V Afghánistánu jsem už 21 let. Pracuji pro Červený kříž a jsem fyzioterapeutem. Mojí prací je dělat ruce a nohy -- vlastně to není tak docela pravda. Děláme víc než jen to. Poskytujeme pacientům, handicapovaným Afgháncům, nejprve fyzickou rehabilitaci a pak znovuzačlenění do společnosti. Je to velmi logický plán, ale nebyl takový vždycky. Po mnoho let jsme poskytovali pouze umělé končetiny. Trvalo poměrně hodně let, než program získal dnešní podobu.
I've been in Afghanistan for 21 years. I work for the Red Cross and I'm a physical therapist. My job is to make arms and legs -- well it's not completely true. We do more than that. We provide the patients, the Afghan disabled, first with the physical rehabilitation then with the social reintegration. It's a very logical plan, but it was not always like this. For many years, we were just providing them with artificial limbs. It took quite many years for the program to become what it is now.
Dnes bych vám rád řekl příběh, příběh velké změny a příběh lidí, kteří tuto změnu umožnili. Přijel jsem do Afghánistánu v roce 1990, abych pracoval v nemocnici pro oběti války. A potom nejenom pro oběti války, ale pro všechny druhy pacientů. Také jsem pracoval v ortopedickém středisku, jak ho nazýváme. To je místo, kde vyrábíme nohy. Tehdy jsem se ocitl ve zvláštní situaci. Necítil jsem se tak úplně připravený na tu práci. Musel jsem se toho mnoho naučit. Bylo tam pro mě tolik věcí nových. Ale byla to úžasná práce. Jakmile však boje nabraly na síle, fyzická rehabilitace byla pozastavena. Existovalo mnoho dalších věcí, které bylo třeba udělat. Tak se ortopedické středisko zavřelo, protože fyzická rehabilitace se nepovažovala za prioritní. Byl to zvláštní pocit. Víte, kdykoliv dělám tuto přednášku -- není to poprvé -- ale je to emoce. Je to něco, co přichází z minulosti. Je to 21 let, ale stále to tu všechno je.
Today, I would like to tell you a story, the story of a big change, and the story of the people who made this change possible. I arrived in Afghanistan in 1990 to work in a hospital for war victims. And then, not only for war victims, but it was for any kind of patient. I was also working in the orthopedic center, we call it. This is the place where we make the legs. At that time I found myself in a strange situation. I felt not quite ready for that job. There was so much to learn. There were so many things new to me. But it was a terrific job. But as soon as the fighting intensified, the physical rehabilitation was suspended. There were many other things to do. So the orthopedic center was closed because physical rehabilitation was not considered a priority. It was a strange sensation. Anyway, you know every time I make this speech -- it's not the first time -- but it's an emotion. It's something that comes out from the past. It's 21 years, but they are still all there.
Tak jako tak, v roce 1992 získali mudžahedíni kontrolu nad celým Afghánistánem. A ortopedické středisko bylo zavřeno. Byla mi přidělena práce s bezdomovci, s vnitřně vysídlenými lidmi. Ale jednoho dne se něco stalo. Vracel jsem se z velké distribuce jídla v mešitě, kde desítky a desítky lidí přebývaly ve strašných podmínkách. Chtěl jsem domů. Řídil jsem. Víte, když chcete zapomenout, nechcete nic vidět, jenom chcete jít do svého pokoje, zavřít se tam vevnitř a říct: "To by stačilo." Bomba dopadla nedaleko mého auta -- no, dostatečně daleko, ale udělala pořádnou ránu. A všichni zmizeli z ulice. I auta zmizela. Přikrčil jsem se. A jenom jedna postava zůstala uprostřed silnice. Byl to muž na invalidním vozíku a zoufale se snažil dostat pryč.
Anyway, in 1992, the Mujahideen took all Afghanistan. And the orthopedic center was closed. I was assigned to work for the homeless, for the internally displaced people. But one day, something happened. I was coming back from a big food distribution in a mosque where tens and tens of people were squatting in terrible conditions. I wanted to go home. I was driving. You know, when you want to forget, you don't want to see things, so you just want to go to your room, to lock yourself inside and say, "That's enough." A bomb fell not far from my car -- well, far enough, but big noise. And everybody disappeared from the street. The cars disappeared as well. I ducked. And only one figure remained in the middle of the road. It was a man in a wheelchair desperately trying to move away.
Já nejsem zvlášť statečný člověk, to musím přiznat, ale nemohl jsem ho prostě ignorovat. Tak jsem zastavil auto a šel jsem mu pomoct. Ten muž byl bez nohou a měl jenom jednu ruku. Za ním bylo dítě, jeho syn, rudý v obličeji jak tlačil svého otce. Tak jsem ho vzal do bezpečí. A zeptal jsem se: "Co v děláš tady venku na ulici, v téhle situaci?" "Pracuji," řekl. A já si říkal, jakou práci dělá? A pak jsem mu položil ještě hloupější otázku: "Proč nemáš protézy? Proč nemáš umělé nohy?" A on odpověděl: "Červený kříž je zavřený." Bez přemýšlení jsem mu řekl: "Přijď zítra. Dáme ti pár noh." Ten muž, jmenoval se Mahmoud, a jeho dítě, Rafi, odešli. A já jsem si říkal: "Proboha. Co jsem to řekl? Středisko je zavřené, nejsout tam žádní zaměstnanci. Možná, že stroje jsou rozbité. Kdo mu udělá nohy?" Tak jsem doufal, že nepřijde. Toto je ulice Kábulu v těch dnech. Tak jsem si řekl: "Dobře, dám mu nějaké peníze."
Well I'm not a particularly brave person, I have to confess it, but I could not just ignore him. So I stopped the car and I went to help. The man was without legs and only with one arm. Behind him there was a child, his son, red in the face in an effort to push the father. So I took him into a safe place. And I ask, "What are you doing out in the street in this situation?" "I work," he said. I wondered, what work? And then I ask an even more stupid question: "Why don't you have the prostheses? Why don't you have the artificial legs?" And he said, "The Red Cross has closed." Well without thinking, I told him "Come tomorrow. We will provide you with a pair of legs." The man, his name was Mahmoud, and the child, whose name was Rafi, left. And then I said, "Oh, my God. What did I say? The center is closed, no staff around. Maybe the machinery is broken. Who is going to make the legs for him?" So I hoped that he would not come. This is the streets of Kabul in those days. So I said, "Well I will give him some money."
A tak jsem šel následující den do ortopedického střediska. A mluvil jsem se strážným. Byl jsem připraven mu říct: "Poslouchej, pokud zítra přijde někdo takový a takový, řekni mu prosím, že to byla chyba. Nemůžeme nic udělat. Dej mu nějaké peníze." Ale Mahmoud a jeho syn už tam byli. A nebyli sami. Bylo tam 15, možná 20 takových čekajících lidí. A byl tam i nějaký personál. Mezi nimi byla i má pravá ruka, Najmuddin. A ten strážce mi řekl: "Přicházejí každý den, aby viděli, jestli se středisko neotevře." A já odpověděl: "Ne. Musíme jít pryč. Nemůžeme tu zůstat." Probíhalo bombardování, ne příliš blízko,ale mohli jste slyšet zvuk bomb. Takže: "Nemůžeme tu zůstat, je to nebezpečné. Není to priorita." Ale Najmuddin mi řekl: "Teď poslouchej, my tu jsme. Aspoň můžeme začít opravovat protézy, rozbité protézy těchto lidí a můžeme se pokusit udělat něco pro lidi jako Mahmoud." Já řekl: "Ne, prosím. Nemůžeme to udělat. Je to opravdu nebezpečné. Máme jiné věci na práci." Ale oni na tom trvali. Když před sebou máte 20 lidí, kteří se na vás dívají a vy jste těmi, kteří musí udělat rozhodnutí...
And so the following day, I went to the orthopedic center. And I spoke with a gatekeeper. I was ready to tell him, "Listen, if someone such-and-such comes tomorrow, please tell him that it was a mistake. Nothing can be done. Give him some money." But Mahmoud and his son were already there. And they were not alone. There were 15, maybe 20, people like him waiting. And there was some staff too. Among them there was my right-hand man, Najmuddin. And the gatekeeper told me, "They come everyday to see if the center will open." I said, "No. We have to go away. We cannot stay here." They were bombing -- not very close -- but you could hear the noise of the bombs. So, "We cannot stay here, it's dangerous. It's not a priority." But Najmuddin told me, "Listen now, we're here." At least we can start repairing the prostheses, the broken prostheses of the people and maybe try to do something for people like Mahmoud." I said, "No, please. We cannot do that. It's really dangerous. We have other things to do." But they insisted. When you have 20 people in front of you, looking at you and you are the one who has to decide ...
Tak jsme začali dělat nějaké opravy. Také jeden z fyzioterapeutů oznámil, že Mahmoudovi můžeme dát nohu, ale ne hned. Jeho nohy byly oteklé a kolena ztuhlá, takže potřeboval dlouhou přípravu. Věřte mi, dělal jsem si starosti, protože jsem porušoval pravidla. Dělal jsem něco, co jsem neměl. Večer jsem šel za vedoucími lidmi na ústředí a řekl jim, lhal jsem, řekl jsem jim: "Poslouchejte, začneme fungovat několik hodin denně, jenom pár oprav." Možná jsou někteří z nich tady.
So we started doing some repairs. Also one of the physical therapists reported that Mahmoud could be provided with a leg, but not immediately. The legs were swollen and the knees were stiff, so he needed a long preparation. Believe me, I was worried because I was breaking the rules. I was doing something that I was not supposed to do. In the evening, I went to speak with the bosses at the headquarters, and I told them -- I lied -- I told them, "Listen, we are going to start a couple of hours per day, just a few repairs." Maybe some of them are here now.
(Smích)
(Laughter)
Tak jsme začali. Pracoval jsem, každý den jsem chodil pracovat pro bezdomovce. A Najmuddin zůstaval tam a dělal všechno a podával zprávy o pacientech. Říkal mi: "Pacienti přicházejí." Věděli jsme, že spousta dalších pacientů nemůže přijít kvůli bojům. Ale lidé přicházeli. A Mahmoud přicházel každý den. A velmi pomalu, týden po týdnu, se jeho nohy zlepšovaly. Jeho protéza byla hotová a on začínal opravdovou fyzickou rehabilitaci. Přicházel každý den, pokaždé překračující frontovou linii. Párkrát jsem frontovou linii překročil v úplně stejném místě jako Mahmoud a jeho syn. Řeknu vám, bylo to něco tak hrozivého, že jsem byl ohromený, že on to může dělat každý den.
So we started. I was working, I was going everyday to work for the homeless. And Najmuddin was staying there, doing everything and reporting on the patients. He was telling me, "Patients are coming." We knew that many more patients could not come, prevented by the fighting. But people were coming. And Mahmoud was coming every day. And slowly, slowly week after week his legs were improving. The stump or cast prosthesis was made, and he was starting the real physical rehabilitation. He was coming every day, crossing the front line. A couple of times I crossed the front line in the very place where Mahmoud and his son were crossing. I tell you, it was something so sinister that I was astonished he could do it every day.
Ale nakonec přišel velký den. Mahmoud měl být propuštěn se svýma novýma nohama. Byl duben, pamatuji si to, opravdu krásný den. Duben je v Kábulu krásný, plný růží, plný květin. Nebylo možné zůstat uvnitř, se všemi těmi pytli písku v oknech. Bylo to tam smutné, tmavé. Tak jsme si vybrali místečko v zahradě a Mahmoud si nasadil své protézy, stejně tak jako ostatní pacienti, a začali naposledy před propuštěním cvičit.
But finally, the great day arrived. Mahmoud was going to be discharged with his new legs. It was April, I remember, a very beautiful day. April in Kabul is beautiful, full of roses, full of flowers. We could not possibly stay indoors, with all these sandbags at the windows. Very sad, dark. So we chose a small spot in the garden. And Mahmoud put on his prostheses, the other patients did the same, and they started practicing for the last time before being discharged.
Náhle se strhl boj. Dvě skupiny mudžahedínů začaly bojovat. Mohli jsme ve vzduchu slyšet prolétající kulky. Tak jsme se hnali, všichni z nás, k úkrytu. Mahmoud popadl svého syna, já někoho jiného. Každý něco bral. A utíkali jsme. Víte, 50 metrů může být dlouhá vzdálenost pokud jste naprosto nekrytí, ale nám se podařilo dostat do úkrytu. Vevnitř všichni z nás lapali po dechu. Já si na chvilku sedl a slyšel Rafiho říkat svému otci: "Táto, ty dovedeš běžet rychleji než já." (Smích) A Mahmoud: "Samozřejmě, že ano. Já můžu běžet a ty teď můžeš jít do školy. Není třeba, abys se mnou celý den zůstával a tlačil můj vozíček." Později jsme je vzali domů. A já nikdy nezapomenu, jak spolu Mahmoud a jeho syn šli a tlačili prázný vozíček. A pak jsem pochopil, že fyzická rehabilitace je prioritou. Důstojnost nemůže čekat na lepší časy.
Suddenly, they started fighting. Two groups of Mujahideen started fighting. We could hear in the air the bullets passing. So we dashed, all of us, towards the shelter. Mahmoud grabbed his son, I grabbed someone else. Everybody was grabbing something. And we ran. You know, 50 meters can be a long distance if you are totally exposed, but we managed to reach the shelter. Inside, all of us panting, I sat a moment and I heard Rafi telling his father, "Father, you can run faster than me." (Laughter) And Mahmoud, "Of course I can. I can run, and now you can go to school. No need of staying with me all the day pushing my wheelchair." Later on, we took them home. And I will never forget Mahmoud and his son walking together pushing the empty wheelchair. And then I understood, physical rehabilitation is a priority. Dignity cannot wait for better times.
Od té doby jsme ani na jediný den nezavřeli. No, občas jsme zastavili práci na pár hodin, ale nikdy, nikdy jsme znovu nezavřeli. O rok později jsem Mahmouda potkal. Byl v dobré kondici -- trochu štíhlejší. Pořeboval vyměnit své protézy -- potřeboval nový pár protéz. Zeptal jsem se na jeho syna. Řekl mi: "Je ve škole. Daří se mu celkem dobře." Ale pochopil jsem, že mi chce něco říct. Tak jsem se ho zeptal: "Co se děje?" Potil se. Zjevně byl v rozpacích. Stál přede mnou se svěšenou hlavou. Řekl: "Naučili jste mě chodit. Moc vám za to děkuji. Teď mi pomožte, abych už nebyl žebrákem." To byla jeho práce. "Mé děti rostou. Stydím se. Nechci, aby si je ve škole ostatní studenti dobírali." Odpověděl jsem: "Dobře." Přemýšlel jsem, kolik peněz mám v kapse? Prostě mu dát nějaké peníze. To je nejsnadnější. Četl mé myšlenky a řekl: "Prosím vás o práci." A pak dodal něco, na co do smrti nezapomenu. Řekl: "Jsem lidská troska, ale pokud mi pomůžete, jsem připraven dělat cokoliv, dokonce i kdybych se měl plazit po zemi." A pak se posadil. Já se také posadil a měl husí kůži po celém těle.
From that day on, we never closed a single day. Well sometimes we were suspended for a few hours, but we never, we never closed it again. I met Mahmoud one year later. He was in good shape -- a bit thinner. He needed to change his prostheses -- a new pair of prostheses. I asked about his son. He told me, "He's at school. He'd doing quite well." But I understood he wanted to tell me something. So I asked him, "What is that?" He was sweating. He was clearly embarrassed. And he was standing in front of me, his head down. He said, "You have taught me to walk. Thank you very much. Now help me not to be a beggar anymore." That was the job. "My children are growing. I feel ashamed. I don't want them to be teased at school by the other students." I said, "Okay." I thought, how much money do I have in my pocket? Just to give him some money. It was the easiest way. He read my mind, and he said, "I ask for a job." And then he added something I will never forget for the rest of my life. He said, "I am a scrap of a man, but if you help me, I'm ready to do anything, even if I have to crawl on the ground." And then he sat down. I sat down too with goosebumps everywhere.
Bez noh, jenom s jednou rukou, negramotný, bez kvalifikace -- jaká práce by pro něj byla? Najmuddin mi řekl: "Podívej, máme volné místo v tesařské dílně." "Cože?" odpověděl jsem. "Přestaň." "Ale opravdu, potřebujeme zvýšit produkci choditel. Potřebujeme zaměstnat někoho, kdo bude lepit a šroubovat podrážky chodidel. Potřebujeme zvýšit produkci." "Prosím?" Nemohl jsem tomu uvěřit. A on pak řekl: "Ne, můžeme upravit pracovní stůl, možná tam dát speciální stoličku, speciální kovadlinu, speciální svěrák a možná elektrický šroubovák." Řekl jsem: "Poslouchej, tohle je šílené. A je dokonce kruté přemýšlet o něčem takovém. Je to výrobní linka a to velmi rychlá. Je kruté nabídnout mu práci a vědět, že by ji nezvládl." Ale s Najmuddinem neexistuje žádná diskuse. Jediná věc, které jsem dovedl dosáhnout, byl jakýsi kompromis. Jenom jeden týden, jeden týden na zkoušku a ani o jediný den více. O týden později byl Mahmoud z výrobní linky tím nejrychlejším. Řekl jsem Najmuddinovi: "To je švindl. Nevěřím tomu." Produkce vzrostla o 20 procent. "Je to švindl, je to švindl," říkal jsem. A pak jsem požádal o ověření. Byla to pravda.
Legless, with only one arm, illiterate, unskilled -- what job for him? Najmuddin told me, "Well we have a vacancy in the carpentry shop." "What?" I said, "Stop." "Well yes, we need to increase the production of feet. We need to employ someone to glue and to screw the sole of the feet. We need to increase the production." "Excuse me?" I could not believe. And then he said, "No, we can modify the workbench maybe to put a special stool, a special anvil, special vice, and maybe an electric screwdriver." I said, "Listen, it's insane. And it's even cruel to think of anything like this. That's a production line and a very fast one. It's cruel to offer him a job knowing that he's going to fail." But with Najmuddin, we cannot discuss. So the only things I could manage to obtain was a kind of a compromise. Only one week -- one week try and not a single day more. One week later, Mahmoud was the fastest in the production line. I told Najmuddin, "That's a trick. I can't believe it." The production was up 20 percent. "It's a trick, it's a trick," I said. And then I asked for verification. It was true.
Najmuddinův komentář byl, že Mahmoud má co dokazovat. Pochopil jsem, že jsem se opět mýlil. Mahmoud vypadal vyšší. Pamatuji si, jak seděl za pracovním stolem a usmíval se. Byl novým mužem, opět vyšším. Samozřejmě, porozuměl jsem, co ho přimělo stát vzpříma -- ano, byly to nohy, mockrát díky -- ale prvním krokem byla důstojnost. Znovu získal svoji plnou důstojnost díky té práci. Samozřejmě, porozuměl jsem. A pak jsme začali novou strategii -- úplně jinou novou strategii. Rozhodli jsme se zaměstnat co nejvíce handicapovaných a vyškolit je pro všechny možné práce. Stala se z toho strategie "pozitivní diskriminace", jak to teď nazýváme.
The comment of Najmuddin was Mahmoud has something to prove. I understood that I was wrong again. Mahmoud had looked taller. I remember him sitting behind the workbench smiling. He was a new man, taller again. Of course, I understood that what made him stand tall -- yeah they were the legs, thank you very much -- but as a first step, it was the dignity. He has regained his full dignity thanks to that job. So of course, I understood. And then we started a new policy -- a new policy completely different. We decided to employ as many disabled as possible to train them in any possible job. It became a policy of "positive discrimination," we call it now.
A víte co? Je to dobré pro všechny. Všichni z toho těží -- ti zaměstnaní, samořejmě, protože získají práci a důstojnost. Ale také nově příchozí. Je jich 7000 každý rok -- lidé, kteří přicházejí poprvé. A měli byste vidět obličeje těchto lidí, když zjistí, že ti, kteří jim pomáhají, jsou jako oni. Někdy je vidíte, tváří se jako: "Ach." A vidíte ty obličeje. A pak se překvapení změní v naději. A pro mě je to také snadné vyškolit někoho, kdo už prošel zkušeností handicapu. Učí se mnohem rychleji -- motivace, empatie, kterou navazují s pacientem, jsou naprosto jiné, naprosto. Lidské trosky neexistují.
And you know what? It's good for everybody. Everybody benefits from that -- those employed, of course, because they get a job and dignity. But also for the newcomers. They are 7,000 every year -- people coming for the first time. And you should see the faces of these people when they realize that those assisting them are like them. Sometimes you see them, they look, "Oh." And you see the faces. And then the surprise turns into hope. And it's easy for me as well to train someone who has already passed through the experience of disability. Poof, they learn much faster -- the motivation, the empathy they can establish with the patient is completely different, completely. Scraps of men do not exist.
Lidé jako Mahmoud jsou motory změny. A když spustíte změny, nelze se zastavit. Takže zaměstnávat lidi, ano, ale taky jsme začali programové projekty mikrofinancí, vzdělání. A když začnete, nemůžete zastavit. Tak děláte profesní školení, domácí vzdělávání pro ty, co nemohou do školy. Fyzioterapie se nemusí dělat jenom v ortopedickém středisku, ale i v domovech lidí. Vždy existuje lepší způsob, jak něco dělat. To je Najmuddin, ten v bílém plášti. Strašný Najmuddin, to je on. Naučil jsem se mnoho od lidí jako Najmuddin, Mahmoud, Rafi. Jsou mými učiteli.
People like Mahmoud are agents of change. And when you start changing, you cannot stop. So employing people, yes, but also we started programming projects of microfinance, education. And when you start, you cannot stop. So you do vocational training, home education for those who cannot go to school. Physical therapies can be done, not only in the orthopedic center, but also in the houses of the people. There is always a better way to do things. That's Najmuddin, the one with the white coat. Terrible Najmuddin, is that one. I have learned a lot from people like Najmuddin, Mahmoud, Rafi. They are my teachers.
Mé přání, velké přání, je, že tento způsob práce, tento způsob myšlení bude realizován i v jiných státech Ve válce jako Afghánistán je nemálo zemí. Je to možné a není to těžké. Vše, co musíme udělat, je naslouchat lidem, kterým máme pomáhat, udělat je součástí procesu rozhodování a pak se samozřejmě přizpůsobit. To je mé velké přání.
I have a wish, a big wish, that this way of working, this way of thinking, is going to be implemented in other countries. There are plenty of countries at war like Afghanistan. It is possible and it is not difficult. All we have to do is to listen to the people that we are supposed assist, to make them part of the decision-making process and then, of course, to adapt. This is my big wish.
Nemyslete si, že změny v Afghánistánu jsou u konce; vůbec ne. Pokračujeme. Nedávno jsme začali program, sportovní program -- basketbal pro vozíčkáře. Všude ty vozíčky převážíme. V hlavní části Afghánistánu máme několik týmů. Zpočátku, když mi Anajulina řekla: "Rádi bychom s tím začali," váhal jsem. Řekl jsem: "Ne," jak můžete předpokládat. Řekl jsem: "Ne, ne, ne, ne, nemůžeme." A pak jsem položil obvyklou otázku: "Co je prioritou? Je to opravdu nezbytné?" Teď byste mě měli vidět. Nikdy nezmeškám jediný trénink. Noc před zápasem jsem velmi nervózní. A měli byste mě vidět během zápasu. Křičím jako skutečný Ital.
Well don't think that the changes in Afghanistan are over; not at all. We are going on. Recently we have just started a program, a sport program -- basketball for wheelchair users. We transport the wheelchairs everywhere. We have several teams in the main part of Afghanistan. At the beginning, when Anajulina told me, "We would like to start it," I hesitated. I said, "No," you can imagine. I said, "No, no, no, no, we can't." And then I asked the usual question: "Is it a priority? Is it really necessary?" Well now you should see me. I never miss a single training session. The night before a match I'm very nervous. And you should see me during the match. I shout like a true Italian.
(Smích)
(Laughter)
Co dál? Co bude další změnou? Ještě nevím, ale jsem si jistý, že Najmuddin a jeho přátelé už mají nějaký nápad.
What's next? What is going to be the next change? Well I don't know yet, but I'm sure Najmuddin and his friends, they have it already in mind.
To byl můj příběh. Mockrát vám děkuji.
That was my story. Thank you very much.
(Potlesk)
(Applause)