Turista baťůžkář prochází skotskou vysočinou a zastaví se v hospodě na pití. V hospodě je jenom barman a starý děda sedící u piva. Turista si objedná pivo a chvíli sedí všichni potichu. Najednou se starý děda obrátí na turistu a říká: "Vidíš tenhle bar? Postavil jsem ho holýma rukama z nejfajnovějšího dřeva v kraji. Dal jsem tomu víc lásky a péče než vlastnímu dítěti. Ale říkají mi MacGregor, stavitel baru? Ne." Ukáže z okna. "Vidíš to kamennou zídku tam venku? Postavil jsem ji svýma holýma rukama. Každej kámen jsem našel, dal na místo, stavěl jsem v dešti i zimě. Ale říkají mi MacGregor, stavitel zdi? Ne." Ukáže z okna. "Vidíš to molo tam venku na jezeře? Postavil jsem ho svýma holýma rukama. Zarazil sloupy do písčitého dna navzdory vlnám, kůl po kůlu. Ale říkají mi MacGregor, stavitel mola? Ne. Ale vojedeš jednu ovci ... "
A tourist is backpacking through the highlands of Scotland, and he stops at a pub to get a drink. And the only people in there is a bartender and an old man nursing a beer. And he orders a pint, and they sit in silence for a while. And suddenly the old man turns to him and goes, "You see this bar? I built this bar with my bare hands from the finest wood in the county. Gave it more love and care than my own child. But do they call me MacGregor the bar builder? No." Points out the window. "You see that stone wall out there? I built that stone wall with my bare hands. Found every stone, placed them just so through the rain and the cold. But do they call me MacGregor the stone wall builder? No." Points out the window. "You see that pier on the lake out there? I built that pier with my bare hands. Drove the pilings against the tide of the sand, plank by plank. But do they call me MacGregor the pier builder? No. But you fuck one goat ... "
(Smích)
(Laughter)
Vyprávění příběhů -- (Smích) je vyprávění vtipů. Musíte znát svou pointu, vědět, jak to zakončíte, vědět, že všechno, co říkáte, od první do poslední věty vede k jedinému cíli a ideálně potvrzuje nějakou pravdu, která nám pomůže pochopit, jací jako lidé jsme. Všichni milujeme příběhy. Jsme zrozeni pro příběhy. Příběhy potvrzují, kdo jsme. Všichni chceme potvrzení, že náš život má smysl. A nejvíc si to potvrdíme, když naše životy porovnáme s jinými příběhy. Příběh může překročit hranice času, minulost, přítomnost a budoucnost a umožní nám zažít podobnosti mezi námi a jinými lidmi, mezi skutečností a představami.
Storytelling -- (Laughter) is joke telling. It's knowing your punchline, your ending, knowing that everything you're saying, from the first sentence to the last, is leading to a singular goal, and ideally confirming some truth that deepens our understandings of who we are as human beings. We all love stories. We're born for them. Stories affirm who we are. We all want affirmations that our lives have meaning. And nothing does a greater affirmation than when we connect through stories. It can cross the barriers of time, past, present and future, and allow us to experience the similarities between ourselves and through others, real and imagined.
Mr. Rogers, tvůrce a moderátor dětských TV pořadů, nosil stále ve své peněžence citát od jednoho sociálního pracovníka, který řekl, "Upřímně, není takový člověk, kterého byste se nemohl naučit milovat, jakmile jste slyšel jeho příběh." A já si to rád vysvětluju tak, že to je pravděpodobně nejsilnější úkol příběhu - a to je "Zaujmout -- prosím, emocionálně intelektuálně, esteticky prostě mě zaujmi." Všichni víme, jaké to je nezaujmout. Projdete stovky TV kanálů, přepínáte z programu na program. a pak najednou na jednom zastavíte. Pořad je už v polovině, ale něco vás chytlo a jste vtaženi a zaujati. To není náhoda, to je záměr.
The children's television host Mr. Rogers always carried in his wallet a quote from a social worker that said, "Frankly, there isn't anyone you couldn't learn to love once you've heard their story." And the way I like to interpret that is probably the greatest story commandment, which is "Make me care" -- please, emotionally, intellectually, aesthetically, just make me care. We all know what it's like to not care. You've gone through hundreds of TV channels, just switching channel after channel, and then suddenly you actually stop on one. It's already halfway over, but something's caught you and you're drawn in and you care. That's not by chance, that's by design.
Takže mě napadalo, co kdybych vám vyprávěl svůj život jako příběh, jak jsem se pro něj narodil, jak jsem došel, k tomu co dělám a o čem teď mluvím? A abych to udělal zajímavější, začneme od konce a půjdeme k začátku. Takže, abych vám řekl konec toho příběhu, bylo by to asi takhle: A to mě nakonec přivedlo k tomu, že teď s vámi mluvím tady na TEDu o příbězích.
So it got me thinking, what if I told you my history was story, how I was born for it, how I learned along the way this subject matter? And to make it more interesting, we'll start from the ending and we'll go to the beginning. And so if I were going to give you the ending of this story, it would go something like this: And that's what ultimately led me to speaking to you here at TED about story.
Mojí zatím poslední lekcí, jak vyprávět příběh, bylo dokončení filmu, který jsem právě dodělal letos v roce 2012. Film se jmenuje "John Carter" a je natočen podle knihy "Princezna Marsu," kterou napsal Edgar Rice Burroughs. Edgar Rice Burroughs vlastně vystupuje jako postava v tomto filmu a jako vypravěč. Je předvolán svým bohatým strýcem, Johnem Carterem, do jeho sídla telegramem s textem "Okamžitě za mnou přijeď". Ale jakmile tam přijede, zjistí, že jeho strýc tajemným způsobem zemřel a byl pohřben v mauzoleu na svém pozemku.
And the most current story lesson that I've had was completing the film I've just done this year in 2012. The film is "John Carter." It's based on a book called "The Princess of Mars," which was written by Edgar Rice Burroughs. And Edgar Rice Burroughs actually put himself as a character inside this movie, and as the narrator. And he's summoned by his rich uncle, John Carter, to his mansion with a telegram saying, "See me at once." But once he gets there, he's found out that his uncle has mysteriously passed away and been entombed in a mausoleum on the property.
(Video) Majordomus: Klíčovou dírku nenajdete. Otvírá se to jen zevnitř. Trval na tom, žádné balzamování, žádná otevřená rakev, žádný pohřeb. Nezískáte takové bohatství, které měl váš strýc, když jste jako my ostatní, ne? Pojďte, půjdeme dovnitř.
(Video) Butler: You won't find a keyhole. Thing only opens from the inside. He insisted, no embalming, no open coffin, no funeral. You don't acquire the kind of wealth your uncle commanded by being like the rest of us, huh? Come, let's go inside.
Stanton: Tato scéna ve filmu, stejně jako v knize vám něco zásadního slibuje. Slibuje vám, že ten příběh povede někam, kde vás to bude bavit. A tak by měly na začátku působit všechny příběhy, měly by vám něco slíbit. To se dá udělat nekonečným množstvím způsobů. Někdy jednoduše jako "Byl jednou jeden..." V knihách o Carterovi je Edgar Rice Burroughs vždy jako vypravěč. Vždycky jsem si říkal, že to je fantastický způsob. Je to jako když vás kluk zve k táboráku, nebo někdo na baru říká: "Poslyš, řeknu ti jeden příběh. Nestalo se to mně, stalo se to někomu jinému, ale nebudeš litovat času, že sis to poslechl." Dobře předložený slib je jako kamínek v nataženém praku, který vystřelí a protáhne vás příběhem až na jeho konec.
AS: What this scene is doing, and it did in the book, is it's fundamentally making a promise. It's making a promise to you that this story will lead somewhere that's worth your time. And that's what all good stories should do at the beginning, is they should give you a promise. You could do it an infinite amount of ways. Sometimes it's as simple as "Once upon a time ... " These Carter books always had Edgar Rice Burroughs as a narrator in it. And I always thought it was such a fantastic device. It's like a guy inviting you around the campfire, or somebody in a bar saying, "Here, let me tell you a story. It didn't happen to me, it happened to somebody else, but it's going to be worth your time." A well told promise is like a pebble being pulled back in a slingshot and propels you forward through the story to the end.
V roce 2008 jsem odsunul všechny teorie, které jsem tehdy o příbězích znal, až na hranici mého pochopení tohoto projektu.
In 2008, I pushed all the theories that I had on story at the time to the limits of my understanding on this project.
(Video) (Zvuky strojů) ♫ A to všechno ♫ ♫ je láska ♫ ♫ A až uplyne náš čas ♫ ♫ vzpomeneme si, ♫ ♫ že to jen ♫ (Smích)
(Video) (Mechanical Sounds) ♫ And that is all ♫ ♫ that love's about ♫ ♫ And we'll recall ♫ ♫ when time runs out ♫ ♫ That it only ♫ (Laughter)
Stanton: Vyprávění příběhu bez dialogu. To je nejčistější forma vyprávění filmového příběhu. Tento postup je nejucelenější. Potvrdil mi něco, co jsem vážně tušil. A to, že diváci si na to chtějí přijít sami. Ale nechtějí vědět, že to dělají. To je práce vypravěče skrýt ten fakt, že je nutíte přijít si na pointu sami. Jsme rození řešitelé problémů. Jsme nuceni vyvozovat a dedukovat, protože to samé děláme ve skutečném životě. Dobře organizovaný nedostatek informací nás vtahuje do děje. Ne náhodou nás všechny přitahuje malé dítě nebo štěně. Není to jen proto, že jsou úžasně roztomilí, je to tím, že nemohou úplně vyjádřit, co si myslí a jaké jsou jejich záměry. Je to jako magnet. Nemůžeme si pomoct, Sami chceme dokončit větu a dát ji na správné místo.
AS: Storytelling without dialogue. It's the purest form of cinematic storytelling. It's the most inclusive approach you can take. It confirmed something I really had a hunch on, is that the audience actually wants to work for their meal. They just don't want to know that they're doing that. That's your job as a storyteller, is to hide the fact that you're making them work for their meal. We're born problem solvers. We're compelled to deduce and to deduct, because that's what we do in real life. It's this well-organized absence of information that draws us in. There's a reason that we're all attracted to an infant or a puppy. It's not just that they're damn cute; it's because they can't completely express what they're thinking and what their intentions are. And it's like a magnet. We can't stop ourselves from wanting to complete the sentence and fill it in.
Poprvé jsem začal opravdu chápat tento způsob vyprávění příběhů, když jsem s Bobem Petersonem psal "Hledá se Nemo". Nazvali bychom to sjednocující teorií dva plus dva. Přinuťte diváky, aby si to dali dohromady. Neříkejte jim rovnou, že to je čtyři, řekněte dva plus dva. Předložit jednotlivé prvky ve správném pořadí je zásadní pro váš úspěch či neúspěch při získání zájmu diváků. Střihači a scénáristi to vědí celou dobu. Je to neviditelná aplikace, která drží naši pozornost u příběhu. Nechci, aby to vyznělo jako exaktní věda, tak to není. To je na příbězích tak jedinečné. Nejsou to udělátka, nejsou exaktní. Příběhy jsou nevyhnutelné, pokud jsou dobré, ale nejsou předvídatelné.
I first started really understanding this storytelling device when I was writing with Bob Peterson on "Finding Nemo." And we would call this the unifying theory of two plus two. Make the audience put things together. Don't give them four, give them two plus two. The elements you provide and the order you place them in is crucial to whether you succeed or fail at engaging the audience. Editors and screenwriters have known this all along. It's the invisible application that holds our attention to story. I don't mean to make it sound like this is an actual exact science, it's not. That's what's so special about stories, they're not a widget, they aren't exact. Stories are inevitable, if they're good, but they're not predictable.
Letos jsem se zúčastnil semináře, který pořádá profesorka herectví Judith Weston. Tady jsem pochopil hlavní rys postavy. Profesorka je přesvědčená, že dobře vykreselné postavy mají páteř. Jde o to, že postava musí mít vnitřní motor, dominantní podvědomý cíl, o který usiluje, nutkání, kterému nemůže vyhovět. Dala krásný příklad v postavě Michaela Corleone, kterou ztvárnil Al Pacino ve filmu "Kmotr". Jeho páteří, osou jeho jednání bylo potěšit svého otce. To ovlivňovalo všechny jeho volby a rozhodnutí. Dokonce i po smrti otce ho stále něco nutilo chovat se tak, jak by se to otci líbilo. Tenhle názor mi padnul do noty. Wall-E byl o hledání krásy. Marlin, táta ve filmu "Hledá se Nemo", se snažil zabránit neštěstí. A Woody dělal to, co je nejlepší pro jeho dítě. Tyto osy vás nenutí vybrat si vždy jen to nejlepší. Někdy se můžete podle nich rozhodnout úplně strašně.
I took a seminar in this year with an acting teacher named Judith Weston. And I learned a key insight to character. She believed that all well-drawn characters have a spine. And the idea is that the character has an inner motor, a dominant, unconscious goal that they're striving for, an itch that they can't scratch. She gave a wonderful example of Michael Corleone, Al Pacino's character in "The Godfather," and that probably his spine was to please his father. And it's something that always drove all his choices. Even after his father died, he was still trying to scratch that itch. I took to this like a duck to water. Wall-E's was to find the beauty. Marlin's, the father in "Finding Nemo," was to prevent harm. And Woody's was to do what was best for his child. And these spines don't always drive you to make the best choices. Sometimes you can make some horrible choices with them.
Mám to velké štěstí, že jsem rodič, a když se dívám, jak moje děti rostou, vážně pevně věřím, že člověk se narodí s určitou povahou a je určitým způsobem nasměrován, a nemůže to moc ovlivnit, ani se to nedá moc změnit. Můžete se jen naučit to poznat a vzít to za své. Někteří z nás se narodí s povahou pozitivní někteří s povahou negativní. Bod zlomu je překročen, když člověk dospěje natolik, aby věděl, co ho pohání a byl schopen mít nad tím kontrolu. Jako rodiče pořád poznáváte, jaké jsou vaše děti. Ony poznávají, jaké jsou. A i vy stále poznáváte jací jste, kým jste. Takže se pořád poznáváme a učíme. Proto je změna pro příběh zásadní. Pokud jsou věci statické, příběhy umírají. protože život není nikdy statický.
I'm really blessed to be a parent, and watching my children grow, I really firmly believe that you're born with a temperament and you're wired a certain way, and you don't have any say about it, and there's no changing it. All you can do is learn to recognize it and own it. And some of us are born with temperaments that are positive, some are negative. But a major threshold is passed when you mature enough to acknowledge what drives you and to take the wheel and steer it. As parents, you're always learning who your children are. They're learning who they are. And you're still learning who you are. So we're all learning all the time. And that's why change is fundamental in story. If things go static, stories die, because life is never static.
V roce 1998 jsem dopsal "Toy Story" a "Život brouka" a psaní scénářů mě kompletně pohltilo. Takže jsem v tom chtěl být mnohem lepší a chtěl jsem se naučit, co se dalo. Snažil jsem se o scénáristice zjistit všechno, co se dalo. A nakonec jsem našel tenhle fantastický výrok britského dramatika Williama Archera: "Drama je očekávání promíchané s nejistotou". Je to neuvěřitelně přesná definice.
In 1998, I had finished writing "Toy Story" and "A Bug's Life" and I was completely hooked on screenwriting. So I wanted to become much better at it and learn anything I could. So I researched everything I possibly could. And I finally came across this fantastic quote by a British playwright, William Archer: "Drama is anticipation mingled with uncertainty." It's an incredibly insightful definition.
Když vyprávíte příběh, máte tam prvek očekávání? Krátce, přinutili jste mne chtít vědět, co se stane příště? Ale především, přinutili jste mne chtít vědět, jak to všechno skončí? Vystavěli jste uvěřítelné konflikty pravdivé, ale vyvolávající pochybnosti o tom, jak to všechno může dopadnout? Příkladem může být "Hledá se Nemo", jednak šlo o krátkodobé napětí, kdy se divák obával, jestli Dory se svou krátkou pamětí zapomene, co jí Merlin řekl. Ale pod tím se zároveň skrývalo to celkové napětí, jestli někdy najdeme Nema v tomhle velkém, širém oceánu?
When you're telling a story, have you constructed anticipation? In the short-term, have you made me want to know what will happen next? But more importantly, have you made me want to know how it will all conclude in the long-term? Have you constructed honest conflicts with truth that creates doubt in what the outcome might be? An example would be in "Finding Nemo," in the short tension, you were always worried, would Dory's short-term memory make her forget whatever she was being told by Marlin. But under that was this global tension of will we ever find Nemo in this huge, vast ocean?
Na začátku naší spolupráce s Pixarem, předtím, než jsme zcela pochopili neviditelný mechanismus příběhu, jsme byli prostě parta kluků, postupujících podle našich pocitů a instinktů. Je zajímavé vidět, že nás to zavedlo vcelku dobrým směrem. Je třeba mít na paměti, že v té době, v roce 1993 se za úspěšný animovaný film považovala "Malá mořská víla" a "Kráska a zvíře", "Aladdin, "Lví král". Takže když jsme poprvé nabídli "Toy Story" Tomu Hanksovi, zeptal se, "Nechcete po mně, abych zpíval, ne?" Myslím, že to dokonale vystihuje představu, jakou tehdy každý měl o animovaných filmech. Ale my jsme vážně chtěli dokázat, že animací můžete vyprávět příběhy úplně jinak.
In our earliest days at Pixar, before we truly understood the invisible workings of story, we were simply a group of guys just going on our gut, going on our instincts. And it's interesting to see how that led us places that were actually pretty good. You've got to remember that in this time of year, 1993, what was considered a successful animated picture was "The Little Mermaid," "Beauty and the Beast," "Aladdin," "Lion King." So when we pitched "Toy Story" to Tom Hanks for the first time, he walked in and he said, "You don't want me to sing, do you?" And I thought that epitomized perfectly what everybody thought animation had to be at the time. But we really wanted to prove that you could tell stories completely different in animation.
Neměli jsme tehdy žádný vliv, takže jsme měli tajný krátký seznam pravidel, který jsme si nechávali pro sebe. Toto jsou ta pravidla: Žádné písničky, žádný moment "já chci", žádná šťastná vesnička, žádný milostný příběh. Irionií je, že první rok náš příběh vůbec nefungoval a v Disney nastala panika. Takže se soukromě poradili se slavným textařem, kterého nebudu jmenovat, a on jim nafaxoval pár návrhů. A my jsme viděli ten fax. Ve faxu stálo: měly by tam být písničky, měla by tam být písnička "já chci", písnička o šťastné vesničce, měl by tam být milostný příběh a měl by tam být padouch. Díky bohu jsme byli v té době moc mladí a neposlušní rebelové. Ještě víc nás to utvrdilo v tom, že chceme ukázat, že se dá vystavět lepší příběh. A rok nato jsme to dokázali. Ukázalo se, že vyprávění příběhů má určitá vodítka, ne pevná a jasná pravidla.
We didn't have any influence then, so we had a little secret list of rules that we kept to ourselves. And they were: No songs, no "I want" moment, no happy village, no love story. And the irony is that, in the first year, our story was not working at all and Disney was panicking. So they privately got advice from a famous lyricist, who I won't name, and he faxed them some suggestions. And we got a hold of that fax. And the fax said, there should be songs, there should be an "I want" song, there should be a happy village song, there should be a love story and there should be a villain. And thank goodness we were just too young, rebellious and contrarian at the time. That just gave us more determination to prove that you could build a better story. And a year after that, we did conquer it. And it just went to prove that storytelling has guidelines, not hard, fast rules.
Další zásadní věc, kterou jsme se naučili, je oblíbenost vaší hlavní postavy. Naivně jsme si říkali, že Woody v "Toy Story" se musí na konci stát obětavým, takže jsme museli odněkud začít. Tak ho uděláme sobeckého. A tohle z toho vyšlo.
Another fundamental thing we learned was about liking your main character. And we had naively thought, well Woody in "Toy Story" has to become selfless at the end, so you've got to start from someplace. So let's make him selfish. And this is what you get.
Hlas Woodyho: Co tady děláte? Ven z postele. Hej, ven z tý postele! Pan Brambora: Ty nás vyháníš, Woody? Woody: Ne, on vás vyžene. Slinky? Slink... Slinky! Pojď sem a ukaž, co umíš. Seš hluchej? Řek´ sem, aby ses o ně postaral. Slinky: Je mi líto Woody, ale musím s nimi souhlasit. Myslím, že to, cos udělal, nebylo správné. Woody: Cože? Slyším dobře? Ty si myslíš, že nemám pravdu? Kdo ti řek, že máš myslet, ty buřte jeden?
(Voice Over) Woody: What do you think you're doing? Off the bed. Hey, off the bed! Mr. Potato Head: You going to make us, Woody? Woody: No, he is. Slinky? Slink ... Slinky! Get up here and do your job. Are you deaf? I said, take care of them. Slinky: I'm sorry, Woody, but I have to agree with them. I don't think what you did was right. Woody: What? Am I hearing correctly? You don't think I was right? Who said your job was to think, Spring Wiener?
Stanton: Takže jak zařídíte, aby byla sobecká postava oblíbená? Řekli jsme si, že může být laskavý velkorysý, legrační, ohleduplný, pokud bude zachovaná jedna podmínka, musí zůstat hlavní hračkou. A tak to skutečně je, my všichni žijeme za určitých podmínek. Všichni chceme hrát podle pravidel a jednat určitým způsobem, pokud zůstanou zachovány určité podmínky. Pokud se změní jedna podmínka, změní se všechno. Ještě předtím, než jsem se vůbec rozhodl, věnovat se vyprávění příběhu profesionálně, vím, že se mi v mládí přihodily věci, které mi vážně tak trochu otevřely oči, pokud jde o příběhy.
AS: So how do you make a selfish character likable? We realized, you can make him kind, generous, funny, considerate, as long as one condition is met for him, is that he stays the top toy. And that's what it really is, is that we all live life conditionally. We're all willing to play by the rules and follow things along, as long as certain conditions are met. After that, all bets are off. And before I'd even decided to make storytelling my career, I can now see key things that happened in my youth that really sort of opened my eyes to certain things about story.
V roce 1986 jsem pochopil, že příběh má mít téma. Byl to rok, kdy znovu uvedli do kin upravenou verzi "Lawrence z Arábie" Za jeden měsíc jsem to viděl sedmkrát. Nemohl jsem se nabažit. Jenom jsem věděl, že to je nádherně udělané -- každý záběr, každá scéna, každá věta. Na povrchu se prostě zdálo, že film popisuje historické události. Ale bylo tady i něco navíc, co nebylo vyřčeno. Co to přesně bylo? Až když jsem ten film viděl poněkolikáté, ten závoj se nadzvedl. Bylo to ve scéně, kde Lawrence přejde Sinajskou poušť a dojde k Suezskému průplavu a tady mi to najednou došlo.
In 1986, I truly understood the notion of story having a theme. And that was the year that they restored and re-released "Lawrence of Arabia." And I saw that thing seven times in one month. I couldn't get enough of it. I could just tell there was a grand design under it -- in every shot, every scene, every line. Yet, on the surface it just seemed to be depicting his historical lineage of what went on. Yet, there was something more being said. What exactly was it? And it wasn't until, on one of my later viewings, that the veil was lifted and it was in a scene where he's walked across the Sinai Desert and he's reached the Suez Canal, and I suddenly got it.
(Video) Chlapec: Hej! Hej! Hej! Hej! Motocyklista: Kdo jste? Kdo jste?
(Video) Boy: Hey! Hey! Hey! Hey! Cyclist: Who are you? Who are you?
Stanton: To bylo to téma: Kdo jste? Ve filmu jsou všechny ty zdánlivě nesourodé události a dialogy, které prostě chronologicky vyprávějí jeho historii, ale pod tím vším se vine konstatní linka, něco jako silniční mapa. Při všem, co Lawrence ve filmu dělá, se pokouší příjít na to, kde je jeho místo ve světě. Dobře vyprávěným příběhem se vždy vine silné téma.
AS: That was the theme: Who are you? Here were all these seemingly disparate events and dialogues that just were chronologically telling the history of him, but underneath it was a constant, a guideline, a road map. Everything Lawrence did in that movie was an attempt for him to figure out where his place was in the world. A strong theme is always running through a well-told story.
Když mi bylo pět, poznal jsem asi nejzásadnější ingredienci, kterou by podle mého měl příběh obsahovat, ale která je velmi vzácná. Tehdy, když mi bylo pět, mě maminka vzala do kina.
When I was five, I was introduced to possibly the most major ingredient that I feel a story should have, but is rarely invoked. And this is what my mother took me to when I was five.
(Video) Dupík: Pojď. To je dobrý. Podívej se. Voda zmrzla. Bambi: Jupí! Dupík: To je švanda, Bambi? Pojď. Vstávej. Takhle. Ha ha. Ne, ne. ne.
(Video) Thumper: Come on. It's all right. Look. The water's stiff. Bambi: Yippee! Thumper: Some fun, huh, Bambi? Come on. Get up. Like this. Ha ha. No, no, no.
Stanton: Vyšel jsem z kina oči vykulené tím zázrakem. A to si myslím, že je ta kouzelná ingredience, ta tajná omáčka, to znamená, jestli umíte vyvolat zázrak. Zázrak je poctivý, je to úplně nevinné. Nemůže být vyvolán uměle. Já neznám větší umění než je nadání člověka předat druhému ten pocit -- omráčit někoho jen na krátký moment a způsobit, aby se poddal tomu zázraku. Když se to povede, zasáhne vás to až téměř do vašich buněk. A když takhle umělec zasáhne jiného umělce, máte pocit, že to musíte předat dál. Je to jako spící rozkaz, který je ve vás najednou aktivován. Okouzli druhé tak, jaks byl ty sám okouzlen. Ty nejlepší příběhy přinášejí zázrak.
AS: I walked out of there wide-eyed with wonder. And that's what I think the magic ingredient is, the secret sauce, is can you invoke wonder. Wonder is honest, it's completely innocent. It can't be artificially evoked. For me, there's no greater ability than the gift of another human being giving you that feeling -- to hold them still just for a brief moment in their day and have them surrender to wonder. When it's tapped, the affirmation of being alive, it reaches you almost to a cellular level. And when an artist does that to another artist, it's like you're compelled to pass it on. It's like a dormant command that suddenly is activated in you, like a call to Devil's Tower. Do unto others what's been done to you. The best stories infuse wonder.
Když mi byly čtyři, mám živě v paměti, že jsem si našel na kotníku dvě malinké jizvy a ptal jsem se tatínka, co to je. Řekl mi, že stejný pár jizev mám na hlavě, ale nemůžu je vidět, protože tam mám vlasy. Vysvětlil mi, že když jsem se narodil, narodil jsem se předčasně, že jsem přišel na svět moc brzy, a nebyl jsem ještě úplně dopečený. Byl jsem velmi, velmi nemocný. A když se doktor podíval na to žluté dítě, podíval se mojí matce do očí a řekl, "Nebude žít." Byl jsem v nemocnici několik měsíců. A o mnoho krevních transfúzí později jsem žil a díky tomu jsem jedinečný.
When I was four years old, I have a vivid memory of finding two pinpoint scars on my ankle and asking my dad what they were. And he said I had a matching pair like that on my head, but I couldn't see them because of my hair. And he explained that when I was born, I was born premature, that I came out much too early, and I wasn't fully baked; I was very, very sick. And when the doctor took a look at this yellow kid with black teeth, he looked straight at my mom and said, "He's not going to live." And I was in the hospital for months. And many blood transfusions later, I lived, and that made me special.
Nevím, jestli jsem tomu opravdu věřil. Nevím, jestli tomu opravdu věřili moji rodiče, ale nechtěl jsem dokázat, že nemají pravdu. Ať už jsem nakonec dobrý v čemkoli, budu se snažit, abych stál za tu druhou šanci, kterou jsem dostal.
I don't know if I really believe that. I don't know if my parents really believe that, but I didn't want to prove them wrong. Whatever I ended up being good at, I would strive to be worthy of the second chance I was given.
(Vidoe) (Pláč) Marlin: No tak, no tak, To je v pořádku, táta je tady. Jsi u táty. Slibuju, že nikdy nedopustím, aby se ti něco stalo, Nemo.
(Video) (Crying) Marlin: There, there, there. It's okay, daddy's here. Daddy's got you. I promise, I will never let anything happen to you, Nemo.
Stanton: A to je první lekce vyprávění příběhů, kterou jsem se naučil. Použijte to, co znáte. Stavte na tom. Nemusí jít vždy o zápletku nebo fakt. Jde o to, zachytit pravdu podle vaší zkušenosti, vyjádřit hodnoty, které hluboko uvnitř osobně cítíte. A to mě nakonec vedlo k tomu, abych k vám promluvil dnes tady na TEDu.
AS: And that's the first story lesson I ever learned. Use what you know. Draw from it. It doesn't always mean plot or fact. It means capturing a truth from your experiencing it, expressing values you personally feel deep down in your core. And that's what ultimately led me to speaking to you here at TEDTalk today.
Děkuji vám.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)