Je to už 128 let, co poslední země na světě zamítla otroctví. Je to už 53 let od doby, co Martin Luther King pronesl svůj slavný proslov "Mám sen.." My ale stále žijeme ve světě, kde barva kůže nejen zanechává první dojem, ale také trvalý dojem, který zůstává.
It has been 128 years since the last country in the world abolished slavery and 53 years since Martin Luther King pronounced his "I Have A Dream" speech. But we still live in a world where the color of our skin not only gives a first impression, but a lasting one that remains.
Já jsem se narodila v rodině plné barev. Můj otec je synem služky, po které získal intenzivní, čokoládový tón kůže. Byl adoptován těmi, které já dnes znám jako své prarodiče. Moje babička má porcelánově bílou kůži a vlasy jako bavlnu. Barva kůže mého dědy byla někde mezi vanilkou a jahodovým jogurtem. Stejně tak můj stýc a bratranec. Barevný tón mojí maminky je jako skořice. Její maminka byla rozená Brazilka, s troškou barvy ořechu a medu. Její táta byl jako mix kávy a mléka, ale spíše hodně kávy. Moje maminka má dvě sestry. Jedna byla adoptována a má barvu ořechu a druhá, také adoptovaná, má barvu spíše béžovou, jako palačinka.
I was born in a family full of colors. My father is the son of a maid from whom he inherited an intense dark chocolate tone. He was adopted by those who I know as my grandparents. The matriarch, my grandma, has a porcelain skin and cotton-like hair. My grandpa was somewhere between a vanilla and strawberry yogurt tone, like my uncle and my cousin. My mother is a cinnamon-skin daughter of a native Brazilian, with a pinch of hazel and honey, and a man [who is] a mix of coffee with milk, but with a lot of coffee. She has two sisters. One in a toasted-peanut skin and the other, also adopted, more on the beige side,
(smích)
like a pancake.
Protože jsem vyrůstala v takové rodině,
(Laughter)
barva pro mě nikdy nebyla rozhodující. Mimo domov však věci brzy vypadaly jinak. Barva měla mnoho různých významů.
Growing up in this family, color was never important for me. Outside home, however, things were different soon. Color had many other meanings.
Pamatuji si svou první hodinu malování a všechny protichůdné pocity, které jsem cítila. Bylo to vzrušující a kreativní. Nikdy jsem ale nerozuměla pastelce pleťové barvy. Měla jsem pleť, ale nebyla jsem růžová. Moje kůže byla hnědá, ale lidé říkali, že jsem černoška. Bylo mi sedm let a měla jsem v hlavě z těch všech barev zmatek.
I remember my first drawing lessons in school as a bunch of contradictory feelings. It was exciting and creative but I never understood the unique flesh-colored pencil. I was made of flesh but I wasn't pink. My skin was brown, and people said I was black. I was seven years old with a mess of colors in my head.
Později, když jsem do školy doprovázela bratrance, si lidé většinou mysleli, že jsem chůva. Když jsem pomáhala kamarádce v kuchyni na její párty, lidé si mysleli, že jsem služebná. Zažila jsem také, že se ke mně muži chovali jako k prostitutce, jen proto, že jsem šla po pláži sama s přáteli z Evropy. Často také, když jsem šla navštívit babičku nebo své přátele v domech v lepší čtvrti, bylo mi doporučeno, abych nejela hlavním výtahem. To všechno, protože s mou barvou kůže a těmito vlasy na některá místa nepatřím.
Later, when I took my cousin to school, I was usually taken for the nanny. By helping in the kitchen at a friend's party, people thought I was the maid. I was even treated like a prostitute just because I was walking alone on the beach with European friends. And many times, visiting my grandma or friends in upper class buildings, I was invited not to use the main elevator. Because in the end, with this color and this hair, I cannot belong to some places.
Určitým způsobem jsem si na to zvykla a částečně to i přijala. Něco ve mně však vřelo a nesouhlasilo.
In some way, I get to used to it and accept part of it. However, something inside of me keeps revolving and struggling.
O léta později jsem se vdala za Španěla. Ale ne za ledajakého. Vzala jsem si Španěla s kůží barvy humra, který se spálil na slunci. (smích)
Years later I married a Spaniard. But not any Spaniard. I chose one with the skin color of a lobster when sunburnt. (Laughter) Since then, a new question started to chase me.
Tehdy jsem začala uvažovat nad tím, jaká bude barva mých dětí? Asi už víte, že mě to příliš netíží. Ale když jsem nad tím uvažovala, a vzala v úvahu můj původ, pustila jsem se do dobrodružství fotografie. Toto byl počátek projektu Humanae.
What will be the color of your children? As you can understand, this is my last concern. But thinking about it, with my previous background, my story led me to make my personal exercise as a photographer. And that is how Humanae was born.
Humanae existuje s cílem zdůraznit naše skutečné barvy, ne ty, které jsou spojené s rasou: bílou, červenou, černou nebo žlutou. Je to trochu hra, zpochybňující naše zkratky. Je to pro mne postupná cesta od osobního příběhu ke globální historii.
Humanae is a pursuit to highlight our true colors, rather than the untrue white, red, black or yellow associated with race. It's a kind of game to question our codes. It's a work in progress from a personal story to a global history. I portray the subjects in a white background.
Vždy vyfotím člověka na bílém pozadí. Poté vyberu čtverec 11x11 pixelů z nosu daného člověka a stejnou barvou vyplním pozadí portrétu. Pak vyhledám barvu v katalogu barev Pantone.
Then I choose an 11-pixel square from the nose, paint the background, and look for the corresponding color in the industrial palette, Pantone.
Začala jsem se svou rodinou a přáteli. Postupně se k našemu dobrodružství připojili další a další lidé, Hlavně díky výzvám zveřejněným na sociálních sítích.
I started with my family and friends, then more and more people joined the adventure, thanks to public calls coming through the social media.
Myslela jsem si, že hlavním prostorem, kde budu svou práci sdílet, bude internet. Chtěla jsem, aby to mohl vidět úplně každý. A aby chtěli kliknout na tlačítko "sdílet". Na počítači, stejně jako v mysli.
I thought that the main space to show my work was the Internet because I want an open concept that invites everybody to push the share button in both the computer and their brain.
Tak se to všechno rozjelo. Projekt zažil vřelé přijetí. Výstavy, fyzické formáty, galerie a muzea. Já mám ale nejradši, když Humanae může být realizovan ve veřejných prostorách a je vystaveno podél ulic. Podporuje to to veřejnou debatu a pocit sounáležitosti.
The snowball started to roll. The project had a great welcome -- invitations, exhibitions, physical formats, galleries and museums ... just happened. And among them, my favorite: when Humanae occupies public spaces and appears in the street, it fosters a popular debate and creates a feeling of community.
Vyfotila jsem více než 3000 lidí, ve 13 různých zemích, 19 různých městech po celém světě. Jen pro rychlou představu - od miliardářů, až po uprchlíky, kteří se zrovna přepravili přes Středozemí moře. Od hlavního sídla UNESCO v Paříži, až po přístřešky. Také studenty. Ze Švýcarska i ze slumů Rio de Janeira.
I have portrayed more than 3,000 people in 13 different countries, 19 different cities around the world. Just to mention some of them -- from someone included in the Forbes list, to refugees who crossed the Mediterranean by boat. In Paris, from the UNESCO Headquarters to a shelter. And students both in Switzerland and favelas in Rio de Janeiro.
Všechny možné náhledy na svět, genderové identity, nebo tělesné postižení. Novorozené i smrtelně nemocné. Všichni dohromady tvoříme Humanae.
All kinds of beliefs, gender identities or physical impairments, a newborn or terminally ill. We all together build Humanae.
Tyto portréty nás nutí měnit náš náhled jednoho na druhého. Když už moderní věda zpochybňuje koncept rasy, Co to pro nás znamená být bílí, černí, žlutí nebo červení? Jde o oči, nos, pusu nebo vlasy? Nebo náš původ, národnost nebo peníze v bance?
Those portraits make us rethink how we see each other. When modern science is questioning the race concept, what does it mean for us to be black, white, yellow, red? Is it the eye, the nose, the mouth, the hair? Or does it have to do with our origin, nationality or bank account?
Toto osobní cvičení se ukázalo být objevem. Najednou jsem si uvědomila, že Humanae je užitečné pro mnoho lidí. Je tak trochu zrcadlem pro ty, kteří se nemohou najít pod žádnou kategorií.
This personal exercise turned out to be a discovery. Suddenly I realized that Humanae was useful for many people. It represents a sort of mirror for those who cannot find themselves reflected in any label.
Lidé mi začali dávat úžasnou zpětnou vazbu. O některých z těch stovek bych vám chtěla říct.
It was amazing that people started to share their thoughts about the work with me. I have hundreds of that, I will share with you, too.
Matka 11leté holčičky mi napsala: "Velmi dobrý nástroj, když se snažím povzbuzovat její sebedůvěru. Minulý víkend jí její spolužačka řekla, že by jí mělo být zakázáno bydlet v Norsku. Proto si vaší práce velmi vážím a moc pro mne znamená."
A mother of 11 years -- A mother of an 11-year-old girl wrote me, "Very good for me as a tool to work on her confidence, as this past weekend one of her girlfriends argued with her that she does not belong and should not be allowed to live in Norway. So your work has a very special place in my heart and it's very important for me."
Jedna žena sdílela svůj portrét na Facebooku a napsala: "Celý můj život se mě lidé snažili zařadit do nějaké kategorie, skupiny, stereotypu. Možná bychom měli přestat. Místo zařazování lidí bychom se jich měli zeptat, kam by se zařadili oni? A potom bych řekla: "Ahoj, já jsem Massiel, jsem Holanďanka z Dominiky, vyrostla jsem ve smíšené rodině, a jsem bisexuální."
A woman shared her portrait on Facebook and wrote, "All my life, people from across the globe had difficulties to place me in a group, a stereotype, a box. Perhaps we should stop. Instead of framing, ask the individual, 'How would you label yourself?' Then I would say, 'Hi. I'm Massiel. I'm a Dominican-Dutch, I grew up in a mixed family and I'm a bisexual woman.' "
Vedle těchto neočekávaných a dojemných reakcí se Humanae probudilo k životu v nejrůznějších, nových oblastech. Abych vám ukázala pár příkladů, ilustrátoři a studenti umění začali portréty používat pro inspiraci a předmět ke studiu. Je to sbírka obličejů.
Besides these unexpected and touching reactions, Humanae finds a new life in a different variety of fields. Just to show you some examples, illustrators and art students using it as a reference for their sketches and their studies. It's a collection of faces.
Výzkumní pracovníci v oblasti antropologie, fyziky a neurologie používají Humanae různými způsoby při studiu lidských etnik, v optofyziologii, při rozpoznávání obličejů, nebo při výzkumu Alzheimerovy choroby.
Researchers in the fields of anthropology, physics and neuroscience use Humanae with different scientific approaches related to human ethnicity, optophysiology, face recognition or Alzheimer's.
Jeden z nejdůležitějších výsledků mého projektu, bylo, že Humanae bylo vybráno pro obálku časopisu "Foreign Affairs". Což je velmi relevantní politické periodikum. Když už mluvím o Foreign Affairs, díky tomu jsem pro svůj projekt našla ty nejlepší ambasadory. Jsou to učitelé. Ti používají Humanae pro vyučování. Jejich nadšení mi dává sílu, abych se vracela do hodin výtvarné výchovy, tentokrát jako učitelka.
One of the most important impacts of the project is that Humanae was chosen to be the cover of Foreign Affairs, one of the most relevant political publications. And talking about foreign affairs, I found the perfect ambassadors for my project ... teachers. They are the ones that use Humanae as a tool for educational purposes. Their passion encourages me to go back to drawing classes, but this time as a teacher myself.
Mí studenti, ať už děti nebo dospělí, kreslí autoportréty a snaží se najít svou barvu.
My students, both adults and kids, paint their self-portraits, trying to discover their own unique color.
Jako fotografka si uvědomuji, že mohu pomoci druhým komunikovat. Jako člověk - jako Angélica, pokaždé, když vyfotím fotku, mám pocit, že sedím u terapeuta. Veškeré pocity frustrace, strachu a samoty, které jsem kdysi cítila, se promění v lásku.
As a photographer, I realize that I can be a channel for others to communicate. As an individual, as Angélica, every time I take a picture, I feel that I am sitting in front of a therapist. All the frustration, fear and loneliness that I once felt ... becomes love.
Poslední zemí na světě, která zakázala otroctví, je země, ve které jsem se narodila. Brazílie. My stále musíme tvrdě pracovat, abychom zničili diskriminaci. Ta je stále přítomná všude ve světě, a nezmizí sama od sebe.
The last country -- the last country in the world who abolished slavery is the country where I was born, Brazil. We still have to work hard to abolish discrimination. That remains a common practice worldwide, and that will not disappear by itself.
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)
Děkuji.
Thank you.