Dnes večer vám budu povídat o vycházení ze skříní, a to ne v tradičním slova smyslu, ne pouze o skříních homosexuality. Myslím si, že všichni máme skříně. Vaše skříň může být poprvé někomu povědět, že ji milujete, nebo někomu říct, že jste těhotná, nebo někomu říct, že máte rakovinu, nebo jakákoliv jiná těžká konverzace, kterou musíme vést během našich životů. Skříň je pouze těžkou konverzací a přestože naše témata se mohou ohromně lišit, zkušenost pobytu a vyjití ze skříně je univerzální. Je to strašidelné, nenávidíme to, ale je to nutné.
I'm going to talk to you tonight about coming out of the closet, and not in the traditional sense, not just the gay closet. I think we all have closets. Your closet may be telling someone you love her for the first time, or telling someone that you're pregnant, or telling someone you have cancer, or any of the other hard conversations we have throughout our lives. All a closet is is a hard conversation, and although our topics may vary tremendously, the experience of being in and coming out of the closet is universal. It is scary, and we hate it, and it needs to be done.
Před pár lety jsem pracovala v South Side Walnut Cafe, tamní městské restauraci, a během té doby jsem si procházela fázemi militantní lesby: Neholila jsem si podpaží, citovala jsem písničky Ani DiFranco jako evangelium. V závislosti na vyboulení mých maskáčových kraťasů a oholenosti hlavy, mi byla často pokládána otázka, většinou malými dětmi.
Several years ago, I was working at the South Side Walnut Cafe, a local diner in town, and during my time there I would go through phases of militant lesbian intensity: not shaving my armpits, quoting Ani DiFranco lyrics as gospel. And depending on the bagginess of my cargo shorts and how recently I had shaved my head, the question would often be sprung on me, usually by a little kid:
"Ehm, jsi kluk nebo holka?"
"Um, are you a boy or are you a girl?"
U stolu nastalo trapné ticho. Zatnula jsem zuby, překapávací konvici držela trochu intenzivněji, táta rozpačitě listoval novinami a matka toho dítěte po něm přísně koukala. Ale já jsem mlčela. zatímco to ve mně vřelo. A tak jsem se dostala do fáze, kdy jsem byla připravena bojovat pokaždé, co jsem přišla ke stolu, kde sedělo tří až desetileté dítě. (Smích) A to je hrozný pocit. Takže jsem si slíbila, že příště už něco řeknu. Dám se do té těžké konverzace.
And there would be an awkward silence at the table. I'd clench my jaw a little tighter, hold my coffee pot with a little more vengeance. The dad would awkwardly shuffle his newspaper and the mom would shoot a chilling stare at her kid. But I would say nothing, and I would seethe inside. And it got to the point where every time I walked up to a table that had a kid anywhere between three and 10 years old, I was ready to fight. (Laughter) And that is a terrible feeling. So I promised myself, the next time, I would say something. I would have that hard conversation.
Takže během několika týdnů se to stalo znovu.
So within a matter of weeks, it happens again.
"Jsi kluk nebo holka?"
"Are you a boy or are you a girl?"
Nastalo již dobře známé ticho, ale tentokrát jsem byla připravená a chystala jsem se probrat veškerá ženská studia přesně na místě. (Smích) Uměla jsem citovat Betty Friedan. Uměla jsem citovat Glorii Streinem Znala jsem něco z knížky Vagina Monology. Takže jsem se zhluboka nadechla a podívala se dolů kde mi pohled opětovala čtyřletá holčička v růžových šatech. Nebyla to výzva k feministickému duelu, jen dítě s otázkou: "Jsi kluk nebo holka?"
Familiar silence, but this time I'm ready, and I am about to go all Women's Studies 101 on this table. (Laughter) I've got my Betty Friedan quotes. I've got my Gloria Steinem quotes. I've even got this little bit from "Vagina Monologues" I'm going to do. So I take a deep breath and I look down and staring back at me is a four-year-old girl in a pink dress, not a challenge to a feminist duel, just a kid with a question: "Are you a boy or are you a girl?"
Takže jsem se zhluboka nadechla, dřepla si vedle ní a řekla: "Hele, já vím, že je to trochu matoucí. Mám krátké vlasy, stejně jako kluk a chlapecké oblečení, ale jsem holka. Víš, občas ráda nosíš růžové šatičky, a někdy máš radši pohodlné pyžamo. Já jsem holka, co má radši to pyžamo.
So I take another deep breath, squat down to next to her, and say, "Hey, I know it's kind of confusing. My hair is short like a boy's, and I wear boy's clothes, but I'm a girl, and you know how sometimes you like to wear a pink dress, and sometimes you like to wear your comfy jammies? Well, I'm more of a comfy jammies kind of girl."
To dítě na mě vážně zíralo a bez zaváhání řeklo: "Moje oblíbené pyžamo je fialové s rybama, mohla bych dostat palačinku, prosím?" (Smích) A to bylo vše. Jen "Oh, fajn. Jsi holka. A co ta palačinka?"
And this kid looks me dead in the eye, without missing a beat, and says, "My favorite pajamas are purple with fish. Can I get a pancake, please?" (Laughter) And that was it. Just, "Oh, okay. You're a girl. How about that pancake?"
Byla to ta nejjednodušší těžká konverzace, kterou jsem kdy zažila. Proč? Protože Palačinková holka a já, jsme k sobě byly upřímné.
It was the easiest hard conversation I have ever had. And why? Because Pancake Girl and I, we were both real with each other.
Stejně jako mnoho z nás, jsem žila v několika skříních, nejčastěji mé zdi byly duhové. Ale uvnitř, ve tmě, nemůžete říct, jako barvu mají. Jen víte, jaký máte pocit, když žijete v šatníku. Takže vážně, můj šatník se neliší od vašeho, nebo vašeho, nebo vašeho. Jasně, mohla bych vám říct 100 důvodů proč vyjít z mého šatníku bylo těžší než vyjít z vašeho. Ale jde o to, že "těžké" není relativní. Těžké je těžké. Kdo by mohl říct, že vysvětlování někomu, že jste právě vyhlásil bankrot je těžší než říci někomu, že jste mu byl nevěrný? Kdo mi může říci, že jeho přiznání je těžší než říci pětiletému dítěti, že se rozvádíte? Neexistuje težší, jen těžké. Potřebujeme přestat porovnávat naše "těžké" s těžkým někoho jiného, kvůli tomu abychom se cítili líp nebo hůř ohledně našich skříní a přijmout fakt, že pro každého je něco těžké. V nějaké fázi našich životů všichni žijeme v šatnících, a možná se v nich cítíme bezpečně, nebo alespoň bezpečněji, než venku, Ale jsem tu, abych vám řekla, že nezáleží na tom, z čeho jsou vaše stěny vyrobeny, šatník není dobré místo k žití.
So like many of us, I've lived in a few closets in my life, and yeah, most often, my walls happened to be rainbow. But inside, in the dark, you can't tell what color the walls are. You just know what it feels like to live in a closet. So really, my closet is no different than yours or yours or yours. Sure, I'll give you 100 reasons why coming out of my closet was harder than coming out of yours, but here's the thing: Hard is not relative. Hard is hard. Who can tell me that explaining to someone you've just declared bankruptcy is harder than telling someone you just cheated on them? Who can tell me that his coming out story is harder than telling your five-year-old you're getting a divorce? There is no harder, there is just hard. We need to stop ranking our hard against everyone else's hard to make us feel better or worse about our closets and just commiserate on the fact that we all have hard. At some point in our lives, we all live in closets, and they may feel safe, or at least safer than what lies on the other side of that door. But I am here to tell you, no matter what your walls are made of, a closet is no place for a person to live.
Díky. (Potlesk)
Thanks. (Applause)
Představte si sebe před 20 lety. Já jsem nosila culík, šaty bez ramínek a boty na vysokém podpatku. Nebyla jsem militantní lesba připravená bojovat s jakýmkoli čtyřletým dítětem, které přišlo do kavárny. Byla jsem zamrzlá strachem, skrčená v rohu mého černočerného šatníku. Svírala jsem svůj homosexuální granát, a byť i pohnout jediným svalem byla to nejstrašidelnější, co jsem kdy udělala. Moje rodina, přátelé, úplní cizinci.. Strávila jsem celý život tím, že jsem se je snažila nezmást. A najednou jsem obracela svět vzhůru nohama, naschvál. Spalovala jsem stránky scénářů, podle kterých jsme se všichni tak dlouho chovali, protože pokud nezahodíte ten granát, zabije vás.
So imagine yourself 20 years ago. Me, I had a ponytail, a strapless dress, and high-heeled shoes. I was not the militant lesbian ready to fight any four-year-old that walked into the cafe. I was frozen by fear, curled up in the corner of my pitch-black closet clutching my gay grenade, and moving one muscle is the scariest thing I have ever done. My family, my friends, complete strangers -- I had spent my entire life trying to not disappoint these people, and now I was turning the world upside down on purpose. I was burning the pages of the script we had all followed for so long, but if you do not throw that grenade, it will kill you.
Jeden nejnezapomenutějších hodů granátem byl na svatbě mé sestry. (Smích) To bylo poprvé, co mnoho přítomných vědělo, že jsem lesba, takže jsem při plnění družičkovských povinností v černých šatech a podpatcích, obcházela stoly a konečně skončila u známých mých rodičů, tedy u lidí, kteří mě znali 5 let. Po úvodním rozhovoru jedna z žen zakřičela "Miluji Nathana Lane!" Čímž začala bitva o soucit s homosexuály.
One of my most memorable grenade tosses was at my sister's wedding. (Laughter) It was the first time that many in attendance knew I was gay, so in doing my maid of honor duties, in my black dress and heels, I walked around to tables and finally landed on a table of my parents' friends, folks that had known me for years. And after a little small talk, one of the women shouted out, "I love Nathan Lane!" And the battle of gay relatability had begun.
"Ash, už jsi někdy byla v Castru?"
"Ash, have you ever been to the Castro?"
"No, ano, máme přátele v San Francisku."
"Well, yeah, actually, we have friends in San Francisco."
"No, my jsme tam nikdy nebyli, ale slyšela jsem, že je to tam úžasné."
"Well, we've never been there but we've heard it's fabulous."
"Ash, znáš mého kadeřníka Antonia? Je výborný a nikdy nemluvil o přítelkyni"
"Ash, do you know my hairdresser Antonio? He's really good and he has never talked about a girlfriend."
"Ash, co je tvůj oblíbený seriál? Náš oblíbený seriál? Will & Grace. A víš, koho máme nejradši? Jacka. Jack je náš oblíbený."
"Ash, what's your favorite TV show? Our favorite TV show? Favorite: Will & Grace. And you know who we love? Jack. Jack is our favorite."
A pak jedna žena v rozpacích chtěla tak zoufale ukázat svou podporu a dát mi najevo, že je na mé straně, že nakonec vyhrkla: "No, můj manžel někdy nosí růžové košile." (Smích)
And then one woman, stumped but wanting so desperately to show her support, to let me know she was on my side, she finally blurted out, "Well, sometimes my husband wears pink shirts." (Laughter)
V tom okamžiku jsem měla možnost volby, stejně jako většina vrhačů granátů. Mohla jsem jít zpátky ke své přítelkyni a homo-milujícímu stolu a zesměšnit jejich odpovědi. Trestat jejich nesvětovost a neschopnost změnit názor na politicky korektní, nebo jsem se do nich mohla vcítit a uvědomit si, že to je možná jedna z nějtěžších věcí, co kdy udělali. Začít a vést tu koverzaci, pro ně znamenalo opustit skříně. Jasně, nebylo těžké určit oblast, ve které se cítili slabě. Těžší je zjistit kde jsou, a vzít na vědomí fakt, že se snažili. A co víc můžete od někoho žádat, než snahu? Když k někomu budete upřímní, musíte být připraveni na opětovanou upřímnost.
And I had a choice in that moment, as all grenade throwers do. I could go back to my girlfriend and my gay-loving table and mock their responses, chastise their unworldliness and their inability to jump through the politically correct gay hoops I had brought with me, or I could empathize with them and realize that that was maybe one of the hardest things they had ever done, that starting and having that conversation was them coming out of their closets. Sure, it would have been easy to point out where they felt short. It's a lot harder to meet them where they are and acknowledge the fact that they were trying. And what else can you ask someone to do but try? If you're going to be real with someone, you gotta be ready for real in return.
Takhle těžké konverzace stále nejsou mojí silnou stránkou, zeptejte se kohokoliv, s kým jsem chodila. Ale stále se zlepšuji a následuji něco, čemu ráda říkám tři principy Palačinkové holky. Na toto se prosím dívejte z homosexuálova pohledu, ale uvědomte si, že úsilí vynaložené na jakékoli přiznání je v podstatě stejné.
So hard conversations are still not my strong suit. Ask anybody I have ever dated. But I'm getting better, and I follow what I like to call the three Pancake Girl principles. Now, please view this through gay-colored lenses, but know what it takes to come out of any closet is essentially the same.
Číslo jedna: Buďte opravdoví Sundejte brnění, buďte sami sebou. To dítě v kavárně žádnou zbroj nemělo, ale i tak jsem byla připravena k boji. Pokud chcete, aby k vám byl někdo upřímný, dejte jim najevo, že i vy krvácíte.
Number one: Be authentic. Take the armor off. Be yourself. That kid in the cafe had no armor, but I was ready for battle. If you want someone to be real with you, they need to know that you bleed too.
Číslo dvě: buďte přímí, prostě to řekněte, strhněte tu náplast. Jestli víte, že jste homosexuál, prostě to řekněte. Pokud řeknete rodičům, že jste možná gay, budou doufat, že se to změní. Nedávejte jim ten pocit falešné naděje. (Smích)
Number two: Be direct. Just say it. Rip the Band-Aid off. If you know you are gay, just say it. If you tell your parents you might be gay, they will hold out hope that this will change. Do not give them that sense of false hope. (Laughter)
A číslo tři, to je nejdůležitější (Smích) Neomlouvejte se. Mluvíte pravdu. Za to se nikdy neomlouvejte. Možná cestou zraníte pár lidí, takže samozřejmě, omluvte se za to, co jste napáchali, ale nikdy se neomlouvejte za to, kým jste. Jo, někoho tím možná zklamete, ale to je jejich věc, ne vaše. To jsou jejich očekávání o tom, kdo jste, ne vaše. To je jejich příběh, ne váš. Jediný příběh, na kterém záleží, je ten, který chcete napsat. Takže až si příště uvědomíte, že jste v černočerném šatníku a svíráte granát, uvědomte si, že jsme si tím prošli všichni. Možná si myslíte, že v tom jste sami, ale nejste. A všichni víme, jak je to těžké, ale potřebujeme vás tady venku. Nezáleží na tom, jaké jsou stěny v tvém šatníku protože vám garantuji, že jsou tu i jiní lidé, nakukující skrz klíčové dírky skříní, hledající další statečnou duši, která by otevřela dveře, tak buďte tím člověkem a ukažte, že svět je větší než naše skříň a že skříň není místo,
And number three, and most important -- (Laughter) Be unapologetic. You are speaking your truth. Never apologize for that. And some folks may have gotten hurt along the way, so sure, apologize for what you've done, but never apologize for who you are. And yeah, some folks may be disappointed, but that is on them, not on you. Those are their expectations of who you are, not yours. That is their story, not yours. The only story that matters is the one that you want to write. So the next time you find yourself in a pitch-black closet clutching your grenade, know we have all been there before. And you may feel so very alone, but you are not. And we know it's hard but we need you out here, no matter what your walls are made of, because I guarantee you there are others peering through the keyholes of their closets looking for the next brave soul to bust a door open, so be that person and show the world that we are bigger than our closets and that a closet is no place for a person
kde se dá opravdu žít. Děkuji, Bouldere. Užijte si večer. (Potlesk)
to truly live. Thank you, Boulder. Enjoy your night. (Applause)