Vyrůstal jsem v prostředí bílé, světské střední třídy Ameriky 50. let 20. století. Takže jsem 4. července koukal na ohňostroje, chodil koledovat na Halloween a o Vánocích dával dárky pod stromeček. Ale když jsem začal nad těmi tradicemi přemýšlet, byly to bezvýznamné, komerční kampaně, které ve mně zanechaly jen prázdnotu. Takže už od relativně útlého dětství jsem se snažil zaplnit tuto existenční mezeru, propojit se s něčím větším, než jsem já.
I grew up white, secular and middle class in 1950s America. That meant watching fireworks on the Fourth of July, trick-or-treating on Halloween and putting presents under a tree at Christmas. But by the time those traditions got to me, they were hollow, commercial enterprises, which just left me feeling empty. So from a relatively young age, I found myself looking to fill an existential hole, to connect with something bigger than myself.
V mé rodině se nekonal obřad bar micva už víc než 100 let, tak jsem si řekl, že do toho půjdu...
There hadn't been a bar mitzvah in my family in over a century, so I thought I'd take a shot at that --
(smích)
(Laughter)
ale nakonec jsem byl zdrcený, když moje jediné setkání s rabínem, vysokánským pánem, co vypadal jako Bůh, se splývavými bílými vlasy, vypadalo tak, že se mě zeptal na moje prostřední jméno, abychom mohli vyplnit formulář. Ano, to bylo všechno.
only to be devastated when my one encounter with the rabbi, a really tall, godlike figure with flowing white hair, consisted of him asking me for my middle name so we could fill out a form. Yep, that was it.
(smích)
(Laughter)
Tak jsem dostal plnicí pero, ale ne pocit, že někam patřím, ani jistotu, kterou jsem hledal.
So I got the fountain pen, but I didn't get the sense of belonging and confidence I was searching for.
O mnoho let později jsem nemohl snést tu myšlenku, že můj syn oslaví 13. narozeniny bez jakéhokoliv přechodového rituálu. A tak mě napadlo mu uspořádat výlet ke 13. narozeninám, a nabídl jsem Murphymu, že ho vezmu kamkoliv na světě, kam ho jeho srdce táhne. Mladý začínající přírodovědec se zálibou v želvách se okamžitě rozhodl pro Galapágy. A když má dcera Katie oslavila 13 let, strávili jsme spolu dva týdny na dně Grand Canyonu, kde Katie poprvé zjistila, že je silná a statečná. Od té doby vzala moje partnerka Ashton a mnoho našich přátel a příbuzných své děti na výlet ke 13. narozeninám. Každého tyto výlety proměnily, a to jak děti, tak rodiče.
Many years later, I couldn't bear the thought of my son turning 13 without some kind of rite of passage. So I came up with the idea of a 13th birthday trip, and I offered to take Murphy anywhere in the world that had meaning for him. A budding young naturalist who loved turtles, he immediately settled on the Galapagos. And when my daughter, Katie, turned 13, she and I spent two weeks at the bottom of the Grand Canyon, where Katie learned for the first time that she was powerful and brave. Since then, my partner, Ashton, and lots of our friends and relatives have taken their kids on 13th birthday trips, with everyone finding it transformative for both the child and the parent.
Jako malého mě nikdo neučil se před jídlem modlit, ale posledních 20 let se doma před každým jídlem držíme za ruce. Je to nádherný kousek sdíleného ticha, které nás všechny spojuje v jednom okamžiku. Ashton všem říká, aby "poslali elektrický signál", a ujišťuje je, že to není nic náboženského.
I wasn't brought up saying grace. But for the last 20 years, we've been holding hands before every meal. It's a beautiful bit of shared silence that brings us all together in the moment. Ashton tells everyone to "pass the squeeze," while she assures them it's not religious.
(smích)
(Laughter)
Takže nedávno, když mě moje rodina požádala, abych laskavě něco udělal s těmi více než 250 krabicemi věcí, které jsem za svůj život nasbíral, napadlo mě z toho vytvořit nějaký rituál. Říkal jsem si, zda bych na to mohl jít jinak než si jen uklidit před smrtí. "Úklid před smrtí" je švédský termín pro vyklizení vašich skříní, sklepa a půdy předtím, než zemřete, aby to potom nemusely dělat vaše děti.
So recently, when my family asked me if I could please do something with the more than 250 boxes of stuff that I've collected over a lifetime, my ritual-making impulse kicked in. I started wondering if I could go further than simple death cleaning. "Death cleaning" is the Swedish term for clearing out your closets, your basement and your attic before you die, so your kids don't have to do it later.
(smích)
(Laughter)
Představil jsem si své děti, jak otevírají jednu krabici za druhou a diví se, proč jsem si všechny ty věci schovával.
I pictured my children opening up box after box and wondering why I'd kept any of that stuff.
(smích)
(Laughter)
A pak jsem si představil, jak se dívají na jednu konkrétní fotku mě s nějakou krásnou mladou ženou a ptají se: "Proboha, a tahle vedle táty je kdo?" (smích)
And then I imagined them looking at a specific picture of me with a beautiful young woman, and asking, "Who on earth is that with Dad?" (Laughter)
A to byl ten aha moment.
And that was the aha moment.
Důležité nejsou ty věci, které jsem schraňoval. Jsou to příběhy, které se k nim vážou, které jim dávají význam. Mohlo by být vyprávění příběhů o těchto předmětech zárodkem nového rituálu, přechodového rituálu, ne pro třináctileté dítě, ale pro někoho, kdo je na cestě životem o kus dál?
It wasn't the things I'd saved that were important; it was the stories that went with them that gave them meaning. Could using the objects to tell the stories be the seed of a new ritual, a rite of passage -- not for a 13-year-old, but for someone much further down the road?
Tak jsem začal experimentovat. Vyndal jsem z krabic hromádku věcí, rozložil jsem je v pokoji a pozval jsem lidi, aby přišli a zeptali se mě na cokoliv, co je zaujme. Výsledky byly úžasné. Dobrý příběh byl jen začátkem daleko hlubší diskuze, během níž mí hosté přicházeli na zajímavé souvislosti se svými vlastními životy. Derrius [Quarles] se mě zeptal na tričko s Leonardem Peltierem, které jsem hodně nosíval v 80. letech a které je bohužel aktuální i dnes. Náš rozhovor plynul rychle: od vysokého počtu politických vězňů v amerických věznicích až po Deriusovu úvahu nad odkazem afroamerického hnutí za občanská práva v 60. letech a nad tím, jak by se jeho život lišil, kdyby dospíval tehdy, a ne o nějakých 30 let později. Na konci našeho rozhovoru se mě Derrius zeptal, jestli by si mohl to tričko vzít. Ten pocit, že jsem mu ho mohl dát, byl prostě dokonalý.
So I started experimenting. I got a few dozen things out of the boxes, I put them about in a room, and I invited people to come in and ask me about anything that they found interesting. The results were terrific. A good story became a launching pad for a much deeper discussion, in which my visitors made meaningful connections to their own lives. Derrius [Quarles] asked me about a Leonard Peltier T-shirt that I'd worn a lot in the '80s, that, sadly, is still relevant today. Our conversation moved quickly, from a large number of political prisoners in American jails, to Derrius wondering about the legacy of the Black Liberation Movement of the '60s, and how his life might be different if he'd come of age then, instead of 30-odd years later. At the end of our conversation, Derrius asked me if he could have the T-shirt. And giving it to him felt just about perfect.
Jak jsme s ostatními nacházeli společná témata, zejména napříč generacemi, došlo mi, že vytvářím prostor, kde se mohou lidé bavit o věcech, které jsou pro ně opravdu důležité. A začal jsem vnímat, že i já znovu objevuji svůj účel: nejsem starý chlap, co se chystá zaklepat bačkorama, ale někdo, hraje svoji roli na cestě kupředu.
As these conversations established common ground, especially across generations, I realized I was opening a space for people to talk about things that really mattered to them. And I started seeing myself with a renewed sense of purpose -- not as the old guy on the way out, but as someone with a role to play going forward.
Když jsem byl malý, život končíval pro většinu lidí po sedmdesátce. Dnes se lidé dožívají daleko vyššího věku a poprvé během historie lidstva je běžné, že spolu bok po boku žijí čtyři generace. Je mi 71 let a s trochou štěstí mám před sebou ještě 20 nebo 30 let života. To, že teď rozdám své věci a budu je sdílet s přáteli, s rodinou, a doufám, že i s cizími lidmi, mi přijde jako skvělý způsob, jak vstoupit do této nové životní etapy. Zdá se, že je to přesně to, co jsem hledal: rituál, který je méně o umírání a více o otevírání dveří tomu, co má ještě přijít.
When I was growing up, life ended for most people in their 70s. People are living far longer now, and for the first time in human history, it's common for four generations to be living side by side. I'm 71, and with a bit of luck, I've got 20 or 30 more years ahead of me. Giving away my stuff now and sharing it with friends, family, and I hope strangers, too, seems like the perfect way to enter this next stage of my life. Turns out to be just what I was looking for: a ritual that's less about dying and more about opening the door to whatever comes next.
Děkuji.
Thank you.
(potlesk)
(Applause)
Kupředu!
Onward!
(potlesk)
(Applause)