První polovina 20. století byla naprostou katastrofou v oblasti mezinárodních vztahů, politickou pohromou. Začalo to první světovou válkou, poté přišla Velká hospodářská krize, druhá světová válka, a nakonec vzestup komunismu v mnoha zemích. A každá z těchto událostí rozdělila svět na znepřátelené tábory. Stavěly se zdi, politické a obchodní, přepravní, komunikační, železné opony, které rozdělily lidi a národy.
The first half of the 20th century was an absolute disaster in human affairs, a cataclysm. We had the First World War, the Great Depression, the Second World War and the rise of the communist nations. And each one of these forces split the world, tore the world apart, divided the world. And they threw up walls -- political walls, trade walls, transportation walls, communication walls, iron curtains -- which divided peoples and nations.
Až ve druhé polovině 20. století jsme se pokusili dostat z této propastné situace. Obchodní bariéry se začaly hroutit. Vezměte si například cla. Ty se ze 40ti procent postupně snížily k necelým 5ti procentům. Svět se změnil a zglobalizoval. Co z toho plyne? Znamená to, že se rozšířila spolupráce mezi národy. Svět se stal místem spolupráce. Zhroutily se i dopravní bariéry. Tak například v roce 1950 lodě obvykle přepravovaly 5 až 10 tisíc tun zboží. Dnes je to až 150 tisíc tun. A stačí k tomu jen malá posádka, a přesto se zboží vyloží rychleji než kdy předtím. I komunikační bariéry byly odstraněny. A tady nemusím nikomu připomínat co znamenal nástup internetu. A samozřejmě, padla železná opona a s ní i politické rozdělení světa.
It was only in the second half of the 20th century that we slowly began to pull ourselves out of this abyss. Trade walls began to come tumbling down. Here are some data on tariffs: starting at 40 percent, coming down to less than 5 percent. We globalized the world. And what does that mean? It means that we extended cooperation across national boundaries; we made the world more cooperative. Transportation walls came tumbling down. You know in 1950 the typical ship carried 5,000 to 10,000 tons worth of goods. Today a container ship can carry 150,000 tons; it can be manned with a smaller crew; and unloaded faster than ever before. Communication walls, I don't have to tell you -- the Internet -- have come tumbling down. And of course the iron curtains, political walls have come tumbling down.
Všechny tyto změny pro svět znamenaly mnoho. Došlo k růstu obchodních aktivit. A teď několik málo číselných údajů. V roce 1990 představoval dovoz z Číny do Spojených států 15 miliard dolarů. V roce 2007 to bylo 300 miliard dolarů. Na tom všem je snad nejpozoruhodnější to, že počátkem 20. století se skutečně poprvé v moderních dějinách ekonomický růst začal šířit do téměř celého světa. Čína, jak jsem se již zmínil, počátkem roku 1978, v době smrti Maa, vykazovala růst 10 procent ročně. Rok po roce, naprosto neuvěřitelné. Nikdy předtím, nebylo v lidských dějinách tolik lidí schopno vymanit se z tak velké chudoby jako v Číně. Čína je světově nejúspěšnější zemí v boji proti chudobě za poslední tři desetiletí. V Indii k tomu došlo o něco později, v roce 1990 začala zdejší ekonomika také růst obrovským tempem. Příjmy se v té době pohybovaly kolem necelých tisíc dolarů ročně. A za posledních 18 let se téměř ztrojnásobily. Ekonomika rostla tempem 6 procent za rok. Naprosto neuvěřitelné. Subsaharská Afrika, nicméně, patří k těm částem světa, kde k růstu nedošlo téměř vůbec. A tragédii afrických zemí ilustrují následující data. Růst byl negativní. Nová generace je ještě chudší než ta předchozí. Někdy i chudší než dvě generace nazpět. Ale na přelomu 20. a 21. století a počátkem 21. stolet byl v Africe zaznamenán růst. A já se domnívám, že máme důvod k optimismu. Já totiž věřím, že to nejlepší teprve přijde. Proč si to myslím?
Now all of this has been tremendous for the world. Trade has increased. Here is just a little bit of data. In 1990, exports from China to the United States: 15 billion dollars. By 2007: over 300 billion dollars. And perhaps most remarkably, at the beginning of the 21st century, really for the first time in modern history, growth extended to almost all parts of the world. So China, I've already mentioned, beginning around 1978, around the time of the death of Mao, growth -- ten percent a year. Year after year after year, absolutely incredible. Never before in human history have so many people been raised out of such great poverty as happened in China. China is the world's greatest anti-poverty program over the last three decades. India, starting a little bit later, but in 1990, begetting tremendous growth. Incomes at that time less than $1,000 per year. And over the next 18 years have almost tripled. Growth of six percent a year. Absolutely incredible. Now Africa, Sub-Saharan Africa -- Sub-Saharan Africa has been the area of the world most resistant to growth. And we can see the tragedy of Africa in the first few bars here. Growth was negative. People were actually getting poorer than their parents, and sometimes even poorer than their grandparents had been. But at the end of the 20th century, the beginning of the 21st century, we saw growth in Africa. And I think, as you'll see, there's reasons for optimism, because I believe that the best is yet to come. Now why.
Protože nejprogresivnějším faktorem růstu jsou nové nápady. A zde mám na mysli ty produkty, za nimiž stojí vysoké náklady na výzkum a vývoj, výrobní náklady jsou však nízké. Právě takové nápady jsou v první řadě motorem růstu. Nové nápady mají ohromný potenciál. Myslím, že to byl Thomas Jefferson, kdo toto dobře vystihl. Řekl: "Tomu, kdo ode mě převezme nápad, se dostane rady, aniž bych se tak já stal bezradným. Tak jako ten, kdo od mé svíce světlo zažehne, má světlo, aniž by mě tím o světlo připravil." Nebo, řečeno jinak, jablko nasytí člověka, ale nápad může nasytit svět. To ale není nic nového, zvláště pro diváky TEDu. To je přesně ten model, kterým se TED řídí. Nové ale je, že čím více bude funkčních nápadů, tím větší růst můžeme očekávat. A to je důvod proč obchod a globalizace jsou čím dál důležitějším a mocnějším nástrojem, který povede k růstu ještě většímu, než jaký pozorujeme dnes.
On the cutting edge today it's new ideas which are driving growth. And by that I mean it's products for which the research and development costs are really high, and the manufacturing costs are low. More than ever before it is these types of ideas which are driving growth on the cutting edge. Now ideas have this amazing property. Thomas Jefferson, I think, really expressed this quite well. He said, "He who receives an idea from me receives instruction himself, without lessening mine. As he who lights his candle at mine receives light without darkening me." Or to put it slightly differently: one apple feeds one man, but an idea can feed the world. Now this is not new. This is practically not new to TEDsters. This is practically the model of TED. But what is new is that the greater function of ideas is going to drive growth even more than ever before. This provides a reason why trade and globalization are even more important, more powerful than ever before, and are going to increase growth more than ever before.
A to bych rád vysvětlil otázkou. Představte si, že existují dva druhy nemocí. Jedna z nich je vzácná, druhá je zcela běžná. Nejsou-li však léčeny, obě jsou stejně zhoubné. Kdybyste si museli vybrat, kterou z nich bystě měli raději? Tu běžnou nemoc nebo tu vzácnou? Tu běžnou. Myslím, že to je zcela správné. Proč? Protože na běžné nemoci existuje mnohem větší množství léků než na ty vzácné. A důvodem je ekonomický podnět. Samotný vývoj nového léku stojí přibližně stejně, bez ohledu na to, zda uzdraví tisíc nebo 100 tisíc lidí. Návratnost je však mohem větší, pokud lék uzdraví milion lidí. Ekonomický podnět pro vývoj nových druhů léků je tím větší, čím větší je počet nemocných. Jinak řečeno, čím větší trh, tím více životů lze zachránit. Takto viděno, čím větší chudoba, tím větší podnět s ní něco dělat.
And to explain why this is so, I have a question. Suppose that there are two diseases: one of them is rare, the other one is common, but if they are not treated they are equally severe. If you had to choose, which would you rather have: the common disease or the rare disease? Common, the common -- I think that's absolutely right, and why? Because there are more drugs to treat common diseases than there are to treat rare diseases. The reason for this is incentives. It costs about the same to produce a new drug whether that drug treats 1,000 people, 100,000 people, or a million people. But the revenues are much greater if the drug treats a million people. So the incentives are much larger to produce drugs which treat more people. To put this differently: larger markets save lives. In this case misery truly does love company.
Zamyslete se nad tímto: kdyby Čína a Indie byly tak bohaté jako jsou dnes Spojené státy, trh pro léky proti rakovině by byl 8krát větší. K tomu zatím nedošlo, ale jsme už na cestě. Čím více bude bohatých zemí, tím větší bude i poptávka po těchto lécích. Tím více podnětů pro výzkum a vývoj, což je dobré pro celý svět. Vetší trhy vytvářejí více podnětů k nejrůznějším nápadům. Ať už se jedná o software, počítačový čip, nebo nový design. I hollywoodské akční filmy mají vyšší rozpočet než komedie. To protože je snažší přeložit akční film do cizích jazyků pro zahraniční diváky. Trh pro tento druh filmů je větší. Proto se vyplatí zvýšit investice a rozpočty.
Now think about the following: if China and India were as rich as the United States is today, the market for cancer drugs would be eight times larger than it is now. Now we are not there yet, but it is happening. As other countries become richer the demand for these pharmaceuticals is going to increase tremendously. And that means an increase incentive to do research and development, which benefits everyone in the world. Larger markets increase the incentive to produce all kinds of ideas, whether it's software, whether it's a computer chip, whether it's a new design. For the Hollywood people in the audience, this even explains why action movies have larger budgets than comedies: it's because action movies translate easier into other languages and other cultures, so the market for those movies is larger. People are willing to invest more, and the budgets are larger.
Pokud je tedy větší trh i větším podnětem pro nové nápady, jak takový podnět maximalizovat? Řešením je jeden světový trh, globalizace. S oblibou říkám, že nápady jsou od toho, aby se sdílely, takže jeden nápad by mohl sloužit jednomu trhu, světu. Jeden nápad, jeden svět, jeden trh. Jak jinak lze vytvářet nové nápady? Globalizací, obchodem. To je jedna možnost. A další? Zvýšit počet kreativních lidí. Ti jsou všude na světě. Umělci, inovátoři, přednášející, kteří tu hovořili přede mnou. Zaměřím se teď na vědce a inženýry, protože o nich tady mám k dispozici čísla a já mám čísla rád.
Alright. Well if larger markets increase the incentive to produce new ideas, how do we maximize that incentive? It's by having one world market, by globalizing the world. The way I like to put this is: one idea. Ideas are meant to be shared, so one idea can serve one world, one market. One idea, one world, one market. Well how else can we create new ideas? That's one reason. Globalize trade. How else can we create new ideas? Well, more idea creators. Now idea creators, they come from all walks of life. Artists and innovators -- many of the people you've seen on this stage. I'm going to focus on scientists and engineers because I have some data on that, and I'm a data person.
V současné době představují vědci a inženýři méně než desetinu jednoho procenta světové populace. (smích) Spojené státy jsou v této oblasti na předním místě. Velká část těchto lidí tedy žije v USA. Spojené státy ale toto svoje přední místo začínají ztrácet. A za to jsem rád. To je moc dobře. Je pozitivní sledovat, že už nejsme na špičce, protože USA a několik dalších rozvinutých zemí nesly břímě celé oblasti rozvoje a výzkumu příliš dlouho. Považte ale toto: kdyby byl zbytek světa tak bohatý jako USA, měli bychom 5krát více vědců a inženýrů, kteří by svými nápady obohacovali svět. Za příklad dávám skvělého indického matematika, Ramanujana. Kolik takových matematiků se dnes v Indii plahočí na polích, a sotva se uživí, a přitom by mohli nasytit svět? Ano, zatím k tomu nedošlo. Ale stane se to během tohoto století. Skutečnou tragédií 20. století bylo toto: představíme-li si lidstvo jako obrovský počítač, jako systém paralelně funkčních procesorů, největší tragédií bylo, že miliardy procesorů prostě nefungovaly. Během toho století začala fungovat Čína, zapojila se Indie, a začíná se rozjíždět Afrika. Jeden Einsten se během tohoto století narodí v Africe.
Now, today, less than one-tenth of one percent of the world's population are scientists and engineers. (Laughter) The United States has been an idea leader. A large fraction of those people are in the United States. But the U.S. is losing its idea leadership. And for that I am very grateful. That is a good thing. It is fortunate that we are becoming less of an idea leader because for too long the United States, and a handful of other developed countries, have shouldered the entire burden of research and development. But consider the following: if the world as a whole were as wealthy as the United States is now there would be more than five times as many scientists and engineers contributing to ideas which benefit everyone, which are shared by everyone. I think of the great Indian mathematician, Ramanujan. How many Ramanujans are there in India today toiling in the fields, barely able to feed themselves, when they could be feeding the world? Now we're not there yet. But it is going to happen in this century. The real tragedy of the last century is this: if you think about the world's population as a giant computer, a massively parallel processor, then the great tragedy has been that billions of our processors have been off line. But in this century China is coming on line. India is coming on line. Africa is coming on line. We will see an Einstein in Africa in this century.
Tady je několik číselných údajů z Číny. V roce 1966 studovalo v Číně méně než milion studentů za rok. V roce 2006 už to bylo 5 milionů. Zamyslete se nad tím. Když jedna země bohatne, prospěch z toho máme všichni. Neměli bychom mít strach z toho, že jiná země bohatne. Je to něco, o co bychom měli usilovat. Bohatá Čína, Indie, Afrika. Potřebujeme, aby se zvýšila poptávka po dobrých nápadech. Růst trhů, o kterém jsem mluvil před chvílí, a větší zdroj nápadů pro svět. Odtud tedy pramení důvody mého optimismu. Globalizace přispívá k růstu poptávky po nápadech, jako ekonomický podnět pro nové nápady. Investice do vzdělání rozšiřují nabídku kreativních nápadů.
Here is just some data. This is China. 1996: less than one million new university students in China per year; 2006: over five million. Now think what this means. This means we all benefit when another country gets rich. We should not fear other countries becoming wealthy. That is something that we should embrace -- a wealthy China, a wealthy India, a wealthy Africa. We need a greater demand for ideas -- those larger markets I was talking about earlier -- and a greater supply of ideas for the world. Now you can see some of the reasons why I'm optimistic. Globalization is increasing the demand for ideas, the incentive to create new ideas. Investments in education are increasing the supply of new ideas.
Vezmete-li totiž v úvahu světové dějiny, máte více důvodů být optimisty. Od počátků lidstva do 15. století se ekonomický růst pohyboval kolem nuly. Od 15. do 18. století je možné sledovat jakýsi minimální růst. V rámci století to ale bylo méně než se v současnosti očekává za rok. V 19. století to bylo něco kolem jednoho procenta. Ve 20. století něco málo přes 2 procenta. Ve 21. století by to mohlo celkem snadno být 3.3 procent a více. I při takovém růstu by se v roce 2100 světové HDP na osobu vyšplhalo na 200 tisíc dolarů. To sice není číslo srovnatelné s HDP na jednoho Američana, což bude brzy přes milion. Jedná se o světové HDP na osobu, tedy 200 tisíc dolarů. To není nemožné. My se toho nedožijeme. Ale naše vnoučata pravděpodobně ano. A měl bych dodat, že se jedna o spíše skromný odhad. Kurzweilian by to považoval za ponurou předpověď. Pro něj by toto bylo želví tempo ekonomického růstu. (smích)
In fact if you look at world history you can see some reasons for optimism. From about the beginnings of humanity to 1500: zero economic growth, nothing. 1500 to 1800: maybe a little bit of economic growth, but less in a century than you expect to see in a year today. 1900s: maybe one percent. Twentieth century: a little bit over two percent. Twenty-first century could easily be 3.3, even higher percent. Even at that rate, by 2100 average GDP per capita in the world will be $200,000. That's not U.S. GDP per capita, which will be over a million, but world GDP per capita -- $200,000. That's not that far. We won't make it. But some of our grandchildren probably will. And I should say, I think this is a rather modest prediction. In Kurzweilian terms this is gloomy. In Kurzweilian terms I'm like the Eeyore of economic growth. (Laughter)
Co když však nastanou problémy? Co taková velká hospodářská krize? Zamysleme se nad tím společně. Vezměme v úvahu HDP na osobu mezi roky 1900 a 1929. Představte si, že jste ekonom v roce 1929, a chcete předpovědět ekonomický růst Spojených států, aniž byste věděl, že přijde ekonomický kolaps. Aniž byste si uvědomoval, že přijde největší ekonomická katastrofa přinejmenším 20. století. Co byste tak asi předpověděli? Kdyby se vaše předpověď zakládala na datech mezi roky 1900 a 1929 vypadala by zhruba následovně. Byla by to celkem optimistická předpověď, založená na rozkvětu 20. let. Co se tedy stalo? Ekonomika se zhrtoutila, pak se ale vzpamatovala. Ve druhé polovině 20. století byl růst dokonce vyšší než by kdo mohl předvídat na základě poloviny první. Růst tedy může nakonec proměnit i to, co se zdá být skutečně velkou hospodářskou krizí.
Alright what about problems? What about a great depression? Well let's take a look. Let's take a look at the Great Depression. Here is GDP per capita from 1900 to 1929. Now let's imagine that you were an economist in 1929, trying to forecast future growth for the United States, not knowing that the economy was about to go off a cliff, not knowing that we were about to enter the greatest economic disaster certainly in the 20th century. What would you have predicted, not knowing this? If you had based your prediction, your forecast on 1900 to 1929 you'd have predicted something like this. If you'd been a little more optimistic -- say, based upon the Roaring Twenties -- you'd have said this. So what actually happened? We went off a cliff but we recovered. In fact in the second half of the 20th century growth was even higher than anything you would have predicted based upon the first half of the 20th century. So growth can wash away even what appears to be a great depression.
Dobře. A co dál? Ropa. Ropa byla velice důležitým tématem. Když jsem dopisoval tuto řeč, cena ropy se pohybovala kolem 140 dolarů za barel. A otázka tedy zněla takto: "Snaží se nám Čína vypustit rybník?" (smích) A je na tom něco pravdy, v tom ohledu, že existují takzvané vyčerpatelné zdroje. S ekonomickým růstem poroste i poptávka po nich. Myslím si však, že divákům tady nemusím vysvětlovat, že vyšší cena ropy nění nutně negativní záležitost. Navíc, jak jistě víme, jedná se nám spíše o zdroj energie než o ropu samotnou. Se zvyšující se cenou ropy poroste i zájem investovat do nových zdrojů energie. To dokládají i následující údaje. Když se zvyšuje cena ropy, zvyšuje se i zájem o energetické patenty. Svět je mnohem lépe připraven překonat nárůst cen ropy dnes, než byl kdykoliv předtím, přesně z tohoto důvodu. Jeden nápad, jeden svět, jeden trh.
Alright. What else? Oil. Oil. This was a big topic. When I was writing up my notes oil was $140 per barrel. So people were asking a question. They were saying, "Is China drinking our milkshake?" (Laughter) And there is some truth to this, in the sense that we have something of a finite resource, and increased growth is going to push up demand for that. But I think I don't have to tell this audience that a higher price of oil is not necessarily a bad thing. Moreover, as everyone knows, look -- it's energy, not oil, which counts. And higher oil prices mean a greater incentive to invest in energy R&D. You can see this in the data. As oil prices go up, energy patents go up. The world is much better equipped to overcome an increase in the price of oil today, than ever in the past, because of what I'm talking about. One idea, one world, one market.
Optimistou jsem a zůstanu jím, pokud se budeme držet následujícího: globalizace světových trhů, rostoucí spolupráce mezi národy, a investic do vzdělání. Spojené státy zde hrají zvláště důležitou roli, tím, že přispívají ke globalizaci vzdělávacích systémů. Americký systém je otevřený studentům z celého světa. To je ona svíce, k níž si ostatní studenti přicházejí pro světlo. Rád bych tu znovu připomněl, co řekl Jefferson. "Ten, komu světla se dostane z naší svíce, světlo má, a našeho světla přitom neubývá." Ale Jefferson neměl tak docela pravdu, nebo snad ano? Pravda je, že když mají světlo i oni, najednou je tu více světla pro všechny. To je můj optimistický pohled. Šiřte nápady a pomáhejte tak šířit světlo. Děkuji vám. (potlesk)
So I'm optimistic so long as we hew to these two ideas: to keep globalizing world markets, keep extending cooperation across national boundaries, and keep investing in education. Now the United States has a particularly important role to play in this: to keep our education system globalized, to keep our education system open to students from all over the world, because our education system is the candle that other students come to light their own candles. Now remember here what Jefferson said. Jefferson said, "When they come and light their candles at ours, they gain light, and we are not darkened." But Jefferson wasn't quite right, was he? Because the truth is, when they light their candles at ours, there is twice as much light available for everyone. So my view is: Be optimistic. Spread the ideas. Spread the light. Thank you. (Applause)