Vypadá to, že lidé všech věků a všech kultur vytvářejí svoji identitu skrze nějaký druh vyprávění. Matka dceři, kazatel věřícím, učitel žákům, vypravěč svému publiku. Ať už se jedná o malby v jeskyních nebo nejnovější možnosti internetu, lidé si vždy vyprávěli svoje příběhy a pravdy v pověstech a podobenstvích. Jsme zatvrzelí vypravěči.
Evidence suggests that humans in all ages and from all cultures create their identity in some kind of narrative form. From mother to daughter, preacher to congregant, teacher to pupil, storyteller to audience. Whether in cave paintings or the latest uses of the Internet, human beings have always told their histories and truths through parable and fable. We are inveterate storytellers.
Ale kde, v našem čím dál víc přízemním a roztříštěném světě, můžeme zažít skupinovou zkušenost, nezprostředkovanou naším zuřivým konzumem? A jaký příběh, jakou historii, jakou identitu, jaké morální poselství předáváme našim dětem?
But where, in our increasingly secular and fragmented world, do we offer communality of experience, unmediated by our own furious consumerism? And what narrative, what history, what identity, what moral code are we imparting to our young?
Film je pravděpodobně nejvlivnější umělecká forma 20. století. Filmaři vyprávějí příběhy napříč hranicemi národů, v tolika jazycích, žánrech a filosofických směrech, kolik si jen umíme představit. Opravdu je velmi těžké najít téma, se kterým se film ještě nevypořádal. Během poslední dekády jsme viděli širokou integraci globálních médií, kterým nyní dominuje kultura hollywoodského blockbusteru. Stále častěji je nám nabízena strava jejíž hlavní ingrediencí není příběh, ale senzace. Co bylo před 40 lety běžné -- že si generace navzájem vyprávěly příběhy -- je dnes vzácnost. Jako filmařku mě to znepokojovalo. Jako člověka, mě to k smrti vyděsilo. Jakou budoucnost mohou mladí vybudovat s tak malým ponětím o tom, odkud pocházejí, a s tím málem příběhů o tom, co je možné? Ta ironie je hmatatelná; technické možnosti nebyly nikdy větší, kulturní hranice nikdy menší.
Cinema is arguably the 20th century's most influential art form. Its artists told stories across national boundaries, in as many languages, genres and philosophies as one can imagine. Indeed, it is hard to find a subject that film has yet to tackle. During the last decade we've seen a vast integration of global media, now dominated by a culture of the Hollywood blockbuster. We are increasingly offered a diet in which sensation, not story, is king. What was common to us all 40 years ago -- the telling of stories between generations -- is now rarified. As a filmmaker, it worried me. As a human being, it puts the fear of God in me. What future could the young build with so little grasp of where they've come from and so few narratives of what's possible? The irony is palpable; technical access has never been greater, cultural access never weaker.
A tak jsme v roce 2006 založili FILMCLUB, organizaci, která ve školách pořádá každotýdenní promítání, po kterém následuje diskuze. Pokud bychom mohli udělat výpravu do 100leté historie filmu, možná bychom mohli sestavit příběh, který by dodal smysl roztříštěnému a neposednému světu mladých. Díky dostupnosti technologií, i ve školách v zapadlých vesničkách mohou promítat DVD na bílou tabuli.
And so in 2006 we set up FILMCLUB, an organization that ran weekly film screenings in schools followed by discussions. If we could raid the annals of 100 years of film, maybe we could build a narrative that would deliver meaning to the fragmented and restless world of the young. Given the access to technology, even a school in a tiny rural hamlet could project a DVD onto a white board.
Během prvních devíti měsíců jsme zřídili 25 klubů po celé Británii, ve kterých děti mezi 5 a 18 lety sledovaly filmy nepřetržitě devadesát minut. Tyto filmy byly vybrané a zařazené do kontextu. Ale volba byla vždy na nich, a naše publikum se rychle naučilo vybrat si tu nejbohatší a nejpestřejší stravu, kterou můžeme nabídnout. Výsledek byl okamžitý. Bylo to vzdělávání velmi hluboké a podnětné. Ve velkých i malých skupinách, čítajících 150 nebo i 3 studenty, tito mladí lidé objevovali nová místa, nové myšlenky, nová hlediska. Když pilotní ročník skončil, měli jsme jména tisíce škol, které se přály zapojit.
In the first nine months we ran 25 clubs across the U.K., with kids in age groups between five and 18 watching a film uninterrupted for 90 minutes. The films were curated and contextualized. But the choice was theirs, and our audience quickly grew to choose the richest and most varied diet that we could provide. The outcome, immediate. It was an education of the most profound and transformative kind. In groups as large as 150 and as small as three, these young people discovered new places, new thoughts, new perspectives. By the time the pilot had finished, we had the names of a thousand schools that wished to join.
Film, který změnil můj život, je film Vittoria De Sicy z roku 1951 "Zázrak v Miláně". Nabízí pozoruhodný pohled na slumy, chudobu a ctižádost. Viděla jsem ten film u příležitosti oslavy 50. narozenin mého otce. Technologie tehdy byla taková, že jsme si museli pronajmout kinosál, vypůjčit a zaplatit filmovou kopii a promítače. Ale pro mého otce byl emocionální a umělecký význam De Sicovy vize tak velký, že se rozhodl oslavit svoje půlstoletí se svými náctiletými dětmi a jejich třiceti přáteli, "To proto," jak říkal, "aby předal štafetu starostí a naděje příští generaci."
The film that changed my life is a 1951 film by Vittorio De Sica, "Miracle in Milan." It's a remarkable comment on slums, poverty and aspiration. I had seen the film on the occasion of my father's 50th birthday. Technology then meant we had to hire a viewing cinema, find and pay for the print and the projectionist. But for my father, the emotional and artistic importance of De Sica's vision was so great that he chose to celebrate his half-century with his three teenage children and 30 of their friends, "In order," he said, "to pass the baton of concern and hope on to the next generation."
V poslední scéně "Zázraku v Miláně", obyvatelé slumu letí vstříc obloze na létajících košťatech. O šedesát let později od natočení a o třicet let po tom, co jsem ho prvně viděla, vidím mladé tváře zvednuté v úžasu, ve své nevěřícnosti tak podobné mojí. A rychlost se kterou si to spojili s "Milionářem z chatrče" nebo s chudinskými čtvrtěmi v Riu, vypovídá o jeho nadčasovosti.
In the last shot of "Miracle in Milan," slum-dwellers float skyward on flying brooms. Sixty years after the film was made and 30 years after I first saw it, I see young faces tilt up in awe, their incredulity matching mine. And the speed with which they associate it with "Slumdog Millionaire" or the favelas in Rio speaks to the enduring nature.
V jednom ročníku FILMCLUBu, který se věnoval demokracii a vládě, jsme promítali "Pan Smith přichází". Byl natočený v roce 1939, je tedy starší než prarodiče našich členů. Klasický snímek Franka Capry oceňuje nezávislost a slušnost. Ukazuje, jak správně konat, jak může být i prosťáček hrdinou. Je to také výraz víry v politickou mašinérii jako instituci cti.
In a FILMCLUB season about democracy and government, we screened "Mr. Smith Goes to Washington." Made in 1939, the film is older than most of our members' grandparents. Frank Capra's classic values independence and propriety. It shows how to do right, how to be heroically awkward. It is also an expression of faith in the political machine as a force of honor.
Krátce nato, co se "Pan Smith" stal klasikou FILMCLUBu, tu byl týden celonočních obstrukcí ve Sněmovně Lordů. A bylo nám velkým potěšením vidět mladé lidi po celém státě sebejistě vysvětlovat co obstrukce znamená a proč Lordi můžou obětovat svůj spánek kvůli principu. Nakonec Jimmy Steward dělal obstrukce celé dva filmové kotouče.
Shortly after "Mr. Smith" became a FILMCLUB classic, there was a week of all-night filibustering in the House of Lords. And it was with great delight that we found young people up and down the country explaining with authority what filibustering was and why the Lords might defy their bedtime on a point of principle. After all, Jimmy Stewart filibustered for two entire reels.
Když si vybrali "Hotel Rwanda", poznávali genocidu toho nejbrutálnějšího druhu. Vyvolalo to slzy, ale také kritické otázky ohledně neozbrojených mírových sil a licoměrnosti západní společnosti, která se žene do morálních soubojů kvůli zboží. A když "Schindlerův seznam" kladl požadavek, aby nikdy nezapomněli, jedno z dětí, naplněné bolestí z poznání, prohlásilo: "Už jsme zapomněli, jak jinak by se mohl stát Hotel Rwanda?"
In choosing "Hotel Rwanda," they explored genocide of the most brutal kind. It provoked tears as well as incisive questions about unarmed peace-keeping forces and the double-dealing of a Western society that picks its moral fights with commodities in mind. And when "Schindler's List" demanded that they never forget, one child, full of the pain of consciousness, remarked, "We already forgot, otherwise how did 'Hotel Rwanda' happen?"
Čím víc filmů viděli, tím se jejich životy stávaly hmatatelně bohatší. "Kapsář" odstartoval debatu o odebrání hlasovacího práva odsouzeným. "Panu učiteli s láskou" podnítil náctileté diváky. Oslavovali změnu v postavení vůči ne-bílým Britům, ale hlasitě kritizovali náš neúnavný školní systém, který nedoceňuje kolektivní identitu, v kontrastu s citlivou výukou Sidneyho Poitiera.
As they watch more films their lives got palpably richer. "Pickpocket" started a debate about criminality disenfranchisement. "To Sir, with Love" ignited its teen audience. They celebrated a change in attitude towards non-white Britons, but railed against our restless school system that does not value collective identity, unlike that offered by Sidney Poitier's careful tutelage.
Doteď tito přemýšliví, neústupní a zvídaví mladí lidé netušili, že zdolávali filmy ve všech formách -- černobílé, titulkované, dokumentární, nenarativní, fantasy -- a netušili, že budou psát detailní rozbory, ve kterých měli upřednostnit jeden film před ostatními ve vášnivé a neuvěřitelně sofistikované próze. Šest tisíc rozborů každý týden, každý by se mohl ucházet o titul rozbor týdne.
By now, these thoughtful, opinionated, curious young people thought nothing of tackling films of all forms -- black and white, subtitled, documentary, non-narrative, fantasy -- and thought nothing of writing detailed reviews that competed to favor one film over another in passionate and increasingly sophisticated prose. Six thousand reviews each school week vying for the honor of being review of the week.
Z 25 klubů jsme se rozrostli na stovky, potom na tisíce, a nyní shromažďujeme téměř čtvrt milionu dětí v 7000 klubech po celé zemi. A přestože ta čísla byla a stále jsou pozoruhodná, je ještě pozoruhodnější to, jak se zkušenost kritického a zvídavého přemýšlení uplatnila v životě. Některé z našich dětí začaly mluvit se svými rodiči, další se svými učiteli, nebo se svými přáteli. A ti, kteří přátele neměli, je začali získávat.
From 25 clubs, we became hundreds, then thousands, until we were nearly a quarter of a million kids in 7,000 clubs right across the country. And although the numbers were, and continue to be, extraordinary, what became more extraordinary was how the experience of critical and curious questioning translated into life. Some of our kids started talking with their parents, others with their teachers, or with their friends. And those without friends started making them.
Tyto filmy poskytly dětem pocit sounáležitosti navzdory všemu, co je rozděluje. A tyto příběhy jim poskytly sdílení zážitku. "Persepolis" sblížil dceru s její iránskou matkou, a "Čelisti" se staly prostředkem, pomocí něhož byl jeden chlapec schopen vyjádřit strach, který zakusil když utíkal z místa neštěstí, při kterém zemřel jeho otec a pak i jeho matka, která byla vržena přes palubu na lodní výpravě.
The films provided communality across all manner of divide. And the stories they held provided a shared experience. "Persepolis" brought a daughter closer to her Iranian mother, and "Jaws" became the way in which one young boy was able to articulate the fear he'd experienced in flight from violence that killed first his father then his mother, the latter thrown overboard on a boat journey.
Kdo měl pravdu, a kdo ne? Co by dělali za těch samých podmínek? Byl ten příběh vyprávěn dobře? Ukrýval v sobě skryté poselství? Jak se svět změnil? V čem mohl být jiný? Tsunami otázek se snášelo z úst dětí, o kterých si svět myslel, že je to nezajímá. A ani oni sami nevěděli, že je to zajímá. A jak psali a debatovali, spíš než aby viděli filmy jako artefakty, začali vidět sami sebe.
Who was right, who wrong? What would they do under the same conditions? Was the tale told well? Was there a hidden message? How has the world changed? How could it be different? A tsunami of questions flew out of the mouths of children who the world didn't think were interested. And they themselves had not known they cared. And as they wrote and debated, rather than seeing the films as artifacts, they began to see themselves.
Mám tetu, která je vynikající vypravěčka. V momentu dokáže vylíčit obrazy jak běží bosa po Stolové hoře a hraje si na policajty a zloděje. Právě nedávno mi říkala, že v roce 1948 dvě její sestry a můj otec cestovali na lodi do Izraele bez mých prarodičů. Když se námořníci na moři vzbouřili proti nelidským podmínkám, tito teenageři krmili posádku. Bylo mi přes 40, když můj otec zemřel. Nikdy se o té plavbě nezmínil.
I have an aunt who is a wonderful storyteller. In a moment she can invoke images of running barefoot on Table Mountain and playing cops and robbers. Quite recently she told me that in 1948, two of her sisters and my father traveled on a boat to Israel without my grandparents. When the sailors mutinied at sea in a demand for humane conditions, it was these teenagers that fed the crew. I was past 40 when my father died. He never mentioned that journey.
Matka mojí matky ve spěchu opustila Evropu bez manžela, ale zato se svojí tříletou dcerou a diamanty zašitými v lemu sukně. Po dvou letech schovávání se můj dědeček objevil v Londýně. Zase neměl pravdu. A jeho příběh byl ututlán, když se začlenil do rodiny.
My mother's mother left Europe in a hurry without her husband, but with her three-year-old daughter and diamonds sewn into the hem of her skirt. After two years in hiding, my grandfather appeared in London. He was never right again. And his story was hushed as he assimilated.
Můj příběh začal v Anglii s čistým štítem a v tichu rodičů -- imigrantů. Měla jsem Annu Frankovou, Velký útěk, Šoa, Triumf vůle. Byla to Leni Riefenstahlová, se svojí elegantní nacistickou propagandou, kdo dal kontext tomu, co moje rodina musela vydržet. Tyto filmy zobrazovaly to, co bylo bolestivé říct nahlas, a byly mi užitečnější než šeptání přeživších a občasné zahlédnutí tetování na zápěstí mojí svobodné tety.
My story started in England with a clean slate and the silence of immigrant parents. I had "Anne Frank," "The Great Escape," "Shoah," "Triumph of the Will." It was Leni Riefenstahl in her elegant Nazi propaganda who gave context to what the family had to endure. These films held what was too hurtful to say out loud, and they became more useful to me than the whispers of survivors and the occasional glimpse of a tattoo on a maiden aunt's wrist.
Puristé by mohli mít pocit, že fikce rozptyluje úkol skutečného lidského poznání, že film je příliš neohrabaný, aby sdělil komplexní a detailní historii, nebo že filmaři upřednostňují drama před skutečností. Ale mezi filmovými pásy leží účel a význam. Jak řekl jeden dvanáctiletý po shlédnutí Čaroděje ze země Oz, "Měl by to vidět každý, protože nebýt toho, nikdy by vám nemuselo dojít, že máte taky srdce."
Purists may feel that fiction dissipates the quest of real human understanding, that film is too crude to tell a complex and detailed history, or that filmmakers always serve drama over truth. But within the reels lie purpose and meaning. As one 12-year-old said after watching "Wizard of Oz," "Every person should watch this, because unless you do you may not know that you too have a heart."
Vážíme si čtení, proč si nevážit dívání stejnou měrou? Považovat Občana Kanea za stejně hodnotného jako Jane Austenovou. Souhlasit, že Chlapci ze sousedství, stejně jako Tennyson, vytváří emocionální krajinu a zvýšené pochopení, které se doplňují. Každé je zapamatováníhodné umělecké dílo, každé je cihla ve zdi toho, kdo jsme. A je v pořádku, pokud si spíše pamatujeme Toma Hankse než astronauta Jima Lovella nebo se nám místo Gándhího vybaví tvář Bena Kingsleyho. A přestože nejsou skuteční, Eve Harringtonová, Howard Beale, Mildred Pierceová, představují příležitost, jak zjistit, jaké je to být člověkem, a o nic méně nám nepomáhá pochopit život a naši dobu, než jak Shakespeare vykresluje svět alžbětinské Anglie.
We honor reading, why not honor watching with the same passion? Consider "Citizen Kane" as valuable as Jane Austen. Agree that "Boyz n the Hood," like Tennyson, offers an emotional landscape and a heightened understanding that work together. Each a piece of memorable art, each a brick in the wall of who we are. And it's okay if we remember Tom Hanks better than astronaut Jim Lovell or have Ben Kingsley's face superimposed onto that of Gandhi's. And though not real, Eve Harrington, Howard Beale, Mildred Pierce are an opportunity to discover what it is to be human, and no less helpful to understanding our life and times as Shakespeare is in illuminating the world of Elizabethan England.
Hádáme, že film, jehož příběhy jsou místo setkání dramatu, hudby, literatury a lidské zkušenosti, zapojí a inspirují mladé lidi, kteří se účastní FILMCLUBU. Nemůžeme ale předvídat měřitelná zlepšení v chování, sebevědomí a akademických úspěších. Kdysi neochotní studenti nyní běží do školy, mluví se svými učiteli, bojují, ne na hřišti, ale o to, který bude příští týden film -- mladí lidé, kteří našli hodnotu sebe sama, ambice a apetýt pro vzdělání a sociální povinnosti, z příběhů, které viděli.
We guessed that film, whose stories are a meeting place of drama, music, literature and human experience, would engage and inspire the young people participating in FILMCLUB. What we could not have foreseen was the measurable improvements in behavior, confidence and academic achievement. Once-reluctant students now race to school, talk to their teachers, fight, not on the playground, but to choose next week's film -- young people who have found self-definition, ambition and an appetite for education and social engagement from the stories they have witnessed.
Naši členové popírají černobílé vidění toho, jak často mladé vnímáme. Nejsou ani zdivočelí ani krátkozrace zahledění do sebe. Stejně jako ostatní mladí lidé zdolávají svět nekonečných možností, ale jsou málo vybavení k hledání smysluplných zkušeností. Zdálo se, že jsme překvapeni chováním těch, kteří se definují podle velikosti fajfky na botách, ale získávání majetku byl jediný příběh, který jsme jim nabídli.
Our members defy the binary description of how we so often describe our young. They are neither feral nor myopically self-absorbed. They are, like other young people, negotiating a world with infinite choice, but little culture of how to find meaningful experience. We appeared surprised at the behaviors of those who define themselves by the size of the tick on their shoes, yet acquisition has been the narrative we have offered.
Pokud bychom chtěli jiné hodnoty museli bychom jim vyprávět jiný příběh, příběh, který chápe, že každé vyprávění je nezbytnou součástí osobní identity že společné příběhy jsou nezbytnou součástí kulturní identity, a bez ní je nemožné si sebe představit jako součást skupiny. Protože, když se tito lidé vrátí domů po promítání Okna do dvora, a zvednou svůj zrak k budově naproti, mají potřebu se zajímat kdo, kromě nich, je tam venku jaký je jejich příběh.
If we want different values we have to tell a different story, a story that understands that an individual narrative is an essential component of a person's identity, that a collective narrative is an essential component of a cultural identity, and without it it is impossible to imagine yourself as part of a group. Because when these people get home after a screening of "Rear Window" and raise their gaze to the building next door, they have the tools to wonder who, apart from them, is out there and what is their story.
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)