Po celém světě je přibližně 60 milionů lidí, kteří byli nuceni opustit své domovy, aby unikli válce, násilí a pronásledování. Většina z nich byla vnitřně vysídlena,
Around the globe, there are approximately 60 million people who have been forced to leave their homes to escape war, violence, and persecution. The majority of them have become internally displaced persons, which means they have fled their homes but are still within their own countries.
to znamená, že utekli ze svých domovů, ale zůstali ve své vlasti. Ostatní překročili hranice a hledali útočiště mimo svou vlast. Běžně se nazývají uprchlíky. Ale co tento termín vlastně znamená? Svět zná uprchlíky po tisíce let, ale moderní definice byla vypracována až v roce 1951 v Ženevské úmluvě o právním postavení uprchlíků jako reakce na masové pronásledování a vysídlování během 2. světové války. Úmluva definuje uprchlíka jako osobu, která se nachází mimo svou vlast a nemůže se navrátit pro oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských, národnostních, příslušnosti k určité sociální skupině nebo kvůli politickému názoru, často v návaznosti na válku a násilí. V dnešní době přibližně polovina uprchlíků na světě jsou děti, některé bez doprovodu dospělého, takže mohou být využívány k dětské práci nebo sexuálně zneužívány. Příběh každého uprchlíka je jiný, mnoho z nich absolvuje nebezpečnou cestu s nejistým výsledkem. Ale ještě než se dostaneme k tomu, co jejich cesty zahrnují, měli bychom objasnit jednu věc. Existuje mnoho nejasností týkajících se rozdílu mezi termíny "migrant" a "uprchlík". Slovo "migranti" většinou označuje lidi, kteří opustili svou zemi pro důvody nesouvisející s pronásledováním, jako je hledání lepších ekonomických příležitostí nebo opuštění suchem zasažených oblastí při hledání lepších podmínek. Na světě je mnoho lidí, kteří se vystěhovali kvůli přírodním katastrofám, nedostatku potravin a jiným strádáním, ale mezinárodní právo, ať správně či nesprávně, uznává jako uprchlíky pouze ty, kdo prchají před konfliktem a násilím. Tak tedy co se stane, když někdo uteče ze své vlasti? Většina cest uprchlíků je dlouhá a riskantní, s omezeným přístupem k úkrytu, vodě nebo jídlu. Vzhledem k tomu, že odjezd může být náhlý a neočekávaný, někdy musí opustit veškerý svůj majetek, a tak lidé, kteří uniknou konfliktu, často nemají potřebné dokumenty, například víza, aby mohli nastoupit do letadla a legálně odjet do ciziny. Finanční a politické faktory jim také mohou zabránit v cestování obvyklými trasami. To znamená, že většinou mohou cestovat pouze po souši nebo po moři a můžou být nuceni svěřit své životy převaděčům, aby jim pomohli překročit hranice. Zatímco někteří utíkají do bezpečí spolu s rodinami, jiní se vydávají na cestu sami a opouštějí své bližní v naději, že se shledají později. Oddělení od rodiny může být traumatické a nesnesitelně dlouhé. I když více než polovina uprchlíků na světě je ve městech, někdy je pro takového člověka první zastávkou uprchlický tábor, obvykle vedený Agenturou pro uprchlíky OSN nebo místními vládami. Utečenecké tábory mají poskytovat krátkodobé útočiště do doby, než se jejich obyvatelé budou moci buď bezpečně vrátit domů, nebo být integrování do hostitelské země, nebo přesídleni do jiné země. Ale možnosti přesídlení a dlouhodobé integrace jsou často omezené. Příliš mnoho uprchlíků nemá jinou možnost než zůstat v táboře roky, někdy dokonce desetiletí. Po vstupu do nové země prvním právním krokem pro utečence je žádost o azyl. V tu chvíli se stávají žadateli o azyl, a dokud není jejich žádost přijata, nejsou oficiálně uznáni jako uprchlíci. Zatímco země se celkem shodují na jedné definici uprchlíka, každá hostitelská země je zodpovědná za prozkoumání všech žádostí o azyl a rozhodnutí, zda žadateli může být udělen status uprchlíka. Směrnice různých zemí se mohou podstatně lišit. Hostitelské země mají několik povinností vůči lidem, které uznaly jako uprchlíky, například záruku minimálního standardu zacházení a zákaz diskriminace. Nejzákladnější povinností vůči uprchlíkům je zákaz jejich repatriace, princip bránící hostitelské zemi navrátit osobu do země, kde její život a svoboda jsou ohroženy. Ale ve skutečnosti uprchlíci jsou často obětmi nekonzistentního a diskriminačního chování. Stále častěji jsou nuceni začít nový život tváří v tvář xenofobii a rasismu. Častokrát jim není dovoleno pracovat, a jsou tedy plně závislí na humanitární pomoci. Kromě toho příliš mnoho dětí uprchlíků nechodí do školy kvůli nedostatku peněz na vzdělávací programy. Pokud se podíváte na svou vlastní rodinnou historii, možná zjistíte, že v určitém okamžiku vaši předkové byli nuceni opustit své domovy, aby unikli válce nebo diskriminaci a pronásledování. Udělali bychom dobře, kdybychom si vzpomněli na jejich příběhy, když slyšíme o uprchlících, kteří jsou v současnosti na útěku a hledají nový domov.
Others have crossed a border and sought shelter outside of their own countries. They are commonly referred to as refugees. But what exactly does that term mean? The world has known refugees for millennia, but the modern definition was drafted in the UN's 1951 Convention relating to the status of refugees in response to mass persecutions and displacements of the Second World War. It defines a refugee as someone who is outside their country of nationality, and is unable to return to their home country because of well-founded fears of being persecuted. That persecution may be due to their race, religion, nationality, membership in a particular social group, or political opinion, and is often related to war and violence. Today, roughly half the world's refugees are children, some of them unaccompanied by an adult, a situation that makes them especially vulnerable to child labor or sexual exploitation. Each refugee's story is different, and many must undergo dangerous journeys with uncertain outcomes. But before we get to what their journeys involve, let's clear one thing up. There's a lot of confusion regarding the difference between the terms "migrant" and "refugee." "Migrants" usually refers to people who leave their country for reasons not related to persecution, such as searching for better economic opportunities or leaving drought-stricken areas in search of better circumstances. There are many people around the world who have been displaced because of natural disasters, food insecurities, and other hardships, but international law, rightly or wrongly, only recognizes those fleeing conflict and violence as refugees. So what happens when someone flees their country? Most refugee journeys are long and perilous with limited access to shelter, water, or food. Since the departure can be sudden and unexpected, belongings might be left behind, and people who are evading conflict often do not have the required documents, like visas, to board airplanes and legally enter other countries. Financial and political factors can also prevent them from traveling by standard routes. This means they can usually only travel by land or sea, and may need to entrust their lives to smugglers to help them cross borders. Whereas some people seek safety with their families, others attempt passage alone and leave their loved ones behind with the hopes of being reunited later. This separation can be traumatic and unbearably long. While more than half the world's refugees are in cities, sometimes the first stop for a person fleeing conflict is a refugee camp, usually run by the United Nations Refugee Agency or local governments. Refugee camps are intended to be temporary structures, offering short-term shelter until inhabitants can safely return home, be integrated to the host country, or resettle in another country. But resettlement and long-term integration options are often limited. So many refugees are left with no choice but to remain in camps for years and sometimes even decades. Once in a new country, the first legal step for a displaced person is to apply for asylum. At this point, they are an asylum seeker and not officially recognized as a refugee until the application has been accepted. While countries by and large agree on one definition of refugee, every host country is responsible for examining all requests for asylum and deciding whether applicants can be granted the status of refugee. Different countries guidelines can vary substantially. Host countries have several duties towards people they have recognized as refugees, like the guarantee of a minimum standard of treatment and non-discrimination. The most basic obligation towards refugees is non-refoulement, a principle preventing a nation from sending an individual to a country where their life and freedom are threatened. In reality, however, refugees are frequently the victims of inconsistent and discriminatory treatment. They're increasingly obliged to rebuild their lives in the face of xenophobia and racism. And all too often, they aren't permitted to enter the work force and are fully dependent on humanitarian aid. In addition, far too many refugee children are out of school due to lack of funding for education programs. If you go back in your own family history, chances are you will discover that at a certain point, your ancestors were forced from their homes, either escaping a war or fleeing discrimination and persecution. It would be good of us to remember their stories when we hear of refugees currently displaced, searching for a new home.