Začala bych tímhle: před pár lety mi zavolala jedna organizátorka akcí, protože jsem měla mít někde řeč. Zavolala mi a řekla: "Zrovna zápasím s tím, jak vás mám popsat na našem malém letáčku." A já si pomyslela, "dobře, kde je problém?" A ona řekla,"Viděla jsem vás mluvit a asi vás nazvu výzkumnicí, ale bojím se, že pokud to udělám, nikdo nepřijde, protože si budou myslet, že jste nudná a irelevantní," (Smích) OK. A řekla: "Ale to, co se mi líbí na vašem přednášení je, že jste vypravěčka. Takže vás asi nazvu vypravěčkou." A samozřejmě ta akademická, nejistá část mě samé řekla: "Jak že mě to nazvete?" A ona řekla,"Nazvu vás vypravěčkou." A já odpověděla,"Proč ne rovnou kouzelným skřítkem?" (Smích)
So, I'll start with this: a couple years ago, an event planner called me because I was going to do a speaking event. And she called, and she said, "I'm really struggling with how to write about you on the little flyer." And I thought, "Well, what's the struggle?" And she said, "Well, I saw you speak, and I'm going to call you a researcher, I think, but I'm afraid if I call you a researcher, no one will come, because they'll think you're boring and irrelevant." (Laughter) And I was like, "Okay." And she said, "But the thing I liked about your talk is you're a storyteller. So I think what I'll do is just call you a storyteller." And of course, the academic, insecure part of me was like, "You're going to call me a what?" And she said, "I'm going to call you a storyteller." And I was like, "Why not 'magic pixie'?"
A potom jsem dodala, "nechte mě o tom ještě chvíli přemýšlet!" Snažila jsem sebrat kuráž. A pomyslila si, no tak jsem vypravěčkou. Dělám kvalitativní výzkumy. Shromažďuji příběhy, to je moje práce. A příběhy jsou možná jen data s duší. Možná jsem tedy prostě vypravěčkou. A tak jsem řekla, "Víte co? Proč prostě neřeknete, že jsem výzkumnice-vypravěčka." A ona řekla, "Haha, taková věc neexistuje." (Smích) Takže jsem výzkumnicí-vypravěčkou a dneska k vám budu mluvit -- mluvíme o rozšiřování obzoru a vnímání -- Takže dneska bych k vám ráda mluvila, vyprávěla pár příběhů o části svého výzkumu, který mi výrazně rozšířil obzory a skutečně změnil způsob, jakým žiji a miluji, to, jak pracuji a jakým jsem rodičem.
(Laughter) I was like, "Let me think about this for a second." I tried to call deep on my courage. And I thought, you know, I am a storyteller. I'm a qualitative researcher. I collect stories; that's what I do. And maybe stories are just data with a soul. And maybe I'm just a storyteller. And so I said, "You know what? Why don't you just say I'm a researcher-storyteller." And she went, "Ha ha. There's no such thing." (Laughter) So I'm a researcher-storyteller, and I'm going to talk to you today -- we're talking about expanding perception -- and so I want to talk to you and tell some stories about a piece of my research that fundamentally expanded my perception and really actually changed the way that I live and love and work and parent.
A tohle je začátek mého příběhu. Když jsem byla mladou výzkumnou pracovnicí, doktorandkou, v prvním ročníku jsem měla profesora, který nám řekl, "Jde o tohle. Pokud to nejde změřit, tak to neexistuje." A já myslela, že jsou to jen takové sladké řeči. A řekla jsem, "Doopravdy?" a on řekl, "Rozhodně." Musíte pochopit, že jsem byla baklalářkou sociální práce, magistrou sociální práce, a právě jsem dodělávala doktorát ze sociální práce, takže v celé svojí akademické kariéře jsem byla obklopena lidmi, kteří věřili, že život je bordel, který je třeba milovat. Já uvažuji spíš takto: život je bordel, ukliď ho, zorganizuj ho a rožkatulkuj ho do krabic. (Smích) A tak myslím, že jsem našla svou cestu, našla jsem povolání, které mě zajímá -- jedna z největších pravd v sociální práci říká: polož se do toho nepohodlí té práce. A já jsem typ člověka, co by vykopnul pryč to nepohodlí přesunul ho někam jinam a dostal samé jedničky. To bylo moje motto. Byla jsem z toho úplně nadšená. A řekla jsem si: tohle je přesně povolání pro mě, protože mě zajímá tolik těch zaneřáděných témat. A já je chci od nepořádku očistit. Chci jim rozumět. Chci se dostat na kloub věcem, o kterých vím, že jsou důležité, a zpřístupnit klíč k nim všem, aby ho mohli vidět.
And this is where my story starts. When I was a young researcher, doctoral student, my first year, I had a research professor who said to us, "Here's the thing, if you cannot measure it, it does not exist." And I thought he was just sweet-talking me. I was like, "Really?" and he was like, "Absolutely." And so you have to understand that I have a bachelor's and a master's in social work, and I was getting my Ph.D. in social work, so my entire academic career was surrounded by people who kind of believed in the "life's messy, love it." And I'm more of the, "life's messy, clean it up, organize it and put it into a bento box." (Laughter) And so to think that I had found my way, to found a career that takes me -- really, one of the big sayings in social work is, "Lean into the discomfort of the work." And I'm like, knock discomfort upside the head and move it over and get all A's. That was my mantra. So I was very excited about this. And so I thought, you know what, this is the career for me, because I am interested in some messy topics. But I want to be able to make them not messy. I want to understand them. I want to hack into these things that I know are important and lay the code out for everyone to see.
Začala jsem se spojením. Protože, pokud jste sociálním pracovníkem už 10 let, tak si uvědomíte, že spojení je to, proč jsme tady. To je to, co dává naším životům význam a účel. O něm to všechno je. A nezáleží na tom, jestli mluvíte s lidmi, kteří se angažují v sociální spravedlnosti, duševním zdraví, zneužívání a zanedbávání, to, co víme, je, že spojení schopnost cítit se spojen, je -- neurobiologicky to, jak jsme sestrojeni -- to, proč jsme tady. Takže jsem si pomyslela, víte co, začnu u spojení. Znáte přeci tu situaci, kdy dostanete hodnocení od své šéfky a ona vám řekne 37 věcí, které děláte opravdu skvěle a jednu věc jako -- příležitost k růstu? (Smích) Vše, nad čím pak přemýšlíte, je ta příležitost k růstu, že? Takže, ve skutečnosti to je cesta, kterou se má práce ubírala, protože, když se zeptáte lidí na lásku, tak vám řeknou o zranění v lásce. Když se lidí zeptáte na sounáležitost a na to, kam patří, tak vám poví o svých nejnesnesitelnějších zkušenostech s tím, kdy byli vyloučeni. A když se lidí zeptáte na spojení, tak příběhy, které říkají, jsou o opaku - o odpojení.
So where I started was with connection. Because, by the time you're a social worker for 10 years, what you realize is that connection is why we're here. It's what gives purpose and meaning to our lives. This is what it's all about. It doesn't matter whether you talk to people who work in social justice, mental health and abuse and neglect, what we know is that connection, the ability to feel connected, is -- neurobiologically that's how we're wired -- it's why we're here. So I thought, you know what, I'm going to start with connection. Well, you know that situation where you get an evaluation from your boss, and she tells you 37 things that you do really awesome, and one "opportunity for growth?" (Laughter) And all you can think about is that opportunity for growth, right? Well, apparently this is the way my work went as well, because, when you ask people about love, they tell you about heartbreak. When you ask people about belonging, they'll tell you their most excruciating experiences of being excluded. And when you ask people about connection, the stories they told me were about disconnection.
Velmi rychle -- asi v šestém týdnu tohoto výzkumu -- jsem narazila tuto nepojmenovanou věc, která totálně ničila spojení ve smyslu, kterému jsem vůbec nerozuměla a který jsem nikdy neviděla. Takže jsem si dala od výzkumu pauzu a přemýšlela o tom, že musím vyřešit to, co to je. A vyšlo mi, že to je stud. Stud je skutečně snáz pochopitelný jako strach z odpojení. Něco se mnou je takové, že když to ostatní lidé uvidí, tak nebudu hodna spojení. Můžu vám o tom říct jedno: je to universální; my všichni to máme. Jediní lidé, kteří neprožívají stud, jsou ti, kteří nemají kapacitu spojit se s ostatními. Nikdo o tom nechce mluvit, a čím méně o tom mluvíte, tím víc to na vás sedá. Co podpořilo tuto hanbu, ten pocit, že "Nejsem dost dobrý," -- který všichni známe: "Nejsem dost zajímavý. Nejsem dost hubený, dost bohatý, hezký, nebo chytrý dost vysoko postavený." Věc, která to celé podmiňuje, je nesmírná zranitelnost, vědomí toho, že aby se mohl určitý vztah nebo spojení stát, musíme dovolit, abychom byli viděni, doopravdy viděni.
So very quickly -- really about six weeks into this research -- I ran into this unnamed thing that absolutely unraveled connection in a way that I didn't understand or had never seen. And so I pulled back out of the research and thought, I need to figure out what this is. And it turned out to be shame. And shame is really easily understood as the fear of disconnection: Is there something about me that, if other people know it or see it, that I won't be worthy of connection? The things I can tell you about it: It's universal; we all have it. The only people who don't experience shame have no capacity for human empathy or connection. No one wants to talk about it, and the less you talk about it, the more you have it. What underpinned this shame, this "I'm not good enough," -- which, we all know that feeling: "I'm not blank enough. I'm not thin enough, rich enough, beautiful enough, smart enough, promoted enough." The thing that underpinned this was excruciating vulnerability. This idea of, in order for connection to happen, we have to allow ourselves to be seen, really seen.
Tušíte, jak jsem na tom se zranitelností já. Nesnáším ji. A tak jsem si pomyslela, že je to má poslední šance abych ji zahnala pryč svým pravítkem. Řekla jsem si, jdu do toho a tuhle věc vyřeším, strávím tím jeden rok a uplně zpochybním stud, budu se snažit porozumět tomu, na jakém principu zranitelnost funguje, a tak ji přechytračím. Byla jsem připravená a skutečně nadšená. A jak asi víte, nedopadlo to moc dobře. (Smích) Víte to. Mohla bych vám toho říct hodně o hanbě, ale musela bych si půjčit čas od všech ostatních. Ale tady je to, do čeho se to dá shrnout -- asi jedna z nejdůležitějších věcí, kterým jsem se naučila za deset let toho výzkumu. Můj jeden rok se změnil v šest let, tisíce příběhů, stovky dlouhých rozhovoru, cílové skupiny. V jednu chvíli mi lidé dokonce posílali stránky svých deníčků, posílali mi své příběhy -- tísíce kousků dat během šesti let. A tak jsem na to jakž takž přišla.
And you know how I feel about vulnerability. I hate vulnerability. And so I thought, this is my chance to beat it back with my measuring stick. I'm going in, I'm going to figure this stuff out, I'm going to spend a year, I'm going to totally deconstruct shame, I'm going to understand how vulnerability works, and I'm going to outsmart it. So I was ready, and I was really excited. As you know, it's not going to turn out well. (Laughter) You know this. So, I could tell you a lot about shame, but I'd have to borrow everyone else's time. But here's what I can tell you that it boils down to -- and this may be one of the most important things that I've ever learned in the decade of doing this research. My one year turned into six years: Thousands of stories, hundreds of long interviews, focus groups. At one point, people were sending me journal pages and sending me their stories -- thousands of pieces of data in six years. And I kind of got a handle on it.
Porozuměla jsem tomu, o čem je stud. Tohle je způsob, jakým to funguje. Napsala jsem knihu, publikovala jsem teorii, ale něco nebylo v pořádku -- a to tohle: pokud bych vzala lidi, se kterými jsem dělala rozhovory a rozdělila je na ty, kteří mají pocit, že jsou hodnotní -- a to je to, o co skutečně jde, sebeúcta -- mají silný pocit lásky a sounáležitosti -- a na lidi, kteří o něj usilují, lidi, kteří se zamýšlejí nad tím, jestli jsou dostatečně dobří. Byla tam jenom jedna neznámá která oddělovala lidi, kteří mají silný pocit lásky a sounáležitosti, od lidi, kteří o to bojují. A to, že lidé, kteří mají silný pocit lásky a sounáležitosti věří, že jsou hodni lásky a sounáležitosti. To je ono. Oni věří, že jsou hodnotní. A pro mě, ta těžká část téhle věci, která nám brání ve vztazích a spojení je strach z toho, že nejsme vztahu hodni. A to bylo něco, čemu jsem osobně a profesionálně potřebovala porozumět lépe. Takže jsem udělala to, že jsem vzala všechny rozhovory, kde jsem spatřila vědomí své hodnoty a viděla žít lidi tímto způsobem a podívala se na ně.
I kind of understood, this is what shame is, this is how it works. I wrote a book, I published a theory, but something was not okay -- and what it was is that, if I roughly took the people I interviewed and divided them into people who really have a sense of worthiness -- that's what this comes down to, a sense of worthiness -- they have a strong sense of love and belonging -- and folks who struggle for it, and folks who are always wondering if they're good enough. There was only one variable that separated the people who have a strong sense of love and belonging and the people who really struggle for it. And that was, the people who have a strong sense of love and belonging believe they're worthy of love and belonging. That's it. They believe they're worthy. And to me, the hard part of the one thing that keeps us out of connection is our fear that we're not worthy of connection, was something that, personally and professionally, I felt like I needed to understand better. So what I did is I took all of the interviews where I saw worthiness, where I saw people living that way, and just looked at those.
Co mají tihle lidé společného? Mám lehkou závislost na jedné kancelářské potřebě, ale to je na jiné povídání. Měla jsem složku a měla jsem fix, a tak jsem si řekla, jak asi nazvu tento výzkum? První slova, která mi přišla na mysl byla "upřímní a srdeční". Byli to dobrosrdeční lidé, kteří žili z hluboké vnitřní sebeúcty. Takže jsem to napsala nahoru na tu složku a začala jsem se dívat na data Ve skutečnosti, udělala jsem to prvně ve čtyřdenní velmi intezivní analýze dat, kdy jsem procházela materiály, rozhovory, vytahovala jsem příběhy a události. Kde je to téma? Kde je ten vzorec? Můj manžel opustil město i s dětmi protože já se vždycky dostanu do bláznivého, pollockovského stavu, kdy jenom píšu a jsem ve výzkumném režimu. A zde je to, na co jsem přišla. To, co měli společné je pocit odvahy. A ráda bych na chvíli oddělila odvahu od hrdinství. Odvaha, původní definice odvahy, když to slovo poprvé přišlo do angličtiny -- je z latinského cor, tedy srdce -- a ta původní definice byla, říci příběh o tom, kým jsi, celým srdcem. Takže tihle lidé měli jednoduše odvahu být nedokonalí. Měli soucit, byli laskaví nejdřív k sobě a pak také k ostatním, protože, jak se ukazuje, nemůžeme mít soucit s ostatními lidmi, pokud neumíme jednat laskavě sami se sebou. A ta poslední věc byla, že měli spojení, a - což byla ta těžká část -- jako výsledek vlastní autentičnosti, byli schopni nechat plavat to, o čem si mysleli, že by se tím měli stát, aby byli tím, čím skutečně byli, což je nezbytné pro dosažení vztahů a spojení.
What do these people have in common? I have a slight office supply addiction, but that's another talk. So I had a manila folder, and I had a Sharpie, and I was like, what am I going to call this research? And the first words that came to my mind were "whole-hearted." These are whole-hearted people, living from this deep sense of worthiness. So I wrote at the top of the manila folder, and I started looking at the data. In fact, I did it first in a four-day, very intensive data analysis, where I went back, pulled the interviews, the stories, pulled the incidents. What's the theme? What's the pattern? My husband left town with the kids because I always go into this Jackson Pollock crazy thing, where I'm just writing and in my researcher mode. And so here's what I found. What they had in common was a sense of courage. And I want to separate courage and bravery for you for a minute. Courage, the original definition of courage, when it first came into the English language -- it's from the Latin word "cor," meaning "heart" -- and the original definition was to tell the story of who you are with your whole heart. And so these folks had, very simply, the courage to be imperfect. They had the compassion to be kind to themselves first and then to others, because, as it turns out, we can't practice compassion with other people if we can't treat ourselves kindly. And the last was they had connection, and -- this was the hard part -- as a result of authenticity, they were willing to let go of who they thought they should be in order to be who they were, which you have to absolutely do that for connection.
Ta další věc, kterou měli společnou, bylo toto. Oni plně přijali zranitelnost. Věřili, že to, co je činí zranitelnými, je činí také krásnými. Nemluvili o zranitelnosti jako o něčem pohodlném, ani o ní nemluvili jako o něčem nesnesitelném -- jak jsem to slyšela dříve, když jsem dělala rozhovory o studu. Mluvili o ní jako o nečem nezbytném. Mluvili o ochotě říct "Miluju tě" jako první, o ochotě udělat něco bez jakýchkoliv záruk, ochotě vydýchat čekání na doktorův telefonát po testu na mamogramu. Jsou ochotni investovat to vztahu, který může i nemusí vyjít. Sami považovali právě tohle za stěžejní.
The other thing that they had in common was this: They fully embraced vulnerability. They believed that what made them vulnerable made them beautiful. They didn't talk about vulnerability being comfortable, nor did they really talk about it being excruciating -- as I had heard it earlier in the shame interviewing. They just talked about it being necessary. They talked about the willingness to say, "I love you" first ... the willingness to do something where there are no guarantees ... the willingness to breathe through waiting for the doctor to call after your mammogram. They're willing to invest in a relationship that may or may not work out. They thought this was fundamental.
Já osobně jsem to považovala za zradu. Nemohla jsem uvěřit, že jsem byla věrná výzkumu -- definice výzkumu je kontrolovat a předvídat, studovat určitý fenomén, pro předem daný důvod, kontrolovat a předvídat. A teď moje mise kontrolovat a předvídat ukázala, že žít se má se zranitelností, bez kontroly a předvídání. Toto vedlo k malému kolapsu -- (Smích) -- což ve skutečnosti vypadalo spíš jako tohle. (Smích) A stalo se tak. Já to nazvala kolapsem, můj terapeut duchovním probuzením. Duchovní probuzení zní líp než kolaps, ale ujišťuji vás, že to byl kolaps. Musela jsem odložit svá data, a musela jsem hledat terapeuta. Dovolte mi něco říct; zjistíte, kdo jste když zavoláte přátelům a řeknete, "Myslím, že potřebuju pomoc. Máte nějaká doporučení?" Protože asi tak pět mých přátel reagovalo: "Teeda. Já bych něchtěl být tvůj terapeut." (Smích) A já řekla,"Co tím chcete říct?" O oni odpověděli, "Jenom takové řeči, však víš. Nenos to svoje pravítko." A já řekla,"OK."
I personally thought it was betrayal. I could not believe I had pledged allegiance to research, where our job -- you know, the definition of research is to control and predict, to study phenomena for the explicit reason to control and predict. And now my mission to control and predict had turned up the answer that the way to live is with vulnerability and to stop controlling and predicting. This led to a little breakdown -- (Laughter) -- which actually looked more like this. (Laughter) And it did. I call it a breakdown; my therapist calls it a spiritual awakening. (Laughter) A spiritual awakening sounds better than breakdown, but I assure you, it was a breakdown. And I had to put my data away and go find a therapist. Let me tell you something: you know who you are when you call your friends and say, "I think I need to see somebody. Do you have any recommendations?" Because about five of my friends were like, "Wooo, I wouldn't want to be your therapist." (Laughter) I was like, "What does that mean?" And they're like, "I'm just saying, you know. Don't bring your measuring stick."
(Laughter)
I was like, "Okay."
Tak jsem si našla terapeuta. Na své první setkání s ní, Diana se jmenovala, jsem si přinesla svůj seznam toho jak žijí mí dobrosrdeční lidé, a posadila jsem se. A ona řekla, "Jak se cítíte?" A já odpověděla, "Skvěle. Jde to." A ona se zeptala,"Co se děje?" Byla to terapeutka, která léčí terapeuty, my musíme chodit k takovým, protože jejich detektory lži jsou kvalitní. (Smích) A tak jsem řekla, "Tady je ta věc, se kterou bojuji." A ona se zeptala, "S čím bojujete?" A já řekla," No, mám určitý problém se zranitelností. A vím, že zranitelnost je základem hanby a strachu a našeho boje o sebeúctu. Ale zároveň se zdá, že je rodištěm radosti a kreativity, sounáležitosti a lásky. A myslím, že mám problém a potřebuji pomoc." A ještě jsem řekla, "Tady je ta věc. Nemá to nic do činění s rodinou, žádné hnusy z dětství." (Smích) "Prostě potřebuju nějaké strategie." (Smích) (Potlesk) Děkuji vám. A ona se tváří asi takhle. (Smích) A potom jsem řekla, "Je to asi špatné, že?" A ona řekla, "Není to ani špatné, ani dobré." (Smích) "Je to to, co to je." A já si řekla," Panebože, tohle bude děs."
So I found a therapist. My first meeting with her, Diana -- I brought in my list of the way the whole-hearted live, and I sat down. And she said, "How are you?" And I said, "I'm great. I'm okay." She said, "What's going on?" And this is a therapist who sees therapists, because we have to go to those, because their B.S. meters are good. (Laughter) And so I said, "Here's the thing, I'm struggling." And she said, "What's the struggle?" And I said, "Well, I have a vulnerability issue. And I know that vulnerability is the core of shame and fear and our struggle for worthiness, but it appears that it's also the birthplace of joy, of creativity, of belonging, of love. And I think I have a problem, and I need some help." And I said, "But here's the thing: no family stuff, no childhood shit." (Laughter) "I just need some strategies." (Laughter) (Applause) Thank you. So she goes like this. (Laughter) And then I said, "It's bad, right?" And she said, "It's neither good nor bad." (Laughter) "It just is what it is." And I said, "Oh my God, this is going to suck."
(Smích)
(Laughter)
A byl. A zároveň nebyl. A trvalo to asi rok. Jak víte, jsou lidé, kteří, když si uvědomí že zranitelnost a něha jsou důležité, tak se jim oddají a poddají. Za A: to není můj případ a za B: s takovými lidmi se ani nebavím. (Smích) Pro mě to byla roční pouliční rvačka. Naprostá řezničina. Zranitelnost do mě vrazila, já vrazila do ní. Prohrála jsem, ale asi znovu získala svůj život.
And it did, and it didn't. And it took about a year. And you know how there are people that, when they realize that vulnerability and tenderness are important, that they surrender and walk into it. A: that's not me, and B: I don't even hang out with people like that. (Laughter) For me, it was a yearlong street fight. It was a slugfest. Vulnerability pushed, I pushed back. I lost the fight, but probably won my life back.
Pak jsem se vrhla zpátky na svůj výzkum a strávila jsem dalších pár let tím, abych opravdu pochopila, kdo jsou ti dobrosrdeční lidé, jaká rozhodnutí dělají a co děláme my se zranitelností. Proč s ní tolik bojujeme. A jsem v boji se zranitelností sama? Ne. Tohle jsem se naučila. Ochromujeme zranitelnost -- když čekáme na ten telefonát. Vtipná věc, dala jsem na Twitter a Facebook otázku "Jak byste definovali zranitelnost? Co vás činí zranitelnými?" A během hodiny a půl jsem měla přes 150 odpovědí. Protože jsem chtěla vědět jak to mají ostatní: To, když musím svého manžela žádat o pomoc, protože jsem nemocná a jsme čerstvě svoji; když chci po svém muži sex; když chci sex po svojí ženě; když mě odmítnou; když zvu někoho na rande; při čekání, až doktor zavolá zpátky; když mě propouštějí; když propouštím lidi -- to je svět, ve kterém žijeme. Žijeme ve zranitelném světě. A jeden ze způsobů, jak s tím jednáme je to, že se tu zranitelnost snažíme ochromit.
And so then I went back into the research and spent the next couple of years really trying to understand what they, the whole-hearted, what choices they were making, and what we are doing with vulnerability. Why do we struggle with it so much? Am I alone in struggling with vulnerability? No. So this is what I learned. We numb vulnerability -- when we're waiting for the call. It was funny, I sent something out on Twitter and on Facebook that says, "How would you define vulnerability? What makes you feel vulnerable?" And within an hour and a half, I had 150 responses. Because I wanted to know what's out there. Having to ask my husband for help because I'm sick, and we're newly married; initiating sex with my husband; initiating sex with my wife; being turned down; asking someone out; waiting for the doctor to call back; getting laid off; laying off people. This is the world we live in. We live in a vulnerable world. And one of the ways we deal with it is we numb vulnerability.
Myslím, že je pro to důkaz -- není to jediná příčina ale myslím si, že je obrovská -- jsme ta nejzadluženější, nejtlustší, nejzávislejší a nejléčenější generace dospělých v historii USA. Ten problém je -- a to jsem se naučila z výzkumu -- že nemůžete výběrově umrtvit emoce. Nemůžete říct, tady jsou ty špatné věci. Tady je zranitelnost, tady je žal, tady je hanba, tady je strach, tady je zklamání, a tyhle pocity já nechci cítit. Dám si radši pár piv a banánovo-oříškový muffin. (Smích) Nechci prožívat takové věci. Vím, že moc dobře víte, čemu se smějete. Vrtám se vám do života za peníze. Bože. (Smích) Nemůžete umrtvit tyhle těžké city bez umrtvování těch dalších emocí. Nemůžete výběrově umrtvovat. Takže když se snažíme umrtvovat, tak taky umrtvujeme radost, umrtvujeme vděčnost, umrtvujeme štěstí. A potom jsme trosky, které se snaží nají smysl a význam, a cítíme se zranitelní, takže pak si dáme pár piv a banánovo-oříškový muffin. A stává se z toho nebezpečný kruh.
And I think there's evidence -- and it's not the only reason this evidence exists, but I think it's a huge cause -- We are the most in-debt ... obese ... addicted and medicated adult cohort in U.S. history. The problem is -- and I learned this from the research -- that you cannot selectively numb emotion. You can't say, here's the bad stuff. Here's vulnerability, here's grief, here's shame, here's fear, here's disappointment. I don't want to feel these. I'm going to have a couple of beers and a banana nut muffin. (Laughter) I don't want to feel these. And I know that's knowing laughter. I hack into your lives for a living. God. (Laughter) You can't numb those hard feelings without numbing the other affects, our emotions. You cannot selectively numb. So when we numb those, we numb joy, we numb gratitude, we numb happiness. And then, we are miserable, and we are looking for purpose and meaning, and then we feel vulnerable, so then we have a couple of beers and a banana nut muffin. And it becomes this dangerous cycle.
Jedna z věcí, o které bychom měli přemýšlet, je, proč a jak umrtvujeme. A nemusí to být jenom závislost. Další věc, kterou děláme, je, že se snažíme činit ze všeho nejistého jistoty. Náboženství se stalo z důvěry ve víru a tajemství jistotou. Já mám pravdu, ty se mýlíš, tak sklapni. To je ono. Jenom jistota. Čím víc se bojíme, tím zranitelnější jsme, a tím víc se bojíme. Tak vypadá dnešní politika. Už tam není žádná diskuze. Žádná debata. Všechno je to o vině. Víte, jak vinu popisuje výzkum? Jako způsob odstranění bolesti a nepohodlí. My dokonalí. Pokud někdo chce, aby jeho život vypadal takhle, jsem to já. Ale nefunguje to. Protože my bereme tuk ze svých zadků a dáváme si ho do tváří. (Smích) Doufám, že za sto let se na to lidé ohlédnou a řeknou si "Vau!"
One of the things that I think we need to think about is why and how we numb. And it doesn't just have to be addiction. The other thing we do is we make everything that's uncertain certain. Religion has gone from a belief in faith and mystery to certainty. "I'm right, you're wrong. Shut up." That's it. Just certain. The more afraid we are, the more vulnerable we are, the more afraid we are. This is what politics looks like today. There's no discourse anymore. There's no conversation. There's just blame. You know how blame is described in the research? A way to discharge pain and discomfort. We perfect. If there's anyone who wants their life to look like this, it would be me, but it doesn't work. Because what we do is we take fat from our butts and put it in our cheeks. (Laughter) Which just, I hope in 100 years, people will look back and go, "Wow."
(Smích)
(Laughter)
Zdokonalujeme, a to je ta největší hrozba, své děti. Řeknu vám, jak se díváme na děti. Oni jsou uzpůsobené pro boj, když se tu ocitnou. A když držíte ta dokonalá malá miminka v rukou, naše práce není říct,"Podívej se na ni, je perfektní. Na mě je udržovat ji perfektní -- zajistit, že se dostane v páté třídě do tenisového týmu a v sedmé na Yale." To není náš úkol. Náš úkol je podívat se a říct, "Víš co? Jsi nedokonalá, a jsi uzpůsobena k boji, ale jsi hodna lásky a sounáležitosti." To je naše práce. Ukažte mi generaci dětí vychovaných v takovém prostředí a skončíme s problémy, které dnes vidíme. Předstíráme, že to, co děláme, nemá žádný efekt na lidi. Ale máme ho v osobních životech. Máme ho ve společnosti -- když pomáháme, u naftové katastrofy, když vypovídáme u soudu -- předstíráme, že to, co děláme, nemá žádný znatelný dopad na ostatní lidi. Firmám bych řekla, tohle nejsou naši první lidé na rodeo. Potřebujeme, abyste byli autentičtí a reální a řekli, "Omlouváme se. My to spravíme."
And we perfect, most dangerously, our children. Let me tell you what we think about children. They're hardwired for struggle when they get here. And when you hold those perfect little babies in your hand, our job is not to say, "Look at her, she's perfect. My job is just to keep her perfect -- make sure she makes the tennis team by fifth grade and Yale by seventh." That's not our job. Our job is to look and say, "You know what? You're imperfect, and you're wired for struggle, but you are worthy of love and belonging." That's our job. Show me a generation of kids raised like that, and we'll end the problems, I think, that we see today. We pretend that what we do doesn't have an effect on people. We do that in our personal lives. We do that corporate -- whether it's a bailout, an oil spill ... a recall. We pretend like what we're doing doesn't have a huge impact on other people. I would say to companies, this is not our first rodeo, people. We just need you to be authentic and real and say ... "We're sorry. We'll fix it."
A ještě je jeden způsob, a tím to tu zakončím. Tohle jsem zjistila: abychom byli viditelni, opravdu viditelni, viditelní ve své zranitelnosti, abychom milovali celým svým srdcem, i když nemáme žádnou záruku -- a to je skutečně těžké. Jako rodič vám můžu říct, že to je nesmírně těžké -- praktikovat vděčnost a radost v momentech hrůzy, když se ptáme, "Můžu skutečně tak moc milovat? Můžu tak nadšeně věřit? Dokážu mít dost vášně?" prostě být schopný se zastavit a místo hroucení se ze všeho, co by se mohlo stát, říci, "Jsem tak vděčná, protože má zranitelnost znamená, že žiju." A to poslední, což považuji za to nejdůležitější, je věřit, že jsme dostateční. Protože pokud pracujeme z místa, které říká, "Jsem dostatečný," pak přestaneme řvát a začneme poslouchat, jsme laskavější a milejší k lidem okolo sebe, a jsme laskavější a milejší k sobě navzájem.
But there's another way, and I'll leave you with this. This is what I have found: To let ourselves be seen, deeply seen, vulnerably seen ... to love with our whole hearts, even though there's no guarantee -- and that's really hard, and I can tell you as a parent, that's excruciatingly difficult -- to practice gratitude and joy in those moments of terror, when we're wondering, "Can I love you this much? Can I believe in this this passionately? Can I be this fierce about this?" just to be able to stop and, instead of catastrophizing what might happen, to say, "I'm just so grateful, because to feel this vulnerable means I'm alive." And the last, which I think is probably the most important, is to believe that we're enough. Because when we work from a place, I believe, that says, "I'm enough" ... then we stop screaming and start listening, we're kinder and gentler to the people around us, and we're kinder and gentler to ourselves.
To je vše, co mám. Děkuji.
That's all I have. Thank you.
(Potlesk)
(Applause)