Za tisíce let budeme vzpomínat na první století počítačů jako na fascinující a prapodivnou dobu ‒ jediné údobí v dějinách, kdy jsme byli omezeni dvěma rozměry a kdy jsme s technikou komunikovali, jako bychom sami byli stroje; na výjimečné 100leté období v nezměrnosti času, kdy lidé komunikovali, bavili se a plánovali svůj život zpoza obrazovek.
Thousands of years from now, we'll look back at the first century of computing as a fascinating but very peculiar time -- the only time in history where humans were reduced to live in 2D space, interacting with technology as if we were machines; a singular, 100-year period in the vastness of time where humans communicated, were entertained and managed their lives from behind a screen.
Dnes trávíme čas poklepáváním na obrazovky a jejich sledováním. Co se stalo s komunikací mezi lidmi? Nevím jak vy, ale mě žití ve dvojrozměrném světě monitorů a pixelů omezuje. A je to právě toto omezení a moje touha po spojení s lidmi, která mě jako tvůrce inspiruje. Stručně řečeno: Chci vytvořit novou realitu, realitu, kde nás technologie nesrovnatelně více sblíží, realitu, kde jsou středem všeho lidé, ne stroje.
Today, we spend most of our time tapping and looking at screens. What happened to interacting with each other? I don't know about you, but I feel limited inside this 2D world of monitors and pixels. And it is this very limitation and my desire to connect with people that inspires me as a creator. Put simply: I want to create a new reality, a reality where technology brings us infinitely closer to each other, a reality where people, not devices, are the center of everything.
Sním o realitě, kde technika rozpozná, co vidíme, čeho se dotýkáme a co cítíme; o realitě, kdy nám už technika nebude překážet, ale bude nás brát takové, jací jsme. Sním o technologii přizpůsobené lidem. Máme osvědčené technologie, které umožňují lidem chovat se přirozeně, výrobky s přizpůsobeným ovládáním, pomocí hlasu nebo biometrie.
I dream of a reality where technology senses what we see, touch and feel; a reality where technology no longer gets in our way, but instead embraces who we are. I dream of technology on a human path. We have all experienced technology that enables people to act more like people, products that enable natural interactions, voice controls or biometrics.
Toto je další krok v evoluci. Tohle jsou Microsoft HoloLens, první plně samostatný holografický počítač. Taková zařízení přinesou holografický obsah ve 3D rovnou do našeho světa a vystupňují naše životní prožitky za hranice běžného vnímání. Nepředstavuji si nějakou vzdálenou budoucnost. Mluvím o současnosti. U společností, jako je Volvo, už pozorujeme, jak s pomocí HoloLens změnili navrhování aut; univerzity, jako je Case Western, předefinovaly výuku studentů medicíny; a můj favorit, NASA - vědci tam používají HoloLens, aby mohli holograficky zkoumat planety.
This is the next step in the evolution. This is Microsoft HoloLens, the first fully untethered holographic computer. Devices like this will bring 3D holographic content right into our world, enhancing the way we experience life beyond our ordinary range of perceptions. Now, I'm not thinking about a distant future. I'm talking about today. We are already seeing car companies like Volvo designing cars differently with HoloLens; universities like Case Western redefining the way medical students learn; and my personal favorite, NASA is using HoloLens to let scientists explore planets holographically.
Toto je důležité. Zavedením hologramů do našeho světa nemyslím jen nová zařízení nebo výkonnější počítače. Mluvím o osvobození se z dvojrozměrných mantinelů tradiční výpočetní techniky.
Now, this is important. By bringing holograms into our world, I'm not just talking about a new device or a better computer. I'm talking about freeing ourselves from the 2D confines of traditional computing.
Jinak řečeno: z pohledu počítačů se historicky řadíme k jeskynním lidem. Do doby, kdy jsme sotva objevili uhlí a začali kreslit první postavičky ve své jeskyni. Toto je úhel pohledu, který při své práci uplatňuji každý den. A na několik dalších minut vás všechny zvu, abyste ten samý pohled aplikovali na cestě, kterou máme před sebou.
Put it this way: temporally adjusted, we're like cave people in computer terms. We've barely discovered charcoal and started drawing the first stick figures in our cave. Now, this is the perspective I apply to my work every single day. And now for the next few minutes, I invite all of you to apply the same perspective to the journey ahead of us.
Než si nasadím tyhle HoloLens, dovolte mi trochu vysvětlit, co plánuji. Je to asi nejriskantnější demo, které jsme kdy s HoloLens předváděli a nedovedu si představit lepší místo, než ho předvést tady na TEDu. Přímo tady na pódiu každým okamžikem uvidím hologramy tak zřetelně, jako teď vidím vás. K tomu máme také tuto speciální kameru, která zrovna projela kolem pódia, abyste si všichni mohli společně se mnou užít tento zážitek nahoře na monitorech.
Now, as I put this HoloLens on, let me explain the setup a little bit. It's probably the most risky demo we have ever done on any stage with HoloLens, and I can't think of a better place to do it than here at TED. Momentarily, I am going to be seeing holograms right on this stage, just as clearly as I can see all of you. Now at the same time, we have also this special camera that just walked in onstage so that all of you can share in this experience with me up on all the monitors.
Vydejme se na naši cestu. A co může být lepšího, než začít v počítačem uměle vytvořené jeskyni. Prozkoumejme svět kolem nás pomocí těchto nových brýlí a poznejme počítačový svět ze zcela nové perspektivy.
So let's start our journey. And what better place to begin our journey, than in the computer cave of 2D. Let's explore the world all around us with this new lens, and understand the computer world from a brand new perspective.
Počítačem vytvořený vesmír je stejně tak podivuhodný, jako primitivní. Je to vesmír založený na kauzalitě. Jako vývojáři sníme o různých situacích a pak programujeme jejich různá vyústění. Dvojklik na ikoně je příčinou. Spuštění aplikace je jejím následkem. Když to srovnáme s naším fyzickým vesmírem, je to příliš omezující, protože náš vesmír není digitální. Náš vesmír je analogový. Nezná pojmy sestavené z nul a jedniček, z pravdy a nepravdy nebo z černé a bílé. Žijeme ve světě, kterému vládne kvantová fyzika, ve vesmíru z nul a jedniček, které existují v tom samém čase, v realitě založené na nekonečném množství pravděpodobností a odstínů šedi. Vidíte, jak ty dva světy do sebe narážejí.
The computer universe is both marvelous and primitive. It's a universe based on causality. As developers, we dream the different causes and then we program the different effects. Double click on an icon, that's a cause. Open an application, that's an effect. Now when we compare this to our physical universe, it is overly constraining, because our universe is not digital. Our universe is analog. Our universe doesn't think in terms of zero or one, true or false, or black or white. We exist in a world governed by quantum physics, a universe of zero and one both at the same time, a reality based on infinite probabilities and shades of gray. You can see how these two worlds collide.
Tak proč jsou v našem analogovém životě obrazovky tak všudypřítomné? Vidíme je, sotva se ráno probudíme, až po okamžik, kdy jdeme spát. Proč?
So why are screens so pervasive in our analog life? We see screens from the moment we wake up, to the moment we fall asleep. Why?
Myslím si, že je to tím, že nám počítače poskytují superschopnosti. V digitálním vesmíru je v našich silách přemístit se v prostoru a přemístit se v čase. Nezáleží na tom, jestli používáte techniku pro zábavu, kvůli výkonu nebo ke komunikaci. Představte si to takhle: dnes večer půjdeme všichni domů a podíváme se v televizi na svůj oblíbený pořad. Tady jsme v divadle ‒ v jiném čase a prostoru. Jakmile skončím se svým příspěvkem na TEDu, okamžitě zavolám své milované rodině v Seattlu. To je přemístění v prostoru. To jsou tak skvělé superschopnosti, že jsme se smířili s dvojrozměrným omezením současného digitálního světa. Ale co kdybychom nemuseli? Co kdybychom mohli mít ty samé digitální schopnosti v našem světě? Tu a tam už jsou vidět náznaky, ale já věřím, že naši vnukové budou vyrůstat ve světě už bez 2D technologií. Snít o tomto světě je nevšední, o světě, kde nám technika doopravdy rozumí ‒ kde budeme žít, pracovat a komunikovat ‒ pomocí nástrojů, které naše prožitky obohatí, ne strojů, které nás omezují.
I think it's because computers give us superpowers. Within the digital universe, we have the power to displace space and the power to displace time. It doesn't matter if you're using technology for entertainment, productivity or communication. Think of it this way: let's all go home tonight and watch our favorite show on television. This is theater -- time and space displaced. As soon as I'm done with this TED Talk, I'm going to immediately call my lovely family in Seattle. That's displacement of space. Now, these are such great superpowers that we put up with the two-dimensional limitations of our current digital world. But what if we didn't have to? What if we could have these same digital powers in our world? You can already see glimmers of this, but I believe our children's children will grow up in a world devoid of 2D technology. It's remarkable to dream of this world, a world where technology truly understands us -- where we live, work and communicate -- with tools that enhance the human experience, not machines that limit our humanity.
Takže jak se k tomu dostat? Odpověď podle mě vyžaduje podívat se na problém z jiné perspektivy. Chce to vnímat svět z pohledu stroje. Kdybyste byli strojem a chtěli vnímat náš svět, jak byste si vlastně ten problém rozvrhli? Asi byste zkoušeli roztřídit věci na lidi, na prostředí nebo na objekty. Ale jak by takový stroj interagoval s realitou? Dokážu si představit 3 způsoby.
So how do we get there? For me, the answer required looking at the problem from a different perspective. It required sensing the world from the perspective of a machine. If you're a machine trying to sense our world, how would you actually break the problem down? You'd probably try to classify things as a human, an environment or an object. But how would that machine then interact with reality? And I can think of three ways.
Za prvé, být strojem, pozoroval bych nebo bych snímal realitu. Skvělými příklady interakce strojů a lidí z hlediska vstupů, je rozpoznávání řeči a biometrické ověřování totožnosti. Za druhé, být strojem, mohl bych umisťovat digitální informace, neboli výstupní informace, do reality. Hologramy jsou z hlediska výstupů příkladem interakce stroje s prostředím. A konečně, být strojem, mohl bych si vyměňovat energii se světem prostřednictvím dotyků. Představte si, že byste mohli vnímat teplotu virtuálního objektu, nebo ještě lépe, představte si, jak tlačíte na hologram a on vám stejnou silou klade odpor.
First, as a machine, I would observe or I would input reality. Speech recognition and biometric authentication are great examples of a machine interacting with humans from an input perspective. Secondly, as a machine, I could place digital information, or output information, into reality. Holograms are examples of a machine interacting with an environment from an output perspective. Finally, as a machine, I could exchange energy with the world via haptics. Now, imagine being able to feel the temperature of a virtual object, or better yet, imagine pushing a hologram and having it push you back with equal force.
Z tohoto úhlu pohledu jsme schopni vyjádřit realitu jednoduchou maticí. Povím vám tajemství: jako technik jsem vždycky nadšený, když dokážu něco zredukovat na matici. Auty bez řidičů počínaje přes chytré telefony, až po tento holografický počítač na mé hlavě a stroje, které jsou schopny chápat náš svět. A začínají s námi interagovat výrazně osobněji.
With this perspective, we are able to collapse reality into a simple matrix. Now here's a secret: as an engineer, I get really excited anytime I can reduce something to the matrix. From self-driving cars to smartphones to this holographic computer on my head, machines are becoming capable of understanding our world. And they are starting to interact with us in significantly more personal ways.
Představte si, že můžete do detailů ovládat všechno na světě. Posunete ovladač jedním směrem a ocitnete se ve skutečnosti. Posunete ho druhým směrem a ocitnete se ve virtuální realitě. Představte si, že ovládáte veškeré prostředí mezi virtuálním a skutečným světem. Rád to pozoruji odsud zespodu. Představte si, jak se na vás dívám a ovladačem vás měním z lidí na elfy. Jestliže technika opravdu porozumí našemu světu, opět to změní způsob našeho dorozumívání se, způsob, jakým pracujeme a hrajeme si.
Now, imagine having granular control over everything in the world. Move the dial one way, and you get reality. Move the dial the other way, and you get virtual reality. Now, imagine dialing your entire environment between virtual and real worlds. I love it down here. Now, imagine if I could look at all of you and dial from real humans into elves. When technology truly understands our world, it will again transform the ways we interact, the ways we work and the ways we play.
Před necelým půlstoletím přistáli dva odvážní lidé na Měsíci a použili přitom počítače, které měly menší výkon, než mobil ve vaší kapse. Na zrnitých, černobílých obrazovkách je sledovalo 600 milionů lidí. A svět? Svět jimi byl uchvácen.
Less than half a century ago, two courageous men landed on the moon, using computers that were less powerful than the phones in your pockets. Six hundred million humans watched them on grainy, black-and-white televisions. And the world? The world was mesmerized.
Představte si, jak si naše děti a vnuci budou užívat ničím nerušené zkoumání vesmíru prostřednictvím techniky, která ten svět chápe. Už teď žijeme ve světě překladačů, které plynule překládají mezi jazyky. A vlastně si dokážu představit, že v blízké budoucnosti uvidím lidi prostřednictvím holografie. Vlastně, když nám doteď při promítání dema přálo štěstí, pojďme zkusit něco mnohem bláznivějšího. Zvu vás na holografickou teleportaci v reálném čase, která se poprvé na světě uskuteční na pódiu zde na TEDu, zúčastní se jí můj přítel Dr. Jeffrey Norris z Laboratoře tryskových pohonů v NASA.
Now imagine how our children and their children will experience the continued exploration of space with technology that understands this world. We already live in a world where real-time universal translators exist. And I can squint, and I can already see holographic telepresence in our near future. In fact, since we've been lucky with our demo so far, let's try doing something else even more crazy. I invite you to experience, for the first time anywhere in the world, here on the TED stage, a real-life holographic teleportation, between me and my friend, Dr. Jeffrey Norris, from NASA's Jet Propulsion Laboratory.
Držte nám palce. Ahoj, Jeffe.
Finger crossed. Hi, Jeff.
Jeff Norris: Hej, Alexi.
Jeff Norris: Hey, Alex.
Alex Kipman: Páni! Funguje to. Jak se dneska máš, Jeffe?
Alex Kipman: Phew! That worked. How are you doing today, Jeff?
(potlesk)
(Applause)
JN: Skvěle. Zažil jsem úžasný týden.
JN: Doing great. I had an awesome week.
AK: Můžeš nám, Jeffe, prozradit, kde se právě nacházíš?
AK: So, can you tell us a little bit, Jeff, about where you are?
JN: No, vlastně jsem teď na třech místech. Stojím v místnosti na druhé straně ulice, zároveň stojím s tebou na pódiu a také jsem na Marsu, 100 milionů kilometrů odsud.
JN: Well, I'm actually in three places. I'm standing in a room across the street, while I'm standing on this stage with you, while I'm standing on Mars, a hundred million miles away.
AK: Páni, 100 milionů kilometrů. To je šílené! Pověz nám něco o tom, odkud všechna ta data z Marsu pocházejí.
AK: Wow, a hundred million miles away. This is crazy! Can you tell us a little bit more about where all this data from Mars is coming from?
JN: Určitě. Toto je přesná holografická kopie Marsu, sestavená z dat sesbíraných na Marsu vozítkem Curiosity, můžu ho zkoumat stejně snadno, jako bych zkoumal Zemi. Lidé jsou od přírody zvídaví. Dokážeme se hned orientovat v prostředí a stačí, když se v něm ocitneme. Sestrojili jsme si pomůcky, jako jsou terénní vozítka, abychom dohlédli a dosáhli dále. Ale po desetiletí jsme bádali jen ze židlí u našich klávesnic a monitorů. Teď jsme se přes všechno přenesli prostřednictvím obřích antén, přenosových satelitů a přes propastnou vzdálenost, abychom poprvé tím terénem kráčeli, jako bychom tam opravdu byli. Skupina vědců v naší misi dnes může vidět Mars jako nikdy předtím ‒ s cizím světem jsou lépe obeznámeni, protože jej konečně studují tak, jak je pro lidi přirozené.
JN: Absolutely. This is a precise holographic replica of Mars, built from data captured by the Curiosity Mars Rover, that I can explore as easily as a place on Earth. Humans are natural explorers. We can instantly understand an environment, just by being present in it. We've built tools like our Mars Rover to extend our vision and lengthen our reach. But for decades, we've explored from a seat behind screens and keyboards. Now, we're leaping over all of that, over the giant antennas and the relay satellites and the vastness between worlds to take our first steps on this landscape as if we were truly there. Today, a group of scientists on our mission are seeing Mars as never before -- an alien world made a little more familiar, because they're finally exploring it as humans should.
Ale naše sny nekončí jen tím, že zařídíme, abychom tam byli. Až ovladačem změníme reálný svět ve virtuální, dokážeme dělat kouzla. Uvidíme neviditelná záření nebo se teleportujeme na vrcholky hor. A snad si jednou dotykem ohmatáme minerály ve skále. Děláme první krůčky. Chceme ale, aby se k nám celý svět přidal, protože toto není výprava jen pro vyvolené, ale pro nás všechny.
But our dreams don't have to end with making it just like being there. When we dial this real world to the virtual, we can do magical things. We can see in invisible wavelengths or teleport to the top of a mountain. Perhaps someday, we'll feel the minerals in a rock just by touching it. We're taking the first steps. But we want the whole world to join us in taking the next, because this is not a journey for a few, but for all of us.
AK: Děkuji Jeffe, to bylo úžasné. Děkuji mnohokrát, že jsi se k nám dneska na TEDu připojil.
AK: Thank you Jeff, this was amazing. Thank you so much for joining us on the TED stage today.
(potlesk)
(Applause)
JN: Děkuji Alexi, mějte se.
JN: Thank you Alex, bye bye.
AK: Ahoj, Jeffe.
AK: Bye, Jeff.
(potlesk)
(Applause)
Každičký den sním o téhle budoucnosti. Inspiraci získávám od našich předků. Žili jsme v kmenech, kde jsme se stýkali, komunikovali a společně pracovali. Všichni začínáme budovat technologii, která nám umožní vrátit se k člověčenství, které nás přivedlo tam, kde jsme dneska ‒ technologii, která nám umožní skoncovat se životem ve 2D světě monitorů a pixelů a zase nám připomenout, jaké to je žít v našem trojrozměrném světě. Být člověkem je zcela mimořádné.
I dream about this future every single day. I take inspiration from our ancestors. We used to live in tribes where we interacted, communicated and worked together. We are all beginning to build technology that will enable us to return to the humanity that brought us where we are today -- technology that will let us stop living inside this 2D world of monitors and pixels, and let us start remembering what it feels like to live in our 3D world. It's a phenomenal time to be human.
Děkuji.
Thank you.
(potlesk)
(Applause)
Helen Waltersová: Děkuji mnohokrát. Mám pár otázek.
Helen Walters: Thanks so much. I have some questions.
AK: OK.
AK: OK.
HW: Už se o tom mluvilo v tisku. Zeptám se vás přímo, ať máme přímou odpověď. Diskuze se týkala rozdílů mezi prezentací a realitou u komerčních produktů. Mluvilo se o zorném poli. Bude mít ten, kdo si takový výrobek zakoupí, stejný zážitek?
HW: So there's been some talk in the press. And I'll just ask you straight, then we have a straight answer. There's been talk about the difference between the demos and the reality of the commercial product. Talk about this field of view issue. Is this type of experience what someone who buys the product will get?
AK: Skvělá otázka, nebo řekněme spíš ten typ otázky, které dostáváme v médiích možná už rok. Jestli jste to hledala, tak víte, že jsem na to neodpovídal. Schválně jsem ji ignoroval, protože v konečném důsledku je ta otázka položená špatně. Je to, jako bych někomu ukazoval poprvé hologramy a vy se pak zeptáte: „Jak velkou má vaše televize úhlopříčku?“ U výrobků je zorné pole skoro nepodstatné. Měli bychom se zabývat hustotou světla, nebo intenzitou přítomného záření. Lépe řečeno tím, jaké je prostorové rozlišení věcí, které pozorujeme. Z tohoto pohledu to, co jste viděli ‒ viděla kamera, která na sobě měla HoloLens. I kdybych chtěl podvádět, tak nemůžu.
AK: It's a great question, Or, said better, this is a question we've been receiving in the media for possibly the last year. If you do your research, I haven't answered that question. I've purposely ignored it, because ultimately, it's the wrong question to ask. That's the equivalent of me showing holograms to someone for the first time, and you then saying, "What's the size of your television?" The field of view for the product is almost irrelevant. What we should be talking about is the density of lights, or radiance, that shows up. Better said, what the angular resolution is of the things that you see. So from that perspective, what you saw -- you know, the camera is wearing a HoloLens. So even if I wanted to cheat, I can't.
HW: Ale kamera má jinou čočku, než jaká je v lidském oku. Je to tak?
HW: But the camera has a different lens on it than our eye. Right?
AK: Kamera má objektiv s „rybím okem“. Má mnohem širší zorný úhel, než má lidské oko. Takže přemýšlejte o množství světla, které dopadá radiálně na objektiv, to je to, na čem záleží: kolik světelných bodů ve svazku světla zachytím. A počet bodů na těchto HoloLens se neliší od těch, které si koupím. Tahle kamera zabírá mnohem širší scénu, je to tak?
AK: The camera has a fish-eye lens on it. It's seeing a much wider view than the human eye is. So if you think about the points of light that show up radially from the vision of the camera, which is the thing that matters: how many points of light can I get in a given volume? That's the same as I get on this HoloLens as I will on that one. Now, this camera sees a much wider view of the world, right?
HW: Kriste pane!
HW: Jesus Christ!
(smích)
(Laughter)
AK: Objevil se! Říkal jsem, že se ukáže. Pojďte kousek stranou.
AK: He did show up! I told you he'd show up. Come this way.
(smích)
(Laughter)
HW: A doprčic.
HW: Oh, shit.
AK: To je holografický Jeff Norris.
AK: And there's holographic Jeff Norris.
HW: Věděla jsem, že se něco děje, ale opravdu jsem si nebyla jistá co.
HW: I knew something was happening, but I really wasn't sure what.
AK: Zkrátka aby to bylo zcela jasné, kamera, kterou vidíte na obrazovce, má širší zorný úhel, než má lidské oko. Ale prostorové rozlišení hologramů, které vidíte, počet světelných bodů na jednotku plochy, je vlastně stejný.
AK: So in short: to be super crisp, the camera that you see on the screen has a wider field of view than the human eye. But the angular resolution of the holograms that you see, the points of light per unit of area, are actually the same.
HW: Takže jste strávil ‒ Jeffe, hned se k vám dostanu ‒ takže jste strávil hromadu času mapováním pódia ‒
HW: So you spent -- Jeff, I'll get to you in a minute -- so you spent a lot of time mapping the stage --
AK: To je pravda.
AK: That's right.
HW: Pomozte mi trochu: když si koupím HoloLens a budu je mít doma, nebudu muset mapovat svůj byt, že?
HW: So help me out here: if I buy a HoloLens and have it at home, I don't need to map my apartment, right?
AK: HoloLens mapují v reálném čase rychlostí asi 5 snímků za sekundu pomocí technologie, které říkáme prostorové mapování. Takže jakmile si je nasadíte u vás doma, začnou se objevovat hologramy a vy je začnete rozmisťovat a ony váš domov začnou poznávat. Tady na pódiu, kde se pokoušíme, aby něco, co je na mé hlavě, komunikovalo s něčím, co je támhle, a využíváme veškerou konektivitu, kterou obvykle potřebuje k chodu každá konference, nechceme riskovat a zkoušet to dělat naživo. Takže jsme si pódium předmapovali rychlostí 5 snímků za sekundu pomocí toho samého prostorového mapování, které použijete u výrobku doma, a pak jsme si ho uložili, takže kdyby tady došlo ke ztrátě bezdrátové konektivity mezi HoloLens na kameře a HoloLens na mojí hlavě, neztratí se nám věci z obrazu. Protože hologramy v zásadě vycházejí z HoloLens a kamera se přes ně jen dívá. Kdybych přišel o spojení, přestali byste na obrazovce vidět ty nádherné věci.
AK: The HoloLens maps in real time at about five frames per second, with this technology that we call spatial mapping. So in your home, as soon as you put it on, holograms will start showing up, and you'll start placing them and they'll start learning your home. In a stage environment where we're trying to get something on my head to communicate with something over there with all of the wireless connectivity that usually brings all conferences down, we don't take the risk of trying to do this live. So what we do is pre-map the stage at five frames per second with the same spatial-mapping technology that you'll use with the product at home, and then we store it, so that when there's shenanigans of wireless in an environment like this, between the camera's HoloLens and the one on my head, we don't have things disappear. Because ultimately, the holograms are coming from this HoloLens, and that one is just viewing the HoloLens. So if I lose connectivity, you would stop seeing beautiful things on the screen.
HW: A bylo to nádherné. Hm … Jeffe?
HW: And it was beautiful. Um ... Jeff?
JN: Ano?
JN: Yes?
HW: Ahoj.
HW: Hi.
AK: Trochu couvnu.
AK: I'll take a step back.
HW: Takže vy jste byl na Marsu, Jeffe, byl jste tady a byl jste v místnosti v ulici naproti. Povězte mi něco o tom, jak hologramy vidíte, ale nemůžete je nahmatat ani očichat. Je to v současnosti vědecky využitelné? Teď se ptám hologramu.
HW: So Jeff, you were on Mars, you were here, you were in a room across the street. Tell me more about the fact that, with holograms, you have sight but you don't have touch, you don't have smell. Is this scientifically useful now? That's my question for a hologram.
JN: Díky za otázku. Určitě, věřím, že tyhle technologie jsou už teď vědecky využitelné, a proto je v NASA používáme v různých oblastech naší práce. Obohacujeme jimi způsoby, kterými zkoumáme Mars. Také je používají naši astronauti na vesmírné stanici. Dokonce je používáme při návrhu další generace naší vesmírné lodi.
JN: Thanks for the question. Absolutely, I believe that these technologies are scientifically useful right now, and that's why we're using them in multiple parts of our work at NASA. So we're using it to improve the ways that we explore Mars. We're also using it for our astronauts on the space station. We're even using it now to design the next generation of our spacecraft.
HW: Úžasné. OK, Jeffe, prosím odejděte. Velice vám děkuji.
HW: Amazing. OK, Jeff, please go away. Thank you very much.
(smích)
(Laughter)
Alexi, to bylo skutečně úžasné. Mockrát děkuji.
Alex, really, that was amazing. Thank you so much.
AK: Děkuji.
AK: Thank you.
HW: Děkuji. Děkuji.
HW: Thank you. Thank you.
(potlesk)
(Applause)