Ahoj. Dnes uvidíte ukázky z osmi mých projektů, které vytvářím společně s dánským umělcem Sorenem Porsem. Říkáme si Pors & Rao, a žijeme a tvoříme v Indii.
Hi. Today, I'm going to take you through glimpses of about eight of my projects, done in collaboration with Danish artist Soren Pors. We call ourselves Pors and Rao, and we live and work in India.
Rada bych začala svým úplně prvním objektem, který jsem nazvala "Strýčkův telefon". Nechala jsem se inspirovat vrtochem mého strýce, neustále mě žádat abych pro něj něco udělala, skoro jako bych byla část jeho těla -- abych rozsvítila světla, přinesla mu sklenici vody nebo krabičku cigaret. Čím jsem byla starší, tím to bylo horší. Až jsem to začala vnímat jako formu ovládání. ALe samozřejmě jsem nemohla nic říct, protože strýc je velice vážený v indické rodině. Nejvíc jsem nechápala a nejvíc mi lezl na nervy způsob jakým používal pevnou telefoní linku. On držel sluchátko a čekal, že mu budu vytáčet čísla. A tak jako reakci a dárek pro mého strýčka, jsem vyrobila "Strýčkův telefon". Je tak dlouhý že je k telefonování zapotřebí dvou lidí. Je to přesně ten způsob, jakým strýček používá telefon pro jednu osobu.
I'd like to begin with my very first object, which I call "The Uncle Phone." And it was inspired by my uncle's peculiar habit of constantly asking me to do things for him, almost like I were an extension of his body -- to turn on the lights or to bring him a glass of water, a pack of cigarettes. And as I grew up, it became worse and worse, And I started to think of it as a form of control. But of course, I could never say anything, because the uncle is a respected figure in the Indian family. And the situation that irked me and mystified me the most was his use of a landline telephone. He would hold on to the receiver and expect me to dial a number for him. And so as a response and as a gift to my uncle, I made him "The Uncle Phone." It's so long that it requires two people to use it. It's exactly the way my uncle uses a phone that's designed for one person.
Problém nastal, když jsem odešla z domu na vysokou školu, začalo mi jeho komandování chybět. A tak jsem mu vyrobila zlatý psací stroj díky kterému mohl vydávat rozkazy svým synovcům a neteřím po celém světe přes e-mail. Jediné co musel udělat bylo vzít list papíru, zasunout do stroje, napsat dopis nebo příkaz a vytáhnout papír. Přístroj automaticky poslal dopis požadované osobě jako e-mail. Tady vidíte, že jsme použili spoustu elektroniky, která rozumí všem mechanickým činnostem a převádí je na digitální. Takže můj strýc pracuje pouze s mechanickým prostředím. A samozřejmě stroj musel být velkolepý, a mít v sobě špetku ritualismu, tak jak to má můj strýc rád.
But the problem is that, when I left home and went to college, I started missing his commands. And so I made him a golden typewriter through which he could dispense his commands to nephews and nieces around the world as an email. So what he had to do was take a piece of paper, roll it into the carriage, type his email or command and pull the paper out. This device would automatically send the intended person the letter as an email. So here you can see, we embedded a lot of electronics that understands all of the mechanical actions and converts it to digital. So my uncle is only dealing with a mechanical interface. And of course, the object had to be very grand and have a sense of ritualism, the way my uncle likes it.
Další dílo je instalace citlivá na zvuk které láskyplně říkáme "Pygmejkové". Chtěli jsme pracovat s představou že jsme obklopeni kmenem plachých, citlivých a roztomilých tvorů. Pracuje to tak, že máme tyto panely, které visí na zdi, a za nimi jsou tito malí tvorečkové, kteří se schovávají. Jakmile je ticho, tak vykukují ven. A když je ještě větší ticho, tak natahují krky. A při sebemenším zvuku, se zase schovají.
The next work is a sound-sensitive installation that we affectionately call "The Pygmies." And we wanted to work with a notion of being surrounded by a tribe of very shy, sensitive and sweet creatures. So how it works is we have these panels, which we have on the wall, and behind them, we have these little creatures which hide. And as soon as it's silent, they sort of creep out. And if it's even more silent, they stretch their necks out. And at the slightest sound, they hide back again.
Tyto panely jsme měli na třech stěnách. A za nimi se schovávalo kolem 500 takových pygmejků. Funguje to takto. Toto je video prototyp. Takže když je ticho, vylézají zpoza panelů. Slyší úplně jako lidé nebo živí tvorové. Po chvíli se stanou imunní na zvuky, které je plašily. A nereagují na zvuky v pozadí. Za chvíli uslyšíte tramvaj, která s nimi nehne. (Ruch) Ale reagují na zvuky v popředí. Toho si všimněte za chvíli. (Pískání) Tvrdě jsme pracovali na tom, aby vypadali, co nejživěji. Takže každy pygmej má svoje chování, psychiku, nálady, osobnost a tak dále. Toto je jeden z prvních prototypů. Pochopitelně jsme ho ještě dost vylepšili. Vyrobili jsme je tak, aby reagovali na lidi, ale zjistili jsme, že lidé si s nimi rádi hráli.
So we had these panels on three walls of a room. And we had over 500 of these little pygmies hiding behind them. So this is how it works. This is a video prototype. So when it's quiet, it's sort of coming out from behind the panels. And they hear like humans do, or real creatures do. So they get immune to sounds that scare them after awhile. And they don't react to background sounds. You'll hear a train in moment that they don't react to. (Noise) But they react to foreground sounds. You'll hear that in a second. (Whistling) So we worked very hard to make them as lifelike as possible. So each pygmy has its own behavior, psyche, mood swings, personalities and so on. So this is a very early prototype. Of course, it got much better after that. And we made them react to people, but we found that people were being quite playful and childlike with them.
Toto je video instalace s názvem "Nezvěstná osoba". Dost nás zaujalo hraní si s možností neviditelnosti. Jak by bylo možné zažít pocit neviditelnosti? Takže jsme spolupracovali se společností která se zabývá kamerovým zabezpečením, a požádali jsme je aby vyvinuli software, který pomocí kamery mohl rozeznat lidi v místnosti, sledovat je a nahradit jednoho z nich pozadím, takže by se objevil neviditelný.
This is a video installation called "The Missing Person." And we were quite intrigued with playing with the notion of invisibility. How would it be possible to experience a sense of invisibility? So we worked with a company that specializes in camera surveillance, and we asked them to develop a piece of software with us, using a camera that could look at people in the room, track them and replace one person with the background, rendering them invisible.
Teď sledujete velmi ranný prototyp. Vpravo vidíte mého kolegu Sorena, který je skutečně v prostoru. Vlevo vidíte zpracované video kde ho kamera zneviditelnila. Soren vchází do místnosti. Hop! A je neviditelný. Mužete si všimnout, jak ho kamera sleduje a maže. Je to velmi rané video, kdy jsme se ještě nezabývali překrýváním a ostatními věcmi, ale později jsme to celkem rychle vychytali. Použili jsme to v místnosti kde kamera mířila do prostoru, a na každé stěně jsme měli jeden monitor. Když lidé vešli do místnosti, mohli se spatřit na monitoru, ale s jedním rozdílem: jeden z nich byl stále neviditelný, jakkoli se mohybovali po místnosti.
So I'm just going to show you a very early prototype. On the right side you can see my colleague Soren, who's actually in the space. And on the left side, you'll see the processed video where the camera has made him invisible. Soren enters the room. Pop! He goes invisible. And you can see that the camera is tracking him and erasing. It's a very early video, so we haven't yet dealt with the overlap and all of that, but that got refined pretty soon, later. So how we used it was in a room where we had a camera looking into the space, and we had one monitor, one on each wall. And as people walked into the room, they would see themselves in the monitor, except with one difference: one person was constantly invisible wherever they moved in the room.
Toto je dílo s názvem "Sluneční stín." Bylo téměř jako list papíru, jako vystřižená dětská kresba olejové skvrny nebo slunce. Ze předu se tento objekt zdál velice silný a robustní, a ze strany se zdál být velice slabý. Takže lidé vešli do místnosti a téměř ho ignorovali, mysleli si že je to nějaký binec, co se tam povaluje. Ale jakmile prošli okolo, začalo to šplhat po stěně trhavým pohybem. Vždy se to pak unavilo a svezlo nazpět dolů.
So this is a work called "The Sun Shadow." And it was almost like a sheet of paper, like a cutout of a childlike drawing of an oil spill or a sun. And from the front, this object appeared to be very strong and robust, and from the side, it almost seemed very weak. So people would walking into the room and they'd almost ignore it, thinking it was some crap laying around. But as soon as they passed by, it would start to climb up the wall in jerky fashion. And it would get exhausted, and it would collapse every time.
(Smích)
(Laughter)
Toto dílo je karikatura člověka vzhůru nohama. Jeho hlava tak těžká, plná těžkých myšlenek, že se jaksi propadla do jeho klobouku, a jeho tělo z něj vyrostlo jako nějaká rostlina. Dělá to, že se pohybuje dokola na hlavě takovým opilým způsobem velice nepředvídatelně a extrémně pomalu. Pohyb je vymezený tím kruhem. Protože kdyby tam ten kruh nebyl a podlaha byla úplně rovná, začal by putovat po místnosti. Nejsou tu žádné dráty. Ukážu vám případ --- když lidi vejdou do místnosti, předmět se aktivuje. A velmi pomalu, v průběhu několika minut, se s námahou napřímí, nabere rychlost a vypadá téměř, jako by měl spadnout. A to je velmi důležitý moment, protože jsme chtěli divákům vštípit instinkt téměř jít a pomoct nebo předmět zachránit. Což ale ve skutečnosti nepotřebuje, protože, se znovu dokáže sám zvednout.
So this work is a caricature of an upside-down man. His head is so heavy, full of heavy thoughts, that it's sort of fallen into his hat, and his body's grown out of him almost like a plant. Well what he does is he moves around in a very drunken fashion on his head in a very unpredictable and extremely slow movement. And it's kind of constrained by that circle. Because if that circle weren't there, and the floor was very even, it would start to wander about in the space. And there's no wires. So I'll just show you an instance -- so when people enter the room, it activates this object. And it very slowly, over a few minutes, sort of painfully goes up, and then it gains momentum and it looks like it's almost about to fall. And this is an important moment, because we wanted to instill in the viewer an instinct to almost go and help, or save the subject. But it doesn't really need it, because it, again, sort of manages to pull itself up.
Tato práce byla pro nás velká technická výzva, a pracovali jsme velmi tvrdě, jako ostatně vždycky, celé roky aby mechanika, rovnováha a dynamika pracovaly správně. Bylo to pro nás velmi důležité vytvořit ten přesný moment, kdy se zdá, že spadne, protože kdyby jsme to udělali tak, že by se to převrhlo, poškodilo by se to, a kdyby to nepadalo dostatečně, nevyvolalo by to ten fatalismus, nebo ten pocit chtít jít a zachránit to. Takže teď vám velice krátké video kde tento scénář testujeme -- je to zrychlené. To je můj kolega. Nechává to klesnout. Ale teď už je nervózní, takže to chce zachytit. Ale ve skutečnosti nemusí, protože se to zvládne zvednout samo.
So this work was a real technical challenge for us, and we worked very hard, like most of our works, over years to get the mechanics right and the equilibrium and the dynamics. And it was very important for us to establish the exact moment that it would fall, because if we made it in a way that it would topple over, then it would damage itself, and if it didn't fall enough, it wouldn't instill that fatalism, or that sense of wanting to go and help it. So I'm going to show you a very quick video where we are doing a test scenario -- it's much faster. That's my colleague. He's let it go. Now he's getting nervous, so he's going to go catch it. But he doesn't need to, because it manages to lift itself up on its own.
Při této práci nás velice zajímala práce s estetikou kožešiny protkanou tisíci maličkých různě velkých optických vláken, které se třpytí jako noční obloha. A má to takové rozměry aby to vypadalo jako noční obloha. Obalili jsme tím takovou baňatou formu, ve tvaru plyšového medvídka, který visel ze stropu. Myšlenka byla ukázat kontrast něčeho velmi studeného a vzdáleného a abstraktního jako je vesmír v důvěrně známé formě plyšového medvídka, který je velmi uklidňující a intimní. Myšlenka byla ta, že se v určitou chvíli přestanete na to dívat jako na plyšového medvídka ale budete to vnímat téměř jako díru do vesmíru, jako by jste se dívali ve na třpytění noční oblohy.
So this is a work that we were very intrigued with, working with the aesthetic of fur embedded with thousands of tiny different sizes of fiber optics, which twinkle like the night sky. And it's at the scale of the night sky. So we wrapped this around a blob-like form, which is in the shape of a teddy bear, which was hanging from the ceiling. And the idea was to sort of contrast something very cold and distant and abstract like the universe into the familiar form of a teddy bear, which is very comforting and intimate. And the idea was that at some point you would stop looking at the form of a teddy bear and you would almost perceive it to be a hole in the space, and as if you were looking out into the twinkling night sky.
Toto je naše poslední dílo, které je ještě ve vývoji, říkáme tomu "Prostorová výplň". Představte si malou kostku, která je asi takto veliká stojící před vámi uprostřed místnosti, když se k ní přiblížíte, bude se vás snažit zastrašit že se zvětší na kostku která je dvakrát tak velká a čtyřikrát objemnější. A tento předmět se stále rozpíná a smršťuje dynamicky podle toho, jak se kolem něj lidi pohybují -- téměř jako by se v sobě snažil skrýt tajemství nebo něco takového.
So this is the last work, and a work in progress, and it's called "Space Filler." Well imagine a small cube that's about this big standing in front of you in the middle of the room, and as you approached it, it tried to intimidate you by growing into a cube that's twice its height and [eight] times its volume. And so this object is constantly expanding and contracting to create a dynamic with people moving around it -- almost like it were trying to conceal a secret within its seams or something.
Pracujeme s řadou technologií, ale ve skutečnosti nemáme technologii moc rádi, protože se s ní při práci celé roky trápíme. Ale používáme ji, protože nás zajímá způsob, jakým nám může pomoci vyjádřit emoce a vzorce chování v těch tvorech, které vytváříme. V momentě, kdy nás nějaký výtvor napadne, jako téměř jako proces stvoření objevit způsob, jakým ten tvor chce existovat a jakou formu chce mít, a jak se chce pohybovat.
So we work with a lot of technology, but we don't really love technology, because it gives us a lot of pain in our work over years and years. But we use it because we're interested in the way that it can help us to express the emotions and behavioral patterns in these creatures that we create. And once a creature pops into our minds, it's almost like the process of creation is to discover the way this creature really wants to exist and what form it wants to take and what way it wants to move.
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)