"Budoucnuji" - což je slovo, které jsem vymyslel
So I've been "futuring," which is a term I made up --
(smích)
(Laughter)
zhruba před 3 vteřinami. Budoucnuji už asi 20 let a když jsem poprvé začínal, sedl jsem si s lidmi, a řekl jsem: "Ahoj, mluvme o tom, co bude za 10, 20 let." A oni řekli: "Paráda." A viděl jsem, jak se ten časový horizont zkracuje a zkracuje a zkracuje. Tak moc, že jsem se před 2 měsíci setkal se svým ředitelem a začali jsme spolu mluvit. On říká: "Miluji, co děláš. Chci mluvit o příštích šesti měsících."
about three seconds ago. I've been futuring for about 20 years, and when I first started, I would sit down with people, and say, "Hey, let's talk 10, 20 years out." And they'd say, "Great." And I've been seeing that time horizon get shorter and shorter and shorter, so much so that I met with a CEO two months ago and I said -- we started our initial conversation. He goes, "I love what you do. I want to talk about the next six months."
(smích)
(Laughter)
Stojí před námi spousta problémů. Jsou to problémy civilizačního rozsahu. Hlavní problém ale je, že je nemůžeme vyřešit pomocí mentálních modelů, které máme k dispozici, abychom se je pokusili vyřešit. Ano, povedlo se spoustu skvělé technické práce, ale je tu problém, který je potřeba vyřešit á priori, prvotně, pokud se opravdu chceme někam posunout. "Krátkozrakost" Proti tomu nejsou žádné demonstrace, žádné náramky. Neexistují žádné petice, které můžete podepsat proti krátkozrakosti. Pokusil jsem se jednu vytvořit a nikdo ji nepodepsal. Divné.
We have a lot of problems that we are facing. These are civilizational-scale problems. The issue though is, we can't solve them using the mental models that we use right now to try and solve these problems. Yes, a lot of great technical work is being done, but there is a problem that we need to solve for a priori, before, if we want to really move the needle on those big problems. "Short-termism." Right? There's no marches. There's no bracelets. There's no petitions that you can sign to be against short-termism. I tried to put one up, and no one signed. It was weird.
(smích)
(Laughter)
Ale brání nám dělat moc věcí. Krátkozrakost, z mnoha důvodů, prostoupila každičký kousek naší reality. Chci jen, abyste se na chvilku zamysleli se nad problémy, o kterých přemýšlíte a pracujete na nich. Může to být osobní věc, může to být práce nebo myšlenka, jak "posunout svět dál". Zamyslete se nad tím, jak dalece přemýšlíte o vyřešení tohoto problému.
But it prevents us from doing so much. Short-termism, for many reasons, has pervaded every nook and cranny of our reality. I just want you to take a second and just think about an issue that you're thinking, working on. It could be personal, it could be at work or it could be move-the-needle world stuff, and think about how far out you tend to think about the solution set for that.
Protože krátkozrakost nedovolí ředitelům nakupovat velmi drahé bezpečnostní vybavení. Dotklo by se to hospodářských výsledků. A máme havárii typu Deepwater Horizon. Krátkozrakost nedovolí učitelům trávit kvalitní čas se studenty mezi čtyřma očima. Proto právě teď v Americe končí každých 26 sekund se studiem jeden středoškolák. Krátkozrakost brání Kongresu - omlouvám se, pokud je tu někdo z Kongresu
Because short-termism prevents the CEO from buying really expensive safety equipment. It'll hurt the bottom line. So we get the Deepwater Horizon. Short-termism prevents teachers from spending quality one-on-one time with their students. So right now in America, a high school student drops out every 26 seconds. Short-termism prevents Congress -- sorry if there's anyone in here from Congress --
(smích)
(Laughter)
nebo možná mi to zas až tak líto není -
or not really that sorry --
(smích)
(Laughter)
aby investoval peníze do reálného zákona o infrastruktuře. Proto jsme před pár lety zažili, jak se most I-35W přes řeku Misissipi zhroutil. 13 mrtvých. Nebylo to vždy takto. Vybudovali jsme Panamský průplav. V podstatě jsme vymýtili dětskou obrnu. Máme železnici napříč kontinentem, Marshallův plán. A nejsou to jen velké, fyzické problémy s infrastrukturou. Sufražetky, právo volit. V tom našem krátkozrakém měřítku, kdy se zdá, že se všechno děje právě teď a my dokážeme jen přemýšlet nad dalším tweetem nebo postem na timeline však pořád jen na něco reagujeme.
from putting money into a real infrastructure bill. So what we get is the I-35W bridge collapse over the Mississippi a few years ago, 13 killed. It wasn't always like this. We did the Panama Canal. We pretty much have eradicated global polio. We did the transcontinental railroad, the Marshall Plan. And it's not just big, physical infrastructure problems and issues. Women's suffrage, the right to vote. But in our short-termist time, where everything seems to happen right now and we can only think out past the next tweet or timeline post, we get hyper-reactionary.
Takže co děláme? Vezmeme lidi, kteří prchají ze své válkou rozervané země a jdeme po nich. Mladistvé s problémy s měkkými drogami zavrhneme na zbytek života. Stavíme okázalé rezidence, aniž bychom přemýšleli, jak se lidé dostanou do práce. Jsou to rychle vydělané peníze.
So what do we do? We take people who are fleeing their war-torn country, and we go after them. We take low-level drug offenders, and we put them away for life. And then we build McMansions without even thinking about how people are going to get between them and their job. It's a quick buck.
Realita je taková, že pro mnoho z těchto problémů existuje nějaké technické řešení, řada řešení. Tato technická řešení nazývám "strategie pytlů s pískem". Víte, že přichází bouře, protipovodňová hráz je na nic, nikdo do ní neinvestoval, a tak obložíte dům pytli s pískem. A hádejte co? Ono to funguje. Bouřka je pryč, hladina vody klesá, odstraníte pytle s pískem. A děláte to tak při každé bouřce, znovu a znovu. A tady je ta zákeřnost. Strategie pytlů s pískem vám může pomoci ke znovuzvolení. Strategie pytlů s pískem vám pomůže splnit vaše čtvrtletní čísla.
Now, the reality is, for a lot of these problems, there are some technical fixes, a lot of them. I call these technical fixes sandbag strategies. So you know there's a storm coming, the levee is broken, no one's put any money into it, you surround your home with sandbags. And guess what? It works. Storm goes away, the water level goes down, you get rid of the sandbags, and you do this storm after storm after storm. And here's the insidious thing. A sandbag strategy can get you reelected. A sandbag strategy can help you make your quarterly numbers.
Teď, když se chceme posunout dopředu do jiné budoucnosti, než máme právě teď, protože si nemyslím, že je nějak zářivá - 2016 není zrovna civilizační vrchol.
Now, if we want to move forward into a different future than the one we have right now, because I don't think we've hit -- 2016 is not peak civilization.
(smích)
(Laughter)
Je tu něco víc, co můžeme udělat. Jsem však přesvědčen, že pokud neposuneme mentální modely a mentální mapy které nás vedou ke krátkodobému uvažování, tak se nic nestane.
There's some more we can do. But my argument is that unless we shift our mental models and our mental maps on how we think about the short, it's not going to happen.
Vypracoval jsem tedy něco, čemu říkám "dlouhá cesta", a je to cvičení. "Dlouhá cesta" není žádné jednorázové cvičení. Je mi jasné, že každý z vás zažil školení mimo firmu s mnoha samolepicími papírky a tabulemi. A děláte to, že - bez urážky všech konzultantů tady, kteří to dělají - vytváříte dlouhodobé plány a dva týdny po tom si je nikdo nepamatuje. Je to tak? Nebo týden po tom. Pokud máte štěstí, tak tři měsíce. Toto je cvičení, protože to není nutně něco, co děláte. Je to proces, kdy musíte objevit různé způsoby uvažování pro každé hlavní rozhodnutí, na kterém pracujete. Proto chci projít tři zmíněné způsoby myšlení.
So what I've developed is something called "longpath," and it's a practice. And longpath isn't a kind of one-and-done exercise. I'm sure everyone here at some point has done an off-site with a lot of Post-It notes and whiteboards, and you do -- no offense to the consultants in here who do that -- and you do a long-term plan, and then two weeks later, everyone forgets about it. Right? Or a week later. If you're lucky, three months. It's a practice because it's not necessarily a thing that you do. It's a process where you have to revisit different ways of thinking for every major decision that you're working on. So I want to go through those three ways of thinking.
Takže první: transgenerační myšlení. Miluji filozofy: Platón, Sokrates, Habermas, Heidegger. Vyrostl jsem na nich. Ale všichni dělali jednu věc, která se nezdála jako něco převratného, dokud jsem do toho nepronikl hlouběji. Všichni měli, jako jednotku měření celé své reality toho, co mělo být chvályhodné a dobré - jeden život. Od narození po smrt. Ale je tu zádrhel s těmito problémy: Hromadí se nám, protože jediný známý způsob, jak dělat na světě něco užitečného, je dělat to mezi narozením a smrtí. K tomu jsme naprogramovaní. Když jdete v knihkupectví do sekce "udělej si sám", je to všechno jen o vás. Což je super, pokud neřešíte některý z těchto hlavních problémů. A proto s trangeneračním myšlením, což je v podstatě transgenerační etika, dokážete rozšířit uvažování o těchto problémech, o své roli v řešení těchto problémů.
So the first: transgenerational thinking. I love the philosophers: Plato, Socrates, Habermas, Heidegger. I was raised on them. But they all did one thing that didn't actually seem like a big deal until I really started kind of looking into this. And they all took, as a unit of measure for their entire reality of what it meant to be virtuous and good, the single lifespan, from birth to death. But here's a problem with these issues: they stack up on top of us, because the only way we know how to do something good in the world is if we do it between our birth and our death. That's what we're programmed to do. If you go to the self-help section in any bookstore, it's all about you. Which is great, unless you're dealing with some of these major issues. And so with transgenerational thinking, which is really kind of transgenerational ethics, you're able to expand how you think about these problems, what is your role in helping to solve them.
Není to něco, co musí řešit pouze Rada bezpečnosti OSN. Je to něco, co může každý udělat svým vlastním způsobem. Jednou za čas, když mám štěstí, se ženou rádi zajdeme na večeři. Máme tři děti mladší sedmi let, takže si dokážete představit, jak klidné a tiché jídlo to je.
Now, this isn't something that just has to be done at the Security Council chamber. It's something that you can do in a very kind of personal way. So every once in a while, if I'm lucky, my wife and I like to go out to dinner, and we have three children under the age of seven. So you can imagine it's a very peaceful, quiet meal.
(smích)
(Laughter)
Takže si tak sedíme a opravdu jediné, co chci, je jíst a odpočívat, zatímco děti mají naprosto odlišný názor na to, co budeme dělat. A tak moje první myšlenka je strategie pytlů s pískem. Tedy sáhnout do kapsy, vytáhnout iPhone a pustit "Ledové království" nebo jiný herní bestseller. Zastavím se ale a musím zapnout transgenerační myšlení. Nedělám to v restauracích, protože by to bylo divné, ale musím - jednou jsem to udělal a zjistil jsem, jak bizarní to je.
So we sit down and literally all I want to do is just eat and chill, and my kids have a completely and totally different idea of what we're going to be doing. And so my first idea is my sandbag strategy, right? It's to go into my pocket and take out the iPhone and give them "Frozen" or some other bestselling game thing. And then I stop and I have to kind of put on this transgenerational thinking cap. I don't do this in the restaurant, because it would be bizarre, but I have to -- I did it once, and that's how I learned it was bizarre.
(smích)
(Laughter)
Musíte přemýšlet: "Ok, můžu to udělat." Ale co je tím učím? Co jim dám tím, když přinesu pár papírů nebo je zapojím do hovoru? Je to těžké. Není to snadné, a teď je to velice osobní. Je to vlastně víc traumatické než některé velké problémy světa, na kterých pracuji - bavit děti při večeři. Ale dosáhnu tím toho, že je spojím se mnou teď a tady avšak také - a to je podstata transgenerační myšlenkové etiky - učím je to, jak budou jednat se svými dětmi, jejich dětmi a jejich dětmi.
And you have to kind of think, "OK, I can do this." But what is this teaching them? So what does it mean if I actually bring some paper or engage with them in conversation? It's hard. It's not easy, and I'm making this very personal. It's actually more traumatic than some of the big issues that I work on in the world -- entertaining my kids at dinner. But what it does is it connects them here in the present with me, but it also -- and this is the crux of transgenerational thinking ethics -- it sets them up to how they're going to interact with their kids and their kids and their kids.
Za druhé: přemýšlení o budoucnosti. Když přemýšlíme o budoucnosti, za 10,15 let dejte mi vizi toho, jaká bude. Nemusíte mi ji říkat, ale přemýšlejte o ní v hlavě. A to, co pravděpodobně uvidíte je dominantní kulturní pohled, který vládne nad našim přemýšlením o budoucnosti právě teď: technologie. Když o přemýšlíme o problémech, vždy se na ně díváme skrze technologie techno-centricky, techno-utopicky a není na tom nic špatného, ale je to něco, o čem musíme doopravdy hluboce přemýšlet, pokud se chceme posunout v těchto hlavních problémech. Protože to vždy nebylo takto, že? Ve starověku měli svůj způsob myšlení o tom, jaká bude budoucnost. Církev rozhodně měla svou představu o tom, jaká by budoucnost mohla být a lidé si doslova mohli koupit cestu do této budoucnosti. A naštěstí pro lidstvo, přišla vědecká revoluce. Od té doby máme technologie, ale co se stalo - a mimochodem, toto není kritika, já miluji technologie. Všechno v mém domě se mnou komunikuje, od dětí přes reproduktory po všechno ostatní.
Second, futures thinking. When we think about the future, 10, 15 years out, give me a vision of what the future is. You don't have to give it to me, but think in your head. And what you're probably going to see is the dominant cultural lens that dominates our thinking about the future right now: technology. So when we think about the problems, we always put it through a technological lens, a tech-centric, a techno-utopia, and there's nothing wrong with that, but it's something that we have to really think deeply about if we're going to move on these major issues, because it wasn't always like this. Right? The ancients had their way of thinking about what the future was. The Church definitely had their idea of what the future could be, and you could actually pay your way into that future. Right? And luckily for humanity, we got the scientific revolution. From there, we got the technology, but what has happened -- And by the way, this is not a critique. I love technology. Everything in my house talks back to me, from my children to my speakers to everything.
(smích)
(Laughter)
Ale odtrhli jsme budoucnost od nejvyšších kněží v Římě k nejvyšším kněžím v Silicon Valley. Takže pokud přemýšlíme, dejme tomu, jak řešit klimatické problémy, chudobu nebo bezdomovectví, naše první reakce je přemýšlet o tom skrze technologie. Podívejte, nejsem zastáncem následování tohoto muže. Miluji Joela, nechápejte mě špatně, ale neříkám: "Pojďme za Joelem". Říkám, že bychom měli přehodnotit základní předpoklad o jediném způsobu, jak nahlížet na budoucnost - dívat se pouze dominatním pohledem. Protože ty problémy jsou tak velké a rozsáhlé, že se musíme otevřít.
But we've abdicated the future from the high priests in Rome to the high priests of Silicon Valley. So when we think, well, how are we going to deal with climate or with poverty or homelessness, our first reaction is to think about it through a technology lens. And look, I'm not advocating that we go to this guy. I love Joel, don't get me wrong, but I'm not saying we go to Joel. What I'm saying is we have to rethink our base assumption about only looking at the future in one way, only looking at it through the dominant lens. Because our problems are so big and so vast that we need to open ourselves up.
Proto se za všech okolností snažím nemluvit o budoucnosti. Mluvím o budoucnostech. To znovu otevírá diskuzi. Takže, jak tak sedíte a přemýšlíte, jak se posouváme vpřed v těchto hlavních problémech - může to být doma, v práci, muže to být i na globální scéně, nesnažte se přesvědčit sami sebe, že něco mimo technologie nemůže být řešením, protože teď jsme si více vědomi technologické evoluce než morální evoluce. A pokud toto nenapravíme, nedokážeme se odpoutat od krátkozrakosti a dostat se tam, kde chceme být.
So that's why I do everything in my power not to talk about the future. I talk about futures. It opens the conversation again. So when you're sitting and thinking about how do we move forward on this major issue -- it could be at home, it could be at work, it could be again on the global stage -- don't cut yourself off from thinking about something beyond technology as a fix because we're more concerned about technological evolution right now than we are about moral evolution. And unless we fix for that, we're not going to be able to get out of short-termism and get to where we want to be.
Poslední: konečné myšlení. To vychází z řeckých kořenů. Konečný cíl a konečný smysl. A zde vyvstává jedna otázka: k jakému konci? Kdy jste se naposledy zeptali sami sebe, k jakému konci? A kdy jste se zeptali sami sebe, jak daleko jste se dostali? Protože daleko už není dostatečně daleko. Tři, pět let to nezachrání. Je to 30, 40, 50, 100 let.
The final, telos thinking. This comes from the Greek root. Ultimate aim and ultimate purpose. And it's really asking one question: to what end? When was the last time you asked yourself: To what end? And when you asked yourself that, how far out did you go? Because long isn't long enough anymore. Three, five years doesn't cut it. It's 30, 40, 50, 100 years.
V Homérově eposu "Odysea" dostal Odyseus odpověď na to, "jaký konec". Byla to Itaka. Byla to tato silná vize toho, co chtěl - vrátit se k Penelopě. A můžu vám říct - díky práci, kterou dělám, ale také to víte intuitivně - ztratili jsme svou Itaku. Ztratili jsme své "k jakému cíli", a tak stojíme ve svém křeččím kolotoči. A ano, snažíme se tyto problémy vyřešit, ale co přijde, až tyto problémy vyřešíme? Pokud nedefinujete, co přijde pak, lidstvo se neposune vpřed. Firmy - a toto není jen o byznysu - ale o firmách, které to dělají stále a které poráží krátkozrakost. Nepřekvapí, že jsou rodinné firmy. Jsou transgenerační. Jsou konečné. Přemýšlí o budoucnosti. Toto je inzerát pro Patek Philippe. Jsou zde 175 let a je ohromující, že doslova ztělesňují toto dlouhodobého myšlení ve své značce, protože, mimochodem, hodinky Patek Philippe nikdy nevlastníte a já rozhodně nikdy nebudu...
In Homer's epic, "The Odyssey," Odysseus had the answer to his "what end." It was Ithaca. It was this bold vision of what he wanted -- to return to Penelope. And I can tell you, because of the work that I'm doing, but also you know it intuitively -- we have lost our Ithaca. We have lost our "to what end," so we stay on this hamster wheel. And yes, we're trying to solve these problems, but what comes after we solve the problem? And unless you define what comes after, people aren't going to move. The businesses -- this isn't just about business -- but the businesses that do consistently, who break out of short-termism not surprisingly are family-run businesses. They're transgenerational. They're telos. They think about the futures. And this is an ad for Patek Philippe. They're 175 years old, and what's amazing is that they literally embody this kind of longpathian sense in their brand, because, by the way, you never actually own a Patek Philippe, and I definitely won't --
(smích)
(Laughter)
pokud někdo nechce doslova hodit 25 000 dolarů na pódium. Jen se o ně staráte pro další generace.
unless somebody wants to just throw 25,000 dollars on the stage. You merely look after it for the next generation.
Proto je důležité si uvědomit, že s budoucností zacházíme jako s podstatným jménem. To ale není. Je to sloveso. Vyžaduje akci. Vyžaduje, abychom se do ní vložili. Neprojde bez povšimnutí. Je to něco, nad čím máme v podstatě úplnou kontrolu. V krátkozraké společnosti ale máme pocit, jako bychom neměli. Cítíme se jako v pasti. Můžeme to zlomit.
So it's important that we remember, the future, we treat it like a noun. It's not. It's a verb. It requires action. It requires us to push into it. It's not this thing that washes over us. It's something that we actually have total control over. But in a short-term society, we end up feeling like we don't. We feel like we're trapped. We can push through that.
Nyní je pro mě snaží přijmout skutečnost, že jednou v nevyhnutelné budoucnosti zemřu. Díky těmto novým způsobům myšlení a jednání - ve vnějším světě i v mé rodině - a s tím, co nechávám svým dětem, se cítím smířený. Tohle je opravdu něco, s čím většina z nás smířená není, ale řeknu vám, rozmyslete si to. Uvažujte tímto způsobem a můžete překonat to, co je nutně velmi nepříjemné.
Now I'm getting more comfortable in the fact that at some point in the inevitable future, I will die. But because of these new ways of thinking and doing, both in the outside world and also with my family at home, and what I'm leaving my kids, I get more comfortable in that fact. And it's something that a lot of us are really uncomfortable with, but I'm telling you, think it through. Apply this type of thinking and you can push yourself past what's inevitably very, very uncomfortable.
Všechno to vážně začíná tím, že si sami položíte otázku: Kam vede vaše dlouhá cesta? Prosím, až se na to zeptáte sami sebe, teď nebo večer nebo za volantem, v zasedačce nebo na jiném místě řešení problému, posuňte tu cestu ještě dál. Rychle, co je můj cíl pro další 3 roky nebo 5 let? Snažte se posunout až za hranice svého života, protože vám to umožní dělat větší věci, než jste si mysleli, že je možné.
And it all begins really with yourself asking this question: What is your longpath? But I ask you, when you ask yourself that now or tonight or behind a steering wheel or in the boardroom or the situation room: push past the longpath, quick, oh, what's my longpath the next three years or five years? Try and push past your own life if you can because it makes you do things a little bit bigger than you thought were possible.
Ano, čekají na nás velké, velké problémy. Myslím, že s tímto myšlením, můžeme něčeho dosáhnout. Myslím, že to vy toho můžete dosáhnout. A věřím ve vás.
Yes, we have huge, huge problems out there. With this process, with this thinking, I think we can make a difference. I think you can make a difference, and I believe in you guys.
Děkuji.
Thank you.
(potlesk)
(Applause)