Radikální otevřenost je stále hudbou budoucnosti v oblasti školství. Složitě přicházíme na to, že vzdělávání není místo, ale aktivita.
Radical openness is still a distant future in the field of school education. We have such a hard time figuring out that learning is not a place but an activity.
Rád bych vám zde představil test PISA, kterým OECD měří znalosti a dovednosti patnáctiletých žáků po celém světě. Je to příběh o tom, jak mezinárodní srovnávání zglobalizovalo oblast vzdělávání obvykle vnímanou jako vnitřní záležitost každé země.
But I want to tell you the story of PISA, OECD's test to measure the knowledge and skills of 15-year-olds around the world, and it's really a story of how international comparisons have globalized the field of education that we usually treat as an affair of domestic policy.
Podívejme se na to, jak vypadal svět v 60. letech, co se týče podílu populace s dokončeným středoškolským vzděláním. Jak vidíme, Spojené státy byly napřed, a jejich ekonomický úspěch do velké míry vycházel z této dlouholeté přednosti, z průkopnické role USA ve vzdělávání. V 70. letech je však dohnaly další země. V 80. letech globálně rostl počet talentovaných studentů. Ale pokrok se nazastavil v 90. letech. Takže, v 60. letech byly Spojené státy první. V 90. letech byly na 13. příčce, ne kvůli snižování úrovně, ale proto, že zbytek světa se tak rychle zlepšoval.
Look at how the world looked in the 1960s, in terms of the proportion of people who had completed high school. You can see the United States ahead of everyone else, and much of the economic success of the United States draws on its long-standing advantage as the first mover in education. But in the 1970s, some countries caught up. In the 1980s, the global expansion of the talent pool continued. And the world didn't stop in the 1990s. So in the '60s, the U.S. was first. In the '90s, it was 13th, and not because standards had fallen, but because they had risen so much faster elsewhere.
Jižní Korea je toho názorným příkladem. Před dvěma generacemi měla Korea životní úroveň dnešního Afgánistánu a ve vzdělanosti byla jednou z nejzaostalejších zemí. Dnes každý mladý Korejec dokončí střední školu.
Korea shows you what's possible in education. Two generations ago, Korea had the standard of living of Afghanistan today, and was one of the lowest education performers. Today, every young Korean finishes high school.
Z toho plyne, že v globální ekonomice není měřítkem úspěchu pokrok jedné země, ale nejlépe fungující vzdělávací systémy celosvětově. Problém je, že měření času stráveného lidmi ve škole či srovnání jimi dosažených titulů není vždy ten nejlepší způsob, jak hodnotit jejich využitelnost. Vezměte si všechny ty nezaměstnané absolventy, zatímco zaměstnavatelé tvrdí, že nemohou najít zaměstnance s potřebnou kvalifikací. Z toho vidíme, že lepší tituly nevedou automaticky k lepším dovednostem, lepší práci a lepšímu životu.
So this tells us that, in a global economy, it is no longer national improvement that's the benchmark for success, but the best performing education systems internationally. The trouble is that measuring how much time people spend in school or what degree they have got is not always a good way of seeing what they can actually do. Look at the toxic mix of unemployed graduates on our streets, while employers say they cannot find the people with the skills they need. And that tells you that better degrees don't automatically translate into better skills and better jobs and better lives.
PISA se toto snaží změnit tak, že měří znalosti a dovednosti žáků přímo. A podívali jsme se na to z ojedinělého úhlu. Nezajímalo nás ani tolik, zda jsou studenti schopni jednoduše zopakovat, co se naučili ve škole, ale chtěli jsme zjistit, zda jsou schopni vycházet z toho co umí, a aplikovat své znalosti v nových situacích. Někteří lidé nás za to kritizovali. Říkali, že takovéto měření výsledků je příšerně nefér, protože testujeme studenty na problémech, které nikdy předtím neviděli. Ale podle takovéto logiky bychom měli za nefér považovat život, protože pravou zkouškou v životě není to, zda si pamatujeme co jsme se naučili ve škole, ale zda jsme připraveni na změnu, na pracovní pozice, které nebyly vytvořeny, na technologie, které ještě nebyly vymyšleny, na problémy, které dnes nemůžeme předvídat.
So with PISA, we try to change this by measuring the knowledge and skills of people directly. And we took a very special angle to this. We were less interested in whether students can simply reproduce what they have learned in school, but we wanted to test whether they can extrapolate from what they know and apply their knowledge in novel situations. Now, some people have criticized us for this. They say, you know, such a way of measuring outcomes is terribly unfair to people, because we test students with problems they haven't seen before. But if you take that logic, you know, you should consider life unfair, because the test of truth in life is not whether we can remember what we learned in school, but whether we are prepared for change, whether we are prepared for jobs that haven't been created, to use technologies that haven't been invented, to solve problems we just can't anticipate today.
A i když byla dříve zpochybňována, naše metoda měření výsledků se rychle stala normou. Při našem posledním průzkumu v roce 2009 jsme měřili 74 školských systémů, které představují celkem 87 procent ekonomiky. Tento graf znázorňuje výsledky jednotlivých zemí. Červené jsou země pod průměrem OECD, žluté jsou průměrné a zelené ty, které si vedou velmi dobře. Najdete tu Šanghaj, Koreu a Singapur v Asii, Finsko v Evropě, a Kanadu v Severní Americe, všechny si vedou velmi dobře. Můžete také vidět mezeru téměř tří a půl školních ročníků mezi patnáctiletými v Šanghaji a v Chile, a ten rozdíl se zvětší až na sedm let, zahrneme-li země s nejnižšími výsledky. Mezi zeměmi jsou neuvěřitelné rozdíly v tom, jak připravují mladé lidi na dnešní ekonomiku.
And once hotly contested, our way of measuring outcomes has actually quickly become the standard. In our latest assessment in 2009, we measured 74 school systems that together cover 87 percent of the economy. This chart shows you the performance of countries. In red, sort of below OECD average. Yellow is so-so, and in green are the countries doing really well. You can see Shanghai, Korea, Singapore in Asia; Finland in Europe; Canada in North America doing really well. You can also see that there is a gap of almost three and a half school years between 15-year-olds in Shanghai and 15-year-olds in Chile, and the gap grows to seven school years when you include the countries with really poor performance. There's a world of difference in the way in which young people are prepared for today's economy.
Ale já bych zde rád představil ještě jeden důležitý aspekt. Pedagogové rádi mluví o rovnoprávnosti. Projektem PISA jsme chtěli měřit, jak rovnoprávnost skutečně zajišťuje, zda mají lidé z různých sociálních vrstev stejné příležitosti. A zde vidíme, že v některých zemích je dopad sociálně slabého prostředí na výsledky vzdělávání skutečně velmi znatelný. Příležitosti nejsou rovné. Velké množství dětského potenciálu je promrháno. V jiných zemích naopak vidíme, že záleží mnohem méně na tom, do jaké sociální vrstvy se kdo narodí. Všichni chceme být zde, v pravém horním kvadrantu, kde výsledky jsou velmi dobré a příležitosti rovnoprávné. Žádná země si nemůže dovolit být zde, kde jsou slabé výsledky a velké sociální nerovnosti. A pak je možné debatovat o tom, zda je lepší být zde, kde jsou výsledky velmi dobré, ale za cenu velkých nerovností? Anebo se chceme soustředit na rovnost a přijmout průměrnost? Když se ale podíváme, jak si země vedou v této oblasti, všimneme si, že je zde hodně zemí, které skutečně vynikají v obou směrech. Jedna z nejdůležitějších lekcí tohoto srovnání je, že není třeba obětovat rovnoprávnost, aby bylo možné dosáhnout nadprůměrnosti. Tyto země poskytovaly dříve špičkové vzdělání jen některým, nyní je ale poskytují všem, což je velice důležité ponaučení. A to též zpochybňuje paradigma mnoha školských systémů, které fungují na principu oddělování zrna od plev. A hned, jak byly tyto výsledky představeny, zákonodárci, pedagogové, výzkumní pracovníci z celého světa se snažili odhalit, co se skrývá za úspěchem těchto systémů.
But I want to introduce a second important dimension into this picture. Educators like to talk about equity. With PISA, we wanted to measure how they actually deliver equity, in terms of ensuring that people from different social backgrounds have equal chances. And we see that in some countries, the impact of social background on learning outcomes is very, very strong. Opportunities are unequally distributed. A lot of potential of young children is wasted. We see in other countries that it matters much less into which social context you're born. We all want to be there, in the upper right quadrant, where performance is strong and learning opportunities are equally distributed. Nobody, and no country, can afford to be there, where performance is poor and there are large social disparities. And then we can debate, you know, is it better to be there, where performance is strong at the price of large disparities? Or do we want to focus on equity and accept mediocrity? But actually, if you look at how countries come out on this picture, you see there are a lot of countries that actually are combining excellence with equity. In fact, one of the most important lessons from this comparison is that you don't have to compromise equity to achieve excellence. These countries have moved on from providing excellence for just some to providing excellence for all, a very important lesson. And that also challenges the paradigms of many school systems that believe they are mainly there to sort people. And ever since those results came out, policymakers, educators, researchers from around the world have tried to figure out what's behind the success of those systems.
Ale vraťme se nejdříve o krok nazpět a zaměřme se na země, které stojí za projektem PISA, které jsou zde označeny barevně. A velikost jednotlivých bublin je přímo úměrná množství peněz, které tyto země vynakládají na studenty. Kdyby byly peníze tím hlavním ukazatelem výsledků vzdělávání, našli bychom ty nějvětší bubliny nahoře, nebo ne? Ale to zde nevidíme. Průměrné výdaje na žáka vysvětlují méně než 20 procent rozdílů ve výsledcích mezi jednotlivými zeměmi, a například Lucembursko, ten nejdražší systém vůbec, si nevede nijak zvlášť dobře. Vidíme tedy, že dvě země s podobnými výdaji dosahují zcela odlišných výsledků. Též je patrné, že - a toto je jedno z nejpovzbudivějších zjištění - již nežijeme ve světě, který je jednoznačně rozdělen na země bohaté a vzdělané a na ty chudé a nevzdělané. Opět, velice důležitá lekce.
But let's step back for a moment and focus on the countries that actually started PISA, and I'm giving them a colored bubble now. And I'm making the size of the bubble proportional to the amount of money that countries spent on students. If money would tell you everything about the quality of learning outcomes, you would find all the large bubbles at the top, no? But that's not what you see. Spending per student only explains about, well, less than 20 percent of the performance variation among countries, and Luxembourg, for example, the most expensive system, doesn't do particularly well. What you see is that two countries with similar spending achieve very different results. You also see -- and I think that's one of the most encouraging findings -- that we no longer live in a world that is neatly divided between rich and well-educated countries, and poor and badly-educated ones, a very, very important lesson.
Podívejme se na toto blíže. Tato červená tečka představuje průměrné výdaje na studenta v závislosti na ekonomické vyspělosti země. Jeden způsob, jak utrácet peníze, je zaplatit dobře učitelům, a jak je vidět, Korea investuje hodně, aby do učitelské profese přilákala ty nejlepší lidi. A Korea také investuje do více hodin výuky, což dále přispívá k navyšování nákladů. A v neposlední řadě, Korejci chtějí, aby jejich učitelé nejen učili, ale dál se také vzdělávali. Investují do profesního rozvoje, spolupráce a mnoha dalšího. To vše stojí peníze. Jak si toto všechno můžou Korejci dovolit? Odpověď zní, že v Koreji je vysoký počet žáků ve třídě. Což snižuje náklady, zde označeno modře. Další z takových zemí je Lucembursko. Zde vidíme, že červená tečka je na stejném místě jako u Koreji, takže Lucembursko má stejné výdaje na studenta jako Korea. Ale rodiče, učitelé a zákonodárci v Lucembursku mají všichni rádi menší počet žáků ve třídě. Ono je to ostatně velmi příjemné být v méně početných třídách. Takže hodně investují sem, a tak velikost modrého sloupce žene výdaje nahoru. Ale i Lucembursko může své peníze utratit jen jednou, a cenou za to je, že učitelé nejsou nijak zvlášť dobře placeni. Žáci netráví ve škole tolik času. A učitelé nemají příliš mnoho času na cokoliv jiného než na učení. Jak vidíme, tyto dvě země vynakládají své peníze velmi odlišně, a na tom, jak je utrácejí záleží mnohem více než na tom, kolik investují do vzdělávání.
Let's look at this in greater detail. The red dot shows you spending per student relative to a country's wealth. One way you can spend money is by paying teachers well, and you can see Korea investing a lot in attracting the best people into the teaching profession. And Korea also invests into long school days, which drives up costs further. Last but not least, Koreans want their teachers not only to teach but also to develop. They invest in professional development and collaboration and many other things. All that costs money. How can Korea afford all of this? The answer is, students in Korea learn in large classes. This is the blue bar which is driving costs down. You go to the next country on the list, Luxembourg, and you can see the red dot is exactly where it is for Korea, so Luxembourg spends the same per student as Korea does. But, you know, parents and teachers and policymakers in Luxembourg all like small classes. You know, it's very pleasant to walk into a small class. So they have invested all their money into there, and the blue bar, class size, is driving costs up. But even Luxembourg can spend its money only once, and the price for this is that teachers are not paid particularly well. Students don't have long hours of learning. And basically, teachers have little time to do anything else than teaching. So you can see two countries spent their money very differently, and actually how they spent their money matters a lot more than how much they invest in education.
Vraťme se teď do roku 2000. Jak si jistě pamatujete, rok před tím, než byl vynalezen iPod. Takhle vypadal svět tehdy podle šetření PISA. Předně si všimněte, že velikost bublin byla mnohem menší, že? Za vzdělávání jsme utráceli mnohem méně, přibližně o 35 procent méně. Takže si asi říkáte, když je teď vzdělávání o tolik dražší, o kolik se asi muselo zlepšit? A smutná pravda je, že ve skutečnosti, se v mnoha zemích nezlepšilo. Ale existují země, které zaznamenaly impozantní zlepšení. Německo, odkud pocházím, se v roce 2000 nacházelo ve spodním kvadrantu, pod průměrem s velkými sociálními nerovnostmi. A vezměte si, že Německo bývalo jednou z těch zemí, které si vedly velmi dobře co do počtu vysokoškolsky vzdělaných. Velice chabé výsledky. Lidé jimi byly zaskočeni. A vůbec poprvé se veřejná debata v Německu měsíce nezabývala než vzděláváním, ne daněmi,a podobnými záležitostmi, ale vzdělávání bylo hlavním tématem této debaty. A pak na to začali reagovat zákonodárci. Vláda dramaticky navýšila výdaje na vzdělávání. Hodně se udělalo pro to, aby se zrovnoprávnily příležitosti pro žáky z rodin imigrantů a sociálně slabé. A skutečně zajímavé bylo, že se nejednalo pouze o optimalizaci stávajícího systému, ale data změnila některá přesvědčení a paradigmata o německém vzdělávácím systému. Například, tradičně bylo vzdělávání velmi malých dětí viděno jako záležitost rodin, a byly i případy, kdy ženy byly obviňovány ze zanedbávání rodinných povinností, když poslaly své děti do mateřské školky. Projekt PISA změnil úhel této debaty a předškolní vzdělávání se stalo hlavním tématem reformních zákonů v Německu. Nebo, německý školský systém tradičně rozděluje děti ve věku 10 let, velmi útlém věku, na ty, které se hodí do vzdělanostních profesí a na ty, které pro ně budou pracovat, a to celé zejména na základě socio-ekonomických faktorů. A i toto paradigma je nyní zpochybňováno. Událo se hodně změn.
Let's go back to the year 2000. Remember, that was the year before the iPod was invented. This is how the world looked then in terms of PISA performance. The first thing you can see is that the bubbles were a lot smaller, no? We spent a lot less on education, about 35 percent less on education. So you ask yourself, if education has become so much more expensive, has it become so much better? And the bitter truth really is that, you know, not in many countries. But there are some countries which have seen impressive improvements. Germany, my own country, in the year 2000, featured in the lower quadrant, below average performance, large social disparities. And remember, Germany, we used to be one of those countries that comes out very well when you just count people who have degrees. Very disappointing results. People were stunned by the results. And for the very first time, the public debate in Germany was dominated for months by education, not tax, not other kinds of issues, but education was the center of the public debate. And then policymakers began to respond to this. The federal government dramatically raised its investment in education. A lot was done to increase the life chances of students with an immigrant background or from social disadvantage. And what's really interesting is that this wasn't just about optimizing existing policies, but data transformed some of the beliefs and paradigms underlying German education. For example, traditionally, the education of the very young children was seen as the business of families, and you would have cases where women were seen as neglecting their family responsibilities when they sent their children to kindergarten. PISA has transformed that debate, and pushed early childhood education right at the center of public policy in Germany. Or traditionally, the German education divides children at the age of 10, very young children, between those deemed to pursue careers of knowledge workers and those who would end up working for the knowledge workers, and that mainly along socioeconomic lines, and that paradigm is being challenged now too. A lot of change.
A dobrá zpráva je, že o 9 let později, vidíme zlepšení v kvalitě i rovnoprávnosti. Lidé se problémům postavili čelem a něco s nimi udělali.
And the good news is, nine years later, you can see improvements in quality and equity. People have taken up the challenge, done something about it.
Nebo, vezměme si Koreu, na opačné straně spektra. V roce 2000 už si Korea vedla velmi dobře, ale Korejcům vadilo, že jen malá část žáků dosahovala opravdu skvělých výsledků. Přijali to jako výzvu, a Korea byla schopna zdvojnásobit počet studentů se skvělými výsledky v oblasti čtení a to za jednu dekádu. Když se ale zaměříte jen na ty nejlepší studenty, víme co se stane, rozdíly se začnou prohlubovat, a zde vidíme, jak se tato bublina posouvala lehce opačným směrem, ale i tak, impozantní zlepšení.
Or take Korea, at the other end of the spectrum. In the year 2000, Korea did already very well, but the Koreans were concerned that only a small share of their students achieved the really high levels of excellence. They took up the challenge, and Korea was able to double the proportion of students achieving excellence in one decade in the field of reading. Well, if you only focus on your brightest students, you know what happens is disparities grow, and you can see this bubble moving slightly to the other direction, but still, an impressive improvement.
Zásadní reformy v polském vzdělávacím systému pomohly dramaticky snížit rozdíly mezi jednotlivými školami, nastartovat změny v nejhorších školách, a zlepšit vzdělávací výsledky za něco málo přes půl roku. A zde jsou další země. Portugalsko bylo schopno sjednotit svůj fragmentovaný systém, zlepšit kvalitu a rovnoprávnost. Tak se stalo i v Maďarsku.
A major overhaul of Poland's education helped to dramatically reduce between variability among schools, turn around many of the lowest-performing schools, and raise performance by over half a school year. And you can see other countries as well. Portugal was able to consolidate its fragmented school system, raise quality and improve equity, and so did Hungary.
Je tedy patrné, že došlo k velikým změnám. A i ti, kdo si stěžují a říkají, že relativní srovnávání zemí na základě něčeho jako je PISA je jen výslednicí kultury, ekonomických a sociálních faktorů, společenské homogenity, a tak dále, i tito lidé musejí souhlasit, že zlepšení je možné. Polsko totiž nezměnilo svoji kulturu. Nezměnilo svoji ekonomiku. Nezměnilo ani své demografické složení. Nevyhodilo učitele. Reformovalo však svůj vzdělávací systém a metody. Úctyhodné.
So what you can actually see, there's been a lot of change. And even those people who complain and say that the relative standing of countries on something like PISA is just an artifact of culture, of economic factors, of social issues, of homogeneity of societies, and so on, these people must now concede that education improvement is possible. You know, Poland hasn't changed its culture. It didn't change its economy. It didn't change the compositions of its population. It didn't fire its teachers. It changed its education policies and practice. Very impressive.
A to vede k otázce: jaký si můžeme vzít příklad ze zemí v zeleném kvadrantu, které dosáhly vysokých stupňů v rovnosti, výkonu a zvedly výsledky? A jistě se nabízí otázka, může to, co funguje u nich, být modelem, který by fungoval všude? Samozřejmě, že není možné kopírovat masově vzdělávací systémy, ale tato srovnávání identifikovala řadu faktorů, které jsou systémům s nejlepšími výsledky společné. Všichni souhlasí, že vzdělávání je důležité. Všichni. Ale realitou zůstává, jak nastavit preference a kterým bude dána přednost. Jak země platí své učitele ve srovnání s ostatními vzdělanými pracovníky? Chtěli byste, aby se vaše dítě stalo učitelem raději než právníkem? Jak reflektují školy a učitele média? To jsou zásadní otázky, a my se skrze srovnávání PISA dozvídáme, že u těch nejlepších systémů političtí představitelé přesvědčili občany, aby upřednostnili vzdělávání a budoucnost, před konzumerismem tady a teď. A víte, co zajímavé? Nebudete tomu věřit, ale existují země, kde tím nejpřitažlivějším místem pro trávení času není nákupní centrum, ale škola. Takové země opravdu existují.
And all that raises, of course, the question: What can we learn from those countries in the green quadrant who have achieved high levels of equity, high levels of performance, and raised outcomes? And, of course, the question is, can what works in one context provide a model elsewhere? Of course, you can't copy and paste education systems wholesale, but these comparisons have identified a range of factors that high-performing systems share. Everybody agrees that education is important. Everybody says that. But the test of truth is, how do you weigh that priority against other priorities? How do countries pay their teachers relative to other highly skilled workers? Would you want your child to become a teacher rather than a lawyer? How do the media talk about schools and teachers? Those are the critical questions, and what we have learned from PISA is that, in high-performing education systems, the leaders have convinced their citizens to make choices that value education, their future, more than consumption today. And you know what's interesting? You won't believe it, but there are countries in which the most attractive place to be is not the shopping center but the school. Those things really exist.
Ale nastavení vzdělání jako jedné z priorit je jen prvním krokem. Dalším je víra, že všechny děti mají potenciál uspět. Existují země, kde jsou studenti rozdělováni v útlém věku. Znáte to, slabší studenti jsou vylučováni protože se věří, že pouze některé děti mohou dosáhnout světové úrovně. Ale to většinou souvisí s hluboce zakořeněnými sociálními rozdíly. Vydáte-li se do Japonska v Asii, nebo v Evropě do Finska, rodiče a učitelé v těchto zemích očekávají, že každý student uspěje, a to je možné i vidět v přístupu studentů. Když jsme se studentů zeptali na to, co stojí za úspěchem v matematice, studenti v Severní Americe obvykle odpovídali, že záleží na talentu. Pokud nejsem rozený génius v matematice, raději bych měl studovat něco jiného. 9 z 10 japonských studentů si myslí, že úspěch závisí na jejich vlastním úsilí a snaze, a to hodně vypovídá o systému, ve kterém se vzdělávají.
But placing a high value on education is just part of the picture. The other part is the belief that all children are capable of success. You have some countries where students are segregated early in their ages. You know, students are divided up, reflecting the belief that only some children can achieve world-class standards. But usually that is linked to very strong social disparities. If you go to Japan in Asia, or Finland in Europe, parents and teachers in those countries expect every student to succeed, and you can see that actually mirrored in student behavior. When we asked students what counts for success in mathematics, students in North America would typically tell us, you know, it's all about talent. If I'm not born as a genius in math, I'd better study something else. Nine out of 10 Japanese students say that it depends on my own investment, on my own effort, and that tells you a lot about the system that is around them.
V minulosti byli studenti vzděláváni všichni velice podobně. Ty nejúspěšnější země v PISA testech praktikují různé pedagogické postupy a podporují rozmanitost. Uvědomují si, že řadoví studenti jsou mimořádně talentovaní a tak nabízejí individuálnější příležitosti ke vzdělávání.
In the past, different students were taught in similar ways. High performers on PISA embrace diversity with differentiated pedagogical practices. They realize that ordinary students have extraordinary talents, and they personalize learning opportunities.
Ty nejlepší systémy mají také společné jasné a amibiciózní nastavení úrovně napříč spektrem. Každý student ví, co je důležité. Každý student chápe, co je třeba udělat, aby uspěl.
High-performing systems also share clear and ambitious standards across the entire spectrum. Every student knows what matters. Every student knows what's required to be successful.
A nikde kvalita vzdělávacího systému nepřevyšuje kvalitu svých učitelů. Ty nejlepší systémy velice opatrně vybírají a vzdělávají své učitele. Bedlivě sledují, jak se zlepšuje kvalita učitelů, kteří mají potíže a kteří se snaží zlepšit, a jak jsou nastaveny jejich platové podmínky. Poskytují prostředí, v němž učitelé spolupracují, aby se vytvořily postupy dobré praxe. A mají zaveden inteligentní systém, který umožňuje učitelům dál profesně růst. V byrokratických školských systémech jsou učitelé odkázani jen sami na sebe se seznamem požadavků, co mají ve třídě učit. V těch nejlepších systémech je jasné, co znamená podávat výkon. Úroveň je nastavena ambiciózně, ale dovolí přitom učitelům, aby sami přišli na to, co je potřeba studenty v daném dni naučit. V minulosti se skrze vzdělávání předávala moudrost. Nyní je čas přijít na to, jak umožnit, aby studenti dospěli k moudrosti sami. Ty nejlepší systémy přešly od profesně administrativních forem pracovní morálky a kontroly, tedy něco jako, jak si ověřit, že učitelé dělají co mají, k profesionálním formám organizace práce. Umožňují učitelům, aby zaváděli pedagogické inovace. Podporují je v profesním růstu, aby rozvinuli funkčnější pedagogické metody. V minulosti byla cílem standardizace a dodržování pravidel. Nejlepší systémy ale posunuly své učitele a ředitele škol směrem k invenci. V minulosti se politici zaměřovali na výstupy, právní stanovy. Nejlepší systémy pomohly svým učitelům a ředitelům škol soustředit se na dalšího učitele, další školu, na sebe.
And nowhere does the quality of an education system exceed the quality of its teachers. High-performing systems are very careful in how they recruit and select their teachers and how they train them. They watch how they improve the performances of teachers in difficulties who are struggling, and how they structure teacher pay. They provide an environment also in which teachers work together to frame good practice. And they provide intelligent pathways for teachers to grow in their careers. In bureaucratic school systems, teachers are often left alone in classrooms with a lot of prescription on what they should be teaching. High-performing systems are very clear what good performance is. They set very ambitious standards, but then they enable their teachers to figure out, what do I need to teach to my students today? The past was about delivered wisdom in education. Now the challenge is to enable user-generated wisdom. High performers have moved on from professional or from administrative forms of accountability and control -- sort of, how do you check whether people do what they're supposed to do in education -- to professional forms of work organization. They enable their teachers to make innovations in pedagogy. They provide them with the kind of development they need to develop stronger pedagogical practices. The goal of the past was standardization and compliance. High-performing systems have made teachers and school principals inventive. In the past, the policy focus was on outcomes, on provision. The high-performing systems have helped teachers and school principals to look outwards to the next teacher, the next school around their lives.
A ty nejúchvatnější výsledky těch na světě nejlepších systémů jsou, že dosáhly skvělých výsledků napříč celým systémem. Vidíme, jak dobře si v PISA testech vede Finsko, ale co je na Finsku tak působivého je, že mezi školami je jen 5ti procentní odchylka, co se týče výsledků jejich studentů. Úspěšná je každá škola. V tomto je úspěch systémovou záležitostí. A jak to dělají? Investují své zdroje tam, kde se to projeví nejvíce. Získají ty nejlepší ředitele pro ty nejproblémovější školy, a nejlepší učitele do těch nejnáročnějších tříd.
And the most impressive outcomes of world-class systems is that they achieve high performance across the entire system. You've seen Finland doing so well on PISA, but what makes Finland so impressive is that only five percent of the performance variation amongst students lies between schools. Every school succeeds. This is where success is systemic. And how do they do that? They invest resources where they can make the most difference. They attract the strongest principals into the toughest schools, and the most talented teachers into the most challenging classroom.
V neposlední řadě tyto země mají nastavenu koncepci školství v návaznosti na všechny ostatní resorty. Koncepce jsou nastaveny systémově a dlouhodobě, a dbá se na to, aby co je na papíře, fungovalo i ve skutečnosti.
Last but not least, those countries align policies across all areas of public policy. They make them coherent over sustained periods of time, and they ensure that what they do is consistently implemented.
Nicméně to, že víme, jak to dělají úspešné systémy nám ještě nutně neřekne nic o tom, jak se zlepšit. To je také jasné, a zde narážíme na limity mezinárodních srovnávání jako je PISA. Zde je místo pro další formy výzkumu, a to je také důvod, proč si PISA nedovolí říkat jednotlivým zemím, co by měly dělat. Ale její funkce spočívá v tom, že jim říká, co dělají ti ostatní. A na příkladu testování PISA se ukazuje, že data mohou mít větší dopady než administrativní kontrola skrze finanční pobídky, na kterých obvykle fungují vzdělávací systémy.
Now, knowing what successful systems are doing doesn't yet tell us how to improve. That's also clear, and that's where some of the limits of international comparisons of PISA are. That's where other forms of research need to kick in, and that's also why PISA doesn't venture into telling countries what they should be doing. But its strength lies in telling them what everybody else has been doing. And the example of PISA shows that data can be more powerful than administrative control of financial subsidy through which we usually run education systems.
Někteří lidé mají za to, že měnit administrativu vzdělávacích systémů je jako hýbat s hroby. Prostě není možné spoléhat se na to, že vám dotyční pomůžou. (smích) Ale PISA v tomto směru ukázala cestu. Srovnávaní pomohlo zemím vidět, že zlepšení je možné. Připravilo o možnost výmluvy ty, kteří jsou lhostejní. A pomohlo zemím nastavit si smysluplné cíle v měřitelných fázích, kterých dosáhli ti nejlepší. Pokud pomůžeme každému dítěti, každému učiteli, každé škole, každému řediteli a každému rodiči vidět, jaké zlepšení je možné, že neexistují žádné hranice toho, jak se může vzdělávání zlepšit, položili jsme tím základ pro lepší školskou politiku a lepší životy.
You know, some people argue that changing educational administration is like moving graveyards. You just can't rely on the people out there to help you with this. (Laughter) But PISA has shown what's possible in education. It has helped countries to see that improvement is possible. It has taken away excuses from those who are complacent. And it has helped countries to set meaningful targets in terms of measurable goals achieved by the world's leaders. If we can help every child, every teacher, every school, every principal, every parent see what improvement is possible, that only the sky is the limit to education improvement, we have laid the foundations for better policies and better lives.
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk.)
(Applause)