V roce 1962 na Rice University řekl prezident Kennedy národu o svém snu. O snu, že do konce desetiletí stane člověk na Měsíci. Slavná cesta na Měsíc.
In 1962 at Rice University, JFK told the country about a dream he had, a dream to put a person on the moon by the end of the decade. The eponymous moonshot.
Nikdo netušil, jestli je to možné, on ale zajistil, aby byl vytvořen plán realizace – byla-li reálná. A takové jsou velké sny. Velké sny nejsou pouhé vize, tvoří je vize ruku v ruce se strategiemi, aby se daly uskutečnit.
No one knew if it was possible to do but he made sure a plan was put in place to do it if it was possible. That's how great dreams are. Great dreams aren't just visions, they're visions coupled to strategies for making them real.
Mám velké štěstí, že pracuji v továrně, která "cesty na Měsíc" uskutečňuje. V našem X – dříve nazývaném Google X – najdete kosmického inženýra pracujícího bok po boku s módním návrhářem a bývalé velitele vojenských operací v diskusi s experty na lasery. Tito vynálezci, inženýři a tvůrci vytvářejí technologie, o nichž věříme, že by mohly proměnit svět v nádherné místo.
I have the incredible good fortune to work at a moonshot factory. At X -- formerly called Google X -- you'll find an aerospace engineer working alongside a fashion designer and former military ops commanders brainstorming with laser experts. These inventors, engineers and makers are dreaming up technologies that we hope can make the world a wonderful place.
Používáme pojem "cesta na Měsíc", aby nám připomínal, že máme velké vize, že pořád máme snít. A mluvíme o sobě jako o "továrně", abychom nezapomněli, že chceme mít konkrétní vize – konkrétní plány na jejich uskutečnění.
We use the word "moonshots" to remind us to keep our visions big -- to keep dreaming. And we use the word "factory" to remind ourselves that we want to have concrete visions -- concrete plans to make them real.
A tady je plán pro naši "cestu na Měsíc". Za prvé: chceme najít obrovský světový problém, který se dotýká milionů lidí. Za druhé: chceme najít nebo navrhnout radikální řešení tohoto problému. A za třetí: musí existovat důvod věřit, že technologie pro takové radikální řešení je reálná a může být vytvořena.
Here's our moonshot blueprint. Number one: we want to find a huge problem in the world that affects many millions of people. Number two: we want to find or propose a radical solution for solving that problem. And then number three: there has to be some reason to believe that the technology for such a radical solution could actually be built.
Povím vám ale tajemství. V továrně pro cestu na Měsíc je pěkný chaos. Ale spíše než abychom se mu vyhýbali, předstírali, že neexistuje, pokusili jsme se z něj udělat naši silnou stránku. Většinu času trávíme tím, že rozbíjíme různé věci a snažíme sami sobě dokazovat, že se mýlíme. A o to jde. V tom je to tajemství. Pusťte se nejprve do nejtěžších částí problému. Nadchněte se a povzbuzujte: "Hej! Jak ten projekt dneska zazdíme?"
But I have a secret for you. The moonshot factory is a messy place. But rather than avoid the mess, pretend it's not there, we've tried to make that our strength. We spend most of our time breaking things and trying to prove that we're wrong. That's it, that's the secret. Run at all the hardest parts of the problem first. Get excited and cheer, "Hey! How are we going to kill our project today?"
Funguje nám zajímavá rovnováha, ve které dovolujeme svému neřízenému optimismu živit naše vize. A zároveň si pěstujeme nadšený skepticismus, který našim vizím vdechne život a reálnost.
We've got this interesting balance going where we allow our unchecked optimism to fuel our visions. But then we also harness enthusiastic skepticism to breathe life, breathe reality into those visions.
Chtěl bych vám předvést pár projektů, které jsme opustili ve fázi návrhu, ale také několik pokladů, které – alespoň zatím – nejenže tento proces přežily, ale dokonce je ještě urychlil.
I want to show you a few of the projects that we've had to leave behind on the cutting room floor, and also a few of the gems that at least so far, have not only survived that process, but have been accelerated by it.
Vloni jsme ukončili projekt automatizovaného vertikálního farmaření. Tohle je ukázka námi vypěstovaného salátu. Každý devátý člověk světa trpí podvýživou. To je ona "cesta na Měsíc", kterou potřebujeme vyřešit. Vertikální farmaření potřebuje desetkrát méně vody a stokrát méně půdy než konvenční farmaření. A jelikož můžete pěstovat jídlo poblíž místa, kde je konzumováno, nemusíte ho transportovat na dlouhé vzdálenosti. V mnoha oblastech jsme dosáhli pokroku, například u automatizovaných sklizní a efektivního osvětlování. Naneštěstí se nám nepodařilo takhle vypěstovat základní obilniny a rýži. A tak jsme projekt zastavili.
Last year we killed a project in automated vertical farming. This is some of the lettuce that we grew. One in nine people in the world suffers from undernourishment. So this is a moonshot that needs to happen. Vertical farming uses 10 times less water and a hundred times less land than conventional farming. And because you can grow the food close to where it's consumed, you don't have to transport it large distances. We made progress in a lot of the areas like automated harvesting and efficient lighting. But unfortunately, we couldn't get staple crops like grains and rice to grow this way. So we killed the project.
Máme tu další obří problém. Za mezinárodní přepravu zboží platíme obrovkou cenu ve zdrojích a poškozování životního prostředí. Ekonomický rozvoj vnitrozemských států je limitován kapacitami dopravní infrastruktury. Radikální řešení? Dopravní loď lehčí než vzduch s variabilní vznášivostí. Ta by mohla mít potenciál, alespoň v celkovém součtu snížit náklady, časovou náročnost a karbonovou stopu transportu, a to bez potřeby ranvejí. Dali jsme dohromady sofistikovanou sadu technických inovací, které by dohromady mohly zajistit, aby cena takových lodí umožnila jejich reálnou výrobu – levně a ve velkém objemu. Jenže jakkoli by byly levné při masové výrobě, ukázalo se, že vyrobit první prototyp by stálo skoro 200 milionů dolarů.
Here's another huge problem. We pay enormous costs in resources and environmental damage to ship goods worldwide. Economic development of landlocked countries is limited by lack of shipping infrastructure. The radical solution? A lighter-than-air, variable-buoyancy cargo ship. This has the potential to lower, at least overall, the cost, time and carbon footprint of shipping without needing runways. We came up with this clever set of technical breakthroughs that together might make it possible for us to lower the cost enough that we could actually make these ships -- inexpensively enough in volume. But however cheap they would have been to make in volume it turned out that it was going to cost close to 200 million dollars to design and build the first one.
200 milionů dolarů je prostě moc. A jelikož je X postaveno na principu včasné zpětné vazby, kdy děláme chyby, učíme se a hledáme nové návrhy, nemůžeme utratit 200 milionů dolarů jen na to, abychom dostali první informaci o tom, jestli jsme vůbec na správné cestě. Jestli má nějaký náš projekt svou Achillovu patu, chceme to vědět teď, na začátku, ne až později. Tak jsme tenhle projekt taky ukončili.
200 million dollars is just way too expensive. Because X is structured with these tight feedback loops of making mistakes and learning and new designs, we can't spend 200 million dollars to get the first data point about whether we're on the right track or not. If there's an Achilles' heel in one our projects, we want to know it now, up front, not way down the road. So we killed this project, too.
Když objevíme velkou slabinu projektu, ne vždycky to znamená, že ho ukončíme. Někdy nás to naopak navede na produktivnější cestu.
Discovering a major flaw in a project doesn't always mean that it ends the project. Sometimes it actually gets us onto a more productive path.
Toto je náš samořídící prototyp vozidla, který jsme postavili bez volantu a brzdového pedálu. To ale původně nebyl náš cíl.
This is our fully self-driving vehicle prototype, which we built without a steering wheel or break pedal. But that wasn't actually our goal when we started.
Ročně zemře na silnicích po celém světě 1,2 milionu lidí. Takže postavit samořídící se auto byla přirozeně nabízená "cesta na Měsíc". Před třemi a půl lety, když jsme testovali tyto původní Lexusy, vybavené modulem pro samořízení, fungovaly tak dobře, že jsme je dali k dispozici kolegům z Googlu, aby nám řekli, co si o tom myslí. Ukázalo se, že náš plán mít auto, které skoro všechno odřídí samo a jen v případě nouze předá kontrolu uživateli, byl hodně špatný. Nebylo to bezpečné, protože uživatelé selhávali. Nezůstali bdělí pro případ, že by jim auto potřebovalo vrátit kontrolu.
With 1.2 million people dying on the roads globally every year, building a car that drives itself was a natural moonshot to take. Three and a half years ago, when we had these Lexus, retrofitted, self-driving cars in testing, they were doing so well, we gave them out to other Googlers to find out what they thought of the experience. And what we discovered was that our plan to have the cars do almost all the driving and just hand over to the users in case of emergency was a really bad plan. It wasn't safe because the users didn't do their job. They didn't stay alert in case the car needed to hand control back to them.
Pro ten tým to byla velká krize. Museli se vrátit zpět k rýsovacím prknům. A přišli s krásným, novým pohledem na věc. Cílem je auto, v němž budete opravdovým pasažérem. Řeknete autu, kam se chcete dostat, zmáčknete tlačítko a auto vás samo odveze z bodu A do bodu B.
This was a major crisis for the team. It sent them back to the drawing board. And they came up with a beautiful, new perspective. Aim for a car where you're truly a passenger. You tell the car where you want to go, you push a button and it takes you from point A to point B by itself.
Jsme moc vděční, že jsme tenhle poznatek získali tak brzo po zahájení projektu. Ovlivnil totiž všechno, co jsme od té doby udělali. Dnes už naše samořídící auta odřídila více než 2,2 milionů kilometrů a denně vyjíždějí do ulic Mountain View v Kalifornii a Austinu v Texasu.
We're really grateful that we had this insight as early on in the project as we did. And it's shaped everything we've done since then. And now our cars have self-driven more than 1.4 million miles, and they're out everyday on the streets of Mountain View, California and Austin, Texas.
Automobilový tým posunul svou perspektivu. To je jedna z manter u nás v X. Než být chytrý, někdy je mocnější upravit svou perspektivu.
The cars team shifted their perspective. This is one of X's mantras. Sometimes shifting your perspective is more powerful than being smart.
Vezměte si větrnou energii. To je jeden z mých oblíbených příkladů posunu perspektivy. V žádném případě nedokážeme postavit lepší standardní větrnou turbínu než experti daného odvětví. Ale našli jsme způsob, jak se dostat výše, a tím získat přístup k rychlejším, rovnoměrnějším větrům, takže získáme více energie bez těch stovek tun oceli.
Take wind energy. It's one of my favorite examples of perspective shifting. There's no way that we're going to build a better standard wind turbine than the experts in that industry. But we found a way to get up higher into the sky, and so get access to faster, more consistent winds, and so more energy without needing hundreds of tons of steel to get there.
Náš energetický drak Makani se zvedne ze svého bidýlka tím, že roztočí vrtule na křídlech. Jak se zvedá, vytáhne provaz pomocí kterého vtahuje energii. Jakmile je provaz rozvinutý, drak začne kroužit po nebi proti větru. V tu chvíli se z vrtulí, které ho zvedly, stávají létající turbíny. A ty provazem posílají elektřinu zpět dolů.
Our Makani energy kite rises up from its perch by spinning up those propellers along its wing. And it pulls out a tether as it rises, pulling energy up through the tether. Once the tether's all the way out, it goes into crosswind circles in the sky. And now those propellers that lifted it up have become flying turbines. And that sends energy back down the tether.
Ještě jsme nevymysleli, kvůli čemu tenhle projekt ukončit. A čím déle odolává tlaku, tím víc se radujeme, že by z toho skutečně mohl být levnější a snazší způsob, jak po celém světě získávat energii z větru.
We haven't yet found a way to kill this project. And the longer it survives that pressure, the more excited we get that this could become a cheaper and more deployable form of wind energy for the world.
Na první pohled asi nejbláznivěji vypadá náš projekt Loon. Snažíme se vytvořit internet, postavený na balónech. Bude to síť balónů ve stratosféře, které budou vysílat internetové spojení do venkovských a zapadlých koutů světa. Díky tomu by se mohly dostat on-line skoro 4 miliardy dalších lidí, kteří dnes mají velmi slabé, nebo žádné připojení k internetu.
Probably the craziest sounding project we have is Project Loon. We're trying to make balloon-powered Internet. A network of balloons in the stratosphere that beam an internet connection down to rural and remote areas of the world. This could bring online as many as four billion more people, who today have little or no internet connection.
Jenže nemůžete prostě vzít stožár s anténou, přivázat ho k balónu a poslat do oblak. Větry jsou tam příliš silné, odfoukly by ho. A balóny jsou příliš vysoko na to, aby byly uvázané k zemi.
But you can't just take a cell tower, strap it to a balloon and stick it in the sky. The winds are too strong, it would be blown away. And the balloons are too high up to tie it to the ground.
Teď přijde ten bláznivý moment. Co kdybychom nechali balóny volně se vznášet a přitom je naučili, jak plout po větrech, aby se dostaly tam, kam mají? Ukazuje se, že stratosféra má větry, které vanou různými rychlostmi a v různých směrech, v tenkých vrstvách. Doufali jsme, že s použitím chytrých algoritmů a dat o větrech z celého světa dokážeme s balóny trochu manévrovat, posouvat je o malé kousky nahoru a dolů stratosférou, aby je zachytily správně silné a orientované větry. Máme představu, že když bude dost balónů, jakmile jeden opustí vaši oblast, jiný bude připraven zaujmout jeho pozici, aby mohl poskytovat připojení k internetu. Podobně se váš mobil přepojuje mezi vysílači na zemi, když jedete po dálnici.
Here comes the crazy moment. What if, instead, we let the balloons drift and we taught them how to sail the winds to go where the needed to go? It turns out the stratosphere has winds that are going in quite different speeds and directions in thin strata. So we hoped that using smart algorithms and wind data from around the world, we could maneuver the balloons a bit, getting them to go up and down just a tiny bit in the stratosphere to grab those winds going in those different directions and speeds. The idea is to have enough balloons so as one balloon floats out of your area, there's another balloon ready to float into place, handing off the internet connection, just like your phone hands off between cell towers as you drive down the freeway.
Rozumíme tomu, jak bláznivá ta vize je – a připomíná nám to i jméno projektu. [Loon = blázen] A tak od roku 2012 se tým projektu Loon soustředí na úkoly, které se zdají nejtěžší, tedy ty, které nejpravděpodobněji mohou projekt zastavit.
We get how crazy that vision sounds -- there's the name of the project to remind us of that. So since 2012, the Loon team has prioritized the work that seems the most difficult and so the most likely to kill their project.
Nejprve zkusili dostat wi-fi připojení z balónu ve stratosféře dolů do antéty na zemi. To fungovalo. A to si pište, že byly i sázky, že to fungovat nebude. Tak jsme pokračovali.
The first thing that they did was try to get a Wi-Fi connection from a balloon in the stratosphere down to an antenna on the ground. It worked. And I promise you there were bets that it wasn't going to. So we kept going.
Podaří se nám propojit balón přímo s mobilními zařízeními, abychom nepotřebovali antény jako prostředníky? Jo!
Could we get the balloon to talk directly to handsets, so that we didn't need the antenna as an intermediary receiver? Yeah.
Podaří se nám dosáhnout dostatečnou šířku vlnového pásma, aby to bylo opravdové připojení k internetu? Aby to fungovalo na víc než jen SMS? První testy neprobíhaly ani na 1 Mb/s, dnes už zvládneme až 15 megabitů za sekundu. To je dost i na sledování TED talks.
Could we get the balloon bandwidth high enough so it was a real Internet connection? So that people could have something more than just SMS? The early tests weren't even a megabit per second, but now we can do up to 15 megabits per second. Enough to watch a TED Talk.
Dokážeme propojit balóny tak, aby si signál předávaly po obloze a my jsme mohli pokrýt i vzdálenější venkovské oblasti? Hotovo.
Could we get the balloons to talk to each other through the sky so that we could reach our signal deeper into rural areas? Check.
Podaří se nám, aby balóny velké jako dům vydržely sloužit déle než 100 dní a přitom stály méně než 5 % z ceny běžného balónu s dlouhou životností? Ano, nakonec. Ale věřte mi, že nás to stálo hodně zkoušení. Vyrobili jsme kulaté, stříbřité balóny. Vyrobili jsme balóny ve tvaru obřích polštářů. Vyrobili jsme balóny velké jako plejtvák. Spousta nám jich praskla.
Could we get balloons the size of a house to stay up for more than 100 days, while costing less than five percent of what traditional, long-life balloons have cost to make? Yes. In the end. But I promise you, you name it, we had to try it to get there. We made round, silvery balloons. We made giant pillow-shaped balloons. We made balloons the size of a blue whale. We busted a lot of balloons.
(smích)
(Laughter)
Jeden z nejpravděpodobnějších zádrhelů, které by mohly projekt zastavit, byla otázka řízení balónů po obloze. Proto jedním z nejdůležitějších pokusů bylo vložit balón do balónu.
Since one of the things that was most likely to kill the Loon project was whether we could guide the balloons through the sky, one of our most important experiments was putting a balloon inside a balloon.
Máme dvě komory, jednu se vzduchem a druhou s heliem. Balón čerpá vzduch, aby byl těžší, nebo vzduch upouští, aby byl lehčí. Tyto změny hmotnosti mu umožňují stoupat nebo klesat a tento jednoduchý pohyb je celý systém řízení. Pluje nahoru nebo dolů, v naději, že ho potká vítr potřebné síly a směru.
So there are two compartments here, one with air and then one with helium. The balloon pumps air in to make itself heavier, or lets air out to make it lighter. And these weight changes allow it to rise or fall, and that simple movement of the balloon is its steering mechanism. It floats up or down, hoping to grab winds going in the speed and direction that it wants.
Ale stačí to k tomu, aby řízeně cestoval po světě? Napoprvé stěží, ale postupně se to zlepšuje.
But is that good enough for it to navigate through the world? Barely at first, but better all the time.
Tento konkrétní balón, náš poslední model, se umí pohybovat v rozmezí 3 kilometry vysokého pásma a dokáže se sám dostavit do cíle s přesností půl kilometru ze vzdálenosti 20 000 kilemetrů.
This particular balloon, our latest balloon, can navigate a two-mile vertical stretch of sky and can sail itself to within 500 meters of where it wants to go from 20,000 kilometers away.
Čeká nás ještě spousta práce s laděním systému a snižováním nákladů. Ale vloni už jeden levný balón 19 krát obletěl svět během 187 dní. A v tomto duchu budeme pokračovat.
We have lots more to do in terms of fine-tuning the system and reducing costs. But last year, a balloon built inexpensively went around the world 19 times over 187 days. So we're going to keep going.
(potlesk)
(Applause)
Naše balóny už dnes umí téměř vše, co potřebuje zvládnout hotový systém. Diskutujeme s telefonními operátory po celém světě a letos už budeme testovat skutečné služby nad místy jako je Indonésie.
Our balloons today are doing pretty much everything a complete system needs to do. We're in discussions with telcos around the world, and we're going to fly over places like Indonesia for real service testing this year.
Možná se vám to zdá příliš pěkné na to, aby to bylo skutečné, a máte pravdu. Mít tu drzost pracovat na velkých, riskantních věcech je pro lidi nutně zdrojem nepohody.
This probably all sounds too good to be true, and you're right. Being audacious and working on big, risky things makes people inherently uncomfortable.
Nelze na lidi křičet a nutit je do toho, aby rychle selhali. Lidé se brání. Bojí se. "Co se mnou bude pokud selžu? Budou se mi smát? Dostanu padáka?"
You cannot yell at people and force them to fail fast. People resist. They worry. "What will happen to me if I fail? Will people laugh at me? Will I be fired?"
Začal jsem s naším tajemstvím. Na závěr vám prozradím, jak to v praxi uskutečňujeme. Jediný způsob, jak dokážete lidi přimět k práci na velkých, riskantních věcech – odvážných nápadech – a k tomu, aby se nejdříve pustili do těch nejtěžších částí je zajistit, že to bude pro ně cesta nejmenšího odporu.
I started with our secret. I'm going to leave you with how we actually make it happen. The only way to get people to work on big, risky things -- audacious ideas -- and have them run at all the hardest parts of the problem first, is if you make that the path of least resistance for them.
V rámci X pilně pracujeme na tom, aby bylo bezpečné selhávat. Týmy zahazují své nápady v okamžiku, kdy jsou na stole důkazy; proto, že jsou za to odměňováni. Kolegové je za to pochválí. Nadřízený je za to poplácá po zádech, já zejména. Mohou být za to povýšeni. Odměnili jsme každého člena týmu, který zastavil svůj projekt, ať už to byl malý dvoučlenný tým, nebo skupina více než 30 lidí.
We work hard at X to make it safe to fail. Teams kill their ideas as soon as the evidence is on the table because they're rewarded for it. They get applause from their peers. Hugs and high fives from their manager, me in particular. They get promoted for it. We have bonused every single person on teams that ended their projects, from teams as small as two to teams of more than 30.
V naší továrně věříme na sny. Ale nadšený skepticismus není nepřítelem bezmezného optimismu. Je pro optimismus skvělým partnerem. Odemyká potenciál každého nápadu. Můžeme vytvořit tu budoucnost, která je zatím v našich snech.
We believe in dreams at the moonshot factory. But enthusiastic skepticism is not the enemy of boundless optimism. It's optimism's perfect partner. It unlocks the potential in every idea. We can create the future that's in our dreams.
Moc Vám děkuji.
Thank you very much.
(potlesk)
(Applause)