Chtěl bych vám povědět o opravdu největších světových problémech. Nebudu mluvit o "Skeptickém ekologovi" - i když by to byla také dobrá volba. (Smích)
What I'd like to talk about is really the biggest problems in the world. I'm not going to talk about "The Skeptical Environmentalist" -- probably that's also a good choice. (Laughter)
Ale budu mluvit o tom, co jsou největší problémy na světě. A musím vám říct, než budu pokračovat, poprosil bych každého z vás, aby ste si vzali tužku a papír, protože vás požádám o to, abyste mi pomohli zjistit, jak k tomu přistupujeme. Takže vytáhnětě své papíry a tužky. Všeho všudy, ve světě existuje spousta problémů. Pár jich vyjmenuji. 800 milionů lidí hladoví. Miliarda lidí nemá pitnou vodu. Dvě miliardy lidí nedostává žádnou zdravotní péči. Několik milionů lidí umírá na HIV a AIDS. List pokračuje dál a dál. Dvě miliardy lidí bude citelně ovlivněno klimatickou změnou - atd. Problémů je opravdu moc.
But I am going talk about: what are the big problems in the world? And I must say, before I go on, I should ask every one of you to try and get out pen and paper because I'm actually going to ask you to help me to look at how we do that. So get out your pen and paper. Bottom line is, there is a lot of problems out there in the world. I'm just going to list some of them. There are 800 million people starving. There's a billion people without clean drinking water. Two billion people without sanitation. There are several million people dying of HIV and AIDS. The lists go on and on. There's two billions of people who will be severely affected by climate change -- so on. There are many, many problems out there.
V ideálním světě, všechny bychom je vyřešili. Ale všechny naše problémy nevyřešíme. A pokud to tak je, musíme si položit otázku - a to je důvod, proč jsem na ekonomické sekci - je pokud všechny věci neuděláme, musíme se opravdu zeptat, které máme vyřešit nejdříve? A to je otázka, kterou bych vám chtěl položit. Pokud bychom měli, 50 miliard dolarů na útratu během příštích 4 let na činění dobra ve světě, kde bychom je měli utratit? Identifikovali jsme 10 největších světových problémů jenom je rychle vyjmenuji. Klimatická změna, nakažlivé nemoci, konflikty, vzdělání, finanční nestabilita, vládnutí a korupce, podvýživa a hlad, populační migrace, nezávadná voda a dotace a obchodní bariéry. Věřime, že toto v mnoha ohledech zahrnuje největší světové problémy. Samozřejmá otázka by byla, jaké problémy považujete za nejdůležitější? Kde bychom měli začít řešit tyto problémy? Ale to je špatný přístup. To byl vlastně problém, který byl řešen v Davosu v lednu.
In an ideal world, we would solve them all, but we don't. We don't actually solve all problems. And if we do not, the question I think we need to ask ourselves -- and that's why it's on the economy session -- is to say, if we don't do all things, we really have to start asking ourselves, which ones should we solve first? And that's the question I'd like to ask you. If we had say, 50 billion dollars over the next four years to spend to do good in this world, where should we spend it? We identified 10 of the biggest challenges in the world, and I will just briefly read them: climate change, communicable diseases, conflicts, education, financial instability, governance and corruption, malnutrition and hunger, population migration, sanitation and water, and subsidies and trade barriers. We believe that these in many ways encompass the biggest problems in the world. The obvious question would be to ask, what do you think are the biggest things? Where should we start on solving these problems? But that's a wrong problem to ask. That was actually the problem that was asked in Davos in January.
Ale samozřejmě, je problématické ptát se lidi, aby se zaměřili na problémy. Protože nemůžeme vyřešit problémy. Samozřejmě největší světový problém je, že jednou někdy zamřeme. Ale nemáme technologii, která by tomu zabránila. Důležité není dávat přednost problémům, nýbrž dávat přednost řešením k problémům. A to by bylo - teď se to trochu zkomplikuje. Ke změně klimatu by patřilo Kyoto. K nakažlivým nemocem zdravotnické kliniky nebo moskitiéry. Ke konfliktům mírové sbory OSN atd. Úkol, který bych vám chtěl zadat, během jenom 30 sekund - a vím, že to je ve skutečnosti nemožný úkol - napiště, co si myslíte, že jsou pravděpodobně hlavní priority. A samozřejmě - tady se ekonomie stává ďáblem - napiště si věci, kterým se máme vyhnout. Co by mělo být ve spodku seznamu? Prosím, dejte tomu 30 sekund, zkuste oslovit souseda, a zkuste zjistit, co by měly být hlavní priority a spodní priority z těch nabízených řešení ke světovým problémům,
But of course, there's a problem in asking people to focus on problems. Because we can't solve problems. Surely the biggest problem we have in the world is that we all die. But we don't have a technology to solve that, right? So the point is not to prioritize problems, but the point is to prioritize solutions to problems. And that would be -- of course that gets a little more complicated. To climate change that would be like Kyoto. To communicable diseases, it might be health clinics or mosquito nets. To conflicts, it would be U.N.'s peacekeeping forces, and so on. The point that I would like to ask you to try to do, is just in 30 seconds -- and I know this is in a sense an impossible task -- write down what you think is probably some of the top priorities. And also -- and that's, of course, where economics gets evil -- to put down what are the things we should not do, first. What should be at the bottom of the list? Please, just take 30 seconds, perhaps talk to your neighbor, and just figure out what should be the top priorities and the bottom priorities of the solutions that we have to the world's biggest issues.
Úžasná část tohoto procesu - a samozřejmě bych rád - ale mám jenom 18 minut, Už jsem vám již věnoval kus mého časového limitu. Co bych vám chtěl, by bylo přimět vás zauvažovat o tomto procesu, a toto jsme právě udělali. A silně vás nabádám a jsem si jist, že o tom budeme diskutovat po prezentaci, zamysleme se na tím, jak řadíme priority? Samozřejmě se musíte zeptat, proč nikdy takový seznam nebyl učiněn? A jeden důvod je, že priotizace je hodně nepříjemná. Nikdo to nechce udělat. Samozřejmě, že každá organizace by chtěla být na vrcholu takového seznamu. Ale každá organizace by byla naštvaná, kdyby nebyla na vrchu takového seznamu. A protože existuje mnohém víc položek, které se neobjeví na vrchu listu, než vrchních položek, dává to smysl nedělat takový seznam. OSN existuje téměř 60 let a nikdy jsme neudělali seznam všech velkých věcí, které můžeme ve světě učinit a neřekli, které bychom měli vyřešit nejdříve? Neznámená to, že neseřazujeme priority - jakékoli rozhodnutí je prioritizace, stále tedy prioritizujeme i jenom implicitně - a je nepravděpodobné, že to bude tak dobré pokud bychom skutečně prioritizovali, a dále o tom diskutovali.
The amazing part of this process -- and of course, I mean, I would love to -- I only have 18 minutes, I've already given you quite a substantial amount of my time, right? I'd love to go into, and get you to think about this process, and that's actually what we did. And I also strongly encourage you, and I'm sure we'll also have these discussions afterwards, to think about, how do we actually prioritize? Of course, you have to ask yourself, why on Earth was such a list never done before? And one reason is that prioritization is incredibly uncomfortable. Nobody wants to do this. Of course, every organization would love to be on the top of such a list. But every organization would also hate to be not on the top of the list. And since there are many more not-number-one spots on the list than there is number ones, it makes perfect sense not to want to do such a list. We've had the U.N. for almost 60 years, yet we've never actually made a fundamental list of all the big things that we can do in the world, and said, which of them should we do first? So it doesn't mean that we are not prioritizing -- any decision is a prioritization, so of course we are still prioritizing, if only implicitly -- and that's unlikely to be as good as if we actually did the prioritization, and went in and talked about it.
Co tedy navrhuji je, že během dlouhé doby, jsme měli nabídku voleb. Ve světě toho můžeme dokázat mnoho, ale netušíme, jaké jsou skutečné ceny ani velikosti. Neměli jsme tušení. Představte si, že jdete do restaurace a dostanete toto menu, ale nemáte tušení, jaké jsou ceny. Víte, že si dáte pizzu, ale nemáte tušení o ceně. Může to být pizza za dolar nebo za 1 000 dolarů. Můžete to být pizza pro celou rodinu. Může to být malá pizza pro jednoho. Chtěli bychom tyhle věci znát.
So what I'm proposing is really to say that we have, for a very long time, had a situation when we've had a menu of choices. There are many, many things we can do out there, but we've not had the prices, nor the sizes. We have not had an idea. Imagine going into a restaurant and getting this big menu card, but you have no idea what the price is. You know, you have a pizza; you've no idea what the price is. It could be at one dollar; it could be 1,000 dollars. It could be a family-size pizza; it could be a very individual-size pizza, right? We'd like to know these things.
A o tohle usiluje Kodaňský konsensus - snažíme se zjistit ceny těchto problémů. A to je v zásadě proces Kodaňského konsensu. Sehnali jsme 30 světových nejlepších ekonomů, 3 z každé oblasti. Požádali jsem tyto tři výtečné ekonomy o napsání studie o globálním oteplování. Co můžeme dělat? Jaká by byla cena? Jaký by z toho byl užitek? Stejně tak u nakažlivých nemocí. Tři největší světoví experti na dané téma psali o těchto možnostech. Jaká by byla cena? Co můžeme vlastně dělat a jaký by byl následný výsledek? A tak dále.
And that is what the Copenhagen Consensus is really trying to do -- to try to put prices on these issues. And so basically, this has been the Copenhagen Consensus' process. We got 30 of the world's best economists, three in each area. So we have three of world's top economists write about climate change. What can we do? What will be the cost and what will be the benefit of that? Likewise in communicable diseases. Three of the world's top experts saying, what can we do? What would be the price? What should we do about it, and what will be the outcome? And so on.
Pak jsme sehnali nejlepší světové ekonomy, osm nejlepších, z toho 3 byli nositeli Nobelovy ceny, sešli se v Kodani v květnu 2004. Říkáme jim Tým snů. Cambridge University preferuje říkat jim Real Madrid ekonomie. To sedí skvěle v Evropě, ale tady to nikdo moc nepochopí. A co v zásadě udělali byl seznam priorit. A ptáte se, proč právě ekonomové? A samozřejmě, jsem rád, že se tak ptáte - (sál je plný ekonomů) (smích) - protože to je velice dobrá otázka. podstatné je, že pokud se chcete dozvědět o malárii, zeptáte se experta na malárii. Pokud se chcete dozvědět o globálním oteplování, zeptáte se klimatologa. Ale pokud chcete vědět, co byste měli vyřešit dříve, nemůžete se zeptat nikoho z nich, protože to není to, co sami dělají. To dělá ekonom. Sestavují priority. Dělají v jistém smyslu ten nepříjemný úkol tím, že řeknou, co bychom měli učinit dříve a co bychom měli udělat poté.
Then we had some of the world's top economists, eight of the world's top economists, including three Nobel Laureates, meet in Copenhagen in May 2004. We called them the "dream team." The Cambridge University prefects decided to call them the Real Madrid of economics. That works very well in Europe, but it doesn't really work over here. And what they basically did was come out with a prioritized list. And then you ask, why economists? And of course, I'm very happy you asked that question -- (Laughter) -- because that's a very good question. The point is, of course, if you want to know about malaria, you ask a malaria expert. If you want to know about climate, you ask a climatologist. But if you want to know which of the two you should deal with first, you can't ask either of them, because that's not what they do. That is what economists do. They prioritize. They make that in some ways disgusting task of saying, which one should we do first, and which one should we do afterwards?
Toto je tedy seznam, o který bych se s vámi chtěl podělit. Můžete ho také vidět na internetových stránkách a jsem si jistý, že o tom později budeme dále debatovat. Oni přišli se seznamem, kde bylo uvedeno, že zde existují špatné projekty - jednoduše projekty, kde za investici jednoho dolaru dostanete zpět méně jak jeden dolar. Pak zde jsou slušné pojekty, dobré projekty a velice dobré projekty. A samozřejmě s velice dobrými projekty bychom měli začít. Vezmu to pozpátku, abychom skončili u nejlepších projektů.
So this is the list, and this is the one I'd like to share with you. Of course, you can also see it on the website, and we'll also talk about it more, I'm sure, as the day goes on. They basically came up with a list where they said there were bad projects -- basically, projects where if you invest a dollar, you get less than a dollar back. Then there's fair projects, good projects and very good projects. And of course, it's the very good projects we should start doing. I'm going to go from backwards so that we end up with the best projects.
Tyto byly špatné projekty. Jak můžete vidět, na spodku listu je klimatická změna. To uráží mnoho lidí a to je jeden z důvodů, proč mě už nechtějí vůbec vidět. A o tom bych chtěl mluvit, protože to je velice zajímavé. Proč to tak dopadlo? A chtěl bych se k tomu vrátit, protože to je jedna z věcí z vašeho seznamu, na které se neshodnem.
These were the bad projects. As you might see the bottom of the list was climate change. This offends a lot of people, and that's probably one of the things where people will say I shouldn't come back, either. And I'd like to talk about that, because that's really curious. Why is it it came up? And I'll actually also try to get back to this because it's probably one of the things that we'll disagree with on the list that you wrote down.
Důvod, proč přišli s tím, že Kyoto - nebo dělat něco víc jak Kyoto - je špatná volba je jednoduše to, že to je velice neefektivní. Není to názor, že globální oteplování se neděje. Není to názor, že to není velký problém. Ale říká to, jestli budeme něco dělat, bude to mít velice malé výsledky a náklady budou obrovské. Co nám vlastně ukázali, podle průměrů všech makroekonomických modelů, kdyby se všichni usnesli na Kyotu, roční náklady by byly 150 miliard dolarů. To je obrovská suma peněz. To je dvoj až trojnásobek světové rozvojové pomoci, kterou dáváme třetímu světu každý rok. Stále by to ale učinilo hodně málo. Ale všechny modely ukazují, že by to odsunulo globální oteplování o šest let vůči r. 2100. Takže Bangladéšan, který se ocitne v záplavách v r. 2100, může počkat do r. 2106. Což je trochu dobré, ale celkem to nic není. Hlavní myšlenka je tedy, že jsme utratili hodně peněz s malými výsledky.
The reason why they came up with saying that Kyoto -- or doing something more than Kyoto -- is a bad deal is simply because it's very inefficient. It's not saying that global warming is not happening. It's not saying that it's not a big problem. But it's saying that what we can do about it is very little, at a very high cost. What they basically show us, the average of all macroeconomic models, is that Kyoto, if everyone agreed, would cost about 150 billion dollars a year. That's a substantial amount of money. That's two to three times the global development aid that we give the Third World every year. Yet it would do very little good. All models show it will postpone warming for about six years in 2100. So the guy in Bangladesh who gets a flood in 2100 can wait until 2106. Which is a little good, but not very much good. So the idea here really is to say, well, we've spent a lot of money doing a little good.
Jenom abyste měli srovnání, OSN odhaduje, že za polovinu této sumy, za 75 miliard dolarů - každý rok, bychom mohli vyřešit všechny hlavní světové problémy. Mohli bychom poskytnout pitnou vodu, základní zdravotní péči a vzdělání každému člověku na světě. Měli bychom se tedy ptát, chceme utratit dvojnásobek této sumy a učinit hodně málo? Nebo polovinu toho a udělat neuvěřitelně velké dobro? A to je důvod, proč je to špatný projekt. Neznamená to, že kdybychom měli všechny peníze na světě, neudělali bychom to. Ale spíše - jestli nemůžeme udělat všechno, nebude toto naše první priorita.
And just to give you a sense of reference, the U.N. actually estimate that for half that amount, for about 75 billion dollars a year, we could solve all major basic problems in the world. We could give clean drinking water, sanitation, basic healthcare and education to every single human being on the planet. So we have to ask ourselves, do we want to spend twice the amount on doing very little good? Or half the amount on doing an amazing amount of good? And that is really why it becomes a bad project. It's not to say that if we had all the money in the world, we wouldn't want to do it. But it's to say, when we don't, it's just simply not our first priority.
Slušné projekty - nebudu je všechny komentovat - ale nakažlivé nemoci, základní zdravotní péče - to ještě zvládli, jednoduše, protože základní zdravotní péče je dobrá věc. Učinilo by to hodně dobra, ale také to je velice, velice nákladné. Zase, co nám to napovídá je to, že najednou začneme přemýšlet o obou stranách rovnice. Podívejte na dobré projekty, hodně sanitačních projektů a projektů na pitnou vodu se sem dostalo. Zase, sanitace a pitná voda jsou velice důležité, ale také vyžadují vysoké náklady na infrastrukturu. Rád bych vám ukázal první čtyři priority, kterými se můžeme zabývat nejdříve, když se bavíme o tom, jak vyřešit globální problémy.
The fair projects -- notice I'm not going to comment on all these -- but communicable diseases, scale of basic health services -- just made it, simply because, yes, scale of basic health services is a great thing. It would do a lot of good, but it's also very, very costly. Again, what it tells us is suddenly we start thinking about both sides of the equation. If you look at the good projects, a lot of sanitation and water projects came in. Again, sanitation and water is incredibly important, but it also costs a lot of infrastructure. So I'd like to show you the top four priorities which should be at least the first ones that we deal with when we talk about how we should deal with the problems in the world.
Čtvrtý problém je malárie - vyrovnat se s malárií. Každý rok se objeví na několik milionů malárie. Způsobené náklady se mohou vyšplhat až na 1% HDP každý rok pro trpící zemi. Pokud bychom investovali přibližně 13 miliard dolarů během příštích čtyř let, mohli bychom počet případů snížit na polovinu. Můžeme předejít 500 000 úmrtí, ale co je ještě důležitější, můžeme předejít až jedné miliardě případů, kdy dojde k nákaze každý rok. Zásadně bychom zlepšili jejich možnosti, jak oni sami můžou řešit své vlastní problémy. Samozřejmě, v dlouhodobém období, vyřešit globální oteplování.
The fourth best problem is malaria -- dealing with malaria. The incidence of malaria is about a couple of [million] people get infected every year. It might even cost up towards a percentage point of GDP every year for affected nations. If we invested about 13 billion dollars over the next four years, we could bring that incidence down to half. We could avoid about 500,000 people dying, but perhaps more importantly, we could avoid about a [million] people getting infected every year. We would significantly increase their ability to deal with many of the other problems that they have to deal with -- of course, in the long run, also to deal with global warming.
Třetí nejlepší byl volný obchod. Vlastně všechny modely ukazují, že pokud bychom uvolnili obchod a především odstranili dotace v Evropě a USA, mohli bychom oživit globální ekonomiku o ohromnou sumu o velikosti 2 400 miliard dolarů - a to každý rok, polovina toho by připadala na země třetího světa. Zase, myšlenka je ta, že bychom mohli dostat 200 až 300 milionů lidí z chudoby velice rychle, během dvou až pěti let. To by byla třetí nejlepší věc, kterou bychom mohli udělat.
This third best one was free trade. Basically, the model showed that if we could get free trade, and especially cut subsidies in the U.S. and Europe, we could basically enliven the global economy to an astounding number of about 2,400 billion dollars a year, half of which would accrue to the Third World. Again, the point is to say that we could actually pull two to three hundred million people out of poverty, very radically fast, in about two to five years. That would be the third best thing we could do.
Druhá nejlepší věc by bylo zaměřit se na podvýživu. Ne na podvýživu jako takovou, ale existuje velice levný způsob snižování podvýživy, a to jsou stopové prvky. Přibližně polovina populace světa trpí na nedostatek železa, zinku, iodu a vitamínu A. Pokud bychom investovali přibližně 12 miliard dolarů, mohli bychom významně snížit tento problém. To by byla druhá nejlepší věc, kterou bychom mohli udělat.
The second best thing would be to focus on malnutrition. Not just malnutrition in general, but there's a very cheap way of dealing with malnutrition, namely, the lack of micronutrients. Basically, about half of the world's population is lacking in iron, zinc, iodine and vitamin A. If we invest about 12 billion dollars, we could make a severe inroad into that problem. That would be the second best investment that we could do.
A nejlepší projekt by bylo zaměření se na HIV/AIDS. Pokud bychom investovali 27 miliard dolarů během příštích 8 let, mohli bychom zamezit 28 milionům nových případů AIDS. Co nám toto říká je to, že existují dva velice rozdílné způsoby, jak se postavit vůči HIV/AIDS. Jeden je léčba, druhá je prevence. A opět, v dokonalém světě, bychom udělali oboje. Ale ve světě, kde oboje neprovedeme, nebo to neuděláme dobře, musíme se zeptat sami sebe, kde bychom měli začít. A léčba je mnohem více nákladná než prevence. Toto jednoduše naznačuje, že bychom toho mohli učinit mnohem více díky investování do prevence Na množství peněz, které utratíme, můžeme poskytnout množství X zdravotní péče a 10x více dobra díky prevenci. Měli bychom se mnohem více zaměřit na prevenci, než na léčbu, na prvním místě.
And the very best project would be to focus on HIV/AIDS. Basically, if we invest 27 billion dollars over the next eight years, we could avoid 28 new million cases of HIV/AIDS. Again, what this does and what it focuses on is saying there are two very different ways that we can deal with HIV/AIDS. One is treatment; the other one is prevention. And again, in an ideal world, we would do both. But in a world where we don't do either, or don't do it very well, we have to at least ask ourselves where should we invest first. And treatment is much, much more expensive than prevention. So basically, what this focuses on is saying, we can do a lot more by investing in prevention. Basically for the amount of money that we spend, we can do X amount of good in treatment, and 10 times as much good in prevention. So again, what we focus on is prevention rather than treatment, at first rate.
Co toto dělá je to, že nás to nutí přemýšlet o našich prioritách. Podívejte se na náš seznam a řeknětě si: "Udělal jsem svůj seznam stejně?" Nebo jste se dostali hodně blízko? Samozřejmě, další věcí je globální oteplování. Narážím na lidi, kteří si něco takového přejí.
What this really does is that it makes us think about our priorities. I'd like to have you look at your priority list and say, did you get it right? Or did you get close to what we came up with here? Well, of course, one of the things is climate change again. I find a lot of people find it very, very unlikely that we should do that.
Měli bychom se také zaměřit na globální oteplování, už jenom kvůli tomu, protože to je tak velký problém. Ale stále, nevyřešíme všechny problémy. Ve světě existuje mnoho problémů. A čím bych chtěl si chtěl být jistý je to, že pokud se zaměříme na problémy, tak bychom se měli zaměřit na ty správné. Na ty, kde můžeme učinit hodně dobra, než méně. A já se domnívám - Thomas Schelling, jeden z účastníků v týmu snů - ten to dobře vystihl. Jedna z věcí, kterou lidé zapomínají je to, že během dalších 100 let, kdy budeme mluvit o stěžejních dopadech klimatické změny, lidé budou mnohem více bohatší. I ty nejvíce pesimistické odhady OSN ukazují, že průměrný člověk v rozvojové zemi v r. 2100 bude přibližně tak bohatý jako jsme my dnes. Pravděpodobně bude 2x až 4x bohatší než my dnes. A samozřejmě, my budeme ještě více bohatší než oni.
We should also do climate change, if for no other reason, simply because it's such a big problem. But of course, we don't do all problems. There are many problems out there in the world. And what I want to make sure of is, if we actually focus on problems, that we focus on the right ones. The ones where we can do a lot of good rather than a little good. And I think, actually -- Thomas Schelling, one of the participants in the dream team, he put it very, very well. One of things that people forget, is that in 100 years, when we're talking about most of the climate change impacts will be, people will be much, much richer. Even the most pessimistic impact scenarios of the U.N. estimate that the average person in the developing world in 2100 will be about as rich as we are today. Much more likely, they will be two to four times richer than we are. And of course, we'll be even richer than that.
Ale hlavní myšlenka je to, že když se bavíme o záchraně lidí nebo pomoci lidem v Bangladéši v r. 2100, nebavíme se o chudém Bangladéšanovi. Bavíme se o slušně bohatém Holanďanovi. A co je důležité, je jestli chceme utratit spoustu peněz a malinko pomoci za 100 let, slušně bohatému Holaďanovi? Nebo chceme pomoci skutečně chudým právě teď v Bangladeši, kteří potřebují skutečně pomoci a kterým můžeme pomoci velice levně. Nebo jak Schelling tvrdil, představte si, že byste byli bohatí - jak stejně budete - jako bohatí Číňané, nebo bohatí Bolívijci, nebo Konžané v r. 2100, kteří přemýšlejí o roce 2005 a řeknou: "To je divné, že se tak starali o to mi trošku pomoci přes globální oteplování, a starali se tak málo o pomoc pro mého pradědečka a mého prapradědečka, kterým mohli pomoci tak moc, a kteří potřebovali pomoc mnohem více?"
But the point is to say, when we talk about saving people, or helping people in Bangladesh in 2100, we're not talking about a poor Bangladeshi. We're actually talking about a fairly rich Dutch guy. And so the real point, of course, is to say, do we want to spend a lot of money helping a little, 100 years from now, a fairly rich Dutch guy? Or do we want to help real poor people, right now, in Bangladesh, who really need the help, and whom we can help very, very cheaply? Or as Schelling put it, imagine if you were a rich -- as you will be -- a rich Chinese, a rich Bolivian, a rich Congolese, in 2100, thinking back on 2005, and saying, "How odd that they cared so much about helping me a little bit through climate change, and cared so fairly little about helping my grandfather and my great grandfather, whom they could have helped so much more, and who needed the help so much more?"
To je podle mě důvod, abychom nastavili správně naše priority. I když to se to odchyluje od běžného náhledu na danou věc. To je také proto, že klimatická změna má tak dobré obrázky. Byl natočen film "Den poté" - je skvělý, že? Je to dobrý film, sám bych ho chtěl vidět, ale nečekejte, že Emmerich obsadí Brada Pitta ve svém dalším filmu jak kope latríny v Tanzánii nebo tak. (Smích) Z toho nebude zvlášť dobrý film. Takže v mnoha ohledech si myslím, že Kodaňský konsensus a celá diskuze ohledně priorit je taková obrana nudných problémů. Abychom si uvědomili, že smyslem není potěšit nás samotné, není to o tom dělat věci věci, které mají největší publicitu, ale je to o tom dělat věci, kde můžeme být nejvíce platní.
So I think that really does tell us why it is we need to get our priorities straight. Even if it doesn't accord to the typical way we see this problem. Of course, that's mainly because climate change has good pictures. We have, you know, "The Day After Tomorrow" -- it looks great, right? It's a good film in the sense that I certainly want to see it, right, but don't expect Emmerich to cast Brad Pitt in his next movie digging latrines in Tanzania or something. (Laughter) It just doesn't make for as much of a movie. So in many ways, I think of the Copenhagen Consensus and the whole discussion of priorities as a defense for boring problems. To make sure that we realize it's not about making us feel good. It's not about making things that have the most media attention, but it's about making places where we can actually do the most good.
Další námitky, které jsou také důležité, říkají, že se vlastně dopouštíme špatné volby. Samozřejmě bychom měli udělat všechno, v ideálním světě - určitě bych souhlasil. Myslím, že bychom měli učinit všechny věci, ale to neděláme. V r. 1970 se rozvinutý svět zavázal, že utratí dvojnásobek (rozvojové pomoci) oproti r. 1970. Od té doby se naše pomoc snížila na polovinu. Takže to vlastně ani nevypadá, že jsme na cestě náhlého vyřešení všech velkých problémů
The other objections, I think, that are important to say, is that I'm somehow -- or we are somehow -- positing a false choice. Of course, we should do all things, in an ideal world -- I would certainly agree. I think we should do all things, but we don't. In 1970, the developed world decided we were going to spend twice as much as we did, right now, than in 1970, on the developing world. Since then our aid has halved. So it doesn't look like we're actually on the path of suddenly solving all big problems.
Stejně tak lidé tvrdí: "Ale co Irácká válka?" Víte, že ta stála 100 miliard dolarů. Proč neutratíme to na dobro ve světě? Jsem za. Pokud někdo z vás překecá Bushe, aby to udělal, proč ne. Ale nezapomeňmě zmínit, pokud seženete dalších 100 miliard dolarů, chtěli bychom je utratit tím nejlepším způsobem, že? Skutečný problém je jít zpět a přemýšlet o tom, jaké jsou správné priority. Měl bych zmínit jenom stručně, je toto skutečně pravý seznam? Víte, když se hodláte zeptat nejlepších světových ekonomů, nezvratně skončíte u skupiny starých bilých Američanů. A to nemusí být zrovna nejlepší způsob, jak se dívat na celý svět.
Likewise, people are also saying, but what about the Iraq war? You know, we spend 100 billion dollars -- why don't we spend that on doing good in the world? I'm all for that. If any one of you guys can talk Bush into doing that, that's fine. But the point, of course, is still to say, if you get another 100 billion dollars, we still want to spend that in the best possible way, don't we? So the real issue here is to get ourselves back and think about what are the right priorities. I should just mention briefly, is this really the right list that we got out? You know, when you ask the world's best economists, you inevitably end up asking old, white American men. And they're not necessarily, you know, great ways of looking at the entire world.
A tak jsme pozvali 80 mladých lidí z celého světa aby přišli a vyřešili stejný problém. Jediné dva požadavky byly, že studují univerzitu a mluví anglicky. Většina z nich pocházela z rozvojových zemí. Měli ty samé materiály, ale mohli dalece jít za rámec diskuze a taky to tak dělali, a přišli s jejich seznamem. A překvapivá věc byla, že list byl velice podobný s podvýživou a nemocemi na vrchu a klimatickou změnu vespod. Dělali jsme to už mnohokrát. Došlo k mnohým seminářům s jinými studenty a jinými souvislostmi. A všichni přicházejí s velice podobným seznamem. A do mi dává velkou naději, v tom, že opravdu věřím, že existuje cesta vpřed, můžeme tak začít přemýšlet o prioritách. A říct tak, co je ve světě důležité? Samozřejmě, v ideálním světě, bychom rádi udělali všechno. Ale pokud to neuděláme, můžeme začít přemýšlet, kde začít.
So we actually invited 80 young people from all over the world to come and solve the same problem. The only two requirements were that they were studying at the university, and they spoke English. The majority of them were, first, from developing countries. They had all the same material but they could go vastly outside the scope of discussion, and they certainly did, to come up with their own lists. And the surprising thing was that the list was very similar -- with malnutrition and diseases at the top and climate change at the bottom. We've done this many other times. There's been many other seminars and university students, and different things. They all come out with very much the same list. And that gives me great hope, really, in saying that I do believe that there is a path ahead to get us to start thinking about priorities, and saying, what is the important thing in the world? Of course, in an ideal world, again we'd love to do everything. But if we don't do it, then we can start thinking about where should we start?
Vidím Kodaňský konsensus jako postup. Pořádali jsme ho v r. 2004. a hodláme oslovit mnohem více lidí a poskytnout mnohem lepší informace v letech 2008 a 2012. Zmapovat správnou cestu pro svět. Ale také přemýšlet o politickém dění. Začít uvažovat v tom smyslu, že bychom měli udělat ne ty věci s nízkým výsledkem za vysokou cenu, ne ty věci, kde nevíme jak na ně, ale udělejme ty skvělé věci, kde můžeme udělat obrovské množství dobra, za nízkou cenu a právě teď.
I see the Copenhagen Consensus as a process. We did it in 2004, and we hope to assemble many more people, getting much better information for 2008, 2012. Map out the right path for the world -- but also to start thinking about political triage. To start thinking about saying, "Let's do not the things where we can do very little at a very high cost, not the things that we don't know how to do, but let's do the great things where we can do an enormous amount of good, at very low cost, right now."
Na konci dne můžete nesouhlasit, s diskuzí, jak vlastně děláme priority, ale musíme být upřímní o tom, když děláme něco, něco dalšího za to obětujeme. Pokud se příliš strachujeme o některé věci, skončime u toho, že se nebudeme starat o jiné věci. Doufám, že nám toto pomůže lépe řadit priority a přemýšlet o tom, jak lépe pracovat pro dobro světa. Děkuji vám.
At the end of the day, you can disagree with the discussion of how we actually prioritize these, but we have to be honest and frank about saying, if there's some things we do, there are other things we don't do. If we worry too much about some things, we end by not worrying about other things. So I hope this will help us make better priorities, and think about how we better work for the world. Thank you.