Má chvíle pravdy nepřišla najednou. V roce 2010 jsem v práci měla šanci na povýšení na pozici vedoucí strategií a plánování na Ministerstvu zahraničí USA. To byla moje chvíle, kdy jsem se do toho měla opřít, kdy jsem se měla protlačit na jedno z mála míst na vrcholu zahraniční politiky a právě jsem dokončila velký 18-měsíční projekt pro ministryni Clintonovou, úspěšně, a věděla jsem, že jsem schopna zvládnout něco většího.
So my moment of truth did not come all at once. In 2010, I had the chance to be considered for promotion from my job as director of policy planning at the U.S. State Department. This was my moment to lean in, to push myself forward for what are really only a handful of the very top foreign policy jobs, and I had just finished a big, 18-month project for Secretary Clinton, successfully, and I knew I could handle a bigger job.
Žena, kterou jsem si myslela že jsem, by řekla ano. Ale po 2 roky jsem cestovala mezi Washingtonem a Princetonem v New Jersey, kde žil můj manžel a moji dva synové v pubertě a nešlo to dobře. Rozhodovala jsem se mezi tím žít takhle další 2 roky ve Washingtonu nebo odtrhnout syny z jejich školy a manžela z práce a požádat je, aby šli se mnou. Ale v hloubi duše jsem věděla, že to správné rozhodnutí je vrátit se domů, i když jsem úplně nepoznávala tu ženu, která se tak rozhodla.
The woman I thought I was would have said yes. But I had been commuting for two years between Washington and Princeton, New Jersey, where my husband and my two teenage sons lived, and it was not going well. I tried on the idea of eking out another two years in Washington, or maybe uprooting my sons from their school and my husband from his work and asking them to join me. But deep down, I knew that the right decision was to go home, even if I didn't fully recognize the woman who was making that choice.
Bylo to rozhodnutí založené na lásce a zodpovědnosti. Nemohla jsem se dál dívat na svého nejstaršího syna jak dělá špatná rozhodnutí, aniž bych tam pro něj byla, kdyby mě potřeboval. Ale opravdová změna přišla pozvolněji. Během dalšího roku, zatímco jsme se snažili naši rodinu spravit, jsem si začala uvědomovat, že i když mám tu možnost jít zpátky do státního úřadu, nechtěla jsem. Nechtěla jsem promeškat posledních 5 let, které moji synové budou trávit doma. Konečně jsem si dokázala přiznat, co pro mě bylo opravdu nejdůležitější a ne to, co mi bylo určeno jako žádoucí nebo možná co jsem si sama určila, že chci a toto rozhodnutí vedlo k přehodnocení feministického narativu, se kterým jsem vyrůstala a který vždy zvítězil.
That was a decision based on love and responsibility. I couldn't keep watching my oldest son make bad choices without being able to be there for him when and if he needed me. But the real change came more gradually. Over the next year, while my family was righting itself, I started to realize that even if I could go back into government, I didn't want to. I didn't want to miss the last five years that my sons were at home. I finally allowed myself to accept what was really most important to me, not what I was conditioned to want or maybe what I conditioned myself to want, and that decision led to a reassessment of the feminist narrative that I grew up with and have always championed.
Stále jsem plně oddaná věci ženské a mužské rovnosti, ale zamysleme se nad tím, co tato rovnost opravdu znamená a jak jí nejlépe dosáhnout. Vždy jsem přijímala, že většina respektovaných a mocných lidí v naší společnosti jsou muži na vrcholu svých kariér, takže měřítkem ženské a mužské rovnosti by mělo být to, kolik žen je na takovýchto pozicích: premiérky, prezidentky, generální ředitelky, ředitelky, manažerky, nositelky Nobelovy ceny, vůdkyně. Stále si myslím, že máme dělat vše, co je v našich silách pro dosažení tohoto cíle. Ale to je pouze polovina opravdové rovnosti a já si už myslím, že se tam nikdy nedostaneme, pokud nepoznáme, co je tou druhou polovinou. Tvrdím, že pravá rovnost, úplná rovnost, neznamená pouze cenění si žen v mužských podmínkách. Znamená to vytvoření mnohem rozsáhlejší škály stejně respektovaných možností jak pro ženy, tak pro muže. A abychom se tam dostali musíme změnit naše pracoviště, náš přístup a naši kulturu.
I am still completely committed to the cause of male-female equality, but let's think about what that equality really means, and how best to achieve it. I always accepted the idea that the most respected and powerful people in our society are men at the top of their careers, so that the measure of male-female equality ought to be how many women are in those positions: prime ministers, presidents, CEOs, directors, managers, Nobel laureates, leaders. I still think we should do everything we possibly can to achieve that goal. But that's only half of real equality, and I now think we're never going to get there unless we recognize the other half. I suggest that real equality, full equality, does not just mean valuing women on male terms. It means creating a much wider range of equally respected choices for women and for men. And to get there, we have to change our workplaces, our policies and our culture.
Na pracovišti znamená pravá rovnost cenění si rodiny stejně jako cenění si práce a porozumění tomu, že se navzájem posilují. Jako vedoucí a manažerka jsem se vždy chovala podle mantry, že když stavíme rodinu na první místo, práce není na druhém -- život je obojí dohromady. Pracujete-li pro mě a máte rodinné problémy, očekávám od vás, že se o to postaráte a jsem si jistá, a moje přesvědčení se vždy potvrdilo, že práce bude přesto udělána a lépe. Zaměstnanci, kteří mají důvod k tomu jít domů, aby se postarali se o děti nebo jiné členy rodiny jsou soustředěnější, výkonnější a více zaměření na výsledek své práce. A živitelé, kteří se také starají o svoji rodinu mají mnohem širší oblast zkušeností a kontaktů. Představte si právníka, který tráví část svého času na školních akcích svého dítěte a mluví s ostatními rodiči. Je u něj mnohem větší pravděpodobnost, že přivede své kanceláři nové klienty než u právníka, který nikdy neopouští svoji kancelář. A sama péče rozvíjí trpělivost -- velkou trpělivost -- a empatii, kreativitu, odolnost, přizpůsobivost. Toto jsou vlastnosti, které jsou čím dál důležitější v rychlé, horizontální, propojené světové ekonomice.
In the workplace, real equality means valuing family just as much as work, and understanding that the two reinforce each other. As a leader and as a manager, I have always acted on the mantra, if family comes first, work does not come second -- life comes together. If you work for me, and you have a family issue, I expect you to attend to it, and I am confident, and my confidence has always been borne out, that the work will get done, and done better. Workers who have a reason to get home to care for their children or their family members are more focused, more efficient, more results-focused. And breadwinners who are also caregivers have a much wider range of experiences and contacts. Think about a lawyer who spends part of his time at school events for his kids talking to other parents. He's much more likely to bring in new clients for his firm than a lawyer who never leaves his office. And caregiving itself develops patience -- a lot of patience -- and empathy, creativity, resilience, adaptability. Those are all attributes that are ever more important in a high-speed, horizontal, networked global economy.
Ty nejlepší společnosti to dokonce vědí. Mezi společnosti, které vyhrávají ceny za flexibilní pracovní prostředí ve Spojených státech patří některé z našich nejúspěšnějších obchodních společností a národní studie z roku 2008 o změnách pracovních sil ukázala, že zaměstnanci na flexibilních a efektivních pracovištích jsou více oddáni své práci, jsou spokojenější a loajálnější, mají nižší hladiny stresu a lepší duševní zdraví. A studie zaměstnavatelů z roku 2012 ukázala, že obsáhlé, flexibilní praktiky dokonce snížily provozní náklady a zvýšily přizpůsobivost ve světové ekonomii služeb.
The best companies actually know this. The companies that win awards for workplace flexibility in the United States include some of our most successful corporations, and a 2008 national study on the changing workforce showed that employees in flexible and effective workplaces are more engaged with their work, they're more satisfied and more loyal, they have lower levels of stress and higher levels of mental health. And a 2012 study of employers showed that deep, flexible practices actually lowered operating costs and increased adaptability in a global service economy.
Možná si myslíte, že upřednostňování práce před rodinou je jen americký problém. Bohužel posedlost prací už není jen výlučně americkou chorobou. Před dvaceti lety, kdy moje rodina začala jezdit do Itálie, jsme se kochali kulturou siesty. Siesta není jen o vyhýbání se dennímu horku. Je to stejně tak o přijetí vřelosti rodinného oběda. Když tam jedeme teď, méně a méně obchodů zavírá kvůli siestě, kvůli náskoku globálních korporací a 24-hodinové soutěži. Takže udělat si čas na naše milované je vlastně světovou nutností.
So you may think that the privileging of work over family is only an American problem. Sadly, though, the obsession with work is no longer a uniquely American disease. Twenty years ago, when my family first started going to Italy, we used to luxuriate in the culture of siesta. Siesta is not just about avoiding the heat of the day. It's actually just as much about embracing the warmth of a family lunch. Now, when we go, fewer and fewer businesses close for siesta, reflecting the advance of global corporations and 24-hour competition. So making a place for those we love is actually a global imperative.
Politicky řečeno, pravá rovnost znamená uznání toho, že práce, kterou ženy tradičně dělaly, je stejně důležitá jako práce, kterou tradičně dělali muži bez ohledu na to, kdo ji dělá. Zamyslete se nad tím: Živení rodiny a péče o ni jsou stejně nezbytné pro přežití člověka. Pokud se dostaneme aspoň za výměnný obchod, někdo musel vydělat příjem a někdo jiný musel přeměnit ten příjem na péči a potravu pro milované.
In policy terms, real equality means recognizing that the work that women have traditionally done is just as important as the work that men have traditionally done, no matter who does it. Think about it: Breadwinning and caregiving are equally necessary for human survival. At least if we get beyond a barter economy, somebody has to earn an income and someone else has to convert that income to care and sustenance for loved ones.
Teď si většina z vás, když mě slyšíte mluvit o živení rodiny a starání se o ni, instinktivně tyto kategorie překládá na mužskou a ženskou práci. A my typicky nezpochybňujeme to, proč je mužská práce zvýhodňována. Ale zvažte případ páru stejného pohlaví, jako jsou mé přítelkyně Sarah a Emily. Jsou to psychiatričky. Vzaly se před pěti lety a teď mají dvouletá dvojčata. Jsou rády matkami, ale také mají rády svou práci a jsou v ní opravdu dobré. Jak si tedy rozdělí živitelské a pečovatelské povinnosti? Měla by jedna z nich přestat pracovat nebo si zkrátit úvazek, aby mohla být doma? Nebo by obě měly změnit své návyky aby měly mnohem volnější rozvrh? A jaká kritéria by měly použít k rozhodnutí? To, která nich vydělává víc peněz nebo která je oddanější své kariéře? Nebo která má flexibilnějšího šéfa?
Now most of you, when you hear me talk about breadwinning and caregiving, instinctively translate those categories into men's work and women's work. And we don't typically challenge why men's work is advantaged. But consider a same-sex couple like my friends Sarah and Emily. They're psychiatrists. They got married five years ago, and now they have two-year-old twins. They love being mothers, but they also love their work, and they're really good at what they do. So how are they going to divide up breadwinning and caregiving responsibilities? Should one of them stop working or reduce hours to be home? Or should they both change their practices so they can have much more flexible schedules? And what criteria should they use to make that decision? Is it who makes the most money or who is most committed to her career? Or who has the most flexible boss?
Perspektiva páru stejného pohlaví nám pomáhá vidět, že žonglování s prací a rodinou není ženský problém, je to rodinný problém. A Sarah a Emily mají štěstí, protože si mohou vybrat jak moc chtějí pracovat. Miliony mužů a žen musí být jak živiteli tak pečovateli, jen aby si vydělali potřebný příjem a mnoho z těchto pracovníků s tím bojuje. Dávají dohromady dohody o péči, které jsou nedostatečné a často i nespolehlivé. Pokud si je živitelství a pečovatelství opravdu rovno, pak proč by úřady neměly investovat do infrastruktury péče jako do základu zdravé společnosti tolik, kolik investují do fyzické infrastruktury jako páteře úspěšné ekonomiky?
The same-sex perspective helps us see that juggling work and family are not women's problems, they're family problems. And Sarah and Emily are the lucky ones, because they have a choice about how much they want to work. Millions of men and women have to be both breadwinners and caregivers just to earn the income they need, and many of those workers are scrambling. They're patching together care arrangements that are inadequate and often actually unsafe. If breadwinning and caregiving are really equal, then why shouldn't a government invest as much in an infrastructure of care as the foundation of a healthy society as it invests in physical infrastructure as the backbone of a successful economy?
Vlády, které to chápou - tady není žádné překvapení - vlády, které to chápou, Norsko, Švédsko, Dánsko, Nizozemí, poskytují univerzální péči o děti, podporu pro pečovatele v domácnosti, školy a vzdělávání malých dětí, ochranu těhotných žen a péči pro staré a postižené. Tyto vlády investují do této infrastruktury stejně jako investují do cest a mostů a tunelů a vlaků. Tyto společnosti vám také ukazují, že živení a péče se vzájemně doplňují. Běžně se řadí mezi 15 zemí s globálně nejkonkurenceschopnější ekonomikou, ale zároveň se řadí velmi vysoko na Indexu lepšího života OECD. Vlastně se řadí výš než jiné vlády, jako má vlastní, vláda USA, nebo Švýcarska, které mají vyšší průměrné hladiny příjmů, ale nižší pozici na vyváženosti práce a života.
The governments that get it -- no surprises here -- the governments that get it, Norway, Sweden, Denmark, the Netherlands, provide universal child care, support for caregivers at home, school and early childhood education, protections for pregnant women, and care for the elderly and the disabled. Those governments invest in that infrastructure the same way they invest in roads and bridges and tunnels and trains. Those societies also show you that breadwinning and caregiving reinforce each other. They routinely rank among the top 15 countries of the most globally competitive economies, but at the same time, they rank very high on the OECD Better Life Index. In fact, they rank higher than other governments, like my own, the U.S., or Switzerland, that have higher average levels of income but lower rankings on work-life balance.
Změna našich pracovišť a vybudování infrastruktury pro péči by hodně změnilo, ale nebudeme mít rovnost volby, dokud nezměníme naši kulturu a ten nutný druh kulturní změny znamená resocializaci mužů. (Potlesk) Ve vyspělých zemích jsou čím dál víc ženy jsou vychovávány k tomu, že naše místo už není jen doma, ale muži jsou stále tam, kde vždycky byli. Muži jsou vychováváni k tomu, že musí být živiteli, že se jejich cena odvozuje od toho, jak vysoko vylezou nad jiné muže na kariérním žebříčku. Feministická revoluce má před sebou stále dlouhou cestu. Určitě ještě není dokončena. Ale po 60 letech od vydání "Feminine Mystique" má mnoho žen víc možností než muži. Můžeme být živitelkami, pečovatelkami nebo kombinací obou. Na druhé straně, když se muž rozhodne být pečovatelem, dává své mužství v sázku. Jeho přátelé mohou jeho rozhodnutí chválit, ale ve skutečnosti se škrábou na hlavě. Není měřítkem muže jeho ochota soupeřit s jinými muži o moc a prestiž? A tento názor zastává stejné množství žen jako mužů. Víme, že mnoho žen stále posuzuje přitažlivost muže z velké části podle úspěšnosti jeho kariéry. Žena může přestat s prací a pořád být přitažlivou partnerkou. Pro muže je to riskantní. Jako rodiče a partneři bychom měli vychovávat své syny a manžele k tomu, aby byli tím čím chtějí být, ať už pečovateli nebo živiteli. Měli bychom je vychovávat k tomu, aby pro ně péče byla cool. (Potlesk)
So changing our workplaces and building infrastructures of care would make a big difference, but we're not going to get equally valued choices unless we change our culture, and the kind of cultural change required means re-socializing men. (Applause) Increasingly in developed countries, women are socialized to believe that our place is no longer only in the home, but men are actually still where they always were. Men are still socialized to believe that they have to be breadwinners, that to derive their self-worth from how high they can climb over other men on a career ladder. The feminist revolution still has a long way to go. It's certainly not complete. But 60 years after "The Feminine Mystique" was published, many women actually have more choices than men do. We can decide to be a breadwinner, a caregiver, or any combination of the two. When a man, on the other hand, decides to be a caregiver, he puts his manhood on the line. His friends may praise his decision, but underneath, they're scratching their heads. Isn't the measure of a man his willingness to compete with other men for power and prestige? And as many women hold that view as men do. We know that lots of women still judge the attractiveness of a man based in large part on how successful he is in his career. A woman can drop out of the work force and still be an attractive partner. For a man, that's a risky proposition. So as parents and partners, we should be socializing our sons and our husbands to be whatever they want to be, either caregivers or breadwinners. We should be socializing them to make caregiving cool for guys. (Applause)
Skoro slyším, že si mnoho z vás myslí "Ani nápad." Ale změna se vlastně už děje. Aspoň ve Spojených státech mnoho mužů pyšně vaří a jsou upřímně posedlí sporáky. Jsou na porodních sálech. Jdou na rodičovskou dovolenou, pokud mohou. Jdou s dítětem na procházku nebo uklidňují batole stejně dobře, jako jejich ženy a čím dál víc se zapojují do domácích prací. Máme tu univerzitní studenty, kteří začínají říkat "Chci být mužem v domácnosti." To bylo naprosto nemyslitelné před 50 nebo dokonce 30 lety. A v Norsku, kde muži mají automaticky tříměsíční rodičovskou dovolenou, ale přijdou o ni, když se ji rozhodnout nevybrat, mi vysoce postavený vládní úředník řekl, že se společnosti začínají dívat na potencionální mužské zaměstnance a podivují se, když si nevyberou dovolenou, když se jim narodí děti. To znamená, že to začíná vypadat jako charakterová vada když nechtějí být otcem na plný úvazek.
I can almost hear lots of you thinking, "No way." But in fact, the change is actually already happening. At least in the United States, lots of men take pride in cooking, and frankly obsess over stoves. They are in the birthing rooms. They take paternity leave when they can. They can walk a baby or soothe a toddler just as well as their wives can, and they are increasingly doing much more of the housework. Indeed, there are male college students now who are starting to say, "I want to be a stay-at-home dad." That was completely unthinkable 50 or even 30 years ago. And in Norway, where men have an automatic three month's paternity leave, but they lose it if they decide not to take it, a high government official told me that companies are starting to look at prospective male employees and raise an eyebrow if they didn't in fact take their leave when they had kids. That means that it's starting to seem like a character defect not to want to be a fully engaged father.
Byla jsem vychována k tomu, že prosazení ženských práv znamená dělat všechno co můžeme, abychom dostali ženy na vrchol. A pořád doufám, že budu žít dost dlouho, abych viděla muže a ženy rovně zastoupené na všech úrovních pracovních sil. Ale dospěla jsem k tomu, že si musíme cenit rodiny naprosto stejně jako si ceníme práce a že bychom měli zvážit to, že díky dobrému chování k našim milovaným budeme všichni lepší ve všem co děláme.
So I was raised to believe that championing women's rights meant doing everything we could to get women to the top. And I still hope that I live long enough to see men and women equally represented at all levels of the work force. But I've come to believe that we have to value family every bit as much as we value work, and that we should entertain the idea that doing right by those we love will make all of us better at everything we do.
Před třiceti lety Carol Gilligan, výborná psycholožka, studovala dospívající dívky a indentifikovala etiku péče, prvek lidské povahy stejně důležitý jako etika spravedlnosti. Ukázalo se, že "nestaráš se" je stejně tak naší součástí jako "to není fér." Bill Gates souhlasí. Tvrdí, že dvě velké síly lidské povahy jsou zájem o sebe a péče o druhé. Spojme je dohromady. Udělejme z feministické revoluce humanistickou revoluci. Jako celé lidské bytosti budeme lepšími pečovateli a živiteli. Možná si myslíte, že se to nemůže stát, ale já jsem vyrostla ve společnosti, kde má matka chystala malé nádoby cigaret na večírky, kde černí a bílí používali oddělené koupelny, a kde každý tvrdil, že je heterosexuál. Dnes už ne tolik. Revoluce v lidské rovnosti se může uskutečnit. Děje se. Bude se dít. Jak dalece a jak rychle je na nás.
Thirty years ago, Carol Gilligan, a wonderful psychologist, studied adolescent girls and identified an ethic of care, an element of human nature every bit as important as the ethic of justice. It turns out that "you don't care" is just as much a part of who we are as "that's not fair." Bill Gates agrees. He argues that the two great forces of human nature are self-interest and caring for others. Let's bring them both together. Let's make the feminist revolution a humanist revolution. As whole human beings, we will be better caregivers and breadwinners. You may think that can't happen, but I grew up in a society where my mother put out small vases of cigarettes for dinner parties, where blacks and whites used separate bathrooms, and where everybody claimed to be heterosexual. Today, not so much. The revolution for human equality can happen. It is happening. It will happen. How far and how fast is up to us.
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)