Jsem Brit.
I am British.
(Smích)
(Laughter)
(Potlesk)
(Applause)
Nikdy předtím výraz "jsem Brit" nevyvolával tolik soucitu.
Never before has the phrase "I am British" elicited so much pity.
(Smích)
(Laughter)
Přicházím z ostrova, kde mnoho z nás věří, že zde za posledních tisíc let bylo hodně kontinuity. Historicky inklinujeme k tomu, že druhé nutíme ke změnám, ale sami se moc neměníme.
I come from an island where many of us like to believe there's been a lot of continuity over the last thousand years. We tend to have historically imposed change on others but done much less of it ourselves.
Takže to pro mě byl obrovský šok, když jsem se ráno 24. června probudil, abych zjistil, že má země zvolila odchod z EU, premiér rezignoval a Skotsko zvažuje referendum, které může přivodit konec samotné existence Spojeného království. Takže to pro mě byl obrovský šok a byl to obrovský šok pro mnoho lidí, ale bylo to také něco, co během následujících několika dní přineslo úplné politické zhroucení v mé zemi. Ozývaly se hlasy za druhé referendum, jako kdybychom po sportovním utkání mohli protistranu žádat o opakování hry. Každý obviňoval toho druhého. Lidé obviňovali premiéra za to, že vůbec referendum vyhlásil. Obviňovali vedení opozice, že nebojovali dost tvrdě. Mladí obviňovali staré. Vzdělaní obviňovali méně vzdělané. Tohle úplné zhroucení zhoršoval ten nejtragičtější prvek: úroveň xenofobie a rasistických urážek v britských ulicích, jakou jsem nikdy předtím nezažil. Nikdy v životě. Lidé teď mluví o tom, jestli se má země stane Malou Anglií, nebo, jak poznamenal jeden z mých kolegů, zdali se staneme parkem vzpomínek na rok 1950, který si pluje v Atlantském oceánu.
So it came as an immense shock to me when I woke up on the morning of June 24 to discover that my country had voted to leave the European Union, my Prime Minister had resigned, and Scotland was considering a referendum that could bring to an end the very existence of the United Kingdom. So that was an immense shock for me, and it was an immense shock for many people, but it was also something that, over the following several days, created a complete political meltdown in my country. There were calls for a second referendum, almost as if, following a sports match, we could ask the opposition for a replay. Everybody was blaming everybody else. People blamed the Prime Minister for calling the referendum in the first place. They blamed the leader of the opposition for not fighting it hard enough. The young accused the old. The educated blamed the less well-educated. That complete meltdown was made even worse by the most tragic element of it: levels of xenophobia and racist abuse in the streets of Britain at a level that I have never seen before in my lifetime. People are now talking about whether my country is becoming a Little England, or, as one of my colleagues put it, whether we're about to become a 1950s nostalgia theme park floating in the Atlantic Ocean.
(Smích)
(Laughter)
Já se ale ptám, zdali bychom měli být šokováni tím, co jsme od té doby zažili? Je to něco, co se stalo přes noc? Nebo to jsou hlubší strukturální faktory, co nás dovedly až sem? Takže chci poodstoupit a položit dvě základní otázky: za prvé - co Brexit představuje ne jenom pro mou zemi, ale pro všechny z nás po celém světě? A za druhé - co s tím můžeme dělat? Jak bychom na to všichni měli reagovat?
But my question is really, should we have the degree of shock that we've experienced since? Was it something that took place overnight? Or are there deeper structural factors that have led us to where we are today? So I want to take a step back and ask two very basic questions. First, what does Brexit represent, not just for my country, but for all of us around the world? And second, what can we do about it? How should we all respond?
Takže za prvé - co Brexit představuje. Pohled nazpět je úžasná věc. Brexit nás učí spoustu věcí o naší společnosti a o společenstvích po celém světě. Podtrhuje to, jak zahanbující je, že si nejsme vědomi, jak jsou naše společnosti rozděleny. Hlasování nás rozdělilo napříč věkem, vzděláním, třídou a geograficky. Mladí moc nehlasovali, ale ti, co hlasovali, chtěli zůstat. Starší lidé opravdu chtěli opustit EU. Geograficky to byl Londýn a Skotsko, kde většinou volili možnost zůstat členem EU, zatímco v jiných částech země to tak vyhraněné nebylo. Toto rozdělení je něco, co musíme rozpoznat a brát vážně. Ale hlouběji nás hlasování učí něco o tom, jak vypadá dnešní politika. Současná politika už není jenom o tom, zdali doprava nebo doleva. Už není jenom o daních a výdajích. Je o globalizaci. Dělicí čára v dnešní politice je mezi těmi, co přijímají globalizaci a těmi, co ji odmítají.
So first, what does Brexit represent? Hindsight is a wonderful thing. Brexit teaches us many things about our society and about societies around the world. It highlights in ways that we seem embarrassingly unaware of how divided our societies are. The vote split along lines of age, education, class and geography. Young people didn't turn out to vote in great numbers, but those that did wanted to remain. Older people really wanted to leave the European Union. Geographically, it was London and Scotland that most strongly committed to being part of the European Union, while in other parts of the country there was very strong ambivalence. Those divisions are things we really need to recognize and take seriously. But more profoundly, the vote teaches us something about the nature of politics today. Contemporary politics is no longer just about right and left. It's no longer just about tax and spend. It's about globalization. The fault line of contemporary politics is between those that embrace globalization and those that fear globalization.
(Potlesk)
(Applause)
Pokud se podíváme proč ti, kteří chtěli odejít, říkáme jim "odejít" jako protiklad k "zůstat" vidíme dva faktory ve veřejném mínění na kterých opravdu záleží. Prvním byla imigrace, druhým svrchovanost, a toto reprezentuje touhu lidí převzít zpět kontrolu nad svými životy a pocit, že je politici nezastupují. Ale tyto myšlenky znamenají strach a odcizení. Znamenají uchýlit se k nacionalismu a hranicím v takové podobě, jakou by mnoho z nás odmítlo. Obrázek, který chci nastínit, je mnohem komplikovanější, než liberální internacionalismus, který já - a já pevně zahrnuji sebe do tohoto obrázku, který potřebuju napsat nám zpátky do obrázku, aby bylo možné pochopit, jak jsme se dostali tam, kde jsme. Když se podíváme na volební vzorce napříč Spojeným královstvím, je patrné rozdělení. Modrá část ukazuje "zůstat" a červené oblasti "opustit". Když jsem se na to díval, co mě uhodilo do očí, bylo, jak málo času v mém životě jsem strávil v mnoha červených oblastech. Najednou jsem si uvědomil, že když se podívám na 50 oblastí, kde se nejvíce volilo "odejít", dohromady jsem tam strávil tak čtyři dny. U některých těchto míst ani neznám jména volebních okrsků. Byl to pro mě skutečný šok a to naznačuje, že lidé jako já, kteří o sobě smýšlí jako o otevřených a tolerantních, možná ani neznají naši vlastní zemi a společnost ani zdaleka tak, jak věříme, že ji známe.
If we look at why those who wanted to leave -- we call them "Leavers," as opposed to "Remainers" -- we see two factors in the opinion polls that really mattered. The first was immigration, and the second sovereignty, and these represent a desire for people to take back control of their own lives and the feeling that they are unrepresented by politicians. But those ideas are ones that signify fear and alienation. They represent a retreat back towards nationalism and borders in ways that many of us would reject. What I want to suggest is the picture is more complicated than that, that liberal internationalists, like myself, and I firmly include myself in that picture, need to write ourselves back into the picture in order to understand how we've got to where we are today. When we look at the voting patterns across the United Kingdom, we can visibly see the divisions. The blue areas show Remain and the red areas Leave. When I looked at this, what personally struck me was the very little time in my life I've actually spent in many of the red areas. I suddenly realized that, looking at the top 50 areas in the UK that have the strongest Leave vote, I've spent a combined total of four days of my life in those areas. In some of those places, I didn't even know the names of the voting districts. It was a real shock to me, and it suggested that people like me who think of ourselves as inclusive, open and tolerant, perhaps don't know our own countries and societies nearly as well as we like to believe.
(Potlesk)
(Applause)
A výzva, která odtud vychází, je, že musíme najít novou cestu, jak popsat globalizaci těmto lidem, rozpoznat, že pro tyto lidi, kteří nemají nutně univerzitní vzdělání, kteří nevyrostli s internetem, nemají možnosti cestovat, že mohou být odrazeni příběhem, který, v naší často liberální bublině, shledáváme přesvědčivým.
And the challenge that comes from that is we need to find a new way to narrate globalization to those people, to recognize that for those people who have not necessarily been to university, who haven't necessarily grown up with the Internet, that don't get opportunities to travel, they may be unpersuaded by the narrative that we find persuasive in our often liberal bubbles.
(Potlesk)
(Applause)
To znamená, že musíme zvýšit dosah a porozumět. Menšina v hlasech "odejít" se zabývala malichernou politikou strachu a nenávisti, vytvářející lži a nedorozumění, například myšlenku, že takový hlas může snížit počty uprchlíků a lidí, kteří hledají azyl v Evropě, zatímco hlas "odejít" nemá co do činění s imigrací mimo EU. Pro výraznou většinu voličů "odejít" to bylo vyjádřením znepokojení a deziluze z politického establishmentu. Pro mnohé to byl protestní hlas, pocit, že je nikdo nereprezentuje, že nemohli najít politickou stranu, která by za ně promlouvala, a tak prostě odmítli aktuální politickou reprezentaci.
It means that we need to reach out more broadly and understand. In the Leave vote, a minority have peddled the politics of fear and hatred, creating lies and mistrust around, for instance, the idea that the vote on Europe could reduce the number of refugees and asylum-seekers coming to Europe, when the vote on leaving had nothing to do with immigration from outside the European Union. But for a significant majority of the Leave voters the concern was disillusionment with the political establishment. This was a protest vote for many, a sense that nobody represented them, that they couldn't find a political party that spoke for them, and so they rejected that political establishment.
Toto se objevuje napříč Evropou a mnoha liberálně demokratickými zeměmi. Vidíme to ve vzrůstající popularitě Donalda Trumpa ve Spojených Státech, ve vzrůstajícím nacionalismu Viktora Orbána v Maďarsku, ve vzrůstající popularitě Marine Le Penové ve Francii. Přízrak Brexitu obchází celou naší společností.
This replicates around Europe and much of the liberal democratic world. We see it with the rise in popularity of Donald Trump in the United States, with the growing nationalism of Viktor Orbán in Hungary, with the increase in popularity of Marine Le Pen in France. The specter of Brexit is in all of our societies.
Takže otázka, kterou si myslím, že si musíme položit, je ta druhá: "Jak na to máme hromadně odpovědět?" Všichni z nás, kterým záleží na vytváření liberální, otevřené společnosti, naléhavě potřebujeme novou vizi, vizi tolerantnější, otevřenější globalizace, takovou, která přivádí lidi k nám, než že je nechává za námi.
So the question I think we need to ask is my second question, which is how should we collectively respond? For all of us who care about creating liberal, open, tolerant societies, we urgently need a new vision, a vision of a more tolerant, inclusive globalization, one that brings people with us rather than leaving them behind.
Taková vize globalizace musí začít rozpoznáním pozitivních přínosů globalizace. Shoda napříč ekonomickými směry je, že z volného obchodu, pohybu kapitálu, pohybu lidí napříč hranicemi těží každý. Ti, co se zabývají mezinárodními vztahy, se shodnou, že globalizace přináší vzájemnou závislost, což vede ke spolupráci a míru. Globalizace také ale zahrnuje efekt přerozdělování. Vytváří vítěze a poražené. Například migrace. Víme, že imigrace je přínosná pro ekonomiku jako celek, a to téměř za všech okolností. Ale musíme si také být vědomi toho, že jsou zde také důsledky přerozdělení, že imigrace méně vzdělaných může vést ke snížení platů pro většinu chudých v naší společnosti a může také vyvolat tlak na ceny nemovitostí. To nezlehčuje fakt, že migrace je pozitivní, ale znamená to, že více lidí musí sdílet své výhody a rozpoznat je.
That vision of globalization is one that has to start by a recognition of the positive benefits of globalization. The consensus amongst economists is that free trade, the movement of capital, the movement of people across borders benefit everyone on aggregate. The consensus amongst international relations scholars is that globalization brings interdependence, which brings cooperation and peace. But globalization also has redistributive effects. It creates winners and losers. To take the example of migration, we know that immigration is a net positive for the economy as a whole under almost all circumstances. But we also have to be very aware that there are redistributive consequences, that importantly, low-skilled immigration can lead to a reduction in wages for the most impoverished in our societies and also put pressure on house prices. That doesn't detract from the fact that it's positive, but it means more people have to share in those benefits and recognize them.
Kofi Annan, bývalý generální tajemník OSN, v roce 2002 promluvil na univerzitě v Yale. Tato řeč se týkala otevřené globalizace. To byl ten projev, ve kterém poprvé zazněl tento výraz. Řekl, a tady ho budu parafrázovat: "Skleněný dům globalizace musí být otevřený všem, pokud má zůstat bezpečný. Náboženský fanatismus a nevzdělanost jsou odpornou tváří vylučující a antagonistické globalizace."
In 2002, the former Secretary-General of the United Nations, Kofi Annan, gave a speech at Yale University, and that speech was on the topic of inclusive globalization. That was the speech in which he coined that term. And he said, and I paraphrase, "The glass house of globalization has to be open to all if it is to remain secure. Bigotry and ignorance are the ugly face of exclusionary and antagonistic globalization."
Myšlenka otevřené globalizace byla krátce zmíněna v roce 2008 na konferenci o progresivní správě, které se účastnilo mnoho lídrů evropských zemí. Ale uprostřed přísnosti a finanční krize v roce 2008 se tento koncept rozplynul téměř beze stopy. Globalizace byla přijata na podporu neoliberálního programu. Je vnímána spíše jako součást elitního programu než jako něco, z čeho mohou profitovat všichni. A je potřeba ji znovu prohlásit za daleko víc otevřenou než je dnes.
That idea of inclusive globalization was briefly revived in 2008 in a conference on progressive governance involving many of the leaders of European countries. But amid austerity and the financial crisis of 2008, the concept disappeared almost without a trace. Globalization has been taken to support a neoliberal agenda. It's perceived to be part of an elite agenda rather than something that benefits all. And it needs to be reclaimed on a far more inclusive basis than it is today.
Takže otázka zní: "Jak můžeme dosáhnout tohoto cíle?" Jak můžeme vybalancovat strach a odcizení na straně jedné, zatímco vehementně odmítáme dát prostor xenofobii a nacionalismu? Toto je otázka pro každého z nás. Já si jako sociolog myslím, že sociologie nabízí nějaká místa, kde začít. Naše transformace se musí týkat obojího, myšlenek i materiální změny, a já vám chci představit čtyři nápady, se kterými se dá začít.
So the question is, how can we achieve that goal? How can we balance on the one hand addressing fear and alienation while on the other hand refusing vehemently to give in to xenophobia and nationalism? That is the question for all of us. And I think, as a social scientist, that social science offers some places to start. Our transformation has to be about both ideas and about material change, and I want to give you four ideas as a starting point.
První se týká občanského vzdělávání. Brexit odhalil mezeru mezi veřejným vnímáním a empirickou realitou. Naznačil, že jsme se posunuli k postfaktické společnosti, kde na důkazu a pravdě už nezáleží a lež má stejné postavení jako čistý důkaz. Takže jak můžeme –
The first relates to the idea of civic education. What stands out from Brexit is the gap between public perception and empirical reality. It's been suggested that we've moved to a postfactual society, where evidence and truth no longer matter, and lies have equal status to the clarity of evidence. So how can we --
(Potlesk)
(Applause)
Jak tedy můžeme obnovit respekt k pravdě a důkazu v naší liberální demokracii? Musí to začít vzděláním, musí to začít rozpoznáním, že jsou zde obrovské rozdíly
How can we rebuild respect for truth and evidence into our liberal democracies? It has to begin with education, but it has to start with the recognition that there are huge gaps.
V roce 2014, Ipsos MORI, společnost pro výzkum a analýzu dat, publikovala výzkum ohledně přístupu k imigraci, který ukázal, že jak vzrůstají počty imigrantů, vzrůstá také všeobecné znepokojení ohledně imigrace, ačkoliv to samozřejmě neprokazuje příčinný vztah, protože by to ani tak moc nemuselo souviset s čísly, jako s politickým a mediálním příběhem okolo. Ten samý průzkum také odhalil obrovskou veřejnou dezinformaci a nepochopení podstaty imigrace. Například s těmito postoji ve Spojeném království veřejnost věřila, že míra azylů byla větší než ve skutečnosti, ale také věřila, že míra vzdělávací migrace byla daleko menší než míra celkové migrace, která ve skutečnosti je. Takže se musíme vypořádat s těmito mylnými informacemi, mezerou mezi vnímáním a realitou ohledně klíčových aspektů globalizace. A to nemůže být jen něco, co necháme na školách, ačkoliv je důležité začít v raném věku. Musí to být o celoživotní místní účasti, veřejném zapojení, které jako společnost podpoříme.
In 2014, the pollster Ipsos MORI published a survey on attitudes to immigration, and it showed that as numbers of immigrants increase, so public concern with immigration also increases, although it obviously didn't unpack causality, because this could equally be to do not so much with numbers but the political and media narrative around it. But the same survey also revealed huge public misinformation and misunderstanding about the nature of immigration. For example, in these attitudes in the United Kingdom, the public believed that levels of asylum were a greater proportion of immigration than they were, but they also believed the levels of educational migration were far lower as a proportion of overall migration than they actually are. So we have to address this misinformation, the gap between perception and reality on key aspects of globalization. And that can't just be something that's left to our schools, although that's important to begin at an early age. It has to be about lifelong civic participation and public engagement that we all encourage as societies.
Druhá věc, kterou mám na mysli, je příležitost, myšlenka více podpořit spolupráci napříč různými komunitami.
The second thing that I think is an opportunity is the idea to encourage more interaction across diverse communities.
(Potlesk)
(Applause)
Jedna z věcí, která pro mě nápadně vyčnívá, dívám-li se na přístup k imigraci ve Spojeném království, je ironie, že náboženství v mé zemi, které jsou k imigrantům tolerantnější, mají nejvíce imigrantů. Takže například Londýn nebo Southeast mají nejvíce imigrantů a patří také mezi tolerantnější oblasti. Oblasti s nižším počtem imigrantů jsou vůči migrantům více vylučující a netolerantní.
One of the things that stands out for me very strikingly, looking at immigration attitudes in the United Kingdom, is that ironically, the regions of my country that are the most tolerant of immigrants have the highest numbers of immigrants. So for instance, London and the Southeast have the highest numbers of immigrants, and they are also by far the most tolerant areas. It's those areas of the country that have the lowest levels of immigration that actually are the most exclusionary and intolerant towards migrants.
Takže potřebujeme podpořit výměnné programy. Potřebujeme zajistit, aby starší generace, která možná nemůže cestovat, měla přístup na internet. Na místní i národní úrovni potřebujeme zajistit více pohybu a více zapojení, více spolupráce s lidmi, které neznáme a s těmi, se kterými nutně nemusíme souhlasit.
So we need to encourage exchange programs. We need to ensure that older generations who maybe can't travel get access to the Internet. We need to encourage, even on a local and national level, more movement, more participation, more interaction with people who we don't know and whose views we might not necessarily agree with.
Třetí věc, která si myslím, že je kritická, ačkoliv je skutečně základní, je, že musíme zajistit, aby každý sdílel přínosy globalizace. Tento obrázek z Financial Times po Brexitu je skutečně úderný. Tragicky ukazuje, že ti, kteří volili "odejít" z EU, jsou ti, kdo nejvíce materiálně profitují z obchodování s EU. Problém ale je, že tito lidé v těchto oblastech se nepovažují za ty, kteří mají nějaké výhody. Nevěří, že profitují z rostoucího obchodování a vzrůstající mobility po světě.
The third thing that I think is crucial, though, and this is really fundamental, is we have to ensure that everybody shares in the benefits of globalization. This illustration from the Financial Times post-Brexit is really striking. It shows tragically that those people who voted to leave the European Union were those who actually benefited the most materially from trade with the European Union. But the problem is that those people in those areas didn't perceive themselves to be beneficiaries. They didn't believe that they were actually getting access to material benefits of increased trade and increased mobility around the world.
Pracoval jsem na otázkách, které se převážně týkaly uprchlíků, a jedna z myšlenek, kterou jsem hodně kázal, zvláště v rozvojových zemích po světě, je, že abychom povzbudili integraci uprchlíků, nemůžeme jen protežovat uprchlickou populaci, musíme se také vypořádat s obavami hostující komunity na lokálních úrovních. Když se na to podíváme, jedním ze směrů politiky je, že musíme poskytnout neúměrně lepší vzdělávací a zdravotní zařízení, přístup k sociálním službám v těchto regionech s vyšší imigrací, abychom čelili obavám místní populace. Ale zatímco to doporučujeme v rozvojovém světě, nebereme si tuhle lekci domů a nezačleňujeme je do našich společností.
I work on questions predominantly to do with refugees, and one of the ideas I spent a lot of my time preaching, mainly to developing countries around the world, is that in order to encourage the integration of refugees, we can't just benefit the refugee populations, we also have to address the concerns of the host communities in local areas. But in looking at that, one of the policy prescriptions is that we have to provide disproportionately better education facilities, health facilities, access to social services in those regions of high immigration to address the concerns of those local populations. But while we encourage that around the developing world, we don't take those lessons home and incorporate them in our own societies.
Mimoto, pokud bychom brali vážně potřebu zajistit, aby lidé sdíleli své ekonomické výhody, naše podnikání a společnosti by potřebovaly model globalizace, který připustí, že i ony musí brát lidi s sebou.
Furthermore, if we're going to really take seriously the need to ensure people share in the economic benefits, our businesses and corporations need a model of globalization that recognizes that they, too, have to take people with them.
Čtvrtá a poslední myšlenka, kterou chci předložit, je myšlenka, že potřebujeme více zodpovědné politiky. Je zde velmi malý sociologický důkaz, který porovnává přístup ke globalizaci. Ale z průzkumů, které existují, můžeme vidět, že je zde obrovská rozmanitost napříč různými zeměmi a časovými úseky v těchto zemích v přístupu a toleranci v otázkách jako migrace a mobilita na jedné straně a volný obchod na straně druhé. Ale jedna hypotéza, která se vynořuje při běžném pohledu na tato data, je myšlenka, že polarizované společnosti jsou daleko od tolerance globalizace. Jsou to společnosti jako třeba dřívější Švédsko, jako Kanada dnes, kde středová politika, kde pravice spolupracuje s levicí, kde objevujeme podporující postoje vůči globalizaci. A co vidíme napříč dnešním světem, je tragická polarizace, selhání dialogu mezi politickými extrémy a mezera ve smyslu liberálního středu, který může povzbudit komunikaci a sdílet porozumění. Možná toho nedosáhneme dnes, ale přinejmenším musíme vyzvat naše politiky a naše média, aby odhodili jazyk strachu a byli daleko více tolerantní vůči sobě.
The fourth and final idea I want to put forward is an idea that we need more responsible politics. There's very little social science evidence that compares attitudes on globalization. But from the surveys that do exist, what we can see is there's huge variation across different countries and time periods in those countries for attitudes and tolerance of questions like migration and mobility on the one hand and free trade on the other. But one hypothesis that I think emerges from a cursory look at that data is the idea that polarized societies are far less tolerant of globalization. It's the societies like Sweden in the past, like Canada today, where there is a centrist politics, where right and left work together, that we encourage supportive attitudes towards globalization. And what we see around the world today is a tragic polarization, a failure to have dialogue between the extremes in politics, and a gap in terms of that liberal center ground that can encourage communication and a shared understanding. We might not achieve that today, but at the very least we have to call upon our politicians and our media to drop a language of fear and be far more tolerant of one another.
(Potlesk)
(Applause)
Tyto nápady jsou velmi orientační. A to zčásti proto, že to musí být zahrnující a sdílený projekt.
These ideas are very tentative, and that's in part because this needs to be an inclusive and shared project.
Pořád jsem Brit. Pořád jsem Evropan. Pořád jsem světoobčan. Pro ty z nás, co věří, že naše identity se vzájemně nevylučují, musíme pracovat společně, abychom zajistili, že globalizace vezme každého s námi a nenechá lidi pozadu. Jedině tehdy opravdově usmíříme demokracii a globalizaci.
I am still British. I am still European. I am still a global citizen. For those of us who believe that our identities are not mutually exclusive, we have to all work together to ensure that globalization takes everyone with us and doesn't leave people behind. Only then will we truly reconcile democracy and globalization.
Děkuji.
Thank you.
(Potlesk)
(Applause)