Jsem spisovatelka a žurnalistka, a jsem také šíleně zvědavý člověk. Takže v 22 letech jako žurnalistka jsem se naučila jak dělat hodně nových věcí. A před třemi lety, jednu z věcí, co jsem se naučila byla, jak se stát neviditelnou. Stala jsem se jednou z pracujících nezaměstnaných. Dala jsem výpověď v práci, kde jsem pracovala jako editorka novin po té, co stejného roku umřel můj otec, a rozhodla jsem se cestovat. Jeho smrt mě velmi zasáhla. A bylo mnoho věcí, co jsem chtěla cítit a vyrovnat se s nimi.
I'm a writer and a journalist, and I'm also an insanely curious person, so in 22 years as a journalist, I've learned how to do a lot of new things. And three years ago, one of the things I learned how to do was to become invisible. I became one of the working homeless. I quit my job as a newspaper editor after my father died in February of that same year, and decided to travel. His death hit me pretty hard. And there were a lot of things that I wanted to feel and deal with while I was doing that.
Kempovala jsem celý svůj život. A rozhodla jsem se že bydlení v dodávce na jeden rok by mohl být jako jeden dlouhý kempovací výlet. Takže jsem zabalila kočku a svého rotvajlera a svoji kempovací výbavu do dodávky z roku 1975 a odjela jsem do západu slunce, zároveň s tím, že jsem si úplně neuvědomovala tři kritické věci. Za prvé: že společnost vás ztotožňuje s bydlením ve stálé struktuře, dokonce i v chatrči, a podle toho hodnotí vás jako člověka. Za druhé: Neuvědomovala jsem si, jak rychle negativní vnímání ostatních lidí může mít dopad na naši realitu, pokud to necháme. Za třetí: Neuvědomila jsem si že bezdomovectví je postoj, a ne životní styl.
I've camped my whole life. And I decided that living in a van for a year to do this would be like one long camping trip. So I packed my cat, my Rottweiler and my camping gear into a 1975 Chevy van, and drove off into the sunset, having fully failed to realize three critical things. One: that society equates living in a permanent structure, even a shack, with having value as a person. Two: I failed to realize how quickly the negative perceptions of other people can impact our reality, if we let it. Three: I failed to realize that homelessness is an attitude, not a lifestyle.
Na začátku bylo bydlení v dodávce skvělé. Sprchovala jsem se v kempech. Jedla jsem pravidelně. A měla jsem čas relaxovat a truchlit. Ale potom se zloba a deprese z úmrtí mého otce přihlásili. Moje volná práce skončila. A musela jsem si najít práci na plný úvazek abych mohla zaplatit všechny účty. Co vypadalo jako velmi mírné jaro se změnilo v bídně horké léto. A začalo být nemožné zaparkovat kdekoliv -- (Smích) -- bez toho, aby byla nápadná že mám kočku a psa sebou a že bylo opravdu horko. Kočka přicházela a odcházela otevřeným oknem dodávky. Pes chodil do psího denního centra. A já jsem se potila. Kdykoliv jsem mohla, používala jsem zaměstnanecké sprchy v kancelářských budovách a na zastávkách pro kamiony. Nebo jsem se umývala na veřejných záchodech.
At first, living in the van was great. I showered in campgrounds. I ate out regularly. And I had time to relax and to grieve. But then the anger and the depression about my father's death set in. My freelance job ended. And I had to get a full-time job to pay the bills. What had been a really mild spring turned into a miserably hot summer. And it became impossible to park anywhere -- (Laughs) -- without being very obvious that I had a cat and a dog with me, and it was really hot. The cat came and went through an open window in the van. The doggy went into doggy day care. And I sweated. Whenever I could, I used employee showers in office buildings and truck stops. Or I washed up in public rest rooms.
Noční teploty v dodávce obvykle nepoklesly pod 80 stupňů Fahrenheita (27 stupňů Celsia) což vedlo k těžkostem nebo vůbec nemožnosti usnout. Jídlo hnilo v horku. Led v mé ledničce roztál během několik hodin, a bylo to opravdu strastiplné. Nemohla jsem si dovolit byt, nebo byt, kde bych si mohla nechat rotvajlera a kočku. A odmítla jsem se vzdát. Tak jsem zůstala v dodávce. A když mě horko otrávilo natolik že se mi nechtělo jít 50 kroků na veřejné záchodky ven z mé dodávky v noci Používala jsem kbelík a odpadkový pytlík jako toaletu.
Nighttime temperatures in the van rarely dropped below 80 degrees Fahrenheit, making it difficult or impossible to sleep. Food rotted in the heat. Ice in my ice chest melted within hours, and it was pretty miserable. I couldn't afford to find an apartment, or couldn't afford an apartment that would allow me to have the Rottweiler and the cat. And I refused to give them up, so I stayed in the van. And when the heat made me too sick to walk the 50 feet to the public restroom outside my van at night, I used a bucket and a trash bag as a toilet.
Když přišla zima, teploty poklesly pod bod mrazu. A zůstaly tam. A já jsem čelila nové kupě výzev. Parkovala jsem na různých místech každou noc takže jsem se vyhnula tomu, abych byla zpozorována a otravována policií. Ne vždy jsem uspěla.
When winter weather set in, the temperatures dropped below freezing. And they stayed there. And I faced a whole new set of challenges. I parked a different place every night so I would avoid being noticed and hassled by the police. I didn't always succeed.
Ale cítila jsem, že nekontroluji svůj život. A nevím ani kdy nebo jak se to stalo, ale rychlost, z kterou jsem se změnila z talentované spisovatelky a žurnalistky na bezdomovkyni žijící v dodávce, mi vzala dech. Nezměnila jsem se. Moje IQ se nesnížilo. Můj talent, moje bezúhonost, moje hodnoty, všechno zůstalo stejné. Ale já jsem se nějak změnila. Točila jsem se na spirále stále hlouběji do deprese.
But I felt out of control of my life. And I don't know when or how it happened, but the speed at which I went from being a talented writer and journalist to being a homeless woman, living in a van, took my breath away. I hadn't changed. My I.Q. hadn't dropped. My talent, my integrity, my values, everything about me remained the same. But I had changed somehow. I spiraled deeper and deeper into a depression.
A nakonec mě někdo doporučil do zdravotnické kliniky pro bezdomovce. A já jsem šla. Nekoupala jsem se tři dny. A smrděla jsem a byla deprimovaná stejně jako kdokoliv v řadě. Nebyla jsem jen opilá nebo pod vlivem drog. A když to několik bezdomovců zjistilo, včetně bývalého univerzitního profesora řekli, "Ty nejsi bezdomovec. Proč jsi tady?" Ostatní bezdomovci mě neviděli jako bezdomovce, Ale já sebe ano. Potom profesor poslouchal můj příběh a řekl, "Ty máš práci. Ty máš naději. Opravdoví bezdomovci nemají naději." Reakce na léky, které jsem dostala na klinice na moje deprese, byly sebevražedné sklony. A pamatuji si na myšlení, "Kdybych se zabila, nikdo si toho nevšimne."
And eventually someone referred me to a homeless health clinic. And I went. I hadn't bathed in three days. I was as smelly and as depressed as anyone in line. I just wasn't drunk or high. And when several of the homeless men realized that, including a former university professor, they said, "You aren't homeless. Why are you really here?" Other homeless people didn't see me as homeless, but I did. Then the professor listened to my story and he said, "You have a job. You have hope. The real homeless don't have hope." A reaction to the medication the clinic gave me for my depression left me suicidal. And I remember thinking, "If I killed myself, no one would notice."
Krátce na to mi přítelkyně řekla že slyšela, že Tim Russert národně proslulý žurnalista o mě mluvil v národní televizi. Esej, kterou jsem psala o svém otci, rok předtím než umřel, byla v Timově nové knize. A dělal turné v talk show. A mluvil o mém psaní. A když jsem zjistila, že Tim Russert, bývalý moderátor "Meet the Press", mluvil o mém psaní, když jsem bydlela v dodávce na parkovišti Wal-Martu, začala jsem se smát. Vy byste měli také. (Smích)
A friend told me, shortly after that, that she had heard that Tim Russert, a nationally renowned journalist, had been talking about me on national T.V. An essay I'd written about my father, the year before he died, was in Tim's new book. And he was doing the talk show circuit. And he was talking about my writing. And when I realized that Tim Russert, former moderator of "Meet the Press," was talking about my writing, while I was living in a van in a Wal-Mart parking lot, I started laughing. You should too. (Laughter)
Začala jsem se smát, protože se to dostalo do místa, kde - - byla jsem spisovatelka nebo bezdomovkyně? Takže jsem šla do knihkupectví. A našla jsem Timovu knihu. A stála jsem tam. A znovu jsem četla svoji esej. A plakala jsem. Protože jsem byla spisovatelka. Byla jsem spisovatelka. Krátce poté jsem se přestěhovala do Tennessee. Střídala jsem bydlení v dodávce a na gauči u přátel. A začala jsem opět psát. V létě následujícího roku jsem pracovala jako žurnalistka. Vyhrávala jsem ceny. Bydlela jsem v svém vlastním bytě. Už jsem nebyla bezdomovec. A už jsem nebyla neviditelná.
I started laughing because it got to the point where, was I a writer, or was I a homeless woman? So I went in the bookstore. And I found Tim's book. And I stood there. And I reread my essay. And I cried. Because I was a writer. I was a writer. Shortly after that I moved back to Tennessee. I alternated between living in a van and couch surfing with friends. And I started writing again. By the summer of the following year I was a working journalist. I was winning awards. I was living in my own apartment. I was no longer homeless. And I was no longer invisible.
Tisíce lidí pracují na plný nebo částečný úvazek, a bydlí ve svých autech. Ale společnost pokračuje v stigmatizování a kriminalizování bydlení v dopravních prostředcích a na ulicích. Takže bezdomovci, pracující bezdomovci, primárně zůstávají neviditelní. Ale když někdy jednoho potkáte, najměte ho, podpořte a nabídněte mu naději. Lidská duše může překonat cokoliv, když má naději. A já tady nejsem, abych se ukazovala jako bezdomovkyně. Nejsem tady, abych vám říkala, abyste dali peníze prvnímu žebrákovi, kterého potkáte. Ale jsem tady, abych vám řekla, na základě své zkušenosti, lidé nejsou to, kde žijí, kde spí, nebo jaká je jejich situace v daném čase. Před třemi lety jsem žila v dodávce na parkovišti Wal-Martu. A dnes mluvím na TED. Naděje vždy, vždy najde svoji cestu. Děkuji. (Potlesk)
Thousands of people work full and part-time jobs, and live in their cars. But society continues to stigmatize and criminalize living in your vehicle or on the streets. So the homeless, the working homeless, primarily remain invisible. But if you ever meet one, engage them, encourage them, and offer them hope. The human spirit can overcome anything if it has hope. And I'm not here to be the poster girl for the homeless. I'm not here to encourage you to give money to the next panhandler you meet. But I am here to tell you that, based on my experience, people are not where they live, where they sleep, or what their life situation is at any given time. Three years ago I was living in a van in a Wal-Mart parking lot, and today I'm speaking at TED. Hope always, always finds a way. Thank you. (Applause)