Když se řekne architekt nebo projektant, obvykle si představíme profesionála, někoho, kdo za to dostává zaplaceno, a máme za to, že jenom tito profesionálové nám mohou pomoci vyřešit naše velké systémové návrhové problémy, jako jsou změny klimatu, urbanizace a sociální nerovnosti. Tak nějak si tu práci představujeme. A myslím si, že je to tak špatně. V roce 2008 jsem měl po několika letech absolvovat architektonickou školu a jít si hledat práci, když se to stalo. V ekonomice se vyčerpala pracovní místa. A v tom jsem si uvědomil několik věcí. Zaprvé, neposlouchejte kariérní poradce. Zadruhé, a to je pro architekturu fascinující paradox, že jako společnost jsme nikdy nepotřebovali víc projektování než teď, a stejně se architekti stávají doslova nezaměstnaní. Zaráží mě, že o designu mluvíme s uznáním, ale ve skutečnosti se v architektuře skrývá velká ekonomika, o které nemluvíme, a myslím, že mluvit potřebujeme. A dobrý začátek je vaše výplatní páska. Takže jako nejspodnější absolvent architektury bych mohl čekat, že si vydělám asi 24 000 liber. To je asi 36 nebo 37 tisíc dolarů. S ohledem na celosvětovou populaci, už jen to mě umístí mezi horních 1,95 % nejbohatších lidí, což vzbuzuje otázku, pro koho pracuji? Nepříjemný fakt je, že vlastně téměř všechno, co dnes nazýváme architekturou, je vlastně designový průmysl pro zhruba jedno procento nejbohatších z celosvětové populace, a vždy to tak bylo. Zapomínáme na to proto, že v dějinách, kdy architektura udělala nejvíc pro proměnu společnosti, bylo tehdy, kdy, vlastně, ono jedno procento stavělo na úkor těch 99 procent, z různých příčin, ať už to bylo z dobročinnosti v 19. století, v komunismu na začátku 20. století, pro blaho státu, a v poslední době, samozřejmě, kvůli nafouknuté bublině na trhu s nemovitostmi. Všechny tyto vlny, z nejrůznějších důvodů, jsou dnes ty tam, a jsme zpět v situaci, kde nejchytřejší projektanti a architekti světa dokáží pracovat pro jedno procento populace. A nejenom to je špatné pro demokracii, i když si myslím, že asi je, ale vlastně to není ani moc chytrá obchodní strategie. Myslím, že před nastávající generací architektů leží výzva, jak rozšířit klientelu z jednoho procenta na 100 procent. A chci nabídnout tři ne tak zřejmé nápady, jak by se to dalo provést. Zaprvé si myslím, že jen potřebujeme zpochybnit představu, že architektura rovná se navrhování budov. Ve skutečnosti je budova nejdražší řešení, jaké vás může napadnout pro téměř jakýkoli problém. A v podstatě, návrh by měl daleko víc sloužit k řešení problémů a vytváření nových podmínek. Zde je příběh. Kancelář spolupracovala se školou, která se nacházela ve staré viktoriánské budově. A řekli architektům: "Podívejte, naše chodby jsou naprostá pohroma. Jsou dočista malé. O přestávkách se ucpávají. A šikana. Nemáme tu kontrolu. A tak chceme, abyste přeplánovali celou naši budovu, a víme, že to bude stát několik milionů liber, ale jsme s tím smířeni." A tým se nad tím zamyslel a řekl: "Víte co, nedělejte to. Místo toho odstraňte školní zvonek. A místo jednoho zvonku, který zvoní jednou, pořiďte několik menších, které zvoní na různých místech v různou dobu, a usměrníte tak provoz na chodbách." Řeší to tentýž problém, ale místo několika milionů liber to stojí jen několik stovek. Teď to ale vypadá, jako byste se připravili o práci, ale není to tak. Stáváte se daleko užitečnější. Architekti jsou ve skutečnosti velice, velice dobří v tomto důmyslném, strategickém myšlení. A problém je v tom, že mnoho návrhářských profesí je zaslepeno ideou poskytování určitého druhu produktu zákazníkům, ale myslím, že tomu tak být nemusí. Druhá myšlenka zpochybňuje trend 20. století, že masová architektura jsou velké -- velké stavby a spousty peněz. Vlastně jsme se zasekli v uvažování této průmyslové doby, podle které mohou vytvářet města jenom velké společnosti nebo městské rady, které budují s naším posvěcením, shromažďují celé městské čtvrti do jednotlivých jednotných projektů a samozřejmě forma podléhá rozpočtu. Takže tu máme jednotlivé jednotné městské čtvrti založené na tomto univerzálním modelu. A stejně si je spousta lidí nemůže dovolit. Ale co kdyby teď bylo možné, aby města netvořilo málo s mnoha, ale také mnoho se svojí troškou? Pokud by se tak stalo, přinesou s sebou naprosto odlišné vnímání místa, ve kterém chtějí žít. A to vyvolává opravdu zajímavou otázku, jak budeme plánovat města? Jak budeme financovat rozvoj? Jak budeme prodávat projektantské služby? Co by to znamenalo pro demokratickou společnost, kdyby svým občanům poskytla právo budovat? Svým způsobem by to mělo být jasné, že v 21. století mohou města vytvářet jejich občané. A za třetí si musíme zapamatovat, že z přísně ekonomického pohledu má design něco společného se sexem a péčí o starší -- většinou ho dělají amatéři. A to je dobře. Většina práce se odehraje mimo peněžní ekonomiku, v tom, co se nazývá sociální ekonomika nebo veřejná ekonomika, to znamená, že to lidé dělají pro sebe. Problém je v tom, že až doteď měla peněžní ekonomika veškerou infrastrukturu a všechny nástroje. Otázka, před kterou stojíme, je jak vytvoříme nástroje, infrastrukturu a instituce pro architekturu sociální ekonomiky? A to začalo open-sourcovým softwarem. A za posledních několik let se přesunulo do fyzického světa s open-sourcovým hardwarem, což jsou volně šířené plánky, které si kdokoliv může stáhnout a sám vyrobit. A zde začíná být 3D tisk velice, velice zajímavý. Že? Když máte najednou 3D tiskárnu, která byla open-sourcová, jejíž části mohou být vytvořeny na jiné 3D tiskárně. Nebo ten samý princip, jako je třeba CNC stroj, což je něco jako velká tiskárna, která vyřezává překližkové desky. Tyto technologie radikálně snižují požadavky na čas, cenu a dovednost. Popírají názor, že pokud má být něco levné, musí to být jednotvárné. A masově předávají velice komplexní výrobní možnosti. Přicházíme do budoucnosti, kde jsou továrny všude, a to navíc znamená, že každý je projektant. To je vskutku průmyslová revoluce. A když si pomyslíme, že všechny velké ideologické konflikty, které jsme zdědili, se všechny točily okolo otázky, kdo by měl kontrolovat výrobní prostředky, tak tyto technologie přicházejí s řešením: vlastně možná nikdo. Ale všichni. A fascinovalo nás, co by to mohlo znamenat pro architekturu. A tak jsme před rokem a půl začali pracovat na projektu WikiHouse, což je open-sourcový konstrukční systém. A chceme umožnit všem, aby se mohli připojit, otevřít volně sdílenou knihovnu 3D modelů, které si mohou stáhnout a v mžiku přizpůsobit ve SketchUp, protože je zdarma a je jednoduchý, a takřka otočením vypínače si mohou vytvořit sadu šablon, které jim následně umožní vytvořit části domu pomocí CNC stroje a obyčejného tabulového materiálu, například překližky. Všechny části jsou očíslované, a vlastně nakonec dostanete velikánskou stavebnici IKEA. (Smích) A dá se to sestavit bez šroubků. Jsou použity klínové a čepové spoje. A dokonce i paličky na zatloukání si můžete vyrobit z překližkových tabulí. Skupina dvou nebo tří lidí to dokáže postavit společně. Nepotřebují žádný tradiční stavební um, nepotřebují velkou sbírku nářadí ani nic takového, a mohou postavit malý domek, zhruba takto velký, za jeden den. (Potlesk) Dostanete pouze základní kostru domu, do které můžete přidávat další části jako okna, krytiny, zateplení a další, podle toho, co je levné a dostupné. Samozřejmě dům není nikdy hotový. Jdeme dál, takže dům není hotový produkt. S CNC strojem můžeme vyrábět nové části celý život, nebo dokonce postavit sousední domek. Možná se díváme na zárodky kompletně open-sourcového občansky řízeného rozvojového modelu. My a další jsme už postavili několik prototypů po celém světě a získali zajímavé zkušenosti. Například že je to velmi společenské. Lidé si pletou práci na stavbě se zábavou. Ale principy otevřenosti zacházejí do opravdu banálních fyzických detailů. Například nikdy nenavrhujte nic, co byste nedokázali zvednout. Nebo když něco navrhujete, ujistěte se, že to buď nemůžete umístit špatně, a pokud ano, nevadí to, protože je to symetrické. Nejspíš jsme si vzali k srdci nejvíc princip Linuse Torvaldse, průkopníka open-source, jehož mottem bylo: "Buď líný jako liška." Není třeba vynalézat kolo pokaždé znovu. Vem si, co funguje, a přizpůsob to svým potřebám. Navzdory téměř všemu, co vás naučili v architektonické škole, kopírování je dobré. Což je příhodné, protože tento přístup vlastně není nic nového. Takto jsme stavěli budovy stovky let před průmyslovou revolucí v takových stodolních komunitách. Jediný rozdíl mezi tradiční lidovou a open-sourcovou architekturou je připojení na web, ale je to opravdu velký rozdíl. Sdíleli jsme to celé na WikiHouse pod licencí Creative Commons, a teď začínají skupiny po celém světě stahovat a používat a měnit a vrtat se v tom; je to úžasné. V Christchurchu na Novém Zélandě je skvělá skupina, která rozvíjí stavbu domů po zemětřesení, a díky ocenění TED City pracujeme s úžasnou skupinou v jedné čtvrti Ria de Janeira, kde zakládají komunitní továrnu a mikro-univerzitu. Jsou to velmi malé začátky, je tu ještě víc lidí za poslední týden, kteří jsou s námi v kontaktu a kteří ani nejsou na mapě. Doufám, že příště, až ji uvidíte, už na mapu ani nebude vidět. Jsme si vědomi, že WikiHouse je velice malá odpověď, ale je to malá odpověď na velmi velkou otázku. Momentálně nejrychleji se rozvíjející města na světě nejsou mrakodrapová města. Jsou to vlastnoručně postavená města. Pokud mluvíme o městě 21. století, toto jsou lidé, kteří ho staví. Ať se vám to líbí nebo ne, vítejte v největším návrhářském týmu na světě. Pokud chceme vážně řešit problémy, jako jsou klimatické změny, urbanizace a zdraví, naše existující rozvojové modely toho nejsou schopny. Myslím, že Robert Neuwirth řekl, že neexistuje banka nebo společnost nebo vláda nebo neziskovka, která je toho schopna, pokud budeme občany považovat pouze za zákazníky. Jak výborné by to bylo, kdybychom společně vyvinuli řešení nejen na problém struktury, kterou se zabýváme, ale na infrastrukturální problémy, jako je klimatizace na solární pohon, lokální energie a sanitace -- nízkonákladová, open-sourcová, výkonná řešení, která si každý může snadno udělat sám a dát je k volnému šíření, kde budou všech a dostupné všem. Něco jako Wikipedie pro věci. Jakmile je něco volně šiřitelné, bude to tu navěky. Do jaké míry to změní pravidla? Myslím si, že technologie je na naší straně. Jestliže největší projekt 20. století byla demokratizace konzumu -- Henry Ford, Levittown, Coca-Cola, IKEA -- myslím, že největší projekt 21. století je demokratizace produkce. A co se týče architektury ve městech, opravdu je to důležité. Děkuji vám. (Potlesk)
When we use the word "architect" or "designer," what we usually mean is a professional, someone who gets paid, and we tend to assume that it's those professionals who are going to be the ones to help us solve the really big, systemic design challenges that we face like climate change, urbanization and social inequality. That's our kind of working presumption. And I think it's wrong, actually. In 2008, I was just about to graduate from architecture school after several years, and go out and get a job, and this happened. The economy ran out of jobs. And a couple of things struck me about this. One, don't listen to career advisers. And two, actually this is a fascinating paradox for architecture, which is that, as a society, we've never needed design thinking more, and yet architecture was literally becoming unemployed. It strikes me that we talk very deeply about design, but actually there's an economics behind architecture that we don't talk about, and I think we need to. And a good place to start is your own paycheck. So, as a bottom-of-the-rung architecture graduate, I might expect to earn about 24,000 pounds. That's about 36,000, 37,000 dollars. Now in terms of the whole world's population, that already puts me in the top 1.95 richest people, which raises the question of, who is it I'm working for? The uncomfortable fact is that actually almost everything that we call architecture today is actually the business of designing for about the richest one percent of the world's population, and it always has been. The reason why we forgot that is because the times in history when architecture did the most to transform society were those times when, actually, the one percent would build on behalf of the 99 percent, for various different reasons, whether that was through philanthropy in the 19th century, communism in the early 20th, the welfare state, and most recently, of course, through this inflated real estate bubble. And all of those booms, in their own various ways, have now kicked the bucket, and we're back in this situation where the smartest designers and architects in the world are only really able to work for one percent of the population. Now it's not just that that's bad for democracy, though I think it probably is, it's actually not a very clever business strategy, actually. I think the challenge facing the next generation of architects is, how are we going to turn our client from the one percent to the 100 percent? And I want to offer three slightly counterintuitive ideas for how it might be done. The first is, I think we need to question this idea that architecture is about making buildings. Actually, a building is about the most expensive solution you can think of to almost any given problem. And fundamentally, design should be much, much more interested in solving problems and creating new conditions. So here's a story. The office was working with a school, and they had an old Victorian school building. And they said to the architects, "Look, our corridors are an absolute nightmare. They're far too small. They get congested between classes. There's bullying. We can't control them. So what we want you to do is re-plan our entire building, and we know it's going to cost several million pounds, but we're reconciled to the fact." And the team thought about this, and they went away, and they said, "Actually, don't do that. Instead, get rid of the school bell. And instead of having one school bell that goes off once, have several smaller school bells that go off in different places and different times, distribute the traffic through the corridors." It solves the same problem, but instead of spending several million pounds, you spend several hundred pounds. Now, it looks like you're doing yourself out of a job, but you're not. You're actually making yourself more useful. Architects are actually really, really good at this kind of resourceful, strategic thinking. And the problem is that, like a lot of design professions, we got fixated on the idea of providing a particular kind of consumer product, and I don't think that needs to be the case anymore. The second idea worth questioning is this 20th-century thing that mass architecture is about big -- big buildings and big finance. Actually, we've got ourselves locked into this Industrial Era mindset which says that the only people who can make cities are large organizations or corporations who build on our behalf, procuring whole neighborhoods in single, monolithic projects, and of course, form follows finance. So what you end up with are single, monolithic neighborhoods based on this kind of one-size-fits-all model. And a lot of people can't even afford them. But what if, actually, it's possible now for cities to be made not just by the few with a lot but also by the many with a bit? And when they do, they bring with them a completely different set of values about the place that they want to live. And it raises really interesting questions about, how will we plan cities? How will finance development? How will we sell design services? What would it mean for democratic societies to offer their citizens a right to build? And in a way it should be kind of obvious, right, that in the 21st century, maybe cities can be developed by citizens. And thirdly, we need to remember that, from a strictly economic point of view, design shares a category with sex and care of the elderly -- mostly it's done by amateurs. And that's a good thing. Most of the work takes place outside of the monetary economy in what's called the social economy or the core economy, which is people doing it for themselves. And the problem is that, up until now, it was the monetary economy which had all the infrastructure and all the tools. So the challenge we face is, how are we going to build the tools, the infrastructure and the institutions for architecture's social economy? And that began with open-source software. And over the last few years, it's been moving into the physical world with open-source hardware, which are freely shared blueprints that anyone can download and make for themselves. And that's where 3D printing gets really, really interesting. Right? When suddenly you had a 3D printer that was open-source, the parts for which could be made on another 3D printer. Or the same idea here, which is for a CNC machine, which is like a large printer that can cut sheets of plywood. What these technologies are doing is radically lowering the thresholds of time and cost and skill. They're challenging the idea that if you want something to be affordable it's got to be one-size-fits-all. And they're distributing massively really complex manufacturing capabilities. We're moving into this future where the factory is everywhere, and increasingly that means that the design team is everyone. That really is an industrial revolution. And when we think that the major ideological conflicts that we inherited were all based around this question of who should control the means of production, and these technologies are coming back with a solution: actually, maybe no one. All of us. And we were fascinated by what that might mean for architecture. So about a year and a half ago, we started working on a project called WikiHouse, and WikiHouse is an open-source construction system. And the idea is to make it possible for anyone to go online, access a freely shared library of 3D models which they can download and adapt in, at the moment, SketchUp, because it's free, and it's easy to use, and almost at the click of a switch they can generate a set of cutting files which allow them, in effect, to print out the parts from a house using a CNC machine and a standard sheet material like plywood. And the parts are all numbered, and basically what you end up with is a really big IKEA kit. (Laughter) And it goes together without any bolts. It uses wedge and peg connections. And even the mallets to make it can be provided on the cutting sheets as well. And a team of about two or three people, working together, can build this. They don't need any traditional construction skills. They don't need a huge array of power tools or anything like that, and they can build a small house of about this size in about a day. (Applause) And what you end up with is just the basic chassis of a house onto which you can then apply systems like windows and cladding and insulation and services based on what's cheap and what's available. Of course, the house is never finished. We're shifting our heads here, so the house is not a finished product. With the CNC machine, you can make new parts for it over its life or even use it to make the house next door. So we can begin to see the seed of a completely open-source, citizen-led urban development model, potentially. And we and others have built a few prototypes around the world now, and some really interesting lessons here. One of them is that it's always incredibly sociable. People get confused between construction work and having fun. But the principles of openness go right down into the really mundane, physical details. Like, never designing a piece that can't be lifted up. Or, when you're designing a piece, make sure you either can't put it in the wrong way round, or, if you do, it doesn't matter, because it's symmetrical. Probably the principal which runs deepest with us is the principal set out by Linus Torvalds, the open-source pioneer, which was that idea of, "Be lazy like a fox." Don't reinvent the wheel every time. Take what already works, and adapt it for your own needs. Contrary to almost everything that you might get taught at an architecture school, copying is good. Which is appropriate, because actually, this approach is not innovative. It's actually how we built buildings for hundreds of years before the Industrial Revolution in these sorts of community barn-raisings. The only difference between traditional vernacular architecture and open-source architecture might be a web connection, but it's a really, really big difference. We shared the whole of WikiHouse under a Creative Commons license, and now what's just beginning to happen is that groups around the world are beginning to take it and use it and hack it and tinker with it, and it's amazing. There's a cool group over in Christchurch in New Zealand looking at post-earthquake development housing, and thanks to the TED city Prize, we're working with an awesome group in one of Rio's favelas to set up a kind of community factory and micro-university. These are very, very small beginnings, and actually there's more people in the last week who have got in touch and they're not even on this map. I hope next time you see it, you won't even be able to see the map. We're aware that WikiHouse is a very, very small answer, but it's a small answer to a really, really big question, which is that globally, right now, the fastest-growing cities are not skyscraper cities. They're self-made cities in one form or another. If we're talking about the 21st-century city, these are the guys who are going to be making it. You know, like it or not, welcome to the world's biggest design team. So if we're serious about problems like climate change, urbanization and health, actually, our existing development models aren't going to do it. As I think Robert Neuwirth said, there isn't a bank or a corporation or a government or an NGO who's going to be able to do it if we treat citizens only as consumers. How extraordinary would it be, though, if collectively we were to develop solutions not just to the problem of structure that we've been working on, but to infrastructure problems like solar-powered air conditioning, off-grid energy, off-grid sanitation -- low-cost, open-source, high-performance solutions that anyone can very, very easily make, and to put them all into a commons where they're owned by everyone and they're accessible by everyone? A kind of Wikipedia for stuff? And once something's in the commons, it will always be there. How much would that change the rules? And I think the technology's on our side. If design's great project in the 20th century was the democratization of consumption -- that was Henry Ford, Levittown, Coca-Cola, IKEA — I think design's great project in the 21st century is the democratization of production. And when it comes to architecture in cities, that really matters. Thank you very much. (Applause)