Lidi doma mi říkají výtržník, potížista, otrava, rebel, aktivista, hlas lidu. Ale nebyl jsem vždycky takový.
People back home call me a heckler, a troublemaker, an irritant, a rebel, an activist, the voice of the people. But that wasn't always me.
Když jsem vyrůstal, měl jsem přezdívku. Říkali mi Měkkota, myšleno jako jemný, neškodný chlapec. Vyhýbal jsem se problémům, jako každý jiný. V dětství mě naučili mlčet. Nehádej se, dělej to, co ti říkají. V nedělní škole mě učili: nekonfrontuj, nehádej se, i když máš pravdu, nastav druhou tvář.
Growing up, I had a nickname. They used to call me Softy, meaning the soft, harmless boy. Like every other human being, I avoided trouble. In my childhood, they taught me silence. Don't argue, do as you're told. In Sunday school, they taught me don't confront, don't argue, even if you're right, turn the other cheek.
Toto bylo podpořeno tehdejším politickým klimatem. (Smích) Keňa je země, kde jste vinni, dokud se neprokáže, že jste bohatí. (Smích) Chudí v Keni mají pětkrát větší šanci, že je zastřelí policie, která je má chránit, než že je zastřelí zločinci. Toto bylo podpořeno tehdejším politickým klimatem. Měli jsme prezidenta, Moie, diktátora. Vládl zemi želenou pěstí a každý, kdo se odvážil zpochybnit jeho autoritu, byl zatčen, mučen, vězněn nebo dokonce zabit. To znamenalo, že se lidé naučili být chytrými zbabělci, nedělat problémy. Být zbabělec nebyla urážka. Být zbabělec byl kompliment. Říkali nám, že zbabělec jde domů za svojí matkou. To znamenalo, že pokud nebudete dělat problémy, přežijete.
This was reinforced by the political climate of the time. (Laughter) Kenya is a country where you are guilty until proven rich. (Laughter) Kenya's poor are five times more likely to be shot dead by the police who are meant to protect them than by criminals. This was reinforced by the political climate of the day. We had a president, Moi, who was a dictator. He ruled the country with an iron fist, and anyone who dared question his authority was arrested, tortured, jailed or even killed. That meant that people were taught to be smart cowards, stay out of trouble. Being a coward was not an insult. Being a coward was a compliment. We used to be told that a coward goes home to his mother. What that meant: that if you stayed out of trouble you're going to stay alive.
Tuto radu jsem zpochybňoval a před osmi lety jsme měli v Keni volby a jejich výsledky byly násilně zpochybňovány. Po těchto volbách následovalo hrozné násilí, znásilňování a zabití více jak tisíce lidí. Mou prací bylo toto násilí dokumentovat. Jako fotograf jsem pořídil tisíce snímků a po dvou měsících se sešli dva politici, dali si šálek čaje, podepsali mírovou dohodu a země šla dále.
I used to question this advice, and eight years ago we had an election in Kenya, and the results were violently disputed. What followed that election was terrible violence, rape, and the killing of over 1,000 people. My work was to document the violence. As a photographer, I took thousands of images, and after two months, the two politicians came together, had a cup of tea, signed a peace agreement, and the country moved on.
Byl jsem velmi znepokojený, protože jsem to násilí viděl z první ruky. Viděl jsem zabíjení. Viděl jsem odsun. Setkal jsem se s ženami, které byly znásilněny, a to mě rozrušilo, ale v zemi se o tom nikdy nemluvilo. Všichni jsme předstírali. Všichni jsme se stali chytrými zbabělci. Rozhodli jsme se nedělat problémy a nemluvit o tom.
I was a very disturbed man because I saw the violence firsthand. I saw the killings. I saw the displacement. I met women who had been raped, and it disturbed me, but the country never spoke about it. We pretended. We all became smart cowards. We decided to stay out of trouble and not talk about it.
O deset měsíců později jsem dal výpověď. Už jsem to nemohl vystát. Po odchodu z práce jsem se rozhodl zorganizovat své přátele, abychom mluvili o násilí v zemi, abychom mluvili o stavu národa, a 1. června 2009 byl ten den, kdy jsme měli jít na stadion zkusit získat prezidentovu pozornost. Je to národní svátek, je to vysíláno po celé zemi a já jsem dorazil na stadion. Moji přátelé nedorazili. Ocitl jsem se sám a nevěděl jsem, co mám dělat. Byl jsem vyděšený, ale věděl jsem moc dobře, že se v tento den musím rozhodnout. Dokážu žít jako zbabělec, jako všichni ostatní, nebo se za něco postavím? A když se prezident postavil, aby promluvil, přistihl jsem se, jak stojím a křičím na prezidenta, že si má vzpomenout na oběti povolebního násilí, že má skoncovat s korupcí. A najednou, z ničeho nic, se na mě vrhla policie, jak hladoví lvi. Drželi mi ústa a vyvlekli mě ven ze stadionu, kde mě důkladně zmlátili a zavřeli do vězení. Tu noc jsem strávil na studené betonové podlaze vězení, což mě přinutilo zamyslet se. Proč jsem se takhle cítil? Kvůli tomu, co jsem udělal, si moji přátelé a rodina mysleli, že jsem blázen, že snímky, které jsem pořídil narušily můj život. Snímky, které jsem pořídil, byly pro většinu Keňanů jenom číslem. Většina Keňanů to násilí neviděla, pro ně to byl jenom příběh.
Ten months later, I quit my job. I said I could not stand it anymore. After quitting my job, I decided to organize my friends to speak about the violence in the country, to speak about the state of the nation, and June 1, 2009 was the day that we were meant to go to the stadium and try and get the president's attention. It's a national holiday, it's broadcast across the country, and I showed up at the stadium. My friends did not show up. I found myself alone, and I didn't know what to do. I was scared, but I knew very well that that particular day, I had to make a decision. Was I able to live as a coward, like everyone else, or was I going to make a stand? And when the president stood up to speak, I found myself on my feet shouting at the president, telling him to remember the post-election violence victims, to stop the corruption. And suddenly, out of nowhere, the police pounced on me like hungry lions. They held my mouth and dragged me out of the stadium, where they thoroughly beat me up and locked me up in jail. I spent that night in a cold cement floor in the jail, and that got me thinking. What was making me feel this way? My friends and family thought I was crazy because of what I did, and the images that I took were disturbing my life. The images that I took were just a number to many Kenyans. Most Kenyans did not see the violence.
A tak jsem se rozhodl otevřít pouliční výstavu, abych ukázal obrázky násilí po celé zemi a přinutil lidi, aby o tom mluvili. Cestovali jsme po celé zemi a ukazovali ty snímky, a to byla cesta, po které jsem se vydal na dráhu aktivisty. Rozhodl jsem se už nemlčet, mluvit o těch věcech. Cestovali jsme, a naše působiště pouliční výstavy se rozšířilo na politické graffiti o situaci v zemi, o korupci, o špatném vedení. Dokonce jsme uspořádali symbolické pohřby. Doručili jsme živá prasata do keňského parlamentu jako symbol politické chamtivosti. Udělali to také v Ugandě a dalších zemích a nejvíce působivé bylo to, že tyto obrázky převzala média a rozšířila je po celé zemi, po celém kontinentu.
It was a story to them. And so I decided to actually start a street exhibition to show the images of the violence across the country and get people talking about it. We traveled the country and showed the images, and this was a journey that has started me to the activist path, where I decided to become silent no more, to talk about those things. We traveled, and our general site from our street exhibit became for political graffiti about the situation in the country, talking about corruption, bad leadership. We have even done symbolic burials. We have delivered live pigs to Kenya's parliament as a symbol of our politicians' greed. It has been done in Uganda and other countries, and what is most powerful is that the images have been picked by the media and amplified across the country, across the continent.
Tam, kde jsem před sedmi lety stál sám, jsem nyní součástí komunity lidí, kteří tu stojí se mnou. Když se postavím, abych o těch věcech mluvil, tak už nejsem sám. Patřím do skupiny mladých lidí, kteří jsou nadšení pro svou zem, kteří chtějí přinést změnu, a kteří už se nebojí, a kteří už nejsou chytří zbabělci. Takže, to byl můj příběh. Ten den na tom stadionu jsem se postavil jako chytrý zbabělec. Tím jedním skutkem jsem řekl sbohem 24 rokům života jako zbabělec.
Where I used to stand up alone seven years ago, now I belong to a community of many people who stand up with me. I am no longer alone when I stand up to speak about these things. I belong to a group of young people who are passionate about the country, who want to bring about change, and they're no longer afraid, and they're no longer smart cowards. So that was my story. That day in the stadium, I stood up as a smart coward.
Ve vašem životě jsou dva nejmocnější dny: den, kdy se narodíte a den, kdy zjistíte proč. Ten den, kdy jsem stál na stadionu a křičel na prezidenta, jsem zjistil, proč jsem se doopravdy narodil, že už nebudu mlčet tváří v tvář bezpráví. Víte, proč jste se narodili? Díky.
By that one action, I said goodbye to the 24 years living as a coward. There are two most powerful days in your life: the day you're born, and the day you discover why. That day standing up in that stadium shouting at the President, I discovered why I was truly born, that I would no longer be silent in the face of injustice. Do you know why you were born? Thank you.
(Potlesk) Tom Rielly: Je to úžasný příběh. Chtěl jsem se tě zeptat, na pár rychlých otázek. Takže PAWA254: Vytvořili jste studio, místo, kam mohou jít mladí a využít sílu digitálních médií, aby něco změnili. Co se teď děje s PAWA?
(Applause) Tom Rielly: It's an amazing story. I just want to ask you a couple quick questions. So PAWA254: you've created a studio, a place where young people can go and harness the power of digital media to do some of this action. What's happening now with PAWA?
Boniface Mwangi: Máme takovou komunitu filmařů, graffiti umělců, muzikantů, a když se v zemi něco děje, sejdeme se, brainstormujeme, a věnujeme se tomu. Takže naším nejsilnějším nástrojem je umění, protože žijeme ve velmi hektickém světě, kde jsou lidé tak zaměstnaní, že ani nemají čas číst. Takže balíme svůj aktivismus, a balíme svá sdělení do umění. Takže od muziky přes grafitti po umění, to je to co děláme. Můžu říct ještě jednu věc?
Boniface Mwangi: So we have this community of filmmakers, graffiti artists, musicians, and when there's an issue in the country, we come together, we brainstorm, and take up on that issue. So our most powerful tool is art, because we live in a very busy world where people are so busy in their life, and they don't have time to read. So we package our activism and we package our message in art. So from the music, the graffiti, the art, that's what we do. Can I say one more thing?
TR: Jo, určitě. (Potlesk)
TR: Yeah, of course. (Applause)
BM: Navzdory tomu, že mě zadrželi, zbili, vyhrožovali mi, v ten moment, kdy jsem objevil svůj hlas, to, že se můžu postavit za to, čemu doopravdy věřím, už jsem se nebál. Říkávali mi Měkkota, ale já už nejsem měkkota, protože jsem zjistil, kdo doopravdy jsem, jakože to je to, co chci dělat, a v tom je taková nádhera. Nic není tak mocné jako vědět, že jste určení k tomu, abyste něco dělali, protože pak už se nebojíte, pak už jen dál žijete svůj život.
BM: In spite of being arrested, beaten up, threatened, the moment I discovered my voice, that I could actually stand up for what I really believed in, I'm no longer afraid. I used to be called softy, but I'm no longer softy, because I discovered who I really am, as in, that's what I want to do, and there's such beauty in doing that. There's nothing as powerful as that, knowing that I'm meant to do this, because you don't get scared, you just continue living your life.
Díky.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)