Ráda bych vám dnes řekla příběh o kosatce jménem Tahlequah. Tahlequah je vědcům známa také jako J35, protože pochází ze stáda J v Sališském moři. Jedná se o vody při Britské Kolumbii a státu Washington.
I'd like to tell you today about an orca named Tahlequah. Tahlequah is also known as J35 to scientists, because she swims with the J Pod in the Salish Sea. These are the waters off of British Columbia and Washington State.
Loni, v červenci roku 2018, se jí v 17. měsíci březosti dobře vedlo a vědci z toho byli nadšení, protože žádné mládě z tohoto stáda již celé tři roky nepřežilo. Kosatky jsou známy také jako velryby zabijáci. Jsou to velmi společenští a nesmírně inteligentní tvorové. A vědci se velmi zajímají o jejich chování, protože v rámci svých sociálních společenství sdílejí zvyky, informace a dokonce i city. V oceánu vytvářejí opravdové kultury. Jenže toto stádo mělo potíže. Počet lososů čavyča, které kosatky upřednostňují, v této oblasti velmi klesl a znečištění přibylo. 24. července však Tahlequah porodila dceru a vědci tímto vývojem byli nadšení. Bohužel ještě téhož dne – vlastně krátce po narození – mládě zemřelo.
Now, last year, in July 2018, she was well along in her 17-month pregnancy, and scientists were very excited because no baby had survived in this pod for three long years. Now, orcas are also known as killer whales. They're profoundly social and profoundly intelligent beings. And scientists are very interested in their behavior, because in their social networks, they share habits, information and even affection. They create true cultures of the ocean. But this pod has been in trouble. The Chinook salmon that the orcas favor has been way down in the region, and pollution has been up. But on July 24th, Tahlequah gave birth to a daughter, and scientists were so excited by this development. But unfortunately, the same day -- in fact, shortly after birth -- the calf died.
To, co poté následovalo, uchvátilo milovníky zvířat po celém světě, protože Tahlequah nenechala své mládě vklouznout do vody. Držela jej na svém těle a plavala s ním. Když spadlo, potopila se a zachránila jej, musela přitom bojovat se silnými proudy. Takto si počínala po celých 17 dní a během toho uplavala přes 1 600 km. Až poté nechala své mládě sklouznout do vody.
Well, what happened next electrified animal lovers across the world, because Tahlequah refused to let her baby slip off into the water. She kept it on her body and she swam with it. If it did fall off, she would dive and rescue it, and she battled stiff currents to do this. Now, she kept this behavior up for 17 days, and during this time, she swam over 1,000 miles. At that point, she let the little baby slip off into the water.
Dnes Tahlequah žije dál se stádem J, ale její žal mě stále dojímá. A věřím, že „žal“ je to pravé slovo. Věřím, že žal je to pravé slovo pro mnohá zvířata, která truchlí pro mrtvé. Může jít o jejich přátele, partnery či příbuzné. Protože tyto zjevné signály, tyto signály v chování nám říkají něco o emočním stavu zvířete. Posledních sedm let jsem dokumentovala příklady zvířecího zármutku – u ptáků, savců, u domestikovaných i divokých zvířat – a věřím, že zvířata skutečně truchlí.
So today, Tahlequah swims on with the J Pod, but her grief still moves me. And I do believe that "grief" is the right word to use. I believe that grief is the right word to use for numerous animals who mourn the dead. They may be friends or mates or relatives. Because these visible cues, these behavioral cues, tell us something about an animal's emotional state. Now, for the last seven years, I've been working to document examples of animal grief -- in birds, in mammals, in domesticated animals and in wild animals -- and I believe in the reality of animal grief.
Říkám to, protože už dopředu musím přiznat, že ne všichni vědci v tom se mnou souhlasí. Částečně to je kvůli tomu, čemu říkám „slovo na a“. Tímto slovem je antropomorfismus a historicky je to velký strašák při rozpoznávání zvířecích emocí. K antropomorfismu dochází, když zvířatům připisujeme naše schopnosti či emoce. A každý z nás si pravděpodobně vybaví nějaký příklad. Řekněme třeba, že máme přítele, který říká: „Moje kočka rozumí všemu, co jí řeknu.“ Nebo: „Můj pes je tak roztomilý. Dnes ráno běžel přes dvůr za veverkou a já vím, že si s ní chtěl jen hrát.“ No, možná. Nebo možná ne. Ohledně takových výroků jsem skeptická. Ale se zvířecím zármutkem je to jiné, protože se nesnažíme číst zvířatům myšlenky. Sledujeme zjevné projevy chování a snažíme se je interpretovat a dát jim nějaký význam.
Now, I say it this way because I need to acknowledge to you right up front that not all scientists agree with me. And part of the reason, I think, is because of what I call the "a-word." The a-word is anthropomorphism, and historically, it's been a big deterrent to recognizing animal emotions. So, anthropomorphism is when we project onto other animals our capacities or our emotions. And we can all probably think of examples of this. Let's say we have a friend who tells us, "My cat understands everything I say." Or, "My dog, he's so sweet. he ran right across the yard this morning towards a squirrel, and I know he just wants to play." Well, maybe. Or maybe not. I'm skeptical about claims like those. But animal grief is different, because we're not trying to read an animal's mind. We're looking at visible cues of behavior and trying to interpret them with some meaning.
Je pravda, že mi vědci často odporují a říkají: „Hele, to zvíře může být jen vystresované nebo jen zmatené, protože byl narušen jeho každodenní život.“ Ale myslím si, že toto přehnané zabývání se antropomorfismem opomíjí základní myšlenku. A tou je, že zvířatům na sobě navzájem velmi záleží, možná se dokonce mohou milovat. A pokud tomu tak je, může smrt zasáhnout pozůstalé zvíře u srdce. Nic si nenamlouvejme: pokud popřeme evoluční kontinuitu, úplně opomineme velkou část nás samotných. Takže ano, věřím, že zvířata skutečně truchlí, a také si myslím, že pokud si to přiznáme, můžeme pro zvířata udělat svět lepším a laskavějším místem.
Now, it's true -- scientists often push back at me, and they'll say, "Ah, look, the animal might be stressed, or maybe the animal's just confused because his or her routine has been disrupted." But I think that this overworry about anthropomorphism misses a fundamental point. And that is that animals can care very deeply for each other, maybe they even love each other. And when they do, a survivor's heart can be pierced by a death. Let's face it: if we deny evolutionary continuity, we are really missing out on embracing part of ourselves. So yes, I believe in the reality of animal grief, and I also think that if we recognize it, we can make the world a better place for animals, a kinder place for animals.
Dovolte mi, abych o truchlení zvířat řekla něco více. Začnu Keňou. Žije tam slonice jménem Eleanor, která jednoho dne přišla s pohmožděnýma nohama a zhroutila se. Na levém obrázku vidíte, že další slonice jménem Grace k ní okamžitě přišla a pak ji pomocí chobotu podepřela a snažila se ji postavit zpět na nohy. Povedlo se jí to, ale Eleanor znovu upadla. V té chvíli už Grace začala být viditelně zoufalá, podpírala ji a řvala. Eleanor upadla znovu a nakonec bohužel zemřela. Na pravém obrázku vidíte samici z jiné rodiny jménem Maui, která přišla po její smrti a zůstala u jejího těla. Držela u ní stráž a dokonce se nad tělem zoufale kymácela. Vědci, kteří slony sledovali, pečlivě celých sedm dní pozorovali Eleanořino tělo. A během těch sedmi dní přišlo procesí dalších slonů z pěti různých rodin. Někteří z nich byli jen zvědaví, ale jiní projevovali chování, které by podle mého mělo být klasifikováno jako žal.
So let me tell you a little bit more about animal grief. I'm going to start in Kenya. You see here there's an elephant named Eleanor who came one day with bruised legs, and she collapsed. You see on the left that another female named Grace came to her right away and, using her own trunk, propped her up, tried to get her up on her feet. And she did succeed, but then Eleanor collapsed again. At this point, Grace became visibly distressed, and she prodded the body, and she vocalized. Eleanor collapsed again, and unfortunately, she did die. What you see on the right is a female from another family named Maui, who came after the death, and she stayed at the body. She held a vigil there, and she even rocked in distress over the body. So the scientists watching the elephants kept close observation on Eleanor's body for seven days. And during those seven days, a parade of elephants came from five different families. Now, some were just curious, but others carried out behaviors that I really believe should be classified as grief.
Jak tedy žal vypadá? Jak jsem říkala, může to být zoufalé kymácení. Také to může být sociální odloučení, když se zvíře vyhýbá přátelům a raději tráví čas o samotě, nebo neschopnost pořádně jíst či spát, někdy také ztrápený postoj či vokalizace. To je velmi užitečné pro nás, kteří toto chování studujeme, abychom byli schopni porovnat chování pozůstalého zvířete před a po oné smrti, protože to zvyšuje přesnost naší interpretace. Mohu vám to vysvětlit na příkladu dvou kačerů jménem Harper a Kohl.
So what does grief look like? It can be rocking, as I said, in distress. It can also be social withdrawal, when an animal just takes himself or herself away from friends and stays by themselves, or a failure to eat or sleep properly, sometimes a depressed posture or vocalization. It can be very helpful for those of us studying this to be able to compare the behavior of a survivor before death and after death, because that increases the rigor of our interpretation. And I can explain this to you by talking about two ducks named Harper and Kohl.
Nyní jsme tedy u ptáků. Harper a Kohl vyrůstali v továrně na foie gras a bylo s nimi velmi krutě zacházeno. Výroba foie gras spočívá v násilném překrmování ptáků. Ubližovalo jim to nejen tělesně, ale ani psychicky na tom nebyli nejlépe. Naštěstí však byli zachráněni útulkem pro hospodářská zvířata v New Yorku. Během čtyř let se jejich stav stabilizoval a rychle se stali přáteli. Často chodili k malému jezírku na pozemku útulku. Kohl pak začal trpět nesnesitelnými bolestmi nohou a útulku již bylo jasné, že by měl být humánně usmrcen, což se také stalo. Pak ale pracovníci útulku udělali úžasnou věc. Vzali totiž Harpera, aby se na tělo podíval. Harper nejprve do těla svého kamaráda strkal, ale pak se na něj položil a tak s ním zůstal déle než hodinu. A v následujících několika týdnech prožíval těžké časy. Vracel se k onomu jezírku, kde dříve trávil čas s Kohlem, a už nestál o žádné jiné přátele. Po dvou měsících také zemřel.
So we're into birds now. So Harper and Kohl were raised at a foie gras factory, and they were treated cruelly. Foie gras does involve force-feeding of birds. So this hurt their bodies, and their spirits were not in good shape, either. But thankfully, they were rescued by a farm sanctuary in upstate New York. And for four years, they stabilized, and they were fast friends. They often took themselves to a small pond on the property. Then, Kohl started to have really intractable pain in his legs, and it was clear to the sanctuary that he had to be euthanized humanely, and he was. But then the sanctuary workers did a brilliant thing, because they brought Harper to the body to see. And at first, Harper prodded the body of his friend, but then he laid himself over it, and he stayed there for over an hour with his friend. And in the weeks after, he had a hard time. He would go back to that same pond where he had been with Kohl, and he didn't want any other friends. And within two months, he died as well.
Jsem ale ráda, že mohu říct, že ne všechna truchlící zvířata mají tak smutný konec. Minulé léto jsem spolu se svým manželem Charliem letěla do Bostonu navštívit svou dospělou dceru Sarah. Potřebovala jsem si odpočinout od práce. Jenže jsem podlehla a podívala se na svůj pracovní e-mail. Však to znáte. A našla jsem tam zprávu o sklíčeném oslovi. Jako antropoložka jsem nic takového nečekala, ale přesto jsem ráda, že jsem si to přečetla. Šlo o oslici jménem Lena, která byla přijata do jiného útulku, tentokrát v Albertě v Kanadě, kde byla jediným oslem a kvůli tomu měla problém najít si přátele. Nakonec se však spřátelila se starším koněm jménem Jake a po tři roky byli nerozlučnými přáteli. Jenže ten e-mail mi přišel z toho důvodu, že Jake, kterému bylo 32 let, vážně onemocněl a musel být uspán. A právě o to šlo. Toto je Lena stojící u Jakeova hrobu. Nechtěla odejít, aby se v noci vyspala, ani aby se najedla. Nechtěla odejít, aby se napila. Hrabala kopyty u hrobu, zoufale hýkala a jen tam tak stála. Bavili jsme se a debatovali. Co můžeme pro takové zvíře udělat? Mluvili jsme o roli času nebo o výjimečné lásce a laskavosti lidí a o tom, jak na ni naléhat, aby si našla nového přítele. Zde se však její příběh od příběhu kačera Harpera liší, protože Lena si nakonec nového přítele našla a pracovníci útulku mi psali, že to dobře dopadlo.
Now, I'm happy to say that not all grieving animals have this sorrowful outcome. Last summer, I flew to Boston to visit my adult daughter, Sarah. I was with my husband Charlie. I really needed a break from work. But I succumbed, and I checked my work email. You know how that is. And there was a communication about a dejected donkey. Now, as an anthropologist, this wasn't what I expected, but there it was, and I'm glad I read it. Because a donkey named Lena had gone to another farm sanctuary, this one in Alberta, Canada, as the only donkey there, and had trouble making friends for that reason. But she eventually did make friends with an older horse named Jake, and for three years they were inseparable. But the reason the email came was that Jake, at age 32, the horse, had become gravely ill and had to be put down, and this is what was going on. This is Lena standing on Jake's grave. She didn't want to come in at night. She didn't want to come in for food. She didn't want to come in for water. She pawed at the grave, she brayed in distress, and there she stood. So we talked and we brainstormed. What do you do for an animal like this? And we talked about the role of time, of extra love and kindness from people and of urging her to make a new friend. And here's where her trajectory does diverge from that of Harper the duck, because she did make a new friend, and sanctuary workers wrote back and said it worked out well.
Občas vědci svá pozorování doplňují o hormonální analýzu. Příkladem je kolektiv vědců v Botswaně, který odebíral exkrementy paviánů a porovnával tak dvě různé skupiny. První skupina byla tvořena samicemi, které byly svědky útoku predátora, při němž někoho ztratily. Druhou skupinu tvořily samice, které sice byly svědky útoku predátora, ale nikoho při něm neztratily. Hladina stresových hormonů byla u první skupiny o dost vyšší. Ale zajímavé je toto: vědci jim neříkali „vystresovaní paviáni“, nazývali je „truchlícími paviány“, a to částečně kvůli pozorováním, která učinili. Například tato dvojice, matka a dcera, si byla velmi blízká, pak ale dceru zabil lev. Matka se stranila všech svých přátel, své pečovatelské sítě, a celé týdny zůstávala sama – bolestná ztráta – pak se pomalu vzpamatovala.
Now sometimes, scientists supplement observation with hormonal analysis. There's an example of a group of scientists in Botswana, who took fecal material from baboons and compared two different groups. The first group were females who had witnessed a predator attack and lost someone in that attack, and the second group were females who had witnessed an attack but had not lost someone. And the stress hormones were way up in that first group. But here's the thing: the scientists didn't just call them "stressed baboons," they called them "bereaved baboons," and in part, that's because of the observations that they made. For example, this mother-daughter pair were very close, and then the daughter was killed by a lion. The mother removed herself from all her friends, from her grooming networks, and just stayed by herself for weeks -- bereavement -- and she then slowly recovered.
To tedy máme truchlící paviány. Bude jednou věda mluvit o truchlících včelách? Uslyšíme o žábách, které truchlí? Já si to nemyslím, a to proto, že k tomu zvířata potřebují vzájemný blízký vztah dvou jedinců. Také vím, že záleží na okolnostech a na charakteru. Zdokumentovala jsem truchlící kočky a truchlící psy, naše zvířecí společníky, ale také jsem se setkala se ženou, kterou nesmírně trápilo, že její pes netruchlí. Říkala mi: „První pes, kterého jsem měla, zemřel. Jenže se zdá, že mého druhého psa to moc nezajímá. Co je s ním špatně?“
So we have bereaved baboons. Will science tell us someday about bereaved bees? Will we hear about frogs who mourn? I don't think so, and I think the reason is because animals really need one-to-one, close relationships for that to happen. I also know that circumstance matters, and personality matters. I have documented cats and dogs who grieve, our companion animals, but I also interacted with a woman who was extremely bothered because her dog wasn't grieving. She said to me, "The first dog in the house has died. The second animal does not seem concerned, the second dog. What is wrong with him?"
(smích)
(Laughter)
Jak jsem ji poslouchala, uvědomila jsem si, že ten pes je nyní jediným zvířetem v domácnosti, a co se jeho týká, situace se pro něj vyvinula celkem dobře. Takže na okolnostech záleží.
And as I listened to her, I realized that this dog was now the only animal in the household, and as far as he was concerned, that was a pretty good deal. So circumstances matter.
Každopádně zvířata nebudou truchlit stejně jako my lidé. Lidé jsou totiž kreativní. Ze žalu se můžeme dostat malováním nebo tancem, můžeme se z něj vypsat. Můžeme také truchlit pro lidi, které jsme nikdy nepotkali, napříč časem a prostorem. To jsem cítila velmi silně, když jsem navštívila Berlín a stála jsem před Památníkem holokaustu. Zvířata sice netruchlí stejně jako my, ale to neznamená, že jejich zármutek není skutečný. Je skutečný a spalující, a pokud chceme, můžeme jej spatřit.
Now, in any case, animals are not going to grieve exactly like we do. We have human creativity. We paint our grief, dance our grief, write our grief. We also can grieve for people we've never met, across space and time. I felt this strongly when I went to Berlin and I stood at the Holocaust Memorial. Animals don't grieve exactly like we do, but this doesn't mean that their grief isn't real. It is real, and it's searing, and we can see it if we choose.
Já jsem ztratila oba rodiče. Můj velmi drahý přítel zemřel v mladém věku na AIDS. Věřím, že většina z vás, kdo tu jste, zřejmě někoho ztratila. A je pro mě skutečnou útěchou, když vím, že nejsme jedinými bytostmi na této planetě, které prožívají lásku a zármutek. A podle mě je to důležité. Také si myslím, že můžeme udělat ještě více a uvědomit si, že opravdovost zvířecího zármutku nám může pomoci být lepšími a dělat více dobra pro zvířata. To se také již děje s Tahlequah, protože Spojené Státy a Kanada s větší naléhavostí obnovily jednání o tom, jak pomoci kosatkám, jak navýšit počty lososů čavyča a jak bojovat proti znečištění vod. Vidíme též, že je-li zármutek skutečný, pak je také velmi pravděpodobné, že zvířata cítí celou řadu dalších věcí. Mohli bychom se podívat na radost, smutek, dokonce i naději. A pokud to uděláme, můžeme se zamýšlet nad světem. Můžeme se zaměřit na kosatky a říci: víme, že truchlí, víme, že si uvědomují svůj život. Pak můžeme odmítat věznit je v malých nádržích v zábavních parcích a nutit je předvádět se pro naše pobavení.
Now, I've lost both my parents. I lost a very dear friend at a young age from AIDS. I believe most likely most of you here have lost someone. And I have found it a genuine comfort, a solace, to know that we aren't the only beings on this earth who feel love and grief. And I think this is important. I also think we can take this a step further, and we can realize that the reality of animal grief can help us be better and do better for animals. This is already happening with Tahlequah, because the United States and Canada have renewed their talks with greater urgency for how to help the orcas, how to restore the Chinook salmon and how to help with the water pollution. We can also see that if grief is real, there's tremendous plausibility to the notion that animals feel a whole range of things. So we could look at joy, sadness, even hope. And if we do that, here's how we can start to think about the world. We can look at orcas and say, we know they grieve, we know they feel their lives, and we can refuse to confine them to small tanks in theme parks and make them perform for our entertainment.
(potlesk)
(Applause)
Děkuji.
Thank you.
Můžeme se podívat na slony a uznat, že truchlí, pak můžeme obnovit naše úsilí v boji proti mezinárodnímu lovu trofejí a proti pytláctví.
We can look at elephants and say, yes, they grieve, and we can renew our efforts against international trophy hunting and against poaching.
(potlesk)
(Applause)
Děkuji.
Thank you.
A můžeme se podívat na naše nejbližší žijící příbuzné, opice a lidoopy, a víme-li, že truchlí a jsou si vědomi svého života, pak si nezaslouží být vězněni kvůli vysoce invazivním biomedicínským experimentům, a to rok co rok.
And we can look at our closest living relatives, monkeys and apes, and know yes they grieve, they feel their lives, so they don't deserve to be confined in highly invasive biomedical experiments year after year.
Víte –
And, you know --
(potlesk)
(Applause)
i kačeři Harper a Kohl nám něco říkají. Pomáhají nám propojit si souvislosti a uvědomit si, že to, co jíme, ovlivňuje život zvířat. To se nevztahuje jen na foie gras, nebo pouze na kachny. Mluvíme i o prasatech, kuřatech a kravách ve velkochovech, můžeme to zjistit. Mohu říci, že věda má pravdu a že tato zvířata také cítí. Takže pokaždé, když zvolíme rostlinné jídlo, přispíváme ke snížení utrpení zvířat.
the ducks Harper and Kohl, they tell us something too. They help us connect the dots and realize that what we eat affects how animals live. And it's not just foie gras, and it's not just ducks. We can think about pigs and chickens and cows in factory farms, and we can know. I can tell you the science is real that these animals feel, too. So every single time we choose a plant-based meal, we are contributing to reducing animal suffering.
(potlesk)
(Applause)
Takže ano, věřím v opravdovost zvířecího zármutku. Věřím v opravdovost zvířecí lásky a myslím si, že je čas, abychom my lidé pochopili, že to není vlastní jen nám. A pokud si to uvědomíme, máme možnost udělat svět mnohem lepším místem pro zvířata, laskavějším světem, něžnějším světem, a zároveň s tím můžeme zachránit i sami sebe.
So yes, I believe in the reality of animal grief. I believe in the reality of animal love, and I think it is time for us humans to recognize that we don't own these things. And when we see that, we have an opportunity to make the world so much better for animals, a kinder world, a gentler world, and along the way, we might just save ourselves, too.
Mnohokrát vám děkuji.
Thank you so much.
(potlesk)
(Applause)
Děkuji. Děkuji.
Thank you. Thank you.
(potlesk)
(Applause)