Chtěl bych mluvit o některých věcech obsažených v mé knize a doufám, že to dobře zapadne dohromady s věcmi, které už jste slyšeli a zkusím upozornit na některé souvislosti, které vám mohly uniknout. Rád bych začal tím, čemu říkám "oficiální dogma". Oficiální dogma čeho? Oficiální dogma všech západních průmyslových společností. Toto dogma zní následovně: pokud chceme maximalizovat blahobyt našich občanů, dosáhneme toho maximalizací osobní svobody. Odůvodněním je jednak to, že svoboda sama o sobě a ze sebe je dobrá, hodnotná, cenná, nutná k tomu, aby mohl člověk být člověkem. A protože když budeme mít svobodu, každý z nás bude schopen jednat podle sebe a budeme dělat věci, které povedou k našemu většímu blahobytu. A nikdo nebude muset rozhodovat za nás. Maximalizace svobody dosáhneme tím, že maximalizujeme možnost výběru.
I'm going to talk to you about some stuff that's in this book of mine that I hope will resonate with other things you've already heard, and I'll try to make some connections myself, in case you miss them. But I want to start with what I call the "official dogma." The official dogma of what? The official dogma of all Western industrial societies. And the official dogma runs like this: if we are interested in maximizing the welfare of our citizens, the way to do that is to maximize individual freedom. The reason for this is both that freedom is, in and of itself, good, valuable, worthwhile, essential to being human, and because if people have freedom, then each of us can act on our own to do the things that will maximize our welfare, and no one has to decide on our behalf. The way to maximize freedom is to maximize choice.
Čím více možností na výběr lidé mají, tím mají více svobody, a čím více mají lidé svobody, tím mají více blahobytu.
The more choice people have, the more freedom they have, and the more freedom they have, the more welfare they have.
Myslím si, že tohle máme v sobě tak zakořeněno, že by nikoho nenapadlo to rozporovat. Je to hluboko v našich životech. Uvedu několik příkladů toho, co nám moderní pokrok umožnil. Tohle je příklad supermarketu v sousedství - není příliš velký. Zmíním například salátové dresingy a zálivky. V jednom supermarketu je k dostání 175 dresingů, pokud do toho nepočítáme 10 různých extra panenských olivových olejů a 12 balzamikových octů, které si můžete koupit a namíchat si vlastní dresing nebo zálivku, pokud by vám náhodou žádný z těch 175 nevyhovoval. Takhle tedy vypadá supermarket. A pak jdete do obchodu s elektronikou a chcete si postavit domácí hi-fi systém -- reproduktory, CD přehrávač, magnetofon, rádio, zesilovač. A v tomhle jednom obchodě s elektronikou mají tolik různých nabídek, že bychom z nich mohli nakombinovat 6,5 milionu různých systémů -- jenom z toho, co mají v tomto jednom obchodě.
This, I think, is so deeply embedded in the water supply that it wouldn't occur to anyone to question it. And it's also deeply embedded in our lives. I'll give you some examples of what modern progress has made possible for us. This is my supermarket. Not such a big one. I want to say just a word about salad dressing. A hundred seventy-five salad dressings in my supermarket, if you don't count the 10 extra-virgin olive oils and 12 balsamic vinegars you could buy to make a very large number of your own salad dressings, in the off-chance that none of the 175 the store has on offer suit you. So this is what the supermarket is like. And then you go to the consumer electronics store to set up a stereo system -- speakers, CD player, tape player, tuner, amplifier -- and in this one single consumer electronics store, there are that many stereo systems. We can construct six and a half million different stereo systems out of the components that are on offer in one store.
Musíte uznat, že to je skutečně velký výběr. A v jiných oblastech - například u telekomunikací. Bývaly doby, když jsem byl ještě kluk, kdy jste si mohli objednat jakýkoli druh telefonních služeb, pokud jste je ovšem objednali od společnosti Ma Bell. Přístroj jste si pronajali. Nekoupili. Jedním z důsledků toho bylo, že se telefon nikdy nerozbil. A ty dny jsou pryč. Máme dneska téměř nekonečné množství různých druhů telefonů, zejména jde-li o mobilní telefony. Tohle jsou mobily budoucnosti: Můj oblíbený je ten uprostřed -- MP3 přehrávač, odstraňovač chloupků v nose a letlampa na dělání karamelu. Pokud jste je ještě zatím nikde na pultech neviděli,
You've got to admit that's a lot of choice. In other domains -- the world of communications. There was a time, when I was a boy, when you could get any kind of telephone service you wanted, as long as it came from Ma Bell. You rented your phone, you didn't buy it. One consequence of that, by the way, is that the phone never broke. And those days are gone. We now have an almost unlimited variety of phones, especially in the world of cell phones. These are cell phones of the future. My favorite is the middle one -- the MP3 player, nose hair trimmer, and crème brûlée torch. And if --
(Laughter)
můžete si být jisti, že jednou uvidíte. Výsledkem je to, že lidé přicházejí do obchodu a ptají se: neměli byste telefon, který toho neumí tolik? A víte, jaká je odpověď na tuto otázku? Odpověď je: "Ne." Není možné si koupit mobil, který toho neumí příliš mnoho.
if by some chance you haven't seen that in your store yet, you can rest assured that one day soon, you will. And what this does is it leads people to walk into their stores, asking this question. And do you know what the answer to this question now is? The answer is "no." It is not possible to buy a cell phone that doesn't do too much.
V ostatních oblastech života, mnohem důležitějších než nakupování, je také dnes přítomná tahle "exploze" možností výběru. Ve zdravotnictví -- ve Spojených státech už neplatí, že přijdete k doktorovi a doktor vám poví, co máte dělat. Místo toho přijdete k doktorovi a doktor vám řekne: "No, mohli bychom udělat A, ale taky B. "A" má tyhle výhody a taková rizika, "B" má takovéto výhody a tato rizika. Co chcete dělat?" A vy řeknete: "Pane doktore, co bych si měl vybrat?" A doktor na to: "A" má tyhle výhody a rizika, "B" má takové výhody a rizika. Co si vyberete?" A vy se ptáte: "Pane doktore, co byste si vybral, kdybyste byl na mém místě?" A doktor odpoví: "Ale já nejsem na vašem místě." Výsledkem je to, čemu říkáme "nezávislost pacienta", což zní jako dobrá věc. Ale ve skutečnosti jde jen o přesouvání břemene a odpovědnosti za rozhodnutí z někoho, kdo má nějaké znalosti -- konkrétně doktora -- na někoho, kdo nic neví a je téměř jistě nemocný a tím pádem není ve zrovna nejlepší kondici pro rozhodování -- tedy na pacienta.
So, in other aspects of life that are much more significant than buying things, the same explosion of choice is true. Health care. It is no longer the case in the United States that you go to the doctor, and the doctor tells you what to do. Instead, you go to the doctor, and the doctor tells you, "Well, we could do A, or we could do B. A has these benefits and these risks. B has these benefits and these risks. What do you want to do?" And you say, "Doc, what should I do?" And the doc says, "A has these benefits and risks, and B has these benefits and risks. What do you want to do?" And you say, "If you were me, Doc, what would you do?" And the doc says, "But I'm not you." And the result is -- we call it "patient autonomy," which makes it sound like a good thing, but what it really is is a shifting of the burden and the responsibility for decision-making from somebody who knows something -- namely, the doctor -- to somebody who knows nothing and is almost certainly sick and thus, not in the best shape to be making decisions -- namely, the patient.
Okolo nás je spousta reklam na léky na předpis zaměřených na lidi jako já nebo vy, které, když se nad tím zamyslíte, nedávají vůbec žádný smysl, protože my si je koupit nemůžeme. Tak proč nám je tedy nabízejí, když si je nemůžeme koupit? To proto, že čekají, že hned zítra zavoláme svému lékaři a necháme si je předepsat místo těch, co už máme. Něco tak podstatného jako naše identita se stává předmětem volby, jak se snaží ukázat následující obrázek. "Netlačíme na děti. Až přijde čas, samy si vyberou správné pohlaví." Identitu nedědíme, musíme si ji vynalézt. A můžeme si sami sebe "znovu vynalézt" tak často jak chceme. To znamená, že každé ráno při probuzení se musíte rozhodovat, kým chcete být. Co se týče manželství a rodiny. Bývaly doby, kdy základní obecný předpoklad byl, že se oženíte co nejdříve, a pak budete mít co nejdříve děti. Jedinou volnost jste měli v tom, koho si vezmete, ne kdy, a také ne, co budete dělat potom.
There's enormous marketing of prescription drugs to people like you and me, which, if you think about it, makes no sense at all, since we can't buy them. Why do they market to us if we can't buy them? The answer is that they expect us to call our doctors the next morning and ask for our prescriptions to be changed. Something as dramatic as our identity has now become a matter of choice, as this slide is meant to indicate. We don't inherit an identity; we get to invent it. And we get to reinvent ourselves as often as we like. And that means that every day, when you wake up in the morning, you have to decide what kind of person you want to be. With respect to marriage and family: there was a time when the default assumption that almost everyone had is that you got married as soon as you could, and then you started having kids as soon as you could. The only real choice was who, not when, and not what you did after.
Dneska je všechno dostupné. Učím úžasně nadané studenty, a přitom jim dávám o 20 % méně práce než jsem býval zvyklý. A není to proto, že by byli méně chytří, nebo že by byli méně pilní. Je to proto, že jsou už předem zaměstnaní, pořád se ptají: "Mám se ženit, nebo ne? Mám se oženit teď? Mám se oženit později? Mám mít nejdřív děti, nebo se starat o kariéru?" Tohle jsou hrozně náročné otázky. A oni si na ně budou muset odpovědět, ať už to znamená, že stihnou nebo nestihnou splnit, co jim zadám, a třeba nedostanou z mých předmětů dobrou známku. A tak to má být. Je důležité si na ty otázky odpovědět. Práce -- jak ukazoval Carl, máme to štěstí, že nám technologie umožňuje pracovat v každé minutě, každý den, z jakéhokoli místa planety -- s výjimkou hotelu Randolph.
Nowadays, everything is very much up for grabs. I teach wonderfully intelligent students, and I assign 20 percent less work than I used to. And it's not because they're less smart, and it's not because they're less diligent. It's because they are preoccupied, asking themselves, "Should I get married or not? Should I get married now? Should I get married later? Should I have kids first or a career first?" All of these are consuming questions. And they're going to answer these questions, whether or not it means not doing all the work I assign and not getting a good grade in my courses. And indeed they should. These are important questions to answer. Work. We are blessed, as Carl was pointing out, with the technology that enables us to work every minute of every day from any place on the planet -- except the Randolph Hotel.
(smích)
(Laughter)
(Applause)
Mimochodem, našel jsem jedno místo, a nikomu o něm nepovím, kde WiFi funguje. Neřeknu vám o něm, protože ho chci sám používat. Co znamená tahle neuvěřitelná svoboda volby, kterou máme vzhledem k práci, je, že se musíme rozhodovat, znovu a znovu a znovu, o tom, jestli bychom měli nebo neměli pracovat. Můžeme se jít dívat, jak naše dítě hraje fotbal, a přitom máme v jedné kapse mobil, v druhé kapse Blackberry, a laptop položený na klíně. A i když je třeba máme vypnuté, v každé chvíli, kdy se díváme, jak naše dítě kazí fotbal, se taky sami sebe ptáme: "Neměl bych zvednout ten telefon? Měl bych odpovědět na ten mail? Neměl bych si udělat koncept dopisu?" A i kdyby odpověď na tu otázku zněla "ne", určitě váš zážitek ze sledování dětské hry bude jiný, než by mohl být. Takže kamkoli se podíváme, na velké nebo malé záležitosti, otázky hmotné i otázky životního stylu, život je záležitostí volby. Svět, ve kterém jsme byli zvyklí žít, vypadal takto. Čili, bylo v něm nějaké rozhodování, ale rozhodně ne všechno bylo předmětem volby. Svět, ve kterém žijeme teď, vypadá takto. Otázka je, jestli je to dobrá nebo špatná zpráva.
There is one corner, by the way, that I'm not going to tell anybody about, where the WiFi actually works. I'm not telling you about it, because I want to use it. So what this means, this incredible freedom of choice we have with respect to work, is that we have to make a decision, again and again and again, about whether we should or shouldn't be working. We can go to watch our kid play soccer, and we have our cell phone on one hip and our Blackberry on our other hip, and our laptop, presumably, on our laps. And even if they're all shut off, every minute that we're watching our kid mutilate a soccer game, we are also asking ourselves, "Should I answer this cell phone call? Should I respond to this email? Should I draft this letter?" And even if the answer to the question is "no," it's certainly going to make the experience of your kid's soccer game very different than it would've been. So everywhere we look, big things and small things, material things and lifestyle things, life is a matter of choice. And the world we used to live in looked like this. [Well, actually, they are written in stone.] That is to say, there were some choices, but not everything was a matter of choice. The world we now live in looks like this. [The Ten Commandments Do-It-Yourself Kit]
A odpověď je: ano.
And the question is: Is this good news or bad news? And the answer is "yes."
(Smích)
(Laughter)
Všichni víme, co je na tom dobré, takže budu mluvit o tom, co je na tom špatného. Všechno toto rozhodování má dva důsledky, dvojí negativní působení na lidi. Jeden efekt, paradoxně, je, že způsobuje paralýzu, nikoli osvobození. S tolika možnostmi k výběru mají lidé nakonec potíž si vůbec něco vybrat. Dám vám jeden velice dramatický příklad, ze studie, která zkoumala investice do individuálního důchodového pojištění. Jedna moje kolegyně se dostala k investičním záznamům firmy Vanguard, obrovské investiční společnosti s asi milionem zaměstnanců a dvěma tisíci pobočkami. A co objevila bylo, že na každých deset podílových fondů, které zaměstnanec nabízel, klesal podíl účasti zaměstnanců o dvě procenta. Nabídnete 50 fondů -- a zapojí se o 10 % méně zaměstnanců, než kdybyste nabídli jen pět. Proč? Protože když si máte vybrat z 50 různých fondů, je tak hrozně těžké se rozhodnou, který fond si vybrat, že to prostě odložíte na zítra. A pak zase na zítra a zase na zítra, a na zítra a na zítra, a pochopitelně, zítra nikdy nebude. Pochopte, že to znamená nejen, že lidé budou muset v důchodu jíst psí suchary, protože nebudou mít dost peněz, ale také to znamená, že to rozhodování je tak těžké, že přicházejí o významný finanční příspěvek od zaměstnavatele. Tím, že neinvestují do důchodového pojištění, přicházejí až o 5 tisíc dolarů ročně, kterými by jim zaměstnavatel rád přispěl k úsporám. Takže paralýza je důsledkem toho, když máme příliš mnoho možností. A myslím, že pak svět vypadá takto.
We all know what's good about it, so I'm going to talk about what's bad about it. All of this choice has two effects, two negative effects on people. One effect, paradoxically, is that it produces paralysis rather than liberation. With so many options to choose from, people find it very difficult to choose at all. I'll give you one very dramatic example of this, a study that was done of investments in voluntary retirement plans. A colleague of mine got access to investment records from Vanguard, the gigantic mutual fund company, of about a million employees and about 2,000 different workplaces. What she found is that for every 10 mutual funds the employer offered, rate of participation went down two percent. You offer 50 funds -- 10 percent fewer employees participate than if you only offer five. Why? Because with 50 funds to choose from, it's so damn hard to decide which fund to choose, that you'll just put it off till tomorrow, and then tomorrow and then tomorrow and tomorrow, and, of course, tomorrow never comes. Understand that not only does this mean that people are going to have to eat dog food when they retire because they don't have enough money put away, it also means that making the decision is so hard that they pass up significant matching money from the employer. By not participating, they are passing up as much as 5,000 dollars a year from the employer, who would happily match their contribution. So paralysis is a consequence of having too many choices. And I think it makes the world look like this.
(smích)
[And lastly, for all eternity, French, bleu cheese or ranch?]
(Laughter)
Když jde o věčnost, chcete se přece skutečně dobře rozhodnout, ne? Nechcete si vybrat špatný penzijní fond nebo salátovou zálivku. Takže to je první důsledek. A druhý je, i když se nám podaří překonat paralýzu a rozhodneme se, jsme nakonec méně spokojení s výsledkem své volby, než bychom byli, kdybychom se rozhodovali mezi méně možnostmi. K tomu existuje několik důvodů. Jedním je, že s tolika různými dresingy na výběr, když už si jeden koupíte, a on zrovna není skvělý -- a upřímně, který je, že -- je snadné si představit, že kdybyste se bývali rozhodli jinak, udělali byste lépe. Takže se stane, že kvůli této imaginární alternativě litujete volby, kterou jste provedli, a tato lítost odebere kousek z uspokojení nad tím, jak jste se rozhodli, i kdyby to rozhodnutí bylo dobré. Čím větší je výběr, tím snažší je litovat jakékoli nedokonalosti na tom, pro co jste se rozhodli.
You really want to get the decision right if it's for all eternity, right? You don't want to pick the wrong mutual fund or wrong salad dressing. So that's one effect. The second effect is that, even if we manage to overcome the paralysis and make a choice, we end up less satisfied with the result of the choice than we would be if we had fewer options to choose from. And there are several reasons for this. One of them is, with a lot of different salad dressings to choose from, if you buy one and it's not perfect -- and what salad dressing is? -- it's easy to imagine that you could've made a different choice that would've been better. And what happens is, this imagined alternative induces you to regret the decision you made, and this regret subtracts from the satisfaction you get out of the decision you made, even if it was a good decision. The more options there are, the easier it is to regret anything at all that is disappointing about the option that you chose.
Druhým důsledkem je to, co ekonomové nazývají "cenou za příležitost". Dan Gilbert dopoledne velice trefně mluvil o tom, jak moc je hodnota věcí závislá na tom, s čím je srovnáváme. No a když je k dispozici mnoho možností ke zvážení, můžeme si snadno představit nějaké úžasné výhody těch možností, které jste zavrhli, a kvůli nim jste pak méně spokojení s tou alternativou, kterou jste si vybrali. Jeden příklad. Omlouvám se těm z vás, kdo jsou z New Yorku.
Second, what economists call "opportunity costs." Dan Gilbert made a big point this morning of talking about how much the way in which we value things depends on what we compare them to. Well, when there are lots of alternatives to consider, it's easy to imagine the attractive features of alternatives that you reject that make you less satisfied with the alternative that you've chosen. Here's an example. [I can't stop thinking about those other available parking spaces on W 85th Street]
"Nějak nemůžu přestat myslet na to, kolik je teď volného místa k parkování na rohu pětaosmdesáté západní ulice."
If you're not a New Yorker, I apologize.
A myslet byste měli na něco jiného. Tahle dvojice je na Hamptons, moc drahá lokalita, úžasná pláž, nádherný den. Mají to všechno jen sami pro sebe. Co by mohlo být lepšího? "K čertu," myslí si chlap, "je srpen, všichni sousedé na Manhattanu jsou pryč. Mohl bych parkovat přímo u kanceláře." Stráví dva týdny pronásledován myšlenkou že den za dnem přichází o tu možnost skvělého parkování. "Cena za příležitost" také odebírá ze spokojenosti z toho, co jsme si vybrali,
Here's what you're supposed to be thinking. Here's this couple on the Hamptons. Very expensive real estate. Gorgeous beach. Beautiful day. They have it all to themselves. What could be better? "Damn it," this guy is thinking, "It's August. Everybody in my Manhattan neighborhood is away. I could be parking right in front of my building." And he spends two weeks nagged by the idea that he is missing the opportunity, day after day, to have a great parking space. (Laughter)
i když to, co jsme si vybrali, je skvělé. A čím více je potenciálních možností, tím více lákavých výhod těchto možností budeme vnímat jako cenu za rozhodnutí. Tady je další příklad.
Opportunity costs subtract from the satisfaction that we get out of what we choose, even when what we choose is terrific. And the more options there are to consider, the more attractive features of these options are going to be reflected by us as opportunity costs. Here's another example.
Tenhle kreslený vtip mnohé vystihuje. Ukazuje na náš život pro daný okamžik, ukazuje asi i něco o tom, že máme zpomalit. Ale na jednu věc upozorňuje jasně: kdykoli se rozhodnete dělat jednu věc, rozhodujete se pro to, že nebudete dělat něco jiného. A na těchto věcech může být mnoho přitažlivého, co vám znepříjemní to, co právě děláte.
(Laughter) Now, this cartoon makes a lot of points. It makes points about living in the moment as well, and probably about doing things slowly. But one point it makes is that whenever you're choosing one thing, you're choosing not to do other things, and those other things may have lots of attractive features, and it's going to make what you're doing
Zatřetí: zvyšování očekávání. To mě zarazilo, když jsem si šel koupit nové džíny. Nosím džíny skoro pořád. A byly doby, kdy byly džíny k dostání v jednom druhu, koupili jste si je, moc vám neseděly, a byly dost nepohodlné, ale když jste je nosili dost dlouho a párkrát jste je vyprali, začaly vám celkem pasovat. Takže jsem šel koupit nové džíny po mnoha letech nošení těch starých a řekl jsem: "No, potřebuju džíny, mám takovou a takovou velikost." A prodavač řekl: "Chcete úzké, volnější, nebo široké? Chcete s knoflíky nebo se zipem? Chcete oprané nebo mořené? Chcete záplatované? Chcete s rozparkem nebo zúžené, bla bla bla..." A pokračoval dál a dál. Spadla mi čelist, a když jsem se vzpamatoval, řekl jsem: "Chci ty, které bývaly ty jediné dostupné."
less attractive. Third: escalation of expectations. This hit me when I went to replace my jeans. I wear jeans almost all the time. There was a time when jeans came in one flavor, and you bought them, and they fit like crap. They were incredibly uncomfortable, and if you wore them long enough and washed them enough times, they started to feel OK. I went to replace my jeans after years of wearing these old ones. I said, "I want a pair of jeans. Here's my size." And the shopkeeper said, "Do you want slim fit, easy fit, relaxed fit? You want button fly or zipper fly? You want stonewashed or acid-washed? Do you want them distressed? Do you want boot cut, tapered?" Blah, blah, blah on and on he went. My jaw dropped. And after I recovered, I said,
(smích)
"I want the kind that used to be the only kind."
Vůbec netušil, jaké to mohly být,
(Laughter)
takže jsem strávil hodinu tím, že jsem zkoušel ty pitomé džíny, a odešel jsem z obchodu -- zcela na rovinu -- s nejlépe padnoucími džínami v životě. Polepšil jsem si. Všechen ten výběr mi dal šanci, abych lépe pořídil. Ale cítil jsem se hůře. Proč? Napsal jsem celou knihu, ve které jsem se to sám sobě snažil vysvětlit. Důvod, proč jsem se cítil hůř, je,
He had no idea what that was. (Laughter) So I spent an hour trying on all these damn jeans, and I walked out of the store -- truth -- with the best-fitting jeans I had ever had. I did better. All this choice made it possible for me to do better. But -- I felt worse. Why? I wrote a whole book to try to explain this to myself. The reason is --
že se všemi těmi možnostmi nadosah se moje očekávání toho, jak dobře mají padnout džíny, zvýšilo. Míval jsem malá očekávání. Neměl jsem žádná konkrétní očekávání, když byla jen jedna možnost. Když už jich mají 100 druhů, k čertu, jeden z nich by měl být dokonalý. A to, co jsem dostal, bylo dobré, ale ne dokonalé. A také jsem porovnával to, co jsem měl, s tím, co jsem čekal, a co jsem sehnal bylo zklamání v porovnání s tím, co jsem čekal. Když přidáváme do lidských životů možnosti, musí nutně zvyšovat i jejich očekávání toho, jak dobré tyto možnosti mohou být. ("Vypadá to všechno skvěle. Nemůžu se dočkat, jak budu zklamaný.") Což jen způsobí menší spokojenost s výsledkem, i kdyby to byl dobrý výsledek. To nikdo ve světě marketingu neví. Protože kdyby to věděli, nikdo byste tomuhle nerozuměli.
(Laughter) The reason I felt worse is that with all of these options available, my expectations about how good a pair of jeans should be went up. I had very low, no particular expectations when they only came in one flavor. When they came in 100 flavors, damn it, one of them should've been perfect. And what I got was good, but it wasn't perfect. And so I compared what I got to what I expected, and what I got was disappointing in comparison to what I expected. Adding options to people's lives can't help but increase the expectations people have about how good those options will be. And what that's going to produce is less satisfaction with results, even when they're good results. [It all looks so great. I can't wait to be disappointed.] Nobody in the world of marketing knows this.
Pravda vypadá mnohem spíše takhle:
Because if they did, you wouldn't all know what this was about. The truth is more like this.
(smích)
[Everything was better back when everything was worse.]
Důvod pro to, že všechno bylo lepší tenkrát, když všechno bylo horší, je ten, že když bývalo všechno horší, bylo ve skutečnosti možné být zažít příjemné překvapení. Dneska, ve světě, ve kterém žijeme -- my, bohatí, průmysloví občané, s očekáváním dokonalosti -- můžete v nejlepším případě doufat, že ta věc bude tak dobrá, jak čekáte. Nikdy nebudete příjemně překvapení, protože vaše očekávání, i moje očekávání, už jsou nebetyčná. Tajemství štěstí -- a to je proč jste všichni tady -- tajemství štěstí spočívá v nízkém očekávání.
The reason that everything was better back when everything was worse is that when everything was worse, it was actually possible for people to have experiences that were a pleasant surprise. Nowadays, the world we live in -- we affluent, industrialized citizens, with perfection the expectation -- the best you can ever hope for is that stuff is as good as you expect it to be. You will never be pleasantly surprised, because your expectations, my expectations, have gone through the roof. The secret to happiness -- this is what you all came for -- the secret to happiness is: low expectations.
(smích)
(Laughter)
(potlesk)
[You'll do]
(Applause)
(Laughter)
Rád bych řekl -- jen malá osobní poznámka -- že jsem skutečně ženatý, a moje žena je vážně úžasná. Nemohu se mít lépe. Nijak jsem se "neusadil". I když usadit se nemusí být vždycky zas tak špatné. A konečně: jeden důsledek toho, když si koupíte nepadnoucí kalhoty, když je k dispozici jenom jeden druh, je, že když jste nespokojení a ptáte se proč, kdo za to může, odpověď je jasná. Může za to svět. Co vy jste proti tomu mohli dělat? Když jsou k dispozici stovky různých druhů džínů, a vy si koupíte jedny, které vás zklamou, ptáte se proč, kdo za to může? A odpověď je stejně jasná: vy. Vy jste si mohli lépe vybrat. S tolika různými druhy kalhot v obchodech není žádná výmluva pro neúspěch. Takže když lidé dělají rozhodnutí, a i když jsou výsledky těch rozhodnutí dobré, cítí se zklamaní, a obviňují se.
I want to say -- just a little autobiographical moment -- that I actually am married to a wife, and she's really quite wonderful. I couldn't have done better. I didn't settle. But settling isn't always such a bad thing. Finally, one consequence of buying a bad-fitting pair of jeans when there is only one kind to buy is that when you are dissatisfied and you ask why, who's responsible, the answer is clear: the world is responsible. What could you do? When there are hundreds of different styles of jeans available and you buy one that is disappointing and you ask why, who's responsible, it is equally clear that the answer to the question is "you." You could have done better. With a hundred different kinds of jeans on display, there is no excuse for failure. And so when people make decisions, and even though the results of the decisions are good, they feel disappointed about them; they blame themselves.
V poslední generaci se v průmyslovém světě mohutně rozšířily klinické deprese. Věřím tomu, že významnou -- ne jedinou, ale významnou příčinou tohoto nárůstu depresí a také sebevražd je skutečnost, že lidé zažívají zklamání způsobené tím, že mají tak vysoké standardy. Potom, když mají sami sobě vysvětlit tuhle zkušenost, myslí si, že je to jejich chyba. Takže čistým výsledkem je, že se máme lépe obecně, objektivně, ale cítíme se hůře. Takže mi dovolte znovu připomenout: tohle je oficiální dogma, které všichni bereme jako dané a platné, ale je to špatně. Není to pravda. Není pochyb o tom, že nějaký výběr je lepší než žádný výběr, ale neznamená to, že větší výběr je lepší než nějaký výběr. Existuje nějaká magická hranice. Nevím jaká. Ale jsem si dost jistý, že už jsme dávno překročili moment, do kdy možnosti zvyšují náš komfort.
Clinical depression has exploded in the industrial world in the last generation. I believe a significant -- not the only, but a significant -- contributor to this explosion of depression and also suicide, is that people have experiences that are disappointing because their standards are so high, and then when they have to explain these experiences to themselves, they think they're at fault. So the net result is that we do better in general, objectively, and we feel worse. So let me remind you: this is the official dogma, the one that we all take to be true, and it's all false. It is not true. There's no question that some choice is better than none. But it doesn't follow from that that more choice is better than some choice. There's some magical amount. I don't know what it is. I'm pretty confident that we have long since passed the point where options improve our welfare.
Teď už jen, jako politické téma -- a už jsem skoro hotov -- jako politické téma to můžeme nahlížet takto. V průmyslových společnostech je tato možnost volby dána materiálním blahobytem. Na světě je mnoho míst, a už jsme o několika z nich tady slyšeli, kde problémem skutečně není příliš mnoho svobody rozhodování. Jejich problémem je příliš malá možnost volby. Takže to, o čem tu mluvím, je podivný problém moderních, bohatých, západních společností. A tak frustrující je na tom tohle: Steve Levitt včera mluvil o tom, jak drahé a nesnadno nainstalovatelné dětské sedačky nepomáhají. Je to plýtvání penězi. Co se snažím říct je, že tyhle drahé, komplikované možnosti -- ne že jednoduše nejsou k ničemu. Ony dokonce zraňují. Ve skutečnosti se kvůli nim máme hůř.
Now, as a policy matter -- I'm almost done -- as a policy matter, the thing to think about is this: what enables all of this choice in industrial societies is material affluence. There are lots of places in the world, and we have heard about several of them, where their problem is not that they have too much choice. Their problem is they have too little. So the stuff I'm talking about is the peculiar problem of modern, affluent, Western societies. And what is so frustrating and infuriating is this: Steve Levitt talked to you yesterday about how these expensive and difficult-to-install child seats don't help. It's a waste of money. What I'm telling you is that these expensive, complicated choices -- it's not simply that they don't help. They actually hurt. They actually make us worse off.
Kdyby některé z těch věcí, které lidem v naší společnosti dávají tolik možností volby, byly přesunuty do společností, kde mají lidé příliš málo na výběr, nejen, že by se zlepšily životy těch lidí, ale zlepšily by se i naše životy. Ekonomové tomu říkají "Paretovo zlepšení". Přerozdělení zdrojů pomůže všem -- a nejen chudým lidem -- kvůli tomu, jak nás ničí tahle přemíra možností. Takže abych to shrnul. Měli byste si přečíst tenhle komix,
If some of what enables people in our societies to make all of the choices we make were shifted to societies in which people have too few options, not only would those people's lives be improved, but ours would be improved also. This is what economists call a "Pareto-improving move." Income redistribution will make everyone better off, not just poor people, because of how all this excess choice plagues us. So to conclude.
a, protože jste inteligentní lidé, říct: "Ále, co to ta ryba plácá? V tomhle akváriu přece nic není možné." Chudá představivost, krátkozraké vidění světa -- a takhle to skutečně napoprvé čtu. Čím víc ale nad tím přemýšlím, tím víc mi připadá, že ta ryba přece jen něco ví. Protože pravda o téhle záležitosti je spíš, že když akvárium rozbijete, abyste získali neomezené možnosti, nedostanete svobodu. Budete paralyzováni. Když rozbijete akvárium, aby všechno bylo možné, snížíte spokojenost. Zvýšíte paralýzu a snížíte spokojenost. Každý potřebuje akvárium. Tohle je celkem jistě příliš omezené -- možná dokonce i pro rybu, zcela jistě pro nás. Ale nepřítomnost nějakého metaforického akvária je recept na problémy, a možná i neštěstí. Děkuji vám!
[You can be anything you want to be -- no limits.] You're supposed to read this cartoon and, being a sophisticated person, say, "Ah! What does this fish know? Nothing is possible in this fishbowl." Impoverished imagination, a myopic view of the world -- that's the way I read it at first. The more I thought about it, however, the more I came to the view that this fish knows something. Because the truth of the matter is, if you shatter the fishbowl so that everything is possible, you don't have freedom. You have paralysis. If you shatter this fishbowl so that everything is possible, you decrease satisfaction. You increase paralysis, and you decrease satisfaction. Everybody needs a fishbowl. This one is almost certainly too limited -- perhaps even for the fish, certainly for us. But the absence of some metaphorical fishbowl is a recipe for misery and, I suspect, disaster. Thank you very much.
(potlesk)
(Applause)