Co se asi děje v mysli tohoto miminka? Pokud byste se na to zeptali lidí před 30 lety, většina z nich, včetně psychologů, by řekla, že toto dítě nemá rozum, postrádá logiku, je egocentrické -- že se nedokáže vcítit do pozice někoho druhého či chápat příčinu a následek. Za posledních 20 let vývojová věda tento obrázek obrátila úplně naruby. Takže v určitých případech si myslíme, že myšlení tohoto miminka je stejné jako myšlení těch nejbrilantnějších vědců.
What is going on in this baby's mind? If you'd asked people this 30 years ago, most people, including psychologists, would have said that this baby was irrational, illogical, egocentric -- that he couldn't take the perspective of another person or understand cause and effect. In the last 20 years, developmental science has completely overturned that picture. So in some ways, we think that this baby's thinking is like the thinking of the most brilliant scientists.
Dám vám příklad. Jedna z věcí, nad kterou by mohlo toto miminko dumat, co by se mu mohlo honit hlavou, je pokoušet se přijít na to, co se honí hlavou jinému miminku. Nakonec jednou z těch nejtěžších věcí pro nás všechny je zjistit, co si myslí a co cítí jiní lidé. A možná tou nejtěžší věcí ze všech je pochopit, že to, co si myslí a co cítí ostatní, není úplně totéž, co si myslíme a co cítíme my. Kdokoliv, kdo se zabývá politikou, může dosvědčit, jak obtížné to pro některé lidi je. Chtěli jsme vědět, zda mohou miminka a malé děti porozumět této těžké skutečnosti o jiných lidech. Otázka zní: Jak se jich ale zeptat? Miminka přece nemluví a když požádáte tříleté dítě, aby vám řeklo, co si myslí, získáte nádherný proud vědomého monologu o ponících a narozeninách a podobných věcech. Takže jak jsme se jich vlastně ptali?
Let me give you just one example of this. One thing that this baby could be thinking about, that could be going on in his mind, is trying to figure out what's going on in the mind of that other baby. After all, one of the things that's hardest for all of us to do is to figure out what other people are thinking and feeling. And maybe the hardest thing of all is to figure out that what other people think and feel isn't actually exactly like what we think and feel. Anyone who's followed politics can testify to how hard that is for some people to get. We wanted to know if babies and young children could understand this really profound thing about other people. Now the question is: How could we ask them? Babies, after all, can't talk, and if you ask a three year-old to tell you what he thinks, what you'll get is a beautiful stream of consciousness monologue about ponies and birthdays and things like that. So how do we actually ask them the question?
Nakonec se tajemství skrývalo v brokolici. Já a spolu se mnou Betty Rapacholi, jedna z mých studentek, jsme dali miminkám dvě mísy jídla: jednu mísu se syrovou brokolicí a jednu mísu chutných slaných krekrů. Všem miminkám, dokonce i v Berkley, chutnají krekry a nechutná jim syrová brokolice. (Smích) A tak Betty trochu ochutnala z každé mísy. A zatvářila se, že jí to buď chutná, nebo nechutná. Polovinu času se tedy tvářila, že jí chutnají krekry a nechutná jí brokolice -- stejně jako miminkám a jakékoliv jiné osobě při smyslech. Ale tu druhou půli času si vzala trochu brokolice a předstírala: "Mmmmm, brokolice. Ochutnala jsem brokolici. Mmmmm." A pak si vzala několik krekrů a říkala: "Ble, fuj, krekry. Ochutnala jsem krekry. Ble, fuj." Chovala se tedy, jako by chtěla přesný opak toho, co chtěla miminka. Provedli jsme to s 15 a 18měsíčními miminky. A ona pak poodstoupila a řekla: "Můžu taky dostat?"
Well it turns out that the secret was broccoli. What we did -- Betty Rapacholi, who was one of my students, and I -- was actually to give the babies two bowls of food: one bowl of raw broccoli and one bowl of delicious goldfish crackers. Now all of the babies, even in Berkley, like the crackers and don't like the raw broccoli. (Laughter) But then what Betty did was to take a little taste of food from each bowl. And she would act as if she liked it or she didn't. So half the time, she acted as if she liked the crackers and didn't like the broccoli -- just like a baby and any other sane person. But half the time, what she would do is take a little bit of the broccoli and go, "Mmmmm, broccoli. I tasted the broccoli. Mmmmm." And then she would take a little bit of the crackers, and she'd go, "Eww, yuck, crackers. I tasted the crackers. Eww, yuck." So she'd act as if what she wanted was just the opposite of what the babies wanted. We did this with 15 and 18 month-old babies. And then she would simply put her hand out and say, "Can you give me some?"
Otázka je: Co jí to dítě asi dá? To, co chutná jemu, nebo to, co má ráda ona? A pozoruhodné bylo, že 18měsíční děti, které zřídka chodily a mluvily, jí daly krekry, pokud jí chutnaly, ale taky jí daly brokolici, pokud jí chutnala brokolice. Na druhé straně, 15měsíční děti se na ni dlouze dívaly, pokud předstírala, že jí chutná brokolice, jako by to nemohly pochopit. Když se ale dívaly dost dlouho, daly jí krekry, o kterých si myslely, že je má rád každý. Z toho vyplývají dvě pozoruhodné věci. Tou první je, že tyto malé 18měsíční děti už přišly na tu zásadní skutečnost lidské povahy, a to, že ne vždy chceme totéž jako ostatní. A navíc cítily, že by měly dělat věci, díky kterým ostatní získají, co chtějí.
So the question is: What would the baby give her, what they liked or what she liked? And the remarkable thing was that 18 month-old babies, just barely walking and talking, would give her the crackers if she liked the crackers, but they would give her the broccoli if she liked the broccoli. On the other hand, 15 month-olds would stare at her for a long time if she acted as if she liked the broccoli, like they couldn't figure this out. But then after they stared for a long time, they would just give her the crackers, what they thought everybody must like. So there are two really remarkable things about this. The first one is that these little 18 month-old babies have already discovered this really profound fact about human nature, that we don't always want the same thing. And what's more, they felt that they should actually do things to help other people get what they wanted.
Snad ještě pozoruhodnější skutečnost, že ty 15měsíční děti se tak nechovaly, naznačuje, že 18měsíční miminka objevila tuto hlubokou, zásadní stránku lidské povahy během těch tří měsíců od doby, co jim bylo 15 měsíců. Děti tedy vědí víc a učí se víc, než bychom si kdy pomysleli. A to je pouze jedna ze stovek a stovek studií za posledních 20 let, která to dokazuje.
Even more remarkably though, the fact that 15 month-olds didn't do this suggests that these 18 month-olds had learned this deep, profound fact about human nature in the three months from when they were 15 months old. So children both know more and learn more than we ever would have thought. And this is just one of hundreds and hundreds of studies over the last 20 years that's actually demonstrated it.
Přesto byste mohli položit otázku: Proč se děti tak moc učí? A jak je možné, že se naučí tolik za tak krátkou dobu? Mám tím na mysli, že když se konec konců podíváte na děti povrchně, jeví se dost neužitečné. A vlastně i v mnohých ohledech je to ještě horší, protože musíme tolik času a energie věnovat jen tomu, abychom je udrželi naživu. Když ale o odpověď na tuto hádanku požádáme evoluci, tedy proč tolik času trávíme starostí o neužitečné děti, vyjeví se nám, že odpověď existuje. Když se podíváme na mnoho a mnoho různorodých živočišných druhů, ne jen na nás primáty, ale i jiné savce, ptáky, či dokonce vačnatce jako je klokan nebo wombat, zjistíme, že existuje vztah mezi délkou mláděcího období živočišného druhu a velikostí mozku ve srovnání k jejich tělu a tomu, jak chytří a přizpůsobiví jsou.
The question you might ask though is: Why do children learn so much? And how is it possible for them to learn so much in such a short time? I mean, after all, if you look at babies superficially, they seem pretty useless. And actually in many ways, they're worse than useless, because we have to put so much time and energy into just keeping them alive. But if we turn to evolution for an answer to this puzzle of why we spend so much time taking care of useless babies, it turns out that there's actually an answer. If we look across many, many different species of animals, not just us primates, but also including other mammals, birds, even marsupials like kangaroos and wombats, it turns out that there's a relationship between how long a childhood a species has and how big their brains are compared to their bodies and how smart and flexible they are.
Ukázkovými ptáky této myšlenky jsou ptáci na obrazovce. Na jedné straně máme vránu novokaledonskou. A vrány a jiní havranovití, krkavci, havrani a podobní jsou neuvěřitelně chytří ptáci. V některých ohledech jsou chytří stejně jako šimpanzi. A tohle je pták na obálce časopisu Science (Věda), který se naučil používat nástroj, aby získal potravu. Na druhé straně je naše známá -- slepice domácí. A kuřata a kachny a husy a krůty jsou prostě natvrdlí jako vejce. Jsou tedy velmi, velmi dobré v zobání zrní, ale v ničem dalším už tak moc ne. Ukazuje se tak, že mláďata vrány novokaledonské jsou zelenáči. Jsou závislé na svých matkách, nosí jim červy až do zobáků po dobu dvou let, což je v ptačím životě opravdu dlouhá doba. Naproti tomu slepice dospějí za několik měsíců. Doba dozrávání je tak důvodem, proč vrány končí na obálce časopisu Science (Věda) a slepice v hrnci na polévku.
And sort of the posterbirds for this idea are the birds up there. On one side is a New Caledonian crow. And crows and other corvidae, ravens, rooks and so forth, are incredibly smart birds. They're as smart as chimpanzees in some respects. And this is a bird on the cover of science who's learned how to use a tool to get food. On the other hand, we have our friend the domestic chicken. And chickens and ducks and geese and turkeys are basically as dumb as dumps. So they're very, very good at pecking for grain, and they're not much good at doing anything else. Well it turns out that the babies, the New Caledonian crow babies, are fledglings. They depend on their moms to drop worms in their little open mouths for as long as two years, which is a really long time in the life of a bird. Whereas the chickens are actually mature within a couple of months. So childhood is the reason why the crows end up on the cover of Science and the chickens end up in the soup pot.
Na dlouhém věku dozrávání je něco, co se zdá být propojené se znalostmi a učením. Jaké asi vysvětlení pro to máme? Některá zvířata, jako třeba slepice, se zdají být skvěle vybavena na vynikající vykonávání jedné jediné věci. Zdají se tedy být skvěle přizpůsobena k zobání zrní v daném prostředí. Jiní tvorové, jako třeba vrány, nejsou moc dobří v dělání něčeho konkrétního, ale nadprůměrně dobře se naučí principy různých prostředí.
There's something about that long childhood that seems to be connected to knowledge and learning. Well what kind of explanation could we have for this? Well some animals, like the chicken, seem to be beautifully suited to doing just one thing very well. So they seem to be beautifully suited to pecking grain in one environment. Other creatures, like the crows, aren't very good at doing anything in particular, but they're extremely good at learning about laws of different environments.
A samozřejmě, my lidské bytosti se v tomto rozdělení nacházíme ještě mnohem dál. V poměru k tělu máme mozky mnohem větší než jakékoli jiné zvíře. Jsme chytřejší, přizpůsobivější, více se naučíme, přežijeme ve více odlišných prostředích, stěhovali jsme se, abychom zaplavili svět a dostali se i mimo něj. A naše miminka a děti na nás závisejí mnohem déle než mláďata jakéhokoliv jiného druhu. Mému synovi je 23. (Smích) A nejméně do třiadvaceti jim stále nosíme do jejich malých zobáčků červy.
And of course, we human beings are way out on the end of the distribution like the crows. We have bigger brains relative to our bodies by far than any other animal. We're smarter, we're more flexible, we can learn more, we survive in more different environments, we migrated to cover the world and even go to outer space. And our babies and children are dependent on us for much longer than the babies of any other species. My son is 23. (Laughter) And at least until they're 23, we're still popping those worms into those little open mouths.
Dobrá, proč bychom mezi tím měli vidět souvztažnost? Myšlenkou je, že způsob učení je nesmírně mocným, skvělým způsobem pro připojení se ke světu, ale má jednu velkou nevýhodu. A tou velkou nevýhodou je, že dokud se to všechno nenaučíte, budete bezbranní. Tzn. nechcete, aby na vás zaútočil mamut a vy abyste si říkali, "prak, nebo možná oštěp by mohl fungovat. Co asi bude lepší?" Chcete to všechno vědět předtím, než na mamuta narazíte. A způsob, jakým se s tímto problémem vypořádala evoluce, je způsob dělby práce. Spočívá v myšlence, že máme to rané období, kdy jsme zcela chráněni. Nemusíme nic dělat. Jen se máme učit. A následně jako dospělí můžeme uchopit všechno to, co jsme se naučili jako miminka a děti a použít to na různé věci v životě.
All right, why would we see this correlation? Well an idea is that that strategy, that learning strategy, is an extremely powerful, great strategy for getting on in the world, but it has one big disadvantage. And that one big disadvantage is that, until you actually do all that learning, you're going to be helpless. So you don't want to have the mastodon charging at you and be saying to yourself, "A slingshot or maybe a spear might work. Which would actually be better?" You want to know all that before the mastodons actually show up. And the way the evolutions seems to have solved that problem is with a kind of division of labor. So the idea is that we have this early period when we're completely protected. We don't have to do anything. All we have to do is learn. And then as adults, we can take all those things that we learned when we were babies and children and actually put them to work to do things out there in the world.
Jednou z možností, jak na to nahlížet, je, že miminka a malé děti jsou část lidského druhu zabývající se výzkumem a vývojem. Jsou tedy chráněnými snílky, kteří jen musí jít a učit se a mít dobré nápady. A my představujeme produkci a marketing. My musíme vzít všechny ty myšlenky, které jsme získali jako děti, a použít je. Jiným způsobem nazírání je místo přemýšlení o miminkách a dětech jako by byly neúplnými dospívajícími, přemýšlet o nich jako že se nacházejí v odlišné vývojové fázi totožného druhu -- podobně jako housenky a motýli -- až na to, že oni už jsou brilantními motýly, kteří poletují nad zahradou a objevují ji, a my jsme housenky, které se plazí svou danou, zralou, dospělou cestou.
So one way of thinking about it is that babies and young children are like the research and development division of the human species. So they're the protected blue sky guys who just have to go out and learn and have good ideas, and we're production and marketing. We have to take all those ideas that we learned when we were children and actually put them to use. Another way of thinking about it is instead of thinking of babies and children as being like defective grownups, we should think about them as being a different developmental stage of the same species -- kind of like caterpillars and butterflies -- except that they're actually the brilliant butterflies who are flitting around the garden and exploring, and we're the caterpillars who are inching along our narrow, grownup, adult path.
Pokud tomu tak je, pokud jsou tyto děti stvořené k učení -- a příběh evoluce nastiňuje, že děti jsou tu kvůli učení, přesně na to jsou -- mohli bychom očekávat, že mají vskutku mocný mechanismus učení. A skutečně, mozek miminka se zdá být tím nejmocnějším učícím se počítačem na Zemi. Ale skutečné počítače jsou na tom mnohem lépe. A v našem chápání strojového učení proběhla nedávno revoluce. A celé to vychází z poznatků tohoto muže, reverenda Thomase Bayese, statistika a matematika 18. století. V podstatě Bayes poskytl matematický způsob užití teorie pravděpodobnosti pro charakteristiku, popis způsobu, jakým vědci objevují svět. Vědci mají hypotézu, o které se domnívají, že by se od ní mohli odpíchnout. Jdou a porovnávají ji se skutečností. Skutečnosti je donutí hypotézu změnit. Potom tuto novou hypotézu testují a tak dál a tak podobně. A Bayes poukázal na matematický způsob, kterým by to šlo provést. A matematika je v samém jádru těch nejlepších učících se programů, které teď máme. A před nějakými 10 lety jsem předestřela, že miminka by se mohla chovat stejně.
If this is true, if these babies are designed to learn -- and this evolutionary story would say children are for learning, that's what they're for -- we might expect that they would have really powerful learning mechanisms. And in fact, the baby's brain seems to be the most powerful learning computer on the planet. But real computers are actually getting to be a lot better. And there's been a revolution in our understanding of machine learning recently. And it all depends on the ideas of this guy, the Reverend Thomas Bayes, who was a statistician and mathematician in the 18th century. And essentially what Bayes did was to provide a mathematical way using probability theory to characterize, describe, the way that scientists find out about the world. So what scientists do is they have a hypothesis that they think might be likely to start with. They go out and test it against the evidence. The evidence makes them change that hypothesis. Then they test that new hypothesis and so on and so forth. And what Bayes showed was a mathematical way that you could do that. And that mathematics is at the core of the best machine learning programs that we have now. And some 10 years ago, I suggested that babies might be doing the same thing.
Pokud vás tedy zajímá, co se odehrává pod těma nádhernýma hnědýma očima, vypadá to podle mě nějak takhle. Tohle je zápisník reverenda Bayese. Vypadá to, že ta miminka vlastně provádějí složité propočty s podmíněnými pravděpodobnostmi, které upravují, aby zjistila, jak to na světě chodí. To může vypadat jako ještě mnohem vyšší dovednost než jsem doposud předváděla. Protože když se i dospěláků zeptáte na statistiku, vypadají hodně hloupě. Jak je potom možné, že statistiku provádějí malé děti?
So if you want to know what's going on underneath those beautiful brown eyes, I think it actually looks something like this. This is Reverend Bayes's notebook. So I think those babies are actually making complicated calculations with conditional probabilities that they're revising to figure out how the world works. All right, now that might seem like an even taller order to actually demonstrate. Because after all, if you ask even grownups about statistics, they look extremely stupid. How could it be that children are doing statistics?
Abychom to ověřili, použili jsme přístroj s názvem Blicket Detector. Jde o skříňku, která se rozsvítí a hraje hudbu, když na ni položíte jen určité věci. A za použití tohoto velmi jednoduchého přístroje jsem se svými výzkumníky provedla tucty studií prokazujících, jak jsou miminka dobrá v objevování světa. Dovolím si zmínit jednu z nich, kterou jsme provedli s Tumarem Kushnerem, mým studentem. Když vám ukáži tento detektor, asi byste si pomysleli že detektor funguje tak, že na něj položíte kvádr. Tento detektor ale funguje trochu zvláštním způsobem. Protože pokud kvádrem zamáváte nad detektorem, tedy provedete činnost, kterou byste asi neprovedli jako první, detektor se aktivuje ze tří pokusů dvakrát. Zatímco když uděláte pravděpodobnou věc, položíte kvádr na detektor, aktivujete detektor jen dvakrát ze šesti pokusů. Nepravděpodobná hypotéza tedy zaznamenává vyšší výskyt. Zdá se, že mávání je účinnější strategií než je ta druhá. Provedli jsme tedy jen toto: dali jsme čtyřletým dětem tento zřejmý vzorec, a požádali je, aby to uvedli do provozu. A skutečně ty čtyřleté děti použily tyto vzorce, aby zamávaly věcí nad detektorem.
So to test this we used a machine that we have called the Blicket Detector. This is a box that lights up and plays music when you put some things on it and not others. And using this very simple machine, my lab and others have done dozens of studies showing just how good babies are at learning about the world. Let me mention just one that we did with Tumar Kushner, my student. If I showed you this detector, you would be likely to think to begin with that the way to make the detector go would be to put a block on top of the detector. But actually, this detector works in a bit of a strange way. Because if you wave a block over the top of the detector, something you wouldn't ever think of to begin with, the detector will actually activate two out of three times. Whereas, if you do the likely thing, put the block on the detector, it will only activate two out of six times. So the unlikely hypothesis actually has stronger evidence. It looks as if the waving is a more effective strategy than the other strategy. So we did just this; we gave four year-olds this pattern of evidence, and we just asked them to make it go. And sure enough, the four year-olds used the evidence to wave the object on top of the detector.
Na této věci jsou dvě velmi zajímavé skutečnosti. První je, znovu připomínám, že jde o čtyřleté děti. Teprve se učí počítat. Ale nevědomě provádějí tyto poměrně složité propočty, které jim poskytnou měřítko podmíněné pravděpodobnosti. A druhou zajímavou skutečností je, že používají tyto vzorce, aby zjistily, získaly takovou hypotézu o světě, která se by vás jako první asi nenapadla. A ve studiích, které jsme prováděli v laboratoři, při podobných studiích, jsme ukázali, že čtyřleté děti jsou vlastně lepší v objevení nepravděpodobné hypotézy, než jsou dospělí, kterým zadáte stejný úkol. Za těchto okolností užívají děti statistiku, když se učí o světě, ale vědci provádějí i experimenty, a my chtěli vědět, jestli je provádějí i děti. Když děti experimentují, říkáme tomu "přicházejí věcem na kloub" nebo jinak, že si "hrají".
Now there are two things that are really interesting about this. The first one is, again, remember, these are four year-olds. They're just learning how to count. But unconsciously, they're doing these quite complicated calculations that will give them a conditional probability measure. And the other interesting thing is that they're using that evidence to get to an idea, get to a hypothesis about the world, that seems very unlikely to begin with. And in studies we've just been doing in my lab, similar studies, we've show that four year-olds are actually better at finding out an unlikely hypothesis than adults are when we give them exactly the same task. So in these circumstances, the children are using statistics to find out about the world, but after all, scientists also do experiments, and we wanted to see if children are doing experiments. When children do experiments we call it "getting into everything" or else "playing."
A nedávno bylo provedeno několik studií, které prokázaly, že toto hraní je skutečně takovým experimentálním výzkumným programem. Zde je jedna studie z laboratoře Cristine Legare. Cristine použila naše detektory. A ukázala dětem, že žluté věci detektor spustí a červené ne. A pak jim ukázala odchylku. A uvidíte, že tento klučina si ověří pět hypotéz v průběhu dvou minut.
And there's been a bunch of interesting studies recently that have shown this playing around is really a kind of experimental research program. Here's one from Cristine Legare's lab. What Cristine did was use our Blicket Detectors. And what she did was show children that yellow ones made it go and red ones didn't, and then she showed them an anomaly. And what you'll see is that this little boy will go through five hypotheses in the space of two minutes.
(Video) Chlapec: A co takhle? A stejně na druhé straně.
(Video) Boy: How about this? Same as the other side.
Alison Gopnik: Jeho první hypotéza byla právě vyvrácena.
Alison Gopnik: Okay, so his first hypothesis has just been falsified.
(Smích)
(Laughter)
Chlapec: Ta první se rozsvítila a tahle ne.
Boy: This one lighted up, and this one nothing.
AG: OK, právě vytáhl svůj pokusnický zápisník.
AG: Okay, he's got his experimental notebook out.
Chlapec: Jak rozsvítit tuhle? (Smích) Nevím.
Boy: What's making this light up. (Laughter) I don't know.
AG: Každý vědec zná ten výraz zoufalství.
AG: Every scientist will recognize that expression of despair.
(Smích)
(Laughter)
Chlapec: Aha, tohle musí být takto a tohle takto.
Boy: Oh, it's because this needs to be like this, and this needs to be like this.
AG: Takže, druhá hypotéza.
AG: Okay, hypothesis two.
Chlapec: Tak je to. Ach.
Boy: That's why. Oh.
(Smích)
(Laughter)
AG: Tohle je jeho další nápad. Požádal výzkumnici, aby zkusila jeden detektor položit na druhý. Ani to nefunguje.
AG: Now this is his next idea. He told the experimenter to do this, to try putting it out onto the other location. Not working either.
Chlapec: Aha, protože světlo jde jen sem, ale ne sem. Spodek této skříňky má elektřinu tady, ale tenhle elektřinu nemá.
Boy: Oh, because the light goes only to here, not here. Oh, the bottom of this box has electricity in here, but this doesn't have electricity.
AG: To je jeho čtvrtá hypotéza.
AG: Okay, that's a fourth hypothesis.
Chlapec: Svítí. Musíš dát čtyři. Na tenhle musíš položit čtyři, aby svítil a na tenhle stačí dvě.
Boy: It's lighting up. So when you put four. So you put four on this one to make it light up and two on this one to make it light up.
AG: A to je jeho pátá hypotéza.
AG: Okay,there's his fifth hypothesis.
V tomto případě se jedná -- v tomto případě jde o roztomilého a výřečného chlapečka, Cristine ale přišla na to, že tohle je vlastně celkem typické. Když sledujete, jak si děti hrají a požádáte je, aby vám něco vysvětlily, pustí se do série pokusů. To je pro čtyřleté poměrně typické.
Now that is a particularly -- that is a particularly adorable and articulate little boy, but what Cristine discovered is this is actually quite typical. If you look at the way children play, when you ask them to explain something, what they really do is do a series of experiments. This is actually pretty typical of four year-olds.
No a jaké to je být takovou bytostí? Jaké to je být jedním z těch skvostných motýlů, kteří ověří během dvou minut pět hypotéz? No, pokud byste se obrátili na psychology a filozofy, mnozí by vám řekli, že miminka a děti si spoustu věcí neuvědomují, pokud si vůbec něco uvědomují. Ale já si myslím, že je tomu právě naopak. Podle mě miminka a děti si toho uvědomují mnohem víc než my dospělí. Víme, že vědomí dospělých funguje následovně: Pozornost a vědomí dospělých vypadají tak trochu jako bodový reflektor. U nás dospělých dochází k tomu, že se rozhodujeme, že něco je relevantní nebo důležité a měli bychom tomu věnovat pozornost. Vědomí upřené na danou věc se stane neobyčejně jasné a živoucí a všechno ostatní se dostává do stínu. A víme něco i o způsobu, jakým k tomu v mozku dochází.
Well, what's it like to be this kind of creature? What's it like to be one of these brilliant butterflies who can test five hypotheses in two minutes? Well, if you go back to those psychologists and philosophers, a lot of them have said that babies and young children were barely conscious if they were conscious at all. And I think just the opposite is true. I think babies and children are actually more conscious than we are as adults. Now here's what we know about how adult consciousness works. And adults' attention and consciousness look kind of like a spotlight. So what happens for adults is we decide that something's relevant or important, we should pay attention to it. Our consciousness of that thing that we're attending to becomes extremely bright and vivid, and everything else sort of goes dark. And we even know something about the way the brain does this.
Pokud tedy něčemu věnujeme pozornost, prefrontální kortex, taková výkonná část našeho mozku, vyšle signál, díky kterému se stane malá část našeho mozku flexibilnější, plastičtější, lepší v učení se, a vypne činnost ve zbytku mozku. Máme tedy velmi zaměřenou pozornost orientovanou na cíl. Pokud se podíváme na miminka a děti, uvidíme něco velmi odlišného. Myslím, že vědomí u miminek a dětí vypadá spíše jako lucerna než jako bodový reflektor. Proto miminkám a dětem moc nejde soustředit se na jedinou věc. Jsou ale velice dobré v přijímání spousty informací z mnoha různých zdrojů najednou. A pokud se podíváte na jejich mozek, uvidíte, že je zaplavený těmi neuropřenašeči, které velmi dobře vyvolávají učení a přizpůsobivost, a to se ještě neobjevily tlumicí mechanismy. Pokud tedy tvrdíme, že miminka a děti se špatně soustředí, máme ve skutečnosti na mysli, že jim nejde se nesoustředit. To znamená, že jim nejde zbavit se všech těch zajímavých věcí, které by jim mohly něco napovědět, a věnovat se jen věci, která je důležitá. Jde o ten druh pozornosti, druh vědomí, který bychom očekávali u těch motýlů, kteří byli navrženi k tomu, aby se učili.
So what happens when we pay attention is that the prefrontal cortex, the sort of executive part of our brains, sends a signal that makes a little part of our brain much more flexible, more plastic, better at learning, and shuts down activity in all the rest of our brains. So we have a very focused, purpose-driven kind of attention. If we look at babies and young children, we see something very different. I think babies and young children seem to have more of a lantern of consciousness than a spotlight of consciousness. So babies and young children are very bad at narrowing down to just one thing. But they're very good at taking in lots of information from lots of different sources at once. And if you actually look in their brains, you see that they're flooded with these neurotransmitters that are really good at inducing learning and plasticity, and the inhibitory parts haven't come on yet. So when we say that babies and young children are bad at paying attention, what we really mean is that they're bad at not paying attention. So they're bad at getting rid of all the interesting things that could tell them something and just looking at the thing that's important. That's the kind of attention, the kind of consciousness, that we might expect from those butterflies who are designed to learn.
Pokud se chceme zamyslet nad způsobem, jak jako dospělí můžeme vyzkoušet, jak vnímají miminka a děti, pak podle mě je nejlepší přemýšlet nad případy, kdy se ocitneme v nové situaci, která se nám nikdy předtím nestala -- když se zamilujeme do někoho nového, nebo když se poprvé ocitneme v novém městě. Tehdy se naše vědomí nestáhne do sebe, ale roztáhne se, proto nám ty tři dny v Paříži připadají bohatější na vědomí a zážitky spíše než všechny ty měsíce strávené doma chozením, mluvením, účastí na fakultních schůzích. A mimochodem, ta káva, ta lahodná káva, kterou jste si dávali o přestávce, vlastně napodobuje účinek neuropřenašečů miminek. Jaké tedy je být miminkem? Je to jako být zamilovaný poprvé v Paříži poté, co jste vypili tři dvojité kávy. (Smích) Jde o skvělý způsob bytí, ale směřuje to k tomu, že ve tři hodiny ráno jste vzhůru a brečíte.
Well if we want to think about a way of getting a taste of that kind of baby consciousness as adults, I think the best thing is think about cases where we're put in a new situation that we've never been in before -- when we fall in love with someone new, or when we're in a new city for the first time. And what happens then is not that our consciousness contracts, it expands, so that those three days in Paris seem to be more full of consciousness and experience than all the months of being a walking, talking, faculty meeting-attending zombie back home. And by the way, that coffee, that wonderful coffee you've been drinking downstairs, actually mimics the effect of those baby neurotransmitters. So what's it like to be a baby? It's like being in love in Paris for the first time after you've had three double-espressos. (Laughter) That's a fantastic way to be, but it does tend to leave you waking up crying at three o'clock in the morning.
(Smích)
(Laughter)
Teď je dobré být dospělým. Nechci mluvit přespříliš o tom, jak skvostná miminka jsou. Je dobré být dospělý. Můžeme dělat věci jako zavázat si tkaničky a přejít sami ulici. A dává smysl, že věnujeme spoustu úsilí tomu, abychom naučili přemýšlet miminka jako dospělé. Ale pokud chceme být jako ti motýli, mít otevřenou mysl, být otevřeni učení, představivosti, tvořivosti, inovacím, pak alespoň někdy bychom měli dospělé přinutit, aby začali více přemýšlet jako děti.
Now it's good to be a grownup. I don't want to say too much about how wonderful babies are. It's good to be a grownup. We can do things like tie our shoelaces and cross the street by ourselves. And it makes sense that we put a lot of effort into making babies think like adults do. But if what we want is to be like those butterflies, to have open-mindedness, open learning, imagination, creativity, innovation, maybe at least some of the time we should be getting the adults to start thinking more like children.
(Potlesk)
(Applause)