Před březnem roku 2011 jsem pracovala jako retušérka fotek v New Yorku. Jsme bledá, šedá stvoření. Schováváme se v temných místnostech bez oken a obecně se vyhýbáme slunečnímu svitu. Děláme hubené modelky ještě hubenější, dokonalou pleť dokonalejší, nemožné možným a jsme neustále kritizováni tiskem, ale někteří z nás jsou skutečně talentovaní umělci s mnohaletou zkušeností a opravdovým pochopením pro snímky a fotografování.
Before March, 2011, I was a photographic retoucher based in New York City. We're pale, gray creatures. We hide in dark, windowless rooms, and generally avoid sunlight. We make skinny models skinnier, perfect skin more perfect, and the impossible possible, and we get criticized in the press all the time, but some of us are actually talented artists with years of experience and a real appreciation for images and photography.
11. března 2011 jsem doma sledovala, stejně jako zbytek světa, vývoj tragických událostí v Japonsku. Brzy poté organizace, u níž jsem byla dobrovolníkem, All Hands Volunteers, byla v terénu, během pár dnů, a zapojila se do reakce na katastrofu. Já jsem spolu s dalšími stovkami dobrovolníků věděla, že nemůžeme jenom sedět doma, tak jsem se rozhodla se k nim na tři týdny připojit.
On March 11, 2011, I watched from home, as the rest of the world did, as the tragic events unfolded in Japan. Soon after, an organization I volunteer with, All Hands Volunteers, were on the ground, within days, working as part of the response efforts. I, along with hundreds of other volunteers, knew we couldn't just sit at home, so I decided to join them for three weeks.
13. května jsem dorazila do města Ōfunato. Je to malé rybářské město v prefektuře Iwate, má asi 50 000 obyvatel a bylo jedním z prvních, které bylo zasaženo vlnou tsunami. Bylo zaznamenáno, že voda zde dosahovala výšky přes 24 metrů a valila se více než tři kilometry do vnitrozemí. Jak si můžete představit, město bylo zničené.
On May the 13th, I made my way to the town of Ōfunato. It's a small fishing town in Iwate Prefecture, about 50,000 people, one of the first that was hit by the wave. The waters here have been recorded at reaching over 24 meters in height, and traveled over two miles inland. As you can imagine, the town had been devastated.
Vytahovali jsme trosky z kanálů a příkopů. Čistili jsme školy. Zbavovali jsme domy bahna a vyprazdňovali jsme je, aby byly připravené pro renovaci. Odklidili jsme tuny a tuny zapáchajících a rozkládajících se mrtvých ryb z místní továrny na zpracovávání ryb. Ušpinili jsme se, ale zbožňovali jsme to.
We pulled debris from canals and ditches. We cleaned schools. We de-mudded and gutted homes ready for renovation and rehabilitation. We cleared tons and tons of stinking, rotting fish carcasses from the local fish processing plant. We got dirty, and we loved it.
Celé týdny všichni dobrovolníci, stejně jako místní, nacházeli podobné věci. Nacházeli fotky a alba s fotkami a foťáky a paměťové karty. A všichni dělali to samé. Sbírali je dohromady a předávali je do úschovy na nejrůznějších místech v různých městech.
For weeks, all the volunteers and locals alike had been finding similar things. They'd been finding photos and photo albums and cameras and SD cards. And everyone was doing the same. They were collecting them up, and handing them in to various places around the different towns for safekeeping.
Do té doby jsem si neuvědomovala, jak velkou část osobní ztráty, kterou lidé cítili, tyto fotky tvořily. Jak utíkali před vlnou, o holé životy, naprosto vše, co měli, všechno museli nechat na místě.
Now, it wasn't until this point that I realized that these photos were such a huge part of the personal loss these people had felt. As they had run from the wave, and for their lives, absolutely everything they had, everything had to be left behind.
Na konci svého prvního týdne jsem tam pomáhala v evakuačním centru ve městě. Pomáhala jsem čistit onsen, komunitní onsen, což jsou obrovské vany. Ve městě to zároveň bylo místo, kde evakuační centrum shromažďovalo fotky. Tam je lidé předávali a já jsem měla ten den tu čest, že mi svěřili jejich ruční čištění.
At the end of my first week there, I found myself helping out in an evacuation center in the town. I was helping clean the onsen, the communal onsen, the huge giant bathtubs. This happened to also be a place in the town where the evacuation center was collecting the photos. This is where people were handing them in, and I was honored that day that they actually trusted me to help them start hand-cleaning them.
Bylo to emotivní a inspirativní a dříve jsem slýchávala o myšlení mimo vyjeté koleje, ale až v okamžiku, když jsem se já dostala mimo své koleje, se něco stalo. Jak jsem se probírala fotkami, našla jsem některé starší než sto let, některé ještě stále v obálce z laboratoře. Nemohla jsem si pomoct, jako retušérka jsem přemýšlela, jak bych mohla spravit tu roztrženou část a opravit škrábanec a znala jsem stovky lidí, kteří by dovedli udělat to samé. Takže toho večera jsem se připojila na Facebook a požádala několik z nich a do rána to vyvolalo tak obrovskou a pozitivní reakci, že jsem věděla, že to musíme zkusit. Tak jsme začali retušovat fotky.
Now, it was emotional and it was inspiring, and I've always heard about thinking outside the box, but it wasn't until I had actually gotten outside of my box that something happened. As I looked through the photos, there were some were over a hundred years old, some still in the envelope from the processing lab, I couldn't help but think as a retoucher that I could fix that tear and mend that scratch, and I knew hundreds of people who could do the same. So that evening, I just reached out on Facebook and asked a few of them, and by morning the response had been so overwhelming and so positive, I knew we had to give it a go. So we started retouching photos.
Tato byla úplně první. Ne až tak strašně poškozená, ale místo, kde voda způsobila změnu barvy na obličeji holčičky, muselo být opraveno s obrovskou přesností a precizností. Jinak už nebude ta holčička vypadat jako ona holčička a to je nepochybně stejně nešťastné, jako mít tu fotku poškozenou. (Potlesk)
This was the very first. Not terribly damaged, but where the water had caused that discoloration on the girl's face had to be repaired with such accuracy and delicacy. Otherwise, that little girl isn't going to look like that little girl anymore, and surely that's as tragic as having the photo damaged. (Applause)
Během doby dorazilo více fotek, naštěstí, bylo zapotřebí více retušérů a tak jsem se znovu ocitla na Facebooku a Linkedln a během pěti dní 80 lidí z 12 různých zemí chtělo pomoct. Během dvou týdnů jsem měla 150 lidí, kteří se chtěli zapojit. V Japonsku jsme do července rozšířili svoji činnost do sousedního města Rikuzentakata a dále na sever do města Yamada. Jednou týdně jsme připravili naše skenovací zařízení v dočasných fotoknihovnách, které byly vytvořeny a kde lidé získávali své fotky zpět. Některé starší dámy nikdy dříve skener neviděly, ale když našly svoji fotku, v rámci 10 minut nám ji mohly dát, my jsme ji oskenovali, nahráli na cloud server a fotka byla stažena gaijinem, cizincem, kdesi na druhé straně Země a začala být spravována.
Over time, more photos came in, thankfully, and more retouchers were needed, and so I reached out again on Facebook and LinkedIn, and within five days, 80 people wanted to help from 12 different countries. Within two weeks, I had 150 people wanting to join in. Within Japan, by July, we'd branched out to the neighboring town of Rikuzentakata, further north to a town called Yamada. Once a week, we would set up our scanning equipment in the temporary photo libraries that had been set up, where people were reclaiming their photos. The older ladies sometimes hadn't seen a scanner before, but within 10 minutes of them finding their lost photo, they could give it to us, have it scanned, uploaded to a cloud server, it would be downloaded by a gaijin, a stranger, somewhere on the other side of the globe, and it'd start being fixed.
Nicméně čas, který to zabralo, než jsme ji dostali zpátky, je zcela jinou kapitolou a závisel samozřejmě na rozsahu poničení. Mohlo to zabrat hodinu. Mohlo to zabrat týdny. Mohlo to zabrat měsíce. Kimono na téhle fotce muselo být více méně nakresleno ručně anebo poskládáno dohromady vybíráním zbývajících barevných částí a detailů, které voda neponičila. Bylo to časově velmi náročné.
The time it took, however, to get it back is a completely different story, and it depended obviously on the damage involved. It could take an hour. It could take weeks. It could take months. The kimono in this shot pretty much had to be hand-drawn, or pieced together, picking out the remaining parts of color and detail that the water hadn't damaged. It was very time-consuming.
Všechny tyto fotky byly poničeny vodou, zaplaveny slanou vodou, pokryté bakteriemi, byly v odpadních vodách, někdy dokonce v ropě, což všechno je bude časem dále poškozovat, takže obrovskou částí projektu bylo je ručně čistit. Nemohli jsme fotku retušovat, dokud nebyla očištěná, suchá a nepřihlásil se k ní její majitel.
Now, all these photos had been damaged by water, submerged in salt water, covered in bacteria, in sewage, sometimes even in oil, all of which over time is going to continue to damage them, so hand-cleaning them was a huge part of the project. We couldn't retouch the photo unless it was cleaned, dry and reclaimed.
Měli jsme s naším ručním čištěním štěstí. Vedla nás úžasná místní žena. Je velmi snadné tyto poškozené fotky poničit ještě více. Jak řekla vedoucí mého týmu, Wynne, je to jako někoho tetovat. Nemáte možnost to zkazit.
Now, we were lucky with our hand-cleaning. We had an amazing local woman who guided us. It's very easy to do more damage to those damaged photos. As my team leader Wynne once said, it's like doing a tattoo on someone. You don't get a chance to mess it up.
Paní, která nám přinesla tyto fotky, měla štěstí, alespoň pokud jde o ně. Začala je ručně čistit sama a přestala, když si uvědomila, že je poškozuje ještě více. Také měla kopie. Oblasti, jako ty, kde byl její manžel a její obličej, které by jinak bylo naprosto nemožné spravit, jsme mohli spojit dohromady v jedné dobré fotce a celou ji nově zpracovat.
The lady who brought us these photos was lucky, as far as the photos go. She had started hand-cleaning them herself and stopped when she realized she was doing more damage. She also had duplicates. Areas like her husband and her face, which otherwise would have been completely impossible to fix, we could just put them together in one good photo, and remake the whole photo.
Když si od nás fotky vyzvedla, podělila se s námi o kousek svého příběhu. Její fotky nalezli kolegové jejího manžela na místní požární stanici v troskách, daleko od místa, kde dříve stával její dům, a poznali ho. V den tsunami měl za úkol zkontrolovat, že je bariéra proti tsunami zavřená. Musel jít vstříc vodě, když začaly znít sirény. Její dva malí chlapci, vlastně už ne tak malí, ale její dva chlapci byli oba ve škole, v různých školách. Jeden z nich uvízl ve vodě. Trvalo jí týden, než je všechny zase nalezla a zjistila, že všichni přežili.
When she collected the photos from us, she shared a bit of her story with us. Her photos were found by her husband's colleagues at a local fire department in the debris a long way from where the home had once stood, and they'd recognized him. The day of the tsunami, he'd actually been in charge of making sure the tsunami gates were closed. He had to go towards the water as the sirens sounded. Her two little boys, not so little anymore, but her two boys were both at school, separate schools. One of them got caught up in the water. It took her a week to find them all again and find out that they had all survived.
Ten den, kdy jsem jí dávala fotky, byl také dnem, kdy měl její mladší syn 14. narozeniny. Pro ni, navzdory tomu všemu, byly tyto fotky perfektním dárkem pro něj, něčím, na co se může podívat znovu, něčím, co si pamatoval z dřívějška, co nebylo poznamenáno událostmi od toho březnového dne, kdy se úplně všechno v jeho životě změnilo nebo bylo zničeno.
The day I gave her the photos also happened to be her youngest son's 14th birthday. For her, despite all of this, those photos were the perfect gift back to him, something he could look at again, something he remembered from before that wasn't still scarred from that day in March when absolutely everything else in his life had changed or been destroyed.
Po šesti měsících v Japonsku prošlo All Hands 1100 dobrovolníků a stovky z nich nám pomohly ručně vyčistit více než 135 000 fotek, většina z nich -- (Potlesk) -- většina z nich skutečně znovu nalezla svůj domov, což je důležité. Více než 500 dobrovolníků z celého světa nám pomohlo dát 90 rodinám stovky fotek zpět, zcela obnovených a spravených. Během té doby jsme za výbavu a materiály neutratili více než asi tisíc dolarů, z čehož většina byla na inkoust do tiskárny.
After six months in Japan, 1,100 volunteers had passed through All Hands, hundreds of whom had helped us hand-clean over 135,000 photographs, the large majority — (Applause) — a large majority of which did actually find their home again, importantly. Over five hundred volunteers around the globe helped us get 90 families hundreds of photographs back, fully restored and retouched. During this time, we hadn't really spent more than about a thousand dollars in equipment and materials, most of which was printer inks.
Neustále děláme fotky. A fotka je připomínkou někoho nebo něčeho, místa, vztahu, milovaného člověka. Jsou prostředkem k udržování paměti a naší minulosti, jsou poslední věcí, kterou byste vzali, a první, kterou byste šli hledat zpátky. O tom byl celý tento projekt, o obnovování těch malých kousků lidskosti, o navrácení toho spojení zpět.
We take photos constantly. A photo is a reminder of someone or something, a place, a relationship, a loved one. They're our memory-keepers and our histories, the last thing we would grab and the first thing you'd go back to look for. That's all this project was about, about restoring those little bits of humanity, giving someone that connection back.
Pokud můžeme takovou fotku vrátit v takovéto podobě, dělá to obrovskou změnu v životě člověka, který ji získá.
When a photo like this can be returned to someone like this, it makes a huge difference in the lives of the person receiving it.
Tento projekt udělal obrovskou změnu v životech retušérů. Některým z nich to poskytlo spojení s něčím větším, dali něco nazpět za použití svého talentu na něco jiného než hubené modelky s dokonalou pletí.
The project's also made a big difference in the lives of the retouchers. For some of them, it's given them a connection to something bigger, giving something back, using their talents on something other than skinny models and perfect skin.
Ráda bych na závěr přečetla email, který jsem dostala od jedné z nich, Cindy, v den, kdy jsem se konečně vrátila po šesti měsících zpět z Japonska.
I would like to conclude by reading an email I got from one of them, Cindy, the day I finally got back from Japan after six months.
"Jak jsem pracovala, nemohla jsem nemyslet na jednotlivé lidi a příběhy zachycené na fotkách. Zvláště jedna, fotka zobrazující ženy nejrůznějšího věku od babičky až po malou holčičku seskupených kolem miminka, ve mně vyvolala emoce, protože podobná fotka mojí rodiny, mé babičky, matky, mě a novorozené dcery, je pověšená na naší zdi. Po celém světě, napříč časem, jsou naše základní potřeby jsou docela stejné, že?" Děkuji vám. (Potlesk) (Potlesk)
"As I worked, I couldn't help but think about the individuals and the stories represented in the images. One in particular, a photo of women of all ages, from grandmother to little girl, gathered around a baby, struck a chord, because a similar photo from my family, my grandmother and mother, myself, and newborn daughter, hangs on our wall. Across the globe, throughout the ages, our basic needs are just the same, aren't they?" Thank you. (Applause) (Applause)