme na tohle: Kdo je racionální? Hodně lidí se si dělá starosti: co je ta racionalita. Lidé jsou racionální. Matka Tereza byla racionální. Teroristé jsou racionální. V zásadě všichni jsou racionální. Podle mě existují jenom dvě vyjímky dvouletí, ti nejsou racionální, ti mají velice nestálé preference, pořád mění názor, a schizofrenici nejsou asi příliš racionální, ale v zásadě všichni ostatní jsou racionální. To znamená, že se snaží udělat to, co považují za svůj vlastní zájem.
Now who is rational? A lot of people are worried about what is rationality about? You know, what if people are rational? Mother Theresa, she was rational. Terrorists, they're rational. Pretty much everybody is rational. I think there are only two exceptions that I'm aware of -- two-year-olds, they are not rational, they have very fickle preferences, they switch what they think all the time, and schizophrenics are probably not rational, but pretty much everybody else is rational. That is, they are just trying to do what they think is in their own best interest.
Abychom zjistili, co lidé udělají, aby šli za svým zájmem, musíme se zamyslet nad tím, kdo má moc ve světě. Pokud se snažíte ovlivnit korporace, aby změnily svoje chování s ohledem na produkci znečištění jeden způsob, obvyklý způsob je vyzvat je, aby se polepšily, říct jim, jakou škodu planetě činí. A mnozí jste jistě zjistili, že to není příliš efektivní, ne tak, jak byste si přáli, ale pokud jim ukážete, že to je jejich zájem tak začnou reagovat..
Now in order to work out what people are going to do to pursue their interests, we have to think about who has influence in the world. If you're trying to influence corporations to change their behavior, with regard to producing pollutants, one approach, the common approach, is to exhort them to be better, to explain to them what damage they're doing to the planet. And many of you may have noticed that doesn't have as big an effect, as perhaps you would like it to have. But if you show them that it's in their interest, then they're responsive.
Potřebujeme tedy zjistit, kdo ovlivňuje problémy. Pokud zkoumáme Írán, prezident Spojených států bychom uvažovali, by mohl mít jistý vliv - určitě prezident Íránu má nějaký vliv - ale děláme chybu, pokud pouze dáváme pozor na lidi na vrcholu moci, protože ta osoba neví moc o Íránu nebo o energetické politice, nebo o zdravotnictví, nebo o jakékoli jiné politice. Ta osoba se obklopí rádci. Pokud se bavíme o problémech národní bezpečnosti, možná to je ministr zahraničních věcí, možná to je ministr obrany, šéf rozvědky, možná ambasador při OSN, nebo někdo jiný, o kom si myslí, že bude vědět více o daném problému. Ale připusťme si, ministr zahraničí neví moc o Íránu. Ministr obrany toho moc o Íránu neví. Každý z nich má své poradce, aby jim radili, aby pak mohli radit prezidentovi. Mojho lidí ovlivňuje rozhodovací proces, tak abychom mohli správně predikovat, musíme brát ohled na všechny, kteří se snaží ovlivnit výsledek, nejenom lidi na vrcholu pyramidy moci.
So, we have to work out who influences problems. If we're looking at Iran, the president of the United States we would like to think, may have some influence -- certainly the president in Iran has some influence -- but we make a mistake if we just pay attention to the person at the top of the power ladder because that person doesn't know much about Iran, or about energy policy, or about health care, or about any particular policy. That person surrounds himself or herself with advisers. If we're talking about national security problems, maybe it's the Secretary of State, maybe it's the Secretary of Defense, the Director of National Intelligence, maybe the ambassador to the United Nations, or somebody else who they think is going to know more about the particular problem. But let's face it, the Secretary of State doesn't know much about Iran. The secretary of defense doesn't know much about Iran. Each of those people in turn has advisers who advise them, so they can advise the president. There are lots of people shaping decisions and so if we want to predict correctly we have to pay attention to everybody who is trying to shape the outcome, not just the people at the pinnacle of the decision-making pyramid.
Bohužel, to moc často neděláme. Existuje dobrý důvod, proč to neděláme, a existuje dobrý důvod, že díky používání teorie her a počítačů, můžeme překonat limity nahlížení jen na několik lidí. Představte si problém pouze s pěti lidmi, kteří rozhodují. Představte si například, že tady Sally chce vědět, co si Harry a Jane a George a Frank myslí a pošle zprávu všem těmto lidem. Sally jim řekne svůj názor a oni svůj řeknou Sally. Ale Sally také chce vědět, co si Harry myslí o těhle třech a co říkají Harrymu. A Harry chce vědět, co si každý z těch pěti lidí myslí o tom druhém a tak dále a Sally by chtěla vědět, co si Harry myslí, že si ostatní myslí. To je komplikovaný problém, je toho spousta. Pět účastníků a plno spojení - 120 jich vlastně je Pokud si pamatujete faktoriály. Faktoriál pěti je 120. A mohli byste být překvapení, když zjistíte, že chytří lidé si mohou jasně pamatovat těch 120 ve svém vědomí. Pokud bychom zdvojnásobili počet účastníků z pěti bychom měli 10. Znamená to, že jsme zdvojnásobili počet informací potřebujeme znát 240 místo 120? Ne, co takhle o desetinásobek? na 1 200? Ne. Zvýšili jsme to na 3,6 milionu. Nikdo nedokáže držet toho tolik ve své hlavě. Ale počítače to zvládnou. Nepotřebují přestávku na kafe, nepotřebují dovolenou, nepotřebují jít v noci spát, nepožadují ani zvýšení platu. Mohou fakta udržet organisované a to znamená, že můžeme zpracovat informace.
Unfortunately, a lot of times we don't do that. There's a good reason that we don't do that, and there's a good reason that using game theory and computers, we can overcome the limitation of just looking at a few people. Imagine a problem with just five decision-makers. Imagine for example that Sally over here, wants to know what Harry, and Jane, and George and Frank are thinking, and sends messages to those people. Sally's giving her opinion to them, and they're giving their opinion to Sally. But Sally also wants to know what Harry is saying to these three, and what they're saying to Harry. And Harry wants to know what each of those people are saying to each other, and so on, and Sally would like to know what Harry thinks those people are saying. That's a complicated problem; that's a lot to know. With five decision-makers there are a lot of linkages -- 120, as a matter of fact, if you remember your factorials. Five factorial is 120. Now you may be surprised to know that smart people can keep 120 things straight in their head. Suppose we double the number of influencers from five to 10. Does that mean we've doubled the number of pieces of information we need to know, from 120 to 240? No. How about 10 times? To 1,200? No. We've increased it to 3.6 million. Nobody can keep that straight in their head. But computers, they can. They don't need coffee breaks, they don't need vacations, they don't need to go to sleep at night, they don't ask for raises either. They can keep this information straight and that means that we can process the information.
Takže teď vám povím, jak se to dá zpracovat. dám vám pár příkladů z Íránu a budete se sami ptát: "Proč bychom měli poslouchat tohoto chlápka? Proč bychom mu měli věřit?" A tak vám řeknu jeden isolovaný fakt. Existuje vyhodnocení od CIA o pravděpodobnosti úspěšnosti, že tento model, o kterém tu mluvím, je správný v predikování věcí, jejichž výsledek není dosud znám, když se experti, kteří poskytli vstupní data, mýlili. To není moje tvrzeni, to je hodnocení CIA - můžete si to přečíst, bylo to zveřejněno před nedávnem. Můžete si to přečíst v čísle editovaném H. Bradford Westerfieldem z Yale University Press.
So I'm going to talk to you about how to process it, and I'm going to give you some examples out of Iran, and you're going to be wondering, "Why should we listen to this guy? Why should we believe what he's saying?" So I'm going to show you a factoid. This is an assessment by the Central Intelligence Agency of the percentage of time that the model I'm talking about is right in predicting things whose outcome is not yet known, when the experts who provided the data inputs got it wrong. That's not my claim, that's a CIA claim -- you can read it, it was declassified a while ago. You can read it in a volume edited by H. Bradford Westerfield, Yale University Press.
Co tedy potřebujeme vědět, abychom správně predikovali? Můžete být překvapeni, že toho nepotřebujeme moc. Potřebujeme vědět, kdo má zájem na ovlivnění výsledku rozhodnutí. Potřebujeme vědět, co říkají, že chtějí, ne co chtějí v nitru svého srdce, ne co si myslí, že můžou dostat, ale co říkají, že chtějí, protože to je strategicky zvolená pozice, a z té posice můžeme postupovat zpětně abychom zjistili závěry o důležitých okolnostech jejich rozhodování, Potřebujeme vědět, jak moc se soustředí na daný problém. Tedy, jak moc, až dojde k rozhodujícímu okamžiku, se tomu budou věnovat, a místo aby udělali něco jiného, co také je před nimi - jak moc je to pro ně důležité? A kolik si toho na sebe můžou naložit, pokud se rozhodnou zasáhnout do problému.
So, what do we need to know in order to predict? You may be surprised to find out we don't need to know very much. We do need to know who has a stake in trying to shape the outcome of a decision. We need to know what they say they want, not what they want in their heart of hearts, not what they think they can get, but what they say they want, because that is a strategically chosen position, and we can work backwards from that to draw inferences about important features of their decision-making. We need to know how focused they are on the problem at hand. That is, how willing are they to drop what they're doing when the issue comes up, and attend to it instead of something else that's on their plate -- how big a deal is it to them? And how much clout could they bring to bear if they chose to engage on the issue?
Pokud víme tyto věci, můžeme predikovat jejich chování předpokládaje, že všichni u každého rozhodnutí se starají o dvě věci Starají se o výsledek. Chtějí daný výsledek podle toho, co si sami nejvíce přejí. Jsou kariéristé, takže také se starají o získání zásluh - jsou egoisté, chtějí být viděni, jako důležití u vytváření výsledku, nebo naopak u jeho zablokování. A tak potřebujeme zjistit, jak vyvažují tyto dvě věci. Různí lidé se rozhodují mezi podporováním jejich výsledku, kterého se drží i když, že to může znamenat i jejich konec, nebo se vzdají a jdou tam kam vítr fouká a dělají to, o čem předpokládají, že nakonec vyhraje. Většina lidí spadá mezi tyto dvě pozice, a lze zjistit kam spadají. Můžeme zjistit, jak s nimi jednat, abychom změnili jejich chování.
If we know those things we can predict their behavior by assuming that everybody cares about two things on any decision. They care about the outcome. They'd like an outcome as close to what they are interested in as possible. They're careerists, they also care about getting credit -- there's ego involvement, they want to be seen as important in shaping the outcome, or as important, if it's their druthers, to block an outcome. And so we have to figure out how they balance those two things. Different people trade off between standing by their outcome, faithfully holding to it, going down in a blaze of glory, or giving it up, putting their finger in the wind, and doing whatever they think is going to be a winning position. Most people fall in between, and if we can work out where they fall we can work out how to negotiate with them to change their behavior.
Takže pouze s trochou vstupních informací, můžeme zjistit, jaké volby lidé mají, jakým rizikům jsou ochotni se vystavit, po čem touží, čeho si cení, co chtějí, co si myslí o ostatních. Můžete si všimnout, že co nepotřebujeme vědět, historie je tady zbytečná. Jak se dostali tam, kde jsou nyní může být důležité u vytváření vstupních informací, ale pokud již víme, kde se nalézají bude nás zajímat, kam se ubírají dál. Jak se tam dostali není při predikování nijak podstatné. Připomínám vám 90% míru přesnosti.
So with just that little bit of input we can work out what the choices are that people have, what the chances are that they're willing to take, what they're after, what they value, what they want, and what they believe about other people. You might notice what we don't need to know: there's no history in here. How they got to where they are may be important in shaping the input information, but once we know where they are we're worried about where they're going to be headed in the future. How they got there turns out not to be terribly critical in predicting. I remind you of that 90 percent accuracy rate.
Takže, kde tyto informace získáme? Můžeme je získat z internetu, z časopisu The Economist, Financial Times, New York Times, US News, World Report, a spoustě jiných dalších zdrojů, nebo je můžeme získat od expertů, kteří tráví své životy studováním míst a problémů, protože experti znají tyto informace. Pokud neví, kdo jsou lidé snažící se ovlivnit rozhodnutí, kolik vlivu mají, jak moc se starají o daný problém, a co říkají, že chtějí, jsou experti? Vědět tohle, přece znamená být expertem, to jsou základní věci, co expert potřebuje znát.
So where are we going to get this information? We can get this information from the Internet, from The Economist, The Financial Times, The New York Times, U.S. News and World Report, lots of sources like that, or we can get it from asking experts who spend their lives studying places and problems, because those experts know this information. If they don't know, who are the people trying to influence the decision, how much clout do they have, how much they care about this issue, and what do they say they want, are they experts? That's what it means to be an expert, that's the basic stuff an expert needs to know.
Dobře, podívejme se tedy na Írán. Dovolte mi udělat tři důležité predikce - můžete si je sami ověřit, jak čas půjde dál. Co udělá Írán se svým programem jaderného zbrojení? Jak moc je teokratický režim v Íránu bezpečně u moci? Jaká je jeho budoucnost? A dobrý kamarád všech, Ahmadinežád. Jak ten dopadne? Jak ten dopadne během příštího roku nebo dvou? Podívejte se na tohle, toto není postaveno na statistikách. Toto bych zdůraznil. Nepředpovídám budoucnost podle nějakých dat z minulosti. Vzal jsem data o jednotlivých pozicích atd., dal je do počítačového modelu, který simuloval dynamiku interakcí a toto je simulovaná dynamika, predikce o cestě, jakou se bude ubírat politika.
Alright, lets turn to Iran. Let me make three important predictions -- you can check this out, time will tell. What is Iran going to do about its nuclear weapons program? How secure is the theocratic regime in Iran? What's its future? And everybody's best friend, Ahmadinejad. How are things going for him? How are things going to be working out for him in the next year or two? You take a look at this, this is not based on statistics. I want to be very clear here. I'm not projecting some past data into the future. I've taken inputs on positions and so forth, run it through a computer model that had simulated the dynamics of interaction, and these are the simulated dynamics, the predictions about the path of policy.
Tady na vertikální ose můžete vidět. Nešel jsem až úplně k nule, existuje plno jiných možností, tady jenom ukazuji predikce, omezil jsem měřítko, nahoře na ose je možnost: "Sestavení bomby" Na 130, začínáme někde nad 130, mezi sestavením bomby a vytvořením dost obohaceného paliva na bombu, abyste mohli bombu sestavit. To je místo, kde podle mé analýzy, byli Íránci na počátku tohoto roku. A model vytvořil tuto predikci, Na 115 by vyprodukovali pouze tolik obohaceného paliva, aby ostatním ukázali, že ví jak na to, ale nesestavili by zbraň, vyrobili by množství potřebné k výzkumu. Dosáhli by jistého stupně národní hrdosti, ale na bombu by to nestačilo. A na úrovni 100 by vyvíjeli civilní jadernou energetiku, což tvrdí, že je jejich cíl.
So you can see here on the vertical axis, I haven't shown it all the way down to zero, there are lots of other options, but here I'm just showing you the prediction, so I've narrowed the scale. Up at the top of the axis, "Build the Bomb." At 130, we start somewhere above 130, between building a bomb, and making enough weapons-grade fuel so that you could build a bomb. That's where, according to my analyses, the Iranians were at the beginning of this year. And then the model makes predictions down the road. At 115 they would only produce enough weapons grade fuel to show that they know how, but they wouldn't build a weapon: they would build a research quantity. It would achieve some national pride, but not go ahead and build a weapon. And down at 100 they would build civilian nuclear energy, which is what they say is their objective.
Žlutá linie ukazuje nejpravděpodobnější cestu. Žlutá linie zahrnuje analýzu 87 rozhodujících postav v Íránu a velké množství outsiderů, kteří se snaží o ovlivňování, kteří se snaží přesvědčit Írán, aby změnil svůj postoj, různí hráči od USA, Egyptu, Saúdské Arábie, Ruska, EU, Japonska, atd. Bílá linie značí analýzu pokud by mezinárodní společenství jednoduše nechala, aby se Írán rozhodl, jak sám chce, dle svých domácích politických tahanic - to se ovšem nestane - ale můžete zjistit, že linie klesá dolů rychleji, pokud se nedostanou pod mezinárodní tlak, pokud se jim dovolí usilovat jet podle svého.
The yellow line shows us the most likely path. The yellow line includes an analysis of 87 decision makers in Iran, and a vast number of outside influencers trying to pressure Iran into changing its behavior, various players in the United States, and Egypt, and Saudi Arabia, and Russia, European Union, Japan, so on and so forth. The white line reproduces the analysis if the international environment just left Iran to make its own internal decisions, under its own domestic political pressures. That's not going to be happening, but you can see that the line comes down faster if they're not put under international pressure, if they're allowed to pursue their own devices.
Ale za všech okolností, na konci tohoto roku, počátkem dalšího, dostaneme výslednou stabilní rovnováhu. A ta rovnováha není to, co by si USA přáli, ale je to asi rovnováha, se kterou USA může žít, a se kterou ostatní taky mohou žít. A to je to, že Írán dosáhne své nacionální pýchy vytvořením obohaceného paliva dostačující výzkumu a dokážou tedy, že ví jak dělat obohacené palivo pro jaderné zbraně, ale ne tolik, aby sestavili jednu jadernou zbraň. Jak se tohle může stát? Tady můžete vidět distribuci moci v prospěch civilní jaderné energetiky, tak jsou predikovány jednotlivé bloky moci ke konci r. 2010, počátkem r. 2011. Jednoduše nikdo se dnes nepřiklání k výrobě paliva na zbraně, ale v r. 2011 se to stane velkou překážkou, a dejte tyhle dvě věci dohromady, to je kontrolní vliv v Íránu.
But in any event, by the end of this year, beginning of next year, we get to a stable equilibrium outcome. And that equilibrium is not what the United States would like, but it's probably an equilibrium that the United States can live with, and that a lot of others can live with. And that is that Iran will achieve that nationalist pride by making enough weapons-grade fuel, through research, so that they could show that they know how to make weapons-grade fuel, but not enough to actually build a bomb. How is this happening? Over here you can see this is the distribution of power in favor of civilian nuclear energy today, this is what that power block is predicted to be like by the late parts of 2010, early parts of 2011. Just about nobody supports research on weapons-grade fuel today, but by 2011 that gets to be a big block, and you put these two together, that's the controlling influence in Iran.
Tady je dneska komunita lidí - např. Ahmadinežád - kteří by chtěli nejen sestavit bombu, ale také ji vyzkoušet. Jejich moc upadne úplně, nikdo to nepodporuje kolem r. 2011. Jejich počet jenom slábne. Moc se posunuje sem, výsledek tedy bude obohacené palivo pro zbraně.
Out here today, there are a bunch of people -- Ahmadinejad for example -- who would like not only to build a bomb, but test a bomb. That power disappears completely; nobody supports that by 2011. These guys are all shrinking, the power is all drifting out here, so the outcome is going to be the weapons-grade fuel.
Kdo jsou vítězové a kdo jsou poražení v Íránu? Koukněte se na tyhle lidi, jejich moc roste a mimochodem, toto se stalo před chvílí před dnešní ekonomickou krizí a to pravděpodobně bude dále eskalovat. tito lidi jsou finančně zainteresováni v Íránu, bankéři, naftaři, bazaroví prodavači, jejich politická moc roste mezitím se sami mullahové izolují - s vyjímkou jedné skupiny mulláhů, kteří jsou pro Američany neznámí. To je tato linie zde, jejich moc roste, sami Íránci jim říkají Quietists. To jsou Ayatollahové především umístění v Qomu, kteří mají velký vliv v církevní komunitě, ti nebyli v politických kruzích moc slyšet, ale budou více a více hlučnější, protože vidí, jak se Írán odebírá nezdravým směrem, jiným směrem než měl Chomejní v mysli. Tady je pan Ahmadinežád. Všimněte si dvou věcí, slábne zatímco v USA získává hodně publicity, není hlavní osobnost v Íránu, je na cestě ke dnu.
Who are the winners and who are the losers in Iran? Take a look at these guys, they're growing in power, and by the way, this was done a while ago before the current economic crisis, and that's probably going to get steeper. These folks are the moneyed interests in Iran, the bankers, the oil people, the bazaaries. They are growing in political clout, as the mullahs are isolating themselves -- with the exception of one group of mullahs, who are not well known to Americans. That's this line here, growing in power, these are what the Iranians call the quietists. These are the Ayatollahs, mostly based in Qom, who have great clout in the religious community, have been quiet on politics and are going to be getting louder, because they see Iran going in an unhealthy direction, a direction contrary to what Khomeini had in mind. Here is Mr. Ahmadinejad. Two things to notice: he's getting weaker, and while he gets a lot of attention in the United States, he is not a major player in Iran. He is on the way down.
OK, chtěl bych vás požádat, abyste na toto na chvíli nemysleli. Ne všechno je predikovatelné, burza není aspoň pro mě predikovatelná, ale většina komplexních jednání jsou predikovatelná. Když se zaobíráme zdravotnictvím, vzděláním, životním prostředím, energetikou, soudy, fúzemi, to vše jsou komplikované problémy které jsou predikovatelné, na ně může být použita tato technologie. A důvod, proč možnost predikovat tyto věci je důležitá, není jenom kvůli tomu, že byste řídili hedgeový fond a vydělali na tom, ale kvůli tomu, že když můžete předpovědět, co lidi udělají, mohli byste zařídit, co udělají. A pokud byste to řídit, co udělají, můžete změnit svět, mohli byste dosáhnout lepšího výsledku. Rád bych skončil s jednou myšlenkou, co je pro mě hlavní téma této schůze a co je hlavní téma tohoto smýšlení o světě. Když vám lidé řeknou: "To je nemožné." odpovězte jim: "Když říkáte, že to je nemožné, jste zmatení tím, že nevíte jak na to." Děkuji vám.
OK, so I'd like you to take a little away from this. Everything is not predictable: the stock market is, at least for me, not predictable, but most complicated negotiations are predictable. Again, whether we're talking health policy, education, environment, energy, litigation, mergers, all of these are complicated problems that are predictable, that this sort of technology can be applied to. And the reason that being able to predict those things is important, is not just because you might run a hedge fund and make money off of it, but because if you can predict what people will do, you can engineer what they will do. And if you engineer what they do you can change the world, you can get a better result. I would like to leave you with one thought, which is for me, the dominant theme of this gathering, and is the dominant theme of this way of thinking about the world. When people say to you, "That's impossible," you say back to them, "When you say 'That's impossible,' you're confused with, 'I don't know how to do it.'" Thank you.
(Potlesk)
(Applause)
Chris Anderson: "Zeptal bych se..." To bylo úžasné. Líbilo se mi jak jste to vyložil. Znervózněl jsem během vaší přednášky, když jsem pomyslel, jestli jste uvažoval o možnosti, že zveřejněním této predikce může ovlivnit vlastní výsledek. Poslouchá nás 800 lidí v Tehránu (v Íránu).
Chris Anderson: One question for you. That was fascinating. I love that you put it out there. I got very nervous halfway through the talk though, just panicking whether you'd included in your model, the possibility that putting this prediction out there might change the result. We've got 800 people in Tehran who watch TEDTalks.
Bruce Bueno de Mesquita: Přemýšlel jsem o tom, pro zpravodajské služby jsem udělal spoustu práce, také o tom uvažovali. Byla by to dobrá věc, pokud by se tím lidi více zaobírali a zaměřili se na stejný princip kalkulací, protože by to změnilo situaci. Zlepšily by se dvě věci. Lidi by dříve dospěli k dohodě, a tak by to ušetřilo lidem hodně žalu a času. A dospělo by se k rozhodnutí, se kterým by byli všichni spokojení, aniž byste jimi museli hodně manipulovat - což je vlastně to, co já dělám, manipuluji jimi. Byla by to dobrá věc.
Bruce Bueno de Mesquita: I've thought about that, and since I've done a lot of work for the intelligence community, they've also pondered that. It would be a good thing if people paid more attention, took seriously, and engaged in the same sorts of calculations, because it would change things. But it would change things in two beneficial ways. It would hasten how quickly people arrive at an agreement, and so it would save everybody a lot of grief and time. And, it would arrive at an agreement that everybody was happy with, without having to manipulate them so much -- which is basically what I do, I manipulate them. So it would be a good thing.
CA: Takže jakoby říkáte: "Íránci, toto je váš osud, pojďme tam."
CA: So you're kind of trying to say, "People of Iran, this is your destiny, lets go there."
BBM: No, Íránci, toto je něco k čemu mnozí z vás časem dospějí a mohli bychom tam dospět dříve, a nemuseli byste tolik trpět pod ekonomickými sankcemi a my bychom trpěli méně díky používání vojenské síly a svět by byl lepším místem
BBM: Well, people of Iran, this is what many of you are going to evolve to want, and we could get there a lot sooner, and you would suffer a lot less trouble from economic sanctions, and we would suffer a lot less fear of the use of military force on our end, and the world would be a better place.
CA: Snad to uslyší. Děkuji vám Bruci.
CA: Here's hoping they hear it that way. Thank you very much Bruce.
BBM: Děkuji
BBM: Thank you.
(Potlesk)
(Applause)