Evropané si v 15. století mysleli, že narazili na zázračný lék: lék na epilepsii, krvácení, modřiny, nevolnost a prakticky jakékoli další zdravotní obtíže. Tento hnědý prášek se dal vmíchat do nápojů, zpracovat do mastí nebo rovnou jíst. Byl znám jako „mumia“ a získával se rozemletím mumifikovaného lidského masa.
15th century Europeans believed they had hit upon a miracle cure: a remedy for epilepsy, hemorrhage, bruising, nausea, and virtually any other medical ailment. This brown powder could be mixed into drinks, made into salves or eaten straight up. It was known as mumia and made by grinding up mummified human flesh.
Slovo „kanibal“ se datuje do éry Kryštofa Kolumba a možná ho také přímo Kolumbus vymyslel. Po vylodění na ostrov Gaudeloupe Kolumbus v prvních zprávách královně Španělska popisoval původní národy jako přátelské a mírumilovné, i když zmínil i zvěsti o Karibech, kteří podnikali násilné nájezdy a poté vařili a jedli zajatce. V reakci na to mu královna Isabela udělila povolení zajmout a zotročit každého, kdo jí lidské maso. Když ostrov nepřinesl žádné zlato, které tu Kolumbus hledal, začal každého, kdo odolával jeho plenění a únosům, označovat za Kariba. Ze slova „Karib“ se postupně stalo „kanibe“ a nakonec „kanibal“. Poprvé bylo použito kolonizátory k dehumanizaci původních obyvatel a následně označovalo každého, kdo jí lidské maso.
The word "cannibal" dates from the time of Christopher Columbus; in fact, Columbus may even have coined it himself. After coming ashore on the island of Guadaloupe, Columbus' initial reports back to the Queen of Spain described the indigenous people as friendly and peaceful— though he did mention rumors of a group called the Caribs, who made violent raids and then cooked and ate their prisoners. In response, Queen Isabella granted permission to capture and enslave anyone who ate human flesh. When the island failed to produce the gold Columbus was looking for, he began to label anyone who resisted his plundering and kidnapping as a Caribe. Somewhere along the way, the word "Carib" became "Canibe" and then "Cannibal." First used by colonizers to dehumanize indigenous people, it has since been applied to anyone who eats human flesh.
Slovní označení tedy pochází ze zpráv, které se nezakládaly na pevných důkazech, kanibalismus má však svou skutečnou a mnohem složitější historii. Má různé podoby a někdy, jako třeba u mumie, se zaměřuje i na nerozpoznatelné části lidského těla. Různí se i příčiny kanibalistických praktik. Napříč kulturami a časovými obdobími existují důkazy o kanibalismu pro přežití, kdy lidé prožívající hladomor, obležení nebo nepodařenou výpravu museli buď jíst těla mrtvých, nebo sami zemřít hlady. Zároveň bylo poměrně běžné, že kultury normalizovaly určitou formu jedení lidského masa i za běžných okolností. Kvůli nepravdivým zprávám, jako byla ta Kolumbova, je těžké přesně říci, jak běžný byl kulturní kanibalismus, ale stále existují některé příklady akceptovaných kanibalistických praktik z kultur, které je praktikují.
So the term comes from an account that wasn't based on hard evidence, but cannibalism does have a real and much more complex history. It has taken diverse forms— sometimes, as with mumia, it doesn't involved recognizable parts of the human body. The reasons for cannibalistic practices have varied, too. Across cultures and time periods, there's evidence of survival cannibalism, when people living through a famine, siege or ill-fated expedition had to either eat the bodies of the dead or starve to death themselves. But it's also been quite common for cultures to normalize some form of eating human flesh under ordinary circumstances. Because of false accounts like Columbus's, it's difficult to say exactly how common cultural cannibalism has been— but there are still some examples of accepted cannibalistic practices from within the cultures practicing them.
Například kanibalismus pro účely léčení v Evropě za Kolumbových časů. Počínaje 15. stoletím vzrostla poptávka po prášku mumia. Toto šílenství zpočátku pokrývaly kradené mumie z Egypta, brzy však byla poptávka příliš vysoká, aby se dala nasytit jen jimi, a tak se těla pro výrobu prášku začala krást z evropských hřbitovů. Tento prášek se používal stovky let. Ve 20. století byl dokonce uveden v Merckově indexu, populární lékařské encyklopedii. A rozemleté mumie nebyly zdaleka jediným lékem vyrobeným z lidského masa, který byl běžný v celé Evropě. Krev, ať už tekutá nebo ve formě prášku, se používala k léčbě epilepsie, zatímco lidská játra, žlučové kameny, olej destilovaný z lidských mozků a rozmělněná srdce byly oblíbenými léčebnými směsmi.
Take the medicinal cannibalism in Europe during Columbus's time. Starting in the 15th century, the demand for mumia increased. At first, stolen mummies from Egypt supplied the mumia craze, but soon the demand was too great to be sustained on Egyptian mummies alone, and opportunists stole bodies from European cemeteries to turn into mumia. Use of mumia continued for hundreds of years. It was listed in the Merck index, a popular medical encyclopedia, into the 20th century. And ground up mummies were far from the only remedy made from human flesh that was common throughout Europe. Blood, in either liquid or powdered form, was used to treat epilepsy, while human liver, gall stones, oil distilled from human brains, and pulverized hearts were popular medical concoctions.
V Číně existují písemné záznamy o společensky přijatelném kanibalismu staré téměř 2 000 let. Zdá se, že zcela běžnou formou kanibalismu byl „rodinný kanibalismus“, kdy dospělí synové a dcery nabízeli kus svého vlastního masa svým rodičům. Obvykle se jednalo o poslední pokus, jak vyléčit nemocného rodiče, a pro potomka to nemělo smrtelné následky. Většinou šlo o maso ze stehna nebo méně často z prstu.
In China, the written record of socially accepted cannibalism goes back almost 2,000 years. One particularly common form of cannibalism appears to have been filial cannibalism, where adult sons and daughters would offer a piece of their own flesh to their parents. This was typically offered as a last-ditch attempt to cure a sick parent, and wasn't fatal to their offspring— it usually involved flesh from the thigh or, less often, a finger.
Kanibalistické pohřební obřady jsou další formou kulturně schvalovaného kanibalismu. Snad nejznámější příklad najdeme u národa Fore v Nové Guineji. Pokud to šlo, až do poloviny 20. století oznamovali členové komunity předem, jaká mají přání ohledně svého pohřbu, a někdy požadovali, aby se členové rodiny shromáždili a po smrti snědli jejich tělo. Tragédií je, že ač tyto rituály uctívaly zesnulé, rozšířily v komunitě smrtelnou nemoc známou jako kuru.
Cannibalistic funerary rites are another form of culturally sanctioned cannibalism. Perhaps the best-known example came from the Fore people of New Guinea. Through the mid-20th century, members of the community would, if possible, make their funerary preferences known in advance, sometimes requesting that family members gather to consume the body after death. Tragically, though these rituals honored the deceased, they also spread a deadly disease known as kuru through the community.
Mezi smyšlenými příběhy, ověřitelnými praktikami a velkými mezerami, které přetrvávají v našich znalostech, neexistuje žádná jednotná historie kanibalismu. Ale víme, že lidé se navzájem jedí, dobrovolně se nechávají jíst a obviňují ostatní, že jedí lidi, už celá staletí.
Between the fictionalized stories, verifiable practices, and big gaps that still exist in our knowledge, there's no one history of cannibalism. But we do know that people have been eating each other, volunteering themselves to be eaten, and accusing others of eating people for millennia.