Zdravím vás. Jsem poctěn, že tu mohu být a promluvit k vám. Dnes budu mluvit o štěstí a spravedlnosti a o tom, jak spolu souvisejí.
Hello, everybody. I'm honored to be here to talk to you, and what I'm going to talk about today is luck and justice and the relation between them.
Před několika lety mi volal můj bývalý student a chtěl si popovídat o své dceři. Jeho dcera byla v maturitním ročníku střední školy a zcela vážně uvažovala, že se přihlásí na Swarthmore, kde jsem vyučoval, a on chtěl vědět, jestli si myslím, že by se tam mohla dostat. Dostat se na Swarthmore je nesmírně obtížné. Tak jsem mu řekl: „No, něco mi o ní pověz.“ A on mi o ní vyprávěl, o jejích známkách, o výsledcích ze zkoušek, o jejích mimoškolních aktivitách. Znělo to, jako by byla úplná hvězda, vskutku úžasné dítě. Tak jsem mu řekl: „Zní to vážně báječně. Přesně takovou studentku by Swarthmore chtěl mít.“ A on se zeptal: „A znamená to, že se tam dostane?“ A já řekl: „Ne. V jednom ročníku na Swarthmoru prostě není dost míst pro všechny, kteří jsou dobří. Není dost míst na Harvardu nebo Yalu, Princetonu nebo Standfordu. Není ani dost míst v Googlu, Amazonu nebo Applu. Není dost míst na TED konferencích. Je obrovské množství dobrých lidí, ale ne všichni z nich uspějí.“ Tak se mě zeptal: „A co máme tedy dělat?“ A já mu odpověděl: „To je dobrá otázka.“
Some years ago, a former student of mine called me to talk about his daughter. It turns out his daughter was a high school senior, was seriously interested in applying to Swarthmore, where I taught, and he wanted to get my sense of whether she would get in. Swarthmore is an extremely hard school to get into. So I said, "Well, tell me about her." And he told me about her, what her grades were like, her board scores, her extracurricular activities. And she just sounded like a superstar, wonderful, wonderful kid. So I said, "She sounds fabulous. She sounds like just the kind of student that Swarthmore would love to have." And so he said, "Well, does that mean that she'll get in?" And I said, "No. There just aren't enough spots in the Swarthmore class for everybody who's good. There aren't enough spots at Harvard or Yale or Princeton or Stanford. There aren't enough spots at Google or Amazon or Apple. There aren't enough spots at the TED Conference. There are an awful lot of good people, and some of them are not going to make it." So he said, "Well, what are we supposed to do?" And I said, "That's a very good question."
Co bychom měli dělat? A já vím, co udělaly vysoké školy. V zájmu spravedlnosti neustále zvyšovaly své standardy, protože se nezdá být fér přijímat méně způsobilé lidi a odmítat více způsobilé, proto pořád a pořád zvyšují své standardy, až nakonec mohou přijmout tolik studentů, pro kolik mají místo.
What are we supposed to do? And I know what colleges and universities have done. In the interest of fairness, what they've done is they've kept ratcheting up the standards because it doesn't seem fair to admit less qualified people and reject better qualified people, so you just keep raising the standards higher and higher until they're high enough that you can admit only the number of students that you can fit.
Mnoho lidí to považuje za nespravedlivé a nefér. Americká společnost má různé názory na to, co to znamená, když se řekne, že je nějaký proces spravedlivý, ale podle mě existuje něco, s čím souhlasí víceméně všichni, a to je, že ve spravedlivém a férovém systému lidé dostávají to, co si zaslouží.
And this violates a lot of people's sense of what justice and fairness is. People in American society have different opinions about what it means to say that some sort of process is just, but I think there's one thing that pretty much everyone agrees on, that in a just system, a fair system, people get what they deserve.
A svému bývalému žáku jsem řekl, že u přijetí na univerzitu zkrátka neplatí, že lidé dostanou, co si zaslouží. Někteří lidé dostanou, co si zaslouží, a někteří ne, tak to prostě je.
And what I was telling my former student is that when it comes to college admissions, it just isn't true that people get what they deserve. Some people get what they deserve, and some people don't, and that's just the way it is.
Zvýšením standardů, jak to dělaly i vysoké školy, se vytváří šílená konkurence mezi středoškoláky, protože nestačí být dobrý, nestačí být dost dobrý, musíte být lepší než všichni ostatní, kteří se také hlásí. A tohle způsobilo nebo to přispělo k jisté epidemii úzkosti a deprese, která ničí naše mladistvé. Touto konkurencí ničíme celou generaci.
When you ratchet up requirements as colleges have done, what you do is you create a crazy competition among high school kids, because it's not adequate to be good, it's not adequate to be good enough, you have to be better than everybody else who is also applying. And what this has done, or what this has contributed to, is a kind of epidemic of anxiety and depression that is just crushing our teenagers. We are wrecking a generation with this kind of competition.
Když jsem o tom přemýšlel, uvědomil jsem si, že existuje způsob, jak tento problém napravit. Můžeme tedy udělat toto: když se lidé přihlásí na vysokou školu, odlišíme uchazeče, kteří jsou dost dobří, aby byli úspěšní, od těch, kteří takoví nejsou, a odmítneme právě ty, kteří nejsou dost dobří, aby byli úspěšní, a pak dáme jména všech ostatních do klobouku a začneme prostě losovat a ty vylosované pak přijmeme. Jinak řečeno, přijímání na univerzitu bude jakousi loterií a možná i přijímání lidí na práci v technologických firmách bude loterie. A – nedej Bože – možná budeme losem vybírat i ty, kteří budou pozvaní, aby mluvili na TED.
As I was thinking about this, it occurred to me there's a way to fix this problem. And here's what we could do: when people apply to college, we distinguish between the applicants who are good enough to be successful and the ones who aren't, and we reject the ones who aren't good enough to be successful, and then we take all of the others, and we put their names in a hat, and we just pick them out at random and admit them. In other words, we do college admissions by lottery, and maybe we do job offers at tech companies by lottery, and -- perish the thought -- maybe we even make decisions about who gets invited to talk at TED by lottery.
Nechápejte mě špatně, taková loterie samozřejmě neodstraní nespravedlnost. Stále tu bude spousta lidí, kteří nedostanou to, co si zaslouží. Ale aspoň to bude čestné. Odhalí to, jaká je to nespravedlnost, namísto předstírání opaku, a také to zmírní neuvěřitelný tlak, pod kterým žijí naši středoškoláci.
Now, don't misunderstand me, a lottery like this is not going to eliminate the injustice. There will still be plenty of people who don't get what they deserve. But at least it's honest. It reveals the injustice for what it is instead of pretending otherwise, and it punctures the incredible pressure balloon that our high school kids are now living under.
Tak proč o tomhle naprosto rozumném návrhu, pokud to tak mohu říct, nikde ani trochu vážně neuvažují? Myslím, že vím proč. Myslím si, že nesneseme tu myšlenku, že k velice důležitým věcem našeho života by mohlo dojít jen díky štěstí či náhodě, že bychom v životě tak důležité věci neměli pod kontrolou. Ani já to pomyšlení nesnesu. Nedivím se, že lidé tu představu nesnáší, ale tak to jednoduše je.
So why is it that this perfectly reasonable proposal, if I do say so myself, doesn't get any serious discussion? I think I know why. I think it's that we hate the idea that really important things in life might happen by luck or by chance, that really important things in our lives are not under our control. I hate that idea. It's not surprising that people hate that idea, but it simply is the way things are.
Zaprvé: přijímání na univerzity už loterie je. Přijímací úředníci jen předstírají, že tomu tak není. Buďme tedy upřímní.
First of all, college admissions already is a lottery. It's just that the admissions officers pretend that it isn't. So let's be honest about it.
A za druhé: myslím si, že kdybychom si uvědomili, že je to loterie, uznali bychom, jak důležitou roli v životě skoro každého z nás hraje štěstí.
And second, I think if we appreciated that it was a lottery, it would also get us to acknowledge the importance of good fortune in almost every one of our lives.
Tak například já. Skoro všechny významné události v mém životě byly do velké míry výsledkem šťastné náhody. Když jsem byl v sedmé třídě, přestěhovali jsme se z New Yorku do Westchester County. Hned na začátku školy jsem potkal okouzlující mladou dívku, se kterou jsem se spřátelil, pak se z nás stali nejlepší kamarádi, posléze se stala mojí přítelkyní a nakonec i mojí manželkou. Mou ženou už je šťastných 52 let. Nijak zvlášť jsem se o to nezasloužil. Byla to všechno šťastná náhoda.
Take me. Almost all the most significant events in my life have occurred, to a large degree, as a result of good luck. When I was in seventh grade, my family left New York and went to Westchester County. Right at the beginning of school, I met a lovely young girl who became my friend, then she became my best friend, then she became my girlfriend and then she became my wife. Happily, she's been my wife now for 52 years. I had very little to do with this. This was a lucky accident.
Pak jsem odešel na vysokou a v prvním semestru jsem si zapsal úvod do psychologie. Ani jsem nevěděl, co psychologie je, ale pasovalo mi to do rozvrhu a vyhovovalo to požadavkům, tak jsem se zapsal. A naštěstí to vyučoval doopravdy věhlasný profesor psychologie, vskutku legenda. Proto jsem si zvolil psychologii za hlavní předmět studia.
I went off to college, and in my first semester, I signed up for a class in introduction to psychology. I didn't even know what psychology was, but it fit into my schedule and it met requirements, so I took it. And by luck, the class was taught by a superstar introductory psychology teacher, a legend. Because of that, I became a psychology major.
Pokračoval jsem na postgraduálním studiu. A když jsem ho dokončoval, můj přítel, který vyučoval na Swarthmoru, se rozhodl, že už tam nechce být profesorem, a tak dal výpověď a odešel na lékařskou fakultu. Na Swarthmoru se tak uvolnilo místo, o které jsem se ucházel a nakonec jsem ho dostal, jediná práce, o kterou jsem se kdy ucházel. Na Swarthmoru jsem vyučoval 45 let a tento institut měl ohromný vliv na mou kariéru.
Went off to graduate school. I was finishing up. A friend of mine who taught at Swarthmore decided he didn't want to be a professor anymore, and so he quit to go to medical school. The job that he occupied opened up, I applied for it, I got it, the only job I've ever applied for. I spent 45 years teaching at Swarthmore, an institution that had an enormous impact on the shape that my career took.
A dám vám ještě poslední příklad: v New Yorku jsem přednášel o své práci a poté za mnou přišel někdo z publika. Představil se. Řekl: „Jmenuji se Chris. Nechtěl byste promluvit na TED?“ A já se ho zeptal: „Co je TED?“ No, řekl mi to a tehdy TED nebyl to, čím je teď. Ale v uplynulých letech zhlédlo mé přednášky na TED více než 20 milionů lidí.
And to just give one last example, I was giving a talk about some of my work in New York, and there was somebody in the audience who came up to me after my talk. He introduced himself. He said, "My name is Chris. Would you like to give a talk at TED?" And my response was, "What's TED?" Well, I mean, he told me, and TED then wasn't what it is now. But in the intervening years, the talks I've given at TED have been watched by more than 20 million people.
A tak jsem došel k závěru, že jsem měl štěstí. Měl jsem štěstí v manželství. Měl jsem štěstí ve vzdělání. Měl jsem štěstí v kariéře. A mám štěstí, že tady mám teď prostor a mohu mluvit na místě, jako je TED.
So the conclusion is, I'm a lucky man. I'm lucky about my marriage. I'm lucky about my education. I'm lucky about my career. And I'm lucky to have had a platform and a voice at something like TED.
Zasloužil jsem si všechen ten úspěch? Jasně že jsem si ho zasloužil, tak jako vy jste si pravděpodobně zasloužili ten svůj. Ale hodně dalších lidí si také zaslouží mít takový úspěch, ale nedosáhli ho.
Did I deserve the success I've had? Sure I deserve that success, just as you probably deserve your success. But lots of people also deserve successes like ours who haven't had it.
Tak dostávají lidé to, co si zaslouží? Je společnost spravedlivá? Samozřejmě není. Tvrdá práce a hraní podle pravidel nejsou zárukou ničeho. Pokud bychom uznali nevyhnutelnost tototo typu nespravedlnosti a stěžejní roli štěstí, mohli bychom se sami sebe zeptat, jakou máme zodpovědnost vůči těm, které teď během pandemie oslavujeme jako hrdiny, když vážná nemoc postihne jejich rodinu, abychom zajistili, že budou v pohodě a že se jim nezhroutí život, zatímco se s nemocí budou potýkat? Co dlužíme lidem, kteří bojují, kteří tvrdě pracují, ale nemají takové štěstí jako my?
So do people get what they deserve? Is society just? Of course not. Working hard and playing by the rules is just no guarantee of anything. If we appreciate the inevitability of this kind of injustice and the centrality of good fortune, we might ask ourselves what responsibilities do we have to the people we are now celebrating as heroes in this time of the pandemic when a serious illness befalls their family to make sure that they remain whole and their lives aren't ruined by the cost of dealing with the illness? What do we owe people who struggle, work hard and are less lucky than we are?
Asi před půl stoletím napsal filozof John Rawls knihu nazvanou „Teorie spravedlnosti“ a v ní přišel s konceptem, který nazval „závoj nevědomosti“. Položil otázku: Kdybyste nevěděli, jakou pozici budete v budoucnu ve společnosti mít, jakou společnost byste chtěli vytvořit? A tvrdil, že když netušíme, jestli budeme ve společnosti nahoře nebo dole, chceme společnost, která je docela dost rovnoprávná, takže i ti, kteří nemají štěstí, by žili slušné, smysluplné a uspokojivé životy.
About a half century ago, the philosopher John Rawls wrote a book called "A Theory of Justice," and in that book, he introduced a concept that he called "the veil of ignorance." The question he posed was: If you didn't know what your position in society was going to be, what kind of a society would you want to create? And what he suggested is that when we don't know whether we're going to enter society at the top or at the bottom, what we want is a society that is pretty damn equal, so that even the unlucky will be able to live decent, meaningful and satisfying lives.
Takže to vy, šťastní a úspěšní lidé, připomínejte své komunitě a dělejte vše pro to, abyste zajistili, že budeme ctít a starat se o lidi, kteří si stejně jako my zaslouží úspěch, ale nemají takové štěstí.
So bring this back, all of you lucky, successful people, to your communities, and do what you can to make sure that we honor and take care of people who are just as deserving of success as we are, but just not as lucky.
Děkuji.
Thank you.